čtvrtek 16. září 2021

HON NA HYENY

 článku „Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK“ z 14.srpna 2021 jsem komentoval zprávu CTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím.

Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je  skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost. 

Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J.N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P.B.  Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K.E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P.B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K.E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání.

 J.N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K.E. a jeho průvodce P.K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ.

 V této části děje byl P.K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila.  Oslovil znova opatrného J.N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 mil. Kč na úplatky  a jeho provizi.  Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale  nabízená služba podražila o 5 mil. Kč. Přicházel pak  opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie . Předstíral, že mluví za skupinu, která  má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce.

 Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V.N., jenž se dobře znal s K.J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J.N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil.  Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná  s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J.N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P.B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno.

P.K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání:  měli podporovat obhajobu J.N. a těšit se na provizi za úspěch. P.K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J.N. jim po zproštění obžaloby svěří  vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P.B. 

Nakonec na P.K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J.N. 10 milionů Kč v bankovkách „ jako zálohu“.  Do zatčení stačil z nich utratit necelé 2 mil. Kč a zbytek někde dobře uschoval. 

 Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J.K. Ve vazbě ale zůstal jen P.K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče resignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky.

Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání  měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obž. P.K. a pošk. JN. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání obž. P.K.  ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu.

 Obvinění P.K. a S.N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V.N. brání svou nevinu přímo  sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání  v lese s J.N. a s P.K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá.  Je prokázané, že k ní došlo a mimo P.K. a J.N. se jí zúčastnil další muž, jehož J.N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S.N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V.N. alibi. Pro obž. V.V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obžaloby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obž. P.K. o jím získávané informace od přísedícího K.J. 

Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je  ovšem holou skutečností, že  policie obž. P.K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože pošk. J. N. by v žádném případě požadované  výpalné nezaplatil.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz 

 

pondělí 6. září 2021

V RESORTU SPRAVEDLNOSTI JE VŠE O.K.

Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela  nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. 

Je nápadné, že se všechny strany tváří,  že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. 

Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny  zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se  tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze.  Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a  definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě ? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. 

V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné  k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. 

 Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. 

Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví  by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení  státního zastupitelství přímo pánubohu. 

Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb r.2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové  se ale na program zapomnělo a většina jeho  cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění  trestním stíháním jeho  předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli.

Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

úterý 31. srpna 2021

BRUSEL PROTI VŮLI VOLIČŮ

Předesílám, že nejsem voličem hnutí ANO. Pokud se tímto článkem ozývám, je to proto, že se znepokojením pozoruji usilovnou snahu různých institucí znevýhodnit ve volební kampani hnutí ANO útoky na jeho předsedu Andreje Babiše. Rovnost účastníků volebního klání je přitom základní podmínkou pro bezchybné fungování systému parlamentní demokracie, a tu zde ohrožují instituce, které k tomu nejsou oprávněny.

Bruselští úředníci zřejmě nesou s nelibostí, že miliardář Andrej Babiš je vůdčí osobností na naší politické scéně. Proto opakovaně rozviřují vyprávění o jeho střetu zájmů. V dopise, který 26. srpna obdržela tři česká ministerstva, se sice jeho jméno nevyskytuje, ale díky českým europoslancům jeho autoři jistě vědí, že v české kotlině v opozičním mlácení prázdné slámy se v této souvislosti žádné jiné jméno nevyskytuje. Andrej Babiš má být ve střetu zájmů, protože prý ovládá svěřenské fondy,  do nichž vložil svůj majetek. Jakými úkony je ovládá, a kde na jejich ovládání bere čas a energii, když při každém spuštění televize se na obrazovce objeví jeho tvář, jeho protivníci nevysvětlují. Jeho střet zájmů je prostě axiom, který  je běžným nástrojem agitace proti hlasování ve prospěch hnutí ANO. Bruselští úředníci nyní svou podporou rozfoukali oheň. Nevadí jim, že s dopisem přišli právě do citlivého předvolebního období, kdy jejich čin nelze hodnotit jinak, než jako pokus o ovlivnění výsledku voleb. Nejsem v žádném případě podporovatelem úsilí o vystoupení České  republiky z Evropské unie, ale říká-li někdo, že tato instituce ve své činnosti popírá principy demokracie, právě v tomto chování bruselských úředníků vidím důkaz pravdivosti tohoto tvrzení. Ať se to komu líbí, či nelíbí, Andrej Babiš je předsedou české vlády z vůle voličů a úředníci Evropské komise nejsou oprávněni ji napravovat.

Vláda by se měla proti ovlivňování volební kampaně úředníky Evropské komise důrazně ohradit, ale samozřejmě  nemůže, protože jejím předsedou je Andrej Babiš a všichni ministři sedí ve vládě s jeho vědomím a souhlasem. Vládní protest by byl projevem střetu zájmů.

