středa 27. července 2022

KOZEL ZAHRADNÍKEM V JUSTICI

Podle České justice z 27.července 2022 ministr Pavel Blažek váhá s jmenování soudce Aleše Novotného místopředsedou pro trestní úsek Krajského soudu v Brně. Nepřekvapuje mě to. Spíše mě překvapuje, že takový personální návrh vůbec vznikl.

O několik dní dříve pan ministr zkritizoval Vrchní státní zastupitelství v Olomouci kvůli vysokým požadavkům na odškodnění účastníků vadných řízení, vyvolaných obžalobami olomouckých žalobců. Zamlčel, že ke škodám mohlo dojít pouze tehdy, když vadným návrhům vyhověly soudy. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak velké jsou požadavky poškozených na odškodnění za vadné rozsudky senátu Aleše Novotného.

Ministr se v jiné souvislosti zmínil o zničujícím stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Právě v souvislosti s jejím stíháním jsem 2.června 2014 poprvé vstoupil do soudní síně, v které vládl Aleš Novotný, a naposledy jsem sledoval jeho výkon v jiné kauze v únoru 2022.

Byl jsem přítomen, když zastrašoval Alenu Vitáskovou upozorněním na vysoký trest, ke kterému může být odsouzena a byl jsem svědkem jejího ponižování tvrzením, že se do své funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“, tehdy ikony korupčního jednání na Úřadu vlády. Odsoudil ji k vysokému trestu, ale hned odvolací Vrchní soud v Olomouci ji zprostil.  Ovšem od zahájení hlavního líčení dne 2. června 2014 čekala na nespravedlivý rozsudek až do 22.února 2016 a zprošťujícího rozsudku se dočkala až 17. ledna 2018. Pak ještě musela vytrpět následky zlovůle bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který napadl zprošťující rozsudek dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Definitivního zproštění se po zásahu Nejvyššího soudu ČR dočkala až 13.listopadu 2019.  Vysoký trest Aleš Novotný uložil také její spolupracovnici Michaele Schneidrové, jejíž jednání podle pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu  ČR nebylo trestným činem. Nešťastnice musela ale na sedm měsíců do vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR v prosinci r. 2018. Díky  zlovůli Novotného „souputníka“, žalobce Radka Mezlíka, její kalvárii ukončil Vrchní soud v Olomouci až 24. června 2020.

Dvojice Radek Mezlík – Aleš Novotný si vybila potřebu předvádět svou moc na osudech dvou nevinných  žen, jimž poničila dlouhé roky života.

Alena Vitásková a Michaela Schneidrová nejsou jedinými oběťmi posedlosti Aleše Novotného potřebou ukládat drakonické tresty, jimž nakonec pomohly vyšší soudy. Více mě bolí procesy, v nichž se odsouzení nedomohli nápravy nespravedlivého rozsudku. Ukázkovým případem je odsouzení Alexandra a Zdenka Zemků za „solární podvod“, jenž měl spočívat v tom, že předložením nepravdivých a dokonce i padělaných listin měli oklamat Energetický regulační úřad a dosáhnout vydání licencí pro nedokončené solární elektrárny večer 31.prosince 2010. Za účelem jejich odsouzení žalobce Radek Mezlík deformoval skutkový děj. Předstíral, že Energetický regulační úřad ukončil sledování stavu elektráren svými pracovníky 20. prosince 2010 a licence vydal 31.prosince 2010 pouze na základě listin. Ve skutečnosti 31.prosince 2010 proběhla další obhlídka elektráren, které kromě komise Energetického regulačního úřadu se zúčastnilo několik odborníků, přizvaných investory. Mimo jiné úvěrující Comerzbank A.G. vyslala jako svůj dozor zahraničního experta. Pověření úředníci Energetického regulačního úřadu rozhodli o přípustnosti vystavení licencí na základě posouzení stavu elektráren na místě. Pokud tedy dle mínění Radka Mezlíka licence neměly být vydány a jejich vydání vedlo ke škodám, měl obžalovat odpovědné úředníky Energetického regulačního úřadu. A soudce Aleš Novotný měl zjistit, že obžaloba popisuje skutkový děj nepravdivě a obžalované měl zprostit.  

