HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU I.

Ve dnech 20. a 27.července 2017 začala zlínská pobočka Krajského soudu v Brně senátem předsedy Radomíra Koudely rozplétat bizarní skutkový děj, popsaný v obžalobě, jenž v detailech působí dojmem, že jej režíroval čtenář špatně napsaných hororů.

V jeho pozadí jsou velké peníze. Je výstražným příkladem ničivého působení touhy po hromadění majetku na mezilidské vztahy. Stojí v něm proti sobě bývalí dlouholetí společníci, podnikatelé v byznysu s výherními automaty a hernami, kteří společně vybudovali skupinu firem s miliardovým majetkem. Dnes ji ovládá a vlastní Pavel Buráň, který v tomto řízení vystupuje jako poškozený. Jejího úplného ovládnutí dosáhl odkoupením poloviny, vlastněné jeho jediným společníkem Jaroslavem Novotným, dnes spolu s manželkou Jarmilou Novotnou-Dimunovou hlavním obžalovaným.

Mezi bývalými společníky je věkový rozdíl. Starší Jaroslav Novotný kdysi usoudil, že se lopotil již dosti dlouho, takže si zasluhuje, aby si užil klidného života. Proto se rozhodl  prodat svůj podíl ve firmě. Tehdy se jednalo o výnosný byznys, proto se rychle našli zahraniční zájemci. K dohodě s nimi nakonec nedošlo, protože  zájem projevil sám Pavel Buráň. Společníci se dohodli na ceně, Jaroslav Novotný dostal zálohu na sjednanou kupní cenu a zbytek  měl dostat ve splátkách. Ze společnosti odešel a pustil se na poklidnou dráhu vysokoškolského pedagoga, na které působí také jeho manželka Jarmila, která je docentkou soukromé vysoké školy.

Pavlovi Buráňovi se dohoda brzy přestala líbit. Z počátku splátky posílal, ale po čase splácení zastavil a snažil se  přimět Jaroslava Novotného k souhlasu s podstatným snížením ceny. Zdůvodňoval to tím, že v důsledku zásahů státu do regulace tohoto byznysu podnikání již nevynáší  tolik jako v době odchodu Jaroslava Novotného ze  společnosti a následně se tržní cena firmy podstatně snížila. Jaroslav Novotný naopak na přerušení splátek odpověděl zesplatněním celé pohledávky. Určitou dobu pak probíhalo vyjednávání, které skončilo na mrtvém bodě.

Po dlouhé pauze nastal zvrat v nočních  hodinách dne 7. října 2014, kdy Pavel Buráň v domě manželů Novotných podepsal několik listin, jimiž mělo být zajištěno uspokojení pohledávky jeho bývalého společníka. Následovala bohatýrská pitka, u které pánům asistovala paní docentka a její dcera Bibiana, advokátní koncipientka.

V časných ranních hodinách následujícího dne se Pavel Buráň vydal na policii, aby zde podal trestní oznámení na manžele Novotné. Nezamířil ale do místně příslušné služebny PČR v Uherském Hradišti, nýbrž do Zlína, kam dorazil s měřitelným obsahem zbytkového alkoholu v krvi.

Policisté jej neposlali zpět do Uherského Hradiště, naopak se jeho případem začali pohotově zabývat. Obdařil je vyprávěním neuvěřitelného příběhu. Toho 7. října údajně opustil kancelář v Uherském Hradišti kolem 18. hodiny a vydal se na cestu k domovu směrem na Uherský Brod. Mezi obcemi  Drslavice a Prakšice jeho vozidlo předjela bílá škodovka, na jejímž zadním okně se rozsvítil policejní pokyn k zastavení. Vystoupili z ní tři muži v policejních uniformách. Jeden z nich jej oslovil s východoslovanským přízvukem a požadoval předložení dokladů. Po ověření jeho totožnosti nepraví policisté vnikli do auta, snažili se jej přetáhnout na sedadlo spolujezdce, bili jej a škrtili  drátem. Odebrali mu doklady, peněženku a mobilní telefon. Aktivně se bránil, ale nepomohlo mu to. Když jej dostali  od volantu, nasadili mu na hlavu kápi, přiložili mu pouta a vydali se na cestu. Když zastavili, zjistil, že je v garáži domu Novotných. Nechali jej tam čekat asi hodinu. Pak jej přivedli do jídelny, kde na stole ležely připravené listiny. Jimi mělo být zajištěno zaplacení pohledávky Jaroslava Novotného. Když se Pavel Buráň vzpíral,  jeden z únosců mu přiložil k hlavě pistoli, další mu držel u krku jehlu injekční stříkačky s neznámou tekutinou a Jaroslav Novotný hrozil také útokem na životy jeho blízkých. Když podepsal, falešní policisté zmizeli a přišel advokát, který provedl ověření podpisů na listinách. Následně se oba bývalí společnici dali do bezuzdného pití. Paní docentka s dcerou jim nalévaly a pana poškozeného v pozdních nočních hodinách dopravily domů.

V průběhu následného vyšetřování policie obvinila z účasti na přepadení a únosu Pavla Buráně Artura Žilina, Rusa, trvale žijícího na  Slovensku, a  Slováky Roberta Sádeckého a Matěje Janečku. Na stopu Artura Žilina ji přivedly kamerové záznamy o pohybu jeho auta v Uherském Hradišti v kritický den a v blízkosti vozidla Pavla Buráně. Není ale známo, proč padlo podezření na další dva muže.

Hlavní líčení dne 20. července proběhlo v omluvené nepřítomnosti obžalovaných manželů Novotných. Soud se po obligátním přečtení obžaloby věnoval převážně výslechům uvedených tří „únosců“, z nichž Matěj Janečka využil práva odmítnout výpověď, kterou nahradilo čtení výpovědi z přípravného řízení. Všichni tři shodně prohlásili, že nechápou, jak se dostali před tento  soud, neboť s projednávanou věcí nemají nic společného, nic neudělali a 7.října 2014 rozhodně v Uherském Hradišti a jeho okolí nebyli. Navzájem mezi sebou se neznali až do setkání v policejní služebně ve Zlíně a jména ostatních osob, která procházejí trestním spisem, jim nic neříkají.  Každý z nich uvedl, že má na danou dobu alibi. Dokládali je stopami své činnosti v počítačích, v záznamech o přítomnosti na pracovišti a fotografiemi, odvolávali se na svědky. Podle mého laického úsudku prolomení alibi obou Slováků bude obtížné, ne-li nemožné. Artur Žilin nabídl dokonce dvojité alibi. Především v kritickém období ležel s otřesem mozku a zdržoval se převážně na Ukrajině. Doložil to lékařskou zprávou a záznamy o překročení hranice v pasu. O autě tvrdil, že je na pokyn otce zapůjčil Ukrajinci, s nímž se jinak osobně nezná. Neví, kde se zdržuje a jak se s ním spojit a otce se zeptat nemůže, protože žije v nějakém pravoslavném klášteře v Rusku, kde s ním nelze navázat spojení. Zda mu soud uvěřil, poznáme až z odůvodnění rozsudku.

Následoval dílčí  výslech Pavla Buráně, zaměřený jen na jeho vztah k výše zmíněným třem obžalovaným.  Z jeho výpovědi je zřejmé, že si je jistý, že všechny tři s určitostí poznává, i když v domě Novotných používali kukly. Poznal je bezpečně i na fotografiích, které mu předložila policie. Popsal úlohy jednoho každého z nich. Některé podrobnosti jeho výkladu vzbuzují pochybnosti o proveditelnosti, ale s tím se jistě soud v dalším řízení vypořádá. Zatím je jeho svědectví nepřehlédnutelnou protiváhou proti alibi obžalovaných.

Soudce se mimo jiné zajímal o hmotnosti a výšku obžalovaných a pana poškozeného, zřejmě kvůli nepoměru tělesných schránek obžalovaných a Pavla Buráně. Jsem si vědom, že mi nepřísluší hodnotit důkazy, nicméně  přemýšlím, jakými kouzly dokázali obžalovaní v omezeném prostoru kabiny auta přemoci Pavla Buráně, obra o výšce 196 cm a hmotnosti 150 kg, který kladl odpor. V této souvislosti bych také rád viděl do hlavy soudce, abych se dověděl, do jaké míry může zevnějšek poškozeného ovlivnit jeho hodnocení soudcem. Pan poškozený se totiž od všch obžalovaných zásadně lišil také ustrojením: slušelo by bezdomovci.

Jednání dne 27. července 2017 zaplnila hlavní část výslechu poškozeného Pavla Buráně. Vypovídal zdrženlivě, snažil se nejít do podrobností, takže předseda senátu jej opakovaně vyzýval k rozvinutí příběhu. V podstatě popsal skutkový děj v souladu s obžalobou, popřípadě s výše uvedeným popisem. Velký důraz kladl na objasnění majetkoprávní stránky sporu mez ním a Jaroslavem Novotným, kterou se snažil vylíčit tak, aby bylo zřejmé, že pan obžalovaný vymáhá cosi, na co nemá nárok. Čelil všetečným otázkám soudce, státního zástupce i obhájců, z nichž zejména výslech advokátem Filipem Opatřilem byl velmi podrobný.

Poučen o povinnosti mluvit pravdu a nemilých následcích křivé výpovědi na přímý dotaz soudce v závěru výslechu prohlásil, že nemá žádné nestandardní styky s policií. Státní zástupce ani obhájci k tomu nic nenamítali.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 4. a 7. září 2017, kdy dojde na čtení výpovědí manželů Novotných a postupně na výslechy svědků. Průběh procesu je zatím rozplánován až do 19. října 2017.

POLITIZUJÍCÍ ŠPIČKY JUSTICE A DĚNÍ V POLSKU

Politické a legislativní spory kolem polské justice vzbudily velký zájem českých médií a nejen jich. K jeho vyvrcholení přispěl 24. července 2017 polský prezident Andrzej Duda pozoruhodným projevem, jímž mimo jiné oznámil rozhodnutí vetovat právě schválené zákony o Nejvyšším soudu a Národní radě soudnictví. Situaci pozorně sledují špičky naší justice, které vyjádřily své znepokojení hojně medializovaným prohlášením.

ČT24 se postarala, abychom všichni věděli, jak máme dění v Polsku rozumět: sjednocující poučení svěřila ve večerním vysílání dne 24.července 2017 dvěma komunistům: jednomu současnému, tedy Vojtovi Filipovi, předsedovi KSČM, a druhému bývalému, tedy Pavlu Rychetskému, předsedovi Ústavního soudu, oběma jinak rozumným mužům. Smysl mediálního zpravodajství, stanoviska justičních špiček i zmíněného televizního poučení je zřejmý: máme pochopit, že polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost svými legislativními záměry útočí na nezávislost justice a tím na základy demokratického právního státu. Tento myšlenkový proud souzní s různými projevy činitelů Evropské unie, jimž dodala fundamentalistický říz česká eurokomisařka Věra Jourová, která Polsku hrozí omezením přísunu unijních peněz. Muziku kazí pouze ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který nepřišel o zdravý rozum a o pevnosti polské demokracie nemá nejmenší pochyby.

S vědomím, že jsem laik, jsem pokorně vstřebal všechna poučení, leč přesto jsem se nezbavil některých kacířských pochybností. Jen okrajově jsem se pozastavil nad pohoršením nad způsobem, jakým proběhlo v polském parlamentu hlasování o předmětných zákonech. Pro nás by to nemělo být ničím novým, protože něco podobného jsme zažili, když pravicová koalice „protlačovala“ Sněmovnou „tunel století“, tedy zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi.

Zejména jsem si pomyslel, že kritikům počínání Práva a spravedlnosti z řad justice uniká, že jde především o politickou záležitost a není zcela obvyklé, že by vysocí činitelé justice aktivně vstupovali do politického zápasu, zvláště odehrává-li se v jiné zemi. Signatáři „prohlášení“ vzkazují demokraticky ustavené polské politické reprezentaci, že rozumí poměrům v Polsku lépe než ona a vědí lépe, co polská justice potřebuje. Jde o čistý projev kastovní nadřazenosti. Jejich vystoupení lze také chápat jako vměšování do vnitřních věcí spojeneckého státu, které není v souladu s orientací naší zahraniční politiky a vzhledem k významnému postavení signatářů může být politickým vedením Polska vnímáno úkorně. Pochybuji, že vydávání kolektivních politických stanovisek je v souladu s vymezením postavení soudce ve společnosti dle zákona o soudech a soudcích.

Jednání Práva a spravedlnosti má jednoznačně politický charakter a vychází z jeho programových zásad, zahrnujících myšlenku potřeby „dekomunizace“ justice. Z nich pak odvozuje kritiku stavu justice. Ta je podle ní málo výkonná, pomalá, zkorumpovaná, slouží jen elitám, plodí nespravedlivé rozsudky, jimiž se dopouští křivd na občanech, od roku 1989 se nezměnila a dosud se nedokázala zbavit soudců s komunistickou minulostí. A soudci se považují za kastu, vyvýšenou nad ostatní společnost.

Přemýšlím, jak by to dopadlo, kdyby někdo položil otázku našim občanům, neinformovaným o  pozadí polského dění, zda výše zmíněná kritika vyjadřuje situaci v české justici. Obávám se, že lid obecný by byl nakloněn uvěřit tomu, že uvedené věty skutečně popisují stav české justice. Netvrdím, že by to bylo bezvýhradně spravedlivé.

Neznám situaci  v Polsku, takže nemohu posoudit oprávněnost kritiky a nehodlám spekulovat o tom, do jaké míry by bylo přiměřené její vztažení na poměry české justice. Pouze připouštím, že veřejné mínění by ji mohlo považovat za odpovídající skutečnosti.

Pokud by se pak našla politická síla, která by chtěla podobně jako Právo a spravedlnost začít s nápravou poměrů v české justici, signatáři stanoviska a mnozí další pohrobci normalizace na vedoucích místech v soudnictví a státním zastupitelství by měli důvod ke starostem, protože by jim hrozilo, že se stanou obětí „dekomunizace“.

Poněkud odlišné by bylo postavení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který není součástí justice a není zatížen komunistickou minulostí. Ale následování polského příkladu by mu rovněž mohlo být nepříjemné, protože v Polsku (stejně jako v Rakousku) funkci generálního prokurátora vykonává ministr spravedlnosti. Mohl by tedy snadno přijít o zaměstnání. Je stejně zvláštní, že se připojil k signatářům  „prohlášením“, když se polské reformní úsilí prokuratury netýká. Patrně se tím hlásí o právo dohledu nad všemi a nad vším, které nedávno uplatnil vůči ministrovi vnitra a policejnímu prezidentovi.

Z tohoto pohledu vydání stanoviska špiček justice může být výrazem jejich obav z přenesení „polské nákazy“ do české kotliny kvůli jejímu možnému vlivu na jejich postavení.

Na závěr podotýkám, že jsem si všiml významné odlišnosti popsané situace od jiných politicky problematických událostí: až dosud jsem nezaznamenal žádné vyjádření nejvyššího strážce soudcovské etiky co by kárného žalobce nad soudci, prezidenta republiky Miloše Zemana, jenž by jistě měl k věci co říci. Z jeho strany ale soudcům nic nehrozí.

Nepřehlédl jsem, že ve vztahu k počínání Práva a spravedlnosti se vymezil také ministr spravedlnosti Robert Pelikán dopisem polskému kolegovi. Výhrady, které mám k postupu špiček justice, platí přiměřeně i na jeho jednání, neboť zřejmě vybočuje ze zahraničně politické linie vlády, jejímž je členem. Nevidím v něm projev nadřazenosti, protože oslovuje kolegu srovnatelné úrovně v hierarchii státní správy. Rozdíl je dále v tom, že na jeho setrvání ve funkci ministra by „přenesení nákazy“ nemělo vliv. Určující je vůle voličů a vedení strany.

Navzdory všem poučením si na závěr myslím, že všichni kritici chování Práva a spravedlnosti z řad justice by měli hodně práce, kdyby se pustili do zametání na vlastním prahu. To ale od nich nelze očekávat.

LIBERECKÉ JUSTIČNÍ KRATOCHVÍLE

V článku „Na liberecký soud se žene bouřka“, dostupném na mém bloggu a leckde jinde, jsem připomněl vznik a vývoj letitého trestního procesu, vedeného u Okresního soudu v Liberci proti bývalému libereckému okresnímu řediteli PČR Miroslavu Dvořákovi. Nebudu se již vracet k minulým událostem, pouze připomenu, že odvolacímu senátu Krajského soudu v Ústí n.L. předsedy Jiřího Malinovského se podařilo vytvořit v řízení zvláštní situaci: odvolacím rozsudkem pravomocně odsoudil obž. Miroslava Dvořáka k podmíněnému trestu  za část skutků, napadených obžalobou. Odsouzený již trest vykonal. Zbytek kauzy vrátil  odvolací soud k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Liberci, tedy senátu předsedy Richarda Skýby, který pana obžalovaného rovněž odsoudil k podmíněnému trestu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

Následně vstoupil do hry Nejvyšší soud ČR, který jedním usnesením prohlásil odposlechy, používané v této kauze, za nezákonně nařízené a dalším jeden z rozsudků odvolacího soudu zrušil, protože dokazování spočívalo právě na jejich použití. V této věci proběhne nové hlavní líčení. Druhý rozsudek odvolacího soudu tomuto osudu ušel a Miroslav Dvořák podal návrh na obnovu řízení, protože trestní řízení bylo zahájeno na základě poznatků z nezákonně nařízených odposlechů. Veřejné zasedání k návrhu na povolení obnovy procesu proběhlo dne 19. července.

Případ bývalého policejního důstojníka se k soudu dostal obžalobou již v červnu r.2010 a jak je zřejmé, do definitivního ukončení má ještě dosti daleko. Miroslav Dvořák je houževnatý a nehodlá se vzdát.

Časté setkávání obžalovaného a předsedy senátu okresního soudu Richarda Skýby po dlouhou dobu má nedobrý vliv na jejich vzájemné vztahy. Miroslav Dvořák nevěří v nestrannost pana předsedy. Jeho nedůvěru k němu posilují různé jeho kroky, které lze chápat jako projevy svévole nebo nadřazenosti nad obžalovaným, jako například bezdůvodné zadržování mobilního telefonu nebo křiklavé zanedbání povinnosti bez průtahů uvědomit pana obžalovaného, že byl odposloucháván a má právo požádat Nejvyšší soud ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů, používaných v této kauze.

Není proto divu, že častou součástí agendy procesu jsou podněty k vyloučení pro podjatost někdy předsedy, jindy celého senátu. Většina soudců a státních zástupců považuje „podjatost“ za sprosté slovo a nikdy nepřipustí svou podjatost, ani v situacích, v kterých by dle judikatury Ústavního soudu se měli z řízení vyloučit. Stejně tak Richard Skýba se nikdy nenechal z řízení zapudit.

Řešení podjatosti soudce Richarda Skýby přispělo k oživení veřejného zasedání dne 19.července hned na jeho začátku. Došlo k jevu zcela nevídanému: obhájce a státní zástupce se shodli v názoru na vhodnost odročení veřejného zasedání. Obhájce je navrhl s odůvodněním, že další vývoj řízení je nejistý. Byl totiž podán návrh na vyloučení předsedy senátu pro podjatost, jemuž napadený samozřejmě nevyhověl. Proti jeho rozhodnutí podal obžalovaný stížnost, z jejíhož vyřízení se vyloučili soudci odvolacího soudu a její řešení je v rukou Vrchního soudu v Praze. Jeho rozhodnutí bude mít pro další průběh procesu  zásadní význam a odročení je vhodné, aby účastníkům řízení nevznikly zbytečné náklady opakováním jednání. Státní zástupce se kupodivu připojil  k návrhu obhajoby. Dojemná shoda stran ale neměla úspěch: předseda senátu je upozornil, že námitka podjatosti se týká druhé části věci Miroslava Dvořáka, takže na toto řízení nemůže mít vliv. Je zřejmé, že přímí účastníci řízení se ztrácejí v uspořádání řízení, které svým rozhodnutím navodil senát Jiřího Malinovského. Obhájce se ale rychle zorientoval a vyzval předsedu senátu, aby se z řízení vyloučil. Senát ovšem jeho požadavek odmítl a dá se očekávat, že obhájce jeho rozhodnutí napadne stížností.

Jako laik soudím, že v tomto případě je námitka podjatosti na místě, protože sotva lze uvěřit v nepodjatost soudce, jenž si je vědom toho, že čelí podnětu ke kárnému řízení, který podal pan obžalovaný. Není to pro něj příjemná situace, i když z analogie s jinými kauzami může předpokládat, že předseda Krajského soudu v Ústí n.L. Luboš Dörfl jako kárný žalobce  se jej zastane stejně jako jiných chybujících soudců, jejichž poklesky v nedávné minulosti řešil.

Paradoxní na postoji předsedy senátu je skutečnost, že vyloučením pro podjatost by se zbavil kauzy, v které je spíše neúspěšný (viz odpadnutí části bodů obžaloby a zproštění naprosté většiny obžalovaných), jejíž konec je v nedohlednu a lze počítat téměř s jistotou, že návrhy na vyloučení a na zahájení kárného řízení se budou v budoucnosti opakovat.

Po nezdařeném pokusu stran o odročení veřejného zasedání již jednání probíhalo obvyklým způsobem. Po seznámení s dosavadním průběhem řízení, které provedl předseda senátu, přednesl Miroslav Dvořák svůj návrh. Podstatnou část vystoupení věnoval výkladu o svém personálním vývoji až do postavení ředitele nejlepšího okresního ředitelství PČR v republice a vážného uchazeče o funkci ředitele krajského ředitelství PČR v Liberci, jehož založení se připravovalo. Argumentoval, že trestní stíhání bylo vyvoláno za účelem jeho vyřazení ze soutěže a skutková zjištění, na jejichž základě bylo zahájeno, byla opatřena prostřednictvím nezákonných odposlechů, takže podle teorie ovoce z otráveného stromu bylo jejich použití rovněž nezákonné. Předseda senátu tentokrát trpělivě naslouchal a nepokoušel se vodopád nepříjemných úvah zastavit, na členech senátu bylo po určitém čase vidět, že se nudí.

Státní zástupce samozřejmě s vývody Miroslava Dvořáka nesouhlasil. Namítal, že odposlechy neměly význam pro vedení trestního řízení,  neboť soud jej usvědčoval i bez  nich. Navrhl zamítnutí žádosti.

Senát předsedy Richarda Skýby návrh na obnovu procesu zamítl. Nedal ale za pravdu ani jedné, ani druhé straně. Za rozhodující důvod zamítnutí označil skutečnost, že povolení obnovy je možné pouze v případě, jsou-li k disposici nové důkazy, zpochybňující důvody k odsouzení, jež nebyly soudu dříve známy. Odposlechy takovým novým důkazem nejsou, pouze se změnila jejich povaha. Takové odůvodnění zamítnutí je chytré. Je ovšem otázka, jak by je vyhodnotil Ústavní soud, pokud by se na něj obhajoba obrátila.

Státní zástupce byl spokojen, proto se vzdal  práva stížnosti. Naopak obhájce podal na místě stížnost, kterou písemně doplní po doručení usnesení z veřejného zasedání.

ALENA VITÁSKOVÁ NA LITERÁRNÍ DRÁZE

Na svých internetových stránkách se Alena Vitásková představuje jako  „dáma, která se nikdy nevzdá“. Nejde o prázdné vychloubání. Je s podivem, že po čtyřech letech trestního stíhání a půldruhém roce čekání na výsledek odvolání proti nepravomocně uloženému krutému trestu osmi a půl let odnětí svobody dosud neskončila v trvalé péči psychiatrů, ale naopak kromě zvládání náročné funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu a poměrně rozsáhlé  odborné publikační činnosti se pouští na literární dráhu. Po eseji „Na prahu vězení“ z r.2016, v kterém čtenáře seznámila se svým pohledem na její trestní stíhání, vydala v těchto dnech první díl rozsáhlého díla, trilogie Solární baroni, která pojednává o nekalostech, souvisejících s počátky zavádění obnovitelných zdrojů energie v České republice.

Nosným prvkem vyprávění je příběh Elis, agentky záhadné nadnárodní zpravodajské služby NWO, která vede rozmařilý život v luxusu a při tom „levou zadní“ plní zpravodajské úkoly v různých částech světa, včetně těch nejexotičtějších. Jejím domovem je přepychová vila na blíže neidentifikovaném ostrově v teplých mořích. Popis jejího života autorka oživuje drobnostmi ze svého soukromí, takže vykreslením postavy Elis možná prozrazuje, jak by se chtěla mít, kdyby se znova narodila.

Mezi Alenou Vitáskovou a vysněnou Elis je ovšem propastný rozdíl. Hlavně čtenářky jí možná budou závidět a ze závisti ji budou nenávidět a mohly by podlehnout pokušení přenést nevraživost na autorku, ale kdyby došlo na lámání chleba, vlézt do její skutečné kůže by se jim asi nechtělo: z knihy se nedovíme, jak se do svého báječného postavení dostala Elis, ale z otevřených zdrojů víme, že životní dráha Aleny Vitáskové velmi často procházela trním a hložím a tvrdou prací.

Autorčino vyprávění zastihlo Elis v zlomovém okamžiku.  Firma ji právě vytrhla z blaženého nicnedělání na jejím ostrově a  vysílá ji  spolu s oddaným pomocníkem Norbertem do České republiky, kde řadu let nebyla. Má zde zkoumat podezřelé jednání části podnikatelských kruhů a s nimi propojených politiků, policistů, státních zástupců a soudců a zjistit, co vlastně chystají. Díky nasazení zvěda mezi podezřelé a sledování jejich porad on-line s využitím dokonalé zpravodajské techniky odhaluje jejich přípravy na spuštění neuvěřitelně rozsáhlého „tunelování“ státního rozpočtu a peněženek odběratelů zneužitím projektu zavádění obnovitelných zdrojů energie, především fotovoltaických elektráren a bioplynových stanic. Propojení s politiky umožňuje podnikatelům nastavit pravidla udělování licencí a cenovou politiku tak, aby měli zajištěny báječné zisky na dlouhou řadu let. Má to ale být příležitost jen „pro kluky, kteří spolu mluví“, vetřelci zvenčí se nedostanou k lízu.

Autorka zalidňuje příběh velkým počtem jednajících osob, označených smyšlenými jmény, ale vybavených natolik konkrétními vlastnostmi, že to čtenáře nutně vede k pokusům o zjištění, o koho se ve skutečnosti jedná. Mýlka není možná jen v případě letmé zmínky o Kamile, nastupující do čela úřadu: je to sama autorka. Postava se ale zatím nijak neprojevila.

Není ostatně vůbec jisté, že všechny jednající postavy mají předlohu ve skutečných lidech. Zato je jisté, že se vesměs jedná o burany, opíjející se do němoty, se sklonem k sexuálním výstřelkům a s nezřízenou touhou po penězích, kvůli jejichž hromadění jsou  schopni jakéhokoli darebáctví. V mimopracovním životě se dopouštějí různých kousků, které mi nepřipadají humorné, ani mi nepřipomínají Haškův humor ve Švejkovi. Jsou to prostě strašlivé trapasy, odhalující ubohost popisované „elity“.

Nicméně je možné, že odhalení totožnosti jednajících osob by mohlo být inspirujícím překvapením pro orgány činné v trestním řízení, pokud by ovšem našly odvahu „dráždit hada bosou nohou“ a pustily se do řešení rebusu. Mezi zájmovými osobami mohou být mocní lidé, jejichž obtěžování nemístnou zvědavostí by se zvědavci mohlo nevyplatit.  

Jedinou skutečně kladnou výraznou postavou je roztomilý černý knírač Einstein, miláček Elis. Nepřetržitě provádí různá uličnictví, jimiž vyvádí z míry Elisina manžela Igora, ale nikomu neubližuje. Není pochyb, že jeho předlohou je milovaný pejsek Aleny Vitáskové. 

Velký počet jednajících postav má nevýhodu: sledování dějových souvislostí je obtížné, s přibývajícími stránkami unavující až do snížení čtivosti textu.Kdo hledá laciné pobavení, bude zklamán.

Po věcné stránce obraz, který získává Elis o počínání podezřelých, odpovídá tomu, co o kořenech „fotovoltaického tunelu“ víme nebo aspoň tušíme. Autorka pouze skládá jednotlivé části puzzle do souvislého obrazu. Z něho je zřejmé, že nic z toho špatného, co se při zavádění obnovitelných zdrojů energie odehrálo, není náhodné a řídilo se podle předem vypracovaného promyšleného plánu. Vede to k dojmu, že přinejmenším část trestních řízení proti „solárníkům“ postihuje jen okrajové jevy, zatímco základy zločinu zůstávají zastřeny. V tom je nezpochybnitelný přínos poselství Aleny Vitáskové: vyzývá ke stržení masek skutečným „budovatelům tunelu“.

Vyprávění je ale neúplné, možná záměrně nedokončené: nedovíme se, jak zpravodajská služba NWO naložila se získanými poznatky. Jisté je, že neposloužily k přijetí ochranných opatření proti připravovanému rozkrádání finančních prostředků státu a spotřebitelů. Možná skončily založeny ad acta jako zajímavost pro příští generaci historiků. Čekají nás ale další dva díly a dá se předpokládat, že poznání se bude postupně prohlubovat a v třetím dílu se možná dočkáme vyřešení všech zbývajících záhad.