PERLY SENÁTORKY KOVÁŘOVÉ

Z fotografie na stránkách Parlamentních listů se na mne usmívá veselá stařenka. Je to senátorka Daniela Kovářová. Fotografie doprovází zprávu o jejích odpovědích na dotazy čtenářů Parlamentních listů (zde). Text sestává z výroků, vytržených z kontextu. V takovém případě tomu ani nemůže být jinak a nemá smysl vzrušovat se nad obsahem. Ostatně obraz sympatické výtržnice v senátní šedi neutrpěl. Ani příjemné vzpomínky z mé paměti na její působení jako ministryně spravedlnosti a  na její výkon obhájkyně v trestní věci nevyvanuly. 

Přesto mě jedna z „perel“ vyvedla z míry. Paní senátorka se jednoduše vypořádala s nelibostí čtenářů nad délkou českého soudního řízení. Podle ní ve srovnání s cizinou patří naše justice spíše k těm lepším a délku procesů prodlužují obžalovaní, kteří využívají opravné prostředky. Její vývody jsou zčásti v souladu se statistikami. Působí to dojmem, že obžalovaní by udělali nejlépe, kdyby  se neodvolávali a nedovolovali by obhájcům, aby si vymýšleli i jiné zásahy, jež vedou k prodloužení procesů. 

Netuším, zda její výroky jsou odrazem vědomí, že obhájci někdy s jásavým optimismem vedou klienty do předem ztracených bitev, jež kromě ztráty času nic nepřinášejí. Jako příklad uvádím ústavní stížnost, kterou podal Pavel Buráň proti zprošťujícímu rozsudku manželů Novotných. Z mého laického pohledu neúspěch byl vysoce pravděpodobný, zadavatel kromě ztráty času nic nezískal, ale autor ústavní stížnosti nejspíš palmáre nevrátil. Nemyslím, že tyto ojedinělé advokátské úkony výrazně ovlivňují průměrnou délku procesů. 

Na základě dlouholeté praxe justičního potížisty se na problém nemohu dívat přes statistiky. Je pravda, že extrémně dlouhé procesy a extrémně dlouhé procesy s nespravedlivými rozsudky zvlášť jsou ojedinělé. Nemění to ale nic na jejich hrůznosti. Pochybuji, že politici (včetně ministrů spravedlnosti), soudci, státní zástupci či  ministerští úředníci se dokáží vžít do strádání jejich obětí, např. do prožitků matky dvou malých dětí, která žije již téměř dva roky v hrůze, že se po dobu osmi let bude muset odloučit od dětí. A díky otevřenosti americké justice máme k disposici exaktní důkazy, že v soudním řízení může docházet k omylům, v daném případě i při vyhlášení rozsudku smrti. Naši soudci určitě nejsou méně omylní než američtí. Opravné prostředky jsou proto naprostou nezbytností, bez které by za mřížemi mizelo daleko více nespravedlivě odsouzených. 

Ostatně prodlužování procesů použitím opravných prostředků obhajoby není pravidlem. Je to patrné například z kauzy „Čapí hnízdo“, stále ještě dosti pozorně sledované veřejností jako proces proti Andreji Babišovi, jenž v ní ale je vedlejší figurou. Obhajoba si v ní vedla úsporně. Jediným snad nadbytečným úkonem byla žádost o předběžné projednání obžaloby, které soud nevyhověl. Pokud posuzujeme případ jako celek včetně přípravného řízení působila v něm potřeba opakovaného vydávání Sněmovnou  Andreje Babiše k trestnímu řízení jako vis maior, proti které není obrany. Ale již samo pozdní zahájení soudního řízení je výsledkem snažení strany žalující: po zastavení trestního řízení proti všem obviněným dozorovým státním zástupcem zasáhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman částečným zrušením usnesení o zastavení trestního stíhání, po němž došlo na soudní řízení. Do hlavního líčení pak vnesl neúčelné ztráty času žalobce vyžadováním výslechů dětí obžalovaného Andreje Babiše, které sloužily pouze k vyvolání jeho psychického strádání. Obžaloba v podstatě popírá část vlastních závěrů státního zástupce z přípravného řízení. V dalším vývoji se žalobce podřizuje právním závěrům nadřízeného. Sečteno a podtrženo: na zdlouhavosti kauzy Čapí hnízdo má strana žalující větší zásluhu než obhajoba.  

Na vyvolání průtahů dokonce nemusí mít obžalovaní žádnou vinu. Stačí, když subjektivní  přesvědčení žalobce o vině obžalovaných najde nekonečné porozumění u odvolacího soudu. Sledoval jsem případ (zde), probíhající od počátku přípravného řízení do osmého rozsudku devět let. Tři senáty nalézacího soudu postupně vynesly sedm zprošťujících rozsudků, proti nimž se žalobce okamžitě odvolal. Odvolací soud mu v některých případech vyhověl dříve než obdržel ve lhůtě podané vyjádření obžalovaných. Až šikovný předseda čtvrtého senátu si poradil způsobem chytré horákyně: osmým rozsudkem uznal vinu jedné obžalované, ale neuložil jí trest a u dvou obžalovaných prohlásil jejich případy za promlčené. Domníval se, že se nikdo neodvolá. 

Příčinou zdlouhavosti mohou být objektivní pravidla procesu. Platí například zásada, že soud musí mít při rozhodování k disposici úplný trestní spis, který existuje pouze v jednom oficiálním vyhotovení. Nebyla dosud provedena digitalizace trestních spisů, která by umožnila, aby v případě potřeby se spisem souběžně nakládalo více soudů. Dojde-li v dané věci k více dílčím procesům, řízení se vede u jednoho z nich, ostatní musejí čekat. Bývá to jednou z příčin nekonečných dodacích lhůt při řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti. Může pak dojít ke kuriozním situacím. Jako člen spolku Šalamoun jsem sledoval trestní stíhání u nejmenovaného soudu proti obžalovanému pro brutální vraždu, později odsouzenému k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (zde). Řízení bylo vedeno vazebně. Když se obžalovaný odvolal proti rozsudku, spolek Šalamoun  vyzval předpokládanou předsedkyni odvolacího senátu, aby se vyloučila pro podjatost. Protože „podjatost“ je v povědomí soudců sprosté slovo, nevyhověla a čelila pak stížnosti, o které musel rozhodnout Nejvyšší soud ČR. Trestní spis tedy odputoval do Brna. Když se pak vrátil na Vrchní soud v Praze, jeho soudci zjistili, že v mezidobí naběhla lhůta pro rozhodnutí o prodloužení vazby. Předsedkyně nalézacího soudu vazbu prodloužila, ač neměla k disposici spis. Rozhodnout o vazbě měl správně Nejvyšší soud ČR jako držitel spisu. Vrchnímu soudu v Praze nezbylo, než konstatovat, že prodloužení vazby bylo nezákonné a poslat do věznice faxem příkaz k okamžitému propuštění obžalovaného na svobodu. Protože písemné vyhotovení usnesení se vydává až s určitým zpožděním, obžalovaný se divil, když musel náhle opustit věznici, aniž by znal důvod. Dostavoval se pak disciplinovaně k hlavnímu líčení jako svobodný člověk, čímž podal důkaz, že uvalení vazby státním zástupcem s minulostí prokurátora bylo v daném případě nadbytečné. 

Ke zcela zbytečným procesům a průtahům při jejich nápravě může dojít v důsledku jednoznačně nemravného a nezákonného jednání soudců a státních zástupců. Zabýval jsem se případem dvou mladíků, kterým soud nepovolil  obnovu procesu, když se na policii doznal pravý pachatel skutku, za který byli odsouzeni. Jejich trápení začalo v r. 2004 a spravedlnosti se jim dostalo až rozsudkem z 3. května 2017 (zde). Jako žába na prameni provázela celý proces státní zástupkyně,  bývalá prokurátorka, která stála u zrodu případu jako dozorová státní zástupkyně a žalobkyně, a překážela pak důsledně v nápravných opatřeních neúspěšnými stížnostmi až do zamítnutí jejího odvolání výše zmíněným rozsudkem odvolacího soudu. Nezákonné bylo již prvotní odmítnutí povolení obnovy procesu a jeho potvrzení odvolacím senátem. Když ale vyhověla ministryně Marie Benešová podnětu spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona a Nejvyšší soud ČR rozhodl, že usnesením odvolacího senátu byl porušen zákon v neprospěch odsouzených a přikázal jednat znova o obnově, nalézací soud pak již jednal sice liknavě, ale přece jen v souladu s literou zákona. Vzepřela se pouze zmíněná státní zástupkyně, která by si zasloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů za vyvolávání průtahů v trestním řízení. 

Pozoruhodná je skutečnost, že za nepřístojnosti, které ke škodě nespravedlivě odsouzených spáchali soudci a státní zástupci, nikdo z nich nemusel nést odpovědnost. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo trestní oznámení skončily v koších odpovědných činitelů. Prodlužování procesů nepřístojným beztrestným jednáním soudců a státních zástupců bychom našli i v jiných případech, byť jejich koncentrace ve zmíněné kauze je výjimečná. A to je další příčina dlouhých procesů, o které se paní senátorka nezmiňuje. Pokud se odvolávají obvinění, většinou jednají v souladu s právem, zatímco ti druzí často jednají protiprávně.  Beztrestnost odpovědných činitelů trestního řízení je jednou z významných příčin vzniku extrémně dlouhých a nespravedlivých procesů. Zatím ji mají zvyklostním právem zaručenu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

WATERLOO NEÚSTUPNÉHO ŽALOBCE

Náhodné seznámení s kauzou „Halenka & spol.“, o které jsem psal v článku Kdo zaplatí průtahy v kauze „Halenka & spol.“ (zde) vzbudilo mou zvědavost do té míry, že jsem se ve dnech 9. a 10. dubna 2024 zúčastnil hlavního líčení u Městského soudu Praha, v němž před senátem předsedkyně Blanky Bedřichové proběhlo projednávání druhé obžaloby proti obžalovaným Josefu Lachmanovi, Romanu Pavlíkovi a Adolfovi Vermiřovskému,  tentokrát již bez gen. Vladimíra Halenky. Žalobcem je nadále Pavel Prygl, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jednání  se zúčastnil i zmocněnec poškozeného Ministerstva obrany, prosazující nárok svého zaměstnavatele na náhradu škody. 

Zejména mě zajímalo, zda žalobce předloží nějaké převratné důkazy, jež by vyvrátily dosavadní názor obhajoby a nalézacího i odvolacího soudu, že neprokázal, že jednáním obžalovaných skutečně vznikla škoda. 

Očekával jsem hojnou účast novinářů a zvědavců z řad veřejnosti, ale do soudní síně jsme za obžalovanými a obhájci vstoupili se zástupci redakce Security Magazinu jen tři. Jako jediný jsem oznámil předsedkyni senátu, že budu pořizovat zvukový záznam. Přišla ke mně, ověřila si můj záměr a zajímala se, z kterého jsem media. Po ujištění, že z žádného, vrátila se na své místo, pak mě ale pod pohrůžkou možného vykázání ze soudní síně přiměla, abych se jí podvolil sdělením svého jména. Má námitka, že na takový postup nemá právo, ji nezastavila. 

Tento drobný incident je dokladem o existenci nejasností o právech veřejnosti po vstupu do soudní síně. K neshodám v této věci mezi veřejností a soudci dochází zřídka, ale přece.  Vedení resortu spravedlnosti o tom ví, ale nedbá. Někteří soudci prostě trvají na tom, že mají právo vědět, kdo přišel do soudní síně. Na druhé straně je pravda, že tuto informaci pro řízení procesu a spravedlivé rozhodování nepotřebují. Státní orgán tak  bez skutečné potřeby registruje pohyby osob. Soudce při tom smí činit pouze to, co mu zákon přikazuje nebo dovoluje. Žádný právní předpis ale soudcům neukládá ani nepovoluje, aby zjišťovali totožnost veřejnosti, samozřejmě s výjimkou výtržníků. Někteří soudci se ale domnívají, že stojí nad zákonem. 

K prolomení anonymity veřejnosti dochází často ve spojitosti s pořizováním zvukového záznamu. Zdá se, že přítomnost cizího člověka s nahrávacím zařízením v soudní síni některé soudce znervózňuje. Proč asi? 

Zastáncem názoru, že veřejnost má v soudní síni nárok na anonymitu, je např. ombudsman Stanislav Křeček. 

Událost neměla vliv na další průběh jednání. Po úvodních formalitách předsedkyně senátu vyzvala přítomného znalce prof. Jiřího Stodolu k předstoupení před senát. Před tímto soudem vypovídal již v předchozí části řízení. Jeho výslechu se ale snažil zabránit žalobce, jenž okamžitě povstal a navrhl jeho vyloučení  z řízení. Senát jeho návrhu nevyhověl s řádným odůvodněním. Žalobce se ale před míněním soudu nesklonil. Podal stížnost, o které rozhodne stížnostní soud, až obdrží její písemné vyhotovení. Připomínám, že již dříve žalobce podal stížnost proti zamítnutí jeho rozhodnutí o nevyloučení pro podjatost, ale její písemné vyhotovení nedodal. 

Pokud žalobce stížnost proti nevyloučení svědka skutečně podá, mohla by se stát, že by stížnostní soud vyhověl žalobci a tím znehodnotil použitelnost výslechu znalce jako důkaz. Kuriozní situace by nastala, kdyby rozhodl až po právní moci rozsudku. 

Předsedkyně senátu podrobila znalce dlouhému, pro veřejnost nezáživnému výslechu. Ve snaze o jeho urychlení požádala strany o souhlas k přečtení protokolů z dřívějšího výslechu. Žalobce souhlas nedal. Proti nesouhlasu strany se čtením listiny neexistuje obrana. Předsedkyně senátu pak kladla znalci otázky podle protokolu z jeho dávného výslechu. Ztráta času žalobce jistě nebolela. 

Přísedící neměli na znalce vlastní otázky a státní zástupce vystačil s půlhodinou. Pár otázek položila obhájkyně a předsedkyně senátu mohla přejít ke čtení listinných důkazů, čimž vyplnila zbytek dne. Před ukončením jednání senát zamítl pro nadbytečnost návrh žalobce na nové předvolání svědka, který již před soudem vypovídal. 

Takto skončil první den hlavního líčení. 

Dne 10. dubna 2024 po obvyklých úvodních formalitách prohlásila předsedkyně senátu dokazování za skončené a vyzvala žalobce Pavla Prygla k přednesení závěrečné řeči. V podstatě se v ní držel obsahu 2. obžaloby: obžalovaní podle něj zneužili svého postavení k prodeji vyřazeného vojenského majetku společnosti Excalibur Army pod cenou, čímž způsobili státu škodu. Nepřinesl nic nového, čím by potvrdil domněnku o vzniku škody. Nezabýval se subjektivní stránkou jejich jednání, tedy nesnažil se prokázat, že by obžalovaní jednali nezákonně v zájmu svého prospěchu. Až na naléhání předsedkyně senátu přednesl závěrečný návrh, jímž požadoval pro obžalované citelné peněžité tresty. 

Po jeho vystoupení se postupně ujali slova obhájci. Na obsahu obžaloby a žalobcovy závěrečné řeči nenechali nit suchou. S větším nebo i menším úspěchem vyvraceli jeho argumenty. A neopomněli upozornit soud na strádání svých klientů, poškozených víceletým narušením života  zřejmě nedůvodným trestním stíháním. Některá jejich tvrzení později korigovala předsedkyně senátu. Následovala poslední slova obžalovaných, která byla minutovou záležitostí. Samozřejmě se prohlásili za nevinné. Ve 12:05 dopolední část jednání skončila. 

Ve 14:40  zahájila předsedkyně senátu vyhlašování rozsudku. Její senát zprostil obžalované obžaloby a ministerstvo obrany odkázal s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Paní předsedkyně podala velmi důkladné odůvodnění, jdoucí do jednotlivostí. Nezůstala ale pouze u vyvracení žalobcových důkazů, naopak v některých maličkostech korigovala názory obhájců. Základem její argumentace bylo prokázání absence důkazů o způsobení škody. Včetně poučení o opravném prostředku ukončila vystoupení v 16:08. 

Neústupný žalobce oznámil záměr podat odvolání v neprospěch obžalovaných. Jednání skončilo v 16:10.

Pokud se žalobce znova odvolá proti rozsudku, obžalovaní budou mít neradostnou vyhlídku na návrat do soudní síně za 2-3 roky. Případ napadl Městskému soudu v Praze 26.července 2017. Další prodloužení procesu by již bylo „proti lidskosti“. 

Celkový dojem z této kauzy je děsivý. Obžalovaní museli strpět fatální zásahy do svých osobních životů a kariér po dlouhou řadu let. Ač laik, troufám si tvrdit, že hlavní vinu na extrémní délce procesu a neudržitelnosti obžaloby nesou orgány činné v přípravném trestním řízení, zejména žalobce, jehož dozoru podléhala policie. 

Pokud někdo vyvolal tento proces s úmyslem potrestat pachatele domnělého okrádání státu při obchodování s nepotřebným vojenským majetkem, má smůlu: použitá koncepce řízení nemohla vést k usvědčení pachatelů, i kdyby k okrádání skutečně docházelo.  Nelze ovšem vyloučit, že k okrádání dochází, pouze se nepodařilo je odhalit. A obžalovaní z této kauzy s tím nemají nic společného. 

Pro žalobce je rozsudek z 10.dubna 2024 další porážkou. První utrpěl rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. prosince 2018. Další bylo zamítnutí jeho odvolání Vrchním soudem v Praze. Následovalo usnesení Městského soudu v Praze o vrácení 2. obžaloby k doplnění dokazování a konečně rozsudek z 10. dubna 2024. Nejhorší na věci je zapouzdření žalobcovy argumentace: nedosáhl posunu v dokazování směrem ke zlepšení přesvědčivosti. 

K ozvláštnění tohoto procesu ve dnech 9.-10. dubna 2024 přispěla svébytným způsobem média. Nejdříve nezájmem, který mě vzhledem ke skandálnosti kauzy překvapil. Dne 10.dubna 2024 se situace trochu zlepšila, neboť zájem o sledování procesu projevila také televize Prima. Její redaktor mě až po skončení jednání požádal telefonicky o komentář pro použití ve večerním zpravodajství. Dodatečně jsem se dověděl, že jej skutečně uveřejnila i s mou fotografií, bohužel s nepravdivou informací, že jsem soudní znalec. Netuším, odkud se tento nesmysl vzal. Nejsem jeho původcem. Nemám právnické vzdělání. Své čtenáře často upozorňuji, že jsem laik. Jsem občanský aktivista s mnohaletou zkušeností ze sledování trestních řízení, podezřelých z nezákonností, páchaných na obviněných, ale za soudního znalce jsem se nikdy neprohlašoval. Doufám, že se televize Prima v nějakém blízkém zpravodajství divákům dobrovolně omluví, takže nebudu nucen nutit ji k omluvě občanskoprávní cestou.

Úplně na závěr sděluji, že během dvou dnů pobytu v soudní síni 121 jsem nepozoroval žádné známky podjatého chování předsedkyně senátu k obžalovaným. Hlavní líčení vedla nestranně, bez jakýchkoli zádrhelů. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KDO ZAPLATÍ PRŮTAHY V KAUZE „HALENKA & SPOL.“?

Před pár dny jsem vydal úvahu o novele zákona o státním zastupitelství (zde), v které jsem upozornil na nežádoucí jev: stát vyplácí každoročně desítky milionů Kč odškodného obětem selhání justice, ale původci jejich strádání se téměř nikdy na odškodnění nepodílejí. V příslušných právních předpisech je mezera: regresní řízení lze vést pouze s původcem škody, kterého odsoudil kárný soud a promlčecí lhůta v kárném řízení je v případě víceletých procesů krátká. 

Shodou okolností se následně do mého zorného pole dostaly zprávy z veřejných zdrojů o stavu kauzy generála Vladimíra Halenky a spoluobžalovaných, jež bolestnost zmíněného úkazu potvrzuje. Vladimíra Halenku již  soud zprostil definitivně obžaloby. Oprávněně si stěžuje na narušení osobního života, zničení kariéry a psychické utrpení, které mu přinesl dlouholetý proces. Samozřejmě se bude domáhat finančního odškodnění podle příslušného zákona. 

Řízení proti nepravomocně zproštěným  spoluobžalovaným pokračuje. Nedojde-li v hlavním líčení ke zvratu v důkazní situaci, mají naději, že je soud zprostí znova. Budou si pak stěžovat stejně jako pan generál a stát se nedoplatí. 

V této souvislosti vyvstal do popředí jiný nežádoucí úkaz: neúnosná délka trestního  řízení. Prožitek účasti na trestním řízení v postavení obžalovaného je nezapomenutelný. Obvinění žijí celé  roky pod psychickým tlakem z hrozby odsouzením. Tlak pociťují i v době, kdy se z procesních důvodů v řízení zdánlivě nic neděje. Vybavuje se mi Wolkerův pojem „trestání časem“, který básník použil v jiné souvislosti. 

Neúnosná délka procesu a rozpaky kolem zprošťujícího rozsudku mě přiměly k pátrání po informacích ve veřejně dostupných zdrojích. Výsledkem je dojem, že proces poznamenaly různé anomálie  přípravného řízení a postupu žalobce po podání obžaloby. Monitoroval jsem desítky trestních řízení, ale s úkazy, jež provázejí kauzu generála Halenky & spoluobžalovaných, jsem se jinde nesetkal. Nejde jen o můj subjektivní dojem: soud se vyjádřil, že obžaloba byla podložena tak chatrně, že neměla být vůbec podána. Nedivím se: nepamatuji se na jiný případ, v němž by si žalobce dovolil zatajit před soudem znalecké posudky, jež vyznívají ve prospěch obžalovaných nebo odstranit ze spisu desítky stran dokumentace. Neméně závažná je skutečnost,  že měla vzniknout škoda, jejíž výši žalobce není schopen prokázat. Žalobce se proti rozsudku odvolal, ale Vrchní soud v Praze jeho odvolání nevyhověl a vydal závazné pokyny k doplnění dokazování. Žalobci nezbylo než podat novou obžalobu. Soud mu ji vrátil k doplnění dokazování, ale po zásahu Vrchního soudu v Praze ji přece jen znova projedná v hlavním líčení. 

Během těchto procesních „hrátek“, nepochybně vyvolaných žalobcovým „čarováním“ s důkazy, čas běžel, vznikaly značné průtahy, během nichž obžalovaní psychicky strádali a rostla újma, o jejíž odškodnění mohou případně žádat. 

Mimo těchto podivností mě jako laika zaujala právní kvalifikace skutků. Státní zástupce žaluje obžalované z úmyslných trestných činů. Kdysi mě poučil Ústavní soud, že rozhodnutí o úmyslnosti není možné bez zkoumání motivu jednání obviněných. V obžalobě ale i v diskusích na internetu zaznívá jako basso  continuo nevole nad skutečností, že obžalovaní svým počínáním umožnili zbrojařské firmě Excalibur Army  dosáhnout nemravného zisku. Zapadá to do mínění různých diskutujících na internetu, že v resortu obrany dochází k nehoráznému okrádání státu. Divil bych se, kdyby obžalovaní nevěděli o výhodnosti nákupů vyřazeného armádního majetku pro zmíněnou společnost. Ale vnucuje se otázka, zda  jí  skutečně  pomáhali cenovým zvýhodněním vědomě. Jde o pouhý šlendrián nebo korupční jednání? Měla je snad Excalibur Army na neveřejné výplatní listině? Zdá se, že v přípravném řízení odpověď na tuto otázku buď nikdo nehledal, anebo naopak zjistil bez pochybností, že obžalovaní neměli z obchodování s Excalibur Army žádný přímý prospěch. Tím spíše je na místě přisvědčit soudu, že je státní zástupce neměl obžalovat. 

Na okraj si dovolím poznámku z jiného soudku. V tomto případě mělo dojít ke škodě za několik desítek milionů Kč. Lid obecný „u piva“, na internetu a jinde vyslovuje pochybnosti o efektivnosti investic do zbrojení, prosazených ministryní Janou Černochovou. Zvláštní nevoli v této souvislosti vzbuzuje způsob financování nákupu letadel F35. Debatující mluví o  škodách, proti nimž v kauze „Halenka & spol.“ jde o „pár drobných“. To vše v době, kdy dosud máme na očích osud bývalé ministryně Vlasty Parkanové, stíhané kvůli nákupu letadel CASA.     

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PODĚKOVÁNÍ PANU PAVLU BURÁŇOVI

V letech 2017-2022 jsem sledoval v soudní síni trestní stíhání manželů Jaroslava a Jarmily Novotných, které bývalý Novotného společník ve firmě Pavel Buráň dne 8. října 2014 nařkl, že jej nechali ze silnice unést do jejich vily a zde jej pod hrozbou usmrcení přinutili podepsat jakési listiny. Jednotlivá soudní jednání a rozhodnutí jsem provázel komentáři, jež jsou stále dostupné na mém blogu, webu spolku Chamurappi a možná i leckde jinde. Získané poznatky jsem shrnul v kapitole „Zlínský horor“ v mé knize Škůdci v taláru 2.

Trestní stíhání skončilo pro manžele Novotné i tři ustanovené „únosce“ pravomocným zproštěním. Pavel Buráň není s jejich zproštěním srozuměn. Dává najevo, že se považuje za oběť „justiční mafie“ a od poloviny roku 2022 organizuje s pomocí najatých novinářů ostouzení Novotných. V poslední době stupňuje útoky na soudce, státní zástupce a policisty, kteří se nepodřídili jeho přáním nejen v kauze Novotných, ale i v trestním řízení, které proti němu vede NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč. Většinou nevystupuje přímo, ale prostřednictvím najatých novinářů.

Posledním článkem řetězce ostouzení je článek „ Podnikatel Buráň o svérázu české justice. S konkrétními jmény“ (zde), který vyšel 22. března 2024 na Parlamentních listech. V jeho úvodu se autor chlubí, že se redakci Parlamentních listů podařilo najít zajímavou souvislost mezi kauzou vraždy seniora ve Slopném a marného prokazování vydírání Pavla Buráně. Souvislost má spočívat v tom, že se v obou náhle vynořili korunní svědci, kteří ovlivnili dokazování. Tuto představu autor uplatnil již v článku (zde) „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném“ z 12.března 2024. Má to malou vadu krásy: svědek Jiří Klanica nepůsobí v kauze stíhání Novotných, ale ve vyšetřování Pavla Buráně NCOZ pro podezření ze spáchání podvodu se škodou 140 mil. Kč. Svědek popisuje své vlastní nezákonné jednání, zatímco svědek Milan Rakeš sděluje cosi, co slyšel v cele. Spojování kauzy Novotných s případem vraždy ve Slopném má přitáhnout pozornost čtenářů, ale věcně jde o pustý nesmysl.

Nehledě na tento drobný zádrhel  mě ale zmíněný článek přímo potěšil. Již dříve se Pavel Buráň o mne někde otřel, ale v tomto článku mi prostřednictvím najatého novináře přímo dělá reklamu, neboť součástí textu je obsáhlá citace z mého článku „Nekončící ostouzení nevinných“ (zde). Jsem mu za to vděčný a tímto mu děkuji, protože nejsem novinářská hvězda a čte mě málokdo. Možná se mu podaří přitáhnout pozornost k sérii článků, jimiž jsem provázel proces Novotných,  nebo k mé knize Škůdci v taláru 2.

Celou Buráňovu mediální kampaň od začátku sleduji a její výstupy komentuji, a to ze své svobodné vůle, nikoli „místo Novotných“, jak si myslí autor zmíněného článku. Novotní mě neúkolují a o článcích předem nevědí.  Páně Buráňova reakce na neúspěch útoku na  Novotné  je sama o sobě  zajímavá jako velmi neobvyklý úkaz, s jakým jsem se dosud nesetkal. Ale hlavně mě popouzí zásadní rozpor mezi mými přímými poznatky z řízení, jež jsou v souladu s pravomocným soudním rozhodnutím, a tvrzeními Pavla Buráně a jeho podporovatelů.

Taktika mediálního tažení Pavla Buráně a jeho skvadry se řídí goebbelskou zásadou, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Pavel Buráň a jeho pomocníci opakují stále  dokola historku o únosu, vydírání a vadném rozhodování soudů. Pokud vystupuje osobně Pavel Buráň v televizi, působí sugestivním dojmem. Čtenáři a diváci nemají šanci zjistit, že se jim předkládá k věření nesmysl. S překvapením jsem zjistil, že je dost zkušených příjemců jeho dezinformací, které při nejmenším nahlodal pochybnostmi.

Před bezbrannou veřejností se zastírá nebo aspoň bagatelizuje skutečnost, že údajný organizátor údajného únosu Jaroslav Novotný  je věřitelem Pavla Buráně z titulu nedoplacené kupní ceny za polovinu jejich společné firmy. Nebylo možné, aby souběžně s trestním stíháním Novotných probíhalo občanskoprávní řízení o vymožení dluhu. A kdyby se podařilo dostat Jaroslava Novotného a jeho manželku na více let do vězení, jejich možnosti pro vymáhání dluhu by byly omezené. V jednom vystoupení v pořadu Xaver Live Pavel Buráň reálnost dluhu zpochybnil. Když o této věci mluvil při hlavním líčení u soudu, byl tak pokorný, že jej předseda senátu musel dvakrát napomenout, aby mluvil hlasitěji. Domněnka, že vyvolané trestní stíhání Novotných mohlo být pastí na věřitele, není úplně nesmyslná. Pohledávka je obrovská. Vyřazení věřitele z boje by stálo za námahu. Pokud vyvolané trestní řízení bylo pastí, pak sklapla naprázdno, což dlužníka samozřejmě netěší.

Jasnější je nesmyslnost vyprávění o únosu a vydírání. Žalovaná akce se zřejmě bez únosců nemohla stát. A o jejich existenci nemluví kromě Pavla Buráně nikdo a nikdo jiný je neviděl. Podle jeho vyprávění v přípravném řízení byli čtyři: velitel ve vile Novotných, tři násilníci na silnici. Velitel podle pokynů Jarmily Novotné řídil úkony vydírání ve vile. V době, kdy Pavel Buráň podpisoval připravené listiny v přítomnosti advokáta, „únosci“ již ale v místnosti nebyli. Proč se Pavel Buráň po jejich zmizení nezvedl k odchodu, patří k záhadám řízení. Podle jeho výpovědi v přípravném řízení „únosci“ mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to mohli být „Rusáci“. Ale policie přivedla k rekognicím tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Policisté jako svědci před soudem nedokázali vysvětlit, jak ty tři nešťastníky vytipovali. V popisu jejich zevnějšku před rekognicemi Pavel Buráň vynechal nepřehlédnutelné detaily. Pohromou pak bylo dokazování před soudem, jež navzdory poctivému úsilí soudce Radomíra Koudely o jejich usvědčení nakonec vyústilo v pravomocné (tedy se souhlasem žalobce) zproštění obžaloby. Je to v souladu se skutečností, že policie nenašla žádné pojítko mezi Novotnými a únosci, byť se o to snažila.

Protože zproštění bylo pravomocné, tuto část dokazování nezkoumal Vrchní soud v Olomouci. Kdyby Pavel Buráň při rekognicích předestřené „únosce“ nepoznal, mohl by dnes tvrdit, že policie nedopadla pravé pachatele. Jejich „poznáním“ si vsítil vlastní branku („poznal“ pachatele, kteří v daném čase nebyli na místě činu).

Přes zjevnou nesmyslnost obvinění z únosu bez únosců Pavel Buráň vyčerpal všechny známé mimořádné opravné prostředky k zvrácení zprošťujícího rozsudku, ale s žádným neuspěl. Pro Novotné je věc uzavřená. Novináři jim opakovaně vyčítají, že s nimi nechtějí o procesu mluvit. Je to ale pochopitelné.  Zažili šok ze sdělení obvinění, pak dvakrát z odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody. Prožili zhruba osm let v ustavičném napětí. Mají pochopitelný zájem, aby nemuseli oživovat nepříjemné vzpomínky. Ostatně jim nepřísluší obhajoba rozhodnutí soudů, napadaných Pavlem Buráněm & spol. 

Výše zmíněný článek obsahuje opět zmínku o osudu knihy Zločiny beze zbraně 2, která měla být významným nástrojem ostouzení Novotných. Městský soud v Brně zakázal rozsudkem její distribuci. Rozsudek není zatím pravomocný, ale vydavatelé knihy ani vedlejší účastnice řízení Marie Formáčková se proti rozsudku neodvolali. Odvolal se pouze spolek Šalamoun jako vedlejší účastník řízení.

Zproštění Novotných je pro Pavla Buráně velmi nepříjemné, neboť umožnilo zahájení občanskoprávního řízení k vymožení obrovského dluhu. Přesto  nechápu smysl jeho počínání. Soustavné ostouzení Novotných v počátcích kampaně lze vyložit jako projev frustrace z neúspěchu nastražené pasti. Ale napadání orgánů činných v trestním řízení v poslední době a ve výše zmíněném článku dovedené až do uvádění jmen „hříšníků“ smysl nedává. K obnově procesu Novotných určitě nepovede. A nepředpokládám úspěch, pokud by snad mělo sloužit k zastrašení příslušníků NCOZ a dozorového státního zástupce v kauze podvodu se škodou 140 mil. Kč.

Celkově hodnotím počínání Pavla Buráně jako iracionální. Ostouzení Novotných ho stojí hodně peněz, ale žádný prospěch mu nepřinese.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NAD NOVÝM ZÁKONEM O STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

Dne 1. července 2024 začne platit nový zákon o státním zastupitelství. Potřeba novelizovat stávající zákon se dostala do povědomí odborné veřejnosti nejpozději v r. 2010, kdy se vynořila jako odezva na politicky motivovaný zásah do jednání státního zastupitelství v trestním řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Po vystřídání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké Pavlem Zemanem se za spolupráce legislativců Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti rozběhly práce na vypracování nového zákona. Jeho předlohu jako první předložil Poslanecké sněmovně ministr Pavel Blažek, který ji ale jako neprůchodnou nakonec stáhl. Poněkud pozměněnou předlohu doručil do Poslanecké sněmovny ministr Robert Pelikán, ale i ten ji nakonec vzal zpět. Obě zmíněné předlohy počítaly s velmi zásadními změnami v soustavě státního zastupitelství, což zřejmě bylo příčinou odporu proti nim. 

Zákon, jenž začne platit 1. července 2024, řeší jen část novot, obsažených ve výše zmíněných předchozích předlohách, ale přesto je na místě uvítat jeho přijetí jako sice malý, ale přece jen pokrok v rámci možného. Především zavádí pevné funkční období vedoucích státních zástupců a do jejich jmenování výběrové řízení. Zanikla zrůdnost třeba i dvacetiletého působení ve funkci vedoucího státního zástupce bez ohledu na úroveň jeho výkonů. Stanoví pravidla výběru a jmenování vedoucích státních zástupců. Zákon chytře předchází možnosti vzniku dvojvládí v případě návratu do  funkce odvolaného vedoucího státního zástupce, jehož odvolání zrušil soud. 

Zákon ponechává vládě právo na odvolání nejvyššího státního zástupce na návrh ministra spravedlnosti. Nezachoval ale dosavadní postup odvolávání vedoucích státních zástupců (odvolání ministrem na návrh nadřízeného) a přenesl je do pravomoci kárného soudu. Je to asi úlitba ideologicky motivované snaze o potlačení vlivu ministra na personální řízení státního zastupitelství. 

Celkově nový  zákon zasluhuje dle mého laického názoru příznivé hodnocení. Pokud si ale někdo myslí, že od 1.července 2024 začne soustava státního zastupitelství fungovat podstatně lépe než dosud,  bez občasných výstřelků jednotlivců, asi se mýlí. Zákonodárce se poučil z potíží, na které narazilo reformní úsilí Pavla Zemana&spol. a nepustil se do zásadních opatření ke zvýšení tlaku na vynucování odpovědnosti státních zástupců za jejich pochybení. Stejně jako dosavadní zákon, tak i tento nový připouští, že státní zástupci se mohou dopustit kárných provinění, za která si mohou vysloužit postih. Pojem kárného provinění zákonodárce vymezil zcela obecně. Z praxe justičního potížisty, který podal větší počet podnětů ke kárnému řízení, jsem vyvodil poznatek, že obecnost vymezení pojmu umožňuje, aby stejný skutek byl jednou posouzen jako kárné provinění, jindy jako nezávadný a jeho původce si případně může vysloužit pochvalu.  Jako laik si myslím, že definice kárného provinění by měla být doplněna o taxativní výčet jednání, jež kárný žalobce musí uznat za kárné provinění a buď je přímo potrestat v rámci své vlastní kárné pravomoci, nebo delikventa poslat před kárný soud. Takovou úpravu má pojem kárného provinění v souběžném španělském zákoně. 

Domnívám se, že vedle toho, že vedoucí státní zástupci mají kárnou pravomoc vůči svým podřízeným, by měl existovat nezávislý orgán, nesvázaný kolegiálními ohledy, vybavený

vyšetřovacími pravomocemi blízkými GIBS, který by šetřil stížnosti na státní zástupce a poznatky z oprávněných stížností by postupoval speciálnímu orgánu veřejné žaloby a odtud ke kárnému soudu. Chápu, že takové nápady nevzbudí nadšení státních zástupců. V případě jejich uplatnění by asi docházelo k podání kárných žalob častěji než dosud. 

Původní i nová úprava neřeší propojení odpovědnosti státních zástupců s odškodňovacím zákonem č. 82/1998 Sb. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění obětem vadných trestních řízení. Podle zmíněného zákona je možné za určitých okolností požadovat po původcích škod účast na jejich úhradě regresním řízením. Je to možné ale pouze v případě, že škodiče potrestal kárný soud.  Jenže kárná odpovědnost státního zástupce zaniká v promlčecí lhůtě 3 let. Vzhledem k tomu, že mnohá trestní řízení jsou víceletá, může se stát, že k odhalení závadnosti určitého skutku dojde po více než třech letech od jeho uskutečnění. Stát pak poškozeného odškodní, ale státní zástupce, jenž důvod k odškodnění vytvořil, na to nepřispěje. Dodávám, že neznám žádný případ vymáhání regresní účasti státního zástupce na odškodnění účastníka trestního řízení. Zřejmě by věci prospělo jiné vymezení promlčecí lhůty nebo odstranění svázanosti regresního řízení v odškodňovacím zákoně s kárným řízením. 

Jsou zde tedy náměty k přemýšlení, které možná po několika letech vyvolají další dílčí novelizaci zákona o státním zastupitelství. Dodávám, že výše uvedenými úvahami jsem soubor možných námětů nevyčerpal. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PRO UKLIDNĚNÍ KRVELAČNÉ VEŘEJNOSTI

Označení veřejnosti v tomto článku za „krvelačnou“ je nadsázka, určená k upoutání pozornosti k úvaze o reakcích na potrestání pachatele sexuálního násilí  podmíněným trestem (zde). Rozhodnutí Krajského  soudu Brno zmírnit otčímovi trest za znásilňování nezletilé, uložený nalézacím soudem, vyvolalo pobouření a vedlo i k pouličním protestům.  

Rozhořčená veřejnost má ale smůlu: jistota spravedlivého potrestání jakéhokoli pachatele není ústavněprávně zaručena a možnosti jeho vynucování jsou značně omezené. Změnu rozhodnutí odvolacího soudu by mohl vyvolat nejvyšší státní zástupce jeho napadením   dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Je to jeho výlučná osobní pravomoc, která nepodléhá přezkumu žádným nadřízeným úřadem ani soudem a k jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Podobné je i jeho postavení ve vztahu k přezkumu skončené věci. Zákon o státním zastupitelství vybavuje nejvyššího státního zástupce papežskou neomylností. V daném případě Igor Stříž oznámil, že dovolání nepodá, protože mu to nedovoluje zákon. Veřejnost nemá jinou možnost než vzít jeho rozhodnutí na vědomí. 

K uklidnění veřejnosti pomohl ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který podal u Nejvyššího soudu ČR v neprospěch odsouzeného stížnost pro porušení zákona. Kritici rozhodnutí Krajského soudu Brno to jistě vzali na vědomí s uspokojením. Možná si pomysleli, že ve srovnání s Igorem Střížem je Pavel Blažek přece jen pašák. Ale stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má jen akademický význam. Nejvyšší soud ČR na jejím základě přezkoumá postup napadeného soudu a vytkne mu vady, pokud ovšem nějaké najde. Napadené rozhodnutí se ale nezmění. Čili touha „krvelačné“ veřejnosti po přísném potrestání viníka zůstane neukojena. Ministr vyhověl společenské poptávce, aniž by dosáhl odstranění příčiny pohoršení. Jednal, ač samozřejmě věděl, že ničeho více nedosáhne. Možná bychom jej mohli nařknout z populismu, ale na ten má přece patent Andrej Babiš. 