Za zmínku stojí zákeřné chování soudce Aleše Novotného při jednání s předkladateli kauce za propuštění obviněného Shahrama Zadeha z vazby. Státní zástupce vyšrouboval nárok na 150 milionů Kč, což v té době byla dosud nejvyšší uplatněná kauce. Složilo se na ni několik příbuzných a přátel. Soudce Aleš Novotný nabízenou kauci přijal bez ostychu s vědomím, že na dvoře věznice budou čekat policisté, kteří propuštěného Shahrama Zadeha zatknou, dopraví do cely předběžného zadržení a pak před soudce, který rozhodne o návrhu státního zástupce Jiřího Kadlece na uvalení předběžné vazby. Složitelé kauce netušili, že jejich oběť prospěje obviněnému právě jen v kauze, kvůli které je právě ve vazbě, a na jiná řízení nebude mít vliv a nakonec nejspíš propadne státu jako součást náhrady škody. Soud státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi nevyhověl, takže obv. Shahram Zadeh se nakonec dostal na svobodu. Žalobci se ale připravili lépe a o pár měsíců na něj s novým obviněním přece jen vazbu uvalili, a z té se až do rozsudku nedostal. Oklamaní složitelé se snažili o vrácení kauce, ale neuspěli.  

Jsem si vědom, že Shahram Zadeh uzavřel dohodu o vině s trestu, čili že uznal svou vinu. O dva roky dříve jsem pro ztrátu důvěry ukončil podporu jeho obhajoby. Přesto si myslím, že Aleš Novotný úkladným jednáním nepotrestal pana odsouzeného, ale jeho blízké, kteří nebyli spolupachateli jeho trestné činnosti. Soudím, že projevy přátelství by neměly být trestné i bez rozsudku.

Vedle toho pro výkon soudcovské funkce Aleše Novotného je příznačný  sklon k vyvolávání průtahů v řízení nenařizováním hlavního líčení po dobu několika týdnů. A nezanedbatelný je jeho sklon k nedodržování procesních lhůt pro ústní vyhlášení rozsudku a vydání písemného vyhotovení. Přetahoval je velmi často. Na písemná vyhotovení rozsudků museli odsouzení čekat celé měsíce, výjimečně i déle než rok. Představa, že právě tento soudce má dohlížet na soudce trestního úseku, aby dodržovali procesní lhůty a aby se chovali slušně ke stranám řízení, mi připadá jako špatný vtip. Pokud jej ministr Pavel Blažek jmenuje, ustanoví kozla zahradníkem.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

pondělí 18. července 2022

TROCHA ČISTÉHO VÍNA O „SOLÁRNÍM PODVODU“ ZDENKA ZEMKA

Na několika webech vyšla suše věcná zpráva ČTK, podle které Nejvyšší soud ČR přezkoumá dohodu o vině a trestu v kauze Zemkova solárního podvodu. Neobsahuje nic mimořádného. V podstatě sděluje, že šéf holdingu Z Group Zdenek Zemek st. se dovoláním postavil proti způsobu, jakým obecné soudy naložily s dohodou o vině a trestu, kterou uzavřel se státní zástupkyní KSZ Brno. Na doplnění se uvádí pár běžných klišé, která o stíhání podnikatelského klanu Zemků kolují v souvislosti s jejich chomutovskými solárními elektrárnami.

