PŘEDVÁNOČNÍ HYSTERIE V JUSTICI

V předvánočním čase se v justici odehrály události, které díky hysterickému přístupu novinářů, některých úředních činitelů i účastníků řízení samých dále oslabily beztak nevalnou důvěru veřejnosti v justici.

Především to bylo zveřejnění usnesení z neveřejného jednání Vrchního soudu v Praze ze dne 17.října 2016 o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci Davida Ratha & spol. a o vrácení věci na 1.stupeň.  Jeho 41 stran je nezáživná četba. Z  obsahu proto pronikla mezi veřejnost pouze zpráva, že soud vyslovil nezákonnost použitých odposlechů, zakázal použití jimi získaných informací jako důkazů a připravil tak žalobce o významný nástroj usvědčování obžalovaných.

Není proto divu, že část veřejnosti chápe rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako předzvěst, že démonický doktor Rath je z nejhoršího venku a nejspíš unikne trestu. Někteří mu to dokonce přejí, ale většina láme hůl nad bezmocí justice proti mocným.

Znehodnocení odposlechů postavilo státní zástupce před nepříjemnou skutečnost, že se v dalším kole prvostupňového řízení budou potýkat s důkazní nouzí. Žalobce Petr Jirát se sice tváří sebevědomě a ujišťuje, že i tak bude mít důkazů k usvědčení obžalovaných dost, ale reakce „vyšších míst“ svědčí spíše o panice. Lenka Bradáčová oznámila, že podá podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona.  Ministr spravedlnosti Robert Pelikán veřejně prohlásil, že podnětu vyhoví. Jejich křečovitá snaha vrátit odposlechy do hry je sice pochopitelná, ale halasné vyhlašování záměru svědčí o tom, že zapomněli na ponaučení si tacuisses philosophus mansisses :jedna věc je stížnost pro porušení zákona podat, druhá je uspět s ní u Nejvyššího soudu ČR, jenž se v některých svých rozhodnutích staví k odposlechům stejně nevlídně jako Vrchní soud v Praze. Zejména však  stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného, má jen akademický význam: vyhovění takové stížnosti Nejvyšším soudem ČR nemá žádný vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a nemůže změnit právní postavení obviněného. Cesta k vrácení odposlechů do hry tedy tudy patrně nepovede.

Odmítám ale názor, že podání stížnosti pro porušení zákona by bylo zásahem do nezávislosti soudů: ministr stížností využívá zákonného oprávnění, aby vyslovil domněnku, že byl porušen zákon. Rozhodnutí o ní náleží opět jen soudcům, v tomto případě soudcům Nejvyššího soudu ČR, tedy elitě mezi trestními soudci. Desítky nespravedlivě odsouzených, jimž řízení, vyvolané stížností ministra, vrátilo svobodu a lidskou důstojnost, jsou vděční za existenci tohoto nástroje ochrany jejich práv.

Pozoruhodné je i vyjádření pana ministra, že vady, jež vytýká Vrchní soud v Praze rozhodnutím o povolení odposlechů v této kauze, se najdou v mnoha ostatních rozhodnutích tohoto druhu a nelíbí se mu, že právě v tomto případě je soud využil ve prospěch obhajoby, když jinde nepřekážejí. Robert Pelikán s odzbrojující upřímností konstatuje známou věc, totiž že policie s podporou státního zastupitelství a pod záštitou pokleslých soudců při používání operativně pátracích prostředků ve velkém rozsahu porušuje práva obviněných. Nezapomenutelný je např. neopodstatněný protiprávní souhlas děčínských soudců k sledování provozu mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Z hromadného bezpráví ale nelze vyvozovat nárok na jeho automatické trpění v kterékoli jednotlivé kauze, tedy ani v kauze Davida Ratha & spol.

V internetové debatě se v této souvislosti ozval názor, že ministr by měl spíše přemýšlet o potrestání soudců, kteří si při rozhodování o žádostech o povolení odposlechů vedli nedbale. V tomto směru se musím pana ministra zastat: zákon neumožňuje stíhání kárných provinění soudců, která jsou starší tří let. Ale když už si je vědom nešvaru, samozřejmě by měl proti němu zahájit systémové tažení.

Zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ale není pro žalobce tak nepříznivé, jak se z hysterických reakcí na jeho zveřejnění zdá. Obvinění nad ním jásají předčasně. Soud jim jinak prakticky v ničem podstatném nevyhověl a zejména zamítl námitku místní nepříslušnosti severočeských orgánů, kterou považovali za silnou zbraň. Vyhovění by bylo pro žalobce větší pohromou než znehodnocení odposlechů. Pro obhajobu velmi nepříjemné je důrazné potvrzení věrohodnosti svědectví spolupracující obviněné Ivany Salačové.

Z odůvodnění usnesení vyplývá, že v argumentaci obhajoby se skrývá „nášlapná mina“, kterou zatím všichni obcházejí po špičkách. Mám na mysli náznaky, že prostředky, získané z „provizí“ za přikázání zakázek, měly aspoň zčásti sloužit financování volební kampaně ČSSD. Pokud by obhajoba toto téma v druhém kole prvostupňového řízení řádně rozmazala, posuzování trestnosti jednání obviněných by patrně neovlivnila, ale zato by zmenšila naděje ČSSD na úspěch v podzimních parlamentních volbách.

I když Vrchní soud v Praze obviněné přímo nezachránil, máme důvod počítat s prodloužením řízení a následně se zmírněním případných trestů.

Na rozdíl od tohoto případu Robert Pelikán zachoval chladnou hlavu vůči hysterickému ohlasu na červencový úspěch ústavní stížnosti bývalého soudce Vlastimila Matuly, odsouzeného za vypracování textů stížností pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové ve prospěch odsouzených J.B. a R.T. Případem jsem se zabýval již v článku „Zlobivý ministr a vychytralí lobbisté“.  Oba spoluobžalovaní, tedy Vlastimil Matula a Vladimír Chrástecký, se z pochopitelných důvodů nemohou dočkat zhmotnění účinků rozhodnutí Ústavního soudu v jejich životě: Vlastimil Matula se dožaduje vrácení taláru a Vladimír Chrástecký podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Robert Pelikán mu odmítl vyhovět. Naléhání obou odsouzených je pochopitelné, ale zatím nemá naději na bezprostřední úspěch, protože ten se může dostavit až po novém projednání obžaloby obecnými soudy. Od července již uplynulo hodně vody, ale hlavní líčení dosud nebylo nařízeno, protože trestní spis se definitivně vrátil nalézacímu soudu až 7.prosince 2016.

Na věci je zajímavá skutečnost, že Robert Pelikán v přístupu k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona údajně jde proti názoru svých podřízených a také státních zástupců, kteří provedli přezkumné řízení k podnětu. Je zvláštní, že profesionálové tlačí ministra k předčasnému kroku a ještě podivnější je skutečnost, že zpráva o jejich nespokojenosti s jeho postojem se dostala na veřejnost. Přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je neveřejné. Zabývám se agendou stížností pro porušení zákona řadu let a mnohokrát jsem se pokoušel získat záporná vyjádření státního zastupitelství a příslušného odboru ministerstva k podnětům, které jsem koncipoval. Nikdy jsem se k nim nedostal. Pokud se najednou dostávají neveřejné informace na veřejnost se zjevným cílem dotlačit ministra ke změně stanoviska, svědčí to o nedostatku loajality účinkujících v této hře vůči ministrovi. Vrhá to podivné světlo na vztahy uvnitř ministerstva. Ostatně nadále platí, že rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona je výlučnou pravomocí ministra, který není míněním svých podřízených nijak vázán.

Zatímco pseudoaférou kolem podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého se mohl zabývat pouze úzký okruh zájemců z řad odborné veřejnosti, protože z lobbistického serveru Česká justice se dále nepřelila, hysterii mezi širokou veřejností vyvolalo usnesení  z 21.prosince 2012 sp.zn. 8 Tdo 1706/2016 předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR Jana Bláhy podle §256o trestního řádu o přerušení výkonu trestu odsouzeného Lukáše Nečesaného do meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jeho dovolání. Internetová komunita sice pokračuje v debatách o tom, zda „to Lukáš udělal“, a není v tomto ohledu zcela jednotná, ale hlavně si všímá výjimečnosti  Bláhova postupu a v souvislosti s dřívějším rychlým vyhověním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a navazujícím zrušením rozsudků obecných soudů senátem Nejvyššího soudu ČR předsedy Jana Bláhy se vzrušeně dohaduje, zda soustředění neobvyklých úkazů v této kauze je jen výslednicí shody náhod či projevem korupčního ovlivnění všech, kdo v tomto řízení ukázali Lukáši Nečesanému vlídnou tvář.  

Opatření předsedy Jana Bláhy skutečně není tuctové. O poskytnutí výhody dle §256o trestního řádů žádají obhájci při podání dovolání často. Nevím ale o jiném případu vyhovění, než právě o tomto. Setkal jsem se ve více případech s propuštěním odsouzených z vězení na základě stížnosti ministra pro porušení zákona nebo jako výsledku přezkumu vazebního rozhodnutí či zjištění extrémních průtahů řízení, nikdy však ve spojitosti s dovoláním před rozhodnutím ve věci. Zásadnějším zásahem do života odsouzeného je snad jen přímé zproštění odsouzeného obžaloby Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona, které je rovněž velmi vzácné, ale je praxí doloženo.

Pochopení rozhodnutí předsedy Jana Bláhy by usnadnilo jeho odůvodnění. Ale usnesení je neobsahuje, protože zákon je nepožaduje: není nutné, protože se jedná o rozhodnutí  mezitímní, z něhož nelze odvodit jistotu, že se pan obžalovaný nebude nakonec muset do vězení vrátit. Taková možnost není „science fiction“: v době, kdy měli ministři spravedlnosti pravomoc se stížností proti porušení zákona odročit nebo přerušit výkon trestu, se občas stalo, že se Nejvyšší soud ČR neztotožnil s názorem ministra a odsouzený se musel vrátit za mříže.

Přesto si myslím, že zde nejsou důvody k podezírání z korupce ani k hysterii. Nejblíže pravdě jsou nejjednodušší vysvětlení. Osobní svoboda je po životě a zdraví tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána. Její odnětí nespravedlivým a později zrušeným rozsudkem je nevratnou újmou, kterou pozdější poskytnutí finančního odškodnění nemůže zcela zhojit. Proto slušný soudce, vědomý si její ceny, by měl sáhnout po §265o trestního řádu vždy, když dospěje k podezření, že další řízení může směřovat k zprošťujícímu rozsudku. Spravedlnost nemůže přijít zkrátka: individuální rozhodnutí předsedy senátu v krátké době přezkoumá senát a po něm pravděpodobně obecné soudy v řádném řízení. Byl-li názor předsedy mylný, odsouzený se vrátí do výkonu trestu. Na rozdíl od tvrdošíjného věznění odsouzeného na základě sporného rozsudku nikomu nevznikne škoda. A lidskou chybu nelze nikdy vyloučit, ani v případě jednání domněle neomylných soudců.

V daném případě trestní stíhání trpí od samého počátku rozpory a mezerami v dokazování. Proto byla bez potíží úspěšná stížnost pro porušení zákona, podaná paní ministryní Helenou Válkovou. Sporných míst v důkazní situaci bylo tolik, že Nejvyšší soud ČR se o rozsudcích obecných soudů vyjádřil mimořádně nevlídně a požadoval nápravu. Senát Krajského soudu v Hradci Králové předsedy Jiřího Vacka za horlivé součinnosti žalobkyně Lenky Faltusové se pokusil obhájit svou pravdu proti názoru Nejvyššího soudu ČR  až křečovitě. Vůbec se nebudu divit, pokud Nejvyšší soud ČR při meritorním projednání dovolání projeví nevoli nad tím, že nalézací soud stavěl na svědectví zločince Fundy, kterému musel soudce pomoci přečtením protokolu z podání vysvětlení na policii, aby dokázal ze sebe vysoukat svědectví v neprospěch Lukáše Nečesaného. Je možné, že se Nejvyšší soud ČR pozastaví také nad věrohodností změněné výpovědi paní poškozené, které před obnoveným hlavním líčením poskytovala policie psychologickou podporu návštěvami vyšetřovatele případu. Příliš to připomíná nepřípustné ovlivňování svědkyně. Na korupční ovlivnění vývoje případu je soustava zúčastněných orgánů příliš složitá a její články mají protichůdné zájmy, takže se vzájemně kontrolují. Zřejmě zde dochází pouze k mimořádně ostrému zásadnímu střetu mezi soudy různých úrovní. V danou chvíli zde tedy nejsou důvody k hysterii, ale k trpělivému čekání na meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání Lukáše Nečesaného.

ZLOBIVÝ MINISTR A VYCHYTRALÍ LOBBISTÉ

Česká justice přinesla  19.prosince 2016 článek s nadpisem  „Pelikán se postavil úředníkům i státním zástupcům: odmítl podat „espézetku“ v kauze soudce Matuly.“ Podle zkratek soudě jeho pachateli jsou zřejmě Petr Dimun a Eva Paseková, oba nesporně chytří lidé. Také léčka, kterou nadpisem nastražili čtenářům, je bulvárně vtipná. Leckdo si možná vzpomene, že se v červenci psalo o úspěchu bývalého kladenského soudce Vlastimila Matuly u Ústavního soudu, jenž vrátil jeho věc obecným soudům. Všímavý čtenář se proto poběží podívat, jakého bezpráví se zase zlobivý ministr na nespravedlivě odsouzeném dopustil. Ve skutečnosti je v článku  řeč o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch někoho úplně jiného, a to bývalého nadřízeného Vlastimila Matuly, spoluodsouzeného Vladimíra Chrásteckého. Titulek s jeho jménem by ovšem poprask nevyvolal. Malý podvůdek na čtenářích svědomí autorů patrně snadno unese: každá příležitost k zpochybnění ministra je přece  dobrá.

Aby se čtenář v dané věci neztratil, připomenu, co vlastně byla „kauza Matula“, které jsem se věnoval soustavně  v r.2013, kdy byla nepříjemně živá. Vlastimil Matula, zkušený soudce Okresního soudu v Kladně, působil krátkodobě na ministerstvu spravedlnosti jako stážista, tedy jako referent na nejnižší příčce úřednické hierarchie. Na zadání vyhodnotil trestní spis údajných lupičů Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka a vypracoval  pro ministryni Danielu Kovářovou texty stížností pro porušení zákona v jejich prospěch, jejichž přílohou byly příkazy k přerušení výkonu trestu. Paní ministryně stížnosti podala a propuštění odsouzených zařídil tehdejší ředitel odboru dohledu ministerstva Jiří Balzer, přímý nadřízený stážisty Matuly. S rozhodnutím paní ministryně nesouhlasil, ale statečně mlčel. Nejvyšší soud ČR nařídil veřejné projednání obou stížností, což je samo o sobě osvědčením o kvalitě jejich vypracování: co je špatné, Nejvyšší soud vyřizuje v neveřejném zasedání. Než došlo k projednání, Daniela Kovářová z funkce odešla. Do úřadu se vrátil ctižádostivý capo di tutti capi, bezbřehý populista Jiří Pospíšil. Jiří Balzer mu „napráskal“ údajné nepřístojnosti, jichž se bývalá ministryně dopustila v agendě stížností pro porušení zákona. Ač staronový ministr neznal příslušné trestní spisy, vzal zmíněné stížnosti zpět a další, jimiž se ještě soudci Nejvyššího soudu nestačili zabývat, aspoň označil za kontroverzní. Se zpětvzetím se pak nemusel namáhat.

Následovalo trestní oznámení krajského státního zástupce v Hradci Králové kvůli podání stížnosti ministryně Daniely Kovářové, hlavně kvůli propuštění odsouzených z výkonu trestu. Paní ministryně měla větší štěstí než Vlasta Parkanová: policie ji  sice vyšetřovala, ale nakonec ji vynechala, stejně jako Jiřího Balzera a náměstka ministryně Marka Görgese. Před trestní senát se dostal pouze stážista Vlastimil Matula, ve skutečnosti nejméně odpovědný z celého řetězce, a jeho nepřímý nadřízený Vladimír Chrástecký. Oba byli odsouzeni k podmíněným trestům. Soudce Matula následkem toho přišel o talár.

Sledoval jsem celý proces v soudní síni a v souladu s tím, co jsem psal v r.2013, trvám na tom, že ve svém celku šlo o nebývalou přehlídku soudcovské profesní ubohosti. Ústavní soud dal nyní Vlastimilu Matulovi velkou naději na nápravu jeho osudu. Obecné soudy se musí vypořádat s výtkami Ústavního soudu, takže jim zřejmě nezbyde, než jej zprostit obžaloby. Tím se mu otevře cesta k návratu do soudcovského stavu, pokud o něj bude stát: bez něho by nebyla spravedlnost naplněna.

Vladimír Chrástecký nešel za svou věcí stejnou cestou jako Vlastimil Matula. Proto si  chtěl proklestit přístup ke spravedlnosti podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Neznám jeho argumentaci ani důvody, pro které mu Robert Pelikán nevyhověl, ač státní zastupitelství a příslušní úředníci ministerstva podání stížnosti doporučovali. Nicméně si dovolím pár poznámek na okraj.

Stížnost ministra pro porušení zákona je výsostným osobním právem ministra jako ústavního činitele, nikoli ministerstva jako úřadu. Platí to v tomto případě jak pro rozhodování Daniely Kovářové o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, tak pro  přístup Roberta Pelikána k podnětu ve prospěch Vladimíra Chrásteckého. Aparát ministerstva a státní zastupitelství jsou pouze službou pro ministra, jenž jejich stanovisky není nikterak vázán. Autoři článku postavili vztah ministra a úředníků na hlavu: naznačují, že  ministr je ve skutečnosti podřízeným svých podřízených. V tomto směru přehnali rozhořčení nad ministrovým chováním až do směšnosti.

Za zamyšlení stojí i vhodnost načasování Chrásteckého podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Obecné soudy budou muset přezkoumat celou věc znova a uvést svá hodnocení do souladu s právním názorem Ústavního soudu. Od jejich nového výroku o vině či nevině Vlastimila Matuly se bude odvozovat i hodnocení skutku, za který byl obžalován Vladimír Chrástecký a soudy se ve svých rozhodnutích budou muset  nově vypořádat i s jeho úlohou. Pokud by ministr spravedlnosti pojal záměr podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého, musel by vzít do úvahy  rozhodnutí obecných soudů v obnovené věci Vlastimila Matuly. Obnovené hlavní líčení ve věci  Vlastimila Matuly ale dosud neproběhlo. Za daných okolností v tuto chvíli bych jako laik považoval stížnost pro porušení zákona za  předčasnou.

Zajímavou drobností je zmínka autorů, že redakce se tázala ministerstva, proč pan ministr odmítl podat tuto stížnost pro porušení zákona, ale dosud  nedostala odpověď. Pokud redakce postupovala podle zákona o svobodném přístupu k informacím, měla by nárok na odpověď do 15 dnů. Jenže všichni ministři a jejich poddaní, s nimiž jsem kdy diskutoval o nároku předkladatelů podnětů na vysvětlení jejich odmítnutí, tvrdošíjně zastávali názor, že ministr není povinen podat stížnost pro porušení zákona, i kdyby si skutečně byl vědom, že došlo k nezákonnosti ke škodě předkladatele podnětu. Nu, a není-li povinen podat stížnost, tím spíš nemůže být povinen své rozhodnutí vysvětlovat či dokonce obhajovat. Nespokojenec, jenž by proti takovému názoru brojil  a obrátil by se k soudu. nejspíš neuspěje, pokud vůbec dosáhne meritorního projednání.

Redakce České justice může být spokojena, pokud jí ministr po úřednících aspoň něco vzkázal. Nepřekvapilo by mě, kdyby ministerstvo neodpověděl vůbec a kdyby nereagovalo ani na stížnost pro průtahy. Pokud by se pak redakce kvůli tomu obrátila na správní soud, možná by ničeho nedosáhla, protože někteří  soudci jsou schopni i lhát, aby ušetřili ministerstvo nepříjemné povinnosti sdělit veřejnosti cosi, co se neměla dovědět.

SHAHRAM ZADEH ZNOVA VE VAZBĚ

Příběh Shahrama Zadeha je barvitý a plný překvapení. Přitáhl  proto opakovaně pozornost veřejnosti. Byl by asi ještě přitažlivější, kdybychom znali podrobnosti o jeho  životě v Dubaji, kde působil jako úspěšný developer a obchodník s realitami, ale nakonec byl nezákonně uvězněn a po propuštění zjistil, že  ho místní vládce připravil o obrovský majetek. Z vězení jej vyprostila česká diplomacie. O majetek prý vede soudní spor, na jehož pozadí se škoda z brněnského procesu sp.zn. 46 T 5/2015 jeví jako směšná částka a může být motivem k jeho likvidaci. Tajemně působí pověsti o pobytu vysokých představitelů Spojených arabských emirátů v Praze v předvečer jeho prvního zatčení. Zajímavé jsou jeho styky s vysokými vládními činiteli napříč spektrem parlamentních stran. Náběhem k špionážní povídce jsou pověsti o jeho účasti na hledání „Hanky a Tonči“. Asi by o něm hodně zajímavého mohly vyprávět  české tajné služby. Ty sice vědí, ale nepoví…

Touto kauzou jsem se začal zabývat na žádost obhájců a se souhlasem předsedy spolku Šalamoun Johna Boka v době  pobytu Shahrama Zadeha ve Vazební věznici v Brně-Bohunicích. Ke stylu mé práce patří osobní poznání „klienta“. Při návštěvě ve věznici, uskutečněné za doprovodu místní členky spolku Šalamoun, jsem poznal kultivovaného, vysoce inteligentního muže, z něhož vyzařovala empatie a dobrá nálada. Kauze jsem věnoval řadu článků a soustavně sleduji hlavní líčení procesu, vedeného senátem Aleše Novotného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 46 T 5/2015. Posledně jsem se vyjádřil v článku Obžalovaní „potížisté“ a v rozhovoru pro Parlamentní listy z  9.prosince 2016. Vzhledem k rozsáhlosti kauzy si v její počáteční fázi nedovolím spekulovat o vině či nevině, ale ač laik, si troufám tvrdit, že toto řízení se vyznačuje nebývale vysokou koncentrací procesněprávních prohřešků. Hned na začátku byl Shahram Zadeh zavlečen za účelem hladkého uvalení vazby z Prahy do Znojma do rukou soudkyně, která nevěděla, že Anglie je součástí Evropské unie. Nezachránila ho ani skvělá obhajoba bývalou nejvyšší státní zástupkyní a ministryní spravedlnosti Marií Benešovou.

Příznačný byl spěch s podáním obžaloby dne 18.března 2015. Ze čtyř let lhůty pro útěkovou vazbu totiž připadá jen jeden rok na přípravné řízení. Aby se Shahram Zadeh nedostal z vazby, žalobce podal obžalobu v poslední den lhůty, ač před vyšetřováním dosud unikal neurčitý počet neustanovených osob, zapletených do vyšetřovaného podvodu.

Dramatickým bodem ve vývoji případu byl nezákonný pokus o uvalení časově neomezené předběžné vazby na Shahrama Zadeha, uskutečněný na příkaz státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Jiřího Kadlece ještě na dvoře věznice bezprostředně po propuštění pana obžalovaného z útěkové vazby po složení neslýchaně vysoké kauce 150 milionů Kč. Zadehovi pronásledovatelé triumfovali: měli na účtě 150 milionů Kč a obžalovaného znova za mřížemi. Nevadilo jim, že jejich jednání připomíná naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu: beztrestnost mají přece zajištěnu příslušenstvím k chráněné kastě. Radost jim zkazil čestný soudce, který návrhu na uvalení vazby nevyhověl, protože pro vyhovění nebyly zákonné důvody .

Již tehdy se zrodilo podezření, že došlo ke koordinaci pohybů soudce Aleše Novotného a státního zástupce Jiřího Kadlece, kdy pan soudce měl poněkud protáhnout řízení o přijetí kauce a propuštění Shahrama Zadeha, aby státní zástupce měl dost času na přípravu zatčení. Není ale čím podezření prověřit.

Prožitky z uvedeného „překvapení“ jsou pro Shahrama Zadeha, jeho rodinu a přátele doživotně nezapomenutelné a mohou vyvolávat ospravedlnitelnou nenávist k původcům utrpení.

V průběhu pokračování hlavního líčení vznikly dvakrát průtahy kvůli poskytnutí času na seznámení se spisem při změně v osobách obhájců. Proti obvyklým poměrům narostla spotřeba času také díky mimořádně dlouhým, několik dní trvajícím vystoupením obžalovaných Petra Moštěka a Shahrama Zadeha. Dalo se proto předpokládat, že hlavní líčení bude pokračovat i v prosinci r.2016 a v lednu r.2017, ale 24.listopadu 2016 předseda senátu odročil hlavní líčení až na 8. únor 2017. Bylo to podivné i proto, že Shahram Zadeh se dostal teprve za polovinu přednesu prohlášení obžalovaného a dlouhá přestávka zhorší přehlednost jeho vystoupení. Zásada, že soud má řízení organizovat tak, aby dospělo co nejrychleji k rozsudku, zde zjevně neplatí, času je dost.

Zdá se ale, že zdánlivá liknavost soudu souvisí s tím, co po odročení hlavního líčení následovalo.  V úterý 29. listopadu 2016 mi pošta doručila anonymní dopis, jímž neznámý „přítel“ varoval, že na Shahrama Zadeha bude znova uvalena vazba jako msta za způsob, jakým se v průběhu řízení vyjadřoval o činnosti žalobce Aleše Sosíka . Pan obžalovaný mu skutečně věnoval velkou, a to hodně nevlídnou pozornost. Zvláště upozornění, že v průběhu jím dozorovaného vyšetřování vzrostla způsobená škoda o 2,25 miliardy Kč bylo pro něj velmi nepříznivé a lze se jen divit, pokud jeho nadřízení dosud nezačali prověřovat jeho způsobilost k výkonu úřadu.

Shahram Zadeh na výstrahu anonymem nijak nereagoval. V pátek 2.prosince 2016 do jeho bytu opět vtrhla policie a po domovních prohlídkách a neúplném přípravném řízení jej místopředseda Městského soudu v Brně Aleš Dufek vzal do vazby ze všech tří vazebních důvodů. Uznal reálnost obvinění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michala Galáta (jehož jméno se vyskytovalo v novinách v souvislosti s vyšetřováním pověstného Toflova gangu, a to zčásti v nelichotivých souvislostech), jenž Shahrama Zadeha považuje za hlavu zločinného spolčení, tedy skupiny pachatelů, kteří měli usilovat o změnu výpovědí svědka M.V. a také korunního svědka Petra Pfeifera a zosnovali podání křivých obvinění na policisty, zapojené do vyšetřování výše uvedené kauzy brněnského krajského soudu sp.zn. 46 T 5/2015.

Ovlivňování svědků, zvláště uskutečněné nátlakem, vyhrožováním, fyzickým násilím apod. je jistě trestuhodná hanebnost, příkrost jejíhož odsouzení může v konkrétním případě zmírnit skutečnost, že svědek škodí obviněnému zjevně křivou výpovědí a chování soudu svědčí o tom, že mu zákeřné jednání svědka vyhovuje. Nicméně použijeme-li stejné měřítko na jednání orgánů činných v trestním řízení, nemůžeme přehlédnout, že uvalení vazby na obžalovaného v půli jeho prohlášení před soudem je také ovlivňováním, a to uskutečněným mocnějšími prostředky ve srovnání s těmi, které užívali Zadehovi údajní spolupachatelé. Nabízí se nevyhnutelná otázka, zda obžalovaný Shahram Zadeh, který se postaví 8. února 2017 ke svému pultíku k pokračování v přednesu prohlášení, bude stejně bojovný jako dosud. V každém případě vedlejším následkem uvalení vazby je pochybnost o tom, zda proces krajského soudu v Brně  sp.zn. 46 T 5/2015 neztratil zcela povahu spravedlivého procesu.

Taková je realita rovnosti stran řízení. Obžalovaný, který se pustí do ovlivňování svědků, jde do vazby. Státní zástupci a soudci, kteří uvalením vazby vyvíjejí nátlak na obžalovaného, sice dělají prakticky totéž, a to účinněji, ale nejspíš se dočkají pochvaly nadřízených za říznost.

Obsah obvinění je však v tomto případě takový, že orgánům činným v trestním řízení nezbývá než se jím zabývat. Je ale sporné, zda zásah nemohl počkat až po dokončení Zadehovy výpovědi v řízení krajského soudu v Brně  sp.zn. 46 T 5/2015, které při odpovědnějším přístupu k organizaci řízení mohlo proběhnout již v prosinci. Urychlení zásahu zcela jistě nebylo nezbytné za účelem předejití ohrožení života či zdraví nebo velké ekonomické škody.

Zpochybnění spravedlivosti procesu krajského soudu v Brně  sp.zn. 46 T 5/2015 bylo tedy nadbytečné. Neznám jiný obdobný zásah do nezávislosti soudu. Jeho důsledky jsou tak vážné, že by porušení právního prostředí státu nemělo zůstat bez povšimnutí ústavních činitelů.

Ještě naléhavější je otázka, zda bylo nezbytné poslat obviněné do vazby zrovna přes Vánoce. Na námitku, že zločinci nezasluhují ohledy, odpovídám, že k lítosti některých státních zástupců a soudců dosud platí presumpce neviny, takže k bezohlednému zacházení s obviněnými není důvod. V každém případě novomanželé Jana a Shahram Zadehovi a s nimi jejich rodina a přátelé nikdy nezapomenou na podmínky, v nichž prožili Vánoce r.2016. A stejně jako ze vzpomínek na nezákonné zadržení Shahrama Zadeha po propuštění z vazby, také z této smutné události se může zrodit nenávist k původcům utrpení.

Synchronizace vyvolání průtahů v řízení krajského soudu v Brně  sp.zn. 46 T 5/2015 se zahájeném vazebního stíhání Shahrama Zadeha vyvolává podezření o koordinaci postupu zainteresovaných orgánů, které je o něco důvodnější než v případě zatčení pana obžalovaného po propuštění z vazby. Možná zde máme organizovanou skupinu, zneužívající své moci k pomstě na obviněném za nepříjemný způsob vedení obhajoby.

Již podruhé se podařilo státnímu zastupitelství a justici navodit stav, kdy stát má na svém účtu 150milionovou kauci a současně Shahrama Zadeha za mřížemi, a v dalším vývoji může dojít k propadnutí kauce, následně ke ztrátě ochrany pana obžalovaného před uvržením do útěkové vazby, takže na svobodu se podívá buď až po dosažení zprošťujícího rozsudku nebo naopak po odpykání trestu.

Nicméně situace je podstatně odlišná od té, kterou navodil Jiří Kadlec. V tomto případě je zřejmé, že v průběhu roku 2015 vznikla skupina, vedená advokátem O.K., která se rozhodla přinutit k součinnosti jistého M.V., jenž v řízení krajského soudu v Brně  sp.zn. 46 T 5/2015 zřejmě křivou výpovědí škodí Shahramu Zadehovi. Dalším cílem bylo  vynucení součinnosti svědka-spolupracujícího spolupachatele Petra Pfeifera, jehož úlohu popsal Shahram Zadeh ve svých vystoupeních. Posléze chtěli kriminalizovat policisty, kteří vedli vyšetřování daňových úniků, stíhaných  Krajském soudem v Brně pod  sp.zn. 46 T 5/2015. V tomto posledním případě nenacházím spojitost s filipikami Shahrama Zadeha.

Zde je patrná rozdílnost optiky obhajoby a orgánů činných v trestním řízení. Obhájci Shahrama Zadeha považují výpovědi svědků M.V. a Petra Pfeifera za křivé. Jejich obrácení ovlivňováním se jim jeví jako zbytečné, protože soud by je zcela jistě odmítl jako účelově změněné. V této souvislosti se pak úsilí orgánů činných v trestním řízení jeví jako bránění přiblížení křivých výpovědí k pravdě.

Zajímavé na činnosti skupiny spolupachatelů advokáta O.K. je zahájení jejích akcí v r.2015, v době, kdy byl Shahram Zadeh ve vazbě. Nikdo z pachatelů jej ve vazbě nenavštívil a zatím není žádný důkaz o tom, že by pan obviněný vznik skupiny inicioval a úkoloval ji. Přesto jej žalobce žaluje jako vedoucího skupiny. Je to stejná situace jako v procesu Krajského soudu v Brně pod  sp.zn. 46 T 5/2015, v němž jej žalobce viní z řízení lidí, které nezná a kteří neznají jeho.

Přímo lahůdkou je výsledek snažení obviněných členů skupiny advokáta O.K. Podařilo se jim získat pro své cíle svědka J.D., na základě jehož křivé výpovědi se podařilo podat trestní oznámení na policisty, kteří vyšetřovali činnost Shahrama Zadeha. Ale před podáním trestního oznámení učinil u advokáta prohlášení, že k tomuto jednání byl donucen. Ještě chytřeji si vedl svědek M.V., který se svěřil přímo policii a umožnil tím nasazení sledky a technických prostředků sledování. Činnost skupiny tak od dubna r.2016 probíhala pod dohledem policie. Oba svědci mají zaručenu beztrestnost.

Zajímavá je také informace, že skupina advokáta O.K. měla v úmyslu přivodit Petru Pfeiferovi trestní stíhání pro podezření, že obchoduje s drogami. Shahram Zadeh ale údajně záměr neschválil a žádal o zprostředkování setkání s Petrem Pfeiferem, k němuž zřejmě nedošlo.

Sledka zaznamenala setkání Shahrama Zadeha s advokátem O.K. v r.2016 bez údaje o obsahu jejich jednání. A při domovní prohlídce se u Shahrama Zadeha našly originály prohlášení výše uvedených svědků.

Je tedy jasné, že Shahram Zadeh měl nějaké informace o činnosti skupiny advokáta O.K., ale nevíme, zda její činnost skutečně vyvolal a řídil nebo jen dodatečně vzal na vědomí její výsledky. Na rozhodnutí, že byl vedoucím skupiny, to zatím dle mého soudu nestačí. Nelze ale předjímat další vývoj: co není může být, nebo naopak,  podezření může být vyvráceno.

V dané chvíli nezbývá než vyčkat výsledku projednání stížnosti proti uvalení vazby, kterou podali obhájci bezprostředně po vyhlášení usnesení. Nedělejme si iluze: o stížnosti bude rozhodovat Krajský soud v Brně. Na vztah jeho soudců k této kauze může mít vliv solidarita s předsedou senátu č.46T Alešem Novotným, jenž z úst Shahrama Zadeha vyslechl o své činnosti mnoho nepříjemného. Obhájci by ovšem mohli požádat, aby o stížnosti rozhodl jiný soud. Výsledek by však byl nejistý a rozhodování o případném návrhu na odnětí a přikázání věci by vedlo k průtahům. Ale zaměření pozornosti na cíl rychlého ukončení vazby je krátkozraké: především je důležitá otázka, zda Shahram Zadeh skutečně uvedl do pohybu skupinu advokáta O.K., či zda jen dodatečně vzal na vědomí výsledky její činnosti.

TREST ZA PODNIKATELSKÝ ÚSPĚCH II

V pátek 2.prosince 2016 dospělo u olomoucké pobočky Krajského soudu v Ostravě k třetímu prvostupňovému rozsudku trestní řízení, vedené na základě obžaloby z 20.srpna 2007 proti trojici akcionářů úspěšné obchodní  akciové společnosti. Od sdělení obvinění již uplynulo 13 let, pro obžalované 13 let života v nejistotě.

O kauze jsem psal naposled 30.ledna 2013 pod názvem „Trest za podnikatelský úspěch“. Článek je stále dostupný např. v archivu internetových novin Neviditelný pes. Pak se dlouhou dobu nic viditelného nedělo. Aby případný laskavý čtenář neztratil niť,  v úvodu zopakuji základní informace.

Předcházely rozsudky z 12. dubna 2010 a z 30.ledna 2013 a ně navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího. Důležitým datem je 16.prosinec 2015, den rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který vyhověl dovolání obžalovaných a  vrátil věc obecným soudům k novému projednání. Včasným zásahem zachránil předsedu představenstva akciové společnosti před nástupem trestu. Kdyby policie sdělila obžalovaným obvinění o 29 dní dříve, dne 1. ledna 2013, v den vyhlášení amnestie, by již měli nárok na zastavení trestního stíhání abolicí.

Z prvního rozsudku vyšli obžalovaní poměrně dobře: s jedním podmíněným trestem a dvěma „zprošťáky“. Vázán právními názory odvolacího soudu v druhém rozsudku soud nadělil obžalovaným nepodmíněné tresty v rozpětí od pěti do šesti a půl roku vězení. Výsledek z  2.prosince je příznivější: podmíněné tresty v rozsahu 2,5-3 roky, ovšem spojené se zákazem činnosti ve statutárních orgánech, který společnost zasáhne na citlivém místě. Zmírnění trestů není jen reakcí na mimořádnou délku řízení, ale také odpovídá vypuštění části skutkové podstaty obvinění, která již byla souzena v zahraničí a řízení bylo zastaveno pro promlčení (věc jednou rozsouzená nesmí být souzena znova a unijní právo zajišťuje účinnost rozsudků soudů jiných států Evropské unie).

Předpokládám, že se odsouzení znova odvolají, takže proces může pokračovat možná i několik let. Děsivou délku řízení nezavinili obžalovaní ani soud 1. stupně. Z větší části je důsledkem účasti zahraničních svědků, jejichž předvolávání bylo administrativně náročné a jejich nedostavení vždy vyvolalo odročení o několik měsíců. Částečně se na délce řízení podepsala i formálně právní složitost skutkové podstaty, která měla za následek zásadní rozpory mezi  obhajobou, soudem 1.stupně, státním zástupcem a odvolacím soudem při posuzování některých dílčích skutečností. Tak např. se obsáhle řešila otázka, zda je možno padělat neplatnou akcii, zda vydání opravené podoby neplatné akcie je paděláním, atp. Státní zástupce a s ním následně odvolací soud hodnotili všechny skutečnosti zásadně v neprospěch obžalovaných.

Skutková podstata kauzy je ale nejméně stejně děsivá jako délka procesu. Akciová společnost obžalovaných  přijala v letech 2002 a 2003 dva úvěry od České spořitelny, každý ve výši téměř 50 milionů Kč. Tehdy ještě trvalo období „bankovního socialismu“, kdy banky lily do soukromých podniků peníze ve formě úvěrů, s jejichž splacením si dlužníci z velké části nedělali starosti. Obžalovaní jsou v tomto směru čestnou výjimkou: oba úvěry splatili, a to dokonce předčasně. Bance nevznikla žádná škoda, což výslovně potvrdila soudu pro toto třetí kolo soudního řízení. Přesto je žalobce obžaloval, protože trestného činu úvěrového podvodu se dopustí také ten, kdo peníze z úvěru bez výslovného souhlasu banky použije k jinému účelu, než k tomu, který uvedl v žádosti o úvěr. Obžalovaní si nedělali s tímto požadavkem finanční discipliny starosti: svých investičních záměrů dosáhli, ale dílčí části, které chtěli hradit z úvěru, zaplatili z jiných zdrojů  a peníze z úvěru použili sice k témuž základnímu účelu, ale na jiné než původně oznámené dílčí operace. Vybudovali veřejnosti prospěšné dílo, jež stojí a slouží plánovanému účelu. V tomto ohledu si troufám jako laik tvrdit, že toto trestní řízení jde přímo proti zdravému selskému rozumu. Nikomu nevznikla škoda, naopak vzniklo dílo, sloužící občanům, ale jeho tvůrci jsou již třináct let vláčeni orgány vymáhání práva ulicí hanby a ohrožováni odnětím osobní svobody.

Vedlejším proviněním je použití akcií společnosti k okrajovému dozajištění úvěru, jinak v hlavní části zajištěnému nemovitými zástavami. Orgány se nakonec sjednotily v názoru, že předložené listiny nebyly pravé akcie, ale padělky.

V této souvislosti mi  jako laikovi vadí přehlížení subjektivní stránky trestného jednání obžalovaných, tedy úmyslnosti a uvědomělosti jednání. Jednoznačně prokazatelný je úmysl vybudovat společensky prospěšné zařízení. K tomu směřovaly všechny úkony obžalovaných a také se jim podařilo jej naplnit. Kladu otázku: za co je stát trestá ?

Další je otázka vědomostní. Soud předpokládá, že jejich právní povědomí v letech 2002-2003 muselo být nejméně na stejné úrovni, na jaké je právní povědomí právníků v talárech v r. 2016, když ostatně ani právníci v r. 2016 nejsou jednotní v názoru na pravost jejich akcií. Soud přehlíží okolnost, že právnicky nevzdělaní podnikatelé byli ve svých krocích vedeni právníkem, jemuž důvěřovali a správné posouzení zákonnosti právních úkonů bylo mimo možnosti jejich vědomostní  výbavy. Právník, který je řídil,  s nimi na lavici obžalovaných nesedí a nebyl slyšen ani jako svědek. 

Obžalobu pro úvěrový podvod jako laik považuji za příklad rigidního výkladu zákona. Pochopil bych, kdyby obžalovaní za úvěrové peníze nakoupili např. drogy (přeháním pro názornost), ale ve skutečnosti je to tak, že pouze ve svém cash-flow provedli vnitřní  výměnu úvěrových prostředků a prostředků z jiných zdrojů, přičemž šli stále za stejným cílem.

Toto řízení by měl jako nepřiměřeně dlouhé a v podstatě nesmyslné zastavit prezident republiky aboličním rozhodnutím. Vím, že to neudělá, i kdyby mu to ministr spravedlnosti navrhl, protože rigidní lpění na slibu voličům nadřazuje nad zájem o stav právního prostředí České republiky a o utrpení nespravedlivě stíhaných občanů.

OBŽALOVANÍ „POTÍŽISTÉ“

Z pohledu pozorovatele zvenčí je trestní řízení bojem se vším všudy. Stojí v něm proti sobě na straně jedné orgány vynucování práva, jež dávají v sázku pouze svůj profesionální prestiž, na straně druhé obvinění, jimž jde o osobní svobodu, majetek či kariéru, v následcích o zachování rodinných, společenských, obchodních a jiných vztahů.

Někteří obvinění bojují, i když si jsou vědomi, že se trestné činnosti skutečně dopustili. Do vězení se nikomu nechce. Případy, kdy obviněný svěsí hlavu, vzdá boj a pokorně přijme trest, jsou nesmírně vzácné. Pouze z mediálních zpráv a  amerických detektivek se dovídáme o možnosti dohody obviněného se soudem, která mu zajistí nižší trest a orgánům vynucování práva čas, ušetřenou námahu a náklady, spojené s usvědčováním.

Obě strany využívají k dosažení cíle všech prostředků, které mají k disposici. Obviněný má právo hájit se libovolnými prostředky, což paradoxně vede i k tolerování zapírání a lži jako legitimních nástrojů. Orgány vynucování práva jsou zavázány trestním řádem vést dokazování ve prospěch i neprospěch obviněného s použitím nástrojů, vymezených zákonem. Obvykle ale na zájem obviněného zapomínají a jdou mu jednostranně po krku.

V zápalu boje, ve snaze dosáhnout svého za každou cenu, bez ohledu na mravnost a právo, obě strany  občas překročí zákonem vymezené hranice svého počínání. Poměrně častým vybočením z pravidel férové hry na straně obviněných bývají pokusy o korumpování protistrany, ovlivňování svědků či opatřování falešných důkazů.  Takové počínání je trestné. Vůči orgánům činným v trestním řízení je zákon vstřícný již tím, že nabídkou postavení spolupracujícího obviněného mohou zkorumpovat obžalovaného k jednání v jejich prospěch. Je to zákeřné, nemravné, ale legitimní. Nejen nemravné, ale i nezákonné je použití nátlaku, případně spojeného s fyzickým násilím, vyhrožováním či nabídkou poskytnutí nedosažitelných výhod (na kterou se po dosažení cíle rychle zapomene), zastrašování hrozbou uvalení vazby či uložení nepřiměřeně přísného trestu. Zpracování svědka, aby vypovídal ve prospěch obžaloby, a to třeba i křivě, je protiváhou  k ovlivňování  svědků obviněnými. Na rozdíl od postihu za ovlivňování svědků neznám žádný případ stíhání policistů a státních zástupců za nezákonné „zpracování“ svědků. Policisté mají  ostatně naději, že státní zastupitelství odebere jejich vyšetřování Generální inspekci bezpečnostních sborů a svěří je k zneškodnění „správně se orientující“ policejní součásti.

Některé procesy provází psychologická válka, v které mají orgány činné v trestním řízení obvykle převahu. Mají možnost vyvolávat v obviněných pocity strachu a udržovat je v napětí, ničit jim životy dlouhotrvajícím stresem. Obvinění mohou sice zpochybňovat své pronásledovatele medializací jejich nekorektních postupů či při vystupování před soudem, a tím je popouzet, ale to je tak vše. Mohou v napadených vyvolat hněv, ale přivodit  jejich postih se jim touto cestou nepodaří téměř nikdy.

Povahu psychologické války má například pronásledování předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) Aleny Vitáskové, do kterého se vedle orgánů činných v trestním řízení zapojila část presstitutů, podnikatelé v solárním byznysu, někteří politici i vládní úředníci. Lovnou zvěří je od nástupu do funkce v srpnu r.2011, tlak na ni postupně zesílil do nesnesitelnosti a stále jej někdo přiživuje, aby neustal. Rok po nástupu, v srpnu r.2012, přichází nejdříve jako svědkyně do styku s policií v kauze chomutovských fotovoltaických elektráren. Tlak se stupňuje: přichází sdělení obvinění, obžaloba, dne 2.června 2014 zahájení hlavního líčení u Krajského soudu v Brně. Dříve než dospělo k rozsudku, policie  zahájila další trestní stíhání kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Jeho významnou částí byly „policejní manévry“, při nichž si do úřadoven ERÚ přišlo pro jmenovací dekret Renaty Vesecké zhruba 30 policistů, shodou okolností právě v den, kdy v ERÚ probíhala důležitá porada představitelů významných obchodníků s energiemi. Soud dosud nenařídil hlavní líčení a trestá tak paní obžalovanou prožitkem času v napětí. Následovaly pokusy vypudit Alenu Vitáskovou z úřadu uplatněním zmetkové novelizace energetického zákona nebo jejím podřízením služebnímu zákonu. Posléze  dospělo dne 22. února 2016 řízení u Krajského soudu v Brně k ústnímu vyhlášení nepravomocného rozsudku s trestem osm a půl roku trestu odnětí svobody. Od té doby žije Alena Vitásková v napjatém očekávání rozhodnutí odvolacího soudu. Je obdivuhodné, že dosud neskončila v psychiatrické léčebně.

Dvě obžaloby k jejímu zlomení nestačily. Do ERÚ, nezávislého na vládě, nadále přicházejí policisté, vyžadují si různé listiny včetně zápisů z porad vedení a zvou si úředníky ERÚ na své služebny na podání vysvětlení. Poslední návštěva policistů se uskutečnila v den konání významné tiskové konference; její časování působí dojmem úmyslu ukázat předsedkyni ERÚ moc ve chvíli, kdy by potřebovala klid na vystoupení na konferenci. Mzdové náklady na pokrývání požadavků policistů jdou do desítek tisíc Kč ročně. Vedení nezávislého ERÚ nemá žádné oficiální informace o důvodech policejní zvědavosti. Působí to obavy, že policisté hledají v útrobách ERÚ záminku pro další obvinění Aleny Vitáskové, která  jejich zájem vnímá úkorně.

Mimo standardních úkonů obhajoby odpovídá Alena Vitásková prostředky psychologické války, které jsou ve srovnání s počínáním jejích pronásledovatelů bezzubé. Využívá každé příležitosti, aby přesvědčovala veřejnost, že všechna obvinění proti ní jsou mstou za přivření některých penězovodů od občanů a podniků k různým tunelářům. O tom, jak se žije obviněné pod stálým tlakem ohrožování jejího postavení a posléze i hrozby ztrátou svobody, vypovídá v brožuře „Na prahu vězení“.  Podala trestní oznámení kvůli podezření na nezákonné sestavení soudního senátu a také žalobu na ochranu osobnosti na soudce Aleše Novotného, který ji urazil při vyhlášení rozsudku důkazy nepodloženým tvrzením, že jí do čela ERÚ pomohla Jana Nečasová, dř. Nagyová. Je málo pravděpodobné, že by tyto akce dokázaly zvrátit dosavadní nepříznivé výsledky trestního řízení. Nicméně státní zástupci a  soudci nejsou zvyklí na to, že obžalovaní vykazují takový nedostatek pokory před jejich majestátem, jako tato vysoce postavená vlivná dáma. Zcela jistě ji vnímají jako potížistku.

Ještě tvrdším oříškem je pro ně Shahram Abdullahzadeh,běžně známý jako Zadeh, kultivovaný, sebevědomý a nebojácný obžalovaný, který ledaskoho dráždí již tím, že je Íránec a vystavuje na odiv podnikatelskou úspěšnost a bohatství. Ke své obhajobě se staví z výšin přesvědčení o své nevině a rozhořčení nad nepravostmi, jichž se proti němu dopouštějí orgány činné v trestním řízení. Ty završily jeho „převýchovu“ v nemilosrdného protivníka zvláště zatčením bezprostředně po propuštění z útěkové vazby, z které se vykoupil složením neslýchané kauce ve výši 150 milionů Kč. Pokleslým představitelům státu se zachtělo podržet si kauci i obžalovaného za mřížemi. Jejich zločinný záměr sice zmařil čestný soudce, ale Shahram Zadeh na něj nikdy nezapomene.

Způsob, jímž se Shahram Zadeh obhajuje, je zcela neobvyklý. Podává stížnosti na soudce a na žalobce a trestní oznámení a ústavní stížnosti kvůli sebemenším procesním přešlapům. Jmenovitě útočí na předsedu senátu Aleše Novotného a žalobce Aleše Sosíka. Připomíná jim jejich společné neúspěchy, spočívající v rušení přísných rozsudků vyššími soudy. Aleše Sosíka jistě neobyčejně „potěšil“ upozorněním, že pod jeho dozorem během trestního řízení vzrostla škoda krácením daní o 2,25 miliard Kč. Předložil návrh na vyloučení soudce Aleše Novotného z řízení pro podjatost, na jehož přednesení potřeboval pět soudních dnů. Pan soudce určitě během své kariéry nevyslechl tak tvrdou komplexní kritiku svého jednání, jako v tomto případě, ale nesměl proud Zadehovy výmluvnosti zastavit. Jak soudce, tak žalobce jistě při poslechu jeho vývodů trpěli. Navázal prohlášením obžalovaného, jímž se pokouší o „demontáž obžaloby“, čili o vyvrácení obvinění. Po dvou a půl dnech přerušil nedokončený přednes a pokračovat bude až v únoru.

Zadehův způsob obhajoby je nepochybně neobvyklý, ale je výrazem jeho osobního výkladu zákonného práva obviněného na volbu prostředků obhajoby.

Jeho kritika nevyvádí orgány činné v trestním řízení z pocitu nadřazenosti a nezbavuje je chuti ztrpčovat panu obžalovanému život. Skutečně s ním nezacházejí  v rukavičkách od nepříjemného probuzení v časných ranních hodinách vpádem do jeho apartmánu v hotelu Hilton, přes uvalení vazby místně nepříslušným znojemským soudem, přes prodlužování vazby, spojené s vyděračským vyšroubováním kauce do výše 150 milionů Kč až k výše zmíněnému zatčení bezprostředně po propuštění z vazby. Vedle toho postupují orgány při získávání důkazů svérázným způsobem. Ze zřejmého spolupachatele Petra Pfeifera a Zadehova dlužníka si vytvořily korunního svědka, jemuž ani nesdělily obvinění. Někteří spoluobžalovaní si stěžovali, že ještě po podání obžaloby se je policie pod dohledem žalobce snažila přimět k podání křivého svědectví proti Shahramu Zadehovi.

Při sledování vystoupení Shahrama Zadeha v soudní síni jsem si všiml, že žalobce si při vynesení ostrých výroků dělá poznámky a přemýšlel jsem, zda může odpovědět nějakým protiútokem. Nebyl jsem proto příliš překvapen, když jsem četl anonymní varování, zaslané neznámým čtenářem mého článku na mou adresu, že se připravuje nové uvalení vazby na pana obžalovaného. Nicméně jsem nepovažoval za pravděpodobné, že by se mstivost orgánů činných v trestním řízení promítla až do rozhodnutí poslat novomanžela Shahrama Zadeha do vazby zrovna  přes Vánoce, svátky míru a rodinné pohody. Spíše jsem dopis považoval za provokaci nebo výron pocitu důležitosti grafomana.

Žel, stalo se a na pozadí scénáře akce lze předjímat, že soud návrhu na uvalení vazby vyhoví. Mezi advokáty se totiž udržuje přesvědčení, že státní zástupci občas spouštějí proces uvalení vazby tak, aby k rozhodnutí došlo v neděli, kdy slouží jim známý a vůči jejich návrhům vstřícný žurnální soudce.

Považoval bych za nerozumné, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se Shahram Zadeh skutečně pustil do ovlivňování svědků. Je vůči orgánům činným v trestním řízení v nerovnoprávném postavení, neboť vyvíjejí snahu jej usvědčit i za cenu použití nečistých důkazů. Ovlivňování svědků by mohl chápat jako vyvažování převahy státní moci.

Nicméně na základě dostupných údajů mám k argumentaci státního zástupce nedůvěru. Popisuje konkrétní jednání údajných spolupachatelů, ale u Shahrama Zadeha zůstává na obecných tvrzeních. Navíc terčem ovlivňování má být svědek, na jehož nevěrohodnost upozorňovala obhajoba již ve vazebním řízení: zásadní změna jeho názoru by byla nevěrohodná, tedy snaha o ovlivňování by byla neúčelná. Patrně ale přesto nezbude, než Shahramu Zadehovi přát, aby aspoň na únorová a další pokračování hlavního líčení nemusel přicházet v doprovodu eskorty.

Oba zde zmínění „potížisté“ se vymykají z běžného průměru obžalovaných. Jsou přesvědčeni o své nevině, mají zkušenosti, rozhled, rozsáhlé společenské styky a finanční prostředky na obhajobu. Nedosáhnou-li zproštění u národních soudů, s největší pravděpodobností se obrátí k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobci i soudci by měli přemýšlet, jaké světlo na poměry v naší vlasti bude vrhat  jejich postup se všemi již dnes pojmenovanými procesními poklesky.