KAUZA ZADEH IV

Po zhruba měsíční přestávce zasedl opět senát soudce Aleše  Novotného Krajského soudu v Brně, aby navázal na tři ucelené třídenní bloky hlavního líčení v kauze „Zadeh & spol.“. Jak jsem uvedl ve třech předchozích dílech seriálu (http://www.jemelikzdenek.cz), obžalobě čelí 15 obžalovaných, kteří se měli během třinácti měsíců „pilné práce“ při obchodování s pohonnými hmotami z dovozu dopustit  spáchání daňového úniku ve výši 2,5 mlrd. Kč. 

Na programu bylo dokončení výslechu obžalovaného D. R. a výslech obžalovaného P.M., který měl v úmyslu vyplnit dva jednací dny výpovědí, doplněnou  kreslením na přenosnou tabuli.

Po poměrně klidných předchozích dvou blocích jednání došlo tentokrát k drobným mimořádnostem. První byla lustrace veřejnosti předsedou senátu, který se takto chtěl ujistit, že nikdo z přítomných nepřichází v úvahu jako  svědek v tomto řízení. Ale jeho obavy byly zbytečné: přítomní byli hlavně novináři, koncipienti obhájců a neškodní zvědavci.

Vystoupení D.R. mnoho času nezabralo. Snažil se přesvědčit soud, že  jeho obchodní společnost v obchodování s pohonnými hmotami plnila všchny zákonem uložené administrativní a platební povinnosti. Daně podle něj mizely až u koncových prodejců, kteří mohli směle podnikat, protože příslušné státní úřady plnily dohled nad obchodováním s pohonnými hmotami nedůsledně. Prodejci nepřišli o licenci, ačkoli neodvedli daň a PPS jim pak dodávala zboží v domnění, že jedná se solidním partnerem.Uvedl také, že policie nešla při objasňování až do prověření všech důkazů:z celkového počtu koncových prodejců vyslechla jen něco více než třetinu.

Po dokončení výslechu D.R. využil svého práva neodpovídat na otázky a opustil soudní síň.  Na rozloučenou si vyslechl pohrůžku opětovným uvalením vazby, pokud  by nedodržel cokoli  z podmínek, s nimiž byl po složení kauce na svobodu.

D.R. tedy nevyužil všechen čas, který soud vymezil pro jeho obhajobu. Náhrada na vyplnění zbytku plánovaného času nebyla k disposici, neboť předseda senátu ulehčuje obžalovaným účast na řízení tím, že zve na jednací dny jen tolik obžalovaných, kolik chce vyslechnout. Jednání proto po třech hodinách skončilo.

Následující den začal řešením potíží se zařízením pro pořizování zvukového záznamu, které se projevily předchozí den a vyskytly se znova. Přivolaný technik na něm žádnou závadu nenašel. Předseda senátu vyslovil domněnku, že možná někdo z přítomných používá zařízení, jež ruší záznam.

Není to nic nového: podobné nesnáze se zde vyskytly již dříve. Spolek Šalamoun upozornil již 15. prosince 2015 předsedu soudu na špatný stav vybavení soudní síně. Podle obdržené odpovědi ale mělo být zařízení v pořádku, takže poruchy asi měli na svědomí účastníci řízení, používající nevhodnou techniku. Stojí za zaznamenání, že v této soudní síni dochází k poruchám záznamového zařízení opakovaně, ale stejní zlomyslníci do jiných soudních síní rušičky nenosí.

Nicméně  zvukový záznam z 26. dubna 2016 byl skutečně nekvalitní. Předseda senátu se nechtěl bez zvukového záznamu obejít, i když mohl řízení vést „po staru“, tedy s hlasitým  diktováním protokolu zapisovatelce. Proto jednání odročil na 24.-26. května,  kdy již bude mít k disposici jinou soudní síň.  Za těchto okolností je málo pravděpodobné, že se v květnu dočkáme výslechu hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha.

Na okraj poznamenávám, že časy se skutečně mění. V době, kdy ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o používání zvukového záznamu při trestním řízení, mnohé soudy kladly odpor a soudci novinku často bojkotovali.

Dosavadní vývoj naznačuje, že proces asi bude hodně dlouhý. Hlavní líčení„monstrprocesu“, známého veřejnosti jako kauza Aleny Vitáskové, začalo v červnu r.2014,  doklopýtalo k k ústnímu vyhlášení  nepravomocného rozsudku v únoru 2016 a dosud nebylo završeno doručením písemného vyhotovení rozsudku . Původně v něm vystupovalo deset obžalovaných a několik desítek svědků a řízení bylo z počátku vedeno velmi intenzivně. V „kauze Zadeh“ je 15 obžalovaných, spousta svědků a od počátku občas dochází k narušování plynulosti procesu. Naděje na jeho  rychlé zvládnutí to snižuje. Je ovšem pravda, že je lepší soudit pomalu, ale dobře, než rychle vydat zmatečné rozhodnutí. Jde nyní hlavně o to, aby řízení nakonec nebylo zdlouhavé a současně zakončené pochybným rozhodnutím.

KONEC SNU O DEMOKRATICKÉM, PRÁVNÍM, SUVERENNÍM STÁTĚ

Na listopadových shromážděních lidu v r.1989 jsme snili o životě v demokratickém, právním, suveréním státě. Od té doby se postupně  ze snu probouzíme do syrové reality a drsnost probouzení se stále zvyšuje.

O rozbití snu o právním státě se v těchto dnech zasloužili dva čelní představitelé státu: prezident republiky Miloš Zeman a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Oba se urážlivě vyjádřili o soudních rozhodnutích a soudcích, kteří jim nevyhověli. Dali tak najevo přesvědčení, že rovnost sloupů státní moci je pouze bajka pro důvěřivé občany, když pravda je taková, že z pohledu  z výšin jejich postavení v hierarchii orgánů moci výkonné soudy stojí kdesi hluboko pod nimi.

Doznali se k názoru na nerovnost postavení občanů ve vztahu ke spravedlnosti. Zatím co po obyčejných občanech se žádá, aby se k soudům chovali uctivě a plnili bez odmlouvání  jejich pravomocná rozhodnutí, pro ně to neplatí: záleží toliko na jejich úvaze nekompetentních povýšenců, zda uznají soudní rozhodnutí za zavazující. Samozřejmě očekávají, že vyšší soudní instance vyhoví jejich opravným prostředkům, i kdyby běžným stěžovatelům za stejných okolností nevyhověly, a chovají se podle toho. Přisuzujíce si nárok na výjimku z pravidel, podle nichž se řídí vztah běžných občanů k moci soudní, popírají platnost základního znaku právního státu státu: rovnosti občanů před zákonem a před orgány vynucování práva. Jsou přece něco více, než obyčejní smrtelníci, proto se jich  pravidla netýkají. Jejich vzkaz občanům je jasný: právo je na straně toho, kdo má moc.

Úlet prezidenta republiky mě tolik nemrzí, protože se vzepřel pouze nepravomocnému rozsudku a na jeho nepolíbenost porozuměním pro právo a na kolísání jeho názorů mezi geniální politickou intuicí a trapasy jsem si zvykl a v podstatě mi nevadí. Ostatně v jeho při s paní Terezií Kaslovou, vnučkou Ferdinanda Peroutky, o tolik nejde. Každému se může stát, že podlehne utkvělé představě, vyvolané náhodným selháním (nikoli ojedinělým) paměti.  Jedinec, nepostižený zbytnělou ješitností, by z nemilé situace vybrusil jednáním s uraženou protistranou, z kterého by strany odešly s úsměvem a bez zloby a pocitu křivdy v srdci. Pan prezident ale zvolil boj až do úplného konce a tím  způsobil, že paní žalobkyně v každém případě vyjde ze sporu jako morální vítěz, i když se omluvy nedočká ani v případě neúspěchu odvolání Kanceláře prezidenta republiky: neexistuje nástroj, kterým by bylo možné donutit prezidenta republiky, aby se podřídil soudnímu rozhodnutí.

Podstatně závažnější je chování předsedy strany a vlády Bohuslava Sobotky. Nejde jen o to, že odmítá podřízení své strany pravomocnému, tedy vykonatelnému rozsudku. Pokračuje v nemravném přístupu k nárokům Zdeňka Altnera, který nastoupili jeho předchůdci.  Když byla strana v úzkých, její tehdejší předseda Miloš Zeman lehkovážně uzavřel s advokátem problematickou smlouvu. Když se advokátovi a jeho spolupracovníkům podařil malý zázrak a Lidový dům se stal majetkem ČSSD, strana s ním začala zacházet jako se sluhou, který již posloužil, ale dále nebude užitečný, takže za své služby dostane jen tolik, kolik strana uzná za vhodné bez ohledu na smluvní ujednání. Výsledkem byl mnohaletý soudní spor a v běhu času narostly sankce za prodlení do ohromující výše. Ty nyní rostou dále. Celá vysouzená částka nesporně ohrožuje finanční rovnováhu strany, což je v předvolebním období nemilé a v důsledcích se může projevit i ve volebním výsledku. Pravomocné rozhodnutt soudu je vykonatelné, nelze proti němu uplatnit řádné opravné prostředky, mimořádné prostředky nemají odkladný účinek a jejich výsledek je téměř nepředvídatelný.

ČSSD se za této situace rozhodla neplatit, podat dovolání k Nejvyššímu soudu a dožadovat se současně jeho rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku. Připouštím, že má důvod k pochybnostem o spravedlivosti rozsudku. Jeho Achillovou patou je způsob hodnocení průtahů odvolacího řízení, které vyvolal pouze Zdeněk Altner. Městský  soud v Praze v nich nespatřil důvod k zamítnutí aspoň části nároku na sankční úrok. Není jisté, že se Nejvyšší soud s jeho názorem ztotožní.

Výsledek rozhodnutí o dovolání je zatím ve hvězdách a rozsudek o zaplacení pohledávky Zdeňka Altnera je v právní moci a tedy vykonatelný. Platí tedy nadále, že  ČSSD,která by měla jít občanům vzorem, se chová jako nekorektní dlužník. Jde občanům špatným příkladem. Slušný dlužník, který má vážné pochybnosti o správnosti rozsudku, by dlužnou částku složil do soudní úschovy. Ale ČSSD neudělá ani to.

Do podobné situace se dostávají tisíce „obyčejných“ dlužníků. Nemají-li peníze na zaplacení, věřitel vyvolá exekuci na jejich majetek a případně je připraví o střechu nad hlavou. Na záchranu uplatněním dovolání nemohou spoléhat, protože po nedávné novelizaci  se dále zúžily  formální podmínky přípustnosti dovolání. Již dříve byla úspěšnost dovolání nepatrná, dnes se naděje na úspěch přiblížila nule. Mimo to projednání dovolání obvykle trvá měsíce i roky a   k vydání předběžného rozhodnutí o odročení vykonatelnosti rozsudku přistupuje Nejvyšší soud ČR jen vzácně. Nemravnost chování Bohuslava Sobotky spočívá právě v tom, že se spoléhá na to, že Nejvyšší soud dovolání ČSSD vyhoví, i kdyby se měl odchýlit od své obvyklé rozhodovací praxe.

V řešení potíží ČSSD se již od počátku vyskytují neobvyklé jevy, které mohou být předzvěstí její záchrany navzdory právu a dobrým mravům.  Udivující je již rychlost, s kterou banka poskytla ČSSD úvěr na splacení dluhu: běžný žadatel by se při  dané výši částky tak rychlého vyřízení úvěru nedomohl. Ještě podivnější je chování Nejvyššího soudu, který projevil pro potíže ČSSD zcela mimořádné pochopení. Aniž by vyčkal konce procesní lhůty pro vyjádření Zdeňka Altnera k dovolání ČSSD, na žádost o povolení odkladu vykonatelnosti soudního rozhodnutí zareagoval v uctivém předklonu špitnutím „posloužíme, služebníček“ a vyžádal si postoupení spisu. Není to nezákonné, ale velmi neobvyklé. Své cti dbalý soud by se měl vyhnout odchylce od běžného postupu právě při řízení ve věci účastníka řízení, který má silné mocenské postavení: podlezání moci má povahu korupčního jednání. Z této záležitosti lze usuzovat na připravenost soudu odvrátit od strany katastrofu, kterou by nesporně bylo vyplacení obrovské částky. Cestu, kterou by se mohly ubírat jeho úvahy, jsem naznačil výše.

Vrchnosteské chování k bývalému dobrodinci strany Zdeňku Altnerovi ČSSD završila vstupem do vztahů mezi ním a jeho věřiteli. Z jeho peněz platí pohledávky, s kterými se přihlásili různí věřitelé. Za normálních okolností má dlužník možnost pohledávku zpochybnit a případy uplatňování fiktivních pohledávek jsou poměrně časté. ČSSD tak nepřímo uznává, že aspoň část peněz je majetkem Zdeňka Altnera, ale nakládá s nimi svévolně bez ohledu na jeho mínění.

Šlape-li po právu jednotlivec nebo firma, obvykle si vyslouží morální odsouzení. Jedná-li tak strana s vládní odpovědností, zaslouží si, aby ji voliči odepsali.

K vystřízlivění ze snu o demokratickém, právním a suverénním státě vede i pokus ministerstva spravedlnosti rozšířit obsah trestního zákoníku o nové právní kvalifikace trestných činů. Zavedení trestného činu „hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“ usnadní kriminalizaci verbálních projevů a ohrozí neopatrné mluvky trestem až tříletého vězení. Jde nepochybně o zúžení prostoru pro beztrestné požívání ústavou zaručené svobody slova a projevu, tedy o útok na občanská práva a svobody.  Dalším trestným činem má být „svádění k maření výkonu spravedlnosti“, které má postihnout navádění znalce, tlumočníka nebo svědka  ke křivému jednání. Hranice mezi udělením dobré rady, prosbou, položením otázek a sváděním není samozřejmě ostře vymezena, takže se otevírá prostor k bezdůvodné kriminalizaci různých osob, pohybujících se kolem trestního řízení. Na základě dlouholeté praxe pochybuji, že tato trestní kvalifikace poslouží k trestnímu stíhání policistů a státních zástupců, kteří si občas pomáhají při usvědčování zájmové osoby naváděním různých pochybných jednotlivců ke křivému svědčení.

Nové kategorie trestných činů zasunul předkladatel do novely trestního zákoníku, zaměřené na potírání terorismu. Podle mého názoru postižené jednání lze stíhat i bez novelizace. Příkladem budiž obžaloba bývalého komunistického prokurátora, okresního státního zástupce Josefa Richtra, na doc. Martina Konvičku, předsedu Bloku proti islámu, kvůli jeho hloupým výrokům na facebooku. Svádění k trestnému činu lze již dnes většinou postihnout jako účastenství. Ostatně podle vyjádření ministra spravedlnosti Roberta Pelikána nejde o žádnou revoluční změnu, protože k použití těchto nových právních kvalifikací dojde jen v několika desítkách případů ročně.Nabízí se tedy otázka, zda je skutečně nezbytné takto „zahušťovat“ trestní zákoník, když to praxe trestního řízení bezpodmínečně nevyžaduje.

Odůvodnění je ve snaze vyhovět pokynům orgánů Evropské unie. Bezduché vyhovování takovým požadavkům je ale popřením suverenity státu. Je ostatně otázka, zda Evropská unie skutečně staví své požadavky tak kategoricky. Pochybnost se opírá o skuečnost, že nedávno odvolal spolkový ministr spravdlnosti nejvyššího státního zástupce SRN kvůli jeho útoku na svobodu slova zahájením trestního stíhání redakce časopisu, šířícího „nevhodné“ názory. Chrání-li jeden stát Evropské unie svobodu slova, jiné by neměly být nuceny ji omezovat.

V daném případě jde předkladatel ještě dále tím, že požaduje, aby novela trestního zákoníku byla Sněmovnou přijata bez rozpravy v prvním čtení. Zákonodárná funkce Sněmovny se tak degraduje na pouhé formální schválení požadavků Evropské unie. To již je nejen útok na právní stát, v němž moc výkonná nemůže přikazovat moci zákonodárné, ale také popření principů parlamentní demokracie, která bez řádného projednávání legislativních návrhů Sněmovnou je nemyslitelná, a přitakání jakési novodobé teorii omezené suverenity, která nám dříve  bývala vnucována Velkým Bratrem z Východu.

Dodávám, že podporuji záměry na federalizaci Evropy. Ale nemyslím, že současný stupeň integrace Evropy činí nezbytným takové podřizování požadavkům jejích orgánů, jež by vedlo až k omezení pravomoci Parlamentu.

Jsou-li nové právní kvalifikace trestných činů pouze sporné, požadavek na přijetí novely trestního zákoníku Sněmovnou v prvním čtení bez řádné debaty je zcela nepřijatelný. Sněmovna by jej měla odmítnout.

   

DALŠÍ ZASTAVENÍ ZÁKONA NA TRNITÉ CESTĚ

Ve čtvrtek 7.dubna 2016 po složitém vyjednávání propustila vláda do Poslanecké sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, předložený ministrem Robertem Pelikánem. Napravila tím nepřátelský zásah bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která stáhla z Poslanecké sněmovny zpět návrh, předložený exministrem Pavlem Blažkem. Základní koncepce Pelikánova návrhu je stejná jako v r.2013 a dle mého laického názoru správná: ruší se vrchní státní zastupitelství a zřizuje se speciální státní zastupitelství pro vyšetřování závažné hospodářské kriminality a korupčního jednání, t.zv.”protikorupční speciál”. Tím je zajištěn jednotný způsob vedení trestního řízení na celém území státu (čili odstraňuje se nesystémové zachování zemského uspořádání státního zastupitelství), odstraňuje se nesoulad mezi vymezením úkolů, odpovědnosti a pravomoci na stupni nejvyššího státního zastupitelství a otevírá se cesta ke zvýšení odborné úrovně stíhání hospodářské kriminality a korupčních  činů.

Ministr spravedlnosti zaplatil za rozhodnutí vlády částečným ústupkem ve věci dohledu nad t.z. “protikorupčním speciálem”. Podle jeho původní představy měl být vedoucí “protikorupčního speciálu” podřízen přímo pánubohu, což vyvolalo bouři odporu ze všech stran. Zahnán do kouta, Robert Pelikán nakonec přistoupil na jeho podřízení omezenému dohledu Nejvyššího státního zastupitelství.

Myšlenka na podřízení “speciálu” přímo pánubohu je zvláštní a pan ministr obdržel četná varování, že ji poslanci v žádném případě nepřijmou. Její odůvodnění zvýšením odolnosti státního zastupitelství proti politickým nebo korupčním vlivům je kouzelné: podlehne-li jen jeden z “nezávislých” vedoucích státních zástupců, aspoň  druhá část si zachová zdraví. Podlehnutí obou současně je méně pravděpodobné než selhání jednoho z nich. V podstatě jde o vyjádření hluboké nedůvěry v možnost nalezení takových lidí pro obsazení vedoucích funkcí, kteří neselžou za žádných okolností. Má-li pan ministr takové informace o kvalitě sboru státních zástupců, které činí nedůvěru důvodnou, je korupční prostředí České republiky ještě daleko horší, než si myslí průměrný občan. Představa, že s náchylností ke korupčnímu jednání je třeba počítat i v orgánech vynucování práva, je děsivá.

Dlužno podotknout, že ani částečný ústupek neuspokojuje všechny kritiky návrhu zákona, takže pan ministr nemá ani v tomto detailu zdaleka vyhráno.

Přetahování kvůli bezdohledovosti “speciálu” odvedlo pozornost od jiných citlivých míst návrhu. Navenek se zdá, že umlkli odpůrci rušení vrchních státních zastupitelství, ale mám důvod si myslet, že jejich odpor pouze bublá pod povrchem a v pravou chvíli vypukne znova s plnou silou.

Nemluví se ale například o tom, že přijetí zákona připraví dočasně o místa všechny vedoucí státní zástupce mimo – možná- nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Nové obsazování míst bude probíhat cestou výběrových řízení.  Je to jeden z nejvýraznějších přínosů návrhu, neboť na vedoucích místech v řadě případů stále ještě působí bývalí předlistopadoví prokurátoři, namnoze bývalí členové KSČ, jejichž myšlení a pracovní zvyklosti jsou aspoň u  některých poplatné minulosti. Soustava státního zastupitelství by se jich jinak zbavovala jen obtížně. Mimo jiné by nový zákon připravil o  místo Josefa Richtra, okresního státního zástupce v Českých Budějovicích, kdysi “kovaný soudruh”,  jehož ideologické indoktrinaci  vděčíme za vyvolání politického procesu podáním obžaloby na doc. Martina Konvičku, předsedu Hnutí proti islámu, kvůli jeho trapným protiislámským výrokům (ne, nefandím doc. Martinovi Konvičkovi, je trapný). “Staré struktury” budou postiženy i zrušením Vrchního státního zastupitelství v Praze, které je po Nejvyšším státním zastupitelství jejich největším skanzenem. Samořejmě, nepřijdou o práci, ale půjdou do určité nejistoty, někteří budou muset opustit zabydlenou kancelář. Spolu s bývalými kolegy, kteří po r.1989 museli opustit státní službu, jsou neviditelnou, nikoli však bezvýznamnou silou, která určitě působí proti přijetí zákona. Po jejich boku bojují za jejich   “dobré bydlo”, i jinak slušní a nevinní lidé,  kteří si možná ani neuvědomují, komu by prospělo odmítnutí zákona.

Nemluví se ani o tom, že do návrhu zákona jsou  zakleta různá nemravná zvýhodnění státních zástupců proti úředníkům, podřízeným zákonu o státní službě. Začíná to u nejvyššího státního zástupce, jemuž od nabytí účinnosti zákona poběží sedmileté funkční období. Bude-li tedy v kritickou chvíli nejvyšším státním zástupcem Pavel Zeman, zůstane ve funkci 13-14 let od okamžiku jmenování, aniž by se podrobil výběrovému řízení podle nového zákona, bude podléhat přímo pánubohu a bude prakticky neodvolatelný. Patrně to je jeho odměna za to, že novou koncepci státního zastupitelství vymyslel a probojoval. Nemění to nic na tom, že jde o zásadní výjimku z principu obsazování řídích postů výběrovým řízení, ani na tom, že setrvání řídícího pracovníka na jednom místě po tak dlouhou dobu odporuje poznatkům z oboru psychologie práce. Nemravnost tohoto opatření zvyšuje posílení postavení nejvyššího státního zástupce uplatněním falešné mantry o nezávislosti státního zastupitelství: napříště bude vláda bezmocná v případě selhání nejvyššího státního zástupce, protože pravomoc odvolání přejde na bezzubý kárný soud. Dochází tím k porušení rovnováhy mezi sloupy státní moci: moc výkonná se dostává do područí stavovsky zapouzdřené moci soudní. Naplňuje se Klausovo varování před nástupem soudcokracie. Těmito úpravami vybočujeme z rámce obvyklých evropských řešení: např. ve Spolkové republice Německo je  odvolání nejvyššího státního zástupce v pravomoci ani ne vlády, ale pouze  spolkového ministra spravedlnosti, který ji právě před nedávnem bez dlouhých řečí použil.

Dalšího zvýhodnění se dostane státním zástupcům rušených vrchních státních zastupitelství tím, že přejdou na Nejvyšší státní zastupitelství, čímž aspoň část z nich si zlepší příjem. Je to patrně úlitba za upuštění od odporu proti novému zákonu, kterou nevinní daňoví poplatníci rádi zaplatí.

Zatímco pracovní výkonnost každého bezvýznamného úředníka, podléhajícího zákonu o státní službě, bude hodnocena každoročně, u státních zástupců, kteří mají možnost ničit lidem životy, jen jednou za tři roky. Jako špatný vtip při tom působí zpráva, že ten, kdo se opakovaně neosvědčí, může být mimo rámec kárného řízení přeložen na jiné působiště, kde bude v poklidu pokračovat ve špatné práci.

Nejslabším místem navržené úpravy je ale převzetí současného systému stížnostního a kárného řízení, který je zcela neúčinný a umožňuje státním zástupcům dopouštět se beztrestně různých výstřelků, na které doplácejí strany trestního řízení. I nadále chybí zajištění povinné regresní spoluúčasti státních zástupců na odškodnění, vypláceném státem obětem jejich pochybení. V rozporu s halasně proklamovanou mantrou o nezávislosti státního zastupitelství pravomoc konečného rozhodnutí o proviněních státních zástupců zůstává v rukou kárného soudu, který je velmi shovívavý. Předložení jejich poklesků soudu je sice v rukou vedoucích státních zástupců s pravomocí kárných žalobců, ale mezi nimi je s ochotou trestat excesy nesprávného právního postupu Lenka Bradáčová bílou vránou.

Mohl bych uvést i více výhrad, ale nemá smysl zatěžovat běžného čtenáře detaily. Koho problém zajímá do větší hloubky, může porovnat veřejně dostupný vládní návrh s alternativním řešením, uveřejněným na internetových stránkách spolku Šalamoun.

Poslanci budou mít sice možnost pozměňovacími návrhy zákon upravit, ale nedělám si iluze. Valná část těch, kteří se v poslední době k problematice státního zastupitelství veřejně vyjadřovala, žije  dlouhodobě ve věži ze slonoviny a o tom, co se děje v trestním řízení, má jen mlhavé představy, někdy dosti vzdálené od reality.  

Pochybností ze strany různých kritiků je tolik, že zdaleka není jisté, kam trnitá cesta zákona povede: zda k přijetí upravené verze či k zamítnutí a tím k odročení reformy státního zastuitelství o mnoho let.

MALÁ ŽENA VE STÍNU VELKÉ ŠÉFKY

Je tak útlá, že policisté museli vyvrtat dírku do řemene “medvědů”, aby ji v nich mohli vyvést z pracoviště. Ponižujícímu zacházení s ní pak přihlíželi spolupracovníci,  účelově vyhnaní z kanceláří, jejichž špalírem musela projít. Je  to slušná, dosud netrestaná žena, která by se určitě dostavila na předvolání na policejní služebnu k podání vysvětlení. Nikoho nezavraždila, nikoho neohrožovala, nekladla policistům odpor. Přesto s ní zacházeli  jako s vražednici  a požadovali, aby ji soud vzal do vazby. Měla přece jen trochu štěstí: rozumný soudce ji nechal propustit na svobodu.

To byla předehra k účasti Michaely Schneidrové na soudním řízení u Krajského soudu v Brně proti deseti obžalovaným, jehož hlavní líčení bylo zahájeno 2.června 2014, doklopýtalo 11. prosince 2015 k závěrečným řečem, 22. února 2016 k ústnímu vyhlášení rozsudku a pokračuje čekáním na písemné vyhotovení rozsudku, jež odsouzení kupodivu nedostali bezprostředně po ústním vyhlášení. V komentářích, jimiž jsem provázel celý jeho průběh jsem řízení označil za „monstrproces“.  Soud vede případ pod označením „Vladimír Čimpera & spol.“, ale veřejnost jej spíše zná jako případ Aleny Vitáskové, ke které se stáčí pozornost novinářů i některých politiků. Michaela Schneidrová zůstává po celou dobu řízení pro veřejnost téměř neviditelná.

Je to vlastně dvojproces: osm obžalovaných se zodpovídá z vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdenek Sun o silvestrovské noci r.2010. Obě jsou majetkem rodinného klanu Zemků. Žalobce přihodil k osmici obžalovaných předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alenu Vitáskovou a ředitelku licenčního odboru úřadu Michaelu Schneidrovou. Spojení dvou kauz do jednoho procesu je ďábelskou zlomyslností vůči zmíněným dámam. Události ze Silvestra r.2010 se jich netýkají, v té době ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ, ale jejich projednávání se musí zúčastnit  aspoň vysláním advokátů. Jejich obvinění věnoval soud jen zlomek celkové spotřeby času, ale zatěžují je náklady účasti a zastupování za celou dobu, a to včetně průtahů řízení, které nevyvolaly. Návrhy obhajoby na vyloučení jejich věci do samostatného řízení soud zamítl. Zvlášť tvrdě spojení kauz do jedné dopadlo právě na Michaelu Schneidrovou, která podléhá zákonu o státní službě, takže byla postavena mimo službu a pobírá poloviční plat.

Režie „monstrprocesu“ svědčí o tom, že jsme stále zemí Franze Kafky. Události, jichž jsme svědky, si nezadají s absurditou zápletek jeho románů. Skutkový děj, kvůli němuž stojí před soudem osmičlenná skupina obžalovaných, je  projevem  nezvládnutí přívalu žádostí o licence v letech 2009-2010 bývalým vedením ERÚ. Alena Vitásková, která přišla do čela ERÚ v srpnu r.2011 mimo jiné s posláním napravit důsledky selhání úřadu v této věci, stojí před soudem, ale bývalí vedoucí pracovníci důstojně vystupují jako svědci obžaloby.

Soustředění pozornosti na Vladimíra Čimperu a Alenu Vitáskovou neodpovídá skutečnému významu postav v této „kafkárně“. Vladimír Čimpera je okrajová figurka, revizní technik, který provedl jakási měření na elektroinstalacích a o jejich výsledcích  podal zaměstnavateli zprávu na standardním tiskopisu. Alena Vitásková je ve skutečnosti statistka, která zachovala nečinnost v situaci, v které podle názoru žalobce měla jednat, i když vlastně o existenci problému k řešení vůbec nevěděla a k jednání tedy neměla důvod. Její provinění má spočívat v tom, že neupozornila nadřízeného Michaely Schneidrové na její (ve skutečnosti neexistující) dobré vztahy se Zemky a nezabránila jí v ponechání silvestrovských licencí v platnosti. Že v dokazování před soudem byla legenda o vztazích se Zemky vyvrácena? Že jiné elektrárny v majetku Zemkova klanu za působení dvojice Vitásková- Schneidrová o licence přišly? Co na tom? Koho to zajímá? Žalobce i soud se tváří, že žádné dokazování před soudem neproběhlo a vše je tak, jak uvedl žalobce v obžalobě.

Klíčovou postavou tedy není Alena Vitásková, ale Michaela Schneidrová, která jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila správní řízení, jež mohlo vyústit v odebrání “silvestrovských” licencí. Samozřejmě, cílovou osobou strůjců “monstrporcesu” je Alena Vitásková, jež má spoustu nepřátel, kteří nevynechají žádný prostředek k jejímu vytlačení z funkce. Ale bez zmíněného rozhodnutí Michaely Schneidrové by se nenašel důvod k tomuto jejímu trestnímu stíhání.

Kriminalizace postupu Michaely Schneidrové je důkazem účelovosti tohoto procesu. O tom, že vydání licencí o silvestrovské noci byl nešťastný nápad, bývalé vedení ERÚ dobře vědělo, takže řízení k nápravě mohlo zahájit hned 2. ledna 2011. Přípravou rozhodnutí se skutečně úředníci ERÚ zabývali, a místopředseda ERÚ Antonín Panák dokonce podal trestní oznámení kvůli přiložení padělané revizní zprávy k žádosti o licenci. Z jakýchkoli důvodů se ale nikdo nepodepsal pod připravené správní rozhodnutí. Podepsat je měla až Michaela Schneidrová “než se rozkouká”. Tvůrci této taktiky zjevně netušili, že narazili na tvrdou profesionálku, která se vyzná ve svém řemesle a řídí se pouze radami svého dobře fungujícího mozku. Když pochopila, co by podpisem připraveného rozhodnutí způsobila, zhrozila se a vydala se jiným směrem.

Účelovost kriminalizace jednání Michaely Schneidrové je zřejmá i ze srovnání s jinými podobnými případy sporných licencí. Chomutovské elektrárny v době vydání licencí skutečně stály. Je to zřejmé z družicových fotografií, které nebyly u soudu jako důkaz uplatněny. Nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, zčásti zaviněné útoky vandalů na nezabezpečené staveniště, byly zanedbatelné ve srovnání s hodnotou investice ve výši 1,3 miliardy Kč. “Přimhouření oka” nad nimi bylo poměrně malým hříchem ve srovnání s posuzováním návrhu na odnětí licencí elektrárně společnosti ČEZ- obnovitelné zdroje, které ERÚ udělil licenci ve stavu, v kterém bylo do dokončení výstavby velmi daleko. Předchůdce Michaely Schneidrové Jaroslav Vítek ale návrh na zahájení řízení k odnětí licence zamítl bez odůvodnění. Opakované pokusy ERÚ o jeho trestní stíhání ztroskotaly, m.j. také na rozhodnutí žalobce z “monstrprocesu” (rozhodoval podle zásady “padni komu padni”). Zřejmě se orgány činné v trestním řízení rozpomněly na přísloví, podle něhož “komu přeje pánbůh, tomu též všichni svatí”: mezi polostátním ČEZem a klanem “slováckého miliardáře” Zdenka Zemka jsou asi nějaké rozdíly, oku obyčejného občana nepostřehnutelné, které opravňují orgány činné v trestním řízení k rozdílnému postupu. Nebo mají jiná měřítka na počínání “vetřelců” v čele s Alenou Vitáskovou a skvadrou bývalého předsedy Josefa Fiřta.

Michaela Schneidrová se řídila správním řádem a vnitřními resortními předpisy. Podle tehdy platných pravidel bylo vydání licence ryze formálním rozhodnutím a podmínky pro vyhovění žádosti byly poměrně nenáročné a stanovené dosti vágně. Naproti tomu pravidla zrušení správního rozhodnutí jsou nastavena tak, aby jeho adresát, který je přijal v dobré víře o správnosti, byl co nejvíce chráněn před změnami právních názorů úředníků. V tomto konkrétním případě by odnětí licencí neznamenalo, že se vyrobená energie bude prodávat za nižší ceny dle cenového rozhodnutí pro r.2011, jak si kdekdo myslí, ale elektrárny by musely zastavit výrobu až do případného nového udělení licencí. Jedná se o investici v objemu 1,3 miliardy Kč, na jejíž pořízení si investor vzal úvěr ve výši 1 miliardy Kč. Odříznut od prodeje vyrobené elektřiny by neměl prostředky na splácení úvěru. Zkrachoval by se všemi důsledky z toho plynoucími včetně ztráty zaměstnání pro několik tisíc lidí.

Odnímání licencí je skutečně obtížné. Postižený investor se zpravidla brání a dochází k rozvleklým  a nákladným sporům ve správním soudnictví, jejichž výsledky nelze vždy dobře předjímat. Dokladem toho je osud 22 správních žalob na odnětí licencí, které ve veřejném zájmu podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jejich projednávání není zdaleka ukončeno, ale zatím se zdá, že žalobce uspěje jen u části z nich. Přinejmenším neuspěl v části prvostupňových rozhodnutí. Přitom vybíral z přibližně 120 sporných případů, postoupených k přezkoumání ERÚ, a čtyři přidal vlastním výběrem. Právem očekával stoprocentní hladký úspěch, který se ale nedostavil.

Za obdobných okolností rozhodovala Michaela Schneidrová. Zjistila, že vady rozhodnutí oprávněné úřednice Ilony Florianové nejsou tak jednoznačné, aby rozhodnutí o odebrání licencí muselo obstát v případném správním soudním sporu či arbitráži. Odnětím licencí by investorům vznikla obrovská škoda, možná by došlo k zničení jejich firmy. Ale v případě jejich úspěchu v soudním řízení by se stát nedoplatil. Výsledek soudního řízení správního či arbitráže nemohla předjímat. Šla tedy cestou minimalizace škod a návrh na zahájení řízení k odnětí licencí zamítla s vědomím, že rozhodnutí má povahu dočasnosti, protože v případě změny podmínek může být kdykoli v budoucnosti změněno. Věděla např., že již probíhá policejní vyšetřování. Pokud by soud v trestním řízení rozhodl, že vydáním licencí došlo k trestnému činu, byl by to důvod k jejich odnětí ve správním řízení, proti němuž by soudní obrana byla beznadějná. Přezkoumání jejího rozhodnutí nezávislou advokátní kanceláří vyznělo v její prospěch.

Můj laický závěr zní, že v případě potvrzení nepravomocného rozsudku odvolacím soudem bude Michaela Schneidrová potrestána za uvážlivé rozhodnutí trestem, přiměřeným těžkému ublížení na zdraví s  následkem smrti. Soud byl poněkud smířlivější než žalobce, který kromě vyšší sazby odnětí svobody požadoval také peněžitý trest ve výši 1 milionu Kč.  Zajímavé je i srovnání s přístupem soudu k vině oprávněné úřednice Ilony Floriánové, která licence vydala: soud vzal na vědomí, že za stejné jednání byla potrestána podmíněným trestem v jiné kauze a nepovažoval za nutné její trest zpřísnit. Projednání věci soudem mělo být pro její potrestání dostatečné ( nereptám!). Celkem správně soud usoudil, že za konkrétních podmínek onoho silvestrovkého večera se Ilona Floriánová provinila jen nepatrně. Zato Michaela Schneidrová, která znemožnila napravení jejího pochybení, se dopustila těžkého zločinu. A  původci situace, ve které  k vydání licencí došlo, se smějí potížím Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové z pozic svědků obžaloby.

Na pozadí  absurdnosti odsouzení Michaely Schneidrové se mému laickému oku jeví rozsudek nad Alenou Vitáskovou jako obzvlášť nesmyslný. Soudce Aleš Novotný vzal výsledky dokazování na vědomí aspoň do té míry, že již neopakoval tvrzení o jejím srdečném vztahu k “slováckému miliardáři” Zdenkovi Zemkovi a dokonce připustil, že není přímý důkaz pro tvrzení, že dala souhlas Michaele Schneidrové k zastavení řízení, které mělo poškodit klan Zemků, či že by jí dala přímý příkaz. Pouze uvěřil, že “muselo dojít k nějakým rozhovorům mezi nimi”. Na trest, přiměřený těžkému ublížení na zdraví s následkem smrti, je jeho víra dostačující.

Zajímavé to je i ve vztahu k mediálnímu vyjádření žalobce Radka Mezlíka v rozhovoru pro MF Dnes z 24.2.2016, který připouští, že Josef Fiřt jako druhostupňový orgán nemohl zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi jako orgánu prvostupňovému v postupu k neoprávněnému vydání licencí, když se jeho  nesouhlasu s vydáním licencí vzepřel. Současně ale navrhl potrestat Alenu Vitáskovou, která byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném právním postavení jako druhdy Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi a na přípustnost odnětí licencí vůbec nemusela mít právní názor a ani jej nikdy neprojevila (popřípadě žádný její prokazatelný názor nebyl v řízení před soudem doložen). Co si nemohl dovolit Josef Fiřt, Alena Vitásková si dle názoru žalobce dovolit měla. Lidé si jsou přece před zákonem rovni, jen v myšlení žalobců a soudců bývá rovnítko nahrazeno křivkami paragrafu: kdo chce psa bít, hůl si najde. Alena Vitásková zřejmě musí být zničena, i kdyby se Spravedlnost měla utopit v potocích slz.