UVÍTÁNÍ MARIE BENEŠOVÉ

Je definitivně rozhodnuto: Marie Benešová vstoupí do dějin resortu spravedlnosti jako první český ministr spravedlnosti, kvůli jehož jmenování vyšly protestující davy do ulic. Tendenční Česká televize sice hlásá, že lidé protestovali proti Andreji Babišovi a až na druhém místě proti změnám v čele ministerstva spravedlnosti, ale svolavatelé zvali na „pochod za nezávislost justice“ a odpor proti Andreji Babišovi uvedli až na druhém místě (je to jemný náznak, že mediální fronta není Andreji Babišovi a jeho favoritce nakloněna). Do dějin se Marie Benešová možná zapíše také jako nejhorší personální rozhodnutí Andreje Babiše jako předsedy vlády. Osoba méně posedlá ctižádostivostí než ona  by po zhlédnutí obrazu protestujících davů rychle funkci odmítla. Spíše ale očekávám, že budou společně s předsedou vlády horlit proti svedeným mladým lidem, jak by to dělala předlistopadová režimní propaganda. Vracíme se před Listopad: strana a vláda ví lépe, co je správné, než pomýlený lid.

Pro horlení pro a proti jejímu jmenování jsou příznačné omyly na obou stranách. Svolavatelé „pochodu“ mají obavu, že Marie Benešová odvolá nejvyššího státního zástupce. Nevysvětlují při tom, proč by ho bylo škoda. Možná si nevšimli, že Pavel Zeman, v době svého nástupu usilující o reformu státního zastupitelství, a současná „brněnská sfinga“ jsou rozdílné osobnosti. Hlavně nevědí, že Pavel Zeman ze své pozice nemůže zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo, a pokud by to přece jen zkusil, narazil by v soustavě na odpor. To zde již přece jednou bylo v souvislosti  se zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka. Vypukla dvouletá „válka žalobců“ a následoval pád Renaty Vesecké.

Andrej Babiš ve prospěch Marie Benešové zdůrazňuje, že ji kdysi do funkce  jmenoval „Otakar Motejl, legenda české justice“ a odvolal ji Pavel Němec kvůli jejímu odporu proti jeho jednání ve prospěch „katarského prince“. Obě strany dávají najevo neznalost: nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Zkušenost z odvolání Marie Benešové a Renaty Vesecké ukazuje, že prosadit takový návrh ve vládě není jednoduché. Takže: Marii Benešovou nejmenoval Otakar Motejl, ale vláda Miloše Zemana, a nepropustil ji Pavel Němec, ale vláda Jiřího Paroubka. Andrej Babiš ovšem neví, kdo a proč Otakarovi Motejlovi vnukl myšlenku na její jmenování a nezná temné pozadí jejího brojení proti rozhodnutí Pavla Němce vyhovět katarské žádosti o předání „princova“ trestního stíhání do Kataru. Ani Pavel Zeman se jí nemusí bát, protože by musela návrh na jeho odvolání prosadit ve vládě. Andrej Babiš si také neuvědomil, že Otakar Motejl navrhl jmenování ženy v nejlepších letech, kdežto jeho favoritka už je za horizontem své intelektové výkonnosti.

Kdo zná složitost kompetenčních vztahů mezi ministrem a státním zastupitelstvím a vnitřních kompetenčních vztahů ve státním zastupitelství, nemůže dávat jmenování Marie Benešové do souvislosti s možným podání obžaloby v kauze Čapí hnízdo. Představa, že si Marie Benešová zavolá „na kobereček“ státního zástupce Šarocha a přikáže mu, aby okamžitě zastavil trestní stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo, odpovídá poměrům v době, kdy probíhal proces s generálem Heliodorem Pikou. Stejně tak takový příkaz nemůže dát Pavel Zeman. Nejlepší jsou nejjednodušší řešení: Jan Kněžínek zaskočil náhlým rozhodnutím Andreje Babiše, který nemohl nechat ministerstvo neobsazené. Funkce ministra spravedlnosti je natolik nevděčná, že její obsazení je vždy obtížné. Není tak důležité, zda uchazeč má sílu na  zvládnutí úřadu, jako jeho ochota funkci přijmout.  Proto Andrej Babiš sáhl tam, kde se domníval, že uspěje. Mimoděk podal důkaz naléhavosti zřízení Nejvyšší rady soudnictví, protože justice si nezaslouží, aby se s řízením resortu nakládalo chaoticky. Možná ale měl přece jen šťastnou ruku: dojde-li k bouřlivým veřejným debatám v souvislosti s kauzou Čapí hnízdo, zlolajná pavlačová výřečnost Marie Benešové přijde ke cti.

NEVSTOUPÍŠ DVAKRÁT…

Přísloví „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ vyjadřuje skutečnost, že život je řetěz nepřetržitých změn. O jeho platnosti se od 23. dubna 2019 začali přesvědčovat obžalovaní u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v trestním řízení soudním, které probíhá znova od začátku po odebrání případu „soudkyni OLO“, tedy Ivetě Šperlichové , uznané Ústavním soudem za podjatou. Původní kauze a paní soudkyni zvlášť jsem v loňském roce věnoval několik článků, z nichž by k základní orientaci nejlépe posloužily dva: „Lidský odpad čeká na rozsudek“ a „Spravedlnost podle soudkyně OLO“, dostupné na mém bloggu.

Ústředními postavami jsou dvě bratrské dvojice „Rošťáci“ Roman a Jan Šulyokové a „Slušňáci“ Ladislav a Jan Lebánkovi, které se od sebe navzájem výrazně liší zejména stavem trestního rejstříku. Zatímco „Slušňáci“ jsou bezúhonní, „rošťák“ Roman Šulyok je recidivista s „našetřenými“ tresty v úhrnné výši 22 let odnětí svobody a ani Jan není zcela bezúhonný. „Slušňáky“ doplňuje „kompars“ různých pomocníků a důchodce Jozef Kajaba, bývalý slovenský policista, jako domnělý zprostředkovatel dodávek tabáku. Nevýznamnou roli „komparsu“ na straně Romana Šulyoka hraje jeho mladší bratr Jan. S jednotlivci čelí obžalobě společnost Vltava Holding a.s.

Mezi zájmy „Rošťáků“ a „Slušňáků“ v tomto řízení jsou nezhojitelné  rozpory, čili každý z nich má dva protivníky: žalobce a spoluobžalované.

Spouštěčem soudního řízení je obžaloba státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Ivy Bicanové. Je to neobvyklý zmetek, v němž se do referátu o výpovědi jednoho ze „Slušňáků“ dostala část výpovědi obv. Romana Šulyoka z přípravného řízení. V době, kdy se mi obžaloba dostala do rukou, objektivní procesní lhůta pro podání kárné žaloby na autorku již vypršela.

Základem obžaloby je podezření, že obžalovaní měli mít v úmyslu vyrábět padělky cigaret Marloboro a s tím úmyslem se pokoušeli zprovoznit výrobní a balicí linku, kterou „Rošťáci“ přivezli  do skladu „Slušňáků“ v Lůžkovicích. Kdyby se jim záměr zdařil, výrobou a prodejem cigaret z nezdaněného tabáku by jim vznikl prospěch na úkor státu krácením spotřební daně a společnost Philips Morris by utrpěla škodu zneužitím značky. Zprovoznění se jim nedařilo a jejich úsilí ukončila policie a celníci v neděli 26. srpna 2012 vpádem do skladu, při němž zatkli celý „kompars“. V této souvislosti stojí za zmínku popis způsobu nakládání policistů se zatýkanými, který podal jeden z obžalovaných řemeslníků. Tehdy 64letý diabetik vypověděl, že dostal kopanec do břicha, byl bit a skončil na zemi. K výslechu šel ve 4 ráno a v 6 jej odvezli do nemocnice, když jej policie odmítla přijmout ve zbědovaném stavu do cely předběžného zadržení.

 „Slušňáci“ daň z tabáku okamžitě zaplatili, i když tvrdí, že tabák pouze nevědomky skladovali. Oficiálním důvodem pro snahu o zprovoznění linky byl záměr Romana Šulyoka prodat ji na Ukrajinu. Povinnost zaplacení spotřební  daně za tabák může splnit dopravce, skladovatel nebo nabyvatel. Její zaplacení „soudkyně OLO“ vyhodnotila jako  účelový úkon k odvrácení trestní odpovědnosti. Výši vypočítané daňové povinnosti vedla v rozsudku nadále jako škodu, jejíž velikost určuje právní kvalifikaci trestného činu. Při uznání nulové škody by posunula hranici ukládaných trestů směrem dolů a také by ztížila legalizaci odposlechů. Je to varovný příklad: ze zaplacení daně nevzniká obviněným žádná výhoda, naopak poskytli bona fide důkaz proti sobě. Navíc přichází o peníze, které by možná nakonec zaplatil skutečný majitel tabáku, kdyby se policie obtěžovala jeho vypátráním.

