IMPEACHMENT JAKO PREVENCE

Křiklouni z Milionu chvilek demonstrují před Hradem a dožadují se odstoupení prezidenta republiky, který zneužil svou pravomoc ve prospěch blízké osoby. Sdílím jejich přání, ale nedávám jim naději: samolibý pseudomonarcha se úřadu nevzdá, protože kromě svého postavení by poslal do propadliště podivnou smečku, která jej obklopuje.

Trapní politikáři, v době prezidentovy nemoci snící o jeho svržení  a nástupu jednoho z nich na jeho místo, tentokrát jen neškodně žvaní.

Dříve jsem vysoce oceňoval intelekt Miloše Zemana a jeho politický talent. Jeho nástupnictví po Václavu Klausovi jsem považoval za akt historické spravedlnosti. Nemyslím, že historici jej budou hodnotit negativně. Ale v současnosti se zdá, že u něj došlo k úpadku osobnosti, jehož projevy mohou škodit státu. V článku Čas na impeachment jsem vyjádřil názor, že přišel čas na odvolání z funkce Miloše Zemana, protože zneužil významnou pravomoc udělovat milost. Myslím si to bez ohledu na skutečnost, že jsem jej kdysi volil (a při zpětném pohledu se za volbu nestydím).

Nevěděl jsem, že Miloš Zeman v souvislosti s udělením milosti porušil pravidla, jež sám stanovil. Když nastoupil, zřekl se práva udělovat milost a vrátil ministerstvu spravedlnosti pravomoc přezkoumávat žádosti o milost a případně je přímo zamítat.

Když jsem podal žádost o milost ve prospěch ods. Michaely Schneidrové, na doporučení ministra Roberta Pelikána jsem ji zaslal přímo na Hrad. Ale odtamtud se okamžitě vrátila na ministerstvo a ředitel právního odboru Václav Pelikán mi poskytl  patřičné poučení o nepřípustnosti mého postupu. Prezident dosud jím zavedená pravidla vyhodnocování žádostí o milost nezměnil.  Avšak Miloš Balák nemusel svou žádost o milost podat prostřednictvím ministerstva spravedlnosti, jehož úředníci by ji „předžvýkali“, ale podal ji přímo a ministerstvo nemělo šanci dovědět  se o obcházení jeho pravomoci. Prezidentovi lidé pozvali pak na Hrad ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jemuž suše sdělili, že se bez jeho pravomoci obešli. 

Tvůrčí nadšení Miloše Zemana se ale tímto dováděním nevyčerpalo. Celkem správně usoudil, že v době, kdy nám hrozí ukončení dodávek ruského plynu, je žádoucí sblížení s Katarem. Aniž by se domluvil s vládou, která je odpovědná za zahraniční politiku státu, rozhodl se pozvat do České republiky katarského emíra. A pozvání mu poslal po kancléři Vratislavu Mynářovi. Ani jej nenapadlo, že by vláda nemusela s jeho iniciativou souhlasit, či že by se emír mohl urazit, že místo vládou zmocněného velvyslance mu pozvání nese trestně stíhaný druhořadý úředník. 

Otcové vlasti by se měli probudit a měli by dalšímu nepředvídatelnému skotačení Miloše Zemana předejít. Doufejme, že nebudou čekat s jeho odvoláním tak dlouho, až nás zatáhne do války s Burkinou Faso.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ČAS NA IMPEACHMENT

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování  viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia.

Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj.

Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem  k osobám blízkým.

Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné  pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně  snížil,  ale otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil.

Když Miloš Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti, vedený prof. Helenou Válkovou.  Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Jiřím Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Miloš Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě.

V r. 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro  přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Miloš Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k disposici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků, okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Michaela Schneidrová musela strávit sedm měsíců  ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“  na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci r. 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek.

Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Miloš Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, např. změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, např. v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího  a místopředsedkyně Ústavního soudu.

 Za podstatné  považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně  blízkým jeho úřadu, popř. jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. 

Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

POHORŠENÍ VZBUZUJÍCÍ ANDREJ BABIŠ

Čekal jsem napjatě, jak  kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.

Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Andreje Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle  jeho názoru Andrej Babiš neměl dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu  a nejlépe  se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu.

Prof. Helena Válková horlení Mariána Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Bohuslav Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Andrej  Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. 

Vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky považuji  za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé, neodpovídající  skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se  mluví. 

Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy  dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Michaela Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný  člověk a ne  vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje  za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. 

Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Alenu Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání resignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce  za několik let. Přibližně totéž se týká Andreje Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností.

Dne 9.března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm m.j. zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. 

Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dř. Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon.

 

Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

MEZE SOUDCOVSKÉ NEZÁVISLOSTI

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti  proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné.

Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V  případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců.

Nastávají ale situace, v kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo.

Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné  a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní.

Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka  on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obž. Víta Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství.

Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od r.2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi z.s. jsou stále stopy  mého působení, na webu navíc anonymizované  kopie důležitých rozhodnutí.

Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce  Radomír Koudela zřejmě ve  vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do  posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na 7 a 4 roky.

U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí 4 roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest 3 roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“.

Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci dne 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval  článkem „Kdo se má bát božích mlýnů“ ze 14. ledna 2022.

Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Radomíru Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž resignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila  Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu.

Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval  článkem „Kdo se nemusí bát božích mlýnů ?“ z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo.

Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal.

Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Radomír Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. 

Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového  soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. 

Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října r. 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. 

Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu s žalobcem  obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. 

Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

VLÁDNUTÍ ZA KOUŘOVOU CLONOU

Díky coronavirové pandemii média soustřeďovala pozornost veřejnosti k jejímu průběhu,   k opatřením proti ní a k přešlapům vlády. Václav Klaus se svým institutem a mnozí jiní ovšem právem upozorňovali, že za kouřovou clonou zpráv o pandemii a souvisejících záležitostech se Babišova vláda může dopouštět potlačování občanských svobod. Také se mluvilo o tom, že pandemie je podhoubím pro obrovské kšefty a jen tiše se šeptalo o tom, že při nich možná dochází k okrádání státu, jehož „vývar“ mizí v kapsách bohaté chátry.

Ústup pandemie se odrazil v řídnutí kouře, takže nová vládní koalice by dobrodiní kouřové clony nemohla využívat. Ale vypukla válka na Ukrajině…

Je hrůzným paradoxem našich dnů, že druhým v pořadí po Adolfu Hitlerovi v pustošení území Ukrajiny je válečný zločinec Vladimír Putin, jehož chování je odpudivější než Hitlerovo, protože nechává prolévat krev blízkého národa. 

Válku na Ukrajině provází mediální smršť. Česká televize nenechává diváky vydechnout: například včera po dvou vystoupeních  Volodymyra Zelenského naservírovala projev zločince Putina, který předčasně uťala živým přenosem z tiskové konference vlády. V situaci, v které byly zbytečně umlčeny některé proruské (ať již skutečně nebo jen domněle) weby  si za vstřícnost k zločinci vysloužila kritiku. Putinovi ale nepomohla: i kdyby bylo pravdivé vše špatné, co řekl o Ukrajině, nikomu soudnému nemůže uniknout, že to jsou vnitřní záležitosti samostatného státu a nic ho neopravňuje k pustošení  země a zabíjení lidí za účelem nastolení pořádku v jiné zemi podle jeho subjektivních představ. 

Mediální smršť provází i reakci vlády a politických špiček na ruskou agresi a vše, co s ní souvisí. Jednoznačnost českého postoje je samozřejmě chvályhodná, ať již jde o ochotu podpořit Ukrajinu dodávkami zbraní, munice, či zdravotnického materiálu a potravin. Obdivuhodná je vstřícnost vlády vůči uprchlíkům a pružnost opatření na jejich zabydlení v novém domově. Vláda a celá  politická „věrchuška“ si v tomto ohledu vede skutečně skvěle. 

Ale za kouřovou clonou zanikají jiné rysy jejího vládnutí, např. asociální rozhodování o bolestech obyčejných lidí politiky s kapsami, nadutými penězi daňových poplatníků, netušících, co je to chudoba.  Stařečkům zdražili cestování za vnoučaty a potřebným domácnostem, postiženým zdražením energií, nastrčili do cesty v přístupu k podpoře překážku v podobě administrativní  procedury, kterou někteří určitě nebudou umět překonat. S rozhodováním o kompenzacích živnostníků za následky protipandemických opatření se nespěchá. V tomto případě se projevuje pravdivost přísloví:1) „kdo rychle dává, dobře dává“ 2) „z cizího krev neteče“ . Kromě toho nezaslouženě malá pozornost se věnuje netečnosti vlády vůči katastrofálním dopadům energetické krize na podnikání. Náklady se jednotlivým firmám zvyšují řádově v násobcích stovek procent. Kdyby se nestalo nic horšího, než promítnutí zvýšených nákladů do cen zboží, dalo by se to nějak přežít. Ale je zjevné, že některé firmy zdražení energií nepřežijí. Podpora, kterou by možná dostaly za několik měsíců, pokud by přežily, jim pak nebude nic platná. Půjdou do insolvence a jejich propuštění zaměstnanci zatíží stát požadavky na podporu v nezaměstnanosti. Situaci zhorší zmrazení obchodní výměny s Ruskem, které je nejen dodavatelem plynu a nafty, ale i významným odběratelem zboží. 

Mluví se o tom, že energetickou krizi zhoršuje svérázný způsob obchodování s elektrickou energií: prodává se na berlínskou burzu za pár haléřů, nakupuje se zpět za n-násobek prodejní ceny. Upuštění od tohoto protismyslného obchodování prý není možné, protože by nám to nepovolila Evropská unie. V každém případě vláda tento stav trpí, ať již z jakýchkoli příčin. Nevysvětluje ale, proč Slovensko mohlo zastropovat ceny elektřiny, ale Česká republika nikoli, nebo  proč jsou energie levnější v Polsku i Německu. 

V této souvislosti se velmi potichu šeptá o tom, že při svérázném obchodování s elektrickou energií přes berlínskou burzu vzniká neuvěřitelně velký „vývar“. Nikdo se neptá, v kterém nenasytném hrdle končí. Je důvodné podezření, že se tímto způsobem nemravně a patrně i nezákonně obohacují na úkor daňových poplatníků nějaké firmy nebo jednotlivci, neznámo, zda doma či v cizině. V tom může být příčina neodstranitelnosti nesmyslu. Nezdá se, že by to znepokojovalo vládu, natož BIS, Finančně analytický úřad, či Nejvyšší státní zastupitelství. A občané jsou jako ovce: trpělivě se nechávají stříhat. Ironické používání novotvaru „ovčan“ není zcela nesmyslné.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

O VĚZEŇSTVÍ U VYMÝVAČE

Druhá část Otázek Vymývače mozků, pardon, Václava Moravce, dne 20.ůnora 2022 posloužila k virtuálnímu šachovému utkání vlády a opozice. Tématem bylo vězeňství a některé další problémy resortu spravedlnosti. Strany zastupovali vysoce kvalifikovaní představitelé: vládu staronový ministr spravedlnosti Pavel Blažek, opozici poslanec Radek Vondráček, předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Ač  oba vzděláním právníci, jako soupeři nebyli zcela rovnocenní: pan ministr měl převahu podstatně větších „provozních“ zkušeností i větší výmluvnosti. Oba se řídili zásadou „ševče drž se svého kopyta“ až na malé vybočení Radka Vondráčka ke kritickému vyjádření o vládní politice ve vztahu k situaci na rusko-ukrajinské hranici. S jeho vyjádřením naprosto souhlasím: v tomto případě je na místě následování vzoru chování německé vlády, dostatečně poučené hrůzami 2. světové války. Naši bojechtiví ministři se nespálili ohněm, proto si lehkovážně hrají se zápalkami a ohrožují národní bezpečnost i ekonomické zájmy státu.

První tah připadl Radku Vondráčkovi. Zkritizoval vládu za snížení výdajů na vězeňství proti minulému roku. V zásadě s ním souhlasím. Jde o jeden z prvků jejího asociálního chování, kterého by si veřejnost asi nevšimla, nebýt páně poslancova vystoupení. Vězeňství je dlouhodobě podfinancované a seškrtání prostředků mu nemůže nijak prospět, následně může pouze škodit státu. Nedostatek finančních prostředků je jednou – nikoli snad hlavní – příčinou zaostávání jeho úrovně za poměry např. v Rakousku, Švýcarsku či severských zemích, k nimž bychom se rádi přiblížili. Je ovšem skutečností, že k „oškubání“ vězeňství směřovala i minulá vláda a Marie Benešová před neúprosností reality obtížné ekonomické situace státu kapitulovala. V podstatě stejně se ke kritice postavil ministr Pavel Blažek: na holé dlani chlup nenaroste. Snažil se ovšem kritiku odrazit ujišťováním, že i navzdory omezením se bude ve věznicích topit, svítit a vězni nebudou hladovět. Pochválil předchozí vlády za to, že se platy příslušníků Vězeňské služby ČR přiblížily platům policistů. Upozornil, že věznice nejsou hotel a nelze proto na ně klást nepřiměřené nároky. To je sice pravda, ale není třeba, aby odsouzeným k dopadům omezení na svobodě pohybu, odloučení od rodin a rozbití jiných sociálních vztahů přibylo ještě podlomení zdraví, způsobené dlouhodobým nesprávným stravováním. Nedostatek finančních prostředků na placení odborných pracovníků může být překážkou pro zdárné zvládnutí úkolu převýchovy odsouzených ve slušné lidi. Pan ministr byl ale poctivý: připustil možnost, že Vězeňská služba ČR s rozpočtovými prostředky do konce roku nevystačí a ministerstvo bude muset hledat možnosti pro přesun z jiných kapitol nebo pro dodatečné navýšení rozpočtu. Zapomněl uvést a nakonec to nemusí vědět, že to není zcela nová situace, neboť se již v minulosti vyskytla a ministerstvo ji zvládlo.

 Václav Moravec se v této části blýskl skvělou připraveností a nastolil téma vysokého podílu vězňů v populaci. To je ovšem notorieta, o které se mluví po celých zhruba dvacet let mého zájmu o vězeňství.  Přes verbální zájem, který projevili všichni polistopadoví ministři spravedlnosti, se tento ukazatel zlepšuje jen velmi pomalu. V tomto ohledu je rozdíl mezi Českou republikou a např. sousedním Rakouskem vskutku ostudný.  Pravidlo „ co Čech, to muzikant“ již neplatí, nahradilo je „co Čech, to kriminálník“. Kdyby ovšem Vymývač šel skutečně do hloubky, musel by navíc zjistit, že situace je ještě horší, než vyplývá ze zběžného pohledu na statistiky: na ostudu si totiž vystačíme jako národ sami, cizinci nám příliš nepomáhají, zatímco podíl cizinců v rakouské nebo německé vězeňské populaci je velmi významný. Pavel Blažek v té souvislosti vyslovil názor, že cesta ke zlepšení situace vede pouze přes změnu trestní politiky státu, přes lepší využívání alternativních trestů. Jeho optimismus sdílím jen částečně: ukládání peněžitých trestů nemajetným odsouzeným nikam nepovede a v současné situaci nemůžeme v nejbližší době počítat s dostatkem hlídacích náramků. Žádný z účastníků se nezmínil o neblahém vlivu vysoké recidivy, léčitelným pouze zdokonalením postpenitenciární péče. To je dobře známá příčina stálého přísunu odsouzených do věznic, ale její odstranění by bylo složité, náročné na finanční a lidské zdroje, a politiky bez ohledu na jejich názorovou orientaci zase vysoký podíl odsouzených na populaci tolik netrápí: necelých dvacet tisíc vězňů není významnou voličskou skupinou, takže není třeba se o ně starat. Na okraj tohoto dílčího námětu si dovolím hodit kámen do klidné hladiny rybníka: kdysi jsem na toto téma debatoval s šéfem rakouských věznic, který sice připustil, že Rakousku prospěla změna trestní politiky, ale přesto projevil názor, že hlavní příčina rozdílů mezi námi a Rakouskem spočívá v různé úrovni obecné morálky obyvatelstva. Již komunisté říkali, že všecko je v lidech!

Dalším námětem k předvádění Vymývačovy skvělosti bylo upozornění na znepokojivý nárůst případů trestního stíhání vězeňských dozorců Generální inspekcí bezpečnostních sborů za špatné nakládání s odsouzenými. Připustil jako klad, že stíhání zpravidla vyvolalo oznámení Vězeňské služby ČR. Navodil  tím debatu o příčinách tohoto stavu, o existenci „fešáckých“ věznic a umisťování vybraných odsouzených do nich.

Doznávám, že jde o jev, který mě překvapil. Názor na povahu konkrétní věznice si utvářím podle dojmu z návštěv a z toho, co mi vyprávějí odsouzení. Považoval jsem proto např. Věznici Rýnovice za spíše vlídné zařízení, ale právě tam najednou stíhá GIBS hned několik dozorců. Je mi známo z praxe, že k ojedinělým případům špatného zacházení docházelo snad vždy, ale většinou se tím nikdo nezabýval a vyvolat stíhání zvenčí bylo téměř nemožné, protože postižení se báli svědčit. Soudím proto, že špatné nakládání s vězni není častější než dříve, nejde o systémové selhání Vězeňské služby ČR, ale o náhodný projev výskytu defektních jedinců mezi dozorci. Něco se ale změnilo: přístup Vězeňské služby ČR k těmto excesům. A to je kladný jev. Netuším, proč k náhlé změně došlo.

S politováním konstatuji, že žádný z účastníků nevyužil příležitosti, aby pochválil Vězeňskou službu ČR za skvělé zvládání pandemických hrozeb. Minulá vláda nevyhověla varováním a nepřikročila k preventivnímu mimořádnému propouštění vězňů, aby snížením jejich počtů předešla hrozivému šíření nemoci v omezených prostorových podmínkách věznic. Přesto nikde nevznikly katastrofické situace, jež jsme zaznamenali v některých domovech důchodců, a celkový výskyt covidu-19 mezi odsouzenými byl nízký.

V souvislosti s debatou o vězeňství se pan ministr dověděl několik nepříjemných věcí. Byla to především kritika jmenování bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR gen. Petra Dohnala jeho náměstkem pro vězeňství a obsazení Marií Benešovou  uvolněného místa gen. Simonem Michailidisem, dále působení na ministerstvu bývalého ředitele pankrácké věznice a později náměstka generálního ředitele Vězeňské služby Jaroslava Grubera. Ve vztahu k oběma generálním ředitelům se Pavlu Blažkovi dostalo upozornění na jejich postavení ve střetu zájmů kvůli zaměstnávání blízkých osob ve významných funkcích ve Vězeňské službě ČR. Pan ministr především vysvětlil, že v podstatě převzal výsledky personálních rozhodnutí své předchůdkyně a navíc gen. Petr Dohnal prošel úspěšně výběrovým řízením. Za vězeňství ostatně odpovídá přímo ministr, nikoli náměstek. Jméno Jaroslava Grubera mu nic neříkalo, což mě překvapilo, neboť v době jeho prvního působení v úřadě  byl Jaroslav Gruber dosti známou osobností. V každém případě pan ministr „nezatloukal“ a oznámil, že všechny nemilé informace prověří a vyvodí z nich důsledky.

Zajímavá debata proběhla kolem jeho prohlášení, že předloží Poslanecké sněmovně novelu zákona o státním zastupitelství a očekává, že pro ni budou hlasovat poslanci napříč politickým spektrem. Novela má zavést časové omezení mandátů vedoucích státních zástupců a stanovit pravidla jejich odvolávání. Jeho záměr je bohulibý, protože o nutnosti některých změn zákona o státním zastupitelství se mluví od r. 2010 a všechny pokusy o jejich prosazení zatím ztroskotaly. Marie Benešová ani připravenou novelu do Sněmovny nedoručila. Sám pan ministr již jednou v minulosti ztroskotal, když po pádu Nečasovy vlády Marie Benešová stáhla ze Sněmovny návrh zákona o státním zastupitelství, předložený právě Pavlem Blažkem.  

Není sporu o tom, že novela je potřebná, i když řeší jen dílčí problémy,  a je naděje, že bude mít politickou podporu. Zdá se, že v základních bodech se nebudou stavět na odpor ani vedoucí státní zástupci, i když mnohé z nich připraví novela o existenční jistotu ukončením jejich „doživotních“ mandátů. Jde ovšem o to, jak si Pavel Blažek poradí s odporem vedoucích státní zástupců ve zdánlivě podružné otázce mechanismu výběrového řízení, který nedokázala překonat Marie Benešová. Pokud by tato záležitost měla ohrozit přijetí novely Parlamentem,  bude muset pan ministr vysvětlit vedoucím státním zástupcům, že jsou vykonavateli trestní politiky státu, řízené vládou a vláda, resp. ministerstvo spravedlnosti není záškodnická organizace, ale nadřízený orgán, který nese politickou odpovědnost a musí mít proto rozhodující vliv na obsazení řídících funkcí v podřízeném úřadě. Představa o nezávislosti státního zastupitelství na vládě a jeho podřízení přímo pánubohu je vadná a neuplatňuje se nikde v Evropě. Odlišná „česká cesta“ by vedla do pekel.

 Podle mého laického názoru novela nepřinese zlepšení v opatřeních k vynucování služební kázně. Platí pravidlo správného řízení, že ten, kdo rozhoduje, musí nést odpovědnost za svá rozhodnutí, ale současně musí mít nástroje k vynucení své vůle na podřízených. Zbavení vedoucích státních zástupců disciplinárních nástrojů a přenesení kázeňské pravomoci na správní soudy pravidlu odporuje. Ostatně máme zkušenost o bezzubosti kárného řízení u správních soudů. Další vadou, kterou novela neřeší, je neurčitost vymezení pojmu „kárné provinění“. Podle mé zkušenosti laického aktivisty kárným proviněním není téměř nic mimo zaviněných průtahů.

Řeč přišla také na  odškodňování  obětí selhání justice. Pavel Blažek správně vysvětlil, že ministerstvo odškodňuje za škody, které jsou vyčíslitelné, zatímco nemajetkovou újmu apod. musí řešit soudy. Považuji za vhodné na tomto místě připomenout, že před nástupem Daniely Kovářové do funkce ministryně spravedlnosti se odškodňování téměř neřešilo a situace se i pak zlepšovala jen pozvolna. Za zásadní vadu považuji, že poškození musí o odškodnění prosit a na úhradě  odškodnění se nepodílejí ti, kteří škody způsobili.

Zdá se, že partie dvou právníků skončila remízou a její průběh dává naději, že řešení problémů resortu spravedlnosti nebude předmětem bratrovražedných bojů mezi vládou a opozicí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KDO SE NEMUSÍ BÁT BOŽÍCH MLÝNŮ ?

Nadpisem článku „Kdo se má bát božích mlýnů ?“ jsem položil otázku jako předznamenání k pojednání  o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve věci, o které jsem opakovaně psal na svém blogu jako o „hororu od zlínského soudu“. Nadpis dnešního článku  uvádí odpovědď na otázku a něco navíc. Skutečně jím odpovídám, že mezi těmi, kdo jsou nedotknutelní, jsou významnou skupinou soudci a státní zástupci.

V tomto článku se dělím s čtenáři se střípky zážitků a úvah ze zajímavého soudního jednání. Ve středu 16. února 2022 vynesl senát zlínské pobočky Krajského soudu Brno předsedy Radomíra Koudely zprošťující rozsudek ve věci manželů Novotných, týraných trestními orgány od r. 2014, z toho tímto soudem od 20. července 2017. Obžalovaní měli brutálně vydírat veledlužníka Pavla Buráně s pomocí najatých zakuklenců. Předcházejícím rozsudkem ze 17. prosince 2019           je soud již podruhé obdařil  nepodmíněnými tresty, ač stejným rozsudkem pravomocně zprostil obžaloby údajné zakuklence, čímž navodil důkazní situaci násilí bez násilníků.

Vydírání bez vyděračů je zjevný nesmysl. Přesto pan soudce usoudil, že rozsudek musí vynést, ač se kvůli tomu cítil být nešťastný. Jak jsem se zmínil v článku „Kdo se má bát božích mlýnů“, Vrchní soud v Olomouci nenalezl pro jeho přístup k důkazní situaci pochopení, rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání ve změněném složení senátu s odůvodněním, jež z argumentace rozsudku nenechalo kámen na kameni. Předseda senátu přesto neopomněl upozornit, že trvá na správnosti svého hodnocení dokazování, pouze se podřizuje závaznému názoru odvolacího soudu. Při té příležitosti utrousil, že četl článek „Kdo se má bát božích mlýnů“.

Radomír Koudela je chytrý soudce, který vede svižně jednání a provádí brilantně dokazování. Předvedl to ostatně i při hlavním jednání dne 16. února 2022, kdy dokázal do 11:30 přesoudit celou kauzu a po půlhodinové přestávce vyhlásit zprošťující rozsudek. Právě proto mě zaráží rozpor mezi „sprchou“ vyslanou na rozsudek ze 17. prosince 2019 a sebevědomím z 16.února 2022, s nímž ji odmítá. A občas přemýšlím, jaký význam mělo jeho soukromé vyjádření, že je nešťastný, protože musel ten rozsudek vynést.

„Vývrtka“ od vysokých trestů ke zproštění, kterou předseda Radomír Koudela předvedl rozsudkem z 16. února 2022, dokazuje, že utrpení obžalovaných by nebylo nezbytné, kdyby všechny články řetězce trestního řízení odváděly poctivou práci v souladu se zákonem a dobrými mravy. Veřejnost by se jistě nepohoršila, kdyby teď nějaký  kárný žalobce poslal soudce Radomíra Koudelu před kárný senát s návrhem na odnětí taláru. Vždyť z představy, že tento soudce bude stejným způsobem týrat další obžalované, mě mrazí. Ale  mám jistotu, že bude klidně soudit dál, protože soudci mají zákonem i zvykovým právem zaručenu beztrestnost  za jakékoli špatné rozhodnutí .

Pozornost zaslouží i chování státního zástupce Petra Matouška. Samozřejmě znal zdrcující vvhodnocení důkazní situace a vad tohoto řízení            usnesením odvolacího soudu. Ař předseda senátu pečlivě vysvětlil, proč je důležité, aby se nižší soudy podrobovaly právním názorům vyššího stupně,  v závěrečném návrhu se vyjádřil, že vina byla obžalovaným prokázána a drze vyzval soud, aby se při rozhodování o rozsudku držel vlastních názorů a nepodrobil se nátlaku ze strany odvolacího soudu. Když mu soud nevyhověl, po  vyhlášení rozsudku si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Takže jeho zásluhou trestní řízení, jež se táhne od r. 2014, 16.února 2022 stále ještě neskončilo. Naděje, že by Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání vyhověl, je prakticky nulová,  neboť se nejspíš bude držet  svého právního názoru. V případě, že se státní zástupce Petr Matoušek odvolá, odsune konečné uzavření kauzy do neznáma. Vzdálenost mezi posledním a předposledním prvostupňovým jednáním v tomto procesu je zhruba 19 měsíců a není záruka, že by projednání odvolání státního zástupce proběhlo rychleji. Kvůli zbytečnému prodlužování řízení neúčelným odvoláním jsem podal několik podnětů ke kárnému řízení. Nikdy jsem neuspěl, protože právo státních zástupců na beztrestné týrání obžalovaných je dle zvykového práva nezpochybnitelné.

Vědomí zaručené beztrestnosti soudců a státních zástupců a víra v jejich neomylnost se odrazila ve způsobu, jakým se předseda senátu Radomír Koudela a státní zástupce Petr Matoušek postavili k rozhodnutí vrchního soudu. Předseda senátu především vvslovil podiv nad tím, že Vrchní soud v Olomouci neuzavřel věc sám. Jako laik se ovšem spíše divím, že senát soudce Radimíra Koudely nevyhodnotil správně argumentaci obhajoby a po zproštění „zakuklenců“ nezprostil také obžalované. Ochránil by tím svůj profesní prestiž, který kritikou ze strany Vrchního soudu v Olomouci určitě utrpěl, neboť ten „výprask“ je exemplární.

V téměř dvacetiminutovém vystoupení předseda senátu poukázal na nekonečno vad usnesení vrchního soudu. Protože pan obžalovaný Jaroslav Novotný a pan „poškozený“ Pavel Buráň podnikali kdysi společně v hazardním průmyslu,    zabýval se také  široce úvahami o morálním profilu podnikatelů v hazardu. Mimo jiné jim  vyčítal, že jejich hlavním zájmem je tvorba zisku, jako by nešlo o obecné poslání podnikatele. Účelnost zařazení těchto úvah jsem nepochopil.

V rámci shrnutí důkazů seznámil předseda senátu přítomné s výpovědí znaleckého posudku z psychologie na pana poškozeného Pavla Buráně. Objednal jej jeho obhájce. Přesto posudek vyznívá poněkud nepříznivě.

Zajímavostí,   zpestřující hlavní líčení, byl výslech dvou svědků- odsouzených, kteří oslovili pana obžalovaného s nabídkou zajištění příznivého výsledku jeho trestního stíhání za „pouhých“ pětadvacet milionů Kč. Nemohli tušit, že jimi podváděný Jaroslav Novotný o  jejich „svůdné“  nabídce vyrozumí policii  a že se vyšetřování ujmou profesionálové z olomoucké expozitury NCOZ. Podvodnici neprohlédli nastraženou past, do které je vlákala policie umístěním 10 mil. Kč do bytu Novotných. Úspěch NCOZ má malou chybičku: nastražené peníze se z velké části „vypařily“. Snaha soudce Radomíra Koudely vymámit z jednoho ze svědků vysvětlení, kam zmizelo zhruba  8 milionů Kč, působila úsměvně.

Obhájci v závěrečných řečech navázali na „trhání“ rozsudku Vrchním soudem v Olomouci. Osvobozený Jaroslav Novotný je doplnil, zejména upozorněním na nepříjemné dopady dlouhodobého působení stíhání na psychiku a zdravotní stav obviněných, které svědčí ve prospěch požadavků veřejnosti na vymáhání odpovědnosti po soudcích a státních zástupcích, kteří vydali extrémně špatné rozhodnutí.           

Na závěr dodávám, že je velmi příjemné dočkat se po pěti letech nepříjemných zážitků příznivého vyústění řízení zprošťujícím rozsudkem. K tomu se přidává příjemné potvrzení poznatku, že obžalovaní jsou slušní lidé. Bohužel takové zážitky jsou ojedinělé.                                                                                                                                    ==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz