VOLBY DO SENÁTU JAKO LÁKADLO PRO SÁZKAŘE

Senát je stále nedoceňovanou složkou orgánů státní moci. K volbám do Senátu chodí velmi málo voličů a ke zvolení proto stačí nepoměrně méně hlasů než ve volbách do Poslanecké sněmovny. Přitom je Senát pojistkou proti legislativním pochybením, způsobeným „lidovou tvořivostí“ poslanců  (trochu přeháním). Voliči by měli proto volit do Senátu vyzrálé, uvážlivé osobnosti, nepodléhající ukvapeně vášním a se smyslem pro právo a spravedlnost. 

Na kandidátkách se schází vždy několik osobností s různými názory a osobnostními vlastnostmi. Jistě by nebylo obtížné zorganizovat sázky na výsledek voleb. 

Náhoda mě přivedla k zájmu o kandidátku v benešovském obvodě. Vzniklo zde velmi zajímavé uskupení kandidátů, takže jsem velmi zvědavý na výsledek. Určitě by bylo možné uzavírat sázky. 

Mandát obhajuje současný senátor Zdeněk Hraba, právník s ekonomickým vzděláním a velkou praxí v samosprávě. Patří k aktivním senátorům. Ve vystoupeních na Parlamentních listech (zde) a (zde) ale ve mně vyvolal dojem, že jeho hlavní devizou je sžití s volebním obvodem, v němž jeho rodina žije po generace, tedy že hraje na lokálpatriotickou strunu. Voliči by se pak měli spolehnout, že se bude velmi snažit shánět drobné výhody pro region, byť těžiště práce senátora by mělo být v legislativní činnosti. 

Zajímavá situace vznikla tím, že jeho nepřehlédnutelnou vyzývatelkou je poslankyně Helena Válková, bývalá ministryně spravedlnosti a zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Je profesorkou trestního práva a kriminologie. Zastávala různé vysokoškolské funkce. Bydlí sice v Praze, ale má poslaneckou kancelář v Benešově. Benešov je rodištěm její matky a v okrese žijí její příbuzní. Není tedy tak úplně „cizí“. Je známá svou bojovností a urputností, takže o potřeby regionu by se jistě starala svědomitě. 

Uvážliví voliči by se tedy měli hluboce zamyslet, zda podporou stávajícího senátora Zdeňka Hraby nepromeškají příležitost významně zvýšit kvalifikační úroveň senátorského sboru nebo naopak, zda jeho ustoupením Heleně Válkové Senát nic nezíská. 

Sám Zdeněk Hraba asi Helenu Válkovou za konkurenci nepovažuje. Aspoň se o ní nezmiňuje v obou výše zmíněných článcích. Jako konkurent ho zaujal „vítěz z Nagana“ Dominik Hašek, vůči němuž se vymezuje a vyzývá ho na duel. V předcházejícím článku (zde) jsem na sebe prozradil, že hokej ani fotbal nejsou mými světy, nerozlišuji mezi fotbalovými a hokejovými fanoušky a bez bolesti se přiznám, že vynikající sportovní kariéru nepovažuji za tak významnou průpravu pro  činnost v legislativě, jakou se mohou pochlubit oba výše zmínění kandidáti. Protože ale národ obecně projevuje silný sklon k populismu, kdybych se sázel, vsadil bych si na vítězství Dominika Haška, pro kterého budou hlasovat zástupy fanoušků, jichž je v obvodu určitě více  než dost. 

Myslím si, že vytlačením ze Senátu senátora  Zdeňka Hraby Helenou Válkovou by úroveň legislativní činnosti v nejhorším případě neutrpěla (pokud by se dokonce nezvýšila), což bych v případě vítězství Dominika Haška netvrdil. Ale takovými úvahami se masy fanoušků nebudou zabývat. 

Nechci podceňovat ostatní kandidáty do Senátu v tomto volebním obvodě. Všecko může být nakonec jinak, neboť „hlas lidu je hlas boží“ a voliči jsou nepředvídatelní. Neodolal jsem ale zajímavosti konstelace, vzniklé střetem dvou významných právníků a populárního „vítěze z Nagana“.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PREZIDENTŮV ZÁSAH DO LEGISLATIVY

Prezident republiky Petr Pavel poprvé od svého zvolení využil právo vrátit Poslanecké sněmovně zákon (zde), a to novelu, která podstatně omezuje senátní rozhodování soudů. Je to první případ, v němž prezident projevil výhrady k „válcování“ opozice vládní koalicí, která k opozičním návrhům  a námitkám přistupuje z pozice síly. Nepřímo je to  výtka ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi, který k námitkám z opozičních lavic přistupuje s nadřazeností, hraničící s arogancí. Dlužno podotknout, že během svého prvního mandátu se choval dosti odlišně od své současné  praxe, a to nejen ve vztahu k opozici. 

Zajímavý bude další vývoj. Vládní koalice může samozřejmě prezidentovo veto přehlasovat. Došlo by tak k odchýlení od dosavadního souladného vztahu mezi ní a prezidentem. 

Zajímavý je také souběh prezidentova rozhodnutí a jeho nedávného jednání  s poslankyní ANO Helenou Válkovou (zde), na němž mělo mezi nimi dojít ke shodě o nutnosti systémových změn v trestní politice. Bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková vystupuje v Poslanecké sněmovně jako významná kritička legislativních změn, předkládaných Pavlem Blažkem a stěžuje si na jeho netečnost k opozičním názorům. Veřejnost ji zná také z televizních vyjádření k různým právním problémům, k nimž se sice dostává jako neoficiální mluvčí hnutí ANO, ale uplatňuje suše věcné právnické postoje, které s její stranickou příslušností nemají nic společného. Její výklad bývá dobře vyargumentovaný a srozumitelný i pro laika. V každém případě se nabízí otázka, do jaké míry mohla profesorka trestního práva Helena Válková ovlivnit prezidentovy názory na problematiku soudních senátů. 

V této souvislosti stojí za zmínku, že Helena Válková se uchází v okrese Benešov o zvolení senátorkou. Jejími hlavní konkurenty jsou stávající senátor, vysoce vzdělaný Zdeněk Hraba, a Dominik Hašek, „vítěz z Nagana“. 

Senátor Zdeněk Hraba opakovaně používá k seznamování se svými názory Parlamentní listy. V souvislosti se senátními volbami mě zaujala dvě jeho vystoupení (zde) a (zde). Vyplývá z nich, že mu jako konkurent dělá starosti Dominik Hašek, s nímž by rád uskutečnil veřejný souboj. Zajímavé je, že oba pánové používají ke své prezentaci patřičně přizdobené automobily. O Heleně Válkové se senátor Zdeněk Hraba nezmiňuje. Zřejmě ji nepovažuje za konkurentku. Není přece „zdejší“ a pomalovaným autem se po okrese neprojíždí, nemá tedy šanci. 

Zdeněk Hraba i Helena Válková jsou vysoce vyspělí odborníci. Oba mohou být pro Senát v jeho legislativní funkci významnou oporou. Při jejich srovnávání by měli voliči  uvážit, zda nahrazení Zdeňka Hraby  Helenou Válkovou by bylo  pro Senát přínosem proti současnému stavu. Mám ale obavy, že k takovému srovnání nedojde, protože podíl fotbalových fanoušků ve voličstvu oba právníky vyřadí. V národě se sklonem k populismu obvykle kvantita vyhrává nad kvalitou, i když to je často ke škodě věci. 

