V protikladu
k hysterii, kterou ve veřejném prostoru vyvolala rozhodnutí soudů ve věci
Lukáše Nečesaného či Jany Nečasové-Nagyové & spol., bylo vystoupení
předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy
v Otázkách Václava Moravce dne 31. května 2015 klidné a věcné, jak
je ostatně u moudrého pana soudce obvyklé. Stejnou povahu měly také jeho úvahy
o účelnosti ustavení soudcovské samosprávy, o problémech se srozumitelností
práva a o kárném řízení. Ke cti moderátora musím přípustit, že se nepokusil
vyvésti jej z rozvážné polohy k bulvárnosti.
Nicméně
v přístupu Josefa Baxy k soudcovské samosprávě a kárnému řízení je
díky jejich spojitosti skryto čertovo kopýtko možné odlišnosti pohledu zevnitř
soudcovské komunity a zvenčí. V pořadu zmíněná obava ministra
spravedlnosti Roberta Pelikána ze „zapouzdření“ justice není lichá, neboť tento
sklon se projevuje již dnes, a to právě v přístupu ke kárnému řízení.
Soudci
ani státní zástupci neplanou nadšením při představě, že by se měl zostřit režim
kárného řízení. Dali to dosti hlasitě najevo
ve vyjádřeních k vládnímu návrhu zákona o státním zastupitelství. Předsedkyně
Soudcovské unie Daniela Zemanová považuje navrhované změny za nesystémové a
hlavní problém současného systému spatřuje v nečinnosti
kárných žalobců.
Josef Baxa projevil se současným stavem
kárného řízení uspokojení. Zejména oceňuje vyváženost kárných senátů,
v nichž kromě soudců zasedají i příslušníci jiných právnických profesí.
Pochlubil se i počty vyřízených kárných žalob v období od r.2008 do konce
r.2014 a zmínil se, že mimo kárné řízení v daném období přibližně 30
soudců resignovalo na mandát, protože pochopili, že neunesou nároky profese.
Kárných žalob na soudce bylo v uvedeném období podáno 173. Postih potkal
jen 67 kárně obžalovaných, z toho jeden z nich přišel o talár. Kárným
žalobám čelilo 54 státních zástupců. Postih dopadl jen na 33 provinilců,
z nichž dva byli zbaveni funkce a v deseti případech se soud spokojil
s pouhým projednáním věci. Tresty byly vesměs mírné až nicotné. Hlavní
příčinou žalob byly průtahy v řízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by panu
předsedovi Nejvyššího správního soudu připadaly počty žalob a uložených postihů
nedostatečné.
Z pohledu
„zákazníků (či spíš obětí) justice“ a v poměru k počtu stížností,
podávaných úřední cestou nebo sdělovaných veřejnosti prostřednictvím médií a
zájmových občanských sdružení jsou ovšem uvedená čísla velmi nízká a ukládané
tresty zanedbatelné: vždyť mnohé odmítnuté stížnosti se týkají poklesků, jež
svými důsledky surově zasáhly do životů účastníků řízení a jejich rodin. Potíž
je ale v tom, že souběh mantry o nezávislosti soudců a státních zástupců (často
chápané jako svaté právo na svévoli) s neurčitou definicí kárného
provinění a se stavovskou solidaritou kárných žalobců výrazně zužují okruh
nepravostí, kvůli nimž jsou žalobci i kárný soud ochotni uvažovat o postihu
provinilců.
Pro
názornost se můžeme zamyslet z pohledu hypotetické možnosti kárného
postihu odpovědných činitelů nad oběma kauzami, jež v posledních dnech pobouřily
veřejnost: nad případem Lukáše Nečesaného a Jany Nečasové-Nagyové & spol. Zákon o soudech a soudcích stanoví, že „kárným
proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné
chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo
ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“.
S přihlédnutím
k silnému mediálnímu ohlasu na vývoj v obou případech musíme připustit, že
důvěra k justici přičiněním státní zástupkyně Lenky Faltusové, soudce Jiřího
Vacka a soudkyně Heleny Králové zcela
určitě značně utrpěla. V případě posledně jmenované s odvoláním na
zveřejněné názory autorit
musíme připustit i zpochybnění odbornosti.
Domněnka o naplnění skutkové podstaty
kárného provinění se zdá být důvodná. Žádného
z možných kárných žalobců ale nenapadne, že by mohl podat kárnou žalobu,
protože by okamžitě čelil nařčení, že nectí právo na názorovou nezávislost
(právo na svévoli) ať již soudců či státní zástupkyně.
Známe
ale případy procesních pochybení, účelové manipulace s důkazy či krácení
práv účastníků řízení, u nichž o uplatnění práva na názorovou nezávislost
nemůže být řeč.Ale i na takové nepravosti si účastníci řízení často stěžují.
Namátkou uvádím několik příkladů nestejné důležitosti:
-
zadržení žádosti
obžalovaného nadřízenému soudu o odnětí a přikázání věci, bez jejíhož
projednání nemělo být v řízení pokračováno
-
připuštění průzračně
křivého svědectví jako jediného usvědčujícího důkazu
-
dodatečná
manipulace s důkazy ke škodě obviněného
-
odmítnutí
významných důkazů ve prospěch obžalovaného
-
šestnáctiměsíční
otálení s vyhověním příkazu Nejvyššího soudu ČR k zahájení řízení po
zrušení rozsudku obecného soudu
-
nevyhovění
žádosti odsouzeného o obnovu procesu z důvodu pravomocného odsouzení jiné
osoby za stejný skutek
-
zapsání občana do
výrokové věty rozsudku jako spolupachatele, ačkoli proti němu nebylo vedeno
dokazování a v obžalobě o něm není zmínka
-
bezdůvodný zákaz
pořizování zvukového záznamu při hlavním líčení
-
bezdůvodné lustrování
přítomné veřejnosti při hlavním líčení
-
zjevná
nevědomost soudce o obsahu projednávaného trestního spisu
-
veřejné urážení
obžalovaných, obhájců a znalců při hlavním líčení
-
protiprávní
uvalení nebo prodlužování vazby
-
pohrdání právním
názorem Nejvyššího nebo Ústavního soudu na konkrétní rozhodnutí obecných soudů.
Cesta
k nespravedlivému rozsudku bývá dlážděna výše uvedenými zdánlivými
drobnostmi. Oslovení kární žalobci je ale vesměs bagatelizují a vůči
stěžovateli zaujímají pozici obrany hradu. Pokud by tyto poklesky byly obecně uznávány
za naplnění skutkové podstaty kárného provinění, kárný soud by měl mnohem více
práce. Je docela možné, že časem by nepřístojností ubylo, protože soudci a
státní zástupci by si uvědomili, že lehkovážnost v přístupu k účastníkům
řízení by pro ně mohla mít nepříjemné následky.
K
důvodům varování před „zapouzdřením“ justice v případě ustavení soudcovské
samosprávy jistě patří i obavy z posílení
snahy chránit soudce proti tlaku stížností zvenčí. Již dnes konstatovaná nechuť
kárných žalobců žalovat by patrně dále vzrostla. Požadavek na ustavení
soudcovské samosprávy se opírá o rozumné argumenty a stát by mu proto měl
vyhovět. Jako obrana proti „zapouzdření“ by ale současně měla být zavedena
všechna opatření k zpřísnění kárného řízení, obsažená v doprovodných novelách
k návrhu zákona o státním zastupitelství. Ani to by ale nestačilo, protože
jimi se neřeší pasivita kárných žalobců, svázaných stavovskou kolegialitou.
Jako protiváha k samosprávě by proto měl být zřízen mimoresortní úřad
dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím s pravomocí prověřovat
stížnosti a předkládat speciálnímu veřejnému žalobci návrhy na potrestání. Rozhodování
o žalobách by ovšem zůstalo v rukou soudů.
Žádné komentáře:
Okomentovat