„Řeka“, do které obžalovaní vstoupili 23. dubna, se hodně liší od té původní. Soudí se ve stejné soudní síni jako původně, ale dost věcí se změnilo. Především mezi obžalovanými na lavici obžalovaných chybí „otec projektu“  Roman Šulyok. „Soudkyně OLO“ vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání zastavila. Žalobce Petr Matoušek se neodvolal. Protože o jeho vyloučení do samostatného řízení a o následném zastavení trestního řízení „soudkyně OLO“ rozhodla před rozhodnutím Ústavního soudu o její podjatosti, na rozdíl od svého bratra zůstal mimo hru. Společnost Vltava holding a.s. sice napadla její rozhodnutí podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale po několika měsících od jejího podání na něj nikdo nereagoval.

Do samostatného řízení vyloučila také  věc jeho bratra Jana, jehož odsoudila až po vydání nálezu Ústavního soudu. Vyneslo jí to kárnou žalobu a Vrchní soud v Olomouci zrušil obě její výše zmíněná rozhodnutí. Proto Jan Šulyok sedí znova na lavici obžalovaných.

Odlišná je atmosféra v soudní  síni. Žoviální předseda senátu pozorně naslouchá výpovědím obžalovaných a nestresuje je vpády do jejich výkladu, pokud vypovídají spontánně a souvisle. V případě nutnosti jim taktně pomůže otázkami, když je zřejmé, že jim udržení nitě výkladu činí potíže. K dobrému dojmu přispívají i obě přísedící, které na rozdíl od různých svých kolegyň od jiných soudů neztratily dar řeči a dokonce ani neusínají. Po předsedově levici září jako vycházejí slunce načechraným účesem dáma, která se výraznýma velkýma očima přímo vpíjí do vyslýchaných obžalovaných a téměř ke každému má jednu nebo i více otázek, které nejsou vždy příjemné, ale jsou vždy k věci. Četností otázek zastiňuje žalobce s náskokem.  Přísedící po předsedově pravici ji vhodně vyvažuje, neboť je tmavovlasá a otázky sice  položila jen dvě, ale i to je více než obvyklá nula.

Žalobcem stejně jako v minulosti je státní zástupce ze zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně Petr Matoušek, který sice změnil účes tak důkladně, že jsem si nebyl jist jeho totožností, ale chuť dostat obžalované do tepláků jej neopustila. Nicméně velkou aktivitu nevykazuje.

Za zmínku stojí, že poškozená společnost Philip Morris vyslala jako zmocněnkyni k zajištění svých práv advokátku Karin Pomaizlovou. Není to jen tak leckdo.  Karin Pomaizlová, partnerka Taylor Wessing Praha, byla v celosvětovém žebříčku World Trademark Review 1000 pro rok 2018 ohodnocena druhým místem za vynikající servis při poskytování kompletního právního servisu v oblasti ochranných známek. Zájmy svého klienta hájí v tomto řízení častými otázkami velmi důkladně, až nepříjemně. Četností otázek daleko předčila státního zástupce.

Obžalovaní při výsleších vypovídali v podstatě totéž, co  v původním řízení. Poněkud se odchýlil spolupracující obviněný Jiří Uhřík, který projevil nevídanou velkorysost prohlášením, že šest milionů Kč, o které ho údajně měli připravit „Slušňáci“, již „neřeší“. Mimo to ho do rozpaků přivedli někteří obhájci, kteří chtěli vědět, jaký obsah má jeho doznání, podmiňující přiznání statusu spolupracujícího obviněného, tedy k čemu se vlastně doznává.

Více než dříve vyvolaly výpovědi obžalovaných dojem, že toto řízení je další ukázkou procesů, jimiž policisté a s nimi souznící žalobci, trpcí posedlostí za každou cenu prokázat vinu, zbytečně zatěžují soudy a v krajním případě přispívají k přeplňování věznic.

Příkladem je případ důchodce Jozefa Kajaby, bývalého slovenského policisty. Se „Slušňáky“ jej pojí mnohaleté osobní přátelství. Podniká jako poradce a zprostředkovatel obchodů. Policie si jej vytipovala jako obstaravatele tabáku pro údajně připravovanou výrobu cigaret. Odposlouchávala jej a když mluvil o rýži, vykládala to jako řeč o tabáku, když mluvil o čemkoli jiném, byly to komponenty, potřebné pro výrobu cigaret. Na tomto základě byl obžalován. Mimo Lebánků jej nikdo z obžalovaných nikdy neviděl a žádné důkazy o jeho úloze v obstarání tabáku se nenašly. Soudkyně „OLO“ jej proto nepravomocně zprostila obžaloby. Protože ale její rozsudek jako by nebyl, usedl znova na lavici obžalovaných.

Rozpaky vzbuzuje obžalování „komparsu“. Nechápu, proč žalobce žaluje řemeslníky, kteří se nechali najmout k uvedení zařízení na výrobu cigaret do provozu pod legendou, že je mají připravit na předvedení ukrajinskému zájemci  o jeho zakoupení. Přesvědčení, že chtěli umožnit nezákonnou výrobu napodobenin značkových cigaret, žije pouze v chorých myslích policistů a žalobce, ale není ani náznak, že obžalovaní skutečně sledovali tento cíl. Platí to i o ostatních příslušnících „komparsu“.

Díky nedůslednosti policie řízení trpí důkazní nouzí ve vztahu k původu a vlastnictví nalezeného tabáku. Orgány činné v trestním řízení včetně soudkyně „OLO“ jej považují za majetek Lebánků. Podle nich jedině oni mohli nákup financovat. K jejich škodě vykládají zaplacení spotřební daně, jímž projevili odpovědnost skladovatele nezdaněného tabáku. Jiný důkaz ale chybí. Přitom při příjezdu kamionu a doprovodného osobního vozidla na překladiště byli na místě přítomni celníci. Nafotografovali vozidla a tváře osob, ale nezkontrolovali osobní doklady, doklady od vozidel a nechali je odjet. Až to působí dojmem, že celníci na kamion sice čekali, ale stačilo jim ke spokojenosti pouze zjištění, že tabák po přeložení putoval do Lůžkovic.  Nikdy se nezjistilo, odkud kamion přijel, kde tabák naložil, kdo objednal a zaplatil zboží i přepravu.   Ať přijel kamion odkudkoli, je velmi pravděpodobné, že projel mýtnými branami, takže bylo možné jej vystopovat. Působí to dojmem, že důkazní nejistota se orgánům hodila, protože jim umožnila postupovat proti Lebánkům podle zásady „in dubio contra reo“.

Po prvních dvou dnech obnoveného hlavního líčení obžalovaní a jejich obhájci projevovali spokojenost s výměnou senátu a na své vyhlídky nahlíželi s mírným optimismem. Nezbývá, než  je upozornit, že žoviální chování soudce není automaticky předpovědí zprošťujícího rozsudku, zvlášť když o něm hlasují také přísedící, do jejichž hlav nevidíme. Připusťme ale, že cesta k případnému odsouzení bude aspoň méně bolestivá než v minulém procesu. I to je plus.

PROVOKATÉR A HYSTERICI

Humor je lék, chránící před zoufalstvím. Proto nepovažuji za svatokrádež, nacházím-li v trapnostech našeho politického života komické prvky. Komickou stránku mají odezvy jinak smrtelně vážných politických představitelů na rozhodnutí Andreje Babiše nevzdáti se funkce předsedy vlády ani v případě, že na něj státní zástupce podá obžalobu. Chápu: cílem vyvolání jeho trestního stíhání bylo napravit jejich politický neúspěch a snažení nevede k žádoucímu úspěchu. Andrej Babiš nehodil ručník do ringu, když mu policie sdělila obvinění. Pro republiku mělo být obrovskou ostudou na mezinárodním poli, že má trestně stíhaného předsedu vlády. Ale nakonec vidíme na obrazovkách, že politici na mezinárodních setkáních ho poplácávají po ramenou a jednají s ním jako s rovným. Proplouvá mezi nimi jako ryba ve vodě. Už to jeho poražené protivníky musí pěkně štvát. Ani  toho ale  nebylo dost. Právě se dověděli, že ani po podání obžaloby se ho nezbaví, a proto upadají do hysterie.

Andrej Babiš pouze řekl, co udělá, kdyby …Proč je kolem toho tolik rozčilení ? Ovlivní soudní řízení jeho výkon ve funkci ? Vždyť může svou přítomnost v soudní síni omezit na nezbytné minimum a dále se naplno věnovat svému úřadu. Co zvládla Alena Vitásková, zvládne také.

Je ale vůbec jisté, že padne obžaloba ? Není to vzrušení kvůli úmyslu nedbat na obžalobu poněkud předčasné ? A mají kritici jeho rozhodnutí jasno, jak se zachovají, pokud  skutečně setrvá ve funkci bez ohledu na obžalobu? Mají připravenu taktiku opatření, jimiž by ho v tom případě přiměli k odstoupení ? Soudím, že nejspíš zůstanou u jalových řečí.

Ještě zajímavější je otázka, jaká by byla odezva veřejnosti  na   odložení či přímo zastavení trestního stíhání. Nezdá se, že by křiklouni nad možností takového vývoje přemýšleli a že by měli plán, jak  takovou situaci řešit. Patrně by neudělali nic, takže jsou jen směšní.

Zastavení trestního stíhání ale není vůbec vyloučeno. Na žalobci bude ležet při rozhodování velká tíha odpovědnosti. Podání obžaloby může mít vedlejší účinky na výkon úřadu  předsedy vlády, čili nabízí se otázka, zda nevznikne z projednávání obžaloby více škody než užitku. Ne každý tíhu odpovědnosti unese. K zastavení trestního stíhání soudního může dojít i z jiných důvodů, např. proto, že společnost Immoba a.s. vrátila do státní pokladny dotaci, takže nevznikla škoda. Nebo může státní zástupce uznat, že Andrej Babiš neměl formálně se společností Čapí hnízdo nic společného, čili do řízení o udělení dotace nemohl zasahovat a tedy nemohl způsobit Evropské unii škodu.

Křik, který vypukl po oznámení Andreje Babiše, je tak naprosto předčasný. Kdyby měl pan obviněný smysl pro černý humor, nebylo by nepředstavitelné, že se doma s manželkou smějí, jak stačilo pár jeho slov na „vytočení“ politických odpůrců. Politická hysterie nemá program, nikam nevede, je jen  směšná.

KULHAVÁ SPRAVEDLNOST

Vyšlo na České justici 19.4.2019

Některé servery přinesly v těchto dnech zprávu, že předseda Nejvyššího soudu ČR podal kárnou žalobu na soudkyni zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Ivetu Šperlichovou.

Oficiální důvody nejsou známy, podle dohadů mělo její provinění spočívat v tom, že soudila a rozhodla v kauze, v které obžalovaní vznesli námitku podjatosti proti ní .

Zpráva mě překvapila, protože Pavel Šámal obvykle odmítá zabývat se kárnými návrhy. Jednak tvrdí, že jeho soud není personálně vybaven na prověřování kárných podnětů, ale hlavně hlásá teorii, že kárným žalobcem má být primárně předseda soudu, který je přímým nadřízeným napadeného soudce. Nedbá toho, že jeho předchůdkyně Iva Brožová při stejném nevyhovujícím vybavení soudu občas pohnala před kárný senát soudce z nižšího patra soustavy, a zákon č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců neříká nic o přednostní věcné příslušnosti kárných žalobců, bezprostředně nadřízených provinilci. Soustava kárných žalobců je pyramidální a každý předseda soudu je kárný žalobce vůči všem soudcům, kteří působí u jeho soudu a pak také u všech soudů nižšího stupně v obvodu jeho působnosti.

O místní a věcné příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala jako kárného žalobce nemohou být pochybnosti: podléhají mu všichni soudci v ČR. Důvod k překonání obvyklé neochoty zabývat se kárným podnětem je jednoznačný: pan předseda Nejvyššího soudu ČR vyhověl návrhu ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Ten na něj přenesl vlastní odpovědnost kárného žalobce, jemuž 24. dubna 2019 marně vyprší subjektivní lhůta k podání kárné žaloby.

Zpráva o kárném stíhání paní soudkyně Šperlichové, bývalé horlivé členky KSČ, jistě potěší řadu lidí, do jejichž osudů neblaze zasáhla. Kromě nich potěší i další „zákazníky justice“, kteří si z jakýchkoli důvodů stěžují na beztrestnost soudcovské svévole: konečně aspoň na jednu hříšnici došlo.

Ve skutečnosti tento případ odhaluje míru bezbrannosti občanů proti individuálním selháním soudců. Především je výjimkou mezi mnoha podněty, z nichž většina se ke  kárnému soudu nedostane. Pravidlem totiž je buď jejich úplné ignorování kárnými žalobci nebo jejich odmítání pod nejrůznějšími, často přímo hloupými záminkami. Podle zkušeností občanských aktivistů soustava kárných žalobců téměř vždy zaujme postavení „obrany hradu“ proti útočníkům z řad občanské chátry.

Na přístupu kárných žalobců k chování soudkyně Ivety Šperlichové je přímo úděsná délka cesty od prvního z celé kontinuální řady kárných podnětů až k podání kárné žaloby.

První podnět k jejímu stíhání jsem totiž podal 30. července 2017 kárnému žalobci Robertu Grygovi, předsedovi Vrchního soudu v Olomouci. Nepřímo mě k tomu podnítil    novinář Luboš Xaver Veselý, který zveřejnil zvukový záznam jejího monologu na poradě senátu. V něm se vyjadřovala jako o mladé hulákající krávě  o matce obžalovaného, která při veřejném zasedání soudu po pěti letech marného úsilí o zvrácení synova rozsudku nezvládla emoce a opustila soudní síň. Paní soudkyně ji tehdy potrestala pokutou 3.000 Kč a přikázala justiční stráži, aby odcházející dámu vyvedla z budovy. Usnesení o pokutě vzala ale ihned zpět a s neoprávněným příkazem si justiční stráž poradila: doprovodila dámu do kavárny v přízemí soudní budovy. Byl jsem přítomen incidentu a mám z něj zvukový záznam, který tvrzení o hulákání vyvrací.

 Dále pak paní soudkyně o obžalovaných mluvila jako o lidském odpadu a jejich obhájce tupila urážlivými slovy. Používala  při tom i vulgární výrazy a na konci monologu vyprávěla oplzlý vtip. Znám osobně „hulákající mladou krávu“, která je o něco málo starší než paní soudkyně a je to důstojná dáma, úspěšná podnikatelka. Ostatní napadené jsem poznal náhodně až později. Sledoval jsem pak jejich trestní řízení přímo v soudní síni, takže mám nezávislou představu o oprávněnosti jejich nářků na její chování.

Sama okolnost, že někdo potají nahrál její monolog a umožnil jeho zveřejnění, naznačuje možnost, že alespoň nějaké části pracovníků soudů připadá její chování nepřijatelné.

Jsem přesvědčen, že soudce, jehož myšlení ovládají výše zmíněné postoje k obviněným a jejich obhájcům, je chronicky podjatý, a nelze od něj očekávat nestranný přístup k  obviněným. Proto by vůbec  neměl soudit.

Kárný žalobce Robert Gryga kárný podnět odmítl s tím, že kárný soud by nezákonně pořízený zvukový záznam jako důkaz nepřijal. Následovaly pak různé aktualizace, které si kární žalobci přehazovali jako horké brambory. Posléze jsem navrhl ministrovi spravedlnosti Janu Kněžínkovi, aby nechal přezkoumat způsobilost paní soudkyně k výkonu funkce. Je to jinak příjemná dáma, takže mi je líto, že jsem musel učinit tento tvrdý krok, ale více lituji obžalované, kteří se dostávají do jejích rukou. Pan ministr se ale možná podnětem vůbec nezabýval a zřejmě nestihne jeho vyřízení do konce subjektivní procesní lhůty, která vyprší 24.dubna 2019. Neochota řešit kárné podněty ostatně obecně patří k typickým projevům jeho přístupu k využívání pravomoci ministra.

Šťastnější byl osud kárného podnětu, který podala společnost Vltava holding a.s. v listopadu r.2018. Úspěchu těchto stěžovatelů zřejmě napomohl neúmyslně Ústavní soud, který paní soudkyni uznal za podjatou a přiměl tím Vrchní soud v Olomouci, aby jí odebral daný případ.

Ministr spravedlnosti má silnější postavení jako kárný žalobce než předseda Nejvyššího soudu, neboť jeho kompetenci podléhají také všichni státní zástupci.  Janu Kněžínkovi nic nebránilo, aby rozhodl o tomto pozdějším podnětu, ale dal přednost přenesení odpovědnosti na Pavla Šámala. Je ovšem možné, že tím předešel zmaření podání kárné žaloby z důvodu propadnutí jeho  subjektivní procesní lhůty. Ta  běží od okamžiku, kdy se kárný žalobce doví o podezření na kárné provinění a předseda Nejvyššího soudu ČR se patrně o případu dověděl až z podání ministra spravedlnosti.

Od 30. července 2017 soudkyně Iveta Šperlichová soudila nerušeně dál. Je možné, že do současnosti poškodila několik dalších obžalovaných navíc k těm, jichž se týkaly výše zmíněné podněty. Narostl také výčet „hříchů“, jež jsme jí postupně vytýkali. Zde je jejich přehled:

1/ Zachovala se nepřiměřeně k matce odsouzeného, která neunesla napětí a opustila soudní síň. Při poradě senátu pak o ní mluvila jako o „hulákající mladé krávě“.

2/ Nezajistila eskortu pro recidivistu Romana Šulyoka ( se součtem trestů 22 let)k zahájení hlavního líčení, ač měl zájem se zúčastnit. Pro nepřítomnost vyloučila okamžitě jeho věc do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila. Používala ho pak jako útočného svědka proti obžalovaným J.L. a L.L.

3/ Na poradě senátu hovořila potupně kromě „mladé krávy“ také o obžalovaných a jejich obhájcích. Pochvalovala si, jak dobře se pracovalo soudcům za předlistopadového režimu.

4/ Předvolala dva svědky z Dunajské Stredy, na které zapomněla a nevyslechla je. Poslala je pak domů a do protokolu z hlavního líčení uvedla, že strany neměly o jejich výslech zájem. Stran se ovšem nikdo na jejich zájem neptal, ani se ptát nemohl, protože rozhovoru paní soudkyně se svědky po ukončení hlavního líčení se strany nezúčastnily.

5/ Bez ohledu na podané návrhy na její vyloučení pro podjatost pokračovala ve vedení hlavního líčení a vyloučila věc obž. Jana Šulyoka do samostatného řízení. Ještě po rozhodnutí Ústavního soudu o její podjatosti pokračovala v jeho řízení a vynesla rozsudek.

6/ V průběhu hlavního líčení opakovaně porušovala právo obžalovaných vyjadřovat se k důkazům tím, že se vměšovala do jejich výkladu, popř. odebírala slovo. Současně se chápavě usmívala, když recidivista Roman Šulyok v postavení svědka urážel obžalované a nijak se nesnažila mu v nevhodném počínání zabránit.

Z celého příběhu je zřejmé, že kárným žalobcům od předsedů nižších soudů až po ministra spravedlnosti jsou osudy obětí soudcovské svévole zcela lhostejné. V tomto případě se snad obětem podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové dostane zadostiučinění jejím aspoň symbolickým potrestáním, ale ve stovkách dalších případů se postižení žádné ochrany nedovolají.

https://www.ceska-justice.cz/blog/kulhava-spravedlnost/

  

  

ZAHODIL FLINTU DO ŽITA

Ve čtvrtek 18.dubna 2019 překvapila veřejnost zpráva, že ministr spravedlnosti Jan Kněžínek resignoval k 30.dubnu 2019 na svou funkci a prezident republiky jeho demisi přijme. Odstupující ministr vysvětlil své  rozhodnutí nechutí snášet dále tlak mediálních spekulací o jeho připraveném odvolání.

Spekulace skutečně v posledních dnech zaznívaly, ale není známo, z čeho vycházely. Andrej Babiš se na televizní obrazovku vyjádřil, že byl s jeho prací spokojený. Myslel-li to vážně, utekl Jan Kněžínek před nepodloženými spekulacemi. Srovnám-li způsob, jakým s ním media zacházela s tím, čemu po nástupu do funkce kdysi čelila Daniela Kovářová či Helena Válková po celou dobu svého působení na ministerstvu, zdá se mi, že prchl příliš rychle. V každém případě si nevzal vzor z Andreje Babiše, který čelí útokům několikrát denně, a přesto stále jede na plný výkon. Je pravda, že je lépe resignovat než být vyhozen. Jde o to, zda Janu Kněžínkovi někdo nepodsunul zneklidňující zprávu o připraveném odvolání s cílem uvést jej do pohybu a připravit tak Andreji Babišovi starosti navíc. Nicméně děj je nevratný, takže nezbývá, než jeho odchod vzít na vědomí.

Nebudu plakat kvůli odchodu ministra, který projevoval necitelnost vůči strádání obětí výstřelků justice a státního zastupitelství a současně toleroval nepřístojnosti soudců i státních zástupců včetně Nejvyššího státního zastupitelství a jeho šéfa. Příznačné pro něj je rozhodnutí přenést rozhodování o kárném stíhání soudkyně Ivety Šperlichové na předsedu Nejvyššího soudu ČR, ačkoli měl dost času na to, aby věc vyřídil ve vlastní pravomoci.  

Trapně působí exploze spekulací, podnícená jeho resignací. Důležitě se tvářící panikáři naznačují, že Jan Kněžínek neodchází dobrovolně, ale na nátlak Andreje Babiše. Nezní do úplně nesmyslně, protože s dobrovolností resignace Heleny Válkové také nebylo vše v pořádku a kdo dokáže vydírat jednou, je způsobilý to zopakovat. Jenže v případě Heleny Válkové jí Andrej Babiš dával najevo nespokojenost veřejně a nechránil ji, když si z ní novináři z jím vlastněných novin udělali virtuální kopací míč. Nebylo proto překvapivé, když „dobrovolně povinně“ vyklidila pozice. O Janu Kněžínkovi ale Andrej Babiš tvrdí, že s ním je spokojen, i když to asi na „čistou výbornou“ není.

Podle jiných jeho odchod souvisí s vývojem v trestním řízení známém jako „kauza Čapí hnízdo“, které předáním návrhu na podání obžaloby přechází plně do rukou resortu spravedlnosti, speciálně do rukou státního zastupitelství. Pravomoc ministra vůči státnímu zastupitelství je ale tak malá, že by sotva dokázal klást odpor jakémukoli svévolnému rozhodnutí státního zástupce a na iniciativu k vyvolání jeho pohybů v určitém směru nemá sílu v žádném případě.

Nevšiml jsem si, že by někdo přišel s docela pravděpodobnou domněnkou, že Jan Kněžínek odchází, aby se nestal svědkem či dokonce účastníkem pokusu o podobný zásah do kauzy Čapí hnízdo, jakým kdysi bylo zneužití státního zastupitelství k zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka. V tom případě by ovšem nahrazení Jana Kněžínka Marií Benešovou bylo přímo příkladem ironie osudu,  protože kdysi patřila k nejhlučnějším kritikům zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do živé kauzy.

Nemá smysl těmito spekulacemi se zabývat. Zůstává skutečností, že Kněžínkův náhlý odchod je dokladem špatné správy resortu spravedlnosti hnutím ANO, jež není schopné zajistit personální stabilitu jeho řízení a připouští, aby odešel ministr, který nebyl v úřadě dost dlouho na to, aby za jeho působením zůstala viditelná kladná stopa. Janu Kněžínkovi mohu ledacos zazlívat, ale nesporně zde byla velká naděje, že jako profesionální legislativec dožene zanedbané úkoly svých předchůdců, tedy že po sobě zanechá nový trestní a občanskoprávní  řád a novelu zákona o soudech a soudcích. Nebylo by to tak zlé, kdyby všichni dosud dosazení ministři za hnutí ANO neodešli za nepříznivých okolností a žádnému z nich se nedostalo podpory proti útokům médií, opozice či prezidenta. Je to ovšem daň za to, že hnutí je mladé a nemá zásoby nezpochybnitelných kádrů. Petr Fiala se vysmívá Andreji Babišovi, že vytahuje ministry jako králíky z klobouku, ale na jeho místě by na tom asi nebyl o mnoho lépe. Ostatně obsazování tohoto resortu je řešením kvadratury kruhu. Prestiž ministra spravedlnosti není vysoký, takže kvalitní odborník po tomto postavení nesáhne. Je to funkce bez záruky dlouhodobého postavení, kvůli kterému se žádný soudce nebo státní zástupce nezřekne taláru a zdatný advokát nezavře kancelář.  V právnické branži jsou určitě profese, které přinášejí méně rizik a více uspokojení než řemeslo ministra spravedlnosti.

Překvapuje mě v té souvislosti poklid, s jakým veřejnost přijímá nápad na jmenování 71leté bývalé prokurátorky ve službách protiprávnímu režimu do funkce ministra spravedlnosti. Je to důkaz, že lidská paměť funguje podle vzoru „kamna nekouřila, kamna jen hřála“. Je pravda, že kariéra Marie Benešové může působit na lidi bez paměti oslnivě: byla nejvyšší státní zástupkyní a ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě  a oblíbil si ji prezident.

Jenže skutečnost je složitější. Bezvýznamná referentka okresní prokuratury na Kladně vytěžila z okolnosti, že jako jedna z mála prokurátorů nemusela být členkou KSČ (nevíme, čím prokazovala loajalitu k protiprávnímu režimu) a dostala se přímo na Vrchní státní zastupitelství v Praze. Nesnesla se s vedením a kolegy, proto odešla do advokacie. V době, kdy se Miloš Zeman dopustil podvodu na voličích vyhlášením „akce čisté ruce“ a tehdejší nejvyšší státní zástupce resignoval, protože nechtěl mít nic společného  s pochybnou akcí, která se pak stejně neuskutečnila, projevila ochotu nastoupit na jeho místo. Styl řízení státního zastupitelství obohatila o války s podřízenými přes televizní obrazovku. Její spory s exprokurátorkou Zlatuší Andělovou, krajskou státní zástupkyní v Ostravě, podporovanou jejím přímým nadřízeným, tehdy perfektním právníkem Ivo Ištvanem, nadělaly hodně hluku. Neméně hlučně se vzbouřila proti ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi kvůli předání do Kataru trestního stíhání Hamada bin Thani, řečeného „katarský princ“ . Podporovala bývalou členku KSČ, soudkyni Moniku Křikavovou, v porušení trestního řádu vedením nepřípustného trestního řízení. Tehdy dokonce razila teorii, že nejvyšší státní zástupce není podřízeným ministra spravedlnosti (to by si měl zapamatovat Pavel Zeman). Pavel Němec se jí za těchto okolností zbavil. Splnění záměru na její odvolání mu usnadnila nepořádkem v úřadu, v němž se ztrácely celé spisy. Po vyhazovu z NSZ se zběsilá pronásledovatelka „katarského prince“ zdánlivě protismyslně uchýlila jako společnice do advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný, která zastupovala jeho zájmy, ale současně také sloužila miliardářskému klanu Karla Komárka, který měl své zájmy v Kataru a v celé oblasti Perského zálivu. Přibližně v té době získal licence k podnikání v Jordánsku. Po krátkém čase se ale uchýlila pod přímou ochranu Komárků (pecunia non olet). V jejich budově si otevřela samostatnou kancelář.Jako nezpochybnitelná odbornice v oboru těžby a obchodování se zemním plynem se dočasně stala členkou statutárního orgánu dceřinné firmy holdingu. Tímto kariérním vývojem nepochybně získala speciální kvalifikaci pro potírání korupce (sic !). 

Později se proslavila skandalizací její nástupkyně Renaty Vesecké, jejího osobního přítele Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce a dalších, z nichž po vzoru StB při vytváření protistátních spikleneckých center vytvořila „justiční mafii“, do které zahrnula i lidi, kteří se navzájem vůbec neznali. Napadení se bránili žalobou na ochranu osobnosti v mediálně sledovaném soudním sporu, který přispěl k oslabení důvěry veřejnosti  v justici a státní  zastupitelství. Trval osm let a skončil patem.

Nechtíc zasáhla  i do mých aktivit. Obhajovala Shahrama Zadeha (kdo neví, o koho jde a o co se jedná, nechť se poradí s Googlem nebo s mým blogem)  ve vazebním řízení a vedla si tak dobře, že ovlivnila kladně  mé rozhodování, zda se mám v této věci angažovat. Jsem jí také vděčný, že podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch chráněnců spolku Šalamoun v kauze, o které na svém bloggu píši jako o „znojemském justičním zločinu“ (měl bych o něm psát jako o nepotrestaném zločinu).

Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě nebyla příliš výrazná, nicméně jedním kouskem mě pobouřila: stáhla z Poslanecké sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství. Její krok byl začátkem sérií pohrom, jež přispěly k zachování anomálního stavu,  kdy se ve  vnitřní organizační struktuře státního zastupitelství zachovává zemské uspořádání státu s rozdílnými poměry ve vedení trestního stíhání v obou jeho částech. Zde se projevil její konzervativismus: co fungovalo ve zlatém období jejího působení v čele státního zastupitelství, má pro ni nadčasovou platnost, není co vylepšovat. Co načala, to pak dokončili ministři za hnutí ANO, kteří nakonec od záměru na reformu státního zastupitelství utekli.

Nedávno jsem měl příležitost sledovat Marii Benešovou při vystoupení před soudem jako svědkyni obžaloby. Pod dojmem z tohoto zážitku si myslím docela vážně, že by neměla přijmout tak náročný úřad, jakým je postavení ministra spravedlnosti. Její příznačnou vlastností je ale nezřízená ctižádostivost, takže funkci samozřejmě přijala. Miloš Zeman ji bude jmenovat s potěšením. Omlouvá ho skutečnost, že resortu spravedlnosti nerozumí, takže vlastně neví, co činí.

Klidný by neměl být nejvyšší  státní zástupce Pavel Zeman. Nevím, zda sám věří svému tvrzení o dobrém stavu státního zastupitelství, nicméně měl by počítat s tím, že Marii Benešové se dostalo poučení na její vlastní kůži, jak se dá  odvolat nejvyšší státní zástupce, takže rozhodne-li se, poradí si s ním snadno a lehce.

Ať je  to jak chce, nevěřím, že Andrej Babiš sáhl po Marii Benešové proto, aby chránil kůži svou a svého klanu. Jan Kněžínek jej neočekávaným odchodem dostal do obtížné situace, v které po náhradě za něj neměl okamžitě  kam sáhnout. Paradoxně před jeho jmenováním ho od záměru pověřit vedením resortu Jeronýma Tejce odradily jeho minulé vztahy k sociální demokracii. Marie Benešová má ovšem tutéž „vadu“, ale u ní nevadí.

Ceterum autem censeo, že je nejvyšší čas na zřízení Nejvyšší rady soudnictví, která by aspoň zčásti ochránila soudnictví před důsledky častého střečkování politiků.

SVĚDEK Z PODSVĚTÍ

Dne 15. dubna 2019 pokračovalo v soudní síni Krajského soudu v Brně u senátu Aleše Novotného hlavní líčení ve  „velké daňové kauze“ proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. Na ten den předseda senátu předvolal jako jediného svědka Jana Doležala. V tlupě čekajících před soudní síní vládla nejistota: svědek působil také v řízení proti SAZ & spol. u Městského soudu v Brně, a tam se dostavil k výslechu až na druhý nebo třetí pokus. Když se tedy objevil před soudní síní, zavládla spokojenost: vyhlídka na další hodiny přehrávání odposlechů nikoho netěšila.

 Po obvyklé „kulturní vložce“ těžkooděnců Vězeňské služby, tedy po ověření, že za stolem soudců se skutečně neskrývá terorista s kulometem, po přivedení SAZ, rozmístění ozbrojenců po soudní síni a jejich prověrce listin, jež podal SAZ obhájce, předseda senátu zahájil hlavní líčení a předvolal svědka před soud.  

Pro lepší orientaci laskavého čtenáře předesílám informaci, že v r. 2013 se tehdejší ministr financí Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně pochlubil, že tehdy ještě  „jeho“ Finančně analytický útvar (dále jen FAU) odhalil síť podvodníků, kteří krácením daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami poškodili stát o 1,5 miliardy Kč. S tím mělo souviset zatčení SAZ v hotelu Hilton, kde měl dlouhodobě pronajatý apartmán. Pravda byla taková, že FAU skutečně takovou síť odhalil a na její členy podal policii trestní oznámení. Základním článkem sítě byla společnost Czech petrol distribution (CPD). SAZ ale patřil do jiné skupiny, ovládané firmami P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. Soudě podle toho, co se vypráví mezi obhájci obžalovaných z „velké daňové kauzy“, policie na základě trestního oznámení FAU nikoho nestíhá.

Na našem svědkovi je zajímavé mimo jiné to, že patří mezi osoby, dotčené zmíněným trestním oznámením FAU.  Jak jsem uvedl výše, známe jej také z trestní věci SAZ & spol. vedené u Městského soudu v Brně. V ní je SAZ stíhán kvůli tomu, že si koupil několik údajně křivých svědeckých prohlášení, jichž chtěl použít (ale nepoužil) k zvrácení obvinění ve „velké  daňové kauze“. Svědek patřil mezi dodavatele předmětných prohlášení a navíc podal (samozřejmě rovněž křivé) trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Přípravy i provedení akce konal pod dohledem policie, kterou informoval o každém kroku. Peníze, které dostal za svou špinavou práci, odevzdal policii. Pracoval tedy v této kauze zcela nezištně (sic!) či v žoldu jiného zájemce o poškozování SAZ. Policista, který od něj přijal trestní oznámení, přišel o zaměstnání, dostal se před soud a byl nepravomocně odsouzen. Podobně dopadl advokát, který na žádost svého kamaráda zprostředkoval seznámení Jana Doležala s policistou. Díky setkání  s ním se dostali  dva lidé do neštěstí.