Nemyslím při tom, že ve srovnání se senátorem Zdeňkem Hrabou by Helenu Válkovou muselo nutně handicapovat, že není „zdejší“. Je natolik bojovná a důsledná, že za zájmy regionu by v případě potřeby „potila krev“, čímž by nevýhodu vyvážila. Netuším, jak by se v tomto ohledu osvědčil Dominik Hašek, o němž téměř nic nevím (nejsem fotbalový fanoušek).

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OPAKOVANÝ PŘÍBĚH: AMNESTIE

Byl jsem jedním z těch, kteří přesvědčovali pana prezidenta Václava Klause a jeho spolupracovníky, že amnestie prezidenta republiky je kvůli přeplnění věznic nezbytným opatřením. Pan prezident vzdoroval dva roky. Amnestii vyhlásil až v lednu r.2013 při příležitosti konce jeho mandátu. 

Některé věznice se tehdy téměř vyprázdnily tak, že stavy příslušníků Vězeňské služby se staly nadbytečnými. Nebylo ale možné je propustit, protože s novým naplňováním věznic se počítalo. Vězeňská služba ČR se zbavila Věznice Drahonice a vážně míněné úvahy o potřebě výstavby nové věznice skončily v koši. 

Dnes jsme  znova tam, kde jsme byli před Klausovou amnestií. Souběžně se zaplněním věznic narostly potíže Vězeňské služby s naplněním stavů jejich ostrahy. Údajně chybí 1.000 příslušníků Vězeňské služby. To je vážný stav, který by vláda měla přednostně řešit, protože se za ním skrývá ohrožení vnitřní bezpečnosti státu. Požadavky příslušníků Vězeňské služby by měla brát vážně, protože jde o práci vysoce potřebnou a krajně nepříjemnou. A chybí peníze na jídlo pro vězně a platy příslušníků Vězeňské služby. I to zde již bylo. Podfinancování Vězeňské služby se opakuje téměř každý rok. 

Stejně jako dříve, i dnes se hledá východisko ve změně trestní politiky, která by měla omezit příliv odsouzených do věznic. Kdysi opustili věznice odsouzení, kteří řídili  vozidlo bez řidičského oprávnění. Tehdy i dnes naději na zmírnění trestnosti měli neplatiči výživného a jejich naděje jsou nyní hodně silné. Nevím, zda ministerstvo spravedlnosti má reálnou představu o soudní praxi při stíhání neplatičů. Podle mých poznatků soudy jsou obvykle při ukládání nepodmíněných trestů neplatičům spíše zdrženlivé. Stát by měl poskytovat bezpodmínečnou trestně právní ochranu citlivým skupinám obyvatelstva, k nimž nepochybně patří děti. K snížení počtu vězňů by nemělo jít na úkor jejich potřeb. Záměr podmínit uložení nepodmíněného trestu jen na případy, kdy se dítě kvůli neplnění vyživovací povinnosti otce dostalo do stavu nouze, jako laik považuji za projev mužské nadřazenosti (el machismo). Dítě se nedostane do stavu nouze zejména v případě, že matka dokáže výpadek výživného nějakým způsobem vyvážit. Pachatel trestného činu tak bude těžit z jejího úsilí. Je pravda, že matky dětí neplatičů mají možnost žádat o náhradní výživné od státu. Ale přístup k tomuto dobrodiní jim ztrpčují byrokratická opatření, jež ne všechny dokáží překonat. Zúžení podmínek pro ukládání nepodmíněných trestů na prokázání stavu nouze, do kterého se dítě dostalo, otvírá prostor pro aroganci úředníků, kteří budou zkoumat situaci dětí.  Soudní řízení bude složitější a zdlouhavější. 

Jsem smířlivější k záměru zmírnit osud pachatelů opakovaných drobných majetkových trestných činů. Novela nad nimi ve skutečnosti láme hůl: po propuštění z výkonu trestu budou asi pokračovat v obvyklém způsobu života. Jimi působené škody ale nebudou velké a nebudou zatěžovat stát náklady na jejich věznění. 

Změny trestní politiky by možná mohly jít i dál. Domnívám se, že k omezení přílivu odsouzených by mohlo dojít v důsledku dekriminalizace marihuany. Současně by se snížily příjmy drogových bossů. Ale to je choulostivé téma, do kterého se ministerstvo hned tak nepustí. 

Přínosná by dle mého laického názoru mohla být změna přístupu k pachatelům trestného činu krácení daně. Zaplacení dlužné daně by mělo být důvodem k zastavení trestního stíhání. Stát by si  přišel na své a nemusel by dál plýtvat prostředky na věznění hříšníka, jenž by ostatně zaplacením dluhu podal nezpochybnitelný důkaz o polepšení.  

V každém případě legislativní cesta k odlehčení věznicím je nejistá a zdlouhavá. Poslankyně prof. Helena Válková varuje, že projednání připravované novely nemusí Sněmovna v tomto volebním období stihnout, nedostane-li ji nejpozději v září. Soudím, že projednávání novely bude složité, protože pětikoalice není ve vztahu k některým detailům úplně jednotná a výhrady má i opozice. 

Naproti tomu vyhlášení amnestie např. ke dni 28.října 2024 by mělo okamžitý účinek. Odlehčilo by věznicím, prospělo by státnímu rozpočtu a obšťastnilo by nejen několik tisíc amnestovaných, ale daleko větší okruh jejich blízkých. Samozřejmě, část amnestovaných by se stejně do věznic časem vrátila, ale krátkodobý přínos by byl nepopiratelný. Stát nakonec přežil bez velkých škod velkou amnestii Václava Havla, stejně jako podstatně menší amnestii Václava Klause. Čekání prezidenta Petra Pavla na legislativní změny je sice pochopitelné, ale není nezbytné: dojde-li k legislativním změnám, velký počet odsouzených opustí věznice i bez amnestie, protože se domohou přezkoumání jejich případu soudem. Zejména se prezident zřejmě nedočká změn tak rychle, aby jeho případná amnestie přinesla významný prospěch. 

Jsem skeptický: mám obavy, že k bobtání vězeňské populace bude docházet i po legislativních změnách. Zvětšení kapacity věznic a posílení stavů Vězeňské služby považuji za spolehlivou pojistku proti opakování současných problémů o několik let později. 

Využívám příležitosti, abych se přimluvil za přenesení do našeho právního řádu zahraničního vzoru „vánoční amnestie“. To je oprávnění ministra spravedlnosti obdarovat k Vánocům prominutím nepatrných zbytků trestů odsouzené za nenásilnou trestnou činnost, za které se přimluví vedení věznice. Stát, jenž za běžných okolností působí občanům příkoří, by mohl také někdy rozdávat radost. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SOUKROMÉ VÝROČÍ 23.SRPNA

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 a její následky byly pro mne nezapomenutelným zážitkem. Její výročí rozvířilo vzpomínky v myslích pamětníků, z nichž zaznělo i varování: tehdy jsme okupanty nečekali, nevěřili jsme, že by si mohli dovolit takovou zvůli v srdci Evropy, a přesto přišli. Máme jistotu, že to někdy v budoucnu nezopakují ve víře, že v r.1945 si nás osvobodili pro sebe? Vždyť v zahraniční i  vnitřní politice putinovského Ruska přežívají sovětské tradice. 

