TŘI MINISTŘI O „BITCOINOVÉM“SKANDÁLU

 Pan ministr Jeroným Tejc se opět jednou zachoval jako buldozér, když při společné tiskové konferenci s ministryní Alenou Schillerovou rozvířil zájem o „bitcoinovou“ kauzu oznámením, že postoupil policii poznatky z vnitřního vyšetřování, jež na ministerstvu proběhlo na podnět jeho předchůdkyně. Mimo jiné vyvolal komentáře bývalých ministrů Pavla Blažka i pí. Evy Decroix, která očekává, že dojde na její kriminalizaci. 

„Bitcoinová“ kauza má dvě části: výchozí je podivný počin bývalého ministra Pavla Blažka, který přijetím bitcoinového daru od zločince Tomáše Jiřikovského  zlikvidoval svou pečlivě budovanou politickou kariéru s postavením „kingsmakera“, pověst skvělého právníka a navíc zatížil svůj úřad vyvolanými vedlejšími náklady a svou nástupkyni nutností zabývat se nápravou jeho „úletu“. 

Zjevně si přivodil policejní vyšetřování, které může pro něho skončit jakkoli. Záleží na výsledku pátrání po příčinách jeho poklesku. Pí. Eva Decroix předběžně šla cestou použití Occamovy břitvy a při televizním vystoupení s úsměvem připustila, že možná prostě jen „udělal hloupost“ (viz 1/, 2/ 3/ aj.) Z ryze soukromých důvodů připouštím, že možná „trefila hřebík na hlavičku“. 

Přijala za této situace úřad ministryně spravedlnosti, aniž by byla vybavena předchozí zkušeností z řízení velkého úřadu a zpočátku podlehla tlaku na politizaci kauzy, od něhož se časem oprostila. 

V této části kauzy jde o selhání jednotlivce, které musí přezkoumat policie. Politizace případu vedením ODS byla nadbytečná a nemístná. 

Výchozí částí kauzy se ovšem pan ministr Jeroným Tejc nezabývá. Jde mu o vyvození odpovědnosti vůči úředníkům, kteří se podíleli na pokusech o bagatelizaci kauzy, překážení objasnění činu Pavla Blažka a na nakládání s přijatými bitcoiny. V této druhotné části vznikly značné škody, za které by jejich původci měli nést odpovědnost. Ministerstvo spravedlnosti není orgán činný v trestním řízení a na podobné vyšetřování ani není personálně vybaveno. Předat věc policii je nepochybně správné. 

Jako justiční potížista (pardon, občanský aktivista) posuzuji závažnost trestní kauzy podle rozsahu lidského utrpení, vyvolaného trestným činem. V „bitcoinové“ kauze jde „pouze o peníze“, proto jí nepřičítám velký význam. Ve vyvolaném mediálním a politickém ruchu vidím proto jeden z více případů odvádění (úmyslného nebo neúmyslného) vlády od závažnějších selhání státních orgánů. 

Pobavilo mě pohoršení nad rozhodnutím bývalého ministra financí Zbyňka Stanjury ponechat si služební mobilní  telefony a tablet. Docela ho chápu: v jejich pamětích by se mohly najít důkazy v jeho neprospěch. Je to ale marná snaha. Z kauzy Shahrama Zadeha si pamatuji na nehorázné zneužití paměti mobilního telefonu a tabletu obžalovaného po prolomení heslové ochrany. Nakonec se jemu i jeho manželce dostalo omluvy a odškodnění. Ale po letech od spáchání zhůvěřilého jednání mu to již asi moc nepomohlo (viz 6/). Na okraj podotýkám, že s pokusem o vyvolání kárného řízení se soudcem jsem tehdy neuspěl a neuspěli ani advokáti. 

Musím se dále usmívat zmínce o spřízněnosti úředníka Filipa Bendy a předsedy Klubu poslanců ODS Marka Bendy. Je to nezpochybnitelná skutečnost, ale dle mých poznatků jen doklad o nízké úrovni personální práce, která vedla k obsazování míst různých „podržtašků“ na základě osobních známostí. Mám obavy, že této praxe není ušetřena ani nová vláda. V souvislosti s úsilím o vyvolání zájmu pana předsedy vlády Andreje Babiše o protiprávní chování orgánů činných v trestním řízení v kauze „Jesenice“, o které často píši, se mi dostalo poučení, že pan předseda vlády se věcí nemůže zabývat, protože nesmí zasahovat do nezávislosti justice. Úředník sekretariátu zřejmě netušil, že státní zastupitelství a GIBS jsou součástí moci výkonné a právo na  ochranu nezávislosti justice se na ně nevztahuje a navíc předseda vlády je přímým nadřízeným GIBS. 

Zejména mám obavy, že pozornost, věnovaná druhotné části „bitcoinové“ kauzy, okrade ministra spravedlnosti a předsedu vlády o čas a energii, které by dle mého názoru zmocněnce poškozených měli přednostně věnovat nepatřičnosti chování státních zástupců a důstojníků GIBS, chránících před dopadením ruky spravedlnosti na osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili krutého nakládání se zlínskými podnikateli bratry Lebánkovými při jejich vydírání v penzionu U Kohouta v Jesenici. Tato kauza „Jesenice“ je skutečně závažná, neboť při ní došlo k podvodnému jednání, omezování osobní svobody, fyzickému násilí a ohrožování na zdraví a životě a vznikla újma přesahující 100 mil. Kč. Během dlouhých let monitorování různých trestních případů jsem viděl všelicos, ale nic tak hrozného, jako bylo týrání poškozených v Jesenici. Mezi „zviditelněnými“ spolupachateli zadavatele vydírání Romana Šulyoka(který si to jako jediný „odseděl“)jsou čtyři absolventi vysokoškolského právnického vzdělání. Jejich vyšetřování, vyvolané trestním oznámením z 8.prosince 2020, bylo odloženo (tedy nikoli zastaveno) 24. října 2024 a nadřízená státní zastupitelství všech stupňů brání jeho dovedení k obžalobě, přičemž v lednu r. 2027 dojde k promlčení (viz 4/). Nezákonná ochrana spolupachatelů se odehrála za vlády SPOLU. Stížnostní řízení ve státním zastupitelství je instanční a zdlouhavé. Náprava proto napadla koaliční vládě Andreje Babiše. Způsob, jakým se k případu postaví, bude projevem upřímnosti jejího programového přísahání na právní stát. 

V této souvislosti si dovolím poznámku o vztahu novinářů k trestním případům. „Bitcoinovou“ kauzu vytáhla na světlo boží novinářka Zdislava Pokorná, členka redakce DeníkuN. Odvedla dobrou práci. Protože postavení zmocněnce poškozených mě určitým způsobem omezuje v  činnosti „drzého grafomana“, nabídl jsem jí látku „kauzy Jesenice“ k využití. Neuspěl jsem a neuspěl jsem ani u její redakce a dalších skupin investigativců, které jsem oslovil. Kdo by se případu ujal, měl by určitě o čem psát a pomohl by dobré věci. Není mi jasné, čím se řídí výběr témat, jimž se novináři věnují. Znám určité případy účelového uplácení novinářů. Ale nemyslím, že je to jediné vysvětlení. 

Prameny :

1/Následky bitcoinového skandálu Pavla Blažka & spol.

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/07/nasledky-bitcoinoveho-skandalu-pavla.html

2/Ministryně Eva Decroix má vyřešit kvadraturu kruhu

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/06/eva-decroix-ma-vyresit-kvadraturu-kruhu.html

3/Ohlédnutí za paní ministryní Evou Decroix

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/12/ohlednuti-za-pani-ministryni-evou.html

4/Zločinci pod záštitou státu

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/08/zlocinci-pod-zastitou-statu-6.html

5/Poslední křik v Kabelíkově

https://www.jemelikzdenek.cz/2019/02/posledni-krik-v-kabelikove.html

6/Soud vyhověl Zadehovi ve sporu o odškodné za soukromá data v trestním spisu (Seznam dle ČTK)

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-soud-vyhovel-zadehovi-ve-sporu-o-odskodne-za-soukroma-data-v-trestnim-spisu-275192 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PO SOUDU JAK PO VÝPRASKU

V úterý 14. dubna 2026 jsem se u zlínské pobočky Krajského soudu Brno zúčastnil veřejného zasedání senátu předsedy Radomíra Koudely ve věci žádosti o povolení obnovy procesu, kterou  6.ledna 2022 podali ods. Ladislav a Jan Lebánkovi a Radek Rajnoha. 

Řízení  probíhalo od počátku za zvláštních okolností. Byla to jednak dlouhá doba od podání žádosti do zahájení projednávání, daná nedostupností spisu, ale hlavně souběh průtahů v případu soudce Radomíra Koudely s konáním  soudce Pavla Dvorského, který se  snažil dostat obžalované do vězení za nesplacení peněžitého trestu. Hrozilo nebezpečí, že je k řízení o povolení obnovy procesu bude vozit eskortní služba a pak jednou v budoucnosti jim bude muset stát zaplatit velké odškodné. 

Čtenáři mých článků z poslední doby znají jména Lebánků hlavně v souvislosti s „kauzou Jesenice“, obludným příběhem brutálního vydírání a protiprávního usilování odpovědných orgánů o zajištění beztrestnosti pachatelů. O Lebáncích ode mne slyšeli i ministři spravedlnosti počínaje Pavlem Blažkem, který to poprvé zažil 23.srpna 2022, když se při našem jednání provalilo, že s nimi neoprávněně vedla jeho jménem korespondenci jeho favoritka. Udržovala je v domnění, že si jejím prostřednictvím vyměňuji názory přímo s ministrem, jenž o ničem neměl tušení. Tato „nehoda“ se neodrazila v přiměřené ministrově pozornosti této kauze (viz 3/). Dva roky pak se mnou nemluvil a poškodil i zájmy jiných chráněnců Chamurappi z.s. 

Podle pravidla, že každý dobrý skutek musí  být po zásluze potrestán, trápení žadatelů začalo vyhověním kamarádově žádosti, aby pronajali ve skladu prostor jakémusi Romanu Šulyokovi, který v něm chtěl zprovoznit strojní zařízení na výrobu cigaret, jež po zprovoznění údajně mínil prodat na Ukrajinu. Uskutečnění záměru nestihl. Nejdříve dne 21. srpna 2012 přijel odkudsi kamion se čtyřmi tunami řezaného tabáku, na jehož příjezd a přeložení zboží na vozidlo místního dopravce čekali celníci s kamerou. Dodnes neví soud ani účastníci řízení, jak se celníci o příjezdu kamionu dověděli. Dne 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů, kteří zadrželi a dopravili do cely předběžného zadržení všechny přítomné. K nim přidali bratry Lebánkovy, pro které si celníci dojeli domů. Roman Šulyok se měl v ten den sejít s Ladislavem Lebánkem za účelem projednání  termínu vyklizení skladu. Byl proto nablízku, ale celníci ho nechali odjet. 

Tím začalo trestní stíhání, které vyústilo v podání obžaloby. Obžaloby se dočkali Roman Šulyok a jeho mladší bratr Jan, Ladislav a Jan Lebánkovi a Radek Rajnoha, řemeslníci, přistižení ve skladu, místní dopravci a slovenský občan Jozef Kajaba, který měl Lebánkům obstarat tabák. 

Případ připadl předsedkyni senátu Ivetě Šperlichové, řečené „soudkyni OLO“, jejíž jméno jsem opakovaně uvedl v nelichotivých souvislostech nejen ve článcích, ale i v podaných podnětech ke kárnému řízení. V době zahájení hlavního líčení obž. Roman Šulyok vykonával trest v německém  vězení. Soudkyně „OLO“ vyloučila jeho věc do samostatného řízení,  v němž jeho trestní řízení zastavila „pro neúčelnost“. Do samostatného řízení vyloučila také věc Jana Šulyoka, usvědčeného  z prodeje padělků cigaret Marloboro, kterého ale odsoudila jen k podmíněnému trestu.  Jozefa Kajabu zprostila obžaloby, bratry Lebánkovy k nepodmíněným trestům, jejich zaměstnance Radka Rajnohu k podmínce.

Když si Roman Šulyok vyjednal  povolení k vykonání trestu v české věznici, použila ho jako svědka v neprospěch Lebánků. Jeho urážlivým výrokům o Lebáncích se povzbudivě usmívala.

Dodnes není známo, kdo byl majitelem tabáku. Zejména nebyl prokázán vlastnický vztah Lebánků. Přesto zaplatili spotřební daň, když se z protokolu o prohlídce ve skladu se zpožděním dověděli, že se v něm nacházel možná nezdaněný tabák. Povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má každý, kdo s ním přišel do styku.  Soudkyně  Šperlichová jim zaplacení daně neuznala. Odbyla je jako  pouhý projev pozdní lítosti. Odsoudila je právě za nezaplacení daně. Do skladu Lebánkové nikdy nevstoupili. Řemeslníci, kteří se pokoušeli o zprovoznění strojů, s nimi nepřicházeli do styku. Dění ve skladu řídili pouze Šulyokové.

 Ústavní soud vyloučil  soudkyni Ivetu Šperlichovou z řízení jako podjatou a její rozsudek zrušil. Nové řízení pak vedl senát předsedy Jiřího Dufka, (téhož Jiřího Dufka, jenž nedávno vyvolal rozhořčení předsedy vlády zmírněním trestu pachateli týrání psů, jehož „zprošťák“ zůstane navzdory hněvu Andreje Babiše v platnosti, pokud jej nenapadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně). Dle mého laického úsudku senát Jiřího Dufka si vedl tak, aby obhájil správnost postupů soudkyně Ivety Šperlichové. Ale aspoň nahradil nepodmíněné tresty spojením podmíněných a peněžitých trestů. Svědectví Romana Šulyoka využíval ve větším rozsahu než soudkyně Šperlichová. Zachoval zproštění Josefa Kajaby. Korunu „zlepšovatelskému“ úsilí nasadil zproštěním Jana Šulyoka, jemuž tím „přihrál“ tučné odškodnění za neoprávněné stíhání. Výsledek procesu jsem hodnotil jako vítězství „Rošťáků“(bratrů Šulyokových) nad „Slušnáky“(bratry Lebánkovými) (viz 1/). 

Opravné prostředky na napravení výsledků společného úsilí obou senátů nestačily. Obnova procesu je nyní jedinou nadějí nespravedlivě odsouzených. 

Jako laik s dlouholetou praxí sledování trestních procesů považuji tento případ za mimořádný vysokou koncentrací přehmatů justice. Náprava cestou obnovy procesu by byla optimálním postupem, ale v cestě stojí formalistická pravidla povolování obnovy procesu. Byl jsem proto od počátku v posuzování naděje na povolení obnovy tohoto procesu skeptický (viz 2/).

Soud skutečně obnovu nepovolil, ačkoli vyslechl otřesné závěrečné řeči obžalovaných Lebánků, kteří si oprávněně stěžují, že z nich, slušných lidí a řádných plátců daní, soudy vyrobily zločince  a současně přivodily jejich ožebračení. Velmi by mě zajímalo, co si myslel soudce Radomír Koudela, když závěrečným  řečem naslouchal. Ale chápu, že se musel držet pravidel, byť možná tušil, že spravedlnost nad jeho rozhodnutím zapláče. Rozhodnutí vysvětlil srozumitelně. Pouze jsem se pozastavil nad jeho vyjádřením, že oba senáty vnímaly ods. Romana Šulyoka jako nevěrohodného svědka, a proto nestavěly svá rozhodnutí na jeho výpovědích. Kdybych se jako veřejnost směl ptát, žádal bych vysvětlení , proč tedy ho jak Iveta Šperlichová, tak zvláště Jiří Dufek nechávali vozit eskortou ze vzdálené věznice, a ptali se ho i na věci, o nichž nemohl nic vědět. 

Dodávám, že osud ožebračených bratrů Lebánkových je o to horší, že ods. Roman Šulyok jim způsobil další pohromu zorganizováním jejich vydírání v penzionu U Kohouta v Jesenici (viz mnou často zmiňovaná „kauza Jesenice“) (viz 5/). Až dosud uniká potrestání osm zločinných Šulyokových spolupachatelů, kolem nichž se utvořil obranný val úředních činitelů, kteří jejich jednání sunou k promlčení, tedy usilují o jejich beztrestnost. Za Fialovy vlády jsme zjevně nežili v právním státě. Zda se to změní za vlády Andreje Babiše, odváděného od důležitých věcí střídavě výstřelky opozice a Petra Macinky, dosud nevíme. 

Bohužel jsem se vracel ze Zlína s pocitem, že ztroskotání žádosti o povolení obnovy procesu nebylo jen výsledkem formalistického myšlení předsedy senátu (zlou vůli či podjatost bych vyloučil). Myslím si, že žadatelé v argumentaci podcenili část možných argumentů. Nyní musejí pouze doufat, že jejich stížnost k Vrchnímu soudu nepřipadne opět soudkyni Martině Kouřilové, která mimo jiné měla určité mezery ve znalosti spisu (viz 4/). 

Pečlivý stížnostní senát by mohl z hromady plev nepodstatných námitek vyzobat zrno poznatků, jež nasvědčují domněnce, že trestní stíhání „Slušňáků“ bylo výsledkem intriky ods. Romana Šulyoka. Budu Lebánkům držet palce, aby stížnostní senát našel ve spisu to, co v něm vidím a vrátil věc předsedovi Radomírovi Koudelovi k novému projednání. 

Výklad doplňuji odkazy na zdroje, jejichž prostudování by laskavému čtenáři mohlo pomoci v pochopení hrůznosti osudu bratrů Lebánkových. 

Zdroje:

1/ Příběh soudkyně OLO: „Rošťáci“ jsou za vodou. https://www.jemelikzdenek.cz/2018/10/pribeh-soudkyne-olo-rostaci-jsou-za.html

2/Pokus o obnovu zlínského bizarního procesu pokračuje  https://www.jemelikzdenek.cz/2025/09/pokus-o-obnovu-zlinskeho-bizarniho.html

3/Kární žalobci  nežalují.

https://www.jemelikzdenek.cz/2022/05/karni-zalobci-nezaluji.html

4/Zahřmění u olomouckého soudu

https://www.jemelikzdenek.cz/2022/05/karni-zalobci-nezaluji.html

5/Zločinci pod záštitou státu

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/08/zlocinci-pod-zastitou-statu-6.html

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MINISTR S KYJEM

Uplynul již více než měsíc od uveřejnění mého článku „Kyj na státní zástupce“, v jehož názvu jsem si pohrál se zvukovou blízkostí slova „kyj“ a zkratky „GIJ“, kterou kdysi moudrý soudce Pavel Kučera přiřadil k názvu „Generální inspekce justice“, o jejíž založení usiloval již kdysi dávno Spolek Šalamoun vytvořením návrhu příslušného zákona. V článku (1) jsem podpořil záměr pana ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce zřídit úřad, jenž by měl vůči státním zástupcům obdobnou pravomoc jako má Generální inspekce justice vůči policii. 

Pan ministr v médiích občas připomíná, že stále neupouští od záměru zřízení takového úřadu. Jsem pamětníkem snah bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, podporovaného vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a dalšími, o vydání nového zákona o státním zastupitelství, jehož přijetím měla začít reforma státního zastupitelství. Od počátku nositelé záměru hledali podporu veřejnosti a přijímali součinnost občanských aktivistů, takže se stále něco dělo, věděli jsme, jak tvorba zákona pokračuje. Při různých příležitostech jsme aktivně vystupovali ve prospěch prosazení zákona. Dnes to zní neuvěřitelně, ale několikrát jsem na toto téma veřejně přednášel, jednou dokonce v prostorách Poslanecké sněmovny a na seminář přijeli i státní zástupci z Olomouce. Nakonec se ukázalo, že o reformu státního zastupitelství vlastně nikdo vlivný nestojí (pustit hlídacího psa z řetězu se nedoporučuje). Ministr Pavel Blažek stáhl novelu ze Sněmovny a po pokusu ministra Roberta Pelikána o vylepšení zákona o ustavení „bezdohledového speciálu“ hra skončila. Ve státním zastupitelství nadále platí zemské uspořádání státu s různými  důsledky, včetně financování provozu dvou nadbytečných úřadů. 

Od té doby se v rámci demokratizace státu (sic!) přešlo ke kabinetní legislativní politice, takže za ministryně Marie Benešové v tichosti z trestního řádu zmizelo právo zájmových organizací občanů navrhovat podmíněné propuštění „polepšených“ odsouzených, pak  proběhla s nevelkou mediální pozorností zásadní novelizace trestního zákoníku, na jehož novelizaci se krátce po přijetí již chystá pan ministr Jeroným Tejc. Zda se na zákoně o inspekci státního zastupitelství skutečně pracuje a jaké kroky podniká pan ministr pro jeho přijetí, vím jen tolik, že opět v mediích záměr potvrdil. 

Připomněl jsem nešťastnou historii ztroskotání pokusu o změnu zákona o státním zastupitelství, abych upozornil, že panu ministrovi Jeronýmu Tejcovi  bude třeba překonat mnohá protivenství. Jistě budou proti jeho záměru brojit především stavovské organizace, ke kterým se určitě přidají někteří poslanci a senátoři napříč politickým spektrem. Jeho záměr se může stát vítanou hračkou pro opoziční parlamentní řečníky, zatímco podpora vládní koalice je ve hvězdách. 

Bude čelit například námitce, že podobný úřad jinde nemají. To je možná pravda, ale začlenění našeho státního zastupitelství a státních zástupců do struktury státu a vnitřní pravidla činnosti se v ledačems liší od jiných států. Např. v Rakousku a Německu mají státní zástupci postavení úředníků a jsou podřízeni služebnímu zákonu. Německý nejvyšší státní zástupce je považován za vysokého politického úředníka a do nedotknutelnosti českého nejvyššího státního zástupce má hodně daleko. Ve Španělsku má státní zastupitelství povahu ministerstva a pravidla kárného řízení jsou rozpracována do takových podrobností, že uvíznutí v jejich nástrahách je podstatně snazší než v českém bezzubém systému. Nejvyšší státní zástupce má postavení ministra. Přichází a odchází s vládou. 

Neznám subjektivní důvody, jež vyvolaly páně ministrovu nevoli vůči státním zástupcům, ale jistě řeší i tlak na rozpočet ministerstva, z něhož utíkají desítky milionů ročně na odškodnění obětí nesprávně vedených trestních řízení. Žádosti se většinou týkají soudních rozhodnutí, ale soudci „vaří“ z toho, co jim „uvaří“ státní zástupci, takže část náhrad jde na konto nepřístojností státních zástupců v přípravném řízení. 

Nerozumím pouze tomu, proč se pan ministr zaměřil pouze na státní zastupitelství, protože podobných deliktů jako státní zástupci se dopouštějí i soudci, aniž by tím ovlivnili rozhodnutí ve věci. V takových případech kázeňský postup proti nim nelze vyložit jako zásah do soudcovské nezávislosti. 

Např. v případě, jímž jsem se nedávno zabýval, jsem podal dva kárné podněty v jednom řízení. Soudkyně zavinila nedbalým vyhotovením protokolu z jednání zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. V dalším případě patrně zapomněla na příkaz stížnostního soudu na přibrání znalce a postarala se až po mé urgenci. Vyvolala prodloužení procesu celkem cca o pět měsíců. Žádného postihu jsem se nedomohl. V jiném případě předseda senátu nechal stáhnout na nosiče dat intimní fotografie manželky obžalovaného, stažené z jeho iPadu po prolomení hesla. S kárným návrhem jsem neuspěl, ale lépe se v téže věci nevedlo ani obhájcům. 

U státních zástupců můžeme narazit na úmyslné použití nesprávné právní kvalifikace přešetřované stížnosti proti postupu policejního orgánu s cílem vyvolání průtahů, vyvolání průtahů nedodržením stanovené procesní lhůty, s neprovedením požadovaného dozoru nad činností policejního útvaru, podáním stížnosti proti soudnímu rozhodnutí, jež byla v daných souvislostech ze zákona nepřípustná, atd. Velmi závažné je přehodnocení trestního oznámení na opakovaný podnět k vykonání dohledu nad dozorovým státním zástupcem, na který prostě příjemce trestního oznámení neodpoví a stíhání podezřelého znemožní. 

Některé přehmaty státních zástupců hraničí s trestným činem. Např. v „kauze Jesenice“, o které často píši, dozorový státní zástupce nespatřuje trestný čin v jednání notáře, který nechal poškozené, vystavené hrozbě usmrcením, přivedené k němu se svázanýma nohama vždy dvěma pochopy, podepsat listiny jim neznámého obsahu a způsobit si tak škodu, přesahující 100 mil. Kč.  Dozorový státní zástupce považuje advokáty,  kteří notáře pro tuto práci získali, za nevinné slušné lidi. Nadřízení dozorového státního zástupce jeho vidění sdílejí, a to i  ti vyšší a nejvyšší. A vláda se takovými maličkostmi nemůže zabývat, protože musí ztrácet čas řešením úkonů pomsty Petra Macínka na panu prezidentovi za nejmenování Filipa Turka ministrem zahraničí. Také se politici musí věnovat řečnickým orgiím na mimořádných schůzích Sněmovny, svolaných opozicí z nicotných důvodů a bez jistoty schválení programu, takže na seznamování se stížnostmi na nezákonnosti státních zástupců jim nezbývá čas a energie. 

Velkou slabinou soustavy kárných opatření, jež ospravedlňuje ministrovu potřebu zřízení úřadu, je „samoobslužnost“ kárného řízení: každý soudce a vedoucí státní zástupce má vlastní pravomoc postihnout drobné provinění a vedle toho je kárným žalobcem. Ochota využívat pravomoc je minimální, téměř žádná. Universálním kárným žalobcem je ministr spravedlnosti, kterého od  častého používání pravomoci odrazuje nebezpečí, že stavovské organizace budou žádat jeho skalp za útok na nezávislost soudců či státních zástupců.    

Potíž spočívá i v tom, že definice kárného provinění v zákonech o soudech a soudcích a o státním zastupitelství jsou natolik obecné, že jeden a týž skutek může žalobce jednou vyhodnotit jako důvod k zbavení provinilce mandátu a podruhé jako nárok na státní vyznamenání (trochu přeháním !). Naproti tomu např. španělský zákon o státním zastupitelství obsahuje výčet konkrétních provinění, jejich roztřídění podle závažnosti a přičlenění trestu. 

Myslím, že v našich specifických poměrech je zřízení Generální inspekce justice vhodným opatřením. Aby bylo účinné, muselo by navíc dojít k propojení účinků zákona s odškodňovacím zákonem. Za současné úpravy poměrů je téměř nemožné, aby původci škod přispěli ze své kapsy na jejich úhradu. Pan ministr Jeroným Tejc se pustil do nadlidského úkolu. Přeji mu, aby dosáhl cíle. K tomu navíc odblokování stíhání osmi jesenických zločinců. 

Odkaz: (1)Kyj na státní zástupce.

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/03/kyj-na-statni-zastupce.html

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

Z BOŽÍHO DOPUŠTĚNÍ A MILOSTI PŘEDSEDY VLÁDY A PREZIDENTA…

Nerad se pouštím do obecných úvah mimo rámec trestního řízení, ale občas mi to nedá, protože výstřelky některých  politiků příliš překračují hranice slušnosti. Bohužel častým výtržníkem bývá Petr Macinka, z božího dopuštění a milosti předsedy vlády a prezidenta republiky ministr zahraničí. Nejde o primitiva a nevzdělance, proto jsou jeho výstřelky zvlášť těžko pochopitelné a nepřijatelné. Očekával bych, že ve svém věku již bude vypořádaný se zbytky pubertální dovádivosti, ale zjevně dosud nedospěl.

Má vlastně velké štěstí: domohl se postavení, o němž se mu donedávna nemohlo ani zdát. Nemá za sebou dílo, jež by ho činilo přirozeně způsobilým k jeho dosažení. Do Poslanecké sněmovny se jeho strana dostala s „odřeným hřbetem“, navíc s finanční podporou z podivného zdroje. Kdyby pan prezident nesetrval v odporu k jmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoli, možnost jmenování ministrem zahraničí by nevyvstala. A kdyby pan prezident neprojevil nepřiměřenou laskavost a jeho jmenování by odmítl, nevychovanec by se mohl jen tiše vztekat. Hnutí Milion chvilek by kvůli němu rozhořčené občany na náměstí nesvolalo. Nespokojenec by měl být vděčný oběma svým dobrodincům a užívat si radostně své chvilky slávy, které v případě pádu této vlády a nových voleb se už nemusí nikdy vrátit.

Od nepřátelství vůči panu prezidentovi se prostě neoprostí: vše dobré, čeho se mu od něho dostalo, je mu málo. A zapomíná na obecnou lidskou slušnost, která by ho měla přimět, aby se choval přiměřeně nepoměru hodnoty osobností: jeho voličská podpora je nepatrná a zásluhy za ním žádné. Obecná slušnost vyžaduje , aby se obrovský rozdíl v kariérách a téměř generační věkový rozdíl promítly do uctivého chování.

Petr Macinka místo toho pokračuje ve frackovitém vystupování. Po šaškovském kousku se starým Rudým právem za prezidentovými zády při jeho projevu následovalo poučení, že prezidentův  výrok o vhodnosti přehodnocení vztahu k maďarské vládě je „irelevantní“, protože o zahraniční politice rozhoduje vláda. To je sice pravda, ale pan prezident má právo svobodně projevit názor, a vzhledem k hodnotě jeho osobnosti moudrá vláda by se nad ním zamyslela. A Petr Macinka není v tomto ohledu mluvčím vlády. Pochybuji, že veřejnost zajímá, co poradí vládě. Posledním kouskem je jeho snaha zmařit účast pana prezidenta na summitu NATO v Ankaře. Byla by to zásadní změna v polistopadových zvyklostech a zejména upření prezidentovi ústavního postavení představitele státu navenek a vrchního velitele armády (NATO je přece vojenské uskupení). Názor, že nemá jet na summit, protože je představitel opozice, je popřením jeho ústavního nároku. Prezident má za sebou mohutnou voličskou podporu, přičemž mezi jeho voliči jsou určitě stoupenci jak vládního, tak opozičního tábora. Obranyschopnost státu je nadstranická záležitost. Obě společenství mají právo, aby je na summitu zastupoval prezident, jemuž právo propůjčuje Ústava. Naproti tomu je otázka, koho by na summitu zastupoval Petr Macinka, za nímž nestojí skoro nikdo a jeho postavení je odvozené ze slitovnosti  předsedy vlády a prezidenta republiky.

Je pravda, že pan předseda vlády bude vhodnějším obhájcem vládní odchylky od závazků České republiky vůči NATO, protože pan prezident by přirozeně nemohl obhajovat cosi, s čím nesouhlasí. Ale vysvětlení panem předsedou vlády v přítomnosti pana prezidenta nic nebrání. Naopak prezidentovu přítomnost mohou spojenci vnímat jako uklidňující, protože se dá očekávat, že v dalším  vývoji jím usměrňovaná vláda se vrátí k důslednému plnění závazků. 

Dodávám, že ale v tomto ohledu nevidím rozpor mezi postoji Andreje Babiše a Petra Pavla jako osudový, protože soudím, že potřeby vyzbrojování státu nemusí být úplně shodné se zájmy zbrojařského průmyslu a ostatně vláda se pustila do přehodnocování obranné politiky státu. 

Skutečnost, že pánové Petr Pavel a Andrej Babiš se utkali při volbě prezidenta republiky jako nesmlouvaví soupeři, ale jako prezident a předseda vlády spolu vycházejí se vzájemnou úctou, patří k nejcennějším prvkům našeho současného politického života a je také důkazem o jejich vyzrálosti v odpovědné muže. Bylo by špatné, kdyby jejich – byť zčásti okolnostmi vynucený – soulad utrpěl vměšováním nevyzrálého Petra Macinky mezi ně. 

Laskavé čtenáře upozorňuji, ze jsem Petra Pavla nevolil. Ve druhém kole jsem volil Andreje Babiše, ač  se ke mně chová nepřátelsky. V zásadě si myslím, že prominenti předlistopadového režimu by se neměli ucházet o významné funkce ve veřejné správě a zabírat místo těm, kteří se o ně před Listopadem ucházet nesměli. Ale voličskou podporu přímo voleného prezidenta nelze přehlížet a zejména „generálská“ věcnost, jeho politická koncepce, nestrannost a civilnost vystupování mi vyhovují. Stejně tak obecně soudím, že oligarchové by neměli vstupovat do vysoké politiky, protože mají majetkovou převahu nad soupeři a jejich podnikatelské zájmy a zájmy státu se prolínají,   ale mohutná voličská podpora Andreje Babiše a jeho profesionalita jsou nepřehlédnutelné. Kdyby se naučil zvládat své animozity, byl by nepřekonatelný. Ovšem mé soukromé mínění je bezvýznamné. Význam má pouze mínění voličů, kteří všechno vědí, ale přesto hlasují tak, jak hlasují. Petr Macinka by se tomu měl přizpůsobit.  Howgh. 

=========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.