Svědek byl nedávno odsouzen pro podvod k podmíněnému trestu. Před 12 lety za „pasáctví“.

Jan Doležal se od začátku výpovědi nechal vést otázkami předsedy senátu, který se snažil vyslechnout jej co nejdůkladněji a snažil se skutečně s fortelem. O doplnění výsledků jeho úsilí se pak přičinil státní zástupce, velmi významně SAZ a okrajově někteří další.

Nejlépe se  vyslýchanému  dařilo vysvětlování, že od událostí uplynulo mnoho času a už si na nic nepamatuje. Ale i tak se spojeným úsilím vyslýchajících  podařilo „vyrýžovat“  aspoň  základní informace. Obchodem s pohonnými hmotami se svědek  zabýval od r.2010, tedy o dva roky dříve před obžalovanými v této kauze. Uvedl, že z obžalovaných zná pouze SAZ a jednou se setkal s obž. Danielem Rudzanem, kterého označil v soudní síni. Možná se letmo setkal  letmo s obž. Ladislavem Mazurou. Dále vypověděl, že se náhodně spřátelil se zakladatelem výše zmíněné firmy CPD Bohušem Némou a začal u něj pracovat. Měl se starat o odběratele. Měl plat a služební vozidlo. V CPD pracoval také Martin Veselý, spoluobžalovaný SAZ v řízení u Městského soudu v Brně a  další z dodavatelů údajně falešných doznání. Bohuš Néma jej ale vyhodil dříve, než svědek z firmy odešel. S Martinem Veselým se sblížil až na úroveň přátelství mezi rodinami. Jezdili na dovolené třeba i na Floridu. V CPD se poznal i s Martinem Valentovičem, svědkem obžaloby v obou Zadehových řízeních a rovněž dodavatelem falešných svědeckých prohlášení a spolupracovníkem policie. Vedle falešných prohlášení sepsal i jedno pravdivé, které uložil u svého právníka. V něm potvrdil nepravdivost falešných svědeckých prohlášení a vysvětlil své jednání.

Nezávisle na všem výše řečeném se přátelil s Petrem Pfeiferem, korunním svědkem proti SAZ v této kauze. Nebyl to ani tak obchodní partner jako kamarád. Neví ale, kolikrát a kde se s ním setkal a o čem se bavili kromě obchodních záležitostí.

Se SAZ jej seznámil nynější korunní svědek obžaloby Petr Pfeifer, který jej pozval na schůzku do Vídně na rozhovor se SAZ, jehož se kromě něho, SAZ a Petra Pfeifera zúčastnil i spolupracovník SAZ Sulejmani. Jeho „hostitelé“ na něj měli činit nátlak, aby společnost CPD odebírala od nich pohonné  hmoty. Sulejmani  na zdůraznění naléhavosti nabídky prý vytáhl pistoli. Později proběhla ještě další schůzka v pražském  hotelu, které se zúčastnil i Bohuš Néma, majitel společnosti CPD. Zde se svědkem nakládali nešetrně: Sulejmani jej podrobil důkladné osobní prohlídce.

Zmínil se také, že se rozšířily pověsti, že okradl SAZ o 100 milionů Kč. Bohuš Néma proto na jeho žádost vyvolal jejich schůzku v Praze, která byla hodně nepříjemná. Krádež samozřejmě popřel. Původcem obvinění měl být Petr Pfeifer a svědek netuší, proč to tvrdil, ani neví, proč by lhal. Policie jej kvůli tomuto nařčení nikdy nevyslýchala.

Snažil se uspokojit zájem soudce i státního zástupce o informace o historii a činnosti společnosti CPD a jejich zakladateli Bohušovi Némovi. Popřel, že by výsledkem jeho schůzek se SAZ mělo být zahájení obchodování CPD s P.P.S. GmbH. CPD podle jeho tvrzení nikdy od P.P.S. GmbH nenakupovala.

Popřel část vyprávění Petra Pfeifera o jeho stycích se SAZ. Připustil, že opakovaně podepsal pod nátlakem nějaká prohlášení. Nátlak ale nevyvíjel SAZ, nýbrž „brněnský právník“ s Evou Halamkovou (rovněž nepravomocně odsouzenou v kauze, vedené u Městského soudu v Brně). „Brněnským právníkem“ nepochybně mínil advokáta Ondřeje Kučeru, „operačního důstojníka“ domnělého organizovaného zločineckého uskupení a nyní nepravomocně odsouzeného v řízení, vedeném u Městského soudu v Brně proti SAZ & spol. Celkem se z jeho vyprávění vynořuje personální propojení „velké daňové kauzy“ a řízení, vedeného proti SAZ & spol. Městským soudem v Brně.

Jeho vystoupení obsáhle okomentoval SAZ. Upozornil zejména, že jsou rozpory mezi svědkovou výpovědí v tomto řízení a před Městským soudem a na policii. Zaznamenal významné rozpory mezi jeho svědectvím a výpovědí Petra Pfeifera na policii a před soudem. Poukázal na propojenost Jana Doležala, Martina Veselého a Martina Valentoviče jednak s Petrem Pfeiferem,  ale také s Bohušem Némou. Tito lidé mají zřejmě společná tajemství.  Z rozporů mezi svědectvím Jana Doležala a Petra Pfeifera vyvodil přesvědčení o jejich nedůvěryhodnosti. Namítl m.j., že kdyby byl Petr Pfeifer věrohodný, policie by na základě jeho vyjádření musela vyšetřovat Jana Doležala a jeho kamarády kvůli krádeži 100 milionů Kč. Dále SAZ korigoval svědkovo vyprávění o jejich setkáních. Např. ve Vídni mu Petr Pfeifer pouze představil svědka, ale on sám s ním žádná jednání nevedl. Vysvětlil důvody k jeho tělesné prohlídce při druhém setkání : SAZ měl po únosu důvod obávat se o svou bezpečnost a Jan Doležal přišel s legendou, že má užitečné zprávy o pachatelích jeho únosu, z čehož vyvozovali, že je s nimi ve spojení. Svědek mu pak skutečně nabízel zprostředkování poznatků o pachatelích únosu. Jejich zdrojem měli být dva vojáci s napojením na CIA. Ti mají mít informace o jakési „mocné skupině“ která SAZ ohrožuje. Ti ho pak zastavili na ulici a nabízeli mu ochranu proti této „mocné skupině“. Chtěli za to 5 milionů EUR.

Jsem zvědav, čí verzi vyprávění o setkání svědka se SAZ uvěří soud v odůvodnění rozsudku.

Z vystoupení SAZ lze vyvodit závěr, že zmíněné osoby se vztahem k Petru Pfeiferovi a společnosti CPD jsou nevěrohodné. Zřejmě se dopouštěly nezákonností při obchodování s pohonnými hmotami a vzájemně se obviňují i z jiných nekalostí. Policie o nich ví, nestíhá je, a když se to hodí, použije je pro své cíle, ať jsou počestné či nezákonné.

Za zmínku stojí, že přítomní obžalovaní představitelé společností Ecoll Invest a.s. a P.P.S. GmbH, obžalovaní  Petr Moštěk a Petr Dokládal, se shodně vyjádřili, že svědka nikdy dříve neviděli. Obžalovaný Petr Moštěk popsal činnost skupiny kolem společnosti CPD, samu CPD označil za zprostředkovatele krácení daně z přidané hodnoty a pozastavil se nad tím, že policie sice o činnosti lidí z této skupiny ví, ale nestíhá je a za jimi napáchanou škodu činí odpovědnými jeho a jeho spoluobžalované.

V tomto procesu jsme v jakémsi mezičase. Do rozsudku je ještě daleko, neboť  na výslech čeká ještě nakolik desítek svědků, jejichž nekázeň brzdí postup řízení. V této situaci svědkovo vystoupení ve spojitosti s výklady SAZ a Petra Moštěka posiluje dojem, že v současném stavu poznání není tolik záhad v obrazu počínání obžalovaných jako v taktice policie. Její přístup ke skupině kolem CPD je ovšem pouze jednou z pozoruhodností, o nichž jsme se v průběhu řízení dověděli.Za zamyšlení ale stojí vysvětlení Vězeňské služby, že doprovod těžkooděnci je v zájmu ochrany osobní bezpečnosti SAZ

HON NA ZEMKY

Soudci naložili ošklivě s podnikatelským rodinným klanem Zemků. Jejich chomutovské fotovoltaické elektrárny přišly o licence, vydané o silvestrovské noci v r.2010.  Holdingu tím vznikla škoda ve stovkách milionů korun, což samozřejmě nikoho z otalárovaného panstva ze správních soudů nebolí.  Dvojčata Alexandr a Zdenek Zemkovi, jednatelé společností, jimž patří dvě pozemní fotovoltaické elektrárny,  jsou ve vězení, odsouzeni k vysokým trestům. A přišla řada i na otce-zakladatele Zdeňka Zemka st., hlavního obžalovaného v řízení kvůli údajně podvodnému získání licence pro  střešní elektrárnu. Nic na tom nemění skutečnost, že jeho věc byla dočasně vyčleněna do samostatného řízení. V každém případě teoreticky není vyloučeno, že otec bude jednou sdílet celu se syny: vskutku radostná vyhlídka!

Obžaloba v případě třetí elektrárny je s malými odchylkami postavena na stejném schématu,  jaké žalobce uplatnil u obou elektráren pozemních. V tomto případě již nelhal, že elektrárna nebyla dokončena ani zčásti, stupeň nedokončenosti v den vydání licencí ale nevyhodnotil: ve skutečnosti stejně jako u pozemních elektráren nedodělky byly  v poměru k hodnotě investice zanedbatelné. Dalším žalovaným hříchem je podepsání předávacího protokolu, jímž se převádí do vlastnictví investora zařízení jako dohotovené, i když ve skutečnosti dohotoveno nebylo. V obchodních i občanských vztazích se občas stává, že zákazník zaplatí za něco, co dosud nedostal. Je to věc dohody a vzájemné důvěry mezi dodavatelem a zákazníkem. Zatímco v případě pozemních elektráren dalším hříchem investora bylo předložení padělaných revizních zpráv, v případě střešní elektrárny je závadou „jen“ údajně nepravdivá revizní zpráva. Jak její nepravdivost žalobce zjistil, není jasné, protože komise Energetického regulačního úřadu z obav o osobní bezpečnost na střechu nevystoupila, naproti tomu revizní technik tvrdí, že si pomohl vysokozdvižnou plošinou.  Odtud pochází malá odchylka proti pozemním elektrárnám, kterou je předložení žádosti  o vydání licence na základě listinných důkazů, neboť s obhlídkou s výstupem na střechu se nedalo počítat.

V jednání soudů v trestním i správním řízení v případě chomutovských fotovoltaik  se vyskytují prvky, které svým dosahem přesahují rámec souvisejících trestních i správních řízení. Především se zde uplatňuje zvrácená zásada „in dubio contra reo“. Protokolární převzetí nedokončených zařízení od dodavatele do vlastnictví investora se vykládá jako pokus o zastření nedokončenosti elektráren, jímž měl být oklamán Energetický regulační úřad. Pokud by se uplatňovala často vyhlašovaná, ale téměř nikdy používaná správná zásada „in dubio pro reo“,  soudy by v případě zmiňovaných pozemních elektráren uvěřily investorovi, že k zaplacení nedokončené zakázky v obchodních vztazích z nejrůznějších důvodů občas dochází a pokoušet se převážit výsledek obhlídky nemovitosti komisí odborníků nějakým kusem papíru by mohl jen idiot. K žádosti o licenci bylo třeba předložit dokument, který by prokázal, že zařízení, pro které se žádá o licenci, je skutečně majetkem žadatele, a tím mohl být například předávací protokol. V rámci příprav na blížící se projednání žádostí o licence si jej investor připravil s předstihem bez jakýchkoli vedlejších úmyslů.

Daleko závažnější je popírání zásady, že každý má nést odpovědnost jen za to, čeho se osobně dopustil, ve spojení s absolutizací osobní odpovědnosti manažerů a s nedbáním zásady dobré víry. Nechci polemizovat s obhajobou revizních techniků, kteří tvrdí správnost svých revizních zpráv, ani s obhajobou padělatelů revizních zpráv z konce prosince r.2010: nikdo si u nich neobjednal nesprávné revizní zprávy, žádný z investorů se na jejich zhotovení nepodílel, ani  o jejich vadnosti nevěděl. Jejich správnost nemohl investor ani  Energetický úřad prověřit a nezbývalo, než je přijmout v dobré víře. Ve výsledku investoři jdou za uplatnění dobré víry do vězení a jejich investice jsou znehodnoceny diletantsky vedeným správním řízení. Podobné to je i v případě žádosti Zdenka  Zemka st. o vystavení licence pro elektrárnu společnosti VT Sun. Nedá se předpokládat, že osobně vystoupil na zledovatělou střechu a žádost sepsal na základě viděného. Nezdolala ji ani odborná komise Energetického  regulačního úřadu. Zdenek Zemek st. přijal v dobré víře údaje dodavatelské firmy a použil je při plnění  různých úloh v licenčním řízení. A za to se dostal před soud. Všichni tři Zemkové jsou stíhání za to, že v dobré víře převzali údaje dodavatelské firmy, neboť neměli možnost dodané zboží jakkoli prověřit.

Při důsledném uplatnění zásady dobré víry, zásady in dubio pro reo  ve spojení s presumpcí neviny,  a zásady, že nikdo nesmí být trestán za cokoli, co spáchal někdo jiný, žádnému ze tří zmiňovaných Zemků by nebylo možné úspěšně podsunout podvodný úmysl a trestat jej za něj. Přiměřeně totéž lze namítat proti likvidačním rozsudkům ve správním řízení: technici subdodavatele dodali vadné revizní zprávy, ale ztrátu ponese investor, který se jich o dodání vadných revizních zpráv neprosil a ani o jejich vadnosti nevěděl.

ZKLAMÁNÍ SVĚDKY

Hlavní líčení ve dnech 8.-10. dubna 2019 ve „velké daňové kauze“, vedené Krajským soudem v Brně senátem předsedy Aleše Novotného proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. částečně připomínalo svým průběhem předchozí blok jednání, zachycený v článku „U soudu nuda i vzrušení“: opět se projevily příznaky „docházení dechu“. „Folklorní“ úkaz zacházení s obž. SAZ jako s nebezpečným teroristou vynikl tentokrát více na pozadí způsobu, jakým eskorty přiváděly svědky a obžalované z výkonu trestu: zatím co s nimi šli vždy dva příslušníci ostrahy v běžných služebních uniformách, ozbrojení  pouze pistolemi, SAZ měl opět čestný doprovod šesti těžkooděnců se samopaly, a ozbrojenci jej zavlekli do soudní síně teprve poté, co se jeden z nich přesvědčil, že se za zády senátu nekrčí atentátník. Kromě toho, že jej těžkooděnci chránili před nebezpečím všeho druhu, kontrolovali listiny, jež si vyměňoval s obhájcem, a někteří působili dojmem, že rozumí anglicky a snaží se naslouchat jeho hovoru  s obhájcem, stojíce v jejich těsné blízkosti. Kontrolu listin musí strpět při každém odchodu z věznice a znova při návratu.

Nabídka svědků byla tentokrát velmi zajímavá, slibující seznámení s významnými informacemi. Ale svědci, kteří zatím nepožívají pohostinnosti Vězeňské služby a museli by se dostavit jako svobodní lidé „po svých“, pozvání k vystoupení v tomto nekonečném divadle opět nevyhověli. Způsobili tak, že místo vzrušujících svědeckých projevů jsme celé hodiny naslouchali přehrávání prostorových a telefonních odposlechů.

Jako prvního přivedla eskorta z výkonu trestu svědka Marcela Juřicu, záhadnou osobnost, která zřejmě hrála významnou úlohu v obchodech společnosti Ecoll Invest a.s., s blízkým vztahem k nynějšímu korunním svědkovi obžaloby Petrovi Pfeiferovi. Policii se nepodařilo ho vyslechnout. K poslednímu předvolání k pokusu o výslech v přípravném řízení mělo dojít v r. 2015, ale nakonec se neuskutečnil. Svědek by asi mohl sdělit soudu mnoho zajímavostí, ale touto příležitostí zhrdl: odmítl vypovídat a za několik minut opustil soudní síň.

Svědek takto neúmyslně napravil „nehodu“, spočívající v nepřivedení z výkonu trestu obž. Michala Šimáka, který žádal o přítomnost při jeho výslechu.

Po odchodu  Marcela Juřici požádal o vyjádření k jeho vystoupení-nevystoupení neúnavný SAZ. Polemizoval se svědectvím korunního svědka Petra Pfeifera v přípravném řízení i před soudem a s obsahem obžaloby na str. 21 a 22, odmítaje tvrzení o jeho blízkém vztahu k svědkovi. Tvrdil, že jej znal jen zběžně a samozřejmě jej s ním seznámil pilný Petr Pfeifer. Svědek měl být podle výpovědi izraelského obchodníka Yashira Nadava blízkým spolupracovníkem Petra Pfeifera. SAZ se dále vyjádřil k jednotlivým důkazům obžaloby, jež vlastně „překvalifikoval“ na pseudodůkazy.  Zásadně odmítl tvrzení, že Marcel Juřica žil nějaký čas z jeho peněz. Upozornil na skutečnost, že policie nevyslýchala v přípravném řízení svědky ze společnosti Czech Petrol Distribution, která má klíčové postavení v síti podvodných obchodníků, odhalené k velkému potěšení ministra financí Andreje Babiše Finančně analytickým útvarem. Vyslovil pak několik podezření na nelegální postupy policie při vytěžování  svědků.  K opětovné přítomnosti bývalého policisty Františka Kutálka, nyní asistenta žalobce Aleše Sosíka, podotkl, že se možná zajímal o případnou výpověď svědka Marcela Juřici v obavách, že v ní zazní informace, které mu budou nepříjemné.

Předsedu senátu svým vystoupením nepotěšil. Upozornil ho, že mu napříště nebude trpět žádné urážky. Prostor k vyjádření k důkazům vždy dostane, ale v daném případě polemizoval s obžalobou, což může pouze v jiných souvislostech. Pohrozil mu do budoucna odebráním slova, pokud se nebude tímto poučením řídit. Tím skončila zajímavá část soudního dne.

Jako laik chápu pana obžalovaného, týraného od 2. prosince 2016 nesmyslnou vazbou bez ohledu na složenou kauci 150 milionů Kč, že využívá každou příležitost k vyvrácení obžaloby. Ostatně volba  taktiky obhajoby je zákonným právem obžalovaného. Aleš Novotný mu vlastně řekl, že smí uvádět tvrzení na svou obhajobu jen někdy, když to on sám považuje za přípustné.

Následující den přivedla eskorta svědka Jiřího Dvouletého, kdysi obchodníka se surovým řepkovým olejem a společníka Marcela Juřici. Svou přítomností tak trochu překvapil předsedu senátu. Jeho obhájce se prý totiž snažil zabránit jeho předvedení před soud. Svědek o tom asi věděl, nicméně projevil ochotu vypovídat. Na otázku předsedy senátu odpověděl, že neví nic o trestné činnosti, z které žalobce viní obžalované v této kauze. SAZ zná jen jako možného investora, u něhož neúspěšně hledal finanční prostředky pro rozvoj své firmy. S obž. Danielem Rudzanem, Petrem Moštěkem a svědkem Petrem Pfeiferem vedl jednání o dodávkách surového řepkového oleje, která nakonec skončila bez výsledků. SAZ mu představil Petr Pfeifer. Jednání se SAZ probíhala odděleně od rozhovorů s představiteli Ecoll Investu.

Z ostatních obžalovaných se znal s Michalem Šimákem, kterého považuje za dobrého kamaráda. Věděl, že provozoval autodopravu, žil ve Zlíně ve standardních životních poměrech. Zná křestní jméno jeho přítelkyně. Okrajově zná také Romana Kroču. Nikdo z těch, ke kterým se ve výpovědi přihlásil, se ale nepodílel na jeho vlastní obchodní činnosti a opačně on sám se nepodílel na obchodech Ecoll Investu a nic o nich neví. Nezná vzájemné vztahy představitelů Ecoll Investu, o nichž hovořil, a nevidí do hlavy Marcelu Juřicovi. Z obžalovaných se po zatčení viděl pouze s Michalem Šimákem ve vazební věznici. Uvedl, že obchodoval s Czech Petrol Distribution.

Otázky Aleše Novotného v této části výslechu směřovaly hlavně k jeho obchodní činnosti. Když se soudce začal domáhat informací o jeho trestné činnosti, narazil na houževnatý odpor. Svědek udal pouze trestní kvalifikaci svého jednání a odkázal se na spis. Do podrobností se nepustil.

Zájem o možnost klást svědkovi otázky projevil pouze SAZ. Hned s první otázkou ale narazil u předsedy senátu, který ji považoval za návodnou a doporučil mu, aby se zeptal jinak. Jako nezúčastněný pozorovatel jsem tento vstup soudce do výslechu nevnímal jako nepřátelský. Ale SAZ to popudilo, namítal zásah do svých práv a Aleš Novotný mu hrozil odebráním slova a zastavením „divadla, které zde předvádí“. Po zbytečné přestřelce nakonec SAZ trochu upravil slovosled a otázka prošla. Svědek pak poskytl významné informace, jejichž význam přesahuje rámec zájmu pana obžalovaného. Potvrdil, že Petr Pfeifer měl vztah  k Ecoll Investu a v tomto postavení s ním jednal o obchodování se surovým řepkovým olejem. SAZ mu Petr Pfeifer  představil pouze jako možného investora. Vyjádřil se, že pan obžalovaný nerozuměl obchodování s pohonnými hmotami ani s řepkovým olejem a bez potřebných znalostí by jej nemohl řídit. O svědkův byznys se zajímal pouze z hlediska jeho financování.

Svědek neslyšel nikdy od Petra Pfeifera, že by měl SAZ v Ecoll Investu řídící postavení, či že by Pfeiferova rozhodnutí podléhala jeho schválení. Naopak vystupoval jako sebevědomý, nezávislý a úspěšný manažer. Zřejmě si stál dobře i finančně. Ani svědek Juřica mu nenaznačoval, že by se musel SAZ podřizovat. Podobně se svědkovi jevilo postavení  obž. Daniela Rudzana a Petra Moštěka. Oba rozuměli svému oboru podnikání a nepodřizovali se nikomu dalšímu.

Se SAZ jednal výlučně o podpoře jeho obchodu se surovým řepkovým olejem, o žádných nezákonných obchodech, a jednání probíhalo podle bankovních zvyklostí. Od banky tehdy nemohl úvěr získat, proto se obrátil na SAZ.

Výslech svědka panem obžalovaným podnítil další  zájem předsedy senátu, který jej znova zahrnul otázkami. V podstatě se znova dověděl totéž, co před ním SAZ.

O další otázky na svědka nebyl zájem z žádné strany. SAZ se pak k jeho výpovědi vyjádřil. V podstatě shrnul výše uvedené. Navíc dodal, že Petr Pfeifer od něj očekával provizi v případě uzavření dohody se svědkem. Díky tomuto výslechu se teprve dověděl, že Yashir Nadav a Petr Pfeifer jej klamali, když předstírali potřebu kapitálu na rozšíření podnikání  o obchod se surovým řepkovým olejem, ačkoli žádný obchod neuskutečnili. Kritizoval skutečnost, že Petr Pfeifer slouží jako korunní svědek proti  němu, ačkoli za svůj podíl na obchodování Ecoll Investu by zasluhoval trestní stíhání. Shrnul výpověď svědka jako podporující jeho postoj k obžalobě. Dodal, že při náhodném setkání na ulici by ani svědka ani Marcela Juřicu nepoznal.

Ve středu 10. dubna se měli před soud dostavit s napětím očekávání představitelé společnosti Czech Petrol Distribution Bohuš a Milan Nemové. Pozváním  ale pohrdli a ani se neomluvili. Jejich výslech by byl jistě zajímavý, protože někteří z jejich spolupracovníků působili ke škodě SAZ a ve prospěch policie v dění, kterým se zabýval Městský soud v Brně ve vazební kauze proti SAZ & spol.

Vzhledem k absenci svědků SAZ projevil zájem o opuštění soudní síně, ale před odchodem požádal o slovo k vyřešení organizační otázky s tím, že nevznáší námitku. Dožadoval se pak upřesnění pravidel pro předkládání námitek. Vysvětlil to tak, že soudce požaduje, aby námitky podával pouze písemně, zatímco v usnesení Vrchního soudu v Olomouci se uvádí, že námitky má podávat během hlavního líčení. Chce vědět, jak si má efektivně počínat, protože připravuje další námitky. Soudce mu na to odpověděl, že napříště odmítá obsáhlé projevy, nevztahující se přímo k důkazům, a tyto námitky si přeje pouze v písemné podobě. SAZ jeho vyjádření pojal jako zásah do jeho práva na obhajobu a žádal o zaprotokolování svého stanoviska. Soudce se rozhněval, protože mu SAZ skočil do řeči, na SAZ se rozkřikl a ten rovněž zvýšil hlas. Pokud mě paměť neklame, jinak chladný Aleš Novotný se poprvé rozkřikl jako první. A nařídil desetiminutovou přestávku. SAZ mu ještě při odchodu stačil sdělit, že s ním nesmí jednat jako s bezdomovcem a připomněl mu, že všech šest trestních oznámení, která na něj soudce podal, policie odložila.  A po přestávce  již opět následovalo přehrávání odposlechů.