MINISTERSTVO PRO DESTABILIZACI VĚZEŇSTVÍ

Když ministr spravedlnosti Robert Pelikán hostoval ve středu 9.prosince 2015 v pořadu TV Prima „Show Jana Krause“, vyslovil nespokojenost s názvem svého úřadu. Označil jej za nešťastný. Zvídavému Janu Krausovi a divákům vysvětlil, že by výstižnější byl název „ministerstvo pro nápravu nespravedlností“. Z vlastní zkušenosti věřím, že to řekl z upřímného vnitřního přesvědčení, protože to odpovídá profilu jeho osobnosti,  ale namítám, že spolek Šalamoun byl blíže realitě, když jeho předchůdcům opakovaně radil, aby úřad přejmenovali na „ministerstvo nespravedlnosti“. Stejná rada se vyskytuje v některých mých starších článcích. Dobrá vůle ministra totiž povahu úřadu ovlivňuje jen nepatrně. Více váží zlozvyky, nemravy a zvykové právo úředníků, kteří zde přežívají dvacet i více let, je mezi nimi ještě pár normalizačních zombií a někteří se během krátkého působení ministra s ním ani nepotkají na chodbě. Krátká „životnost“ ministrů je pro úřad pohromou. Jejich mínění úředníci často ani nestačí vzít na vědomí a někteří jsou schopni klást pasivní odpor ministrovým požadavkům.

Po skandálních reportážích ve zpravodajství České televize, odvysílaných 13. a 14. prosince 2015, mám pro pana ministra nový návrh. Jeho úřadu by slušel název „ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“. Česká televize totiž zahájila těžký útok na generálního ředitele Vězeňské služby ČR Pavla Ondráška. Kritizovala jej za to, že podle vyjádření náměstka ministra spravedlnosti, bývalého policejního důstojníka Vladimíra Zimmela, ustavil uvnitř Vězeňské služby ČR dvě „zásahové“ jednotky, čímž překročil svou pravomoc. Zprávu opepřila informací o vyhozených milionech za uskutečnění tohoto  nápadu: na to závistivá lůza dobře slyší. Ministr spravedlnosti se pak měl podle tvrzení ČT vyjádřit, že to může generálnímu řediteli vynést odvolání.

Reportáž jako taková byla sama o sobě ostudou České televize. Zpochybnění postavení generálního ředitele Vězeňské služby ČR není vyprávění vtipu o geniálních policajtech, ale akt, který může vyvolat pokles kázně příslušníků služby se všemi z toho plynoucími následky až do zvýšení četnosti pokusů o útěk a kázeňských provinění. Generální ředitel Vězeňské služby ČR není kašpárek, ale velitel přibližně osmi tisíc ozbrojených příslušníků sboru a muž, odpovědný za více než dvacet tisíc chovanců věznic. Má patřičné vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi ve funkci ředitele věznice. Vzhledem k povaze jeho role  by proto pachatelé útoku měli úzkostlivě dbát etické zásady, že zprávy se mají ověřovat ze dvou zdrojů a zejména velmi bedlivě uvážit, zda je vůbec vhodné, aby se veřejnoprávní televize propůjčila k akci, která může vést k destabilizaci Vězeňské služby ČR. V tomto případě Česká televize neuznala za slušné požádat předem Pavla Ondráška o vyjádření. Ke všemu si na pomoc přizvala Mariána Prokeše, bývalého 1. náměstka odvolaného generálního ředitele Petra Dohnala. To není nestranný, ale silně podjatý zdroj informací, protože má s Pavlem Ondráškem nevyřízené účty za své propuštění ze služby i za vypuzení manželky ze zaměstnání na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR. Doplatil totiž na to, že si neuvědomil, že jako vysoký důstojník ozbrojeného sboru je podřízen přísné vojenské kázni a nesmí soustavně pobuřovat veřejnost proti nadřízeným (nebyl to ovšem jediný důvod jeho zaslouženého vyhazovu, ale to není podstatné).

Výsledkem daného přístupu je šíření zprávy, která je v nejlepším případě nepřesná, čili Česká televize se v zájmu bůhví koho dopustila účelového klamání veřejnosti. V daném případě se nejedná o „zásahové“ jednotky, jak je známe od policie,  ale o malé útvary, které mají zajišťovat eskorty zvlášť nebezpečných zločinců. Mají být umístěny ve dvou věznicích, které jsou křižovatkami a přestupními stanicemi soustavy pravidelných eskort vězňů. Případné nasazení k potlačení vzpour nebo zvládání jiných mimořádných událostí  je druhotnou složkou jejich poslání. Jejich zřízení bylo částí programu reformy vězeňství, s kterým se Pavel Ondrášek ucházel o funkci generálního ředitele. Myšlenku vyvodil ze své dlouholeté praxe dobře hodnoceného ředitele věznic. U bývalé ministryně Heleny Válkové našel pro své záměry porozumění.  Jednotky dosud nejsou formálně ustaveny. Pouze probíhá ověřovací provoz.

Díky účelové jednostrannosti při shromažďování podkladů pro štvavé reportáže veřejnoprávnímu bulváru Česká televize unikla informace, která se ke mně dostala ze dvou na sobě nezávislých a obvykle věrohodných zdrojů: ministr spravedlnosti před nedávnem odměnil za účast na zmíněním projektu oba ředitele věznic, v kterých prověřování probíhá. Chápu, že to je pro něj okrajová záležitost, takže mohl na ni zapomenout. Ale pokud mu to jeho podřízení nepřipomněli, když jej vtahovali do akce proti Pavlu Ondáškovi, je to vůči němu ošklivá zlomyslnost, neboť ho tato okolnost ztrapňuje.

Je dost strašné, když se veřejnoprávní televize angažuje ve prospěch likvidace vysokého státního úředníka. Ještě horší však je, když se do této nepravosti zapojí vysocí úředníci ministerstva nebo dokonce sám ministr. Ministr spravedlnosti je mimo jiné odpovědný za fungování Vězeňské služby ČR. Je v jeho zájmu, aby nedocházelo k nahodilým personálním otřesům ve vedení služby. Pokud jsou nesrovnalosti mezi jeho úředníky a vedoucími služeb, jež mu jsou podřízeny (nejen Vězeňské služby ČR), musí je vyřešit na půdě ministerstva, nikoli  podrýváním autority  jedné ze stran sporu prostřednictvím médií.

Nechce se mi ani věřit, že Robert Pelikán skutečně pojal úmysl odvolat Pavla Ondráška  z funkce, spíše soudím, že pracovníci České televize vytrhli nějaký jeho výrok z kontextu a účelově jej zneužili. Dokud není dořešen spor s bývalým generálním ředitelem Petrem Dohnalem, odvolaným exministryní Helenou Válkovou, bylo by příliš velkým dobrodružstvím začít válku s dalším generálním ředitelem. Pavel Ondrášek je čestný muž a patrně se nebude zdráhat splnit slib, že odejde, aby uvolnil místo Petru Dohnalovi, pokud soud zruší rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání. Je ale dost tvrdý na to, aby způsobil ministrovi potíže, bude-li s ním zacházet neeticky.

Pokud se Robert Pelikán vydává cestou, již naznačují výše popsané nepřístojnosti České  televize a náměstka Vladimíra Zimmela, vstupuje do vyjetých kolejí nešvaru, který do vztahu mezi ministerstvem a Vězeňskou službou ČR vnesl ministr Jiří Pospíšil neblahé paměti za svého druhého mandátu. Když mu problémy přeplněných věznic začaly přerůstat přes hlavu, odvolal generálního ředitele Luďka Kulu (svého souputníka z „tunelu Vidnava“) a na jeho místo dosadil Jiřího Treglera, nejen  zkušeného odborníka, ale navíc muže ryzího charakteru. Až do té doby stačil ministerstvu  na zvládnutí agendy vězeňství odbor, řízený ředitelem, popřípadě třetí náměstek. Populista Jiří  Pospíšil ve snaze ukázat, jak moc mu na problémovém vězeňství záleží, přenesl odpovědnost za ně na svého 1. náměstka. A od této chvíle začala vznikat tradice ministerstva jako činitele, destabilizujícího vězení.

Mezi odborem ministerstva pro řízení vězeňství a generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR  bylo vždy určité napětí. Na ministerstvu spřádali bez dohody s odborníky z Vězeňské služby ČR smělé plány, např. na prodej vazební věznice Pankrác (se zánikem vězeňské nemocnice), zřízení věznice v Balkové nebo pořízení ruiny ve Vidnavě Důstojníkům generálního ředitelství  se plány často nelíbily, ale nikdo se jich na nic neptal. Jedna skupina o druhé si myslela cosi nelichotivého, ale na veřejnost tyto neshody nepronikly a zřejmě neměly vliv na postavení generálního ředitele. A  ministerské projekty se většinou ani neuskutečnily.

S přenesením odpovědnosti na 1. náměstka se začal uplatňovat efekt „nového koštěte, které dobře mete“ a víra, že „s úřadem bůh naděluje rozum“. Náměstci a ministři stojí v hierarchii výš než pouhý ředitel odboru, proto si troufají s generálními řediteli jednat vrchnostensky, a to hezky z vysoka. Pospíšilův první náměstek zacházel s Jiřím Treglerem tak, že znechucen odešel (byli jsme s Johnem Bokem svědky ponižujícího zacházení). Petra Dohnala bryskně odvolala Helena Válková tempem, jež všem okolo vyrazilo dech. Ani jeden z nich si ale nedovolil likvidované generální ředitele veřejně zpochybňovat, dokud nezahájil Petr Dohnal „ odboj“ s podporou Mariána Prokeše a přiměl tak Helenu Válkovou a později i Pavla Ondráška, aby se ozvali.  Okolnost, že od náměstka ministra dlouhodobě pronikají pověsti o připravovaném odvolání generálního ředitele, je samo o sobě dost velká nepřístojnost, která by měla stačit na odvolání náměstka z funkce. Ale útok přes veřejnoprávní televizi je nehoráznost, jaká zde dosud nebyla.

Ke každému z generálních ředitelů by se daly najít nějaké větší nebo menší výhrady. Všichni čtyři mají ale jedno společné: jsou perfektní profesionálové, po této stránce výrazně převyšující své „katy“. Určité odbornou vybavenost k posouzení použitelnosti  generálního ředitele lze přiznat pouze Heleně Válkové, která se vězeňstvím dlouhodobě zabývala (zjistil jsem až se zpožděním), ale jak Pospíšilův náměstek, tak bývalý policista Vladimír Zimmel jsou čiří amatéři, kteří by měli s generálními řediteli jednat s patřičnou úctou.

Netuším, jak by asi ministr Robert Pelikán zdůvodnil okamžité odvolání Pavla Ondráška. Nicméně pokud by mělo dojít k tomu, že by ministři za hnutí ANO v krátkém čase po sobě zlikvidovali dva generální ředitele Vězeňské služby ČR, jimž  z profesního hlediska není mnoho co vytknout, koaliční partneři by si měli vynutit odchod hnutí ANO z ministerstva spravedlnosti. Hnutí ANO nelze vyčítat, že z důvodu krátkosti své existence nemá připravené kádry na všechny funkce, které se mu nabízejí (ostatně „klasické“ strany na tom nejsou o mnoho lépe), ale jeho nevyzrálost nesmí působit rušivě na chod státu.

Mimochodem: Heleně Válkové hnutí ANO vyčítalo personální destabilizaci resortu… a potupně ji vyhodilo.