Vedle událostí, sdílených s národem, žijeme své malé osudy s individuálními významnými dny, jejichž výročí mají pro nás svůj význam. Díky tradici, založené naší stařenkou (v době mého mládí jsme na Valašsku říkali prarodičům něžně „staříčci“), je v mé rodině významné datum 23. srpna. Když jsem 23. srpna 2022 vstoupil do kanceláře ministra spravedlnosti Pavla Blažka, byl jsem proto ve sváteční náladě. Ministr si tehdy našel pro mne čas až po průtazích, nicméně přijetí bylo srdečné stejně jako při setkáních v době jeho prvního mandátu. 

Neúmyslně jsem pohodu hned na začátku rozhovorů narušil vyslovením jména odsouzených, podporovaných spolkem Chamurappi, která ministr neznal. Bylo to mrzuté, protože s ohledem na jejich dopisy ministrovi „do vlastních rukou“, která vyřídili úředníci údajně s jeho pověřením, je nepochybně znát měl. Nevěděl také o podnětu spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona, podaném před měsícem, ač stížnost pro porušení zákona je výsadní pravomoci ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo pouze slouží jako servis. 

Přes tuto mrzutost jsme dále jednali v pohodě. Nemohli jsme ale rozhovor dokončit, protože jsme museli opustit kancelář kvůli prohlídce budovy zvědavou veřejnosti. Rozloučili jsme se srdečně s příslibem, že pokud možno v září budeme pokračovat. Od té doby se opakovaně připomínám, ale marně: dostávám pouze vzkazy, že pan ministr nemá čas. Není to dobrá výmluva, protože všichni víme, že v jiných případech má času habaděj. 

K mrzutosti na začátku jednání podotýkám, že nejde o zcela výjimečnou mimořádnou událost. Žádný ministr, nejen Pavel Blažek, nemůže číst všechny dopisy „do vlastních rukou“. Je vydán na milost a nemilost úředníkům, kteří rozhodují, co smí číst. Při první návštěvě delegace spolku Šalamoun u paní ministryně Daniely Kovářové nám pracovnice sekretariátu bezelstně prozradila, že nepříjemná podání od ní někdy „odklánějí“, protože ji chtějí udržovat v dobré náladě. Ministři přicházejí a odcházejí, úředníci zůstávají a v praxi mohou mít větší moc než ministr, za jehož zády se mohou dít věci, o nichž neví. 

Jednání občanských aktivistů (tedy nejen mého)s ministrem neslouží k ukojení ctižádosti žadatele o přijetí, ale je jediným spolehlivým prostředkem proti zlovolnému filtrování informací úředníky, popřípadě k obhájení stanovisek, jež mohou být od mínění úředníků někdy i zásadně odlišná. Občanský aktivista působí v první linii styku s obviněnými a dostává se k informacím, která se ve formálním korespondenčním styku vytrácejí. Pro úředníka je případ obviněného balíkem nezáživných listin, jež musí zpracovat. Pro občanského aktivistu je utrpení obětí justičních přehmatů noční můrou.

Občanský aktivista může být kromě toho nositelem informací „z prostředí“, jejichž neuvážené zveřejnění by mohlo znepokojit veřejnost. Je politickou odpovědností ministra rozhodnout, jak s nimi naložit.  Jako doprovod předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, později jako člen spolku samostatně a posléze jako předseda spolku Chamurappi jsem vedl řadu pracovních jednání se všemi ministry spravedlnosti, počínaje skvělým Pavlem Němcem, s výjimkou Karla Čermáka, jehož jsem v jeho krátkém funkčním období prostě nestihl, a Marie Benešové, kterou jsem nikdy o přijetí nepožádal. Ještě 23. srpna 2022 jsem byl hoden přijetí u ministra Pavla Blažka. Nerozešli jsme se ve zlém. Jeden z nás se asi od té doby zásadně změnil. Ministr možná nechce navodit možnost, že by se dověděl o něčem nepříjemném, co by musel řešit. Ať už je za tím cokoli, odmítání setkání zapadá do tendence posilování kabinetní povahy justice, provázející panování ministra Pavla Blažka v čele resortu spravedlnosti. 

Ale nejsem sám, pro koho ministr Pavel Blažek nemá čas. Pravidelně mi píše čtenář, který se dožaduje setkání s ním v jeho poslanecké kanceláři, ale také neúspěšně. Náklady na provoz poslanecké kanceláře stát vynakládá marně a nárok voličů na styk s jejich poslancem je prázdný pojem. Stačí poslance zvolit. Žádat pak o jeho pozornost může být marné.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEDOSTATEK ZNALCŮ PRODLUŽUJE TRESTNÍ ŘÍZENÍ

Server Česká justice referuje o znepokojení státního zastupitelství nad nedostatkem znalců, který zpomaluje trestní řízení a působí potíže i ve vazebním řízení (zde). Není to úplně nový úkaz. Vystupňoval se po  novelizaci zákona o znalecké činnosti, účinné od 1.1.2021. Řada znalců zjistila, že nemůže vyhovět zpřísněným podmínkám a činnost ukončila. Soudům nezbývá, než vycházet vstříc požadavkům přetížených znalců na prodloužení lhůty pro vypracování posudků.

Specifickou oblastí využívání znalců je řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Přibrání znalců může připravit žadatele o propuštění o velkou část dobrodiní, kterým je časově omezené zkrácení pobytu za mřížemi. Čekání na znalce jde vždy na úkor času, v kterém žadatel mohl již být hypoteticky na svobodě.

Skutečné zkrácení výkonu trestu nikdy neodpovídá maximu možného. Žadatel smí žádat až v den, v němž naplnil podmínku odpykání příslušné části trestu a celé řízení pak již probíhá ve lhůtě možného zkrácení. Uplatňují se pak různé vlivy, které návrat na svobodu oddalují. Samo řízení o podmíněné propuštění má svůj rytmus. Soud může jednat z nejrůznějších důvodů rychleji nebo pomaleji. Citelné zpomalení může být následkem stížnosti žadatele proti zamítnutí žádosti soudem 1. stupně. Ale dějí se i jiné věci: např. ve dvou z třinácti případů, v nichž působil spolek Chamurappi z.s., došlo k prodloužení řízení zrušením rozhodnutí prvostupňového soudu pro nezákonnost, po němž se proces od začátku opakoval. V tomto případě se za příčinou prodloužení procesu skrývalo procesní pochybení soudce.

Nutnosti používat znalce se nelze vyhnout a s jejich dlouhými „dodacími lhůtami“ se soudy i žadatelé o podmíněné propuštění musí smířit.  Je to prostě zásah vis maior, proti němuž se nelze ubránit. Když už to ale je tak, jak to je, neměly by soudy řízení prodlužovat nečinností. Když stížnostní soud rozhodne o přibrání znalce, soud 1. stupně by s jeho přizváním neměl otálet. Vyhledání znalce, jenž přijme zakázku, není při jejich nedostatku jednoduché. Přesto považuji za neúnosné, spotřebuje-li soud na tento úkon pět měsíců, o které by se ve výsledku oddálil návrat na svobodu v případě pravomocného rozhodnutí o propuštění. Nicméně v prostředí resortu spravedlnosti  liknavost takového přístupu k přibrání znalce nikoho nevzrušuje, neboť řízení průběhu procesu je právem předsedy senátu. 

Přinejmenším velká část žadatelů o podmíněné propuštění jsou lidé, kteří ve výkonu trestu na sobě pracovali. Přehodnotili  svůj minulý život a připravili se na návrat mezi slušné lidi. Až několik let upínali své naděje k možnosti dostat se dříve na svobodu po splnění podmínek pro podmíněné propuštění. Průtahy, jež pak v řízení nastanou, vnímají úkorně. Soucitu se ale nedočkají.   

Nepodezírám soudce, že vyvolávají průtahy úmyslně. Spíše jde o projev necitlivého vztahu k žadatelům, lhostejnost, pohodlnost. Přesto podávám podněty ke kárnému  řízení. Vždy neúspěšně.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POLICIE, MÉDIA, VOLBY A PRÁVNÍ STÁT

Justice se nemá zaplétat do stranickopolitických střetů, má zůstávat nestranná. Jako justiční potížista se této zásady držím.  Nemám žádný osobní vztah k hnutí ANO. Přesto, nebo právě proto mě popudil způsob, jakým média, a to zejména Česká televize, podávala veřejnosti informace o zadržení čtrnácti obviněných jednotlivců a pěti obchodních společností v kauze, jejíž hlavní postavou je dle nich chomutovský primátor, významný člen hnutí ANO Marek Hrabáč, o němž hnutí uvažovalo jako o možném krajském hejtmanovi. 

Česká republika se prohlašuje za právní stát. V něm ale platí presumpce neviny a orgány činné v trestním řízení zejména na počátcích vyšetřování mají s obviněnými zacházet co nejšetrněji, aby jejich pověst utrpěla co nejméně. Byl jsem svědkem stíhání řady obviněných a jejich vláčení po soudech a ostouzení v médiích. Mnozí nakonec dosáhli zprošťujícího rozsudku. Jejich utrpení, způsobené veřejným pronásledováním a jeho  dopady na členy jejich rodin, ale nic nezhojilo. 

V žádném případě nezpochybňuji důvodnost policejní akce, jen si nejsem jist, zda je skutečně tak významná, aby po několik dní zprávy o ní patřily k hlavnímu obsahu zpravodajství ČT. Nepovažuji za správné, že v nich až do 8. srpna byl hlavní a jedinou postavou právě chomutovský primátor se zdůrazněním jeho vztahu k hnutí ANO. Do jejich obsahu se dostaly i zprávy, jak s nehodným členem „zamete“ hnutí ANO. Vzhledem k tomu, že se blíží krajské volby, jako celek to působí jako antireklama proti hnutí, zvlášť když jeho představitel je jedním ze tří obviněných, na které soud uvalil vazbu. 

Na konto vystoupení představitelů ANO podotýkám, že nevíme nic o odezvě obv. Marka Hrabáče. Nepřekvapilo by mě, kdyby prostřednictvím obhájce nebo jinak vydal zprávu o resignaci na všechny funkce a o vystoupení z hnutí. Ale žádná taková informace se ke mně nedostala. 

K českému folkloru patří součinnost policistů s kamarády mezi novináři, kteří tentokrát dostali příležitost natočit a šířit video z příchodu policie do primátorova bytu. Potěšilo mě, že policisté přišli bez beranidla. Ministr vnitra, jenž nese politickou odpovědnost za chování policie, by je měl pochválit. 

Vliv medializace na volební preference hnutí ANO uvidíme určitě dříve, než výsledky trestního stíhání, které bude asi trvat několik let. 

Pro úplnost dodávám, že některé mé výroky mají povahu ironie.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JAK SE POZNÁ DÍTĚ V NOUZI ?

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Zajímá mě, co si o Herakleitově výroku myslí ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který se pokusu o řízení resortu spravedlnosti podjal již podruhé. Má smůlu: v době prvního mandátu mu nezbylo než stáhnout z poslanecké sněmovny předlohu zásadního reformního zákona o státním zastupitelství, když zjistil, že návrh je neprůchodný. Vznik návrhu zákona a jeho dopracování do předložené podoby předcházela široká veřejná diskuse, které se směla zúčastnit i laická veřejnost. Aspoň dílčí prvky neúspěšného návrhu se snad po mnohaleté pauze podaří teprve v současnosti uvést do života.  Dnes Pavel Blažek usiluje o protlačení nového trestního zákoníku. Diskuse také probíhá, ale má spíše kabinetní charakter, neboť vývoj naší demokracie směřuje k vyloučení laické veřejnosti z debaty. Hlavně Pavel Blažek vůbec nemá jistotu, že do konce volebního období dospěje do cíle, protože v některých ohledech není názorově sjednocená vládní koalice a opozice má samozřejmě výhrady. Hrozí mu, že ukončí druhý mandát v pozici ministra, jenž dvakrát sedlal umírajícího koně. 

Jedním z účelů reformy trestní politiky má být snížení počtu vězněných osob. Jsem pamětník, proto vím, že nejde o zásadně nový záměr. Od konce předlistopadového režimu jsme na tom v podstatě stále stejně: věznice jsou přeplněné a zejména podíl vězňů ve struktuře populace je ostudný, jeden z nejhorších v Evropské unii. Již neplatí „ co Čech to muzikant“, ale spíše „co Čech, to kriminálník“. Čas od času se proto znova objevují pokusy o odstranění ostudného úkazu. 

Kdysi jsem se zabýval srovnáváním složení vězeňské populace s okolními státy a zjistil jsem, že si na ostudu stačíme sami, neboť podíl cizinců  na naší vězeňské populaci je nízký. Ostudné bylo srovnání zejména s Rakouskem,  které se může chlubit velmi nízkým podílem vězňů v  populaci, ale v jeho vězeňské populaci převažují cizinci. Šéf rakouských věznic mi v soukromém e-mailu sdělil názor, že rozdíly mezi Rakouskem a námi je dán rozdílností morálních profilů národů. 

Opakuje se sklon hledat řešení v zásadním snížení počtu vězňů, pykajících za činy, jež se reformátorům zdají společensky méně závažné.  Pozornost se obrací zejména k odsouzeným za neplacení alimentů. Nějak se v odborné veřejnosti ujala myšlenka, že jde o společensky málo významný prohřešek. Také výklad, který prostřednictvím České televize podal v těchto dnech ministr Pavel Blažek (zde), může veřejnost vnímat jako vzkaz, že neplacení výživného je bezvýznamný poklesek, s čímž nemohu souhlasit. 

Uznávám, že placení výživného může otci komplikovat život. Sám jsem se břemene zbavil s úlevou až ve věku 80 let. Ale na druhé straně neplnění alimentační povinnosti má vždy nějaké nežádoucí dopady do života dětí a jejich matek. Zatímco otec od starosti o blaho potomka může utéct, matka nemá kam uhnout, neboť nemůže nechat dítě umřít hladem. Smířlivost s neplatiči výživného je výrazem mužské nadřazenosti ve vztahu k matkám: určitě si nějak poradí, i když otec svou povinnost nesplní, není proto třeba zabývat se jejich nářky. 

Stát by se měl starat, aby dětem nic nescházelo a neměl by proto být smířlivý vůči rodičům, kteří své povinnosti neplní. Uvěznění neplatiče samo o sobě ovšem nic neřeší, pokud odsouzený nepracuje a neposílá výživné. Trestní politika by proto měla směřovat k posílení zájmu neplatičů o plnění povinností výměnou za svobodu. 

Podle připravované novely trestního zákona by vězení mělo nadále hrozit jen těm neplatičům, kteří své dítě uvrhli do stavu nouze. Není mi jasné, jak budou příslušné orgány zkoumat, zda dítě trpí nouzí, popř. podle jakých kriterií budou nouzi definovat. Otvírá se prostor pro bitvy obhájců, reje znalců,  aktivity úřadů pro sociálněprávní ochranu dětí a jistě se budou ozývat i neziskovky. Především: stát by měl dbát, aby žádné dítě za normálních okolností neupadlo do stavu nouze. Ale daná formulace opět popírá rovnoprávnost ženy – matky s otcem-neplatičem. Dítě neplatičovo se totiž nedostane do stavu nouze pouze tehdy, pokud mu jeho matka svým úsilím  vyváží výpadek otcovské péče. A z úspěšnosti matky má tedy těžit neplatič,  od něhož matka nepřímo odvrátila nebezpečí trestního stíhání. 

Přemýšlím, kudy vede hranice mezi pravicovostí a asociálností. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

O MILOSTECH PREZIDENTA REPUBLIKY

Pravomoc prezidenta republiky udělovat milost je obrovský dar. Prezident jím nabyl možnost mírnit křivdy, rozdávat štěstí. Prezidentská milost je nesystémové opatření, které otvírá prostor pro uplatnění odpuštění a soucitu, pro které v trestním řízení není místo. 

Veřejnost při hodnocení prezidentů si mimo jiné všímá rozdílnosti způsobu, jímž jednotlivé hlavy státu svou pravomoc využívaly. 

Prezident republiky Petr Pavel, stejně jako před ním bývalý prezident Václav Klaus, se rozhodl nevyužít možnost, danou trestním řádem, a  přijmout podíl ministerstva spravedlnosti na vyřizování  žádostí o milost. Zatížil sebe a svou kancelář rozsáhlou agendou. Úroveň jejího zvládnutí ovlivní stopu, kterou v tomto ohledu za sebou zanechá, až mu vyprší mandát. 

V těchto dnech Petr Pavel překvapil veřejnost udělením prvních čtyř milostí. Jeho předchůdcům se stávalo, že některá rozhodnutí o udělení milosti veřejnost přijala s nevolí. Myslím, že v případě těchto jeho milostí to nehrozí. Ve všech zmíněných případech došlo k zmírnění dopadů trestního práva do života odsouzených a jejich blízkých, s nímž  lze souhlasit. 

Rozhodnutí zbavit se vlivu ministerských úředníků na rozhodování o milostech staví prezidenta republiky do příznivého světla. Otázky ale může vyvolat skutečnost, že od začátku roku dorazilo na Hrad 700 žádostí, ale prezident uspokojil jen čtyři žadatele. Spolek Chamurappi, jehož jsem představitelem, o milost nežádal. Nejsem tedy mezi stovkami zklamaných žadatelů, kteří by rádi znali odpověď na otázky: proč jen čtyři milosti, a proč padlo prezidentovo oko právě na ně? Jakým způsobem se provádí vyhodnocování žádostí a kdo konkrétně se jím zabývá? Budou následovat další milosti? Je naděje, že se dostane i na některé další, o nichž prezident dosud nerozhodl? 

Všechny otázky lze odbýt odpovědí, že prezident není ve svém rozhodování omezen žádnými pravidly, není povinen rozhodnutí zveřejnit a dokonce je  odůvodnit. Kdyby si „hodil korunou“ a rozhodl, rozhodnutí by bylo platné. Takto ale určitě žádný prezident nepostupoval. 

Václav Klaus na začátku prezidentské dráhy prohlásil, že „milostí bude jako šafránu“. Agendě vyřizování žádostí se věnoval  osobně velmi pilně, některé příběhy žadatelů ho trápily. K pomoci si přibral široký aktiv spolupracovníků, kteří pečlivě zkoumali žádosti a s nimi související spisy. Bylo to nesmírně pracné, ale přístup se vyplatil. Sporné případy se v řadě jeho rozhodnutí vyskytly jen výjimečně a nejsou zvlášť závažné. Většinu z nich na základě osobních poznatků za sporné nepovažuji.  Osobně mě mrzí, že přece jen Václav Klaus mohl být o něco štědřejší (amnestie můj názor nemění, je to jiná záležitost než individuální milosti). 

Prezident Petr Pavel si s problémem vyhodnocování žádostí a vyhledávání vhodných kauz pro udělení milostí jistě poradí, bude-li se agendou dále zabývat.  Výběr prvních čtyř případů je zdařilý. Nemění na tom nic ani skutečnost, že se mi do rukou náhodně dostala dvě vyrozumění o zamítnutí žádosti o milost, která na mne působí dojmem povrchnosti posuzování případů. Ale každý začátek je těžký a díky zkušenostem s úředníky kanceláře prezidenta Miloše Zemana jsem zvyklý na horší věci. 

Dodávám, že jsem generála Petra Pavla prezidentem nevolil. Ale „komu čest, tomu čest“. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ROZPAKY KÁRNÉHO ŽALOBCE PAVLA BLAŽKA

Případ dívky, kterou opakovaně znásilňoval otčím a dostal za to podmínku, vyvolal nevoli veřejnosti a následně odpovídající mediální hluk. Protože „hlas lidu je hlas boží“ případ nemohl uniknout pozornosti ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jenž dostal příležitost uplatnit dvě své výsadní osobní pravomoci, a to předkladatele stížnosti pro porušení zákona a universálního kárného žalobce (jsou to nepřenosné pravomoci osobní, nikoli pravomoci ministerstva jako úřadu). 

O způsobu, jak s pravomocemi v tomto případě nakládá, podal přehlednou zprávu dne 18.července 2024 server Česká justice skvělým článkem Petra Dimuna (zde). Autor informuje, že ministr Pavel Blažek napadl problematické rozhodnutí Krajského soudu Brno stížností pro porušení zákona, které  Nejvyšší soud ČR z větší části vyhověl. 

Podání stížnosti pro porušení zákona bylo v tomto případě na místě. Do značné míry jde ale o alibistický čin: stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má pouze akademický význam. Vynese chybujícímu soudu odbornou kritiku a poučení, ale jeho pochybný rozsudek zůstává v platnosti. 

Ministr spravedlnosti vyhoví jen zlomku podaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, ačkoli nejméně velká část odmítnutých je velmi dobře odůvodněna. I když je ministr výsadním nositelem pravomoci, někdy se o podaných podnětech ani nedoví. Otázka, proč vyhověl právě v tomto případě, je na místě. Skutečný význam pro poškozenou bude mít až rozhodnutí Ústavního soudu, k němuž se obrátila. Jde zřejmě o mimořádně závažnou věc, protože rozhodovat bude plénum Ústavního soudu. Ministrův čin pak upadne v zapomenutí. 

Článek dále uvádí, jak se k prohřešku soudců Krajského soudu Brno staví předsedové soudů, kteří mají kárnou pravomoc nad provinilci: žádný z nich se k podání kárné žaloby nechystá. Česká justice tak potvrzuje má tvrzení v některých z posledních článků o nedostatečnosti systému vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců ze vadná rozhodnutí, za která stát platí obětem odškodné. U předsedů soudů se projevuje silný sklon uplatnit při posuzování prohřešků podřízených stavovskou solidaritu a snaha trvat na zásadě, že po soudcích nemá být kárně vymáhána odpovědnost za vadná rozhodnutí. Nepřijímají názor, že Nejvyšší soud ČR usvědčil provinilce, že k vadnému rozhodnutí dospěli porušením zákona, a proto si zasluhují kárné stíhání. 

Jako laik soudím, že udržitelnost téze o neodpovědnosti soudců za vadná rozhodnutí není paušální. Jsou případy, v nichž lze připustit, že se soudci prostě zmýlili, něco nesprávně pochopili, a v tom případě by kárné stíhání bylo nespravedlivé. Vyskytují se ale kauzy, v nichž rozhodnutí v neprospěch obžalovaného je prostým projevem svévole. V takovém případě by se soudci měli dostat před kárný senát bez váhání kárných žalobců. Praxe ale ukazuje, že i v takových případech se mohou provinilci spolehnout na benevolenci kárných žalobců. Jako příklad uvádím mnou nedávno zmiňovaný případ bývalého místopředsedy Krajského soudu Brno Aleše Flídra: nepovolil obnovu procesu mladíkům, kteří  se jí dožadovali, když se k jejich „zločinu“ přiznal skutečný pachatel. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že tím porušil zákon v neprospěch odsouzených. Ale žádný z oslovených kárných žalobců jej před kárný soud neposlal (zde). K obnově procesu nakonec proti jeho vůli došlo a odsouzení po pětiletém trápení dosáhli pravomocného  zproštění obžaloby. 

Ministr – kárný žalobce Pavel Blažek se nad kauzou vznáší jako duch nad vodami a s rozhodnutím váhá. Chce si nejdříve nechat vysvětlit předsedou Krajského soudu Brno, proč nechce poslat před kárný soud přímo podřízené soudce, a teprve pak se rozhodne, jak se má k případu postavit. Podezírám ho, že by mu nevadilo, kdyby kterýkoli jiný z příslušných kárných žalobců žalobu podal a vzal mu tak horké jablko z ruky.  Kární žalobci ale nejsou navzájem vázáni svými názory, takže Pavel Blažek má samozřejmě právo rozhodnout bez ohledu na to, co si myslí předseda krajského soudu. Má k disposici personál, který může použít k obstarání informací, jež potřebuje pro své rozhodnutí. Nepotřebuje výsledky šetření, jež asi nechal provést předseda krajského soudu.  Určitě  nepotřebuje opřít se o názor kteréhokoli jiného kárného žalobce jako o invalidní hůl. Přesto se neodvažuje jít se svým názorem na veřejnost. Jako soukromá osoba to považuji za chybu. 

Pavel Blažek má ovšem zatím čas: promlčecí lhůta kárného provinění je tříletá. Máme slušnou naději, že Ústavní soud rozhodne ve věci dříve. Zvrátí-li rozsudek Krajského soudu Brno, podá důkaz, že justiční soustava je způsobilá napravovat omyly a chuť horlivců na skalpy provinilců ochabne. 

Jako laik neznalý spisu soudím, že k podání kárné žaloby není důvod, i když také považuji rozsudek za podivný: soudci jsou omylní stejně jako my, kteří „z chodníku“ sledujeme jejich konání. Trestat za omyl by bylo nesmyslné. Můj soukromý názor ovšem neznamená, že ministrovo váhání je na místě, neboť je nositelem pravomoci, kterou má vykonávat. 

Při čtení článku jsem se zamyslel, jak na něj bude reagovat poslanec Jakub Michálek, pokud si jej přečte. V nedávné minulosti se mimo jiné vyznamenal dvěma výzvami k resignaci Pavla Blažka kvůli nesmyslům. Nenabudí jej k dalšímu útoku Dimunův článek, který ale k tomuto cíli vědomě určitě nesměřuje ? Mohl bych mu dokonce poskytnout určité podklady k posílení jeho případného rozhořčení, ale v zásadě si myslím, že jako poslanec vládní strany by si měl nechat zajít chuť, protože vůbec není jisté, že by Pavla Blažka v případě jeho resignace vystřídal nástupce aspoň srovnatelné kvality. Kvalitní uchazeči o post ministra spravedlnosti jsou nedostatkové zboží. To je ovšem bída současnosti. Až se vrátí do Strakovky Andrej Babiš, situace se nezlepší. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

STÁT BUDE PLATIT DÁL ODŠKODNÉ

Sdílím nespokojenost veřejnosti s pokračujícím zvyšováním výdajů státu na odškodnění obětí nesprávně vedených úředních postupů převážně v resortu spravedlnosti. Námětem jsem se zabýval již dříve, např. v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ z 10.června t.r. (zde). Okolnosti mě přivádějí k pokračování.

Jsem přesvědčen, že k poškozování občanů a nutnosti je odškodňovat bude docházet stále dál, dokud stát nepřijme opatření k vyvozování osobní odpovědnosti původců škod. Zmínil jsem již dříve, že při současném nastavení pravidel je téměř nemožné vymáhat po škůdcích regresní spoluúčast na odškodňování. Náprava stavu není možná bez změny legislativy. Ale za závažnější považují „měkký“ přístup kárných žalobců k původcům škod.

Soustavu kárných žalobců vymezuje speciální zákon. Je hierarchická, ale ponechává předkladatelům podnětů ke kárnému řízení volbu kárného žalobce. Pravomoc kárného žalobce je osobní a nepřenosná. Dochází ale ke snahám vyhnout se plnění povinností kárného žalobce např. postoupením podnětu žalobci nižšího stupně. Ba setkal jsem se i s tím, že předseda soudu se jako kárný žalobce pokusil přenést nepříjemnou agendu „úkolováním“ kárného žalobce- ministra spravedlnosti.

Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci jako kární žalobci jsou často alergičtí na kárné podněty, přicházející z prostředí občanské společnosti. Snaží se své podřízené před nimi chránit: soudci a státní zástupci přece nikdy nechybují.

Za neutěšený stav nesou část odpovědnosti ministři spravedlnosti, kteří postupně vykonávali funkci od Listopadu 1989, a to jednak z titulu politické odpovědnosti za trpění nepravostí ve svěřeném resortu, ale také jako universální kární žalobci vůči všem kárně odpovědným činitelům resortu.  Stává se často, že se snaží pravomoc nevyužívat, někdy možná z obav, že soudcovská lobby by je za podání kárné žaloby napadala kvůli domnělému zásahu do nezávislosti justice.

Protože ryba smrdí od hlavy, je přístup ministra k výkonu jeho osobní kárné pravomoci důležitý, při nejmenším jako vzor pro nižší kárné žalobce. Jako laik soudím, že ministři spravedlnosti by měli pravomoc kárného žalobce využívat častěji a důrazněji, aby kompenzovali bezbřehé „dobráctví“ kárných  žalobců z řad soudců či vedoucích státních zástupců.

Ze zkušeností s vyřizováním podnětů ke kárnému řízení, zaslaných do vlastních rukou kárného žalobce – ministra Pavla Blažka jsem nabyl dojem, že pravomoc kárného žalobce nevykonává ministr, ale úředníci, nejčastěji referent Jan Valenta, zaštítěný ředitelkou odboru dohledu a kárné agendy Kateřinou Skalkovou. Jejich odpověď na kárný podnět začíná notoricky klauzulí „Ministerstvo spravedlnosti obdrželo Vaše podání ze dne …, označené jako „Podnět k zahájení kárného řízení“. Ignorují skutečnost, že podnět byl určen do vlastních rukou ministrovi-kárnému žalobci, přičemž ministerstvo nemá  vlastní kárnou pravomoc.

Neodvolávají se na pověření ministrem k vyřízení podání nebo aspoň k předání vzkazu o jeho rozhodnutí. Sdělují vlastní rozhodnutí, k čemuž je zákon nezmocňuje. Na základě určité konkrétní zkušenosti se navíc obávám, že ministr se o podaném kárném podnětu ani nedověděl a o způsobu, jakým jej úředníci vyřídili, nic neví.

V současném případě pro jeho případnou orientaci uvádím, že dopis z 15.7.2024 nese č.j. MSP-440/2024-ODKADOH/6.

Různí občané zasílají ministrovi spravedlnosti do vlastních rukou stovky dopisů s různými návrhy, žádostmi či stížnostmi. Není fyzicky možné, aby je osobně četl. Práci místo něj musí odvést úřednický aparát. Ale ve věcech výlučné osobní pravomoci ministra je úplné „povolení otěží“ do rukou úředníků nežádoucí. Zvyšování objemu odškodnění dosáhlo nebezpečné hranice. Situace je kritická a ministr nesmí opominout žádný prostředek, jímž by mohlo dojít k zastavení nebezpečného tendru. Změna přístupu ke kárné pravomoci ministra by mohla být prospěšná.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TRAPNÉ UKLOUZNUTÍ POČESTNÉHO POLICISTY

Mladý člověk, který vstupuje do služby u policejního sboru, si obvykle přináší nějaké představy o dobrodružstvích, která prožije, záměr sloužit bezpečnosti státu do roztrhání těla a ctižádost vypracovat se do postavení se zajímavou prací a společenským oceněním. Z desetitisícové masy se pak mohou vynořit vynikající jedinci, kteří ční nad svým okolím a požívají obecnou úctu. Jejich výkony zasluhují veřejné uznání, protože práce policisty je obtížná, často nepříjemná, nebezpečná a většinou finančně podhodnocená.

Výstup k vynikajícímu postavení není jednoduchý. Nestačí jen dokonale zvládnout policejní řemeslo, ale doporučuje se být svému okolí vzorem spořádaného rodinného života a obklopovat se výlučně společensky přijatelnými přáteli. Naproti tomu přítelíčkování s kriminálníky je tabu.

Na jednoho takového zasloužilého policistu jsem v kariéře justičního potížisty narazil. Všude o něm slyším, že dlouho slouží, a dobře slouží. Vše, co o něm vím, pochvalnému vyjádření odpovídá. Ale nakonec vyšly najevo okolnosti, které bezchybný obraz zpochybňují.

Kdysi zapomněl dbát na ostražitost vůči společensky nepřijatelným živlům. Náhodou se seznámil s velmi inteligentním, charismatickým zločincem, který právě nebyl ve vězení. Spřátelil se s ním a dokonce zneužil svého postavení, aby mu poskytl službu, kterou  určitě poskytnout neměl. Když si pak uvědomil, co provedl, chvíli měl starosti. Pak si ale uvědomil, že jeho kamarád zločinec nikdy nespolupracoval s policií a usoudil, že mu nic nehrozí.

Uběhlo pár klidných let. Počestný policista stále dobře sloužil a sklízel pochvaly. Jenže pak znenadání udeřil blesk. Z hlubin minulosti se vynořil kamarád zločinec a v rozporu s tradicí začal „práskat“. Úřady, k nimž se „práskání“ doneslo, neměly z maléru radost a zatím chodí kolem počestného policisty po špičkách. Nemohou s ním přece nakládat drsně, když dlouho slouží a dobře slouží. Přece jen ho ale „práskání“ ohrožuje.

Co teď? Počestný policista má hypoteticky možnost pokorně přiznat chybu, pomoci s nápravou následků svého pochybení a nést odpovědnost. Tím by ale zlikvidoval svou úspěšnou kariéru. Další možnost je pokusit se vylhat se ze šlamastyky. Kdo bude věřit křivému nařčení inteligentního zločince při napadení policistovy mravopočestnosti ?. Možná by měl rychle odejít od sboru, aby si aspoň zachoval nárok na výsluhu, což před ním udělali mnozí. Ale možnost, že nakonec se přece jen dostane před soud, je sice málo pravděpodobná, nikoli však vyloučená.

Netuším, jak květnatý  příběh počestného policisty a kamaráda zločince skončí, ale mám jistotu: kdyby se dostal do rukou bulváru, dobrá pověst počestného policisty by dostala doživotně na frak. Není co mu závidět.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OPOŽDĚNÁ SPRAVEDLNOST

Jedním z důvodů, proč jsem se pustil do napsání tohoto článku je přesvědčení, že obviněný má právo, aby příslušné orgány s ním v trestním řízení jednaly slušně a držely se ustanovení zákona, i když se nakonec podaří prokázat mu vinu a dosáhnout jeho pravomocného odsouzení. 

Druhým důvodem jsou dvě  nové zprávy, jež potvrzují správnost mých tvrzení o špatném nastavení pravidel vymáhání odpovědnosti činitelů trestního řízení za škody, způsobené státu nesprávným vedením řízení. Psal jsem o tom nedávno v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ (zde). 

Zmíněné zprávy jsou názorným příkladem pravdivosti mých úvah. Týkají se  ods. Shahrama Zadeha, jehož obhajobu jsem několik let podporoval ve dvou jeho kauzách, vedených vazebně. Nejdříve šlo o trestní řízení soudní u Krajského soudu Brno kvůli škodě ve výši 2,5 mlrd. Kč, způsobené neodvedením DPH z rozprodání pohonných hmot, dovezených ze zahraničí. Následovalo trestní stíhání u Městského soudu Brno kvůli přípravě ovlivnění svědků, jež měla spočívat v zakoupení „svědeckých“ prohlášení různých účastníků stíhaného obchodování s pohonnými hmotami. Obě kauzy společně uzavřela dohoda o vině a trestu, z které Shahram Zadeh vyšel se souhrnným trestem devíti let odnětí svobody a peněžitým trestem  17,5 milionů Kč.

K podpoře jeho obhajoby mě přivedli obhájci, kteří si stěžovali na nadměrný výskyt nepřátelských a nezákonných kroků ke škodě jejich klienta, jichž se dopouštěli jak státní zástupci a policie, tak i soudci.  S odstupem času jim dávám za pravdu: orgány činné v trestním řízení šly bezohledně k usvědčení pana obviněného  bez ohledu na etiku a zákonnost postupů. Netvrdí to pouze jeho obhájci a já s nimi. Tak již 13.září 2016 Ústavní soud v usnesení uvedl, že obž. Shahram Zadeh byl šikanován státní mocí (zde) 

Koncem února 2024 jsem se na různých serverech, např. na České justici (zde) dočetl, že Městský soud v Praze přiznal každému z manželů  Zadehových odškodnění ve výši 40 tis. Kč za zabavení mobilního telefonu a iPadu a stažení dat z nich do spisu. Při jednání před soudem se za bezpráví omluvilo ministerstvo spravedlnosti. Tato zpráva byla pro mne jako pozorovatele procesu velkým překvapením. Skutek se stal již v r.2018 a ze zprávy nevyplývá jeho hrůznost. Na paměťových kartách zabavených elektronických zařízení se nacházely nejen údaje o záměrech pana obžalovaného při obhajobě a o jeho komunikaci s obhájci, ale také soubor fotografií z rodinného života. Soudce Michal Kabelík je nechal stáhnout na nosiče dat, jež rozdal všem účastníkům řízení. Byl to neomalený zásah nejen do práva na obhajobu, ale i do nejhlubšího soukromí rodiny Zadehovy. Podal jsem tehdy kvůli tomu podnět ke kárnému řízení s předsedou senátu Michalem Kabelíkem a jeho projednání jsem se urputně domáhal. Nebyl jsem sám: kárný návrh podala také Česká advokátní komora. Z oslovených kárných žalobců ale žádný neprojevil mravní pohoršení a neposlal pana soudce před kárný senát. 

A zde příběh souvisí s mým brojením proti nesprávnému nastavení pravidel vymáhání odpovědnosti státních zástupců a soudců. Skutek se stal v r. 2018 a stát jej uznal za vadný až v r.1924 mimo rámec kdysi podaných kárných podnětů. Dnes již nelze soudce poslat před kárný soud, protože došlo k promlčení jeho kárné odpovědnosti. Přirozeně po něm nemůže nikdo vymáhat regresní účast na vyplaceném odškodnění. 

Další překvapivou zprávu o věci Shahrama Zadeha jsem si přečetl 27. června 2024 na České justici (zde): Evropský soud pro lidská práva se zastal pana odsouzeného, jenž se k němu obrátil sedmi stížnostmi kvůli nepřiměřené déle vazebního stíhání. Soud uznal, že postupy, jimiž státní zástupci a soudy držely pana odsouzeného ve vazbě, byly nesprávné.  Soud přiřkl stěžovateli směšnou částku dva tisíce eur odškodnění a dvě stě eur za náklady řízení. 

Ani tato zpráva nepopisuje celou hrůznost nakládání s panem obžalovaným ve vazebním řízení. Především je třeba vzít na vědomí, že byl ve vazbě dvakrát. Z vazby v „daňové kauze“ se dostal na začátku února r.2016 po splacení rekordní kauce 150 mil. Kč, kterou složili přátelé a členové rodiny. Soudce Aleš Novotný kauci přijal, ačkoli věděl, že na dvoře čekají policisté, kteří pana obviněného hned po propuštění z vazby zadrží, dopraví do cely předběžného zařízení a vystaví jej řízení o uvalení předběžné vazby, která není časově limitovaná. Kauce se na novou vazbu v jiném řízení nevztahovala a později propadla státu. 

Pokus o uvalení předběžné vazby státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi nevyšel. Pouze vyděsil členy rodiny a přátele, kteří marně čekali  před budovou věznice. Soud jeho návrhu nevyhověl. Ústavní soud tuto akci vyhodnotil jako chybnou a jako akt šikany obžalovaného státem (zde). Vrchní státní zástupce Ivo Ištvan uznal vadnost postupu, ale kárnou žalobu na státního zástupce Jiřího Kadlece nepodal. 

Shahram Zadeh se ale dlouho na svobodě z rodinného života netěšil. Již 2. prosince 2016 do jeho bytu vpadla policie, provedla domovní prohlídku a odvedla jej do cely předběžného zadržení. Následovalo nové uvalení vazby. Z té se dostal až přechodem do výkonu trestu. Kauce 150 mil Kč jej před ní neochránila. Státní zástupce jej obvinil z přípravy na ovlivňování svědků. 

Státní zástupci i soudci se snažili udržet jej ve vazbě co možno nejdéle. V souvislosti s touto vazbou došlo k různým nepřístojnostem. Jediná, ze kterou byl státní zástupce Michal Galát potrestán kárným soudem snížením platu o 10% na dva měsíce, bylo prodloužení koluzní vazby o několik dní. Naproti tomu všichni oslovení kární žalobci uznali za nezávadné zneužití zdravotní dokumentace Zadehovy manželky Jany k jejímu  ostouzení. Taktéž návrh na kárné řízení se soudci, kteří k odůvodnění rozhodnutí v neprospěch žádosti o ukončení vazby použili nepravdivé informace o místě pobytu paní Jany Zadehové, byl neúspěšný. Stojí za zmínku, že státní zástupce se odvolal proti usnesení  soudce Michala Kabelíka o propuštění Shahrama Zadeha z vazby a u stížnostního soudu uspěl. 

Agenda spolku Chamurappi z.s. ve vztahu k této vazbě je obsáhlá: zahrnuje nabídku převzetí společenské nabídky za případně propuštěného, několik podnětů k vykonání dohledu nad činností státního zástupce, návrhy na vyvolání kárného řízení a podněty k podání stížnosti ministra pro porušení zákona. 

Má zarputilost v potírání nepřístojností soudců a státních zástupců v kauzách Shahrama Zadeha popudila bývalého místopředsedu Krajského soudu Brno Aleše Flídra natolik, že mě napadl velmi hrubým dopisem. Za jeho vyjadřování se mi pak omluvil jak ministr, tak předseda soudu. Protože ministr nepodal kárnou žalobu, předseda soudu zůstal u výtky. 

V tomto případě je vyjádření Evropského soudu pro lidská práva dokladem o vadnosti způsobu jednání českých orgánů činných v trestním řízení ve věci uvalení a prodlužování vazby na obv. Shahrama Zadeha. Názor soudu je shodný s míněním obhajoby i spolku Chamurappi. Původců jeho trápení se to ale netýká, protože jejich špatné skutky jsou již dávno promlčeny a v době, kdy kární žalobci obdrželi podněty k zahájení kárného řízení, se s nepřístojnostmi ztotožňovali.

Obě výše zmíněné zprávy nepřímo potvrzují důvodnost postupu spolku Chamurappi z.s. či mne osobně při monitorování obou kauz Shahrama Zadeha. Vytýkali jsme obecně procesní a etická pochybení, která nemají vliv na otázku viny a trestu. Pouze v kauze ovlivňování svědků jsem opakovaně jako laik projevil názor, že řízení nemělo být zahajováno, protože Shahram Zadeh pouze uplatnil právo obviněného opatřit si důkazy ve svůj prospěch a nakoupené dokumenty nikdy nepoužil a s jejich uplatněním nepočítal, neboť se přesvědčil o jejich nepoužitelnosti.

Poznatek, že po letech došlo k úřednímu uznání, že v kauzách Shahrama Zadeha došlo k pochybením, je na jedné straně potěšující, protože dokazuje, že i pravomocně odsouzený se může domoci spravedlnosti aspoň v dílčích záležitostech, je-li dostatečně houževnatý. Na druhé straně je skličující, protože až na nízký trest pro státního zástupce Michala Galáta viníci přešlapů zůstali nepotrestáni a nelze na tom nic změnit. Bohužel to není výjimka z pravidla. Tak tomu bývá i v kauzách, v nichž odškodnění dosahuje milionové výše.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.