Ve čtvrtek 7.dubna 2016 po složitém
vyjednávání propustila vláda do Poslanecké sněmovny návrh nového zákona o
státním zastupitelství, předložený ministrem Robertem Pelikánem. Napravila tím
nepřátelský zásah bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která stáhla
z Poslanecké sněmovny zpět návrh, předložený exministrem Pavlem Blažkem.
Základní koncepce Pelikánova návrhu je stejná jako v r.2013 a dle mého laického
názoru správná: ruší se vrchní státní zastupitelství a zřizuje se speciální
státní zastupitelství pro vyšetřování závažné hospodářské kriminality a
korupčního jednání, t.zv.”protikorupční speciál”. Tím je zajištěn jednotný
způsob vedení trestního řízení na celém území státu (čili odstraňuje se
nesystémové zachování zemského uspořádání státního zastupitelství), odstraňuje
se nesoulad mezi vymezením úkolů, odpovědnosti a pravomoci na stupni nejvyššího
státního zastupitelství a otevírá se cesta ke zvýšení odborné úrovně stíhání
hospodářské kriminality a korupčních
činů.
Ministr spravedlnosti zaplatil za
rozhodnutí vlády částečným ústupkem ve věci dohledu nad t.z. “protikorupčním
speciálem”. Podle jeho původní představy měl být vedoucí “protikorupčního
speciálu” podřízen přímo pánubohu, což vyvolalo bouři odporu ze všech stran.
Zahnán do kouta, Robert Pelikán nakonec přistoupil na jeho podřízení omezenému
dohledu Nejvyššího státního zastupitelství.
Myšlenka na podřízení “speciálu”
přímo pánubohu je zvláštní a pan ministr obdržel četná varování, že ji poslanci
v žádném případě nepřijmou. Její odůvodnění zvýšením odolnosti státního
zastupitelství proti politickým nebo korupčním vlivům je kouzelné: podlehne-li
jen jeden z “nezávislých” vedoucích státních zástupců, aspoň druhá část si zachová zdraví. Podlehnutí obou
současně je méně pravděpodobné než selhání jednoho z nich. V podstatě jde o
vyjádření hluboké nedůvěry v možnost nalezení takových lidí pro obsazení
vedoucích funkcí, kteří neselžou za žádných okolností. Má-li pan ministr takové
informace o kvalitě sboru státních zástupců, které činí nedůvěru důvodnou, je korupční
prostředí České republiky ještě daleko horší, než si myslí průměrný občan.
Představa, že s náchylností ke korupčnímu jednání je třeba počítat i v orgánech
vynucování práva, je děsivá.
Dlužno podotknout, že ani částečný
ústupek neuspokojuje všechny kritiky návrhu zákona, takže pan ministr nemá ani
v tomto detailu zdaleka vyhráno.
Přetahování kvůli bezdohledovosti
“speciálu” odvedlo pozornost od jiných citlivých míst návrhu. Navenek se zdá,
že umlkli odpůrci rušení vrchních státních zastupitelství, ale mám důvod si
myslet, že jejich odpor pouze bublá pod povrchem a v pravou chvíli vypukne
znova s plnou silou.
Nemluví se ale například o tom, že
přijetí zákona připraví dočasně o místa všechny vedoucí státní zástupce mimo –
možná- nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Nové obsazování míst bude
probíhat cestou výběrových řízení. Je to
jeden z nejvýraznějších přínosů návrhu, neboť na vedoucích místech v řadě
případů stále ještě působí bývalí předlistopadoví prokurátoři, namnoze bývalí
členové KSČ, jejichž myšlení a pracovní zvyklosti jsou aspoň u některých poplatné minulosti. Soustava
státního zastupitelství by se jich jinak zbavovala jen obtížně. Mimo jiné by nový
zákon připravil o místo Josefa Richtra,
okresního státního zástupce v Českých Budějovicích, kdysi “kovaný soudruh”, jehož ideologické indoktrinaci vděčíme za vyvolání politického procesu
podáním obžaloby na doc. Martina Konvičku, předsedu Hnutí proti islámu, kvůli
jeho trapným protiislámským výrokům (ne, nefandím doc. Martinovi Konvičkovi, je
trapný). “Staré struktury” budou postiženy i zrušením Vrchního státního
zastupitelství v Praze, které je po Nejvyšším státním zastupitelství jejich
největším skanzenem. Samořejmě, nepřijdou o práci, ale půjdou do určité
nejistoty, někteří budou muset opustit zabydlenou kancelář. Spolu s bývalými
kolegy, kteří po r.1989 museli opustit státní službu, jsou neviditelnou, nikoli
však bezvýznamnou silou, která určitě působí proti přijetí zákona. Po jejich
boku bojují za jejich “dobré bydlo”, i jinak slušní a nevinní lidé, kteří si možná ani neuvědomují, komu by
prospělo odmítnutí zákona.
Nemluví se ani o tom, že do návrhu
zákona jsou zakleta různá nemravná
zvýhodnění státních zástupců proti úředníkům, podřízeným zákonu o státní
službě. Začíná to u nejvyššího státního zástupce, jemuž od nabytí účinnosti
zákona poběží sedmileté funkční období. Bude-li tedy v kritickou chvíli nejvyšším
státním zástupcem Pavel Zeman, zůstane ve funkci 13-14 let od okamžiku
jmenování, aniž by se podrobil výběrovému řízení podle nového zákona, bude
podléhat přímo pánubohu a bude prakticky neodvolatelný. Patrně to je jeho
odměna za to, že novou koncepci státního zastupitelství vymyslel a probojoval.
Nemění to nic na tom, že jde o zásadní výjimku z principu obsazování řídích
postů výběrovým řízení, ani na tom, že setrvání řídícího pracovníka na jednom
místě po tak dlouhou dobu odporuje poznatkům z oboru psychologie práce. Nemravnost
tohoto opatření zvyšuje posílení postavení nejvyššího státního zástupce uplatněním
falešné mantry o nezávislosti státního zastupitelství: napříště bude vláda
bezmocná v případě selhání nejvyššího státního zástupce, protože pravomoc
odvolání přejde na bezzubý kárný soud. Dochází tím k porušení rovnováhy mezi
sloupy státní moci: moc výkonná se dostává do područí stavovsky zapouzdřené
moci soudní. Naplňuje se Klausovo varování před nástupem soudcokracie. Těmito
úpravami vybočujeme z rámce obvyklých evropských řešení: např. ve Spolkové
republice Německo je odvolání nejvyššího
státního zástupce v pravomoci ani ne vlády, ale pouze spolkového ministra spravedlnosti, který ji
právě před nedávnem bez dlouhých řečí použil.
Dalšího zvýhodnění se dostane státním
zástupcům rušených vrchních státních zastupitelství tím, že přejdou na Nejvyšší
státní zastupitelství, čímž aspoň část z nich si zlepší příjem. Je to patrně úlitba
za upuštění od odporu proti novému zákonu, kterou nevinní daňoví poplatníci
rádi zaplatí.
Zatímco pracovní výkonnost každého
bezvýznamného úředníka, podléhajícího zákonu o státní službě, bude hodnocena
každoročně, u státních zástupců, kteří mají možnost ničit lidem životy, jen
jednou za tři roky. Jako špatný vtip při tom působí zpráva, že ten, kdo se
opakovaně neosvědčí, může být mimo rámec kárného řízení přeložen na jiné
působiště, kde bude v poklidu pokračovat ve špatné práci.
Nejslabším místem navržené úpravy je
ale převzetí současného systému stížnostního a kárného řízení, který je zcela
neúčinný a umožňuje státním zástupcům dopouštět se beztrestně různých
výstřelků, na které doplácejí strany trestního řízení. I nadále chybí zajištění
povinné regresní spoluúčasti státních zástupců na odškodnění, vypláceném státem
obětem jejich pochybení. V rozporu s halasně proklamovanou mantrou o
nezávislosti státního zastupitelství pravomoc konečného rozhodnutí o
proviněních státních zástupců zůstává v rukou kárného soudu, který je velmi
shovívavý. Předložení jejich poklesků soudu je sice v rukou vedoucích státních
zástupců s pravomocí kárných žalobců, ale mezi nimi je s ochotou trestat excesy
nesprávného právního postupu Lenka Bradáčová bílou vránou.
Mohl bych uvést i více výhrad, ale
nemá smysl zatěžovat běžného čtenáře detaily. Koho problém zajímá do větší
hloubky, může porovnat veřejně dostupný vládní návrh s alternativním řešením,
uveřejněným na internetových stránkách spolku Šalamoun.
Poslanci budou mít sice možnost
pozměňovacími návrhy zákon upravit, ale nedělám si iluze. Valná část těch,
kteří se v poslední době k problematice státního zastupitelství veřejně
vyjadřovala, žije dlouhodobě ve věži ze
slonoviny a o tom, co se děje v trestním řízení, má jen mlhavé představy, někdy
dosti vzdálené od reality.
Pochybností ze strany různých kritiků
je tolik, že zdaleka není jisté, kam trnitá cesta zákona povede: zda k přijetí
upravené verze či k zamítnutí a tím k odročení reformy státního zastuitelství o
mnoho let.
Žádné komentáře:
Okomentovat