S danou problematikou jsem se začal seznamovat v r.2014 v rámci monitorování trestního stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové, kterou přihodil zlomyslný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství Olomouc Radek Mezlík ke skupině obžalovaných budovatelů chomutovských elektráren, ač s tou  věcí neměla nic společného. Aniž bych to měl původně v úmyslu, během let vysedávání v soudní síni a i později jsem získal mnoho informací, na jejichž základě jsem si udělal obraz o problematice budování fotovoltaických elektráren, jenž se podstatně odlišuje od odůvodnění některých pravomocných rozsudků. Právo svobody slova a myšlení mi dovoluje odmítnout postupy žalobce Radka Mezlíka, úředníků Energetického regulačního úřadu i soudů. V tomto případě nejde ani tak o jejich právní pochybení, jako o poklesky proti zdravému selskému rozumu a proti zásadě nepodjatosti pohledu na jednání obžalovaných, „zahnaných do kouta“ zločinným státem, který je v listopadu r. 2010 ohrozil krachem zásadní změnou ekonomiky jejich podnikání od 1. ledna 2011.

Proto mě popudilo užití sousloví o  Zemkově solárním podvodu, což mě pudí k rozhodnutí nalít veřejnosti trochu čistého vína o tom, jak to z mého laického pohledu ve skutečnosti s proviněním pana odsouzeného bylo.

Někdo možná bude mé rozhodnutí hodnotit jako opovážlivost, protože pan Zdenek Zemek st. se přece k podvodnému jednání doznal dohodou se státní zástupkyní a soud dohodu přijal. Zdánlivě tedy není co řešit. Skutečnost je poněkud složitější. Institut dohody o vině a trestu, zavedený do našeho trestního práva převzetím ze zahraničí, má svá úskalí. Velmi často se k němu uchylují obžalovaní, kteří se raději doznají i k tomu, čeho se nedopustili, než by riskovali, že si vedením úporné obhajoby nakonec vyslouží nepřiměřeně vysoký trest. Popřípadě si při tom vylepší svůj obraz v očích soudu usvědčením vzdorných spoluobžalovaných. Rozdíly mezi tresty, vyjednanými dohodou, a „odměnami“ pro vzpurné pokračovatele v obhajobě, bývají značné. Podrobnosti jsem uvedl v článku „Odveta za nezájem o dohodu o vině a trestu“.

Případ Zdenka Zemka st. vybočuje z řady. Stejně  jako jeho synové Alexandr a Zdenek byl obžalován, že v prosinci r.2010 jako jednatel investující společnosti s ručením omezeným VT SUN sepsal s představitelem dodavatelské firmy Janem Hudečkem zápis, datovaný 29.listopadu 2010 o převedení zařízení fotovoltaické elektrárny do majetku jeho společnosti, přestože na zařízení byly ještě nedodělky. Šlo o majetkový převod uvnitř holdingu. Zápis měl v licenčním řízení posloužit jako doklad o tom, že žadatel o licenci je majitelem zařízení, pro které žádá o licenci. Koncem roku 2010 předložil pak Energetickému regulačnímu úřadu ještě další listiny, jimiž údajně předstíral dokončenost výstavby a dožadoval se udělení licence.

Po sepsání zápisu o převzetí zařízení do vlastnictví společnosti VT SUN s.r.o. pokračovaly intenzivně montážní práce. Dne 27.prosince 2010 přeletěla náhodně nad areálem družice NASA, která vyfotografovala plochu pokrytou desetitisíci fotovoltaických panelů. Fotografie měla k disposici obhajoba i žalobce, ale jako důkaz před soudem provedeny nebyly. Podle znaleckého posudku renomované znalecké agentury PricewaterhouseCoopers k 31.prosinci 2010 na investici za 1,3 mlrd. Kč byly nedodělky za několik desítek tisíc Kč, které neměly vliv na bezpečnost a provozuschopnost elektrárny. Elektrárna  VT SUN společnosti Zdenka Zemka st. podle zjištění PČR dodala v prosinci 2010 – tedy ještě před udělením licence -do sítě 3.900 kWh.

Žalobce Radek Mezlík vložil Zemkům do hlav záměr s pomocí zmíněného zápisu vylákat od Energetického regulačního úřadu licence k nedokončeným elektrárnám. Kromě vlastní úvahy žádný důkaz o podvodném úmyslu neměl. Tvrdil navíc, že v době sepsání zápisu nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, ač skutečnost byla jiná. Odvolací soud jeho výrok  zkritizoval a slovo „ani“ z něj vypustil.

Ve skutečnosti v rozhodování o udělení licence žádný zápis nerozhodoval, ač dle petitu „dohody“ jiný podklad pro rozhodnutí nebyl. Musely být jen „pro pořádek“ založeny ve spisu. Rozhodovala prohlídka zařízení pověřenými úředníky Energetického regulačního úřadu. Navštívili areál elektráren třikrát. V „dohodě“ se zmiňuje pouze prohlídka z 20.prosince 2010, při které skutečně byly zjištěny nedodělky. Zamlčuje se uskutečnění rozhodující prohlídky z 31.prosince 2010, při které úředníci zjistili, že elektrárny jsou bezpečné a provozuschopné a dali pokyn k vydání licencí. Komisi  Energetického regulačního úřadu provázela skupina odborníků, přizvaných žadateli, mezi nimi dozor úvěrující banky. S názorem úředníků se ztotožnili. Zemkovi neomezovali kontrolory Energetického regulačního úřad a jejich doprovod v pohybu po elektrárnách a neskrývali před nimi drobné nedodělky. Neuvedli úřad v omyl, žádný podvod se tedy nekonal.

Pokud ale podle žalobce  elektrárny přece jen získaly licence neprávem a vznikly škody, nebyl to výsledek podvodu ze strany Zemků, ale neodborného nebo nedbalého rozhodování pověřených úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří neměli udělení licence povolit. Podle mého laického úsudku žalobce Radek Mezlík obžaloval nesprávné osoby a korunoval svůj výkon tím, že pravé bona fide viníky navrhl jako svědky obžaloby. Nad to si myslím, že k podání obžaloby nebyl žádný důvod, protože všechny tři elektrárny byly ve chvíli získání licence bezpečné a provozuschopné se zcela bezvýznamnými drobnými nedodělky (např. oplocení).

Obě pozemní elektrárny úředníci Energetického regulačního úřadu skutečně opakovaně prohlédli. Při žádné ze tří návštěv areálu ale nevystoupili na střechu, takže zařízení elektrárny VT SUN nikdy neviděli a jeho stav nemohli posoudit. Tvrzení, že elektrárna nebyla v den vydání licence dokončena, tak nemá povahu nezpochybnitelné  materiální pravdy.

V případě této elektrárny se navíc k tíži jednatele Zdenka Zemka st. uvádí, že výchozí zpráva o zařízení neodpovídala skutečnému stavu elektrárny. Revizní technik ale byl zaměstnancem subdodavatelské firmy a ani Energetický regulační úřad nebyl oprávněn kontrolovat správnost revizní zprávy. Jednatel společnosti si určitě neobjednal nesprávnou revizní zprávu a proti jejímu dodání byl bezbranný. Nemůže za ni proto nést odpovědnost.

Pro úplnost uvádím, že všechny tři elektrárny od spuštění v r.2010 dodávají proud a nedošlo u nich k žádnému úrazu.

Aby toho nebylo málo, ve věci neoprávněného prodeje elektřiny z chomutovských solárních elektráren za dotovanou cenu padla později další na sobě navzájem nezávislá trestní oznámení Energetického regulačního úřadu a dvou spolků, jejichž prověřování vnutil státní zástupce Radek Mezlík severočeské policii a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí n.L.  Jejich závěr byl jednoznačný: elektrárny získaly licence oprávněně. A stejný Radek Mezlík, který se snažil Zemky „dostat do tepláků“, závěry severočeské  policie obhajoval. 

Soud ovšem musel obžalobu projednat. Případ připadl senátu předsedy Petra Jirsy. Zdenek Zemek st. byl obžalován v páru s Janem Hudečkem, představitelem dodavatele. Nemohl se ale postavit před soud společně s ním, protože vážně onemocněl. Soud pak jeho věc vyloučil do samostatného řízení a rozsudkem z 30. dubna 2019 odsoudil Jana Hudečka k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku.  Tím „nastavil laťku“ pro uložení trestu Zdenkovi Zemkovi st.

Po uzdravení v r. 2021 Zdenek Zemek st. věnoval velké úsilí přípravě své obhajoby před soudem. Nesmyslné obvinění z přípravy oklamání Energetického regulačního úřadu převzetím téměř dokončeného zařízení elektrárny do majetku společnosti VT Sun s.r.o. by měl za normálních okolností vyvrátit. Připravoval se tedy na vybojování zprošťujícího rozsudku. Pak ale pochopil, že nelze očekávat, že by senát soudce Petra Jirsy mohl v jeho případě rozhodnout podstatně odlišně od rozsudku nad Janem Hudečkem. Přistoupení na dohodu o vině a trestu se nabídlo jako aspoň částečně únosný kompromis.

K jejímu uzavření došlo 6.října 2021 na Vrchním státním zastupitelství Olomouc – pobočce Brno. Strany se dohodly na podmíněném trestu odnětí svobody v trvání tří  let s odkladem na pět let a peněžitém trestu 8 milionů Kč. Senát Petra Jirsy Krajského soudu v Brně tuto dohodu schválil rozsudkem ze dne 8. října 2021. V něm ale k dohodě přidal povinnost odsouzeného uhradit státu škodu ve výši 18.614.679, 76 Kč. O tom ale v dohodě není ani slovo a jde tedy o velmi významnou odchylku od jejího obsahu. Kvůli této změně se Zdenek Zemek st. obrátil dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Nebude se tedy jednat o „Zemkových solárních podvodech“ ale o korigování dohody o vině a trestu obecnými soudy, čili  o domnělých či skutečných právních nepřístojnostech.

V článku „Mračna nad olomouckými žalobci jsem se vyjádřil, že vedle procesů, žalovaných olomouckým vrchním státním zastupitelstvím, v nichž se prokázala nedůvodnost obžaloby a jsou důvodem k vymáhání odškodnění od státu, má tento úřad na svém účtě ještě několik dalších případů s nesmyslnými obžalobami,  v nichž ale obhajoba v důsledku nekorektního jednání státního zastupitelství nebo soudů nedokázala dosáhnout zprošťujícího rozsudku. Ač laik, jako účastník soudního řízení jsem pevně přesvědčen, že   proces proti Zdenku Zemkovi st. k nim patří stejně jako odsouzení jeho synů.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 9. července 2022

MRAČNA NAD OLOMOUCKÝMI ŽALOBCI

Ministr Pavel Blažek se obul do olomouckého vrchního státního zastupitelství, na kterém po jeho sprše nezústala nit suchá. Kdo chce znát podrobnosti, nechť navštíví lobbistický server Česká justice. 

Bývalý dlouholetý vedoucí tohoto paúřadu Ivo Ištvan panu ministrovi vyčítá, že během svého prvního mandátu v letech 2012-2013 žádné námitky neměl a otočil až po protivládním puči z 13.června 2013. To je sice pravda, ale tehdy byl ještě Pavel Blažek nositelem návrhu na zrušení pozůstatků zemského uspořádání státu rozdělením jeho území mezi dvě vrchní státní zastupitelství. Vydáním nového zákona o státním zastupitelství mělo dojít k scelení území zrušením vrchních státních zastupitelství. Ministr nakonec návrh zákona ze Sněmovny stáhl, protože nebyla naděje, že by jej poslanci schválili. 

Mimochodem: ministr Pavel Blažek svou zprávou podal důkaz o tom, že poměry v trestním řízení nejsou stejné na celém území státu. Rozdílnost výkonu trestního práva v obvodech působnosti dvou vrchních státních zastupitelství byla jedním z motivů záměru Pavla Zemana, Lenky Bradáčové & dalších na jejich zrušení. 

Před Pavlem Blažkem nikdo nevytáhl na světlo boží fakta o povaze činnosti olomouckých žalobců v takové nahotě, ač vůbec nejde o skutečnosti dříve neznámé. Olomoucké vrchní státní zastupitelství se od pražského liší mimo jiné tím, že hrstka jeho příslušníků je rozptýlena po Moravě ve třech skupinách, což podstatně ztěžuje jeho řízení z centra a vede k plýtvání prostředky. Závadnosti stavu si byla vědoma vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová, která vystřídala v úřadě Ivo Ištvana po jeho odvolání ministrem Jiřím Pospíšilem. Shodla se s ministryní Danielou Kovářovou v názoru, že je nezbytné hrstku žalobců stáhnout do jednoho sídla. Ale rozumný záměr zmařil tehdejší předseda vlády Jan Fischer, který sice problematice státního zastupitelství nerozuměl a nebyl oprávněn vstupovat do pravomoci ministra spravedlnosti, ale postavil se proti rozhodnutí ministryně takovým způsobem, že jsme tehdy měli obavy, že jí v případě neposlušnosti napohlavkuje.  Protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, Milena Hojovcová si po návratu Ivo Ištvana vysloužila za prosazování rozumného opatření špatné nakládání ze strany nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, vyhovujícího přání ministra Jiřího Pospíšila. 

Pavel Blažek má v kritice činnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci většinou pravdu. Ale současně předložil veřejnosti důkaz, že se ministři spravedlnosti, nejvyšší státní zástupci, vlády a vedení politických stran dlouhá léta o zhůvěřilostech paúřadu příležitostně dovídali, ale bylo jim to jedno a nechávali věcem volný průchod ke škodě občanů tohoto státu. Sám nebyl výjimkou. 

Není bez zajímavosti, že někteří z olomouckých žalobců patří k nositelům ideologie boje za nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zvlášť. V daném případě je zřejmé, že jí mají více než je zdrávo a občas ji s chutí zneužívají. 

Je zbytečné připomínat, že na ministerstvu leží tuny stížností různých občanských aktivistů (nejen mých, i když mě ministerští úředníci mají ocejchovaného jako kverulanta) na jednání olomouckých žalobců, všech vyřízených jako bezdůvodných. V očích ministerských úředníků je jejich hlavním úkolem zastírání pochybení státních zástupců a soudců a ministři jim to většinou trpí, protože jim to vyhovuje. Věci by nemusely dojít do stavu, popisovaného Pavlem Blažkem, kdyby  ministři spravedlnosti vždy jednali s vědomím politické odpovědnosti za stav resortu a potírali důsledně nepravosti, o nichž se dověděli. 

Ale právě proto je třeba si všimnout, že  ministr spustil hromobití bez dohody s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem, kterého prostě obešel. Pokud mě paměť neklame, něco takového si před nim žádný ministr nedovolil a obávám se, že poněkud překročil hranice své pravomoci. Igor Stříž projevil jistou nevoli a bude zajímavé sledovat, jak se bude v této věci chovat dál. 

Navzdory nevoli nejvyššího státního zástupce vystoupení Pavla Blažka oceňuji, protože jsem svědkem dopadů nepravostí olomouckých žalobců na tragédie nespravedlivě stíhaných. Je nejvyšší čas, že se jim ministr postavil.  Skutečnost je dokonce ještě horší, než Pavel Blažek uvedl. Dovoluji si tvrdit, že vedle stovek případů, v kterých se prokázaly vady postupu olomouckých žalobců, za které teď musí stát platit odškodné z peněz daňových poplatníků, zcela určitě existuje neurčitelný počet justičních přehmatů, které dospěly k pravomocným rozsudkům, jež se nepodařilo zvrátit. Nespravedlivě odsouzeným nezbyde, než si hořký pohár křivdy vypít až do dna, protože není politická vůle jejich případy znova přezkoumat, a bohužel z hlediska procesního práva by to leckdy ani nebylo možné. 