Dalším činitelem, který ať vědomě či nevědomě (nevím, co by bylo horší), zpochybňuje šance Andreje Babiše, potažmo hnutí ANO, ve volbách, jsou policie a státní zastupitelství.

Od počátku se zdá být vysoce pravděpodobné, že předkladatel trestního oznámení kvůli získání dotace společností Čapí hnízdo jednal s úmyslem dostat Andreje Babiše z politiky. Neměl v řízení  postavení poškozeného, takže měl jen malou naději, že se jeho oznámením bude policie zabývat. Ale zabývá se již řadu let a stále to nebere konec. Trestní řízení má probíhat co nejrychleji, žalobce má žalovat i v nejistotě a těžiště dokazování je před soudem. Nicméně v tomto případě se stále nachází něco, co je ještě třeba doplnit, i když by možná stačilo příslušný důkaz provést až před soudem. Státním zástupcům zřejmě nevadí, že se stále prodlužuje doba, po kterou Andrej Babiš a jeho rodina žije v nejistotě, zda půjde před soud a po kterou může opozice vykřikovat, že by občané neměli volit trestně stíhaného politika. Nevím o obsahu sdělení obvinění a návrhu na podání obžaloby nic než to, co lze získat z veřejných zdrojů. Nedokáži proto odhadnout, jaký by byl výsledek soudního  řízení či jaká je pravděpodobnost zastavení trestního stíhání. Předpokládám pouze, že jakékoli rozhodnutí státního zástupce najde odezvu u veřejnosti a dodá „palivo“ opozici. Zastaví-li trestní stíhání a Igor Stříž zastavení potvrdí, opozice bude křičet, že si Andrej Babiš nejvyššího státního zástupce koupil souhlasem s jeho jmenováním. Naopak podá-li státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu, opozice bude odrazovat voliče od hlasování pro hnutí ANO, a to i v případě, že by se Andrej Babiš stáhl do pozadí. Je možné, že konečné rozhodnutí Jaroslava Šarocha bude tím příslovečným „výbuchem“, jenž v poslední chvíli před volbami otřese voličskými preferencemi. V každém případě orgány činné v trestním řízení jsou nyní činitelem, ovlivňujícím veřejné  mínění v citlivém předvolebním období, a to se nemělo stát. Je dost již na tom, že v červnu r.2013 uskutečnily beztrestně puč proti vládě Petra Nečase. 

Tím nechci říci, že bito je pouze hnutí ANO, zatímco všichni ostatní uchazeči o vstup do Poslanecké sněmovny mají rovné postavení. Nápadné je např. odstrkování Trikolory hlavním proudem sdělovacích prostředků, stejně jako nadměrná pozornost, věnovaná Vítovi Rakušanovi (proti němuž osobně nic nemám).

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 26. srpna 2021

ZAHŘMĚNÍ U OLOMOUCKÉHO SOUDU

V článku „U olomouckého soudu zahřmí“ z 14.srpna 2021 jsem upozornil na blížící se jednání Vrchního soudu v Olomouci o odvolání obž. Ladislava Lebánka, Jana Lebánka, Radka Rajnohy, Ladislava Zupky, společnosti Vltava holding a.s. a státního zástupce proti rozsudku z 2. října 2010 zlínské pobočky Krajského soudu v Brně – senátu předsedy Jiřího Dufka, jímž byli zmínění obžalovaní odsouzeni k podmíněným trestům. Bratrům Lebánkovým a společnosti Vltava Holding a.s soud mimo to uložil peněžité tresty. V rozsudku se nedostalo na původního obžalovaného Romana Šulyoka, otce záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro, jehož věc původní soudkyně kauzy Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení a pak jeho stíhání zastavila. Jeho mladšího bratra Jana senát Jiřího Dufka zprostil obžaloby, což patří k hlavním neuvěřitelnostem rozsudku. 

O rozsudku senátu Jiřího Dufka jsem se v článku vyjádřil značně nevlídně zejména proto, že vedle tendenční interpretace skutečností se soud uchýlil k přímým výmyslům, které se neopírají o jakékoli prověřené důkazy. Opomněl jsem jednu vadu, která vypovídá o úrovni práce senátu Jiřího Dufka: podle předsedy senátu se obž. Roman Šulyok nemohl zúčastnit zločinného jednání bratrů Lebánkových, protože v kritické době dlel ve vězení v Německu. Je pravda, že pan obžalovaný se skutečně dostal do německého vězení a vysloužil si u Zemského soudu v Řezně trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, ale to se stalo až o rok později. V den zásahu celníků a policie v lůžkovickém skladu se nacházel na místě  činu. 

Veřejné zasedání u Vrchního soudu v Olomouci proběhlo ve dnech 24. a 25. srpna 2021. Vedl je senát předsedkyně Martiny Kouřilové a přísedících soudců z povolání Jiřího Zouhara a Aleše Rýznara. Odvolatel Ladislav Zupka se nedostavil, byl ovšem zastoupen obhájkyní. 

V minulosti jsem tento soud navštěvoval častěji než jeho pražský protějšek a viděl jsem pracovat několik senátů. Naposledy jsem se jeho jednání zúčastnil 17.ledna 2018. Oceňoval jsem nápadnou procedurální preciznost vedení zasedání. Avšak 24. srpna 2021 jsem si připadal, jako bych vstoupil do soudní síně okresního soudu, v které soudí soudce nevalné kvality. Slušně jsem pozdravil a splnil jsem zákonem stanovenou ohlašovací povinnost o pořizování zvukového záznamu. Předsedkyně senátu se zatvářila překvapeně a chtěla vědět, kdo jsem. Po odpovědi, že jsem „veřejnost“ chtěla znát mé jméno. Abych ji nepopudil proti obžalovaným, představil jsem se, ačkoli jsem měl právo ji upozornit, že zákon o soudech a soudcích jí neumožňuje  lustrovat veřejnost. Pak mě poučila, že zvukový záznam pořizuje soud, ale dále mi již nevěnovala pozornost. Doby, kdy někteří soudci  nechápali, že právo pořizovat zvukový záznam je součástí práva na veřejnost soudního jednání, jsou již pár let za námi a většina soudců oznámení o nahrávání přijímá jako notorietu. Předvedená ukázka soudcovské svévole právě u tohoto vysokého soudu mě proto překvapila. 

Před vlastním projednáním odvolání se soud zabýval vyřízením námitky obžalovaných proti složení  senátu z důvodu podjatosti. V tomto punktu tento proces souvisí s řízením o vyloučení soudkyně Ivety Šperlichové pro podjatost. Paní soudkyně se nevyloučila a obžalovaní podali proti jejímu rozhodnutí stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který ji zamítl. Následně Ústavní soud rozhodl o podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Obžalovaní proto hodnotí jeho tehdejší stanovisko jako schvalování podjatého jednání soudkyně Ivety Sperlichové, čili jako projev podjatosti vůči nim. Na rozhodování Vrchního soudu v Olomouci  se podíleli dva členové senátu Martiny Kouřilové. Obžalovaní je považují za podjaté a nepřáli si, aby v jejich věci rozhodovali. Po krátké přestávce na poradu senátu paní předsedkyně návrh obžalovaných usnesením zamítla. Nyní o něm bude jednat Nejvyšší soud ČR, ke kterému se obžalovaní obrátili se stížností. 

Dopolední část veřejného zasedání pak měla obvyklý průběh. Státní zástupce pochválil rozsudek a uplatnil požadavek na  zvýšení peněžitého trestu pro společnost Vltava Holding a.s. Po něm postupně vystupovali obhájci a po nich obžalovaní, dle jejich přesvědčení trhajíce argumentaci Dufkova rozsudku na cáry. Pouze jeden z obhájců projevil naivní víru, že soudci bedlivě pročetli desítky stran odvolání a jejich doplňků a s výjimkou dvou důležitých detailů se odvolal na své písemné podání. 

Obsahově bohaté bylo vystoupení   odvolatele Ladislava Lebánka. Ale po 25 minutách  jej v 11:55 předsedkyně senátu zastavila, ač mluvil stále jen k věci, čímž jej zkrátila v právu vyjádřit se ke všem okolnostem, jež se mu kladou za vinu. Pak  již jen kratičce promluvili zbývající odvolatelé a ve 12:00 byla vyhlášena přestávka. 

Po přestávce předvolala paní předsedkyně odvolatele Ladislava Lebánka k výslechu a zkoumala pak plných 50 minut jeho majetkové poměry. Z jeho výkladu vyplynula souvislost tohoto procesu s trestním řízením, vedeným proti ods. Romanu Šulyokovi pražskými soudy kvůli brutálnímu vydírání bratrů Lebánkových, kteří v situaci omezení na osobní svobodě a ohrožení na  životě a zdraví na něj převedli podstatnou část svého majetku. Okresní soud ve Zlíně pak potřeboval tři roky na provedení nápravy. Výsledkem jsou finanční škody řádově v desítkách milionů Kč. K věci se pak krátce vyjádřil i odvolatel Jan Lebánek. Z výkladu obou bratrů vyplývá, že jejich finanční situace je – mírně řečeno- neutěšená. 

Na tomto místě považuji za vhodné odbočit k poznámce, že významným prvkem skutkového děje tohoto případu je agresivita ods. Romana Šulyoka v chování vůči bratrům Lebánkovým, kteří se snažili se jej zbavit, a proto mu poskytli drobnou pomoc k naplnění jeho záměru zprovoznit linku na výrobu cigaret a prodat ji na Ukrajinu. Hned při první návštěvě skladového areálu v Lůžkovicích přijel v doprovodu „zakuklenců“, fyzicky napadl Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla. Soudy tento prvek nedoceňují. 

Zájmem o majetkové poměry bratrů Lebánkových paní předsedkyně Martina Kouřilová napravila lehkovážnost senátu Jiřího Dufka, který uložil peněžité tresty, aniž by se řádně seznámil s majetkovými poměry obžalovaných.

Senát předsedkyně Martiny Kouřilové všechna odvolání zamítl. Ze stručného odůvodnění usnesení vyplynulo, že obsáhlé zkoumání majetkových poměrů bratrů Lebánkových posloužilo senátu k posouzení přiměřenosti uložených peněžitých trestů, a to s výsledkem pro ně krajně nepříznivým: jejich finanční situace je sice tragická, ale na zaplacení „pár drobných“ z uložených trestů určitě někde našetří. Jinak paní předsedkyně v krátkém odůvodnění v podstatě akceptovala argumentaci senátu předsedy Jiřího Dufka. Zjevně ji vůbec nepohoršilo, že ke škodě obžalovaných argumentoval ničím nepodloženými smyšlenkami. Navíc se pustila jeho cestou. Např. nařkla obž. Ladislava Lebánka, že Romanu Šulyokovi opatřil speciální cigaretový papír, ačkoli ve spisu se takové tvrzení nenachází. Kdyby pravdivě mluvila o roli obyčejného balicího papíru, pana odvolatele by to tolik nepošpinilo, ale to by nebylo to „pravé ořechové“. A dokonce tvrdila, že bratři Lebánkovi nepopírali, že zařídili dopravu Šulyokových strojů do jejich skladu v Lůžkovicích. Zúčastnil jsem se většiny hlavních líčení u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a slyšel jsem opakovaně bratry Lebánkovy jejich zásluhu o dopravu strojů kategoricky odmítat.  Zdá se, že paní předsedkyně znala spis jen povrchně. Výsledek je tomu úměrný, ale za možné ukřivdění odvolatelům ji nikdo k odpovědnosti volat nemůže. 

Usnesení senátu předsedkyně Martiny Kouřilové zakonzervovalo stav, který navodil senát Jiřího Dufka: vznikl možná dojem, že podjatá soudkyně Iveta Šperlichová věc soudila v podstatě správně, jen s nepodmíněnými tresty to trochu přehnala. Je to malá záplata na pokoření Ústavním soudem a za odsouzení kárným senátem Nevyššího správního soudu. Obžalovaní měli být spokojeni s nadílkou podmíněných trestů od senátu Jiřího Dufka, takže by se snad ani nemuseli odvolávat. Jenže někteří se přece jen odvolali. Proti usnesení Vrchního soudu není řádný opravný prostředek možný. Není ale vyloučeno, že tvrdošíjní odvolatelé sáhnou po mimořádných opravných prostředcích. 

Na začátku sledování této kauzy jsem upozornil, že obžalovaní jsou rozděleni na nepřátelské tábory: „Rošťáky“ a „Slušňáky“. „Slušnáci“ se mohou chlubit mnohaletou občanskou i podnikatelskou bezúhonností. Není jim to ale nic platné, protože soudy nechávají vítězit „Rošťáky“. Jan Šulyok byl senátem předsedy Jiřího Dufka zproštěn obžaloby, ačkoli byl aktivním pomocníkem ods. Romana Šulyoka. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila k podmíněnému trestu, ale soudila jako podjatá, proto byl její rozsudek zrušen. Recidivista Roman Šulyok si za vydírání bratrů Lebánkových vysloužil trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku bez možnosti zohlednění německého trestu uložením souhrnného trestu, čili prakticky je odsouzen na 15 let.  Je ale možné, že celkově vyšel z maléru lépe než jeho bývalí spoluobžalovaní. Byl otcem záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro, ale v tomto procesu  je beztrestný a nebude se podílet na úhradě škody.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 14. srpna 2021

ČESKÁ JUSTICE PŘEVZALA NEPŘESNOU ZPRÁVU ČTK

Pod názvem „Zlínský soud přijal prohlášení viny  dvou lidí v kauze ovlivňování soudů“ uveřejnila 12. srpna 2021 Česká justice zprávu ČTK o hlavním líčení u zlínského soudu, které proběhlo téhož dne. Netuším, co stočilo zájem právě k tomuto jednání, jež nebylo ani zahajovací, ani konečné, jen jedno z řady, na němž probíhala část dokazování. Pokud sehrála roli módnost institutu dohody o vině a trestu, podotýkám, že v „kauze Zadeh“ u Krajského soudu v Brně se pro tento postup rozhodlo šest obžalovaných včetně Shahrama Zadeha, jenž dosud úporně hájil svou nevinu.

Podstatné je, že ČTK vydala zprávu, jež je sepsaná čtivě a v podstatě je pravdivá. Referuje o jednom ze „zastavení na křížové cestě“ trojice obžalovaných k rozsudku za pokus o vylákání 25 milionů Kč od mohovitého trestně stíhaného muže pod záminkou, že za toto „všimné“ zařídí zprošťující rozsudek pro něj a jeho manželku. Dva z obžalovaných doznali vinu a žádají o dohodu o vině a trestu, pouze jeden trvá na své nevině. Dokazování na tomto jednání se vztahovalo k jeho úloze.

Přesto této hezky napsané zprávě vytýkám zastírání pohoršlivých skutečností. Jak známo, ďábel se skrývá v detailu a zde se pod uhlazeným povrchem skrývají detaily vskutku pobuřující. Pravdivě se uvádí, že pachatelé dostali pouze 10 milionů Kč. Čtenář by mohl litovat jejich oběti, že vydaly tolik peněz, za které nic nedostaly, a které už asi nedostanou zpět, nebo jim závidět bohatství. Ve skutečnosti není třeba litovat poškozené, ale stát, neboť se jednalo o předstíraný převod peněz, který policie provedla za účelem usvědčení pachatelů. Ze sdělení, že pachatelé peníze použili  pro vlastní potřebu, pak vyplývá, že není známo, kam se většina z částky poděla a zajištění návratnosti prostředků je sporné. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by pachatelé skutečně peníze použili k podplácení soudců či kohokoli jiného. Nepřekvapilo by mě, kdyby je měli někde „pod kamenem“ v naději, že si je jednou  užijí.

Ve zprávě není ani zmínka o vystoupení posledního svědka, jehož výslech směroval předseda senátu k objasnění dalšího pobuřujícího zjištění. Je možné, že ČTK nechtěla tuto záležitost rozviřovat: občany je třeba chránit před pobuřujícími informacemi, v době covidového šílenství a před volbami mají i tak dost starostí.  K přesvědčování obětí o své způsobilosti plnit sliby používali pachatelé poznatky, které k nim proudily ze senátu předsedy Radomíra Koudely. Došlo to tak daleko, že oběti znaly obsah svého rozsudku s předstihem několika dnů před jeho vyhlášením. Jedním z informátorů byl zřejmě přísedící, který má v řízení postavení svědka. Policie jej neobvinila, pouze přišel o postavení  přísedícího. Je podezření, že pachatelé měli ještě i nějaký další zdroj informací, ale nikoho to příliš nevzrušuje. Je možné, že jeho odhalení by nebylo vnímáno jako „Salonfähig“.

Na závěr podotýkám, že požadování peněz po obžalovaném za službu, kterou pachatelé nemohou zákonným způsobem poskytnout, považuji za hyenismus. Oceňuji, že se policie případu ujala a vedla vyšetřování důsledně. Pachatelé nezasluhují slitování.

Praxe ale ukazuje, že by tomu tak nemuselo být vždy. Poškozený z tohoto případu čelil rafinovanému pokusu  o podvod již dříve. Tehdy se mu nabízelo, že se zastaví jeho trestní stíhání, pokud se zřekne větší části obrovské pohledávky (více než  150 mil. Kč) za svým bývalým společníkem. Nabídku odmítl s odůvodněním, že si nebude kupovat spravedlnost. Podvodníci ostatně nedokázali popsat mechanismus zastavení trestního stíhání. Podle policejního orgánu, v jehož rukou nakonec případ skončil, to prý ale nebyl pokus o trestný čin. Oba případy jsou určitým způsobem propojeny a oba mají formální znaky trestného činu. Proto mě názor policie překvapuje. V tomto případě podvodníci jednali ve prospěch a údajně s vědomím dlužníka, v souzené věci jim šlo pouze o vlastní prospěch. 

 =========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

  

U OLOMOUCKÉHO SOUDU ZAHŘMÍ

Od října r.2010 čekají zlínští podnikatelé Lebánkovi a jejich souputníci na rozhodnutí olomouckého Vrchního soudu o jejich odvolání proti rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Žijí v napětí, podobném tomu, jež pociťují senzibilové v tušení blízkého vypuknutí bouřky. A rozsudek, ať bude jakýkoli, budou  vnímat s intenzitou  zahřmění  hromu.

Jejich věc se dostane na pořad jednání odvolacího soudu již podruhé.  Obžalovaní se měli dopustit krácení spotřební daně a porušení práv k ochranné známce výrobou padělků cigaret Marlboro ve skladovém areálu v Lůžkovicích u Zlína. Na mém blogu a webu Chamurappi z.s. je několik článků, jež dokumentují průběh prvostupňového řízení. Upozorňuji zejména na nevlídný komentář k rozudku senátu předsedy Jiřího Dufka z 3.října 2010, dosud dostupný na mém blogu, webu spolku Chamurappi, Neviditelném psu a možná i leckde jinde.

Případ se vyznačuje různými zvláštnostmi, s jakými se nesetkáváme často. Například v prvostupňovém řízení se jím postupně zabývaly dva senáty. Předsedkyně senátu Iveta Šperlichová o případ přišla kvůli podjatosti a navíc si v souvislosti s ním vysloužila potrestání kárným soudem. Získala proslulost díky zveřejnění zvukového záznamu jejího nevhodného vyjadřování o obžalovaných a jejich obhájcích. Vystřídal ji senát předsedy Jiřího Dufka, který musel provést celé řízení znova. Daňovým poplatníkům nezbylo než uhradit náklady na opakování řízení.

Iveta Šperlichová mimo to zasáhla do případu velmi zvláštním způsobem hned na začátku hlavního líčení. Věc Romana Šulyoka a později i jeho mladšího bratra Jana vyloučila do samostatného řízení.  Stíhání Romana Šulyoka pak zastavila pro neúčelnost.  Jeho bratra její senát odsoudil k mírnému podmíněnému trestu, ale senát Jiřího Dufka jej zprostil obžaloby, ač se na dění v Lůžkovicích zcela nepochybně aktivně podílel. Důvodem k vyloučení do samostatného řízení byla neúčast obžalovaných při hlavním líčení. V případě Romana Šulyoka neúčast zavinil soud nezajištěním jeho eskorty z německé věznice. Pokud jsem se ve výše zmíněných článcích zmiňoval o procesu jako o souboji „Slušňáků“ a „Rošťáků“, pak je nepochybné, že paní soudkyně Iveta Šperlichová výrazně posunula rovnováhu mezi nimi v neprospěch bratrů Lebánkových a senát předsedy Jiřího Dufka její dílo dokonal. Nechut soudkyně Ivety Šperlichové k Ladislavu Lebánkovi je patrná i z toho, že na začátku hlavního líčení se zajímala, jakým autem  přijel k soudu (vot buržuj!)

Senát Jiřího Dufka nemohl vrátit Romanu Šulyokovi postavení obžalovaného, takže soudil věc zásadně deformovanou, odlišnou od její původní podoby.

Zastavením trestního stíhání Romana Šulyoka se z obžalovaného stal svědek, využívaný na podporu obžaloby. Nebyl určitě nestranný, protože kvůli brutálnímu vydírání bratrů Lebánkových byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 let, a to v době, kdy si odpykával trest 7,5 let odnětí svobody, udělený Zemským soudem v Regensburgu. V daném případě nebylo možné uložení souhrnného trestu, takže tresty se sčítají. Nebezpečnost Romana Šulyoka pro bratry Lebánkovy jako svědka zvýšila jeho výmluvnost a do jisté míry i nonverbální povzbuzování soudkyní. Použily ho oba senáty opakovaně a zdá se, že jeho svědectví přijímaly jako věrohodné.

 Zvláštností řízení, vedeného předsedou senátu Jiřím Dufkem, je mimo to útěk od vyhodnocování reálných důkazů k jejich nahrazení soudcovými domněnkami.  Tak předseda senátu je připustil, že důvodem brutálního vydírání  bratrů Lebánkových ods. Romanem Šulyokem a jeho spolupachateteli mohlo být nedodržení z jejich strany nějaké „kavalírské dohody“, kterou s ods. Romanem Šulyokem uzavřeli ústně. Mimo jeho tvrzení není ale pro její existenci žádný důkaz. Neméně zvláštní je tvrzení v odůvodnění Dufkova rozsudku, že bratři Lebánkovi se ilegální výrobou cigaret kdysi v minulosti zabývali. Původcem tvrzení je výpověď svědka s významnou trestní minulostí. V rozporu s ní je skutečnost, že obžalované nikdy v této souvislosti nevyšetřovala policie a jeden z objektů, v němž dle svědka měla výroba probíhat, prokazatelně neexistuje. Svědek se pokusil bratry Lebánkovy vydírat, ale policie trestní oznámení proti němu založila ad acta.

Vskutku podivuhodné je jednoznačné spojování bratrů Lebánkových s dodávkou 4 tun tabáku, dodaných za asistence pátracího odboru Celní správy ČR. Na příjezd kamionu čekali na překladišti celníci, kteří tedy od někoho dostali předem informaci o místě a času jeho příjezdu. Pořídili videozáznam překládání tabáku na jiné vozidlo a záběry přítomných obžalovaných. Neidentifikovali řidiče kamionu, nezajímaly je doklady od vozidla a nákladu. Zápis o zásahu pořídili s ročním zpožděním. Je zřejmé, že celníci buď věděli, kdo objednal a zaplatil tabák, nebo aspoň měli možnost tyto informace získat. Jde o důkazy, které jsou pro posouzení míry osobního zavinění obžalovaných nezastupitelné: nejde o sporná ústní vyjádření, ale o nezpochybnitelná fakta. Celní správa je ale orgánům činným v trestním řízení nikdy  neposkytla a nabízí se tak otázka, k jakému účelu měla akce celníků sloužit.

Nenarazil jsem na žádné stopy po zájmu soudkyně Ivety Šperlichové o získání důkazů od Celní správy. Soudce Jiří Dufek se sice  snažil informace získat, ale neuspěl. Generální inspekce bezpečnostních sborů naznačila možnost, že by se počínáním celníků zabývala, podá-li předseda senátu trestní oznámení. To  se ale nestalo. To mu ale nebránilo přiřknout vlastnictví tabáku bratrům Lebánkovým, až pro to žádný důkaz nesvědčí. Senát se v tomto případě v rozporu s právem řídil zásadou „v pochybnostech  V NEPROSPĚCH obžalovaného“.

Není tedy jisté, komu patřil tabák a není vyloučeno, že za jeho obstarání budou odsouzeni nevinní lidé. 

Oba senáty se s neuvěřitelnou lehkostí přenesly přes skutečnost, že výrobní stroj linky na výrobu cigaret byl nefunkční a pokusy o zprovoznění linky ztroskotaly na nezpůsobilosti přizvaných řemeslníků zpojízdnit balicí stroj. Soud neprokázal, že by se bratři Lebánkové pokusili obchodovat s padělky cigaret. Pouze Roman Šulyok použil cigarety k úhradě dluhu, ale ty zřejmě pocházely z jeho dřívější provozovny v Malhosticích.

Pozornost zasluhuje i  srovnání zrušeného rozsudku senátu předsedkyně Ivety Šperlichové s dílem senátu Jiřího Dufka z hlediska ukládaní trestů. Na rozdíl od Ivety Šperllichové Jiří Dufek nerozdával nepodmíněné tresty odnětí svobody, takže se zdá, že obžalovaní by mohli být spokojeni, kdyby je ovšem nehryzal pocit nespravedlnosti odsouzení. Vyjádřením částečné spokojenosti je skutečnost, že z osmi odsouzených se čtyři spokojili s podmíněnými tresty a neodvolali se. Podiv vzbuzuje zjištění, že jinak „krvežíznivý“ žalobce se neodvolal proti zproštění Jana Šulyoka, jež nabylo právní moc a již se nedá napravit.

 Podivnosti celého řízení od  samého počátku a  rozsudku senátu předsedy Jiřího Dufka zvlášť navozují zvědavost na způsob, jakým se k nim postaví odvolací soud. Zvlášť zajímavá bude jeho reakce na utajování informací o původu a vlastníkovi přivezeného tabáku. Orientace soudu v kalných vodách případu nebude snadná. Předjímání výsledku by za těchto okolností bylo nepatřičné.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

 

čtvrtek 29. července 2021

STŘET ZÁJMŮ VE ŠVEJKOLANDU

Každá vláda je svým způsobem špatná. Přesto není naděje, že bychom se někdy dožili zlatého věku, v němž bychom se bez takové instituce obešli. Platí to i o vládě v demokratickém zřízení, jež je nejpřijatelnější ze všech špatných způsobů vládnutí. Jeho předností  má být skutečnost, že všechna moc pochází z lidu a lid má takovou vládu, jakou si zaslouží. Snílci očekávají, že ti, již vzešli z vůle lidu, budou vládnout spravedlivě, účinně, bezchybně a nebudou zneužívat svěřené postavení ve svůj osobní prospěch na úkor celku.

Krásný obraz ale narušuje úkaz, nazývaný střet zájmů: jedinec, nadaný mocí, propůjčenou mu lidem, ji využívá k získávání neoprávněných výhod, jež jiní lidé nemají, a obohacuje se. V našich švejkolandských podmínkách se o střetu zájmů hovoří tím častěji a intenzivněji, čím blíže máme k parlamentním volbám. A jediným, o kom se v této souvislosti mluví jmenovitě, je trojjediný Andrej Babiš, předseda hnutí ANO, předseda vlády a obviněný v jedné osobě. Vyčítá se mu, že je stále majitelem Agrofertu, i když jej svěřil do správy svěřenského fondu. Netuším, proč to jeho odpůrce popuzuje, když jinak to ani být nemůže. Dále se tvrdí, že mocný muž Agrofert dále ovládá. O tom, kdy a jakými cestami, opozice mlčí. Konečně se má za to,  že Agrofert díky vysokému postavení svého majitele získává dotace, na které nemá nárok, jichž se jiní zájemci nedomohou a bez nichž by patrně zkrachoval. Jsou také obavy, že Evropská unie zastaví finanční podporu České republiky, pokud bude předsedou vlády Andrej Babiš, nebo pokud neopustí postavení ve střetu zájmů. Občas se mu dostává knížecí rady, aby buď prodal Agrofert a opustil tak postavení ve střetu zájmů, nebo aby odešel z politiky a splnil tak sen svých odpůrců, kteří ho zatím v politickém souboji nedokázali porazit (co není, může být). Je to zajímavá myšlenka: podle jejích nositelů bohatství zbavuje občana části jeho politických práv, vylučuje ho z účasti na správě státu.  Jeho odpůrci také prosazují požadavek na zákaz poskytování Agrofertu dotací, dokud je Andrej Babiš ve významném politickém postavení. Zákaz by měl být paušální, takže Agrofert by přišel i o dotace, na které má nesporný nárok a byl by znevýhodněn proti konkurenci. 

Je nesporné, že obrovská osobní  moc v rukou Andreje Babiše mu dává možnost všechny odpudivé účinky střetu zájmů využít. Opozice má za dané, že je Andrej Babiš skutečně využívá. Nedovolím si tvrdit, že by opozice nemohla mít pravdu, ale namítám, že není správné kohokoli křižovat na základě pouhých předpokladů. Důkazy v jeho neprospěch jsem zatím neviděl, což ovšem nevylučuje, že by se mohly  najít.

Ovládání firmy lze provést pouze konkrétními řídícími úkony, které zanechávají stopy a provází je spotřeba času. Andrej Babiš je mimořádně výkonný a pracovitý jedinec, který je díky všetečnosti médií téměř stále pod veřejnou kontrolou. Kdyby se prokázalo, že přesto mu zbývá energie a čas na uplatňování vlivu na chod Agrofertu, byla by to voda na mlýn opozice. Způsoby prověření jeho aktivit s cílem obstarání důkazů, že skutečně ovládá Agrofert, jsou dostupné. Je zvláštní, že opozici neláká  možnost příslušné prověřování vyvolat. Jeho výsledky by možná skutečně učinily Babišovo postavení neudržitelným. Na druhé straně by ovšem mohly prokázat, že obvinění jsou jen prázdná slova. Ať by byl výsledek jakýkoli, dal by se použít v předvolební agitaci ve prospěch či v neprospěch jak jeho, tak jeho odpůrců. 

Podobné to je s tvrzením o neoprávněném poskytování dotací Agrofertu. Prověřování pravdivosti tvrzení by nemuselo být složité. Případů poskytnutí dotace Agrofertu je je omezený počet a jsou jistě doložitelné dokumentací. Přezkoumání každého jednotlivého případu je proveditelné. Pro opozici by bylo velkým úspěchem, pokud by se prokázalo, že část dotací dostal Agrofert neoprávněně. Nevyužít takové možnosti k ovlivnění voličů by byl přímo hřích. Zatím se ale zdá, že takové šetření nikdo nevyvolá. Proč asi ? Snad z obav, že by se nenašlo nic, co by poškodilo důvěryhodnost Andreje Babiše ? 

V obou výše uvedených případech by nalezení důkazů v neprospěch Andreje Babiše znamenalo, že požadavek jeho odpůrců na jeho resignaci by byl legitimní. Nenalezení by naopak bylo důkazem, že jeho odpůrci jsou pouze jaloví mluvkové. 

Nositelé hypotézy o střetu zájmů Andreje Babiše se snaží získat podporu orgánů Evropské unie. Neuvědomují si patrně, že podlamují suverenitu státu. O tom, kdo je předsedou vlády, mohou rozhodovat pouze voliči. Platí to i  v případě hloupého rozhodnutí, neboť jak výše uvedeno, národ má nárok na takovou vládu, jakou si zasluhuje. Je nepřípustné nabízet Evropské unii možnost k zasahování do vnitřních poměrů státu. 

Shrnuji, že postavení Andreje Babiše ve strukturách státní moci jej staví do hypotetického postavení střetu zájmu. Je to ale jen možnost, nikoli prokázané zneužití moci. Pro opozici by bylo velmi výhodné, kdyby mohla voličům předložit důkazy, že Andrej Babiš skutečně zneužívá svého postavení. Na jejich obstarání jí mnoho času nezbývá. Pokud ví, že by nezískala důkazy, a přesto o jeho střetu zájmů dále mluví, vybočuje z hranic férového politického boje.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 25. července 2021

NAD TATROU SA BLÝSKA…“ ALE U NÁS JE TICHO

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní  akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a  jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti  zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce.

Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat.

Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás.  Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otálárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec.

Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, např. o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej  pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně  ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže  povýšení.

 Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud.

Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se např., že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo.

Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do eklepu Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje  státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně, čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců . Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda.  Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení.

 Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení.  Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné.  Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co např. si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím ?

Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení  se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal  jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka  žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   

Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy, než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost.

Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je ´úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v r.2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009-2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak  na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v r. 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu  trestního stíhání se Alena Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž.

Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Michaely Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Michaela Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí.

Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu.

V současnosti se Alena Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od  r. 2013 až téměř do konce r. 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti  jí uhradilo  malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tis. Kč. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, v které žila řadu let, to je směšná částka.

Ale právě spor Aleny Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Radek Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše Novotného, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání.

Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz