neděle 28. února 2021

ROZPORNÉ POSTOJE UPOVÍDANÉ MINISTRYNĚ

Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes již důchodce. V té souvislosti se dožaduje  předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.

K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel s předstihem upozornit novináře na tuto událost. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž.   

Ovšem vyvodit ze skutečnosti, že řízení dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, že za úniky je odpovědný právě tento úřad, je příkladem zkratového myšlení a zvláštní nepřízně k šéfce úřadu. A požadavek na předání věci na Moravu nemá vůbec žádné opodstatnění.

Vystoupení Marie Benešové je v tomto případě jedním z dalších náznaků, že nejenže někdy neovládá svůj jazyk, ale také s potlačením nechuti k některým lidem má potíže. Mezi lidem otalárovaným a novináři kolují pověsti o její dlouhodobé nepřekonatelné nechuti k Lence Bradáčové a naopak náklonnosti k Ivo Ištvanovi. Nadřazování olomouckého úřadu nad pražský se ale nedá objektivně odůvodnit, naopak je pozoruhodné, že Marie Benešová nevidí průšvihy olomouckých žalobců. Na jejich kontě je např. „puč“ z 13.června 2013, jenž vedl k pádu Nečasovy vlády a vyvolal zásadní vnitropolitické změny. Kdo neztratil paměť, musí si pamatovat, jak se na tiskové konferenci chlubili Ivo Ištvan a jeho spolčenci,  až se jim od úst prášilo, jaká senzační odhalení přinesly související vyšetřovací úkony. Dnes víme, že skutečné výsledky měly hodnotu „nula nula nic“. Nicméně olomoučtí Prášilové jsou pro Marii Benešovou důvěryhodnější než jejich pražští kolegové, kteří až dosud žádným skandálem srovnatelných rozměrů zatíženi nejsou.

Znám osobně oba vrchní státní zástupce a oba ctím přes všechny maléry jako právní autority. Lenka Bradáčová by se ale asi k účasti na výše zmíněné taškařici nenechala zlomit. Shodou okolností v posledních 3-5 letech nahlížím do dílny olomouckých žalobců velmi často a podivností tam nacházím více než dost. Na jejich nestrannost bych v některých případech nepřísahal. Snaha dostat do tepláků vybraného obviněného za každou cenu nebo naopak chránit vyvolené podezřelé  občas čouhá z jejich postupů jak sláma z bot. Nejhůř se chovají, když někdo sáhne na některého člena jejich stáje. Podal jsem např. podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby proti jednomu z hojně medializovaných olomouckých žalobců, jenž lhaním soudu pomohl do neštěstí pár lidem, a má toho na svědomí mnohem víc. Poněvadž jsem ze zkušenosti předvídal, že  Ivo Ištvan napadeného zakryje, současně s podnětem jsem mu poslal výzvu k vyloučení pro podjatost. Pokud by vyhověl, došlo by k vyloučení celého úřadu a vyšetřování napadeného žalobce by měl na krku úřad Lenky Bradáčové. Ivo Ištvan měl dle zákona dvě možnosti: mohl se vyloučit a předat případ do Prahy, nebo mohl popřít svou podjatost a pokračovat v řízení s malým rizikem, že nadřízený orgán jeho rozhodnutí zmarní.  Zachoval se ale „nepředpisově“: výzvu k vyloučení  pro podjatost hodil do koše a nechal přezkoumat podnět k trestnímu řízení jednomu z kolegů podezřelého. Výsledek byl předvídatelný: podezření bylo prohlášeno za neopodstatněné. A protože nebylo nutné zahájit úkony trestního řízení, Ivo Ištvan nemusel nad svou podjatostí přemýšlet. Přísně vzato, do rozhodnutí o podjatosti se jeho úřad neměl mým oznámením vůbec zabývat. Uplatněný postup je důkazem podjatosti ve prospěch podezřelého, či falešné kastovní solidarity.

Na toto zacházení jsem si stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Přezkum mých podání pak provedl státní zástupce Rudolf Misak. Pokusil se „zakopat podnět  do autu“ s použitím viditelně nepravdivé informace. Nezbylo mi než požádat nejvyššího státního zástupce o vykonání dohledu nad činností jeho podřízeného. Čas pak plynul a nic se nedělo. Poslal jsem tedy paní ministryni návrh na kárné stíhání Pavla Zemana pro průtahy. Z jejího pověření mi odpověděl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Jan Převrátil, jehož přípisy bývají perlami podivnosti. Ani tentokrát nezklamal, perla je zvláště zdařilá: obsahuje věcný popis mých kroků a končí konstatováním, že oslovením Pavla Zemana jsem se obrátil na věcně příslušného činitele. O tom, zda jej paní ministryně bude či nebude volat k pořádku, ani slovo.  

Zřejmě mi tak paní Nejvýše Spravedlivá vzkázala, že má podání jsou pod její rozlišovací úrovní, takže se jimi nebude zabývat bez ohledu na jejich případnou důvodnost. Není to jediný případ takového jednání. Např. kdysi jsem podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, jenž si od senátu brněnské soudkyně Haliny Černé odnesl vysoký trest za organizování činnosti zločinecké skupiny. V podnětu jsem kromě jiného zpochybnil tuto právní kvalifikaci. S podnětem jsem u paní ministryně neuspěl, ale o rok později sama podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch téhož odsouzeného, neboť  se shodně se mnou neztotožnila s právní kvalifikací organizování zločinecké skupiny. Je tedy zřejmé, že není ani tak důležité, co stěžovatel napadá, ale kdo je stěžovatel. Je to ukázka stejného přístupu, jaký Marie Benešová uplatňuje vůči vrchním státním zástupcům. Když se jí někdo znelíbí, nezná bratra. Její nelibost pomohla k předvedení před kárný senát zesnulého místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, jenž patřil mezi její nejbližší soukromé přátele. 

V souvislosti s kritikou postupu pražského vrchního státního zastupitelství se paní ministryně rozpovídala. Mimo jiné se vyjádřila, že Lenka Bradáčová se příliš snaží o své zviditelnění, což do stylu práce vrchního státního zástupce nepatří. Mně se ale pražská vrchní státní zástupkyně zdá být ve srovnání s paní ministryní docela skromná.

V dalším paní ministryně prokázala oprávněně kritický pohled na poměry ve státním zastupitelství a neušetřila ani nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž připomíná podporu ze strany plzeňského kmotra Jurečky. Jinak ale vůči němu zachovává uctivý odstup.

Za zmínku stojí její pohled na přístup státních zástupců ke kauze Čapí hnízdo: dokud nebude případ uzavřen, Pavel Zeman i někteří další se nemusí obávat o své postavení. Dokonce se s nimi nemůže pouštět do křížku kvůli některým formulacím připravované novely zákona o státním zastupitelství. Slyšet z úst ministryně spravedlnosti doznání k slabosti právního státu a nedbání jeho zásad je velmi smutné.

Některé její vývody navíc působí dojmem slábnoucí paměti a neschopnosti podívat se do zrcadla. Mám na mysli její hořekování nad neprůchodností návrhu novely zákona o státním zastupitelství: jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla ze Sněmovny návrh zákona, na jehož přípravě se podíleli Pavel Zeman a Lenka Bradáčová se spolupracovníky a sympatizanty a do Sněmovny jej dodal ministr Pavel Blažek. Nechtíc připravila si budoucí starosti.

Její rozmanité povídání působí dojmem, že se možná stahují mračna zcela jistě nad Lenkou Bradáčovou a možná i nad Pavlem Zemanem. Nabudila tím  lobbisty z České justice,  aby přispěchali a  přiložili si polínko do ohně. Zveřejnili informace o nemovitém majetku obou žalobců. Je to podlé. Majetnost vzbuzuje závist, závist plodí nenávist a podezírání. Nakonec z toho vykvete otázka, zda vysocí činitelé  nabyli hodnoty poctivě a za tím bude následovat podezření, že je nakradli. Zveřejnění takových jinak nezajímavých informací k jinému cíli nesměřuje. Samozřejmě, veřejnost má právo na informace, které ji zajímají. Ale projevila skutečně veřejnost zájem ?

Než vraťme se k Marii Benešové. Nebylo by správné pouze ji zahrnovat jízlivostmi. Pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí, takže její postavu nelze vnímat jen odmítavě. Musíme ocenit její loajalitu vůči Andreji Babišovi, jemuž vytrhla trn z paty, když ministr Jan Kněžínek náhle hodil ručník do ringu. Ve svém věku má nárok na klidný život, ale v této funkci se jí klidu nedostává a musí intenzivně pracovat bez ohledu na čas. Její zatížení je nadměrné, věku nepřiměřené. Přesto je na místě říci, že její celkové hodnocení by bylo příznivější, kdyby se zbavila prostořekosti a nezvladatelnosti averzí vůči neoblíbencům. Toho se ale zřejmě nedočkáme.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 20. února 2021

ZLOVOLNÉ NAČASOVÁNÍ ODEBRÁNÍ DÍTĚTE

Sleduji  zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro  většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPODu Praha 5.  Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie. 

O případu jsem psal již dvakrát, ale jeho hrůznost  mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. 

Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. Dne 4.listopadu 2020 vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil  umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19.listopadu 2019 se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k  odcizení. Nicméně sociální  pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále. 

OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej již znova ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé, dobře vychované a navíc fyzicky krásné. 

Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou, podporovaném zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té  době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. 

Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby dne 26. ledna 2021 dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc  nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. 

Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav  ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože  mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokáží vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. 

Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Již má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. 

Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana. Menší děti jsou doslova kouzelné, Roman je poněkud problémový, nikoli odpuzující.  Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 18. února 2021

KAUZA „ZADEH“ KLOPÝTÁ K ZÁVĚRU

V zájmu zachování obsahové jednoty jsem v článku „Dohoda o vině a trestu jako brzda“ úmyslně nepojednal o dění ze dne 10. února 2021, ačkoli před soud předstoupil zajímavý svědek Jiří Zeman, dlouholetý kamarád obž. Shahrama Zadeha. Jeho výslech si na poslední chvíli vyžádal státní zástupce. V minulosti se podrobil výslechu v přípravném řízení koncem prosince  r. 2014. Jeho tehdejší výpověď soud procesně provedl jako důkaz čtením protokolu při hlavním líčení. Okolnost, že si žalobce vyžádal výslech při hlavním líčení až po skončeném dokazování, je sama o sobě pozoruhodná. Za zmínku stojí i skutečnost, že pan obžalovaný si nepřišel poslechnout jeho výpověď.

Je to  zajímavý svědek, jehož výpověď byla pro soud zdrojem unikátních informací o obž. Shahramu Zadehovi, jeho rodině a společenském zázemí. Ze všech obžalovaných zná pouze obž. Shahrama Zadeha. Seznámili se v r.1999, v době Zadehova univerzitního studia, a později spolupracovali v podnikání v Dubaji.

 Cenu  výpovědi tohoto svědka jako příspěvku k usvědčování obž. Shahrama Zadeha snižuje skutečnost, že o žalované trestné činnosti  nic neví. 

Pro povahu tohoto řízení je příznačné, že svědek měl vypovídat o věcech, které se až na výjimky staly nejpozději v r.2012. Ostatně stejně na tom byla většina svědků, vyslýchaných v posledním roce. 

Výslech svědka z počátku vedl státní zástupce. Vyptával se na věci osobního života a rodiny pana obž. Zadeha v takovém rozsahu, že přiměl jeho obhájce k vznesení námitky, neboť se  domníval, že požadované informace nejsou pro trestní řízení potřebné. Předseda senátu byl ale jiného mínění, námitku zamítl a obhájci přikázal,  aby se posadil. 

Svědek pak poskytl informaci o obchodních aktivitách v Dubaji pana obžalovaného i svých. Podal vysvětlení k některým osobám a společnostem, jež v té  době spolupracovaly s obž. Shahramem Zadehem, o jeho finančních záležitostech včetně půjček, které pro něj v Dubaji zprostředkoval.

Žalobce zajímaly obchodní společnosti, vlastněné v Dubaji obž. Shahramem Zadehem. Věnoval pozornost podivnému neuskutečněnému záměru českých podnikatelů na nákup apartmánů v Dubaji. Složili zálohy, které v případě odstoupení od smlouvy propadly prodávajícímu. Chtěl vědět, kdo zprostředkoval českým zájemcům tyto obchody a zda se apartmány nakonec prodaly jiným osobám. Je možné, že žalobce podezírá obž. Šahrama Zadeha, že tímto způsobem vyváděl do Dubaje výnosy z trestné činnosti.

V rámci tohoto výslechu státní zástupce předložil  soudu smlouvy, získané v rámci vyšetřování jiného případu. Zabýval se jimi velmi důkladně. Předestřel je k vyjádření svědkovi, který ale uvedl, že nezná osoby, v nich zmiňované a obecně o nich věděl velmi málo, většinou nic.

Státní zástupce poukázal na určité rozdíly mezi svědkovou výpovědí z přípravného řízení a současnou. Tázal se, zda na svědka byl vyvíjen nějaký tlak.

 Položil také svědkovi otázku, zda má rád obž. Shahrama Zadeha.

 Když státní zástupce vyčerpal otázky, další vedení výslechu převzal předseda senátu. Rovněž se zajímal o rodinu obž. Zadeha a vztahy v ní, a to do větší šíře a hloubky než žalobce. Také se vyptával na rodinné poměry svědkovy.

Z obchodních záležitostí ho zajímaly smlouvy, v kterých se kupující zavazoval ke složení zálohy, jež v případě nedoplacení kupní ceny propadne. Zřejmě je považuje za nástroj vývozu peněz do Dubaje. Stejně jako před ním státní zástupce, také předseda senátu důrazně požadoval vyjádření, která ze  dvou svědkových výpovědí  (z přípravného řízení nebo dnešní) je pravdivější.

Výslechu se pak znova ujal státní zástupce, který se vyptával na různé osoby a společnosti, jež svědek většinou neznal.

Obhájci ani obžalovaní neprojevili zájem o otázky nebo vyjádření k výpovědi tohoto svědka.

Průběh výslechu svědka Jiřího Zemana jako „folklorní vložka“ oživil spor mezi Zadehovým obhájcem a předsedou senátu, kdy obhájce odmítl pochopit, že během jednání nesmí používat mobilní telefon a nechtěl se podřídit pokynu, aby jej odstranil ze stolu. Zákaz používání mobilního telefonu v soudní síni je notorieta. Za časů nedávno minulých k „zajiskření“ mezi předsedou senátu a obhájci nebo obžalovanými docházelo dosti často. V současnosti jde o výjimečnou bezvýznamnou událost.

Po odchodu svědka obhájci předložili návrh na obstarání znaleckého posudku z oboru  odvětvová ekonomika- účetní evidence k objasnění účetních operací společnosti Ecoll Invest a.s. 

Výslechem svědka Jiřího Zemana agonie této kauzy neskončila. Našel se další uchazeč o dohodu o vině a trestu obž. Jiří Turták. Měl předstoupit před soud 15. února 2021 v 8:30, ale zdržel se někde na cestě, takže jednání začalo až ve 12:00 a skončilo za necelou hodinu. Předseda senátu pak odročil jednání až na středu v 8:30. 

Jiří Turták se snažil v úvodu svého vystoupení vysvětlit, že si sice je vědom trestnosti svého jednání, ale do „obchodu“ jej z počátku zasvětil obž. Josef Schmit (který mezitím zemřel) takovým způsobem, že měl dojem, že půjde o legální činnost. Teprve později pochopil, o co jde, nicméně pokračoval. 

Předseda senátu jej vysvětlením a navazující otázkou navedl k jednoduššímu, jednoznačnému popisu jeho činnosti. Vypověděl pak, že jeho prvním úkolem, za jehož plnění dostal malý plat, bylo personálně obsadit společnosti, zřízené pro tento „obchod“ a zprovoznit je. Jednatelé měli dostávat malou mzdu. Pak měl inkasovat hotovost z účtu a předávat ji  obž. Josefu Schmitovi. O dalším osudu peněz nic nevěděl. 

Na vyzvání předsedy senátu se vyjádřil k vzájemnému postavení se zesnulým obž. Schmitem. Jeho popis se liší od výpovědi svědkyně vdovy  Schmitové z r.2019. Rozpory nemají pro řízení význam.

 Ani v tomto případě nebyl zájem o otázky a vyjádření.

Dne 17.února 2021 předstoupil před soud jako další zájemce o dohodu o vině a trestu obž. Roman Kroča. Upozorněn předsedou senátu, že podmínkou dosažení dohody je jak doznání viny co do skutku, tak přijetí právní kvalifikace dle obžaloby, podrobil se  dodatečnému výslechu. Vypovídal o navázání kontaktu s obž. Michalem Šimákem, který mu nabídl zapojení do výhodného obchodu. Po dohodě s ním založil obchodní společnost, která pak sloužila k provádění žalované trestné činnosti. I když byl jednatelem společnosti, fakticky byl podřízeným obž. Michala Šimáka, kterému poskytoval podklady pro obchody. Popsal své činnosti při řízení obchodních operací. Vysvětloval při tom i pracovní náplň obž. Michala Šimáka. Zmínil se, že jeho působení mělo být podle původní dohody dočasné. Hovořil i o dalších osobách, které se okrajově objevovaly ve firmě. Tvrdil, že nevěděl, jak se firma vyrovnává s daňovými povinnostmi.

 Po vystoupení obž. Romana Kroči státní zástupce navrhl výslech dalších dvou svědků.

 V této fázi jsou obžalovaní rozděleni na dvě skupiny: podstatná část „malých ryb“ žádá o dohodu o vině a trestu, zatímco obžalovaní č.1-5 nadále trvají na nesmyslnosti obžaloby.

 Neplánované přerušování hlavního líčení je jistě nepříjemné pro předsedu senátu a přísedící, ale ti zůstávají v soudní budově a v prolukách se mohou  věnovat jiné práci. Naproti tomu obhájcům a obžalovaným, jichž většina se na toto jednání sjíždí z různých míst, vznikají značné neproduktivní časové ztráty. V této fázi řízení ale většina ztrát času vzniká z příčin, jež soud nemůže ovlivnit.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 13. února 2021

DOHODA O VINĚ A TRESTU JAKO BRZDA

Institut dohody o vině a trestu je novinka, převzatá z americké trestněprávní praxe. Myšlenka je na první pohled lákavá: pachatel, jenž pochopil, že trestu neunikne, učiní doznání o vině a vyjde soudu vstříc usvědčujícími údaji. Ušetří se čas na jeho další usvědčování. Obvykle dojde k dohodě s žalobcem o přijetí doznání a navrženém trestu, která podléhá schválení soudem. 

Má to ale háček: návrh na schválení dohody o vině a trestu musí soud vypořádat před zahájením závěrečných řečí. Nebyla-li věc žadatele vyčleněna do samostatného řízení, projednání se časově vsune mezi ukončení dokazování a závěrečnou řeč žalobce. Za účelem vytvoření časového prostoru pro jednání mezi žalobcem a obžalovaným se řízení obvykle přeruší a ukončení procesu se přiměřeně oddálí. Hodnotu nástroje zpochybňuje skutečnost, že k jednání dochází po skončení dokazování, takže od výslechu žadatele o dohodu nelze očekávat převratné novinky. 

Jiná situace by nastala, kdyby žadatel o dohodu se přihlásil hned po přečtení obžaloby. To ale v našem případě nebylo možné, protože příhodná legislativní úprava nabyla platnost až 1. října 2020. 

V našem případě, tedy v kauze Krajského soudu v Brně, v mých článcích označované jako „velká daňová kauza“nebo „kauza Zadeh“ zájem o dohodu jako první překvapivě projevil 1.prosince 2020 obžalovaný č.1 Shahram Zadeh ( viz článek Zvrat v kauze Zadeh). Nikdo další z hlavních obžalovaných tehdy neprojevil zájem. Ve dnech 26. a 27.ledna 2021 soud vzal na vědomí sdělení státního zástupce, že vyjednávání s Shahramem Zadehem neproběhlo a věnoval se výslechům dalších zájemců, a to Vladimíra Maliny a Michala Šimáka (viz článek Dohoda o vině a trestu v praxi).  Dne 1. února 2021 završil  projednávání žádosti Michala Šimáka otázkami a vyjádřeními státního zástupce, obhájců a obžalovaných  a také předseda senátu dal znova průchod své zvídavosti. Jak se dalo očekávat, účastníci na  straně  obhajoby se ze všech sil snažili zvrátit ta Šimákova tvrzení, jež je ohrožovala.

Přestože se neuskutečnilo vyjednávání mezi státním zástupcem a Shahramem Zadehem, předseda senátu mu nabídl prostor pro vystoupení. Pan obžalovaný sice projevil zájem, ale s výhradou, že nebude odpovídat na otázky. Vystoupení se proto neuskutečnilo. Následující den pak proběhl výslech spolupracujícího  obviněného Jiřího Eliáše, jehož postavení je velmi blízké postavení žadatelů o dohodu o vině a trestu. Předseda senátu mu poskytl obsáhlé poučení, zahrnující připomenutí zvláštností jeho postavení spolupracujícího obviněného. Vedl jej pak otázkami k objasnění jeho vztahů s dalšími účastníky žalovaných obchodů a jejich úlohy. Bohatě při tom využil podrobnou znalost jeho dřívějších výpovědí. Pan obžalovaný ochotně připustil, že věděl, že se dopouští trestné činnosti. Vyjádřil se i k příjmové stránce činnosti  své i spolupracovníků. 

Tradičně mlčící senát a tentokrát ani státní zástupce neměli k jeho vystoupení otázky. Hned na první položenou otázku obhájce reagoval  pan obžalovaný vyjádřením, že na své výpovědi trvá a odmítá odpovídat na otázky. Postoj změnil po napomenutí předsedou senátu. Následně čelil otázkám obž. Petra Moštěka, který se zejména snažil zpochybnit jeho tvrzení o schůzkách s ním. Jiří Eliáš se občas pokusil uniknout z kleští jeho otázek odkazem na selhání paměti. Výrazem obličeje dával najevo nelibost nad tímto výslechem.Čelil pak dalším otázkám předsedy senátu.  

Podobně se vedlo druhému z dvojice spolupracujících obviněných obž. Vojtěchu Kudláčovi, který před soud předstoupil dne 9.února 2021.Popsal podrobně  svou činnost včetně příjmů.  Pozornost soudu i obžalovaných vzbudilo jeho vyprávění o schůzkách, na nichž mělo djít k dohodám o zapojení obou spolupracujících obviněných do nezákonných obchodů. Zazněla jména účastníků obchodů, kteří jsou dosud v postavení svědků. Také zmínil řídící úlohu obž. Petra Moštěka. Popsal i činnost obž. Mazury a Šimáka a usvědčoval obž. Jiřího Eliáše. Neznal obž. Shahrama Zadeha, jen „od vidění“ obž.Daniela Rudzana.  

Ve výpovědích obou spolupracujících obviněných zaznívala jména různých osob, dosud v postavení svědků. Na rozdíl od žadatelů o dohodu o vině a trestu se snažili usvědčit z trestné činnosti jednoho z významných obžalovaných, a to obž. Petra Moštěka. Odvděčil se jim souhrnným vyjádřením k oběma jejich vystoupením, jímž jejich „usvědčující“ tvrzení odmítl výkladem, jenž na mne jako na laika působil dojmem matematické přesnosti. 

Pokud hodnotím přínos vystoupení žadatelů o dohodu o vině a trestu a spolupracujících obviněných k dokazování jako celek, spočívá dle mého laického názoru především v zpochybnění postupu orgánů  činných v trestním řízení v předsoudních fázích řízení. Činnost některých účastníků na obchodech, provázených krácením DPH, zůstala ve stínu honby za usvědčením obžalovaných č.1-5 za každou cenu. Zvlášť patrné to je na úloze „spolupracujícího svědka-spolupachatele“ Petra Pfeifera. Je to skvrna na práci policie a státního zastupitelství, o které jsem často psal v dobových článcích. 

Jako laik oceňuji vstřícnost předsedy senátu Aleše Novotného, který bez ohledu na organizační potíže umožnil žadatelům o dohodu o  vině a trestu uplatnění jejich práv, ale domnívám se, že jejich  vystoupení rozhodování soudu příliš neovlivní a váha souvisejících průtahů  hodnotu jejich přínosu převažuje. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pondělí 8. února 2021

INŽENÝRKY LIDSKÝCH DUŠÍ BEZOHLEDNĚ ZVÍTĚZILY

V článku „Inženýrky lidských duší z OSPODu škodí dětem i matce“ z 24.ledna 2021 jsem psal o boji podmínečně propuštěné odsouzené Bibiany proti svěření jejích dětí Karolínky a Romana do ústavní péče. Sociální pracovnice Jana Součková a kurátorka Lucie Čermáková z OSPODu Praha 5 je začaly prosazovat, když se ukázalo, že pěstounka, ustavená před lety s jejich souhlasem, o ně pečuje nežádoucím způsobem. Dosáhly vydání předběžných opatření soudem. Návrat matky z vězení je nezastavil, ač se okamžitě začala hlásit o  práva svá i dětí, fakticky převzala péči o ně. Na předání Romana do ústavní péče dámy bezpodmínečně trvaly, ačkoli v té době nechodil do školy a nedopouštěl se žádných nepravostí, jimiž by se mohl stát nebezpečným pro své okolí. Vynutily si jeho nástup do Diagnostického ústavu dne 26. ledna 2021. 

Připomínám, že Bibiana měla příslib nadační podpory na nájemné ve výši 30 tis. Kč, ale po návštěvě Jany Součkové v nadaci přišla o 10 tis. Kč. Jednala o přijetí syna do ambulanční péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, ale díky iniciativě kurátorky Lucie Čermákové se tato cesta uzavřela. 

Bibiana se proti předběžným opatřením odvolala. Tím ovšem nezastavila vykonatelnost rozhodnutí. Dělala si nicméně naději, že odvolací soud jí přizná nárok na přednostní úlohu v péči o děti. Ve skutečnosti mu stačilo sedm kalendářních dní  na vydání usnesení z 28. ledna 2021, jímž OSPODu vyhověl. Odůvodnění převzal od OSPODu bez výhrad a pohrdl právy matky, protože nedokázala za dva měsíce napravit zhoubné výsledky víceleté péče pěstounky, schválené OSPODem. Argumentace OSPODu spočívá až na drobnosti v závadovém chování chlapce v době života u pěstounky. Paradoxně ve stejnou dobu se Bibianě po řadě ústrků a ponižování od pronajímatelů bytů podařilo pronajmout si malý byt, takže její podmínky pro dohled nad synem se zlepšily. 

Chudá samoživitelka Bibiana tedy díky Janě Součkové  přišla o 10 tisíc Kč nadační podpory, díky Lucii Čermákové nemohla své dítě svěřit do péče uznávaného odborného pracoviště dle svého výběru, a posléze musela syna doprovodit do ústavu, do něhož by jej dobrovolně nikdy nezavedla.

Tím příběh neskončil. Roman žil v poslední době ve velmi přívětivém rodinném prostředí. Přechod do neosobního ústavního prostředí zřejmě nezvládl. Po dvou dnech z ústavu uprchl. A to je konečný výsledek usilování Jany Součkové a Lucie Čermákové: v současném mrazivém počasí se někde potuluje 14letý chlapec a nikdo neví, kde se skrývá před zimou a čím se živí. Není vyloučeno, že v nouzi si obživu zajistí trestnou činností. Neví o něm ani širší rodina. Neví se ani, zda vůbec žije. Nemuselo se to stát, kdyby se inženýrky dětských duší nevměšovaly do jednání matky o jeho umístění do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, odkud by se na noc vracel do navyklého prostředí.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 


 

neděle 31. ledna 2021

ŽALOBCI NA ODSTŘEL

Lidé jsou nepoučitelní. Pavel Zeman se nepoučil z potíží své předchůdkyně Renaty Vesecké, která se nechala pozvat dnes již zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou v den svých narozenin do prosklené kavárny na kávu a zákusek a neúmyslně tím umožnila skandalistům, tedy novináři Daliboru Bártkovi, krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové, jinak  exprokurátorce a bývalé člence KSČ, a hlavně bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové vyrobit bajku o údajně utajované konspirační schůzce. Skandalisté rozpoutali štvanici, jejíž první obětí byl na konci své kariéry dosud neposkvrněný Pavel Kučera, nepravomocně zbavený taláru a nakonec i Renata Vesecká, později odvolaná vládou Petra Nečase na návrh Jiřího Pospíšila, capo di tutti capi z kauzy Jiřího Čunka. Pavel Zeman se zachoval podstatně neopatrněji: s neveřejnými rozhovory  o věci svého známého se uchýlil do soukromí bytu soudce Jana Czernina, čímž posílil podezření o nekalostí vedených jednání. 

Objektivní procesní lhůta kárného řízení již dávno vypršela, takže Marie Benešová jej nemůže poslat před kárný soud, ale i tak je kolem toho spousta řečí a zaznívají hlasy o nezbytnosti Zemanova odchodu z funkce. Bez zjevné spojitosti se současně volá po konci Lenky Bradáčové. Vyskytly se dohady, že Pavel Zeman má doplatit na to, že se nepostaral o svržení Andreje Babiše. Obvinění Lenky Bradáčové je neurčité, patrně má být potrestána prostě jen za to, že žije. Ale možná jí má někdo za zlé, že netlačí dost důrazně na státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby konečně dovedl ke konci kauzu Čapí hnízdo, a to  nejlépe tak, aby obžaloba rozvířila předvolební agitaci. 

Je běžné, že o nějakém maléru se chvíli píše, ale pak jej převrství jiný skandál a na původní věc se zapomene. Píše-li ale přeopatrný Petr Dimun na České justici o Pavlu Zemanovi jako o chromé kachně, je to vážné: autor určitě ví, že kdosi má zbraň na Pavla Zemana dobře nabitou ostrými, takže odvety se nemusí obávat. Padne-li kvůli této aférce Pavel Zeman, jeho pád bude připomínat konec Al Capona, jenž nedojel na své největší zločiny, ale na daňové úniky. V Zemanově případu by tak například nemuselo dojít na zkoumání jeho odpovědnosti za svržení vlády Petra Nečase.

 Články, pojednávající o choulostivých návštěvách bytu soudce Jana Czernina, jsou si obsahem a stylem velmi podobné. Jsou v podstatě psány korektně. Liší se od nich tématicky doplňkový článek Jana Hrbáčka na České justici z 27. ledna 2021, přinášející přehled o nemovitostním vlastnictví Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. V části čtenářů možná vzbudí závist, od ní se může vznítit podezření na nezákonné nabytí peněz a pak už přijdou jen „zaručené“ pověsti o přijímání úplatků. Shrnuto, článek směřuje k zpochybnění čistoty rukou obou vysokých žalobců a tím k podlomení jejich autority. Snaží se rozdmýchat nízké pudy.  Nahrazuje tak špiněním potřebnou věcnou kritiku počinů obou Hrbáčkových terčů. 

Nevšiml jsem si, že by veřejnost v poslední době  projevila zájem o vpád do soukromí ať již Pavla Zemana nebo Lenky Bradáčové. Nenapadá mě, jakým počestným důvodem by se potřeba jeho provedení dala ospravedlnit. Oba postižené osobně znám. Podporoval jsem Pavla Zemana v úsilí o zásadní reformu státního zastupitelství. Časem se ale vizionář vytratil a dnes již jen udržuje úřad v chodu způsobem, jenž má do dokonalosti daleko. Podal jsem proti němu řadu podnětů ke  kárnému řízení nebo přímo k odvolání. Kdyby na ministerstvu nevyprazdňovali často odpadkové koše, jistě by se jich tam našla pěkná řádka. S Lenkou Bradáčovou jsem žádné velké konflikty neměl. Oběma dokáži ledacos vytknout, ale nepřipadá mi, že jejich Achillovou patou by bylo zrovna úplatkářství. Způsob, jakým naložili se svými příjmy, je jejich soukromou záležitostí. 

Ctěným čtenářům sděluji, že nepotřebuji nic ani od jednoho z napadených.

 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 30. ledna 2021

DOHODA O VINĚ A TRESTU V PRAXI

Vleklému procesu, probíhajícímu u Krajského soudu v Brně, mnou označovanému podle jména hlavního obžalovaného „kauza Zadeh“ nebo „velká daňová kauza“, jsem se naposledy věnoval 1.prosince 2020 v článku Zvrat v kauze Zadeh.

Psal jsem v něm o překvapení při hlavním líčení dne 1.prosince 2020, při kterém obž. Shahram Zadeh projevil zájem o sjednání dohody o vině a trestu. Státní zástupce projevil ochotu k jednání a předseda senátu jednání odročil, aby se strany mohly dohodnout. Tím se odsunulo dosud předpokládané zahájení závěrečných řečí.

V článku z 1. prosince 2020 jsem vyslovil pochybnost o úspěchu jednání mezi obž. Shahramem Zadehem a státním zástupcem, neboť se nedá očekávat, že pan obžalovaný ztratí zdravý rozum a přizná se, že skutečně organizoval a řídil krácení DPH při obchodech s pohonnými hmotami. Na druhé straně by bylo divné, kdyby se státní  zástupce vzdal právě tohoto doznání.

 Další překvapení přišlo při následujícím pokračování hlavního líčení ve dnech 26.-27. ledna 2021. Soud skutečně přistoupil k projednání doznání kajícníků, kteří se dožadují dohody o vině a trestu. Nebyl ale mezi nimi Shahram Zadeh, který se zatím nevzdal odporu proti obvinění, že organizoval a řídil žalovanou trestnou činnost. Jednání mezi ním a státním zástupcem nakonec vůbec neproběhlo.

Místo něj se o  dohodu o vině a trestu ucházejí obž. Vladimír Malina a Michal Šimák, oba mezitím již  odsouzení v jiných kauzách, Michal Šimák přiveden  eskortou z věznice. Od obou zájemců o dohodu o vině a trestu se očekávalo, že při výpovědi před soudem se doznají ke svému nezákonnému jednání a popř. navíc poskytnou informace k zvýšení průkaznosti obžaloby.

Vladimír Malina vypovídal o činnosti kanceláře, kterou zřídil za účelem řízení žalovaných obchodů s pohonnými hmotami. Pracoval v ní společně se svědkem Juřicou, který z jeho výpovědi vychází jako nejdůležitější člen skupiny, dále s obž. Michalem Šimákem a částečně i se svědkem Petrem Pfeiferem. Popis  úlohy obou svědků podporuje názor, že jejich opomenutí obžalobou bylo chybou. Pro obž.Daniela Rudzana bylo jistě nepříjemné, když Vladimír Malina opakovaně hovořil o výběrech z účtu velkých částek, které mu posílal prostřednictvím svědka Juřici. Daniel Rudzan měl část přijaté hotovosti vracet svědkovi Juřicovi na krytí nákladů kanceláře. Obž. Shahram Zadeh byl jistě spokojen s popřením výpovědi svědka Petra Pfeifera o jeho osobním styku s obž. Vladimírem Malinou. Ten navíc popřel tvrzení svědka Petra Pfeifera, že od něj dostával peníze.  Obraz doplnily popisy úloh  dalších, méně významných svědků a také investora Yaishe Ronena  Nadava a jeho odchodu ze hry. Hlavně přiznal, že věděl, že v obchodování společnosti dochází k daňovým únikům, čili je si vědom své viny.

Po samostatné výpovědi  čelil obž. Vladimír Malina nejdříve otázkám  státního zástupce a zejména důkladnému výslechu předsedou senátu. Jejich úsilí směřovalo k doplnění obrazu, nastíněného panem obžalovaným, vždy ve směru posílení argumentace obžaloby. V přesně opačném směru pak působily otázky obhájců, obžalovaných a jejich vyjádření k tvrzením obž. Vladimíra Maliny. Bylo zřejmé, že svým výkladem některé obžalované popudil. Proto  se vedením otázek i vyjádřením k jeho prohlášení snažili jej zpochybnit. Zda se jim to podařilo, poznáme v rozsudku. Jeho sdělení ale v každém případě vyvolává pochybnosti o přesnosti obrazu děje, který předložila obžaloba. Zejména vystupuje do popředí úloha osob, na které se při výběru obviněných nedostalo.

 Obž. Michal Šimák se odvolal na své dřívější výpovědi a zdůraznil, že žalované trestné činnosti se dopouštěl na základě vlastního rozhodnutí. Vysvětlil, jakým způsobem se dostal k tomuto „obchodu“ a do styku se svědkem Juřicou. Popsal vybavení kanceláře a svou činnost. Vyprávěl o úloze svědka Jiřího Bruštíka, obžalovanch  Vladimíra Maliny, Daniela Rudzana, Romana Kroči, Jiřího Eliáše, Vojtěcha Kudláče a svědka Petra Pfeifera, také o manipulacích s penězi,  o cenové politice  a dalších prvcích činnosti kanceláře.  Popsal i řešení některých obchodních případů. V této souvislosti se okrajově zmínil o jednání obž. Petra Moštěka. Stojí za zmínku, že se nezmínil o údajném vydírání zlínskými policisty, na které si kdysi  u soudu stěžoval. V každém případě jeho výpověď svědčí o  tom, že některé děje proběhly poněkud jinak, než se uvádí v obžalobě, a zdá se, že seznam  obžalovaných není v některých případech úplný a na druhé straně se lze divit obvinění některých z nich.

 Předseda senátu podrobil pana obžalovaného velmi důkladnému výslechu. Byl na něj dokonale připraven. Porovnal obsah jeho výkladu se záznamy jeho vystoupení v přípravném řízení a při hlavním líčení a dožadoval se vysvětlení zjištěných odchylek. Vyptával se jej na další podrobnosti o jednání osob, zmiňovaných ve výpovědi včetně obž.  Vladimíra Maliny. Chtěl znát více podrobností o postupech při provádění obchodních operací. Výběr otázek ale nepůsobil dojmem, že by předseda senátu chtěl za každou cenu podpořit správnost obrazu, vytvořeného obžalobou. Ať už si to přál či nikoli,  cílil k zjištění materiální pravdy. Byl to jeden z pověstných výslechů, při nichž soudce Novotný dokáže z vyslýchaného vytáhnout i dávno zapomenuté informace. 

 Výslechem předsedou senátu se vyčerpal časový rámec hlavního líčení, aniž by došlo na otázky a vyjádření všech dalších účastníků řízení. Zřejmě se dostanou do programu na začátku nejbližšího pokračování hlavního líčení. Ze sledování mimiky obhájců a obžalovaných, přítomných v soudní síni, vyvozuji, že jednání bude rušné.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

neděle 24. ledna 2021

INŽENÝRKY DĚTSKÝCH OSUDŮ Z OSPODU ŠKODÍ DĚTEM I MATCE

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.

V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců  se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost,  jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPODu. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou  povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích, vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi.

 Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí.

V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie.  U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se  k životu až po 19.listopadu 2020, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči.

 Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují.

Karolínce již OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10.ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19.ledna 2021 příkaz k jeho nástupu do Diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí.  V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si  stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání.

Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní  rozhodnutí o umístění Romana do Diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1.stupně je postoupil odvolacímu soudu 19.ledna 2021, tedy týden před Romanovým nástupem do Diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo.

Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou s.r.o., poskytující  azylové  ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPODu je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tis. Kč. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tis. Kč. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky.

Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče  Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala.

Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je.

Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů ? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do Diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí.

  =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

úterý 12. ledna 2021

PROTI NEPŘÍMĚŘENOSTI COVIDOVÉ ŠIKANY

 Pokud vláda zavádí další restrikce, měla by bedlivě uvážit velikost jejich přínosu. Například nápad na požadování předložení atestu při ubytování v hotelu je pouze bezúčelné obtěžování. Hotelů, které ubytovávají hosty na pracovních cestách, je pár a zůstávají poloprázdné. Nedá se předpokládat, že se na cesty pustí někdo s jakýmikoli zdravotními potížemi. Požadavek, aby  účastník pracovní cesty  ztratil testováním třeba i několik hodin, je zřejmě zbytečným obtěžováním.

Zákaz vzdálit se od domova na více než 15 km by samozřejmě neměl platit pro naléhavé nejen pracovní, ale i   soukromé cesty. Ač patřím do t.zv. rizikové  skupiny, v případě potřeby budu cestovat bez omezení.

Trapný je zákaz vycházení od 21 hod. jako za heydrichiády. Zhoršení snížením hranice na 20 hod. by bylo hrubým zásahem do soukromí. Vláda by měla sdělit ovčanům, o kolik nakažených denně  dle jejího soudu v případě zavedení ubyde, popř. jaký bude poměr míry obtěžování ke snížení počtu nakažených.

neděle 10. ledna 2021

PARADOXY DOBY

 1/ Čím drsnější restrikce, tím rychleji corrona jede. Nepomáhá zákaz vycházení od 21 jako za heydrichiády. Eskalace obtěžování obyvatelstva je výrazem bezmoci a bezradnosti. 

2/ Dodávky vacciny jsou pomalé, ale i tak je zdravotnictví nestačí spotřebovat.

3/ Ani organizátorské úsilí Vezíra nestačí na zrychlení očkování.

pondělí 4. ledna 2021

ÚŘEDNÍCI ROZBÍJEJÍ RODINU

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat  podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. 

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména  zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. 

Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k  pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu Cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem. 

Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v r. 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení 4 měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na 3 roky. Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila  roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype.

Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu  odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu.

Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vizem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tis. Kč za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území.

Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4.července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření z 26.října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v r.2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla. Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a  koná  návštěvy ve služebnách Cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu  o žalostných  pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit  pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz