K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 21.6.2015.

ČT 24 se v části pořadu  Otázky Václava Moravce dne 21.června 2015 opět věnovala problematice justice v širším slova smyslu. Mluvilo se o všem možném a bylo toho tolik, že sledování všech myšlenek, jež zde zazněly, bylo obtížné. Způsobili to hosté, jimiž  byli předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jejich vystoupení byla nahuštěna myšlenkami, fakty a úvahami, byť nikoli zcela bezproblémovými. Zvláště Pavel Rychetský byl hovorný. Pavel Zeman zůstal trochu v jeho stínu.

Moderátor vymezil hostům prostor tím, že si sám se sebevědomím jasnovidce odpověděl na otázku, „o čem se bude mluvit po dnešních Otázkách“. Na první místo postavil případ podmíněného propuštění bývalého senátora Alexandra Nováka z vězení, hned za něj zákon o státním zastupitelství. Upozornil také na bujení právního formalismu, nejednotnou rozhodovací praxi soudů, na zvyšování objemu odškodného, vypláceného státem obětem selhání justice, na nesrozumitelnost práva. Význam posledně uvedeného problému podpořil uvedením záznamu části tzv. rudolfinského projevu Václava Havla. V podstatě navrhl náměty pro celotýdenní seminář.

V následném kladení otázek ale prostor svého zájmu zúžil. Především chtěl od  hostů slyšet, kdo dle jejich názoru nejvíce ohrožuje důvěru veřejnosti v justici. Tím dodal punc obecně uznávané skutečnosti sluchům o pochybnostech veřejnosti o důvěryhodnosti justice (problémy, o nichž se v Otázkách nemluví, přece neexistují).

Hosté mu vrátili míč vysvětlením, že to jsou především média, která výběrově informují o problémových záležitostech, nebo naopak důležitým věcem nevěnují přiměřenou pozornost a zkreslují tak obraz justice. S tímto názorem se lze ztotožnit: z desítek tisíc soudních jednání proniknou k veřejnosti přes média informace jen o několika výjimkách a jen zřídka jde o případy, na jejichž základě lze poměřovat obecnou úroveň práce příslušných orgánů. Z několika tisíc policistů, státních zástupců a soudců se sledované kauzy týkají několika desítek z nich. Daleko širší okruh sporných případů probíhá různými formami stížnostního řízení, ale i na těch se podílí jen zlomek celé komunity. O práci podstatné většiny příslušníků orgánů činných v trestním řízení se nedovíme nic, protože probíhá standardně, bez výstřelků, a pozornost médií ani stěžovatelů ničím nepřitahuje.

Pod tímto úhlem pohledu musíme ovšem přistupovat i k vystoupení pánů Pavla Rychetského a Pavla Zemana, kteří divákům předložili své vidění poměrů v justici, jež je samozřejmě zkresleno jejich stavovskou příslušností.

Pavel Rychetský například připustil, že občas dochází k selhání justice, a to i v zahraničí, ale rozsah excesů je poměrně nevýznamný. Za hlavní nešvar justice považuje nepřiměřenou délku řízení, kterou je porušeno právo na spravedlivý proces. Ke zprávám o popravách nebo uvěznění nevinných lidí se nevyjádřil, ač ve srovnání s nimi jsou průtahy řízení nicotným hříchem.

Pavel Zeman v této souvislosti upozornil na probíhající trestní stíhání soudců a státních zástupců  jako na důkaz  o působení samočistících mechanismů v justici. Zdá se, že jeho vyjádření skrývalo skromný náznak, že začátek pronásledování černých ovcí v komunitách soudců a státních zástupců má souvislost s jeho příchodem do čela státního zastupitelství. Je škoda, že při tom neuvedl, kolik stížností na neetické, neprofesionální nebo přímo nezákonné jednání soudců a státních zástupců přichází na příslušná místa a jaký je poměr mezi počtem podaných obžalob a kárných žalob k obsahu jeho virtuálního odpadkového koše na zamítnuté podněty. Vůči stížnostem zvenčí totiž většinou zaujímá postavení „obrany hradu“.

Václav Moravec pak stočil směr debaty k nedávnému kritickému vystoupení České advokátní komory proti státnímu zastupitelství. Možná tím své hosty nepotěšil, ale do jisté míry jim prospěl, protože soustředil pozornost jen na jednu výseč z širokého pole společenské kritiky státního zastupitelství, která se v poslední době ozývá prostřednictvím médií téměř denně, zejména v souvislosti s hubenými výsledky tzv. aféry Nagygate a nověji kvůli policejní razii v úřadovnách Energetického regulačního úřadu.

Hosté shodně tvrdili, že prohlášení České advokátní komory bylo nešťastné a zpochybnilo nejen státní zastupitelství, ale celou právnickou komunitu. Zejména si notovali v názoru, že posláním stavovské organizace advokátů  není obecné hodnocení  chování státního zastupitelství v přípravném řízení trestním. Česká advokátní komora by podle nich udělala lépe, kdyby se zajímala o poklesky advokátů. Vyslovili i pochybnost, zda stanovisko vyjadřuje skutečné mínění celé její členské základny.

Obsah stanoviska České advokátní komory ovšem popisuje celkem přesně pochybení státního zastupitelství v řadě problematických kauz. Domnívám se, že jeho  autoři si jistě uvědomují, že od nich takové vyjádření nikdo nečekal, a že je v podstatě nepatřičné. Okolnost, že se přesto odhodlali k neobvyklému vystoupení, může ale být výstražným znamením, které upozorňuje, že míra společenské tolerance k excesům některých státních zástupců je naplněna a určitě nepřispívá k porozumění pro jejich požadavky na vyčlenění ze systému moci výkonné a prohloubení jejich nezávislosti.

.   

Naprosto případné upozornění moderátora na přibývání případů vyšetřování advokátů přimělo Pavla Rychetského k upozornění na vynikající podmínky advokátů pro praní  špinavých peněz. Až to působilo dojmem, jako by k nim chtěl přitáhnout větší pozornost strážců zákona. Současně neopomněl připomenout zásluhy Ústavního soudu o rozšíření procesní ochrany občanů proti libovůli orgánů činných v trestním řízení při zasahování do jejich práv. Naproti tomu Pavel Zeman namítl, že ojedinělé případy stíhání advokátů jsou v poměru k celkovému počtu trestních kauz zcela bezvýznamné,  a vyčetl advokátní komoře, že většinou nereagovala na podněty jeho úřadu ke kárnému stíhání advokátů.

Pak přišel s pozoruhodnou myšlenkou Pavel Rychetský: podle jeho názoru jsou policisté deformováni svou profesí a inklinují k nadbytečnému používání násilí. Projevil nevoli nad používáním pout při eskortách, zvláště v případě žen. Václav Moravec jeho myšlenku rozvinul odkazem na poměr státních zástupců k policejnímu násilí, dovedeným až do otázky, zda nakonec veřejnost nevnímá policii a státní zástupce „jako jednu bandu“.

Prohlášení Pavla Rychetského patří do stejného rodu kacířských výroků jako jeho slavný výrok o podezření, že nestřílel Jiří Kajínek, ale policisté. Bylo-li to dřívější pouhým vyjádřením domněnky, to současné odráží neúnosnou skutečnost. Policie a Vězeňská služba ČR skutečně násilí nadužívají, v řadě případů až nepochopitelně. Při propojení výroku předsedy Ústavního soudu s výpovědí Lukáše Nečesaného o způsobu zacházení, jakého se mu dostalo při zadržení a při prvním policejním výslechu, dostáváme obraz barbarství, nad nímž se zvedá žaludek. Předseda spolku Šalamoun John Bok, který byl mnohokrát zadržen StB, tvrdí, že mu nikdy nebyla nasazena pouta. Naproti tomu orgány rádoby demokratického právního státu s chutí a opakovaně předváděly Janu Nagyovou-Nečasovou v „medvědech“.

Nicméně zastavil-li se Pavel Rychetský před zjištěním, že profese ovlivňuje také způsoby myšlení státních zástupců, usvědčuje ho to z nedůslednosti. Praxe svědčí o tom, že u některých žalobců vyvolává častá součinnost s policií a opakované plnění úlohy žalobce přímo posedlost touhou po úspěchu obžaloby za jakoukoli cenu, přinejmenším za cenu selekce důkazů v neprospěch obviněného: úspěchem není objektivní zjištění stavu věci, ale obžalovaný za mřížemi, i kdyby ho za ně dostalo třeba i zjevně křivé svědectví.

Z připuštění různých nešvarů v činnosti policie a státního zastupitelství ovšem hosté Otázek nevyvozují závěry. Přecházejí přes ně a svorně se dožadují vyčlenění státního zastupitelství ze soustavy moci výkonné a prohloubení nezávislosti. Neodpovídají na otázku, do jakého stupně volnosti v zasahování do práv  a svobod občanů a chodu korporací by se státní zastupitelství vyvíjelo v případě vyhovění zmíněným nárokům, když i jako složka moci výkonné s údajně nedostatečnou mírou nezávislosti dokázalo otevřít cestu k pádu vlády.

Došlo také na připravované změny Ústavy, jimiž mají být protismyslně omezeny pravomoci prezidenta republiky, vzešlého z přímé volby. Protože jeho mandát je podstatně silnější, než prezidenta, vzešlého z parlamentního pletichaření, politici považují za nezbytné jej oklestit.  Navrhované změny Ústavy se nelíbí zvláště Pavlu Rychetskému, zatímco Pavel Zeman žehrá pouze na to, že není na stole ústavní změna začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu. Naopak nevidí potřebu omezení pravomoci prezidenta při jmenování bankovní rady České  národní banky. Pavlovi Rychetskému vadí hlavně návrh na zavedení klouzavého poslaneckého mandátu. Velmi se mu líbí současný stav, v kterém ministr, jenž je současně poslancem, se na ministerstvu vyskytuje jen v čase, který mu zbude po splnění ostatních povinností, a úřad běží dále samospádem podle zvyklostí úředníků.

Nakonec moderátor přivedl hosty k zlatému hřebu programu, jímž měla být debata k námětu předčasného podmíněného propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu. Zazněl pak  soubor variací na dané téma. Určujícím motivem byla nevole obou pánů nad rozhodnutím soudu ve prospěch žadatele o propuštění, posílená o pocit bezmoci nad skutečností, že je za obvyklých okolností nelze zvrátit: k jejich lítosti vrácení Alexandra Nováka  za mříže je pouze nesplnitelným snem.

O pravomocném soudním rozhodnutí snad lze diskutovat, ale z postavení státního zastupitelství v soustavě orgánů státní moci vyplývá, že mu nikterak nepřísluší rozsudek zpochybňovat jinak než uplatněním patřičného procesního opravného prostředku. V daném případě neexistuje žádný prostředek, jímž by bylo možné rozhodnutí o propuštění exsenátora Alexandra Nováka zvrátit takovým způsobem, aby to vedlo k jeho návratu za mříže. Připouštím, že zmíněné soudní rozhodnutí je podivné, ale je velký rozdíl mezi vahou mého laického názoru a výrokem nejvyššího státního zástupce. „Ryba smrdí od hlavy“: Pavel Zeman posiluje své podřízené v přesvědčení, že zpochybňování soudních rozhodnutí je dovoleno. Mírně se tím vracíme do časů předlistopadových, kdy názor prokuratury byl silnější než mínění soudu a prokurátoři stáli ve  společenské hierarchii výše než soudci.  

Když už nemůže udělat nic jiného, zvažuje Pavel Zeman kárnou žalobu na státního zástupce, který nepodal na místě stížnost proti soudnímu rozhodnutí. V tomto případě sklízí hořké plody netečného přístupu ke kárným proviněním státních zástupců, který zdědil po svých dvou posledních předchůdkyních a dále jej rozvíjí. Díky dlouhodobému tolerování nešvarů část státních zástupců dozrála k mylnému dojmu, že mají právo na libovůli. Kdyby jednal dotyčný státní zástupce s vědomím, že kvůli nevhodnému rozhodnutí může mít nepříjemnosti s nadřízenými, možná by byl opatrnější a stížností proti soudnímu rozhodnutí by přenesl odpovědnost na vyšší stupeň. Protože věděl, že nadřízení mají jedinou možnost, a to vzít jeho rozhodnutí na vědomí, bez obav pomohl Alexandru Novákovi na svobodu.

Pavel Zeman ovšem uvedl, že podání kárné žaloby by bylo problematickým krokem, a proto je nutné jej řádně promyslet. V tom má pravdu.  Podá-li nakonec kárnou žalobu, bude to průlomový krok, protože až dosud se kární žalobci drželi názorové linie, podle které nesprávné rozhodnutí nebo nesprávný právní názor nemůže být důvodem ke kárnému postihu soudce nebo státního zástupce. Její udržování se považuje za jednu ze záruk nezávislosti soudců a státních zástupců. Nezávislost je v jejich úvahách totožná s netrestatelností. Uvažovaná kárná žaloba by proto mohla být považována za útok na procesní nezávislost státních zástupců, za který by asi nejvyšší státní zástupce sklidil hněvivou kritiku.

Jako laik si ovšem myslím, že soudci a státní zástupci by měli být voláni k odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí nebo právní názory, které jsou plodem libovůle, neodbornosti, podjatosti nebo lajdáctví. Netvrdím, že se to týká žalobce, na kterého se zlobí Pavel Zeman, protože o důvodech vyhovění Alexandru Novákovi nic nevím.

Pavel Rychetský v této souvislosti vyslovil  další  pozoruhodnou myšlenku: podle něj je systémově špatné, že o podmíněném propuštění nerozhoduje soud, jenž vynesl výrok o vině a trestu, ale místně příslušný soud, do jehož obvodu spadá věznice. Agenda podmíněného propuštění prý je pro soudce místně příslušných soudů okrajová, spíše obtěžující, proto se jí nevěnuje patřičná péče, při jejím řešení se nemyslí na poškozené, mohou padat chybná rozhodnutí.

Neznám pramen informací, na nichž předseda Ústavního soudu postavil své  názory. Vím toliko, že nemá praxi soudce obecného soudu. Nevím, zda se osobně v době polistopadové někdy zúčastnil projednávání žádosti o podmíněné propuštění. Na základě zkušenosti laika, který se řady takových jednání zúčastnil jako zástupce předkladatele společenské záruky, se s jeho názory neztotožňuji. Obecné soudy si při rozhodování o této agendě nevedou jinak než v jiných případech.

Nepovažuji za vhodné ani přenesení agendy podmíněného propuštění na soudy, jež rozhodovaly o vině a trestu. Zkušenost z četných řízení o  povolení obnovy procesu mě vede k obavám, že by žádost o podmíněné propuštění chápaly jako pokus o přehodnocení původního rozsudku. Samozřejmě by ji odmítly jako svatokrádež. Patrně by došlo k dramatickému snížení počtu kladných rozhodnutí o žádostech o podmíněné propuštění. Při jejich posuzování ale nejde o to, zda uložený trest byl spravedlivý, ale o posouzení dráhy, kterou odsouzený ušel jako člověk během výkonu trestu.

  

HLEDÁ SE VIKI

Stalo se zhruba před třiceti lety. Slečnu Viky omrzela nuda v dětském domově a vrhla se do víru života tulačky. Bylo po ní vyhlášeno celostátní pátrání. V této situaci se připletla do cesty vojínovi základní služby Pepovi, který sloužil u protiletadlového pluku v Mariánských Lázních. Pepa měl dobrodružné sklony, byl vynalézavý a měl rád děvčata. Protože byl dobrák od kosti, nemohl strpět, aby hezoučká šestnáctka vedla život bezdomovkyně. Nevadilo mu, že je na útěku a ani se nestaral, jak se jmenuje: stačilo mu, že jí má říkat Viki. Propašoval ji do ostře hlídaných kasáren a nepoužívanou boudu na nářadí pro zedníky přebudoval na hnízdečko lásky. Dívence sem nosil jídlo, věnoval se jí i jinak. A protože nebyl skrblík a věděl, že milování není nikdy dost, pouštěl k ní i pár svých nejbližších kamarádů.

Propašování Viki do kasáren byl Pepův husarský kousek. Mariánskolázeňský pluk  nebyl jen tak ledajaká jednotka. Patřil mezi tzv. prvosledové útvary, které musely být stále připraveny k okamžitému bojovému nasazení. Byla v něm jinak „vojna jako řemen“, někdy až připomínající poměry v Cizinecké legii. Ostraha kasáren měla být tak dokonalá, že proniknutí nepovolané osoby dovnitř bylo nepředstavitelné. Ale Pepa všechna opatření překonal a slečnu v kasárnách ubytoval.

Idylka netrvala dlouho. Pobyt dívenky v zednické boudě a návštěvy milování chtivých vojáčků se nedaly utajit. Někdo, možná ze závisti, že nepatří mezi vyvolené návštěvníky, udal nepřístojnost velitelství pluku. Pro uprchlici si přijela policie. Její návštěvníci se museli podrobit venerologickému vyšetření, které naštěstí dopadlo dobře. Podrobili se také kázeňskému řízení. Pepu jako hlavního původce neplechy postihlo to nejhorší, co se tehdy vojákovi mohlo stát kromě popravy za velezradu: byl odsouzen k pobytu u kárné roty v Sabinově. S Viki se již nikdy nesetkal. Nevěděl ostatně, jak se jmenuje, kde ji hledat a po odpykání trestu měl jiné starosti.

Zůstala po ní jen příjemná  vzpomínka na dobrodružství neodpovědného mládí. Zdálo se, že kvůli Viki si již nikdy nebude muset dělat starosti. Ale minulost ho přece jen dohonila. Před časem náhodně potkal jednoho z kamarádů, kteří Viki navštěvovali v jejím kasárenskému azylu. Od něho se dověděl, že jejich dávnou společnou milenku někde potkal a dověděl se od ní, že hrátky v kasárenské boudě nezůstaly bez následků. Porodila holčičku, o které věří, že je Pepova dcera. Ale po otci nepátrala, protože stejně

jako on neznal základní údaje o ní, nevěděla o něm vůbec nic.

Představa, že možná někde žije jeho přibližně třicetiletá dcera, která neví vůbec nic o zvláštních událostech, jež předcházely jejímu narození, dnes nedává Pepovi spát. Rád by si ověřil její pravdivost, ale netuší, kudy na to. Může spoléhat jen na náhodu, protože pátrání po Viki by asi nevedlo k cíli a ostatně není jisté, že by jejich dcera o setkání s ním stála.   

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT24) ZE 7.6.2015

Kdo dne 7. června 2015 sledoval debatu v Otázkách VM mezi moderátorem a jeho hlavními hosty, europoslancem prof. Janem Kellerem, profesí  sociologem, a  Davidem Ondráčkou, ředitelem české pobočky Transparency International, mohl s trochou cynismu vytěžit z jejich    poněkud nudných úvah závěr, že vládní boj proti korupci a za lepší výběr daní je pouhá chiméra. Ve prospěch takového dojmu jistě posloužilo zdůraznění nebezpečnosti obsazování kontrolních orgánů mandanty politických stran. Pokud politické strany obsadí kontrolní body svými nominanty, budou se moci chovat korupčně bez obav z odhalení.V té souvislosti měla ilustrativní povahu zmínka Davida Ondráčky o účinku novely energetického zákona, jež nahradila postavení nezávislého předsedy Energetického regulačního úřadu pětičlennou radou, sestavenou ministrem průmyslu a obchodu.  Již dříve jsem upozornil na nebezpečí, že vznikne „pět báječných trafik“, obsazovaných podle stranického klíče, jejichž držitelé se budou cítit zavázáni ministrovi průmyslu a obchodu a vedení své strany.

Tato část pořadu byla nevzrušivá a téměř prostá moderátorových manipulací. Drobnou  odchylkou bylo ověřování úspěšnosti snahy Andreje Babiše o zlepšení výběru daní s pomocí výsledku průzkumu veřejného mínění, provedeného pro ČT agenturou AISA: je skutečně záhadou, o jaká skutková zjištění se opíraly odpovědi respondentů. Na pochybnost diplomaticky upozornil i prof. Jan Keller. V okolnosti, že se Václav Moravec nevytasil s ověřitelnými statistickými údaji, vidím projev jeho pověstného lišáctví.  

Na zmínku Davida Ondráčky o prokorupční povaze novely energetického zákona vhodně navázalo závěrečné patnáctiminutové vystoupení neřiditelné střely Aleny Vitáskové, dosluhující předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Na rozdíl od rozvláčné hlavní části byla tato čtvrthodinka přímo napěchována znepokojujícími informacemi, jejichž výbušnost sotva pochopí televizní divák, který se nezabývá sledováním nepřístojností kolem fotovoltaického byznysu soustavně.  Václav Moravec asi netušil, co způsobí, když paní předsedkyni na úvod předestřel článek z respektovaného amerického the Wall Street Journal, jenž upozornil, že vývoj v oblasti energetiky v České republice jde v některých směrech proti směrnicím Evropské unie a otvírá dveře ruskému vlivu. Alena Vitásková zachytila nahrávku na smeč a využila ji k upozornění, že i v zahraničí vzniká znepokojení nad omezením nezávislosti regulátora, ke kterému došlo přijetím novely energetického zákona. Tím je ohrožena energetická bezpečnost, která je nedílnou součástí obecné bezpečnosti země. Připomněla, že již dávno upozornila vládu na ohrožení bezpečnosti země  odtékáním prostředků z veřejných zdrojů, nabytých v energetice, na účty neznámých majitelů, jež mohou být použity jakkoli, třeba i ke skrytému financování politických stran, k obohacení původců „solárního boomu“ nebo i teroristické činnosti. Václav Moravec dokázal, že nezapomněl nic z řemesla vymývače mozků a snažil se ji od nebezpečného námětu odvést k něčemu jinému, ale neuspěl: bojovná dáma mu sdělila, že „míchá jabka s hruškama“ a nenechala se vychýlit z dráhy. Až řekla, co se mu nehodilo, pustila ho k námětu, který měl zřejmě připraven, tedy k žalobám, jež ve veřejném zájmu podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman proti udělení licencí 22 fotovoltaickým elektrárnám, které vybral ze 120, označených za podezřelé Energetickým regulačním úřadem. Upozornění na zatímní stav sedmi úspěšných žalob proti deseti zamítnutým je ovšem typickou ukázkou matení hlav veřejnosti moderátorem: ve všech případech jde o prvostupňová rozhodnutí, která  lze napadnout kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Správní rozsudky nabývají sice účinnost v okamžiku vyhlášení, ale přesto je do konečnosti rozhodnutí ještě hodně daleko a jásat nad porážkou nejvyššího žalobce je předčasný. Pavel Zeman všech deset rozhodnutí o zamítnutí žalob napadl kasačními stížnostmi, z nichž zatím jednu Nejvyšší správní soud zamítl. Dá se ovšem očekávat, že majitelé elektráren, které přišly o licenci, se budou dále různými způsoby bránit.

Pro dění v resortu energetiky, kolem Energetického regulačního úřadu a osoby Aleny Vitáskové zvlášť, je důležitá zmínka o dopisu ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka poslancům z poloviny března 2015, jímž se fakticky ztotožnil se závěry senátora Jiřího Čunka a nezávisle na něm také Aleny Vitáskové o porušení zákonnosti při vydání podzákonných předpisů, jež umožnily vznik tzv. „solárního boomu“, spojeného s obrovským plýtváním státními penězi v objemu až 162 miliard Kč. Vznikly za aktivní účasti bývalého vedení Energetického regulačního úřadu. Senátor Jiří Čunek a po něm také Energetický regulační úřad za předsednictví Aleny Vitáskové podali na pachatele této zlotřilosti trestní oznámení, která státní zástupci odložili. V této záležitosti byl činný stejný státní zástupce Radek Mezlík, který je žalobcem v soudním procesu, v němž je obžalována právě Alena Vitásková a jí jmenovaná ředitelka licenčního odboru Michaela Schneidrová.  Jan Mládek negativní úkaz sice popsal, ale o  opatření proti jeho původcům se ani nepokusil. Vedení Energetického regulačního úřadu podle Aleny Vitáskové znova požádalo vládu, aby se zabývala nezákonnostmi, které vedly ke vzniku „solárního boomu“, ale zatím nedostalo odpověď.

K zajímavostem, na které paní předsedkyně upozornila, patří skutečnost, že podle novely energetického zákona funkce nezávislého předsedy Energetického regulačního úřadu a jeho náměstků pozbyla zákonné opodstatnění ke dni 31. prosince 2015. Pětičlenná rada, která má nadále úřad řídit, ale vznikne až ke dni 1. července 2017. Nebude-li tato mezera v zákoně zaplněna další novelou, v řízení úřadu vypukne od 1.ledna 2016 chaos, který bude určitě vyhovovat všem, kdo mají obavy z nápravy nezákonností z doby působení bývalého vedení Energetického regulačního úřadu. Je potěšitelné, že navzdory vidině ukončení mandátu paní předsedkyně a jejích náměstků k 31. prosinci 2015 úřad plynule pracuje na úkolech, které mu z přijetí novely vyplynuly.  

Připomeňme si, že poslanci podali k novele více než 300 pozměňovacích návrhů a nakonec ji přijali 87 hlasy, většinou pouhého jednoho hlasu. Senát se jí vůbec nezabýval a prezident ji podepsal. Výše zmíněný problém je vizitkou úrovně všech účastníků legislativního procesu od legislativců Mládkova ministerstva až po prezidenta republiky.

Není sporu o tom, že nezvládnutí fotovoltaického boomu bývalým vedením Energetického regulačního úřadu přineslo státu obrovské škody a bylo provázeno nezákonnostmi při vydávání licencí, a to v obou směrech: někteří majitelé se neoprávněně obohatili, jiní zkrachovali, protože nedosáhli včasného připojení hotových zařízení na síť. Příchod zvenčí  do čela Energetického regulačního úřadu   Aleny Vitáskové, která s fotovoltaickými nepřístojnostmi neměla  nic společného a dala najevo záměr je napravovat, vyvolal nervozitu mezi těmi, jež by mohla ohrozit. Jistě s tím souvisí její trestní stíhání, zahájené sdělením obvinění dne 13.března 2013, jehož soudní část se právě přiblížila k závěru. V Otázkách přišla řeč na další útok na ni, jímž je zahájené trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu, pověřenou péčí o rozsáhlou právní agendu úřadu. Akce zatím vyvrcholila policejní razií v objektech Energetického regulačního úřadu dne 27. května 2015, kdy si 31 policistů přišlo pro jmenovací dekret Renaty Vesecké a při tom zabavili i osobní počítač paní předsedkyně a různé namátkou sesbírané listiny. Podrobnostmi akce jsem se zabýval již dříve v článku Stále dál ve stylu Nagygate. Nadbytečnost nasazení tak velkých prostředků k získání důkazů o skutku, který je veřejně znám a nikdo jej nepopírá, je zřejmá. Šlo o primitivní demonstraci síly za účelem zastrašování. Daňoví poplatníci samozřejmě policii náklady na tyto hrátky rádi zaplatí, neboť jim nic jiného nezbývá.  Zmíněný postup policie se v poslední době stává součástí rutiny: sesbírají se listiny a nosiče dat bez ladu a skladu, a pak se v nich hledá cokoli, co by se dalo použít proti pronásledované osobě. Alena Vitásková považuje zásah za nepřiměřený. Proti námitce moderátora a vstupu jihlavského okresního státního zástupce, že úřad si zásah „vykoledoval“ tím, že nevyhověl prvotní výzvě policejního orgánu k předložení jmenovacího dekretu, kontrovala  upozorněním, že policejní výzva byla učiněna před zahájením úkonů trestního řízení, čímž chtěla patrně říci, že nezávislý Energetický regulační úřad byl oprávněn žádat policii o vysvětlení důvodnosti požadavku. Upozornila pak na nevhodnost načasování policejní razie, která narušila průběh právě probíhajících důležitých jednání, jichž se zúčastnili představitelé všech velkých dodavatelů energie. Zejména obhajovala nesmyslnost obvinění. Orgány činné   v trestním řízení ji totiž viní z trestného jednání, jehož se měla dopustit tím, že jmenovala do funkce místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, která nesplňuje kvalifikační předpoklad sedmiletého působení v energetice. Tím měla způsobit státu škodu v podobě jejího neoprávněně pobíraného příjmu. Že za ty peníze Renata Vesecká odvádí vysoce kvalifikovanou práci, orgány činné v trestním řízení nezajímá – je to škoda, a basta ! Paní předsedkyně jmenování Renaty Vesecké nadále nepovažuje za chybu. Srozumitelně vysvětluje potřebnost jejího angažování zvýšením nároků na právní službu Energetického regulačního úřadu, který měl až dosud rozsáhlou právní agendu, ale nyní mu k ní přibyl úkol vydat celou řadu vyhlášek, navazujících na novelu energetického zákona. Současně odmítá námitku kvalifikační nezpůsobilosti Renaty Vesecké tvrzením, že paní místopředsedkyně sice nebyla zaměstnancem firmy, podnikající v energetice, ani sama v energetice nepodnikala, ale během svého mnohaletého působení na státním zastupitelství se opakovaně zabývala související právní problematikou. Energetický regulační úřad podal kvůli policejní razii ústavní stížnost.

Alena Vitásková v této záležitosti opět nezapřela přiléhavost své pověsti „drzé holky“. Podle ní se spor vede pouze o výklad zákona. Svůj „hřích“ přirovnává k obdobné situaci, do které se dostal prezident republiky, když měl jmenovat ministrem a místopředsedou vlády Andreje Babiše, který nemohl předložit negativní lustrační osvědčení. Korunu svým vývodům nasadila parafrází zásady „padni komu padni“, která v jejím případě prý má podobu „padni tomu, na koho ukážeme“ a naznačila, že zmínění pánové by měli být podle policejního právního názoru stíháni stejně jako ona.

Srovnání jejího postavení v trestním řízení kvůli jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu s rozhodováním prezidenta republiky před jmenováním Andreje Babiše ministrem a místopředsedou vlády je přiléhavé. V obou případech došlo k účelovému výkladu zákona podle zdravého selského rozumu, který může být odlišný od otrockého gramatického výkladu. Andrej Babiš měl právo ucházet se o jmenování, neboť mu je dali voliči, a pan prezident neměl jinou možnost než jej jmenovat.  Právník srovnatelné odborné kvalifikace s Renatou Veseckou se v resortu energetiky nenašel a úřad přitom posílení právních služeb naléhavě potřebuje.  Přesto mám obavy, že se paní předsedkyně před použitím tohoto příměru nezamyslela nad pravidlem „quod licet iovi, non licet bovi“. Nezbývá než doufat, že pánové Miloš Zeman a Andrej Babiš přijmou její pohled na věc s nadhledem, který si bojovná dáma zasluhuje.

Domnívám se, že se Alena Vitásková mýlí v názoru, že trestní řízení proti ní kvůli jmenování Renaty Vesecké a policejní razie v prostorách úřadu jsou šikanou, namířenou proti Energetickému regulačnímu úřadu: jde sice o šikanu, ale terčem není úřad, nýbrž osobně jeho vzpurná předsedkyně. Takový je život v zemi, která se vyvíjí k policejnímu státu.

  

V DŽUNGLI SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ

Ve středu 3. června 2015 jsem si v soudní síni ctihodného Nejvyššího soudu ČR připadal jako u zaostalého okresního soudu v příhraničí. Po vstupu jsem hlasitě oznámil předsedovi senátu Janu Engelmannovi, že budu pořizovat zvukový záznam. Okamžitě mě vyzval k předložení občanského průkazu a zajímal se o důvod mé přítomnosti, ač nebyl dán zákonný důvod pro takové počínání. Do protokolu pak nechal kromě mého jména zaznamenat, že jsem žádal o souhlas s pořizováním zvukového záznamu, jemuž soud vyhověl. Ve skutečnosti jsem o nic nežádal: jen jsem splnil oznamovací povinnost podle §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích. Podle tohoto ustanovení předseda senátu pouze bere na vědomí oznámení o pořizování zvukového záznamu, o povinnosti žádat o povolení v zákoně nic nestojí. Takové lapálie se v současnosti odehrávají jen velmi vzácně. Většina předlistopadových soudců, vesměs bývalých členů KSČ,  se postupně smířila s tím, že veřejnost nabyla různá práva, která byla „za bolševika“ nepředstavitelná. Ti mladší až na pár trestuhodných výjimek obvykle ctí práva veřejnosti bez odporu.

Předseda senátu se tedy nechal nachytat při neznalosti okrajového ustanovení zákona o soudech a soudcích. Nejde to dohromady s hodinářskou pečlivostí, s kterou se pak v hlavní části jednání prodíral džunglí soudních rozhodnutí, jejichž vyústění ve formální pochybení při ukládání souhrnného trestu přimělo paní exministryni Helenu Válkovou k rozhodnutí napravit je podáním stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného.

Příběh této stížnosti pro porušení zákona není přitažlivý pro bulvár, nicméně je velmi zajímavý a poučný. Podstatně se liší  od příběhu Lukáše Nečesaného, jehož se týkala předchozí stížnost pro porušení zákona paní exministryně Heleny Válkové. V skutkovém ději neteče krev, ve hře není otázka viny odsouzeného, ale pouze nepřesnost formálního postupu obávaného Vrchního soudu v Olomouci při ukládání souhrnného trestu, jejímž výsledkem byl souběh dvou rozsudků a uložení dvou trestů za stejnou trestnou činnost, jejichž celková výměra převyšovala horní hranici příslušné trestní sazby. Jednoduše: panu odsouzenému hrozilo, že po odpykání trestu jej „odsedí“ ještě jednou.

Občan Z.H., o němž je zde řeč, byl odsouzen ve více řízeních za podvod, úvěrový podvod, padělání úřední listiny  a lichvu. Jeho hříchy se postupně zabýval Městský soud v Brně, Okresní soud v Uherském Hradišti, Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci. Pan obžalovaný pilně využíval  opravných prostředků. Někdy uspěl, někdy ne. Když s odvoláním neuspěl, sáhl k mimořádným opravným prostředkům, takže seznam soudů, jež se jeho věcí zabývaly, se rozrostl o Nejvyšší soud ČR a o Ústavní soud. Když se jeho spis dostal v „poslední léči“ na stůl soudců Vrchního soudu v Olomouci, tvořilo jej 31 svazků, jejichž obsah svou nepřehledností připomínal neprostupnou džungli. V ní řízní soudci Vrchního soudu v Olomouci tak trochu zabloudili a dovedli věc do výše popsaného havarijního stavu.

Odsouzený Z.H. měl štěstí, že se jej zastal Městský soud v Brně, který sáhl po jediném dostupném prostředku k nápravě: předložil  podnět k podání stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Podnětu vyhověla paní exministryně Helena Válková dne 6. listopadu 2014. Při projednávání stížnosti u Nejvyššího soudu ČR se dokonce k jejímu návrhu připojil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, což není běžné. Nejvyšší soud ČR pak senátem předsedy Jana Engelmanna zrušil klíčový rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a všechna další, s ním související rozhodnutí. Dobrý skutek korunoval tím, že na pana Z.H. neuvalil vazbu. Je to skvělý výsledek: pana Z.H. čeká další řízení na základě původní obžaloby, ale  dvojí odpykání trestu mu již nehrozí. Bude-li mít trochu štěstí, do vězení se již nevrátí.

Z hlediska průběhu administrativního procesu zpracování podnětu Městského soudu v Brně se zdá, že jde o jednoduchou záležitost. Městský soud v Brně předložil podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, paní exministryně mu vyhověla. Nejvyšší soud  ČR pak rozhodl ve prospěch pana odsouzeného. Chyby byly napraveny, spravedlnost přišla ke cti, sláva!  Jenže chyba lávky! Podnět Městského soudu v Brně pochází již ze dne  28.března 2012, ale paní exministryně rozhodla až z 6. listopadu 2014, tedy časové rozpětí mezi začátkem a koncem je delší než 30 měsíců. Cesta od podání podnětu k rozhodnutí Heleny Válkové byla trnitá a dospěla k dobrému konci  vlastně jen díky náhodě. Sledování jejího průběhu odhaluje hrůznost způsobu nakládání s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona obecně.  I když je podnět důvodný, stěžovatel nemá záruku, že se domůže spravedlnosti a na tempo projednávání nemá vůbec vliv.

I když je stížnost pro porušení zákona nástrojem, vyhrazeným osobně ministrovi jako ústavnímu činiteli, jemuž má aparát ministerstva poskytovat servis,  do vyhodnocení podnětů se z důvodu nedostatečné kapacity ministerstva zapojují státní zastupitelství všech stupňů a podnět lze pro úsporu času podat přímo jejich prostřednictvím. V tomto případě podnět ve prospěch odsouzeného Z.H. zaparkoval u Krajského státního zastupitelství v Brně, které jej jako místně a věcně nepříslušný úřad postoupilo Nejvyššímu státnímu zastupitelství. S předáním otálelo od 28.  března 2012  až do 29.září 2012. Netuším, proč jej tak dlouho drželo, když k jeho projednání nebylo příslušné.

 Nejvyšší státní zastupitelství si již 2. října 2010 vyžádalo zapůjčení trestních spisů Okresního soudu v Uherském Hradišti, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně- pobočky ve Zlíně. Posledně uvedený v rozsahu 31 svazků dostalo až 24. července 2013. Teprve pak se začalo případem zabývat a až 14. listopadu 2013 předložilo ministerstvu spravedlnosti rozsáhle odůvodněný nástin stížnosti pro porušení zákona.

Jako laik soudím, že pro vyhodnocení podnětu nebylo nutné zkoumat celé spisy, mělo by být dostačující přezkoumání rozsudků. Nechce se mi věřit, že Nejvyšší státní zastupitelství nemělo jinou možnost než trpně čekat devět měsíců, až krajský soud uvolní souborný spisový materiál. Spotřebu času na vypracování stanoviska pro ministerstvo odhaduji na několik málo dní.

V době, kdy věc odsouzeného Z.H. konečně dorazila na ministerstvo spravedlnosti, v jeho čele stála exprokurátorka Marie Benešová, která zde působila až do 31. ledna 2014. Příslušný útvar ministerstva sice dostal věc již „předžvýkanou“, nicméně nestihl předložit stížnost odcházející ministryni. Až 21.února 2014 poslali úředníci návrh stížnosti instančním postupem přes 1.náměstkyni Hanu Marvanovou k podpisu úřadující ministryni spravedlnosti Heleně Válkové, která údajně přihlédla k právnímu názoru paní náměstkyně a stížnost nepodala. Obě dámy byly ve funkci teprve několik dní, takže řešení stížností pro porušení zákona zřejmě nebylo hlavním předmětem jejich zájmu.

Paní exministryně přiznává, že se rozhodla stížnost nepodat, ale již si nepamatuje, co ji k tomu vedlo. Vyjádření exnáměstkyně Hany Marvanové se mi nepodařilo získat.  

21. února 2014 se tak nad věcí zavřela voda. Pan odsouzený se díky podpoře Městského  soudu v Brně a Vězeňské služby ČR dopátral podrobností o průběhu vyřizování jeho věci, jen nemohl pochopit, proč paní ministryně dosud nevyhověla a co vůbec  má v úmyslu. Tlačily jej obavy z nutnosti vykonat další trest.Hledal tedy pomoc, kde se dalo. Nakonec se v zoufalství obrátil na spolek Šalamoun, jemuž postoupil dokumentaci o průběhu řízení. Pak se stal malý zázrak: stížnost spolku Šalamoun ze dne 1.listopadu 2014 na průtahy výjimečně nezapadla. Protože na stížnosti pro porušení zákona scházel pouze podpis paní ministryně, vydala ji již 6.listopadu 2014. Nejvyšší soud ČR ji pak projednal v obvyklé lhůtě.

Příběh stížnosti pro porušení zákona ve prospěch pana Z.H. ilustruje stav, jaký je ve vyřizování této agendy. Pro ministry je většinou okrajová a ministerstvo nemá dostatečnou kapacitu pro její zvládání. Musí proto používat službu státního zastupitelství, které je ovšem orgánem žaloby a většinou se při posuzování podnětů chová podle toho. Předáváním věcí mezi ministerstvem a státním zastupitelstvím vznikají ztráty času. Zřejmá je ale i netečnost úředníků k osudům žadatelů o stížnost pro porušení zákona. Promítá se i do stanoviska nejvyššího státního zástupce a ministerstva k výše zmíněné stížnosti na průtahy: všichni udělali, co bylo třeba, k žádným průtahům nedošlo. Nad tím, že by Z.H. musel odpykat podruhé trest, kdyby mu nepomohla šťastná náhoda, se nikdo nepohoršuje. Řešení vidím v odebrání pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona z rukou ministra spravedlnosti a svěřit ji do rukou speciálního prokurátora, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství, odpovědného za dohled nad zákonností trestního řízení. Tímto způsobem spravuje agendu stížností pro porušení zákona Rakousko.  Funkce veřejné žaloby a nápravy přehmatů v trestním řízení by měly být od sebe odděleny.

   

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT24) Z 31.5.2015

V protikladu k hysterii, kterou ve veřejném prostoru vyvolala rozhodnutí soudů ve věci Lukáše Nečesaného či Jany Nečasové-Nagyové & spol., bylo vystoupení předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy  v Otázkách Václava Moravce dne 31. května 2015 klidné a věcné, jak je ostatně u moudrého pana soudce obvyklé. Stejnou povahu měly také jeho úvahy o účelnosti ustavení soudcovské samosprávy, o problémech se srozumitelností práva a o kárném řízení. Ke cti moderátora musím přípustit, že se nepokusil vyvésti jej z rozvážné polohy k bulvárnosti.

Nicméně v přístupu Josefa Baxy k soudcovské samosprávě a kárnému řízení je díky jejich spojitosti skryto čertovo kopýtko možné odlišnosti pohledu zevnitř soudcovské komunity a zvenčí. V pořadu zmíněná obava ministra spravedlnosti Roberta Pelikána ze „zapouzdření“ justice není lichá, neboť tento sklon se projevuje již dnes, a to právě v přístupu ke kárnému řízení.

Soudci ani státní zástupci neplanou nadšením při představě, že by se měl zostřit režim kárného řízení. Dali to dosti hlasitě najevo ve vyjádřeních k vládnímu návrhu zákona o státním zastupitelství. Předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová považuje navrhované změny za nesystémové a hlavní problém současného systému spatřuje v nečinnosti kárných žalobců.

 Josef Baxa projevil se současným stavem kárného řízení uspokojení. Zejména oceňuje vyváženost kárných senátů, v nichž kromě soudců zasedají i příslušníci jiných právnických profesí. Pochlubil se i počty vyřízených kárných žalob v období od r.2008 do konce r.2014 a zmínil se, že mimo kárné řízení v daném období přibližně 30 soudců resignovalo na mandát, protože pochopili, že neunesou nároky profese. Kárných žalob na soudce bylo v uvedeném období podáno 173. Postih potkal jen 67 kárně obžalovaných, z toho jeden z nich přišel o talár. Kárným žalobám čelilo 54 státních zástupců. Postih dopadl jen na 33 provinilců, z nichž dva byli zbaveni funkce a v deseti případech se soud spokojil s pouhým projednáním věci. Tresty byly vesměs mírné až nicotné. Hlavní příčinou žalob byly průtahy v řízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by panu předsedovi Nejvyššího správního soudu připadaly počty žalob a uložených postihů nedostatečné.

Z pohledu „zákazníků (či spíš obětí) justice“ a v poměru k počtu stížností, podávaných úřední cestou nebo sdělovaných veřejnosti prostřednictvím médií a zájmových občanských sdružení jsou ovšem uvedená čísla velmi nízká a ukládané tresty zanedbatelné: vždyť mnohé odmítnuté stížnosti se týkají poklesků, jež svými důsledky surově zasáhly do životů účastníků řízení a jejich rodin. Potíž je ale v tom, že souběh mantry o nezávislosti soudců a státních zástupců (často chápané jako svaté právo na svévoli) s neurčitou definicí kárného provinění a se stavovskou solidaritou kárných žalobců výrazně zužují okruh nepravostí, kvůli nimž jsou žalobci i kárný soud ochotni uvažovat o postihu provinilců.

Pro názornost se můžeme zamyslet z pohledu hypotetické možnosti kárného postihu odpovědných činitelů nad oběma kauzami, jež v posledních dnech pobouřily veřejnost: nad případem Lukáše Nečesaného a Jany Nečasové-Nagyové & spol.  Zákon o soudech a soudcích stanoví, že „kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“.

S přihlédnutím k silnému mediálnímu ohlasu na vývoj v obou případech musíme připustit, že důvěra k justici přičiněním státní zástupkyně Lenky Faltusové, soudce Jiřího Vacka a soudkyně Heleny Králové  zcela určitě značně utrpěla. V případě posledně jmenované s odvoláním na zveřejněné názory autorit  musíme připustit i zpochybnění odbornosti.  Domněnka o naplnění skutkové podstaty kárného  provinění se zdá být důvodná. Žádného z možných kárných žalobců ale nenapadne, že by mohl podat kárnou žalobu, protože by okamžitě čelil nařčení, že nectí právo na názorovou nezávislost (právo na svévoli) ať již soudců či státní zástupkyně.

Známe ale případy procesních pochybení, účelové manipulace s důkazy či krácení práv účastníků řízení, u nichž o uplatnění práva na názorovou nezávislost nemůže být řeč.Ale i na takové nepravosti si účastníci řízení často stěžují. Namátkou uvádím několik příkladů nestejné důležitosti:

-          zadržení žádosti obžalovaného nadřízenému soudu o odnětí a přikázání věci, bez jejíhož projednání nemělo být v řízení pokračováno

-          připuštění průzračně křivého svědectví jako jediného usvědčujícího důkazu

-          dodatečná manipulace s důkazy ke škodě obviněného

-          odmítnutí významných důkazů ve prospěch obžalovaného

-          šestnáctiměsíční otálení s vyhověním příkazu Nejvyššího soudu ČR k zahájení řízení po zrušení rozsudku obecného soudu

-          nevyhovění žádosti odsouzeného o obnovu procesu z důvodu pravomocného odsouzení jiné osoby za stejný skutek

-          zapsání občana do výrokové věty rozsudku jako spolupachatele, ačkoli proti němu nebylo vedeno dokazování a v obžalobě o něm není zmínka

-          bezdůvodný zákaz pořizování zvukového záznamu při hlavním líčení

-          bezdůvodné lustrování přítomné veřejnosti při hlavním líčení

-          zjevná nevědomost soudce o obsahu projednávaného trestního spisu

-          veřejné urážení obžalovaných, obhájců a znalců při hlavním líčení

-          protiprávní uvalení nebo prodlužování vazby  

-          pohrdání právním názorem Nejvyššího nebo Ústavního soudu na konkrétní rozhodnutí obecných soudů.

Cesta k nespravedlivému rozsudku bývá dlážděna výše uvedenými zdánlivými drobnostmi. Oslovení kární žalobci je ale vesměs bagatelizují a vůči stěžovateli zaujímají pozici obrany hradu. Pokud by tyto poklesky byly obecně uznávány za naplnění skutkové podstaty kárného provinění, kárný soud by měl mnohem více práce. Je docela možné, že časem by nepřístojností ubylo, protože soudci a státní zástupci by si uvědomili, že lehkovážnost v přístupu k účastníkům řízení by pro ně mohla mít nepříjemné následky.

K důvodům varování před „zapouzdřením“ justice v případě ustavení soudcovské samosprávy jistě patří i  obavy z posílení snahy chránit soudce proti tlaku stížností zvenčí. Již dnes konstatovaná nechuť kárných žalobců žalovat by patrně dále vzrostla. Požadavek na ustavení soudcovské samosprávy se opírá o rozumné argumenty a stát by mu proto měl vyhovět. Jako obrana proti „zapouzdření“ by ale současně měla být zavedena všechna opatření k zpřísnění kárného řízení, obsažená v doprovodných novelách k návrhu zákona o státním zastupitelství. Ani to by ale nestačilo, protože jimi se neřeší pasivita kárných žalobců, svázaných stavovskou kolegialitou. Jako protiváha k samosprávě by proto měl být zřízen mimoresortní úřad dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím s pravomocí prověřovat stížnosti a předkládat speciálnímu veřejnému žalobci návrhy na potrestání. Rozhodování o žalobách by ovšem zůstalo v rukou soudů.