Na
svých internetových stránkách se Alena Vitásková představuje jako „dáma, která se nikdy nevzdá“. Nejde o
prázdné vychloubání. Je s podivem, že po čtyřech letech trestního stíhání
a půldruhém roce čekání na výsledek odvolání proti nepravomocně uloženému
krutému trestu osmi a půl let odnětí svobody dosud neskončila v trvalé
péči psychiatrů, ale naopak kromě zvládání náročné funkce předsedkyně
Energetického regulačního úřadu a poměrně rozsáhlé odborné publikační činnosti se pouští na
literární dráhu. Po eseji „Na prahu vězení“ z r.2016, v kterém
čtenáře seznámila se svým pohledem na její trestní stíhání, vydala
v těchto dnech první díl rozsáhlého díla, trilogie Solární baroni, která
pojednává o nekalostech, souvisejících s počátky zavádění obnovitelných
zdrojů energie v České republice.
Nosným
prvkem vyprávění je příběh Elis, agentky záhadné nadnárodní zpravodajské služby
NWO, která vede rozmařilý život v luxusu a při tom „levou zadní“ plní zpravodajské
úkoly v různých částech světa, včetně těch nejexotičtějších. Jejím domovem
je přepychová vila na blíže neidentifikovaném ostrově v teplých
mořích. Popis jejího života autorka oživuje drobnostmi ze svého soukromí, takže
vykreslením postavy Elis možná prozrazuje, jak by se chtěla mít, kdyby se znova
narodila.
Mezi
Alenou Vitáskovou a vysněnou Elis je ovšem propastný rozdíl. Hlavně čtenářky jí
možná budou závidět a ze závisti ji budou nenávidět a mohly by podlehnout
pokušení přenést nevraživost na autorku, ale kdyby došlo na lámání chleba,
vlézt do její skutečné kůže by se jim asi nechtělo: z knihy se nedovíme,
jak se do svého báječného postavení dostala Elis, ale z otevřených zdrojů
víme, že životní dráha Aleny Vitáskové velmi často procházela trním a hložím a
tvrdou prací.
Autorčino
vyprávění zastihlo Elis v zlomovém okamžiku. Firma ji právě vytrhla z blaženého
nicnedělání na jejím ostrově a vysílá ji
spolu s oddaným pomocníkem
Norbertem do České republiky, kde řadu let nebyla. Má zde zkoumat podezřelé
jednání části podnikatelských kruhů a s nimi propojených politiků,
policistů, státních zástupců a soudců a zjistit, co vlastně chystají. Díky
nasazení zvěda mezi podezřelé a sledování jejich porad on-line s využitím
dokonalé zpravodajské techniky odhaluje jejich přípravy na spuštění
neuvěřitelně rozsáhlého „tunelování“ státního rozpočtu a peněženek odběratelů
zneužitím projektu zavádění obnovitelných zdrojů energie, především
fotovoltaických elektráren a bioplynových stanic. Propojení s politiky
umožňuje podnikatelům nastavit pravidla udělování licencí a cenovou politiku
tak, aby měli zajištěny báječné zisky na dlouhou řadu let. Má to ale být
příležitost jen „pro kluky, kteří spolu mluví“, vetřelci zvenčí se nedostanou
k lízu.
Autorka
zalidňuje příběh velkým počtem jednajících osob, označených smyšlenými jmény,
ale vybavených natolik konkrétními vlastnostmi, že to čtenáře nutně vede
k pokusům o zjištění, o koho se ve skutečnosti jedná. Mýlka není možná jen
v případě letmé zmínky o Kamile, nastupující do čela úřadu: je to sama
autorka. Postava se ale zatím nijak neprojevila.
Není
ostatně vůbec jisté, že všechny jednající postavy mají předlohu ve skutečných
lidech. Zato je jisté, že se vesměs jedná o burany, opíjející se do němoty, se
sklonem k sexuálním výstřelkům a s nezřízenou touhou po penězích,
kvůli jejichž hromadění jsou schopni
jakéhokoli darebáctví. V mimopracovním životě se dopouštějí různých
kousků, které mi nepřipadají humorné, ani mi nepřipomínají Haškův humor ve
Švejkovi. Jsou to prostě strašlivé trapasy, odhalující ubohost popisované
„elity“.
Nicméně
je možné, že odhalení totožnosti jednajících osob by mohlo být inspirujícím
překvapením pro orgány činné v trestním řízení, pokud by ovšem našly
odvahu „dráždit hada bosou nohou“ a pustily se do řešení rebusu. Mezi zájmovými
osobami mohou být mocní lidé, jejichž obtěžování nemístnou zvědavostí by se
zvědavci mohlo nevyplatit.
Jedinou
skutečně kladnou výraznou postavou je roztomilý černý knírač Einstein, miláček
Elis. Nepřetržitě provádí různá uličnictví, jimiž vyvádí z míry Elisina
manžela Igora, ale nikomu neubližuje. Není pochyb, že jeho předlohou je
milovaný pejsek Aleny Vitáskové.
Velký
počet jednajících postav má nevýhodu: sledování dějových souvislostí je
obtížné, s přibývajícími stránkami unavující až do snížení čtivosti textu. Kdo hledá
laciné pobavení, bude zklamán.
Po
věcné stránce obraz, který získává Elis o počínání podezřelých, odpovídá tomu,
co o kořenech „fotovoltaického tunelu“ víme nebo aspoň tušíme. Autorka pouze
skládá jednotlivé části puzzle do souvislého obrazu. Z něho je zřejmé, že
nic z toho špatného, co se při zavádění obnovitelných zdrojů energie
odehrálo, není náhodné a řídilo se podle předem vypracovaného promyšleného
plánu. Vede to k dojmu, že přinejmenším část trestních řízení proti
„solárníkům“ postihuje jen okrajové jevy, zatímco základy zločinu zůstávají
zastřeny. V tom je nezpochybnitelný přínos poselství Aleny Vitáskové:
vyzývá ke stržení masek skutečným „budovatelům tunelu“.
Vyprávění
je ale neúplné, možná záměrně nedokončené: nedovíme se, jak zpravodajská služba
NWO naložila se získanými poznatky. Jisté je, že neposloužily k přijetí
ochranných opatření proti připravovanému rozkrádání finančních prostředků státu
a spotřebitelů. Možná skončily založeny ad acta jako zajímavost pro příští
generaci historiků. Čekají nás ale další dva díly a dá se předpokládat, že poznání
se bude postupně prohlubovat a v třetím dílu se možná dočkáme vyřešení
všech zbývajících záhad.
Žádné komentáře:
Okomentovat