Hromobití, spuštěné na hlavu Ivo Ištvana, je ale poněkud nespravedlivé, protože se sám odklidil z výsostného postavení. Nevysloužil si „vykopnutí směrem nahoru“, jako jeho podřízený Radek Mezlík a nadřízený Pavel Zeman (který nad ním držel ochrannou ruku a je tedy spoluodpovědný za stav, který kritizuje Pavel Blažek). Nespravedlivá je i „psí hlava“, kterou mu mnozí  nasazují kvůli jeho řídící úloze při  puči z 13. června 2013. Není totiž samo sebou, že řídil tak rozsáhlou a svými následky osudovou policejní akci mimo obvod své působnosti. Sehrál roli pěšáka, který šel tam, kam jej nadřízený poslal, a plnil zadaný úkol. Nepřijatelnost jeho jednání spočívá v tom, že nevyužil možnosti, dané zákonem o státním zastupitelství, aby splnění nezákonného zadání odmítl. Ale ani Pavel Zeman neměl tu akci z vlastní hlavy, a netuším, kdo jej v tomto případě úkoloval. Samozřejmě měl odmítnout zadání, protože zneužívání orgánů činných v trestním řízení k vyvolání politických změn je protiprávní. Je na čase, aby pozadí puče odhalily orgány činné v trestním řízení. 

Obraz, který pan ministr veřejnosti předložil, je ale neúplný, protože vytváří dojem, že za vadná řízení odpovídají pouze žalobci. Vadnost řízení ve všech případech prokázaly vyšší soudy v odvolacím řízení nebo dokonce až rozhodnutím o  mimořádných opravných prostředcích. Čili žalobci,  hnaní pudem lovců lebek, mohli ublížit nevinným obětem pouze díky tomu, že jim sekundovali soudci obecných soudů, stejným způsobem posedlí potřebou dostávat lidi za mříže za každou cenu. Nepodívali se pořádně na snůšku nesmyslů a polopravd, které jim žalobci předložili a na jejich základě vydali zmatečná rozhodnutí. Jejich odpovědnost za stav, který popsal Pavel Blažek, je nesmazatelná. Pan ministr by měl nechat doplnit obraz zvláště o poznatky o souhře olomouckých žalobců s Krajským soudem Brno. 

Přes výhrady oceňuji krok ministra Pavla Blažka jako průkopnický čin a bezkonkurenční kritiku činnosti státního zastupitelství. Jeho slabým místem je výlučné soustředění na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, zatímco jinde mu nepořádky nevadí. Doufám, že svůj zájem o nápravu poměrů časem rozšíří i na jiná místa. 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

neděle 3. července 2022

SKOTAČENÍ ZLÍNSKÝCH SOUDCŮ DLE ZPRÁVY ČTK

Dlouhodobé sledování trestního řízení soudního u zlínské pobočky Krajského soudu Brno může pozorovateli přinést různá překvapení, nad nimiž zůstává rozum stát. Ruku v ruce s tím jde nedůvěra k jednotlivým soudcům.

Někdy obraz událostí ale zpestřují novináři, včetně vážené České tiskové kanceláře. Na Novinkách a Českých novinách jsem si se zájmem přečetl zprávu o trestním řízení soudním, které se ve Zlíně konalo v úterý 28. června 2022, v němž se mělo dostat spravedlnosti pachatelům únosu dcery podnikatele, po které únosci v r.2014 vymáhali 100 milionů Kč. Soudil to senát předsedy Jiřího Dufka (to ČTK neuvedla). Podle článku třem pachatelům, kteří popírají vinu, soud uložil čtyřleté podmíněné tresty, naopak dva, kteří se k účasti přiznali, se dočkali zproštění. Zpráva je přímo rozkošná: podmíněný odklad nástupu trestu totiž lze uložit pouze u trestů do 3 let odnětí svobody. Zproštění pachatelů, kteří se doznali, je další podivnost, která by vyžadovala bližší vysvětlení. Jeden z nich byl v této věci osouzen již dříve k pětiletému trestu, takže uložení dalšího trestu asi nebylo možné. Obsah zmíněné zprávy je nepochybně značně nepřesný, což u ČTK překvapuje.

Ke cti autora zprávy je třeba uvést, že nezapomněl na prehistorii případu. Pro stejný trestný čin totiž odsoudil zdejší soud senátem Ivety Šperlichové jistého Michala Šnajdra k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Odsouzený získal během výkonu trestu důkazy o své nevině a ukázal na skutečné pachatele. V obnoveném procesu byl jeho rozsudek zrušen a dostal se na svobodu. Soudkyni Ivetě Šperlichové, o které jsem opakovaně psal jako o „soudkyni OLO“, se prostě stala nehoda: poslala za mříže nevinného člověka. Podle mého laického názoru a osobní zkušenosti z jiných procesů nebyl jediný a vždy ráda ukládala vysoké tresty. Na její další působení v taláru to ovšem nemá  žádný vliv. Soudci mají přece právo beztrestně se  dopouštět drobných přehmatů a desetiletý trest, uložený nevinnému, není vážné provinění. 

Musíme ovšem uznat, že soud vaří z toho, co mu policie pod dozorem žalobce připraví. V daném a jiném sporném případu byl žalobcem zákeřný Roman Kafka, jenž v jiném řízení, jehož jsem se zúčastnil,  vnášel nenávistnou atmosféru do soudní síně a rozeštvával veřejnost proti rodině obžalovaného a odvolal se v neprospěch obžalovaného proti rozsudku.  Chápu, že mu pojmy „presumpce neviny“ a „in dubio pro reo“ nepřirostly k srdci. Mám ale důvod si myslet, že chuť paní soudkyně k odsuzování obžalovaných se po odchodu Romana Kafky nesnížila. 

Předsedkyně Iveta Šperllichová samozřejmě nemohla soudit pravé pachatele skutku, za který kdysi odsoudila Michala Šnajdra. Úkol připadl senátu předsedy Jiřího Dufka. Nevím, zda to je náhoda, že jde již o třetí „záskok“ za ni, o němž vím. Všiml jsem si, že v kauzách, v nichž před ním Iveta Šperlichová ukládala nepodmíněné tresty, Jiří Dufek se spokojuje s tresty s podmíněným odkladem. Navozuje to otázku, zda je Iveta Šperlichová nepřiměřeně přísná či Jiří Dufek nepřiměřeně shovívavý. Rozptyl mezi jejich tresty je pozoruhodný, až to vede k zamyšlení, zda o výši uloženého trestu skutečně vážně přemýšlejí nebo jen tak skotačí. 

Srovnání vysokého trestu nevinného Michala Šnajdra s tresty s podmíněným odkladem pro skutečné pachatele ale vede k pochybnostem. Kdysi mi jeden soudce řekl, že trest s podmíněným odkladem není ve skutečnosti trest, ale pouze hrozba trestem. Vztaženo ke zprávě ČTK z toho vychází poznání, že nevinný Michal Šnajdr si dva roky skutečně odpykal, zatímco skutečným pachatelům senát Jiřího Dufka pouze trestem pohrozil. To je ovšem úvaha předčasná, protože nevíme, zda se státní zástupce Martin Malůš odvolal, a jak by věc případně rozhodl odvolací soud.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz