pondělí 21. února 2022

O VĚZEŇSTVÍ U VYMÝVAČE

Druhá část Otázek Vymývače mozků, pardon, Václava Moravce, dne 20.ůnora 2022 posloužila k virtuálnímu šachovému utkání vlády a opozice. Tématem bylo vězeňství a některé další problémy resortu spravedlnosti. Strany zastupovali vysoce kvalifikovaní představitelé: vládu staronový ministr spravedlnosti Pavel Blažek, opozici poslanec Radek Vondráček, předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Ač  oba vzděláním právníci, jako soupeři nebyli zcela rovnocenní: pan ministr měl převahu podstatně větších „provozních“ zkušeností i větší výmluvnosti. Oba se řídili zásadou „ševče drž se svého kopyta“ až na malé vybočení Radka Vondráčka ke kritickému vyjádření o vládní politice ve vztahu k situaci na rusko-ukrajinské hranici. S jeho vyjádřením naprosto souhlasím: v tomto případě je na místě následování vzoru chování německé vlády, dostatečně poučené hrůzami 2. světové války. Naši bojechtiví ministři se nespálili ohněm, proto si lehkovážně hrají se zápalkami a ohrožují národní bezpečnost i ekonomické zájmy státu.

První tah připadl Radku Vondráčkovi. Zkritizoval vládu za snížení výdajů na vězeňství proti minulému roku. V zásadě s ním souhlasím. Jde o jeden z prvků jejího asociálního chování, kterého by si veřejnost asi nevšimla, nebýt páně poslancova vystoupení. Vězeňství je dlouhodobě podfinancované a seškrtání prostředků mu nemůže nijak prospět, následně může pouze škodit státu. Nedostatek finančních prostředků je jednou – nikoli snad hlavní – příčinou zaostávání jeho úrovně za poměry např. v Rakousku, Švýcarsku či severských zemích, k nimž bychom se rádi přiblížili. Je ovšem skutečností, že k „oškubání“ vězeňství směřovala i minulá vláda a Marie Benešová před neúprosností reality obtížné ekonomické situace státu kapitulovala. V podstatě stejně se ke kritice postavil ministr Pavel Blažek: na holé dlani chlup nenaroste. Snažil se ovšem kritiku odrazit ujišťováním, že i navzdory omezením se bude ve věznicích topit, svítit a vězni nebudou hladovět. Pochválil předchozí vlády za to, že se platy příslušníků Vězeňské služby ČR přiblížily platům policistů. Upozornil, že věznice nejsou hotel a nelze proto na ně klást nepřiměřené nároky. To je sice pravda, ale není třeba, aby odsouzeným k dopadům omezení na svobodě pohybu, odloučení od rodin a rozbití jiných sociálních vztahů přibylo ještě podlomení zdraví, způsobené dlouhodobým nesprávným stravováním. Nedostatek finančních prostředků na placení odborných pracovníků může být překážkou pro zdárné zvládnutí úkolu převýchovy odsouzených ve slušné lidi. Pan ministr byl ale poctivý: připustil možnost, že Vězeňská služba ČR s rozpočtovými prostředky do konce roku nevystačí a ministerstvo bude muset hledat možnosti pro přesun z jiných kapitol nebo pro dodatečné navýšení rozpočtu. Zapomněl uvést a nakonec to nemusí vědět, že to není zcela nová situace, neboť se již v minulosti vyskytla a ministerstvo ji zvládlo.

 Václav Moravec se v této části blýskl skvělou připraveností a nastolil téma vysokého podílu vězňů v populaci. To je ovšem notorieta, o které se mluví po celých zhruba dvacet let mého zájmu o vězeňství.  Přes verbální zájem, který projevili všichni polistopadoví ministři spravedlnosti, se tento ukazatel zlepšuje jen velmi pomalu. V tomto ohledu je rozdíl mezi Českou republikou a např. sousedním Rakouskem vskutku ostudný.  Pravidlo „ co Čech, to muzikant“ již neplatí, nahradilo je „co Čech, to kriminálník“. Kdyby ovšem Vymývač šel skutečně do hloubky, musel by navíc zjistit, že situace je ještě horší, než vyplývá ze zběžného pohledu na statistiky: na ostudu si totiž vystačíme jako národ sami, cizinci nám příliš nepomáhají, zatímco podíl cizinců v rakouské nebo německé vězeňské populaci je velmi významný. Pavel Blažek v té souvislosti vyslovil názor, že cesta ke zlepšení situace vede pouze přes změnu trestní politiky státu, přes lepší využívání alternativních trestů. Jeho optimismus sdílím jen částečně: ukládání peněžitých trestů nemajetným odsouzeným nikam nepovede a v současné situaci nemůžeme v nejbližší době počítat s dostatkem hlídacích náramků. Žádný z účastníků se nezmínil o neblahém vlivu vysoké recidivy, léčitelným pouze zdokonalením postpenitenciární péče. To je dobře známá příčina stálého přísunu odsouzených do věznic, ale její odstranění by bylo složité, náročné na finanční a lidské zdroje, a politiky bez ohledu na jejich názorovou orientaci zase vysoký podíl odsouzených na populaci tolik netrápí: necelých dvacet tisíc vězňů není významnou voličskou skupinou, takže není třeba se o ně starat. Na okraj tohoto dílčího námětu si dovolím hodit kámen do klidné hladiny rybníka: kdysi jsem na toto téma debatoval s šéfem rakouských věznic, který sice připustil, že Rakousku prospěla změna trestní politiky, ale přesto projevil názor, že hlavní příčina rozdílů mezi námi a Rakouskem spočívá v různé úrovni obecné morálky obyvatelstva. Již komunisté říkali, že všecko je v lidech!

Dalším námětem k předvádění Vymývačovy skvělosti bylo upozornění na znepokojivý nárůst případů trestního stíhání vězeňských dozorců Generální inspekcí bezpečnostních sborů za špatné nakládání s odsouzenými. Připustil jako klad, že stíhání zpravidla vyvolalo oznámení Vězeňské služby ČR. Navodil  tím debatu o příčinách tohoto stavu, o existenci „fešáckých“ věznic a umisťování vybraných odsouzených do nich.

Doznávám, že jde o jev, který mě překvapil. Názor na povahu konkrétní věznice si utvářím podle dojmu z návštěv a z toho, co mi vyprávějí odsouzení. Považoval jsem proto např. Věznici Rýnovice za spíše vlídné zařízení, ale právě tam najednou stíhá GIBS hned několik dozorců. Je mi známo z praxe, že k ojedinělým případům špatného zacházení docházelo snad vždy, ale většinou se tím nikdo nezabýval a vyvolat stíhání zvenčí bylo téměř nemožné, protože postižení se báli svědčit. Soudím proto, že špatné nakládání s vězni není častější než dříve, nejde o systémové selhání Vězeňské služby ČR, ale o náhodný projev výskytu defektních jedinců mezi dozorci. Něco se ale změnilo: přístup Vězeňské služby ČR k těmto excesům. A to je kladný jev. Netuším, proč k náhlé změně došlo.

S politováním konstatuji, že žádný z účastníků nevyužil příležitosti, aby pochválil Vězeňskou službu ČR za skvělé zvládání pandemických hrozeb. Minulá vláda nevyhověla varováním a nepřikročila k preventivnímu mimořádnému propouštění vězňů, aby snížením jejich počtů předešla hrozivému šíření nemoci v omezených prostorových podmínkách věznic. Přesto nikde nevznikly katastrofické situace, jež jsme zaznamenali v některých domovech důchodců, a celkový výskyt covidu-19 mezi odsouzenými byl nízký.

V souvislosti s debatou o vězeňství se pan ministr dověděl několik nepříjemných věcí. Byla to především kritika jmenování bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR gen. Petra Dohnala jeho náměstkem pro vězeňství a obsazení Marií Benešovou  uvolněného místa gen. Simonem Michailidisem, dále působení na ministerstvu bývalého ředitele pankrácké věznice a později náměstka generálního ředitele Vězeňské služby Jaroslava Grubera. Ve vztahu k oběma generálním ředitelům se Pavlu Blažkovi dostalo upozornění na jejich postavení ve střetu zájmů kvůli zaměstnávání blízkých osob ve významných funkcích ve Vězeňské službě ČR. Pan ministr především vysvětlil, že v podstatě převzal výsledky personálních rozhodnutí své předchůdkyně a navíc gen. Petr Dohnal prošel úspěšně výběrovým řízením. Za vězeňství ostatně odpovídá přímo ministr, nikoli náměstek. Jméno Jaroslava Grubera mu nic neříkalo, což mě překvapilo, neboť v době jeho prvního působení v úřadě  byl Jaroslav Gruber dosti známou osobností. V každém případě pan ministr „nezatloukal“ a oznámil, že všechny nemilé informace prověří a vyvodí z nich důsledky.

Zajímavá debata proběhla kolem jeho prohlášení, že předloží Poslanecké sněmovně novelu zákona o státním zastupitelství a očekává, že pro ni budou hlasovat poslanci napříč politickým spektrem. Novela má zavést časové omezení mandátů vedoucích státních zástupců a stanovit pravidla jejich odvolávání. Jeho záměr je bohulibý, protože o nutnosti některých změn zákona o státním zastupitelství se mluví od r. 2010 a všechny pokusy o jejich prosazení zatím ztroskotaly. Marie Benešová ani připravenou novelu do Sněmovny nedoručila. Sám pan ministr již jednou v minulosti ztroskotal, když po pádu Nečasovy vlády Marie Benešová stáhla ze Sněmovny návrh zákona o státním zastupitelství, předložený právě Pavlem Blažkem.  

Není sporu o tom, že novela je potřebná, i když řeší jen dílčí problémy,  a je naděje, že bude mít politickou podporu. Zdá se, že v základních bodech se nebudou stavět na odpor ani vedoucí státní zástupci, i když mnohé z nich připraví novela o existenční jistotu ukončením jejich „doživotních“ mandátů. Jde ovšem o to, jak si Pavel Blažek poradí s odporem vedoucích státní zástupců ve zdánlivě podružné otázce mechanismu výběrového řízení, který nedokázala překonat Marie Benešová. Pokud by tato záležitost měla ohrozit přijetí novely Parlamentem,  bude muset pan ministr vysvětlit vedoucím státním zástupcům, že jsou vykonavateli trestní politiky státu, řízené vládou a vláda, resp. ministerstvo spravedlnosti není záškodnická organizace, ale nadřízený orgán, který nese politickou odpovědnost a musí mít proto rozhodující vliv na obsazení řídících funkcí v podřízeném úřadě. Představa o nezávislosti státního zastupitelství na vládě a jeho podřízení přímo pánubohu je vadná a neuplatňuje se nikde v Evropě. Odlišná „česká cesta“ by vedla do pekel.

 Podle mého laického názoru novela nepřinese zlepšení v opatřeních k vynucování služební kázně. Platí pravidlo správného řízení, že ten, kdo rozhoduje, musí nést odpovědnost za svá rozhodnutí, ale současně musí mít nástroje k vynucení své vůle na podřízených. Zbavení vedoucích státních zástupců disciplinárních nástrojů a přenesení kázeňské pravomoci na správní soudy pravidlu odporuje. Ostatně máme zkušenost o bezzubosti kárného řízení u správních soudů. Další vadou, kterou novela neřeší, je neurčitost vymezení pojmu „kárné provinění“. Podle mé zkušenosti laického aktivisty kárným proviněním není téměř nic mimo zaviněných průtahů.

Řeč přišla také na  odškodňování  obětí selhání justice. Pavel Blažek správně vysvětlil, že ministerstvo odškodňuje za škody, které jsou vyčíslitelné, zatímco nemajetkovou újmu apod. musí řešit soudy. Považuji za vhodné na tomto místě připomenout, že před nástupem Daniely Kovářové do funkce ministryně spravedlnosti se odškodňování téměř neřešilo a situace se i pak zlepšovala jen pozvolna. Za zásadní vadu považuji, že poškození musí o odškodnění prosit a na úhradě  odškodnění se nepodílejí ti, kteří škody způsobili.

Zdá se, že partie dvou právníků skončila remízou a její průběh dává naději, že řešení problémů resortu spravedlnosti nebude předmětem bratrovražedných bojů mezi vládou a opozicí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

středa 16. února 2022

KDO SE NEMUSÍ BÁT BOŽÍCH MLÝNŮ ?

Nadpisem článku „Kdo se má bát božích mlýnů ?“ jsem položil otázku jako předznamenání k pojednání  o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve věci, o které jsem opakovaně psal na svém blogu jako o „hororu od zlínského soudu“. Nadpis dnešního článku  uvádí odpovědď na otázku a něco navíc. Skutečně jím odpovídám, že mezi těmi, kdo jsou nedotknutelní, jsou významnou skupinou soudci a státní zástupci.

V tomto článku se dělím s čtenáři se střípky zážitků a úvah ze zajímavého soudního jednání. Ve středu 16. února 2022 vynesl senát zlínské pobočky Krajského soudu Brno předsedy Radomíra Koudely zprošťující rozsudek ve věci manželů Novotných, týraných trestními orgány od r. 2014, z toho tímto soudem od 20. července 2017. Obžalovaní měli brutálně vydírat veledlužníka Pavla Buráně s pomocí najatých zakuklenců. Předcházejícím rozsudkem ze 17. prosince 2019           je soud již podruhé obdařil  nepodmíněnými tresty, ač stejným rozsudkem pravomocně zprostil obžaloby údajné zakuklence, čímž navodil důkazní situaci násilí bez násilníků.

Vydírání bez vyděračů je zjevný nesmysl. Přesto pan soudce usoudil, že rozsudek musí vynést, ač se kvůli tomu cítil být nešťastný. Jak jsem se zmínil v článku „Kdo se má bát božích mlýnů“, Vrchní soud v Olomouci nenalezl pro jeho přístup k důkazní situaci pochopení, rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání ve změněném složení senátu s odůvodněním, jež z argumentace rozsudku nenechalo kámen na kameni. Předseda senátu přesto neopomněl upozornit, že trvá na správnosti svého hodnocení dokazování, pouze se podřizuje závaznému názoru odvolacího soudu. Při té příležitosti utrousil, že četl článek „Kdo se má bát božích mlýnů“.

Radomír Koudela je chytrý soudce, který vede svižně jednání a provádí brilantně dokazování. Předvedl to ostatně i při hlavním jednání dne 16. února 2022, kdy dokázal do 11:30 přesoudit celou kauzu a po půlhodinové přestávce vyhlásit zprošťující rozsudek. Právě proto mě zaráží rozpor mezi „sprchou“ vyslanou na rozsudek ze 17. prosince 2019 a sebevědomím z 16.února 2022, s nímž ji odmítá. A občas přemýšlím, jaký význam mělo jeho soukromé vyjádření, že je nešťastný, protože musel ten rozsudek vynést.

„Vývrtka“ od vysokých trestů ke zproštění, kterou předseda Radomír Koudela předvedl rozsudkem z 16. února 2022, dokazuje, že utrpení obžalovaných by nebylo nezbytné, kdyby všechny články řetězce trestního řízení odváděly poctivou práci v souladu se zákonem a dobrými mravy. Veřejnost by se jistě nepohoršila, kdyby teď nějaký  kárný žalobce poslal soudce Radomíra Koudelu před kárný senát s návrhem na odnětí taláru. Vždyť z představy, že tento soudce bude stejným způsobem týrat další obžalované, mě mrazí. Ale  mám jistotu, že bude klidně soudit dál, protože soudci mají zákonem i zvykovým právem zaručenu beztrestnost  za jakékoli špatné rozhodnutí .

Pozornost zaslouží i chování státního zástupce Petra Matouška. Samozřejmě znal zdrcující vvhodnocení důkazní situace a vad tohoto řízení            usnesením odvolacího soudu. Ař předseda senátu pečlivě vysvětlil, proč je důležité, aby se nižší soudy podrobovaly právním názorům vyššího stupně,  v závěrečném návrhu se vyjádřil, že vina byla obžalovaným prokázána a drze vyzval soud, aby se při rozhodování o rozsudku držel vlastních názorů a nepodrobil se nátlaku ze strany odvolacího soudu. Když mu soud nevyhověl, po  vyhlášení rozsudku si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Takže jeho zásluhou trestní řízení, jež se táhne od r. 2014, 16.února 2022 stále ještě neskončilo. Naděje, že by Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání vyhověl, je prakticky nulová,  neboť se nejspíš bude držet  svého právního názoru. V případě, že se státní zástupce Petr Matoušek odvolá, odsune konečné uzavření kauzy do neznáma. Vzdálenost mezi posledním a předposledním prvostupňovým jednáním v tomto procesu je zhruba 19 měsíců a není záruka, že by projednání odvolání státního zástupce proběhlo rychleji. Kvůli zbytečnému prodlužování řízení neúčelným odvoláním jsem podal několik podnětů ke kárnému řízení. Nikdy jsem neuspěl, protože právo státních zástupců na beztrestné týrání obžalovaných je dle zvykového práva nezpochybnitelné.

Vědomí zaručené beztrestnosti soudců a státních zástupců a víra v jejich neomylnost se odrazila ve způsobu, jakým se předseda senátu Radomír Koudela a státní zástupce Petr Matoušek postavili k rozhodnutí vrchního soudu. Předseda senátu především vvslovil podiv nad tím, že Vrchní soud v Olomouci neuzavřel věc sám. Jako laik se ovšem spíše divím, že senát soudce Radimíra Koudely nevyhodnotil správně argumentaci obhajoby a po zproštění „zakuklenců“ nezprostil také obžalované. Ochránil by tím svůj profesní prestiž, který kritikou ze strany Vrchního soudu v Olomouci určitě utrpěl, neboť ten „výprask“ je exemplární.

V téměř dvacetiminutovém vystoupení předseda senátu poukázal na nekonečno vad usnesení vrchního soudu. Protože pan obžalovaný Jaroslav Novotný a pan „poškozený“ Pavel Buráň podnikali kdysi společně v hazardním průmyslu,    zabýval se také  široce úvahami o morálním profilu podnikatelů v hazardu. Mimo jiné jim  vyčítal, že jejich hlavním zájmem je tvorba zisku, jako by nešlo o obecné poslání podnikatele. Účelnost zařazení těchto úvah jsem nepochopil.

V rámci shrnutí důkazů seznámil předseda senátu přítomné s výpovědí znaleckého posudku z psychologie na pana poškozeného Pavla Buráně. Objednal jej jeho obhájce. Přesto posudek vyznívá poněkud nepříznivě.

Zajímavostí,   zpestřující hlavní líčení, byl výslech dvou svědků- odsouzených, kteří oslovili pana obžalovaného s nabídkou zajištění příznivého výsledku jeho trestního stíhání za „pouhých“ pětadvacet milionů Kč. Nemohli tušit, že jimi podváděný Jaroslav Novotný o  jejich „svůdné“  nabídce vyrozumí policii  a že se vyšetřování ujmou profesionálové z olomoucké expozitury NCOZ. Podvodnici neprohlédli nastraženou past, do které je vlákala policie umístěním 10 mil. Kč do bytu Novotných. Úspěch NCOZ má malou chybičku: nastražené peníze se z velké části „vypařily“. Snaha soudce Radomíra Koudely vymámit z jednoho ze svědků vysvětlení, kam zmizelo zhruba  8 milionů Kč, působila úsměvně.

Obhájci v závěrečných řečech navázali na „trhání“ rozsudku Vrchním soudem v Olomouci. Osvobozený Jaroslav Novotný je doplnil, zejména upozorněním na nepříjemné dopady dlouhodobého působení stíhání na psychiku a zdravotní stav obviněných, které svědčí ve prospěch požadavků veřejnosti na vymáhání odpovědnosti po soudcích a státních zástupcích, kteří vydali extrémně špatné rozhodnutí.           

Na závěr dodávám, že je velmi příjemné dočkat se po pěti letech nepříjemných zážitků příznivého vyústění řízení zprošťujícím rozsudkem. K tomu se přidává příjemné potvrzení poznatku, že obžalovaní jsou slušní lidé. Bohužel takové zážitky jsou ojedinělé.                                                                                                                                    ==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

úterý 8. února 2022

PAN MINISTR SI POČKÁ…

Média povzbudila zájem veřejnosti o dění v justici zprávou o vynuceném přerušení hlavního líčení u Krajského soudu Brno v pobuřující kauze STOKA, údajně způsobeném pochybením dozorového státního zástupce Radka Mezlíka, který nepředal soudu část trestního spisu velikosti 10-12 tis. stran. Informace přikořenila Česká justice článkem Jana Hrbáčka, podle něhož se zmíněný státní zástupce prostřednictvím šifrované aplikace WhatsApp pokusil domluvit si  schůzku bez advokáta s jedním z podezřelých. Tato zpráva je doslova pikantní, protože šifrovaná aplikace WhatsApp má být oblíbeným nástrojem komunikace různých kriminálních živlů a jednání s podezřelým bez advokáta je hrubým porušením jeho práva na obhajobu a obecně na spravedlivý proces. Lepší důvod pro kárné stíhání provinilce si ani není třeba přát. 

Tyto zprávy zvýšily zájem o cestu ministra Pavla Blažka v pondělí  7. ůnora 2022 do Olomouce za účelem jednání s vrchním státním zástupcem Ivo Ištvanem. Předmětem jejich rozhovorů měla být mimo jiné kauza STOKA a údajný prohřešek Radka Mezlíka. Žádná senzace se pak ale na veřejnost nedostala. Pavel Blažek se po setkání vyjádřil, že s Ivo Ištvanem jednali „jako muž s mužem“. Znaje ministrovu ráznost si o tom  myslím, že rozhovor mohl být dost napínavý, protože Pavel Blažek se již před nástupem o olomouckém vrchním státním zastupitelství vyjadřoval velmi kriticky a Ivo Ištvan je jeden z těch vedoucích státních zástupců, jež přímo ohrožuje připravovaná dílčí novela zákona o státním zastupitelství: až na přestávku v letech 2007-2011, způsobenou jeho nezákonným odvoláním ministrem Jiřím Pospíšilem, stojí v čele svého úřadu od jeho vzniku až dodnes, což asi nebude dále možné. Veřejnost ale hlavně čekala na ministrovo vyjádření k roztodivnému počínání Radka Mezlíka. Možná si i leckdo dělal naději, že jej požene před kárný soud. Avšak Pavel Blažek se stejně jako v jiných záležitostech zachoval s rozvahou: oznámil, že si počká na výsledek prověřování případu Nejvyšším státním zastupitelstvím. Podle mého laického úsudku nemohl jednat jinak, protože pokud by v této fázi  chtěl vést šetření přes hlavu Nejvyššího státního zastupitelství, jednal by protiprávně. Jako kárný žalobce není ovšem vázán názorem nejvyššího státního zástupce, takže později se může rozhodnout jakkoli. 

Na okraj podotýkám, že s vyvozováním odpovědnosti to nemusí být úplně jednoduché, protože Radek Mezlík již není státním zástupcem, ale působí jako pověřený žalobce v Úřadu evropského žalobce. 

Přes vše výše uvedené se musím usmívat rozhodnutí pana ministra vyčkat na výsledek  prověřování Nejvyšším státním zastupitelstvím. Na základě vlastních zkušeností předpokládám, že výsledek šetření bude pro Radka Mezlíka příznivý, potažmo zpochybňující opodstatněnost rozhodnutí soudu dožadovat se jakýchsi listin, o nichž nepřekonatelný žalobce usoudil, že jejich neznalost nemůže mít na rozhodování soudu žádný vliv. 

Jeho postupy už zkoumali jeho nadřízení víckrát a vždy z toho vyšel „bez ztráty květinky“. Není divu, že čelil i dříve různým stížnostem, neboť má na svědomí neštěstí řady jím obviněných. 

Připomeňme si pohromu, kterou přivodil osmi obžalovaným účastníkům licenčního řízení chomutovských solárních elektráren holdingu Z Group. V médiích se traduje, že investoři – šéf holdingu Zdenek Zemek st. a jeho synové Alexandr a Zdenek - s pomocí dalších obžalovaných podvodně vylákali vydání  licencí Energetickým regulačním úřadem v noci 31.prosince 2010, ač elektrárny nebyly dokončené. Zajistili si tak neoprávněně právo na výkupní cenu 12,20 Kč/kWh, zatímco v případě získání licence až od 1.1.2011 by měli nárok jen na 5.50Kč/kWh. 

O oprávněnosti nároku na licence však nerozhodli obžalovaní, ale úředníci Energetického regulačního úřadu, kteří postupně třikrát zkontrolovali stav elektráren a při poslední několikahodinové prohlídce dne 31. prosince 2010 vydali souhlas k vystavení licencí. Žalobce Radek Mezlík je ale neobžaloval a dokonce je použil jako svědky obžaloby. Elektrárny v té době byly ve zkušebním provozu a odborní pracovníci distribuční společnosti je připojili k distribuční síti. Ostatně elektrárny náhodně vyfotografovala družice NASA 27. prosince 2010. Z fotografií je zřejmé, že elektrárny skutečně stály. Fotografie měla k disposici obhajoba i žalobce, ale jako důkaz ve prospěch obhajoby nebyly před soudem provedeny. Žalobce se tím prohřešil proti povinnosti vést dokazování v neprospěch i ve prospěch obžalovaných. 

V obžalobě Radek Mezlík stanovil každé skupince obžalovaných nebo každému jednotlivci samostatnou „diagnózu“, na kterou pak navazovala výše trestu. Vysoké tresty investorům byly zvláštní odměnou za vstřícnost vůči státu, jenž si přál vyhovět směrnici Evropské unie. Tím hůř, že v zájmu státu si zatížili holding miliardovým úvěrem. 

Zvlášť podle se Radek Mezlík zachoval vůči Alexandru a Zdenkovi Zemkům a obž. Janu Hudečkovi, kteří v rámci administrativní přípravy na licenční řízení  sepsali v předstihu protokoly o převzetí dokončeného zařízení elektráren z rukou dodavatele do vlastnictví investora, v obou případech holdingových společností. Je pravda, že v té době byly ještě na zařízení malé nedodělky, ale signatáři věděli, že do okamžiku vydání licencí bude vše hotovo. Radek Mezlík jim bez důkazů vložil do hlav záměr oklamat s pomocí protokolů Energetický regulační úřad a prohlásil, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny. Výrok o nedokončenosti posloužil k vytvoření dojmu strašného zločinu, který senát Aleše Novotného zúročil ukládáním drakonických trestů. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ale výrok zkritizoval jako nepřiměřený a vypustil z výrokové věty slůvko „ano“, o němž později ještě uslyšíme. 

Protokoly skutečně nesloužily k oklamání Energetického regulační úřadu,  který licence vydal na základě posouzení stavu elektráren komisí úředníků Energetického regulačního úřadu, což jsem uvedl již výše. Jen pro zajímavost  uvádím, že elektrárny dodnes dodávají do sítě proud, ale odběratel za něj neplatí. 

Díky zlovolné horlivosti žalobce Radka Mezlíka a s ním souznícího soudce Aleše Novotného se musel šéf holdingu Zdeněk Zemek st. vypořádat se skutečností uvěznění synů. 

Nemilosrdně se Radek Mezlík choval i v průběhu hlavního líčení. Když senát Aleše Novotného zprostil obžaloby jako jediného z jeho obětí bývalého ředitele licenčního odboru Energetického  regulačního úřadu Luďka Pražáka, pro kterého žádal trest odnětí svobody v trvání 10 let, žalobce se odvolal. Ale záměr „dostat jej do tepláků“ mu nevyšel – pan obžalovaný nepočkal na rozhodnutí odvolacího soudu a v tichosti skonal. 

Připomeňme si také tragédii bývalé ředitelky Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které Radek Mezlík obžaloval pro jednání, jež dle vyhodnocení Nejvyšším soudem ČR nebylo trestné. Žalobce je „přihodil“ do výše zmíněného procesu s účastníky licenčního řízení, čímž je zatížil zbytečnými nesmírnými ztrátami času a peněz. Věnoval jim 11 z 27 stran obžaloby, čili poměrně více než ostatním. Hlavní líčení začalo 2. června 2014 a senát Aleše Novotného je na návrh Radka Mezlíka odsoudil k 8,5 letům vězení. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zprostil Alenu Vitáskovou obžaloby, ale  Michaela Schneidrová musela prožít sedm měsíců ve vězení. Proti zproštění Aleny Vitáskové podal nejvyšší  státní zástupce Pavel Zeman dovolání, v němž se neštítil nepravdivých tvrzení. Po různých peripetiích Nejvyšší soud ČR dne 11. prosince 2018 zrušil rozsudek nad Michaelou Schneidrovou a odvrátil od Aleny Vitáskové nebezpečí nového odsouzení. Michaela Schneidrová se sice ocitla na svobodě, ale nadále zatížena nepříjemnostmi postavení obžalované: bez naděje na uplatnění na trhu práce a bez přístupu k sociálním dávkám, vržena do hmotné nouze. 

Dne 13. listopadu 2019 navázal senát Aleše Novotného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Vázán jeho právním názorem zprostil obě dámy obžaloby. Pro Alenu Vitáskovou tím

její kalvárie skončila. Avšak trápení Michaely Schneidrové surově prodloužil Radek Mezlík, který se odvolal proti rozsudku senátu Aleše Novotného. Paní obžalovaná pak musela čekat na definitivní zproštění obžaloby odvolacím soudem až do 24. června 2020. 

Vrchní soud v Olomouci byl rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR vázán stejně jako před ním Krajský soud Brno. Odvolání státního zástupce by mohl vyhovět pouze popřením závěrů Nejvyššího soudu ČR, což by bylo nepřípustné. Pokud to Radek Mezlík věděl, a přesto podal odvolání, postavil své ego nad zákon a projevil bezohlednost vůči zproštěné obžalované, které svévolně prodloužil čekání na ukončení trýzně. Avšak pokud to nevěděl, zpochybnil svou odbornost, potažmo způsobilost zastávat úřad státního zástupce. 

Surovost vůči Michaele Schneidrové mě přiměla k dalšímu pokusu o přivolání trestu na žalobce Radka Mezlíka. Samozřejmě jsem neuspěl a v rámci jeho obhajoby rozhodl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Robert Misak, že vykládám nesprávně výkřik o elektrárnách, nedokončených ani zčásti, neboť slůvko „ani“ je písařská chyba, která se do textu dostala náhodou. Vznesl jsem námitku k jeho nadřízenému, tehdejšímu nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Namítl jsem, že o překlep nejde, protože výrok se v této podobě nachází ve čtyřech výstupech z jednání žalobce a soudu. Odpověď jsem nedostal, nedotknutelnost státního zástupce Radka Mezlíka zůstala zachována. 

Není  důvod očekávat, že při prověřování důvodů Radka Mezlíka k zadržení části spisu a jeho pokusu o navázání nelegálního kontaktu s obviněným si Nejvyšší státní zastupitelství povede jinak. Lidé jsou tam stejní a zvyk je železná košile. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz