středa 27. dubna 2022

ZDENĚK JEMELÍK, ÚVAHA O MOŽNOSTECH OBRANY PROTI SVÉVOLI VYKONAVATELŮ SPRAVEDLNOSTI

Občas se stává, že obvinění či poškození a jejich zázemí se cítí poškozeni svévolným chováním soudců či státních zástupců. Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti  a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení.

Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému.

V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl.

Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne, čili pouze jím předvedl váhu svého ega.  Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé. 

Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „ kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. 

Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru. 

Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo  jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí. 

Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétizovaný popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti. 

Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To  má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání  kárné žaloby o jeden den… 

Zejména se ale kární žalobci  snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti   přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné  osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe např. z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Např. můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní  Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje např. u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu. 

Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole. 

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu. 

Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Např. kritiku jednání soudkyně Martiny Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Petrem Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním. 

Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr  Pavel Blažek těsně  před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Pavel Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ivo Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pátek 8. dubna 2022

SOUDY POŠKOZENÉ ALENĚ VITÁSKOVÉ NEPŘEJÍ

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), nositelka státního vyznamenání Za zásluhy, patří mezi nejvýše postavené oběti justičních nešvarů. Její překvapivé jmenování do čela ERÚ vyvolalo nevoli energetické mafie i neuspokojených čekatelů na nástupnictví po bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi, jemuž se přičítá odpovědnost za nezvládnutí návalu zájemců o budování solárních elektráren. Někteří její nepřátelé hledali cesty, jak ji z úřadu rychle vypudit. Vhodným nástrojem mělo být trestní stíhání, zahájené v r. 2013, které 2.června 2014 přešlo v soudní řízení trestní u Krajského soudu v Brně a skončilo zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně až v listopadu r. 2019. Kromě toho se jí postarali o menší proces, zahájený sdělením obvinění v r.2015, pokračující od  13. února 2017 u Okresního soudu v Jihlavě, ukončený pravomocným zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně v červenci r.2020.

Po celou dobu trestního stíhání Alena Vitásková vykonávala náročné povinnosti předsedkyně ERÚ. Byla to obrovská psychická zátěž, která se ve výsledku odrazila ve zdravotních potížích. Kromě toho musela nést náklady obhajoby. Vedlejším účinkem bylo zmaření získání   manažerské pozice v jisté obchodní firmě, spojené nejen s náročnou prací, ale také s vynikajícím finančním ohodnocením.

Není divu, že po skončení soudních procesů trestních se Alena Vitásková začala domáhat odškodnění  od státu, který ji na základě nesmyslných obvinění vystavil víceletým trampotám.  Její nároky jsou mimořádně vysoké, takže jistě vzbuzují závist.   V tomto ohledu se jí ale zatím příliš nevede. V řízení o náhradu ušlého zisku ji odmítl Obvodní  soud pro Prahu 2 a dne 6.dubna 2022  Městský soud v Praze v odvolacím řízení nepříznivé rozhodnutí potvrdil. Problém není ale ve vysokých požadovaných částkách, o které by při věcném přístupu stran bylo jistě možné licitovat, ale v překvapivém, dle mého laického názoru nemravném právním názoru soudu.

 Soudy shodně tvrdí, že škoda jí ve skutečnosti vznikla jen proto, že vedení předmětné obchodní společnosti nerespektovalo presumpci neviny.  Nelze tedy požadovat od státu náhradu za nerespektování presumpce neviny soukromým subjektem. Takový názor je ovšem jedním z projevů nadřazenosti justice nad občany a její  odtrženosti od reálného života. Není totiž pochyb o tom, že prvotním viníkem je stát, který ji dostal do zranitelného postavení nesmyslným obviněním. Nikdo totiž nemůže počítat s tím, že by významné postavení mohl získat obviněný, o němž případný zaměstnavatel nemůže vědět, zda a kdy se obhájí, či zda a kdy půjde do vězení.

Bez znalosti písemného vyhotovení rozhodnutí nemá smysl zamýšlet se nad důvodností nároků Aleny Vitáskové a přiměřeností požadovaných částek. Ale je to podružné: výše zmíněný právní názor je absolutní překážkou vyhovění nárokům, i kdyby po věcné stránce byly zcela nepochybné.

Server Česká justice hned 6.dubna 2022 pohotově vydal článek z dílny ČTK o rozhodnutí odvolacího soudu, který mě zaujal: je zatím jediným zdrojem informací, neboť písemné vyhotovení rozhodnutí samozřejmě není ještě dostupné. Kromě vysvětlení právního názoru soudu obsahuje další informace o průběhu kalvárie Aleny Vitáskové, které sice obraz doplňují, ale některé mohou sloužit k vytváření nebo udržování různých klišé. A jiné údaje zde chybí.