Ve  prospěch Pavla Blažka přece jen svědčí, že v tomto případě udělal aspoň něco málo, i když účinnější možnosti nemá. Znám jiné případy, o nichž si jako laik myslím, že neudělal nic, ač by mohl.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONČÍCÍ OSTOUZENÍ NEVINNÝCH

Dne 14.prosince 2022 nabyl usnesením Vrchního soudu v Olomouci právní moc rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, jímž byli manželé Jaroslav a Jarmila Novotní zproštěni obžaloby, podle které měli nechat unést do své vily miliardáře Pavla Buráně a tam jej pod hrozbou usmrcením přinutit k podpisu jakýchsi listin. Skončilo tak řízení, vyvolané udáním Pavla Buráně z 8.října 2014. Prožitek víceletého trestního řízení v postavení obviněného je stresující. Ze zproštěných manželů proto spadla tíha a těšili se na pokračování života v klidu.

Klidu se ale nedočkali. Od poloviny roku 2022 až dosud jsou cílem série mediálních výstupů, popírajících důvodnost jejich zproštění,  líčících je jako bezohledné zločince. Hybatelem a zčásti i přímým vykonavatelem mediálního štvaní je nespokojený Pavel Buráň, dřívější 50% společník Jaroslava Novotného ve firmě. Jablkem sváru mezi bývalými společníky je stamilionový nedoplatek ceny za odkoupení Pavlem Buráněm poloviny firmy.

Vyvolání trestního stíhání znemožnilo vymáhání dluhu občanskoprávním řízením. Zprošťující rozsudek otevřel cestu k jeho spuštění.

Základem ostouzejících vystoupení je opakování srdcelomného vyprávění Pavla Buráně o úděsném zážitku únosu a vydírání ze 7. října 2014. Stranou zájmu jeho stoupenců zůstává skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný o únoscích nemluví ani je neviděl. Z čtveřice, o které Pavel Buráň mluvil v přípravném řízení, žalobce obžaloval jen tři, protože jejich velitele policie neustanovila. Místo tří násilníků mluvících mezi sebou nějakým východoslovanským jazykem, dokonce možná „Rusáků“, policie předestřela tři občany Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou, které nalézací soud pravomocně – t,j, se souhlasem žalobce- zprostil obžaloby. Senát předsedy Radomíra Koudely sice přesto manžele Novotné odsoudil k nepodmíněným trestům, ale zřejmě si byl vědom neudržitelnosti rozsudku. Soudce Radomír Koudela po opuštění soudní síně prohlásil, že je  nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek, a to zejména kvůli  paní docentce, která bude muset na čtyři roky do vězení.

Aby mediální ostouzení mohlo pokračovat, je pro každý další článek nebo televizní vystoupení nalézt nějakou novou záminku. V poslední době vyšlo na Parlamentních listech několik článků ze série. Dva zdobily fotografie Novotných, které ale po obdržení předžalobní výzvy redakce odstranila. Autor zatím posledního článku z 12.března 2024 „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném. Soudce, korunní svědek, žalobci. Rána pro justici?“ (zde) našel záminku k dalšímu rozviřování námětu v domnělém odhalení podobnosti kauz vraždy seniora ve Slopném a stíhání Novotných. Podobnost má spočívat především v tom, že oba případy soudil senát předsedy Radomíra Koudely. Protože případy se senátům přidělují náhodně, tato shoda nemá význam. Dále  má kauzy spojovat skutečnost, že vývoj procesu ovlivnilo nečekané vystoupení dříve neznámého svědka. Jenže mezi svědky jsou podstatné rozdíly: svědek Milan Rakeš vypráví o čemsi, co slyšel ve vězeňské cele (svědectví z druhé ruky), kdežto svědek Jiří Klanica popisuje vlastní účast na nezákonném jednání, pro které NCOZ stíhá Pavla Buráně. Působí tedy v úplně jiné kauze, v které má Pavel Buráň postavení obviněného (pozor! platí presumpce neviny!) a Jaroslav Novotný je jedním ze svědků proti němu.

Novináři opakovaně projevili zájem o interview s Jaroslavem Novotným a docela mu vyčítají, že je nechce poskytnout. O zajímavosti takového rozhovoru nepochybuji a novinářskému zájmu se nedivím. Ale Jaroslav Novotný se drží zásady „ mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Co chtěl na svou obhajobu říci, sdělil soudu. Jeho zprošťující rozsudek je pravomocný. Odolal odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci i přezkumu Nejvyšším státním zastupitelstvím a Ústavním soudem. Nemá tedy potřebu hájit se znova před novináři. Ostatně Buráňova, resp. novinářská kritika, se v podstatě vztahuje k údajným pochybením soudců. Po Jaroslavovi Novotném novináři tak vlastně žádají, aby hájil soudce, což mu skutečně nepřísluší. Smysl by proto spíše dával zájem novinářů o rozhovor např. se soudcem Radomírem Koudelou, jenž by se mohl vyjádřit, zda si vážně myslel, že v odvolacím řízení obstojí rozsudek, jímž zprostil obžaloby „únosce“, ale Novotné přesto odsoudil k nepodmíněným trestům. Jde o  velmi inteligentního soudce, takže jeho vyjádření by bylo jistě zajímavé. Dokonce košatější by mohlo být vysvětlování Vladislava Šlapáka, předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, který dle Pavla Buráně a jeho stoupenců je hlavním viníkem domněle neoprávněného zproštění Novotných.

Zajímavá novota, o které by mohli novináři psát, se zrodila v příběhu soudního zákazu distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, obsahující hanlivou kapitolu o kauze Novotných z pera Marie Formáčkové. Parlamentní listy vydaly 21.února 2024 článek „Soudce vzkazuje autorům. Pokud bude existovat mírnější způsob, jak psát o kauzách, knihu zakážu“ (zde), v němž celkem objektivně přiblížily čtenářům argumentaci soudu. Soudní rozhodnutí ve prospěch žalobního návrhu dopadlo nejen na žalovaného vydavatele knihy, společnost Innocent Films Production s.r.o., ale i na vedlejší účastníky. Po ústním jednání se obecně očekávalo, že neúspěšní účastníci sporu se proti rozsudku odvolají. Avšak nestalo se tak. Odvolal se  pouze vedlejší účastník spolek Šalamoun. Dva ze čtyř signatářů odvolání mají plnohodnotné právnické vzdělání. Nepřísluší mi, abych se vyjadřoval k textu odvolání. To je věc soudu.  

Ale vydavatelé, kteří jsou v tomto případě hlavními poraženými, se neodvolali, stejně tak Marie Formáčková. Zveřejnění úvah, jež je vedly k hození ručníku do ringu, by jistě bylo zajímavé.

Vydavatelé  by možná vysvětlili, že rozsudkem ve skutečnosti příliš neutrpěli. Celý obsah zakázané knihy mimo 1. kapitoly převedli do knihy Zločiny beze zbraní 2c, kterou prodávají s klamavým označením „zakázaná kniha“. Náklady na vydání obou knih jim zřejmě aspoň zčásti uhradil Pavel Buráň. Ale nemohu vyloučit, že je vedly i  úvahy právního rázu.

Odvolání Marie Formáčkové by mě překvapilo. Předpokládám, že si musí být vědoma, že pravdivost celého vyprávění, které sepsala, by nemohla prokázat a mimo to ji soud nezatížil finanční povinností. Takže mlčení je pro ni nejlepším východiskem.

Další zastávkou na „křížové cestě“ zákazu „žluté knihy“ bude rozhodnutí Krajského soudu Brno o odvolání spolku Šalamoun. Dodací lhůty odvolacích soudů bývají dlouhé. Ve svém věku nemám jistotu, že se rozhodnutí dožiji.To není důležité. Důležitější by pro mne byl konec ochoty novinářů vydělávat si ostouzením pravomocně zproštěných Novotných.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OD VZPOMÍNEK K SOUČASNOSTI A BUDOUCNOSTI JUSTICE

 Sleduji dění v resortu spravedlnosti převážně zkoumáním sporných procesů déle než 20 let. Výsledný obraz má různé kazy. Převrat v listopadu 1989 vyvolal vychýlení kyvadla z polohy reálné podřízenosti orgánů vymáhání spravedlnosti moci politické do polohy nepřiznaného pocitu kastovní nadřazenosti nad ostatní občany. Systém vymáhání spravedlnosti proto občas selhává. Základní příčinou nepřístojností je neodpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky (netvrdím, že se vyskytují příliš často, ale o jejich škodlivosti nemůže být pochyb). Poměry se v posledních letech mírně zlepšily aspoň tím, že stát vyplácí obětem justiční zvůle odškodnění, které jeho příjemci většinou vnímají jako pouhé všimné, protože je nepřiměřené skutečným škodám.

Kdysi dávno po bezohledném politickém zásahu do činnosti státního zastupitelství vypukla „válka státních zástupců“. Náprava poměrů v tomto úřadě se stala nezbytnou. Padla vláda a ve vládě Petra Nečase se do čela resortu vrátil Jiří Pospíšil, chráněnec „kmotra ODS“Romana Jurečko. Věděl, že se má ujmout nápravy, ale v pohodě parlamentní opozice si žádné řešení nepřipravil. Vyhodil pár odbojných vedoucích státních zástupců a v postavení nejvyššího státního zástupce nahradil Renatu Veseckou Pavlem Zemanem, kterého nejdříve představil svému patronovi. Po překvapivém odvolání Jiřího Pospíšila nastoupil Pavel Blažek, který v čele pražského vrchního státního zastupitelství nahradil Vlastimila Rampulu bojovnou Lenkou Bradáčovou.

Dvojice Zeman- Bradáčová se  spojenci se pustila do přípravy zásadní reorganizace státního zastupitelství. Připravili nový zákon o státním zastupitelství. Jeho přípravu provázela široká veřejná diskuse, do které se směly zapojit i občanské iniciativy. Významnou roli  sehrál spolek Šalamoun, vedený disidentem Johnem Bokem. Šalamoun dokonce zplodil vlastní návrh zákona, který byl radikálnější než vládní. Pavel Blažek předložil předlohu zákona Poslanecké sněmovně. Když zjistil, že odpor proti reformám je nepřekonatelný, opět ji stáhl. Pokusila se jej nahradit nicotnou novelou ministryně Marie Benešová, ale neuspěla s ní. Pak se ještě o oživení reformy pokusil ministr Robert Pelikán, ale po poznání  trvalé neprůchodnosti jím předložené předlohy ji rovněž stáhl. A dlouhá léta pak vládlo perpetuum silencium.

Nyní  se pokouší „salámovou metodou“ prosadit aspoň některé reformní kroky Pavel Blažek. Hlavní změnou má být zavedení časově omezených mandátů vedoucích státních zástupců a upřesnění pravidel jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Přijme-li Parlament aspoň tuto minimalizaci reformních kroků, bude to prospěšné. Vedlejším účinkem budou obsáhlé personální změny.

Pavel Blažek současně připravuje nový zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Součástí navrhovaných změn má být návrat k dvoustupňovému kárnému řízení, kdysi lehkomyslně opuštěnému. Přiznávám ministrovi dobrý úmysl a chápu, že jeho možnosti omezuje ideologie absolutní nezávislosti soudců a pokud možno i státních zástupců, ale jsem skeptický. Opatření k vynucování služební kázně stojí na samoobslužném principu, který bude platit i nadále. Kárnými žalobci jsou hlavně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kterým svazuje ruce kastovní kolegialita. Významná kárná pravomoc přísluší také ministrovi spravedlnosti, který ji pokud možno nevyužívá, protože jako politik nestojí o rámusení soudcovské a státnězástupcovské lobby v případě, že by přitvrdil. Podotýkám, že tato výtka se týká všech ministrů, s nimiž jsem měl co do činění, nemíří osobně proti Pavlu Blažkovi, kterého jinak stále považuji za jednoho z nejkompetentnějších šéfů resortu. Výsledkem popsaného stavu je skutečnost, že stále dál soudí soudci, za jejichž rozsudky stát zaplatil na odškodném nemalé částky.

Přiznám se, že mám odlišnou představu o způsobu vynucování služební kázně soudců a státních zástupců. Obsahuje ji předloha zákona, vypracovaného na půdě spolku Šalamoun, která se kdysi dokonce dostala do eklepu Poslanecké sněmovny, ale na její projednání nikdy nedošlo. Zachovávala sice kárnou pravomoc předsedů soudů a vedoucích státních zástupců, ale vedle toho počítala se zřízením speciálního orgánu veřejné žaloby a orgánu přípravného řízení s pravomocemi blízkými GIBS, nezávislých na stavovské kolegialitě. Rozhodování o kárných žalobách veřejného žalobce by ovšem zůstalo soudům, takže k omezení nezávislosti soudců a státních  zástupců by nedošlo. 

Nezbývá, než si přát, aby úsilí Pavla Blažka přineslo aspoň malé zlepšení poměrů. Nic víc se asi nemůže stát, i když velká část problémů zůstane nevyřešena. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JOSEF BAXA SE DIVÍ…

Překvapila mě zpráva, že pan předseda Ústavního soudu Josef Baxa si při návštěvě u prezidenta republiky postěžoval na nevlídnou odezvu části veřejnosti na nevyhovění ústavní stížnosti, kterou se poslanci hnutí ANO pokusili zvrátit rozhodnutí vlády v neprospěch důchodců. Pro mne osobně je Josef Baxa nezpochybnitelnou autoritou, mužem s matematicky přesným myšlením. Zaujal mě již v době, kdy jako první náměstek ministra spravedlnosti se zdál být jediným rozumně myslícím úředníkem v úřadě. Právě proto jsem překvapený, protože v justici v širším slova smyslu se běžně uznává mantra, že veřejní činitelé a soudci zvlášť musí unést vyšší dávku i nekorektní kritiky. Pod její záštitou již neuspěla celá řada nejen soudců, ale i jiných vysokých veřejných činitelů při pokusu o odražení veřejného pomlouvání.

Jeho vystoupení na mne dělá dojem, že dlouhým životem v „bublině“ vysokých justičních činitelů ztratil styk s všedním životem obyčejných lidí. Nemůže proto pochopit, že k jeho soudu se upínaly naděje velké masy důchodců, z nichž určitě aspoň značná  část si myslí, že politici, kteří jim sáhli na peníze, ve své činnosti „prošustrovali“ více peněz než kolik ušetřili na zkrácení valorizace důchodů. Jejich hněv musel někde vyrazit na povrch.

Pro mne osobně je zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu nepříjemným překvapením, ale beru je jako živelní pohromu, proti které nelze nic dělat. Urážlivost reakcí neschvaluji.

Nezávisle na tom si myslím, že vážený pan předseda Ústavního soudu měl hromobití ze strany nespokojené veřejnosti přejít mlčením.

Vzorem  mu mohou být soudci Vrchního soudu v Olomouci a státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které dlouhodobě veřejně častuje miliardář Pavel Buráň osobně nebo prostřednictvím najatých novinářů znevažujícími výroky, potvrzujícími existenci zkorumpované justiční  mafie, do které jmenovitě zahrnuje právě výše uvedené úřady. Jistě o tom soudci i státní zástupci vědí, ale neochvějně mlčí. Olomoučtí státní zástupci mají špatnou pověst až příliš ostrých hochů, ale nikoho z nich nenapadlo, že by na ostouzejícího Pavla Buráně a jeho skvadru mohl podat trestní oznámení pro šíření  poplašné zprávy. Budou kamenování snášet dál, možná ještě několik let.  

Inu, panu předsedovi Ústavního soudu Josefu Baxovi  nezbývá, než občas vykouknout ze své „bubliny“, jaký se mimo ni ozývá cvrkot. Připraví se tím na možné další nepříjemnosti, které v naší současné rozbouřené době při pokleslé úrovni obecné slušnosti mohou přijít.   

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ÚNOS BEZ ÚNOSCŮ

Je možné provést únos bez únosců? Záporná odpověď je nasnadě. Ale miliardář Pavel Buráň se od poloviny roku 2022 pokouší přesvědčit veřejnost sám i s pomocí najatých přisluhovačů, že to možné je a unést ho měl nechat jeho bývalý společník, jenž se po něm domáhá zaplacení obrovského dluhu. Na zločinu se měla podílet i manželka věřitele, která s obchodními záležitostmi manžela neměla nic společného.  Přesněji: Pavel Buráň obviňuje opakovaně manžele Novotné, že ho nechali unést a vydírat, ač únosce kromě něho nikdy nikdo neviděl a ty, které předvedla policie, soud na návrh státního zástupce pravomocně zprostil obžaloby.

Udáním z 8. října 2014 připravil Pavel Buráň manželům Novotným řetěz stresujících zážitků, který mohl skončit 14.prosince 2022 usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jímž nabyl právní moc zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Trápení ale neskončilo, protože od poloviny r. 2022 čelí soustavnému mediálnímu ostouzení Pavlem Buráněm a jeho přisluhovači.

Zproštění manželů Novotných obžaloby je pro Pavla Buráně nepochybně krajně nepříjemné. Koupil od společníka Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Zaplatil zálohu a zbytek měl splácet. Po několika splátkách splácení zastavil. Kdyby dostal věřitele Novotného na osm let do vězení a navíc by se ukázalo, že část listin na doložení jeho nároku by jako dlužník podepsal pod nátlakem, měl by velkou naději, že dosáhne odmítnutí nebo promlčení pohledávky. Tato naděje se rozplynula.

Mediálních výstupů, hanobících manžele Novotných, je od  poloviny roku 2022 celá řada. Patří k nim vydání dvou knih, různá vystoupení v soukromých televizních kanálech Xaver Live a Aby bylo jasno, různé články. Protože jsem sledoval trestní stíhání manželů Novotných v soudní síni od podzimu r. 2017 až do konce a vím, jaká je pravda, na některé mediální nehoráznosti jsem jako publicista reagoval. Už to ale trvá dlouho, takže mě opakování stále stejného blábolení začalo nudit a ztratil jsem chuť to sledovat.

Ale mou pozornost znova vyburcoval článek redaktora Parlamentních listů Karla Výborného  z 20.února 2024 „Mafie a gang z oblasti Balkánu, napsal soudce. Jenže pak přišel „pokyn“ z Olomouce a vše bylo jinak“ (zde). Proti různým dřívějším článkům má nesporně vyšší úroveň. Autor si zřejmě dal větší práci se zkoumáním podkladů než jeho předchůdci. Ale právě proto je jeho dílko vzorem,  na němž je patrná zákeřnost mediálních výstupů z Buráňovy mediální kampaně.

Autor především opakuje jako mantru zkazku o provedení únosu, aniž by se zajímal, jak mohlo dojít k únosu bez únosců. Čili odvádí pozornost čtenářů od základní díry v dokazování. Unikla mu mimo jiné drobnost: převzal téměř doslova Buráňův popis způsobu, jakým jej (neexistující) únosci měli odvézt do vily Novotných, který podle znalce z oboru silniční dopravy nebyl technicky proveditelný. Samozřejmě se nezmiňuje o trapném postavení Pavla Buráně jako veledlužníka. Zabývá se citacemi z odůvodnění rozsudků a přepisů odposlechů, vytržených ze souvislostí, účelově vykládaných, popř. neexistujících. Čtenář nemá možnost posoudit, zda jsou pravdivé citace a souvislosti, v nichž se podávají.

 Autor líčí zkresleně průběh hlavního líčení u zlínského soudu. Nevěnuje pozornost skutečnosti, že hned při prvním rozsudku vypadl ze hry jeden „únosce“ a v druhém dva zbývající, při čemž v důkazní situaci zmizení „únosců“ přesto soud manžele Novotné odsoudil k vysokým trestům odnětí svobody. Byla to tak velká nehoráznost, že soudce nemohl ani ve snu očekávat, že rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Autor neví, že po opuštění soudní síně si předseda senátu přede mnou povzdechl, že je nešťastný, že musel vyhlásit tento  rozsudek. Tvrdit po zmizení „únosců“, že obžalovaní byli usvědčeni, je pochybné. 

Posléze přišel na paškál Vrchní soud v Olomouci, který je hlavním pachatelem domnělého bezpráví, jež na Pavlu Buráňovi spáchala justiční mafie. Autor vyčítá soudu, že neprovedl dokazování, nevyslechl žádné svědky a nechtěl slyšet Pavla Buráně. Nepřizná čtenářům, že Pavel Buráň jako poškozený v řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem, není účastníkem odvolacího řízení, takže soud nemá důvod se jím zabývat. Nevysvětlil čtenářům, že odvolací soud provádí vlastní dokazování jen tehdy, chce-li změnit aspoň částečně rozhodnutí nalézacího soudu. Chce-li pouze potvrdit správnost prvostupňového rozsudku nebo chce-li věc vrátit na 1. stupeň k odstranění vad, zabývá se pouze vyhodnocením spisu nalézacího soudu. Vrchní soud v Olomouci se věcí Novotných zabýval třikrát a z jednání při veřejném zasedání dne 14.prosince 2022 jsem si odnesl dojem, že předseda senátu byl dokonale v obraze. Mimo to invektiva je nespravedlivá: i když se soud nemusel námitkami Pavla Buráně vůbec zabývat, předseda senátu přečetl a okomentoval jeho dopis.

 Zmanipulovaný čtenář si ani neuvědomí, že veledlužník by mohl mít důvod k nastrojení pasti na věřitele a nepřemýšlí, jak únos proběhl, když „únosci“ nebyli. Neví, že bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že únosci mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem a snad to dokonce mohli být „Rusáci“ , a netroufl si je poznat. Podle jeho výpovědi  v přípravném řízení byli „únosci“ ve skutečnosti čtyři: jejich velitel čekal ve vile. Ale policie ho neustanovila, takže pak se již o něm nemluvilo. K rekognicím policie dodala tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Čím dále bylo od činu, tím si byl Pavel Buráň jejich poznáním jistější. Před rekognicemi podal přibližně správný popis „únosců“, v němž ale chyběly nepřehlédnutelné markanty. Např. obž.  Róbert Sádecký měl mít hubené šlachovité ruce, ale Pavel Buráň si nevšiml, že je pokrývá plošné tetování od zápěstí po ramena. Také si nevšiml, že Artur Žilin, který s ním údajně mluvil do okna auta, má tvář posetou drobnými jizvami.   

Soudce Radomír Koudela vynaložil  při dokazování před soudem nesmírné úsilí o prolomení alibi „únosců“. Nakonec musel uznat, že v daném čase nemohli být na místě činu.  Připustil sice, že ve spojení s ostatními obžalovanými mohli být nějak do únosu zapleteni, ale na skutečnosti, že to nebyli oni, koho Pavel Buráň „poznal“ při rekognicích, to nic nemění. Ostatně vyhodnocení rekognic se autor opatrně vyhnul. Jinak by se musel zamyslet nad tím, zda poznávání Pavlem Buráněm mohla ovlivnit policejní režie rekognic, konkrétně zda ho k označení Róberta Sádeckého mohla svést skutečnost, že jako holohlavý stál na okraji řady figurantů s krátkými řídkými vlasy, či zda ho k Arturovi Žilinovi mohla přilákat bílá skvrna pod krkem, když všichni ostatní byli celí černí.

Působím jako příležitostný pozorovatel a potížista v oblasti trestního řízení déle než dvacet let. Zkušenost mi dává možnost srovnávání. Kauza Novotných je sama o sobě hrůzná. Píši o ní ve své knize Škůdci v taláru 2 v kapitole s přiléhavým názvem Zlínský horor. Od běžných kriminálních příběhů se ale liší způsobem, jakým neúspěšná strana trestního řízení reaguje na prohru. Nikdy jsem nezažil, že by poražený ostouzel a nechal ostouzet protivníka tak dlouho a s vynaložením značných finančních prostředků. Praktickým účinkem akcí, organizovaných a financovaných Pavlem Buráněm není nic než ostouzení. Správnost zproštění Novotných nelze zvrátit, protože je potvrdil netoliko odvolací soud, ale i Ústavní soud a nepřímo i nejvyšší státní zástupce. Nevěřím, že existuje „justiční mafie“, která je silnější než uskupení zmíněných orgánů, proto nevěřím na možnost obnovy procesu, které se neoprávněně dovolává Pavel Buráň.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.