Je tak útlá, že policisté museli vyvrtat dírku do řemene
“medvědů”, aby ji v nich mohli vyvést z pracoviště. Ponižujícímu zacházení s ní
pak přihlíželi spolupracovníci, účelově
vyhnaní z kanceláří, jejichž špalírem musela projít. Je to slušná, dosud netrestaná žena, která by se
určitě dostavila na předvolání na policejní služebnu k podání vysvětlení. Nikoho
nezavraždila, nikoho neohrožovala, nekladla policistům odpor. Přesto s ní
zacházeli jako s vražednici a požadovali, aby ji soud vzal do vazby. Měla
přece jen trochu štěstí: rozumný soudce ji nechal propustit na svobodu.
To byla předehra k účasti Michaely Schneidrové na soudním
řízení u Krajského soudu v Brně proti deseti obžalovaným, jehož hlavní líčení
bylo zahájeno 2.června 2014, doklopýtalo 11. prosince 2015 k závěrečným řečem,
22. února 2016 k ústnímu vyhlášení rozsudku a pokračuje čekáním na písemné
vyhotovení rozsudku, jež odsouzení kupodivu nedostali bezprostředně po ústním
vyhlášení. V komentářích, jimiž jsem provázel
celý jeho průběh jsem řízení označil za „monstrproces“. Soud vede případ pod označením „Vladimír
Čimpera & spol.“, ale veřejnost jej spíše zná jako případ Aleny Vitáskové,
ke které se stáčí pozornost novinářů i některých politiků. Michaela Schneidrová
zůstává po celou dobu řízení pro veřejnost téměř neviditelná.
Je to vlastně dvojproces: osm obžalovaných se zodpovídá z
vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdenek Sun o
silvestrovské noci r.2010. Obě jsou majetkem rodinného klanu Zemků. Žalobce přihodil
k osmici obžalovaných předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen
ERÚ) Alenu Vitáskovou a ředitelku licenčního odboru úřadu Michaelu
Schneidrovou. Spojení dvou kauz do jednoho procesu je ďábelskou zlomyslností
vůči zmíněným dámam. Události ze Silvestra r.2010 se jich netýkají, v té době
ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ, ale jejich projednávání se musí
zúčastnit aspoň vysláním advokátů.
Jejich obvinění věnoval soud jen zlomek celkové spotřeby času, ale zatěžují je náklady
účasti a zastupování za celou dobu, a to včetně průtahů řízení, které
nevyvolaly. Návrhy obhajoby na vyloučení jejich věci do samostatného řízení
soud zamítl. Zvlášť tvrdě spojení kauz do jedné dopadlo právě na Michaelu
Schneidrovou, která podléhá zákonu o státní službě, takže byla postavena mimo
službu a pobírá poloviční plat.
Režie „monstrprocesu“ svědčí o tom, že jsme stále zemí
Franze Kafky. Události, jichž jsme svědky, si nezadají s absurditou zápletek jeho
románů. Skutkový děj, kvůli němuž stojí před soudem osmičlenná skupina
obžalovaných, je projevem nezvládnutí přívalu žádostí o licence v letech
2009-2010 bývalým vedením ERÚ. Alena Vitásková, která přišla do čela ERÚ v
srpnu r.2011 mimo jiné s posláním napravit důsledky selhání úřadu v této věci,
stojí před soudem, ale bývalí vedoucí pracovníci důstojně vystupují jako svědci
obžaloby.
Soustředění pozornosti na Vladimíra Čimperu a Alenu
Vitáskovou neodpovídá skutečnému významu postav v této „kafkárně“. Vladimír
Čimpera je okrajová figurka, revizní technik, který provedl jakási měření na
elektroinstalacích a o jejich výsledcích
podal zaměstnavateli zprávu na standardním tiskopisu. Alena Vitásková je
ve skutečnosti statistka, která zachovala nečinnost v situaci, v které podle
názoru žalobce měla jednat, i když vlastně o existenci problému k řešení vůbec
nevěděla a k jednání tedy neměla důvod. Její provinění má spočívat v tom, že neupozornila
nadřízeného Michaely Schneidrové na její (ve skutečnosti neexistující) dobré
vztahy se Zemky a nezabránila jí v ponechání silvestrovských licencí v
platnosti. Že v dokazování před soudem byla legenda o vztazích se Zemky
vyvrácena? Že jiné elektrárny v majetku Zemkova klanu za působení dvojice
Vitásková- Schneidrová o licence přišly? Co na tom? Koho to zajímá? Žalobce i
soud se tváří, že žádné dokazování před soudem neproběhlo a vše je tak, jak
uvedl žalobce v obžalobě.
Klíčovou postavou tedy není Alena Vitásková, ale Michaela
Schneidrová, která jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila správní
řízení, jež mohlo vyústit v odebrání “silvestrovských” licencí. Samozřejmě,
cílovou osobou strůjců “monstrporcesu” je Alena Vitásková, jež má spoustu
nepřátel, kteří nevynechají žádný prostředek k jejímu vytlačení z funkce. Ale
bez zmíněného rozhodnutí Michaely Schneidrové by se nenašel důvod k tomuto
jejímu trestnímu stíhání.
Kriminalizace postupu Michaely Schneidrové je důkazem
účelovosti tohoto procesu. O tom, že vydání licencí o silvestrovské noci byl
nešťastný nápad, bývalé vedení ERÚ dobře vědělo, takže řízení k nápravě mohlo
zahájit hned 2. ledna 2011. Přípravou rozhodnutí se skutečně úředníci ERÚ
zabývali, a místopředseda ERÚ Antonín Panák dokonce podal trestní oznámení
kvůli přiložení padělané revizní zprávy k žádosti o licenci. Z jakýchkoli
důvodů se ale nikdo nepodepsal pod připravené správní rozhodnutí. Podepsat je
měla až Michaela Schneidrová “než se rozkouká”. Tvůrci této taktiky zjevně
netušili, že narazili na tvrdou profesionálku, která se vyzná ve svém řemesle a
řídí se pouze radami svého dobře fungujícího mozku. Když pochopila, co by
podpisem připraveného rozhodnutí způsobila, zhrozila se a vydala se jiným
směrem.
Účelovost kriminalizace jednání Michaely Schneidrové je
zřejmá i ze srovnání s jinými podobnými případy sporných licencí. Chomutovské
elektrárny v době vydání licencí skutečně stály. Je to zřejmé z družicových
fotografií, které nebyly u soudu jako důkaz uplatněny. Nedodělky v řádu
několika desítek tisíc Kč, zčásti zaviněné útoky vandalů na nezabezpečené
staveniště, byly zanedbatelné ve srovnání s hodnotou investice ve výši 1,3
miliardy Kč. “Přimhouření oka” nad nimi bylo poměrně malým hříchem ve srovnání
s posuzováním návrhu na odnětí licencí elektrárně společnosti ČEZ- obnovitelné
zdroje, které ERÚ udělil licenci ve stavu, v kterém bylo do dokončení výstavby
velmi daleko. Předchůdce Michaely Schneidrové Jaroslav Vítek ale návrh na
zahájení řízení k odnětí licence zamítl bez odůvodnění. Opakované pokusy ERÚ o
jeho trestní stíhání ztroskotaly, m.j. také na rozhodnutí žalobce z
“monstrprocesu” (rozhodoval podle zásady “padni komu padni”). Zřejmě se orgány
činné v trestním řízení rozpomněly na přísloví, podle něhož “komu přeje pánbůh,
tomu též všichni svatí”: mezi polostátním ČEZem a klanem “slováckého
miliardáře” Zdenka Zemka jsou asi nějaké rozdíly, oku obyčejného občana
nepostřehnutelné, které opravňují orgány činné v trestním řízení k rozdílnému
postupu. Nebo mají jiná měřítka na počínání “vetřelců” v čele s Alenou
Vitáskovou a skvadrou bývalého předsedy Josefa Fiřta.
Michaela Schneidrová se řídila správním řádem a vnitřními
resortními předpisy. Podle tehdy platných pravidel bylo vydání licence ryze
formálním rozhodnutím a podmínky pro vyhovění žádosti byly poměrně nenáročné a
stanovené dosti vágně. Naproti tomu pravidla zrušení správního rozhodnutí jsou
nastavena tak, aby jeho adresát, který je přijal v dobré víře o správnosti, byl
co nejvíce chráněn před změnami právních názorů úředníků. V tomto konkrétním
případě by odnětí licencí neznamenalo, že se vyrobená energie bude prodávat za
nižší ceny dle cenového rozhodnutí pro r.2011, jak si kdekdo myslí, ale
elektrárny by musely zastavit výrobu až do případného nového udělení licencí.
Jedná se o investici v objemu 1,3 miliardy Kč, na jejíž pořízení si investor
vzal úvěr ve výši 1 miliardy Kč. Odříznut od prodeje vyrobené elektřiny by
neměl prostředky na splácení úvěru. Zkrachoval by se všemi důsledky z toho
plynoucími včetně ztráty zaměstnání pro několik tisíc lidí.
Odnímání licencí je skutečně obtížné. Postižený investor
se zpravidla brání a dochází k rozvleklým a nákladným sporům ve správním soudnictví,
jejichž výsledky nelze vždy dobře předjímat. Dokladem toho je osud 22 správních
žalob na odnětí licencí, které ve veřejném zájmu podal nejvyšší státní zástupce
Pavel Zeman. Jejich projednávání není zdaleka ukončeno, ale zatím se zdá, že
žalobce uspěje jen u části z nich. Přinejmenším neuspěl v části prvostupňových
rozhodnutí. Přitom vybíral z přibližně 120 sporných případů, postoupených k
přezkoumání ERÚ, a čtyři přidal vlastním výběrem. Právem očekával stoprocentní
hladký úspěch, který se ale nedostavil.
Za obdobných okolností rozhodovala Michaela Schneidrová.
Zjistila, že vady rozhodnutí oprávněné úřednice Ilony Florianové nejsou tak
jednoznačné, aby rozhodnutí o odebrání licencí muselo obstát v případném
správním soudním sporu či arbitráži. Odnětím licencí by investorům vznikla
obrovská škoda, možná by došlo k zničení jejich firmy. Ale v případě jejich
úspěchu v soudním řízení by se stát nedoplatil. Výsledek soudního řízení správního
či arbitráže nemohla předjímat. Šla tedy cestou minimalizace škod a návrh na
zahájení řízení k odnětí licencí zamítla s vědomím, že rozhodnutí má povahu
dočasnosti, protože v případě změny podmínek může být kdykoli v budoucnosti
změněno. Věděla např., že již probíhá policejní vyšetřování. Pokud by soud v
trestním řízení rozhodl, že vydáním licencí došlo k trestnému činu, byl by to
důvod k jejich odnětí ve správním řízení, proti němuž by soudní obrana byla
beznadějná. Přezkoumání jejího rozhodnutí nezávislou advokátní kanceláří
vyznělo v její prospěch.
Můj laický závěr zní, že v případě potvrzení
nepravomocného rozsudku odvolacím soudem bude Michaela Schneidrová potrestána
za uvážlivé rozhodnutí trestem, přiměřeným těžkému ublížení na zdraví s následkem smrti. Soud byl poněkud smířlivější
než žalobce, který kromě vyšší sazby odnětí svobody požadoval také peněžitý
trest ve výši 1 milionu Kč. Zajímavé je
i srovnání s přístupem soudu k vině oprávněné úřednice Ilony Floriánové, která
licence vydala: soud vzal na vědomí, že za stejné jednání byla potrestána
podmíněným trestem v jiné kauze a nepovažoval za nutné její trest zpřísnit.
Projednání věci soudem mělo být pro její potrestání dostatečné ( nereptám!).
Celkem správně soud usoudil, že za konkrétních podmínek onoho silvestrovkého
večera se Ilona Floriánová provinila jen nepatrně. Zato Michaela Schneidrová,
která znemožnila napravení jejího pochybení, se dopustila těžkého zločinu.
A původci situace, ve které k vydání licencí došlo, se smějí potížím Aleny
Vitáskové a Michaely Schneidrové z pozic svědků obžaloby.
Na pozadí absurdnosti
odsouzení Michaely Schneidrové se mému laickému oku jeví rozsudek nad Alenou
Vitáskovou jako obzvlášť nesmyslný. Soudce Aleš Novotný vzal výsledky
dokazování na vědomí aspoň do té míry, že již neopakoval tvrzení o jejím
srdečném vztahu k “slováckému miliardáři” Zdenkovi Zemkovi a dokonce připustil,
že není přímý důkaz pro tvrzení, že dala souhlas Michaele Schneidrové k
zastavení řízení, které mělo poškodit klan Zemků, či že by jí dala přímý
příkaz. Pouze uvěřil, že “muselo dojít k nějakým rozhovorům mezi nimi”. Na
trest, přiměřený těžkému ublížení na zdraví s následkem smrti, je jeho víra
dostačující.
Zajímavé to je i ve vztahu k mediálnímu vyjádření žalobce
Radka Mezlíka v rozhovoru pro MF Dnes z 24.2.2016, který připouští, že Josef
Fiřt jako druhostupňový orgán nemohl zabránit řediteli licenčního odboru
Luďkovi Pražákovi jako orgánu prvostupňovému v postupu k neoprávněnému vydání
licencí, když se jeho nesouhlasu s
vydáním licencí vzepřel. Současně ale navrhl potrestat Alenu Vitáskovou, která byla
vůči Michaele Schneidrové ve stejném právním postavení jako druhdy Josef Fiřt
vůči Luďkovi Pražákovi a na přípustnost odnětí licencí vůbec nemusela mít
právní názor a ani jej nikdy neprojevila (popřípadě žádný její prokazatelný
názor nebyl v řízení před soudem doložen). Co si nemohl dovolit Josef Fiřt,
Alena Vitásková si dle názoru žalobce dovolit měla. Lidé si jsou přece před
zákonem rovni, jen v myšlení žalobců a soudců bývá rovnítko nahrazeno křivkami
paragrafu: kdo chce psa bít, hůl si najde. Alena Vitásková zřejmě musí být
zničena, i kdyby se Spravedlnost měla utopit v potocích slz.
Žádné komentáře:
Okomentovat