„VELKÁ DAŇOVÁ KAUZA“ SE VRACÍ

Trestní řízení soudní Krajského soudu v Brně, o němž píši jako o „velké daňové kauze“ nebo o „kauze Zadeh“, napadlo k soudu v r.2015 a po 27. únoru 2020 jeho běh přerušila coronavirová krize. Pokračuje od 25. května 2020 a zřejmě se přelije do druhé poloviny roku. Kdo nesleduje jeho běh soustavně, může se v něm ztrácet a po dlouhé přestávce nechápat souvislosti.

Připomínám  proto, že jde o významný případ hospodářské kriminality s obrovskou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, způsobenou krácením daně z přidané hodnoty v obchodech s pohonnými hmotami z dovozu. Základem struktury podvodnické sítě měly být rakouská firma P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest, propojené vlastnickými vztahy. Architektem organizace a autorem postupů podvodných obchodů měl být Shahram Zadeh, Íránec s českým státním občanstvím, který prostřednictvím své firmy Strong Strike půjčil majitelům výše zmíněných firem přibližně 50 milionů Kč a jejich významnému manažerovi Petru Pfeiferovi 6 milionů Kč.   

Slabinou pohledu žalobce na jeho postavení v síti je skutečnost, že v době, kdy se objevil na scéně, obchody již běžely, financoval je israelský obchodník Yaish Ronen Nadav, který se ale záhy nechal vyplatit. Jak Nadava, tak Zadeha přivedl právě Petr Pfeifer. Toho policie z počátku vedla jako hlavního podezřelého, ale pak jej novátorsky „překlopila“ do postavení „spolupracujícího svědka“, čili ho ušetřila postavení „spolupracujícího obviněného“, které upravuje trestní řád. Na jeho místo pak do puzzle dosadila Shahrama Zadeha.

Činnost firmy P.P.S. GmbH prověřila rakouská policie a finanční správa, které nezjistily žádné nezákonnosti.

Jeden z původních patnácti obžalovaných zemřel, část zbývajících včetně Shahrama Zadeha je ve výkonu trestu kvůli jiné trestné činnosti, jeden je ve vazbě. Trvalý zájem o účast při hlavním líčení projevují především obž. Petr Moštěk a Petr Dokládal, ostatní se dostavují pouze v případě, že se jich jednání bezprostředně dotýká, či pokud je předseda senátu přizve z důvodu procesních potřeb.

Je pochopitelné, že po dlouhé přestávce musel předseda senátu vyhradit čas na vyřízení své agendy, tedy na připomenutí dosavadního průběhu řízení, na ověření zájmu obžalovaných o účast na hlavním líčení a na zjištění představ obžalovaných a jejich obhájců o potřebě dalšího doplňování dokazování. Patřilo sem i předestření dosud neprovedených listinných důkazů, jež se nakupily až po podání obžaloby. O jejich čtení nebyl zájem. Důležitý je jeho vzkaz obhájcům i obžalovaným, že bude požadovat, aby závěrečné řeči provedli nejen ústně, ale by je také předložili v písemné podobě.

Převažující náplní jednání byla ale obhajoba společnosti Ecoll Invest proti tvrzení žalobce, že její manažeři řídili nekalé obchodní operace, na jejichž konci bylo krácení daně z přidané hodnoty. Hlavní jednající osobu byl obž. Petr Moštěk, podporovaný bratrem-obhájcem Marcelem Moštěkem. Jedna část jeho jednání byly výslechy všech dostavivších se sedmi svědků, předvolaných soudem na žádost obhajoby. Svědci byli vesměs manažeři firem, jež pro dovozce pohonných hmot ze zahraničí prováděli přepravu. Žádný z nich neznal obžalované nevyjímaje Shahrama Zadeha, nanejvýš znali jejich jména z medií. Výslech svědků byl právem obhajoby a obhájce přenechal jeho provedení obž. Petru Moštěkovi.  Jako celek svědci poskytli obraz o způsobu fungování vztahů mezi přepravci a dovozci. Prokázali, že nemohli vědět o změnách vlastníků během přepravy. Obž. Petr Moštěk z jejich informací vyvodil, že po propuštění zboží do volného oběhu po vybrání spotřební daně již společnost Ecoll Invest neměla možnost zjišťovat, jak probíhá další přeprava, a co se děje se zbožím. Kromě toho upozornil, že policie v některých případech pronásleduje kvůli způsobené škodě jiné  firmy než ty, po nichž vymáhá nezaplacenou daň z přidané hodnoty finanční správa. Poukázal i na možnost, že některé firmy se mohly dostat do postavení neplatičů daně z přidané hodnoty v důsledku zajištění zboží celní nebo finanční správou, které pak nemohly zpeněžit. Z jeho vývodů vyplývá, že P.P.S. GmbH a Ecoll Invest nedělaly vlastní obchody, při nichž by jim vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a na chování dovozců, kteří u Ecollu zaplatili spotřební daň, neměly žádný vliv.