Např. se zde správně uvádí, že Alena Vitásková byla souzena v kauze solárních elektráren v majetku podnikatelského rodinného klanu Zemků. Ale chybí informace, že s předmětem stíhání Zemků neměla nic společného, pouze ji  k obžalovaným „přihodil“ žalobce Radek Mezlík, který se jí tak postaral o maření spousty času vysedáváním v soudní síni při jednání, které se jí netýkalo. Dalším důsledkem jeho rozhodnutí bylo obrovské zvýšení jejích nákladů na obhajobu. O kauze solárních elektráren se zde uvádí, že získaly licence na výrobu těsně před koncem r.2010, ač nebyly zcela dokončeny. Skutečnost je taková, že o jejich způsobilosti pro udělení licence rozhodli odpovědní pracovníci ERÚ, vyslaní bývalým předsedou ERÚ Josefem Fiřtem, kteří je prohlédli na místě a měli k disposici licenční spis se všemi přílohami. Dokončenost jako podmínku pro udělení licence zákon nezmiňuje a ostatně na investici za 1,3 mlrd. Kč v den vydání licencí byly nedodělky za  pár desítek tisíc Kč, které neměly vliv na jejich provozuschopnost. Je více elektráren, jež dostaly od ERÚ licence před dokončením, ale platnost jejich licencí nikdo nezpochybňuje. V článku je také zmínka o „jihlavském“ procesu, v němž žalobce obvinil Alenu Vitáskovou ze zneužití pravomoci, protože přijala do funkce náměstkyně pro řízení právního odboru ERÚ bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Stojí za zmínku, že žalobce Kamil Špelda označil mzdu Renaty Vesecké za škodu, způsobenou státu, protože její bezchybná odborná práce byla podle jeho názoru nulitní.

Posléze článek obsahuje informaci o řízení o náhradu škody za nemajetkovou újmu, v které odvolací řízení proběhlo dne 7. dubna 2022. Následně pohotová Česká justice navázala hned v den jeho konání zprávou také o tomto procesu. Právní závěry soudů mi v tomto případě připadají zcela neuvěřitelné. V neprospěch žalobkyně soudy zneužily skutečnosti, že po celou dobu trestního stíhání setrvala v čele Energetického regulačního úřadu a dokonce se jí v té době dostalo různých ocenění včetně státního vyznamenání, jež pro ni měla mít povzbuzující účinek. V její neprospěch soud hodnotí i skutečnost, že se nyní vyžívá jako předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové. 

Protože jsem sledoval obě soudní řízení přímo v soudní síni po celou dobu a často jsem se pohyboval v blízkosti paní obžalované, vím, že žila v ustavičném stresu, který se snažila navenek neprojevovat. Zhroutila se až po zprošťujícím rozsudku. Připadá mi, že do senátu, jenž vydal toto rozhodnutí, se vetřeli Mimozemšťané. Nepřeji nikomu nic zlého, ale předsedkyni senátu Ivě Kotrčové bych přál, aby musela prožít šest let s vědomím, že jí hrozí vězení (soudce Aleš Novotný Aleně Vitáskové  při jednom hlavním líčení vysvětlil, co jí hrozí), mařit desítky hodin v soudní síni mimo místo bydliště a pracoviště a současně vykonávat náročnou práci. 

Podle mého laického názoru v článku zcela chybí vyhodnocení  skutečnosti, že k oběma žalobám na náhradu škody nemuselo dojít, kdyby trojice prvotních původců újmy, a to policista Pavel Pinka, státní zástupce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný  nevedli trestní stíhání proti Aleně Vitáskové na základě vykonstruovaného obvinění. Za zneužití moci – nevím, zda nedbalostní nebo vědomé – se nemuseli zodpovídat. O dalších osudech Pavla Pinky nic nevím. Státní zástupce Radek Mezlík povýšil: stal se žalobcem v Úřadu evropského žalobce. Aleš Novotný soudí nerušeně dál.

Veřejnosti je známo, že se občas ukáže, že se do vězení dostal nevinný člověk. Mám důvod si myslet, že v několika dalších případech se dodatečné prokázání neviny nepodařilo. Tento hrozný stav má různé příčiny. Za nejzávažnější považuji skutečnost, že pachatelé defektních procesů mají předem zajištěnu beztrestnost.  Nenajde se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Podávat trestní oznámení pro zneužití pravomoci je zbytečné, protože je chrání tabu a stavovská solidarita. Mohou se dokonce dočkat povýšení, a není to jen případ sveřepého žalobce Radka Mezlíka.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 3. dubna 2022

MINISTR A PANSKÁ SVÉVOLE

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu.

Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská  svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“.

Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 mil.Kč, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat.

Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále  ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu ods. Michaely Schneidrové. Nekompetentní Radek Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Aleš Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na 8 let a 6 měsíců. Skutečně pak strávila 7 měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců neodpovědný Radek Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Aleš Novotný soudí klidně dál, zatímco Radek Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce.

Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným, napadeným kárnými podněty, přicházejícími z občanské společnosti.

S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům.

 V těchto dnech se Pavel Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Pavel Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu.

Ani jako kárný žalobce se Pavel Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brig. gen. Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry.

Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem  napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní  zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační  schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby.

Soudce Jiří Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Iveta Šperlichová soudila v podstatě správně.

Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Martina Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Jiřího Dufka, zčásti stojící na viditelných nepravdách.

Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Martiny Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi. Tím porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo, dané soudcovskou nezávislostí.

Petr Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Martiny Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil.

Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto dne 10. října 2021 ministryni Marii Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Martině Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu a místopředsedovi Petru Šukovi.  Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu 6 měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Pavla Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. 

V daném případě Pavel Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ ministerstvo neshledalo důvod“. 

Ministr Pavel Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz:

1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou.

2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když  se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože  zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje.

3/ Místopředseda soudu  smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon  jej nezmocňuje.

V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Pavla Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště.

Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra Pavla Blažka za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 2. dubna 2022

VYHLÍDKY OBŽALOVANÉHO AB

Po sedmi letech trestního řízení „kauza Čapí hnízdo“ dospěla k obžalobě proti Andreji Babišovi a jeho „spolupachatelce“ Janě Nagyové (dř. Mayerové), podané u Městského soudu v Praze. Žalobce žádá pro obžalované podmíněné tresty, „vylepšené“ tresty peněžitými. Odpovídá to současné módě, ale soud není názorem žalobce vázán. Trestní sazba v rozpětí 5-10 let odnětí svobody stále hrozivě ční v pozadí všech úvah.  Případ napadl předsedovi senátu Janu Šottovi.

Andrej Babiš vinu rozhořčeně popírá. Poukazuje na politickou motivaci k vyvolání řízení. Je to přirozené. Nepoznal jsem dosud žádného obžalovaného, který by nehájil svou nevinu, když ne úplnou, tedy aspoň částečnou. Obecná úroveň předžalobního řízení ale nevylučuje možnost obžalování nevinného. Nahlédl jsem do řady případů, v nichž obžalovaní obhájili nevinu v nejhorším případě v odvolacím řízení. Všichni ale to štěstí neměli. Někteří se domohli zproštění až s použitím mimořádných opravných prostředků, často po dlouhé době a po překonání tíživých nepříjemností. Stále připomínám případ Michaely Schneidrové, odsouzené na návrh státního zástupce Radka Mezlíka senátem Aleše Novotného na 8 roků a 6 měsíců. Nešťastnice musela strávit ve vězení 7 měsíců, než ji nechal propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR, aby pak v dalším řízení dosáhla úplného zproštění obžaloby. Obecně tedy nelze vyloučit, že rozhořčení pana obžalovaného je oprávněné. Bohužel ale nemilosrdný mlýn trestního řízení  jej již asi nepustí a proti obvinění se bude muset bránit před soudem. 

Dá se se ovšem předpokládat, že jeho obhájci podají žádost na předběžné projednání obžaloby s návrhem na její odmítnutí a zastavení trestního řízení. Nevlastním křišťálovou kouli, takže si netroufám odhadnout, jak by se soud k případné žádosti postavil. Ale zažil jsem soudce Jana Šotta v soudním řízení proti Vítu Bártovi, takže vyhovění by mě překvapilo. 

Proces, který pak proběhne, bude jistě patřit k nejvíce sledovaným. Zastávám názor, že i vrah má nárok na korektně vedené trestní řízení a spravedlivý soud. Mé znalosti obsahu obžaloby jsou nicotné, protože pocházejí pouze z veřejných zdrojů. Přesto soudím, že není nic, co by Andreje Babiše nároku zbavovalo, i kdyby se žalovaného skutku dopustil. O důvodnosti obžaloby ani obhajoby nemám tušení. 

Předpokladem korektně vedeného řízení je profesionalita a nestrannost zúčastněných orgánů od prověřování trestního oznámení až po soudní proces. Nebezpečné mohou být otevřené nebo i skryté tlaky ze strany veřejnosti, osobních nepřátel či státní moci. 

Riziko ohrožení férovosti procesu v případě kauzy „Čapí hnízdo“ je značné, a to nejen pro sílu zástupů odpůrců Andreje Babiše. Obavy budí již způsob jejího vzniku trestním oznámením, načasovaným se zřejmým záměrem ovlivnit výsledek parlamentních voleb. Z praktické zkušenosti vím, že trestní oznámení, podané oznamovatelem, který nebyl trestným činem sám poškozen, má jen malou naději na úspěch. Pokud oznamovatel v podání výslovně neuvede, že žádá o vyrozumění o způsobu vyřízení oznámení, může se stát, že se nikdy nedoví, zda jeho text vůbec někdo četl. V tomto případě jde o oznámení starého skutku oznamovatelem, který neměl nárok na postavení poškozeného, ale ujalo se pravděpodobně pouze proto, aby poškodilo Andreje Babiše. 

Další zvláštností je mimořádně dlouhá předžalobní část řízení. Z uveřejněných výsledků dohledových prověrek Vrchního  státního zastupitelství v Praze vyplývá, že státní zástupce Jaroslav Šaroch by nemohl přísahat na pravdivost tvrzení, že jedinou příčinou průtahů byla opakovaná nutnost jednat s Poslaneckou sněmovnou o vydání poslance Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Někomu asi vyhovovalo, že mocný obžalovaný dlouhodobě žije pod tlakem vědomí, že někde ve vzdálené budoucnosti na něj možná čeká soud s nejistým výsledkem. Proto se příliš nespěchalo. Ostatně nespokojené dohledové vrchní státní zastupitelství mělo právo případ odebrat Jaroslavu Šarochovi, popř. Městskému státnímu zastupitelství v Praze, či převzít věc do své pravomoci. V rozporu s opakovanou nespokojeností pouze pasivně přihlíželo. 

Kouzlem nechtěného je souběh vývoje rozhodování  státního zástupce Jaroslava Šarocha a změn politické situace. Jeho první rozhodnutí padlo v době, kdy Andrej Babiš byl předsedou vlády. Tehdy zastavil trestní stíhání všech jedenácti obviněných včetně statutárních představitelů společnosti Imoba. Rozhodnutí o podání obžaloby přišlo až po volbách, jejichž výsledek poslal hnutí ANO do opozice. Ke změně důkazní situace, jež údajně přiměla Jaroslava Šarocha k podání obžaloby, mělo ovšem podle médií dojít dlouho před volbami. 

Zvláštní je i náhoda, která případ přihrála soudci Janu Šottovi. V r. 2012 jsem sledoval jím vedený proces proti Vítu Bártovi, představiteli strany Věci veřejné, probíhající téměř on-line a za ustavičného neklidu v soudní síni. Jeho tehdejší počínání se nekryje s mou představou nestranného, profesně zdatného a vůči vnějším tlakům odolného soudce. Nevím o jiném soudci, který by svůj vlastní zprošťující rozsudek napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Proces jako celek byl skandální.  Od té doby ovšem uplynulo 10 let a o dalším vývoji pana soudce nic nevím. 

V našich poměrech nezbývá než připustit možnost ojedinělého selhání justice, jež vyústí v odsouzení nevinného. Všeobecně před takovým nebezpečím nic nechrání ani Andreje Babiše. Neutěšený stav je výsledkem dlouhodobého nezájmu politického vedení státu jako celku (bez ohledu na střídání politických stran u moci) o „zdravotní stav“ trestního řízení. Zastoupení odsouzených v populaci je ve srovnání se sousedními státy ostudné, přičemž s pravděpodobností blízkou jistotě musíme počítat s možností, že je mezi nimi několik zcela nevinných jedinců. Ale nejde o významnou skupinu voličů, proto se úrovni trestního řízení nevěnuje přiměřená pozornost. 

Také hnutí ANO se chovalo k justici stejně povrchně a bez zájmu jako jeho předchůdci a nepochybně i následníci. Do prvních vítězných voleb šlo se zajímavým volebním programem, jehož naplnění by justici posunulo na vyšší úroveň. Ale Andrej Babiš nepodržel jeho spoluautorku Helenu Válkovou, když jako ministryně „zakopla“ a vynuceně resignovala. Pak už si na program nikdo nevzpomněl. Její nástupce Robert Pelikán byl nesporně velmi zdatný, ale měl jiné priority. A takto šel vývoj po šikmé ploše dál až na úroveň „udržovacího“ řízení resortu spravedlnosti Marií Benešovou. 

Prožitek obžalovaného v trestním řízení soudním je velmi nepříjemný. Nebude příjemný ani Andreji Babišovi. Všecko zlé může ale být k něčemu dobré. Doufejme, že prožité nepříjemnosti přivedou Andreje Babiše k poznání, že je nutná náprava některých nešvarů naší justice, a že pak napře pozornost a energii žádoucím směrem.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz