ODBOJ ŽALOBCŮ

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán představil na tiskové konferenci dne 29.září 2015 návrh nového zákona o státním zastupitelství v podobě, v které má být na přelomu let 2015/2016 projednán ve vládě ČR. V brilantním výkladu vykreslil na první pohled sympatické rysy navrhované úpravy: soustava státního zastupitelství se zjednoduší, bude lépe zajištěna procesní nezávislost jednotlivých státních zástupců při souběžném zvýšení tlaku na jejich odpovědnost za výsledky práce včetně usnadnění vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění za důsledky nesprávného úředního postupu, procesy vnitřního řízení budou jednoduší a přehlednější a posléze zřízení speciálního státního zastupitelství přinese prohloubení specializace státních zástupců spolu se zvýšením jejich odbornosti. Reformovaná soustava bude dynamičtější  a bude lépe plnit úkoly. Výhrady k návrhu, které se tu a tam ozývají, jsou dle pana ministra neoprávněné

Projednávání zákona v Parlamentu bude zasvěcen r.2016, s nabytím účinnosti se počítá od poloviny r.2017. Celkové  vyznění ministrova výkladu včetně odpovědí na otázky novinářů bylo velmi optimistické.

Robert Pelikán se ve výkladu nezabýval podrobnostmi.  Jak se ale říká, „ďábel se skrývá v detailu“, takže na základě jeho sdělení nelze komplexně posoudit kvalitu návrhu. Spolek Šalamoun, který je dlouhodobě neúprosným kritikem výstřelků státních zástupců a  vývoj nového zákona proto soustavně sleduje, podporuje přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu a zřízení speciálního státního zastupitelství. Právě kvůli výhradám k podrobnostem ministerského návrhu zákona v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, vydal jako soubornou připomínku svůj alternativní  návrh zákona, který je dostupný na jeho internetových stránkách. Zdá se, že v rámci vypořádání připomínek z meziresortního připomínkového řízení se ministerský návrh zákona přiblížil „šalamounskému“. Například již se nepočítá se zastupováním obžaloby u vrchních soudů státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, ale tato úloha přejde na krajská státní zastupitelství. Má to logiku: u druhostupňových soudů budou intervenovat druhostupňoví žalobci. Odvrací se nebezpečí, že by se rušení vrchních státních zastupitelství scvrklo na pouhé „přemalování cedulí na vratech“, které by státním zástupcům umožnilo setrvat pod jinou hlavičkou až do důchodu v kancelářích, v nichž se někteří zabydleli ještě v neblahých dobách existence komunistické prokuratury. Další sblížení obou návrhů se týká struktury speciálního státního zastupitelství, v němž mají působit jako pomocníci státních zástupců odborníci z neprávnických profesí. Bohužel je současně patrné, že v ministerském návrhu zůstala zachována bezzubá alibistická úprava přístupu ke kárným proviněním státních zástupců.

Z optimistického vyznění ministrova výkladu nelze automaticky vyvozovat, že cesta návrhu ke schválení Parlamentem bude hladká. Naopak soudím, že povede „trním a hložím“, neboť odpůrců nejen návrhu nového zákona, ale jakékoli změny poměrů ve státním zastupitelství je více než dost. Signalizuje to například  nevlídný článek na lobbistickém serveru Česká justice, vydaný v den konání tiskové konference uvádějící podrobné informace o výhradách k návrhu, obsažených ve vyjádřeních, která na žádost redakce jí zaslala všechna  krajská státní zastupitelství. Výhrady lze shrnout do několika málo bodů. Odpůrci především soudí, že není vhodné rozbíjet soustavu, která se osvědčila a funguje bez větších závad. Chválí tedy svou  práci, ale  staré české přísloví říká, že „samochvála smrdí“. Zlobí se kvůli tomu, že u druhostupňových vrchních soudů již nebudou intervenovat státní zástupci z třetího stupně soustavy. Nechtějí ani slyšet o možnosti, že by se po  státních zástupcích mohla vymáhat regresní spoluúčast na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu. Velmi jim vadí vznik speciálního státního zastupitelství, jež má být značně nezávislým úřadem. V krajní poloze odpůrci soudí, že zákon vůbec není potřebný, v nejhorším by jej nahradila malá novela.

Protože ideovými původci návrhu na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu jsou Pavel Zeman a jeho blízcí, jsme svědky vnitřního rozpolcení komunity státních zástupců, v němž hraje ministerstvo zástupnou úlohu.

Nehodlám se na tomto místě zabývat obhajobou záměru přejít na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřídit speciální státní zastupitelství, neboť bych se pouze opakoval.  Námitky proti návrhu na vydání nového zákona, které uplatnili krajští státní zástupci, považuji za zástupné. Pravé důvody jejich odporu k hrozící reformě mají povahu existenciální: jde o obranu zavedeného stylu života a práce a „dobrého bydla“.

Znepokojení státních zástupců krajských a vrchních státních zastupitelství je pochopitelné: reforma by se dotkla jejich existenčních podmínek a záměr na její uskutečnění je uvádí  do nejistoty o jejich dalších osudech. Státní zástupci vrchních státních zastupitelství mají obavu, že se budou muset přemístit do neznámého pracovního prostředí, byť se zachováním vysloužených platů. Všichni vedoucí státní zástupci vědí, že neodvratným důsledkem přijetí zákona bude dříve nebo později konec jejich mandátu a nutnost podrobit se výběrovému řízení při jeho obnově nebo při pokusu o získání jiného. Krajští státní zástupci si uvědomují, že z přímé podřízenosti nejvyššímu státnímu zástupci vyplynou vyšší nároky na jejich výkonnost a kvalitu práce. Ti, kteří se postavili na odpor, si možná střízlivě spočítali, že jejich naděje na pokračování ve funkci po nabytí účinnosti zákona je nulová.

Odpůrci reformy získali podporu  části novinářů a některých politiků, zatímco  ministrovi téměř nikdo netleská. Nepříjemné chvilky patrně prožil při vystoupení v Událostech, komentářích dne 29.září 2015, kdy ho moderátor tísnil připomínáním jeho dřívějších názorů na podobu zákona, zásadně odlišných od současných. To ale nebylo férové. Přirozeným důsledkem skomírání polistopadové novodobé „národní fronty“ tradičních stran a zaujetí jejich míst v Parlamentu „vizigoty“ má přirozeně za následek nahrazení zkušených politických harcovníků vytlačených politických stran mandanty „vizigotů“, postrádajícími politické zkušenosti a bez dostatečně širokého rozhledu po spravovaném resortu. Rozpor mezi starými a současnými názory Roberta Pelikána neznamená nic jiného než tolik, že pan ministr sbírá zkušenosti a názorově se vyvíjí.

Nevoli kvůli tiskové konferencí projevili někteří poslanci vládních i opozičních stran, kteří se cítí dotčeni tím, že nebyli seznámeni s návrhem zákona dříve než novináři. Robert Pelikán vysvětlil, že nemá smysl poslance informovat dříve, než dá vláda souhlas k předložení návrhu Poslanecké sněmovně. To je sice pravda, ale spíše se nabízí otázka,

k jakému účelu sloužilo seznámení novinářů s hrubými obrysy návrhu zákona, když k jeho předložení vládě dojde až za několik měsíců. Ministrovým cílem určitě nebylo popudit politiky a novináře, ale povedlo se mu to. Nechce-li již na zdokonalení konceptu zákona dále pracovat s použitím podnětů z veřejné diskuse, považuji časování tiskové konference za mimořádně nešťastné.