Následovalo provádění odposlechů, týkajících se činnosti spolupracujících obviněných Vojtěcha Kudláče a Jiřího Eliáše.  Obž. Petr Moštěk k nim poskytoval vyjádření. Poukazoval v nich na skutečnost, že v případě spolupracujícího obviněného Vojtěcha Kudláče   se nejedná o „nevinného pošťáka“, který o postupech,   vedoucích ke krácení daně z přidané hodnoty neměl tušení, ale plně informovaného obchodníka. Dále  dokazoval, že  obž.  Vojtěch Kudláč  byl majitelem firmy, která byla konkurencí pro P.P.S. GmbH, provádějící samostatně nákupy pohonných hmot v zahraničí a užívající služeb oprávněného příjemce jiné firmy než Ecoll Investu. Jeho firma měla jiné zákazníky než Ecoll Invest a dělala obchody velkého objemu. Moštěkova argumentace jako celek je významným útokem na základní kameny konstrukce obžaloby.

Předseda senátu Aleš Novotný se choval jako nestranný soudce, usilující o dosažení znalosti materiální pravdy. Do vedení výslechů obž. Petrem Moštěkem vstupoval jen příležitostně, předvolal svědky a nechal přehrát odposlechy podle požadavků obhajoby. Vyhovoval požadavkům obž. Petra Moštěka, aby vyžádal od svědků zpřístupnění dokumentace o  účasti jejich firem na obchodování s pohonnými hmotami. Na zjevnou nezpůsobilost jednoho ze svědků podat informace o účasti jeho firmy na zmíněných obchodech reagoval vyhověním požadavku obž. Petra Moštěka na předvolání dalšího manažera téže firmy. Ovšem až z rozsudku a jeho odůvodnění se dovíme, do jaké míry uvěřil obhajobě firmy Ecoll Invest.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 1.-3. června 2020 a další průběh je rozplánován až do poloviny prosince 2020.

 =======================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz. 

SEDM ROZSUDKŮ NESTAČÍ

V pondělí 25. května 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 1 v senátu předsedy Luboše Svrčka dospělo k závěru řízení, o němž jsem opakovaně psal jako o ping-pongu. Předcházelo mu postupné projednání obžaloby třemi senáty téhož soudu s šesti zprošťujícími rozsudky. Proto jsem psal o ping-pongu: soud vynesl zprošťující rozsudek, státní zástupce se odvolal a Městský soud v Praze senátem Jaroslavy Liškové vrátil věc na 1. stupeň. To se opakovalo šestkrát.

Ve věci je obžalovaná podnikatelka, kterou žalobce ve dvou bodech obžaloby viní z podvodu ke škodě ministerstva zahraničí, a dva vysocí úředníci ministerstva, kteří se měli provinit v podstatě tím, že jí nechali proplatit podvodné faktury. Skutek se měl stát v r.2008, první hlavní líčení proběhlo v r.2013 a údajně způsobená škoda činí 1.450.000 Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují.

Soud vyhověl žádosti paní obžalované, aby hlavní líčení dne 25. května 2020 proběhlo bez její účasti.

Obžalovaní i jejich obhájci vkládali v toto jednání velké naděje, že konečně skončí jejich dlouholetí trápení. Protože z provedeného dokazování neměli dojem, že by se proti stavu před dřívějšími rozsudky významně změnila důkazní situace, v hloubi duší se těšili na sedmý zprošťující rozsudek.

Až na výslech jednoho svědka se soud zabýval závěrečnými řečmi, po nichž následovalo rozhodnutí.

Žalobce Jan Lelek přednášel závěrečnou řeč 45 minut a v podstatě obhajoval své dosavadní skutkové závěry. Připustil ale, že je na místě přihlédnout k mimořádné délce řízení. Z toho důvodu navrhl, aby soud sice uznal vinu paní obžalované, ale aby s přihlédnutím k trestu z jiné kauzy jí neuložil trest. Trval na tom, že obžalovaní úředníci se dopustili úmyslného trestného činu, ale s přihlédnutím k mimořádné délce řízení jim navrhl spíše symbolické tresty s podmíněným odkladem a dal najevo, že nebude reptat, pokud soud uzná jejich provinění za nedbalostní a logicky pak trestní stíhání zastaví pro promlčení. Vcelku projevoval smířlivost, která se od jeho dřívějších vystoupení dosti lišila.

Obhájci byli podstatně stručnější. Nicméně žádný  z nich se od státního zástupce smířlivostí nenakazil. Provedli komplexní kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení počínaje popisem různých „přešlapů“ vyšetřovatelek, z nichž některé byly sice k pláči, ale současně vyvolávaly veselí. Žalobce se podle jejich názoru pohyboval mimo rámec obžaloby, míjel se s argumentací obhajoby, kterou nevyvracel a místy i lhal. Samozřejmě navrhovali zprošťující rozsudky a myslím, že i vnitřně si byli jisti, že jsou v právu.

Obžalovaní připomněli strašlivé dopady  dlouhého trestního stíhání do jejich soukromého i profesního života. A došlo i na zmínku o podílu novináře Adama B. Bartoše, později odsouzeného za projevy antisemitismu, na vyvolání tohoto trestního řízení.

Senát nakonec po poradě vyhlásil velmi zajímavé rozhodnutí, jímž zřejmě nikomu zcela nevyhověl, ale také nikoho příliš nepoškodil. Rozsudkem zprostil paní obžalovanou v jednom bodě obžaloby viny, ale v druhém ji odsoudil za podvod: jedna z fakturovaných akcí se podle soudu neuskutečnila.   Avšak s přihlédnutím k mimořádné délce řízení soud upustil od uložení souhrnného trestu v souvislosti s jejím odsouzením v jiném řízení.  Čili odchází vinna, ale bez trestu.

U obou obžalovaných soud přiznal jejich provinění nedbalostní povahu, a z toho důvodu usnesením jejich trestní stíhání zastavil pro promlčení.

Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu připomněl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu a uznal, že tak dlouhý „ping pong“ neodpovídá představě o spravedlivém soudu. Zvlášť se věnoval objasnění, proč v jednom případě zprostil paní obžalovanou viny: jedna její akce skutečně proběhla, druhá nikoli. Připustil, že v procesu mohlo dojít k různým pochybením orgánů přípravného řízení, ale za hlavního viníka dlouhého trvání označil soudy, jež nedokázaly dovést věc do nesporného rozsudku. Pochválil žalobce za cílevědomou vytrvalost. Zdůraznil, že jen jedna změna senátu byla vynucená odvolacím soudem. Druhá předsedkyně senátu odešla po dvou rozsudcích do důchodu a třetí na rodičovskou dovolenou. Čtvrtému senátu věc napadla podle rozvrhu práce.

Kritickým bodem, jímž se tento rozsudek liší od šesti předcházejících, vyslovených  třemi senáty, je názor, že jedna z akcí, které paní obžalovaná vyfakturovala, se neuskutečnila.

Po poučení o opravných prostředcích se postupně ozvali oba obžalovaní s tím, že zastavení trestního stíhání pro promlčení odmítají a dožadují se pokračování procesu. Mnoho neriskují, protože v případě, že by jim soud prokázal úmyslné jednání, byli by shledáni vinnými, ale trest by jim již nemohl být vyměřen. Nicméně není jisté, jak dlouhá bude cesta ke konečnému řešení.

Nepřítomná obžalovaná se samozřejmě nemohla vyjádřit k rozsudku a možná tak učiní dodatečně, ale nevyjádřil se ani žalobce, takže žádné překvapení není vyloučeno.

V dalším vývoji se obhajoba bude jistě snažit prokázat, že paní obžalovaná fakturovala náklady na věci, jež se skutečně staly. V případě, že neuspějí, obhájci obžalovaných budou dokazovat, že v daných okolnostech jejich klienti nezanedbali nic, co bylo třeba, aby nabyli jistotu o oprávněnosti fakturace a žádné nedbalosti se nedopustili.

========================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

VARIACE NA TÉMA ROBERT ŠLACHTA

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví  spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil.

Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu.

Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude.

Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji  v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi,  ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat.

Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci,  byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, který Robert Šlachta  vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „ chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou,  rozhodně je nevynášeli novinářům a hlavně byli vnitřně soudržná parta.

Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování proti dobovým pseudoelitám. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav  Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek,  Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš,  Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat.

Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti.

Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání např. Ivo  Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí ?

Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu ze dne  13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji  tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tis. Kč za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Zejména Robert Šlachta nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není zajímavé. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit  být mu zavázáni.

Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou,  (cituji)„ usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi…Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického  státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito  poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí.

V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni  společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné  okamžitě vyměnit  vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš.

Je ovšem sporné, zda  Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu Poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády.  Teprve tím puč dostal smysl.

Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji než by to  dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila. A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní  soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení ?

Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít.

Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě.

Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta  zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun,  Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec.

Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí.

Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa v Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal.

Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“ : i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení.

Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. 

  

==================================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

LIMITY MINISTRYNĚ SPRAVEDLNOSTI

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 dne 5.května (stojí za poslech  ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: "Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala". „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila.

Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje  agenda.

Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná.  Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění  nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale coronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože coronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi  dobře ví, že z nezbytí  škody způsobila  a  průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Např. pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky  bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci.

S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně  na tři pražské obvodní soudy.  Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení  agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů.

Paní ministryně se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo  již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tis. obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců  s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí.

Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla,  jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní  pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako  úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání  soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným  prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční.

Paradoxní  ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé,  vyhodnocení  kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil.

Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně  zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem.   Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly.

Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované, čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný  někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal.

Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla,  že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti  procesním postupem soudce ve věci a  „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“.

Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání.

Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy.

Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice.

========================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

ZLOČIN NA VĚZNI NENÍ ZLOČINEM ?

Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími  JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr.  Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním ods. MUDr. Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. ze dne 5.října 2019, kterým byl pan obžalovaný za  přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na 6 let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu  výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme.

Na MUDr. Jaroslava Bartáka lze pohlížet jako na padlou hvězdu. Byly časy, kdy jako sekretář elitářského Lions Clubu byl nepřehlédnutelnou hvězdou společenského života, s kterou se rády fotografovaly nejvýznamnější celebrity včetně prezidenta republiky. „Zakopl“ o hanebné nakládání se zaměstnankyněmi, které mu vyneslo odsouzení na 12 let odnětí svobody. Propad ze společenského výsluní a luxusu do vězeňského prostředí byl pro něj šokem. S novými životními podmínkami se vyrovnával s nechutí a špatně a dle mého soudu je dosud úplně nestrávil.

Trestného jednání, kvůli němuž stojí před soudem nyní, se měl pan obžalovaný dopustit v době výkonu trestu tím, že se ve své mysli zabýval přípravou vražd a násilného vydírání šesti osob, které mu měly pomoci k pádu, a k nimž pociťoval zášť. Kromě toho snil o útěku z vězení do Běloruska fantaskním způsobem s použitím vrtulníku a soukromého gripenu.  Těmito myšlenkami se zabýval zvlášť intenzivně, když se posilnil vodkou, kterou mu kdosi do věznice dodával za přemrštěnou cenu.  Soudkyně JUDr. Eva Drahotová si na začátku soudního řízení docela vážně zjišťovala, zda by skutečně mohl na vězeňském dvoře přistát vrtulník, ale nakonec pochopila, že tato část jeho opileckých bludů je příliš výstřední a dále se jí nezabývala. V současné fázi řízení příprava útěku již není předmětem obžaloby.

Je pozoruhodné, že povahu jedné části opileckého blábolení soud ocenil správně, ale zbytek nadále bere smrtelně vážně. Za něco přece pan obžalovaný odsouzen být musí.

Pan obžalovaný nedokázal udržet své fantasmagorie uvnitř hlavy. Nejdříve je vypustil do psaných poznámek, později se začal svěřovat spoluvězni, mnohonásobnému recidivistovi Miloši Levkovi, který se rád zúčastnil alkoholových sedánek, a pomáhal mu svými nápady bludné představy rozvíjet. Začal hrát úlohu prostředníka, který měl zabezpečit uskutečnění Bartákových šílených představ. Podle pozdější výpovědi  před soudem z počátku považoval jeho bláboly za legraci a snažil se z jejich tvůrce tahat peníze, ale pak u něj došlo k náhlému zlomu, jehož motivace zůstává nevysvětlena: pochopil, že Bartákovo vyprávění lze vyložit jako plánování závažné trestné činnosti a našel způsob, jak vyrozumět policii a obstarat důkazy. Prý chtěl předejít neštěstí. Ukradl spoluvězni část jeho poznámek a zejména si opatřil hodinky s vestavěným audiovizuálním záznamovým zařízením, na které nahrál část rozhovorů.  Nahrávky jsou hlavním usvědčujícím důkazem proti panu obžalovanému. Shodou okolností právě v té době žádal o podmínečné propuštění a své zásluhy o usvědčení zločince Bartáka neúspěšně použil k posílení svého postavení v příslušném řízení.

„Třetímu kolu“ předcházelo zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1.listopadu 2016 i rozsudku senátu JUDr. Evy Drahotové z 15. června 2016 usnesením senátu JUDr. Danuše Novotné Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.prosince 2017. Odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo pro nalézací i odvolací soud přímo zdrcující, neboť soud zjistil v jednání obou instancí hrubá pochybení a extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry jejich rozhodnutí. Podle něj „účelem trestního řízení není jen „potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů … nedostály, když jednaly …svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který  …zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako odůvodněného… provedeným dokazováním …nebylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu.“

Slabinou rozhodování obou soudů bylo především vyhodnocení psychopatických úvah MUDr. Jaroslava Bartáka jako vážně míněné přípravy napadení jím nenáviděných osob a připuštění uskutečnitelnosti jeho zločinných záměrů. K těmto názorům soudy dospěly mimo jiné vyhodnocením svědeckých výpovědí recidivisty Miloše Levka, které považovaly za věrohodné, bez ohledu na to, že jde o výtečníka, jenž velkou část své dospělosti prožil ve vězení. Ale jejich názor Nejvyšší soud ČR nesdílel, neboť přihlédl k povaze svědkovy  osobnosti a nepovažoval za objasněné důvody, proč se najednou z „přihravače“ pana odsouzeného stal jeho karatelem.

Dále Nejvyšší soud ČR neuznal za jednoznačně prokázanou použitelnost jako důkazu videozáznamů rozhovorů pana obžalovaného s recidivistou Milošem Levkem. Nebyla objasněna motivace Miloše Levka k jejich obstarání a způsob, jak se do vězení dostaly hodinky a kdo a jak pak zařídil jejich doručení policistovi Ing.Bc. Josefu Marešovi. Policistova úloha v této věci je  stále převážně nejasná.

Soudy, jimž zrušil rozsudky Nejvyšší soud ČR, jsou v obnoveném řízení vázány jeho právním názorem a musí se snažit vytknuté nedostatky odstranit. Jako pozorovatel hlavních líčení „třetího kola“ u libereckého soudu jsem přesvědčen, že senát JUDr. Evy Drahotové v tomto případě nemohl dostát povinnosti. Při nápravě se nemohl obejít bez součinnosti Miloše Levka a (dnes již bývalého) policisty Ing.Bc. Josefa Mareše. Jenže  Miloš Levko již v tomto kole odmítl vypovídat a ostatně jeho věrohodnost utrpěla další ránu, neboť  20.dubna 2018 mu Okresní soud v Liberci uložil další nepodmíněný trest. Policista  svou výpověď v potřebném směru nedoplnil. Soud na něj ostatně nijak nenaléhal. Senát sice doplnil dokazování zajímavými výslechy nových svědků, ale jejich výpovědi byly z hlediska vad, vytýkaných Nejvyšším soudem ČR, prakticky nadbytečné.

Malý posun nastal pouze v poznatcích o použití hodinek se zařízením pro audiovizuální záznam, a to velmi zajímavou výpovědí  svědkyně Terezy Tiché. Podle jejího vyprávění ji Miloš Levko při návštěvě vyrozuměl, že za ní přijde posel s balíčkem, který má převzít a předat kaplance Mgr. Renatě Wachové. Sotva opustila věznici, již jí posel zatelefonoval a pak přinesl balíček. Doma do něj nahlédla a našla v něm hodinky. Podle pokynu jej předala kaplance. Ta ovšem její údaje popřela. Proto soud provedl důkaz konfrontací obou svědkyň, v nichž obě trvaly na svém.

Sdělení svědkyně Terezy Tiché je skutečně pozoruhodné.  Pokud je pravdivé, dokazuje, že Miloš Levko měl pružné spojení s kýmsi mimo věznici, od koho si mohl nechat obstarat cokoli a jehož pohyby mohl organizovat. Posel se okamžitě dověděl o odchodu svědkyně z věznice. O tom, jak měl Miloš Levko zajištěnu komunikaci s vnějším prostředím, není nic známo.

Přes tuto drobnost se soud nacházel ve stejné důkazní nouzi jako v předcházejícím kole. Nastala patová situace. Soud ji vyřešil tím, že v podstatě setrval na právním názoru předchozího rozsudku. Kdyby se řídil zásadou „in dubio pro reo“ a vynesl pro nedostatek důkazů zprošťující rozsudek, úspěšnost případného odvolání státního zástupce by nebyla zaručena.

Neutěšená důkazní situace nalézacího soudu se přenesla na odvolací soud, který se snažil překonat ji vyvracením argumentů odvolání v nevýznamných bodech. Pomáhal si všemi možnými způsoby, např. obsáhlým znevažováním osobnosti svědka Miky Bauera, když daleko horší osobnostní profil Miloše Levka jeho uznání za věrohodného svědka nevadil. Ale na povaze důkazní situace stejně nic nezměnil.

Odvolací soud také nadále uznává audiovizuální záznamy, pořízené Milošem Levkem, za přípustný, zákonně získaný důkaz. Úvahám o použitelnosti záznamů věnuje velký prostor a dospívá k obecnému závěru, jenž si jako laik dovoluji shrnout takto: je-li to v zájmu Spravedlnosti na potrestání vybraného jedince třeba, lze jako důkaz použít úplně cokoli. Nemohu si odpustit poznámku, že před časem jiný senát téhož soudu rozhodl o nezákonnosti použití odposlechů v kauze MUDr. Davida Ratha. Nebylo zřejmě v zájmu Spravedlnosti, aby byl tento obžalovaný potrestán, naopak v případě MUDr. Jaroslava Bartáka slepá bohyně zřejmě vyžaduje jeho odsouzení.

Oba soudy ve svých úvahách ignorují dvě podstatné okolnosti. Především tu, že pouhým vnesením hodinek s audiovizuálním záznamovým zařízením do věznice a jejich pozdějším vynesením došlo k porušení zákona o výkonu vazby a trestu, za který by Miloš Levko měl být v nejlepším případě kázeňsky potrestán. Trestu unikl mimo jiné zásluhou policisty IngBc. Josefa Mareše, který o přítomnosti hodinek a účelu jejich použití neinformoval vedení věznice, když už nesplnil úřední povinnost proti nezákonnému jednání zasáhnout. Samozřejmě, policista mohl Levkovu akci legalizovat jejím zařazením do úkonů trestního řízení, to ale neučinil.

Druhou významnou okolností je skutečnost, že hodinky se do věznice a ven dostaly koordinovaným nezákonným jednáním Miloše Levka a jeho pomahačů, čili organizované skupiny pachatelů. Také je zřejmé, že si je opatřil s cílem narušit osobnostní práva obž. MUDr. Jaroslava Bartáka a způsobit mu škodu. Nepřijatelnost jednání této skupiny nelze omlouvat ani tím, že odvrátili nebezpečí od šesti osob, nenáviděných panem obžalovaným, neboť jim ve skutečnosti žádné nehrozilo: obž. MUDr. Jaroslav Barták je odvrátil již tím, že se spoléhal na splnění jeho pokynů právě udavačem Milošem Levkem.  Nesdílím nevyslovené názory obou zmíněných soudů, že organizovaná skupina  jednala v zájmu veřejného prospěchu. Protože se jednalo o útok na bezpečnost a soukromí vězně, vyšetřování akce „hodinky“ nebylo nikdy zahájeno. Policista Ing.Bc. Josef Mareš nezákonné jednání sice nelegalizoval, ale jeho pachatele zaštítil mlčením.

V dané situaci odvolací soud setrval na závěrech svého dřívějšího zrušeného rozhodnutí a „umyl si ruce“ mírným snížením trestu.

Obž. MUDr. Jaroslav Barták zřejmě nevzbuzuje sympatie a pokud by šlo jen o jeho životní úděl, nemělo by smysl se touto kauzou zabývat, protože zřejmě vstoupí do „čtvrtého kola“. Nabízejí se ale otázky, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení.

Jistě stojí za přemýšlení otázka, zda je správné uznat za trestný čin zmatené dění v hlavě obžalovaného, jehož výhonky jen občas vyhřeznou do vězeňského prostředí a dál se nedostanou, čili není důvod považovat je za reálnou hrozbu.

Pozornost zaslouží i otázka, zda je přípustné, aby se o zákonnosti a použitelnosti důkazů rozhodovalo nikoli podle pevně stanovených pravidel, ale podle subjektivního posouzení naléhavosti potřeby vyhovět Spravedlnosti odsouzením obviněného za každou cenu.

Nejdůležitější je otázka, komu vlastně v tomto řízení posloužily soudy. Soudci budou samozřejmě jednohlasně tvrdit, že posloužili Spravedlnosti odsouzením psychopata, jenž vymýšlel hrůzné postihy svých nepřátel v bezmocné zlosti kvůli ponížení uvržením do vězení, jehož se mu oprávněně dostalo kvůli jeho nevhodnému chování.

V obhajobě tohoto stanoviska nebude soudům překážet skutečnost, kterou buď vůbec nechtějí vidět, nebo ji hrubě podceňují: o vyvolání tohoto trestního řízení se zasloužila organizovaná skupina osob, působících ve věznici i mimo ni, s funkčním komunikačním propojením, která soustavně porušovala zákon o výkonu trestu. Jejím hlavním činitelem byl nejspíš recidivista Miloš Levko (nebyl-li řízen někým důležitějším zvenčí). V určitém okamžiku se  cílem skupiny stala kriminalizace MUDr. Jaroslava Bartáka a díky soudům svého cíle dosáhla. Protože se jednalo „pouze“ o napadení vězně, navíc osoby obecně značně neoblíbené, nezákonnost postupů této skupiny orgány činné v trestním řízení nepohoršila a nedošlo ani k pokusu o vyšetřování její činnosti.  Dodnes nebyli identifikováni pomocníci, žijící mimo věznici. Z vědomých účastníků tažení za kriminalizaci MUDr. Jaroslava Bartáka jsou viditelní Miloš Levko a kaplanka Mgr. Renata Wachová, kteří již byli společně odsouzeni za jinou trestnou činnost, páchanou ve věznici. Ostatní zůstávají ve stínu. Úsilí pachatelů došlo naplnění díky pomoci vysokého důstojníka kriminální policie, který patrně jinak stojí mimo rámec jejich organizace.  

O to, zda se MUDr. Jaroslav Barták psychopatickými výstřelky svého myšlení skutečně dopustil trestného činu, se budou právníci ještě chvíli přít a já jím tyto úvahy rád přenechám. Ale skutečnost, že pan obžalovaný se dostal před soud zásluhou soustavného porušování zákona o výkonu trestu organizovanou skupinou pachatelů, je nezpochybnitelná. A soudy je nepronásledují, naopak je odměňují vyhověním jejich přání. Nabízí se tedy otázka přípustnosti používání nezákonného jednání jako nástroje Spravedlnosti.

Vysvětluji, že opakované použití slova Spravedlnost s velkým S není překlep. Používám je pro označení základního principu, jenž by měl ovládat trestní řízení.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389