PROMLUVIL PAN PREZIDENT

Vánoční projev pana prezidenta chválím jednak proto, že jeho přesunutí na den 26.prosince je pokračováním masarykovské tradice, ale zejména jako pečlivě vycizelovaný kousek řečnického umění s bohatým myšlenkovým obsahem, pronesený bezchybnou češtinou. V záplavě blábolení politiků, často neschopných pronést souvislejší projev bez papíru a navíc mluvících pokleslým jazykem, působí jako fata morgana na poutníky vyprahlou pouští. Neúctu k jazyku považuji za neúctu k národu a připomínám, že národ i jazyk neměly daleko k zániku a  vděčnost za jejich zachování by nás neměla opouštět, nechceme-li o ně v budoucnosti přijít.

Většinou se ztotožňuji s názory, jež pan prezident ve svém poselství projevil.  Zejména souhlasím s názorem, že žijeme v úspěšné zemi. Nesouhlasím ale s jeho náhledem na justici, za jejíž hlavní vadu považuje zdlouhavost trestního řízení. Podle dostupných statistik ale délka našeho procesu je přibližně srovnatelná s evropským průměrem. Pan prezident se orientuje podle výjimečných procesů, jejichž kritika jako jednotlivých excesů je sice oprávněná, ale nelze ji přenášet na justici jako na celek. Mimo to soudím, že daleko více škod než průtahy páchají nezákonnosti  a mravní poklesky činitelů  trestního řízení. Tempo je kvantitativní ukazatel, důležitější je kvalita rozhodování. Je lepší počkat si rok na spravedlivé zproštění obžaloby než jít do vězení kvůli uspěchanému nekvalitnímu rozhodnutí. Nevšiml jsem si, že by pan prezident této stránce trestního řízení věnoval pozornost, ač by jistě mohl vyvíjet morální tlak. Přímou pravomoc nejvyššího kárného žalobce odmítá využívat jako nesystémovou. Stejně tak možnost mírnit křivdy využitím pravomoci udělovat milost využívá jen rudimentárně. Odstrašujícím příkladem je odmítnutí žádosti o milost ve prospěch ods. M.Sch. Nejvyšší soud ji pak nechal propustit na svobodu po sedmi měsících nespravedlivého věznění: ale i toho ji pan prezident mohl ušetřit.

Souhlasím s páně prezidentovým názorem, že zajišťování energetických potřeb státu cestou budování obnovitelných zdrojů je neefektivní. Na druhé straně je pravdou, že patří k přirozenosti úspěšných podnikatelů, že se hbitě ohnou pro peníze, které leží v prachu. Vlnu zájmu o budování obnovitelných zdrojů vyvolal stát vějičkou mimořádných dotací, na které pan prezident právem žehrá. Pak na všechny, kdo na vějičku naletěli, se paušálně přeneslo znevažující označení „solární baron“. Samozřejmě, na vlně se svezli všelijací šizuňci nebo korupčníci, kteří se nechali za různé služby obdarovat podíly na výnosech z energetických zařízení. Ale v zásadě jde převážně o lidi, kteří přirozeně a v souladu se zákonem šli za ziskem pro svůj podnik, vyhovujíce současně potřebě státu, který měl zajistit pokrytí části svých energetických potřeb využitím obnovitelných  zdrojů.

Hanlivé přízvisko se patrně projevilo v přístupu justice k posuzování civilních i trestních žalob, týkajících se obnovitelných zdrojů. Odstrašujícím příkladem je osud rodinného klanu Zemků, jimž nekompetentní přístup justice znehodnotil investici ve výši 1,3 miliardy Kč, dva členy rodiny uvrhl do vězení  a na hlavu rodiny se právě chystá. Pojítkem přehmatů v civilním i trestním řízení bylo porušení zásady, že nikdo nesmí být postižen za protiprávní jednání někoho dalšího, na němž se nepodílel. V daném případě příčinou neštěstí byla pohodlnost pracovníků subdodavatelské firmy, kteří si  usnadnili život paděláním revizních zpráv o stavu kabeláže elektráren. Nikdo z vedení investorské firmy o dodání padělků nežádal a ani o nich nevěděl. Mimo to vložení padělků do licenčního spisu mělo pouze význam formálního splnění předepsané náležitosti. Ani investor, ani Energetický regulační úřad, který vydává licence, neměli oprávnění kontrolovat pravdivost zpráv. O vydání licencí rozhodla tříčlenná komise pracovníků Energetického regulačního úřadu, která provedla prohlídku zařízení na místě, posoudila příznivě způsobilost elektráren k zahájení provozu a dala příslušné úřednici pokyn k jejich vydání.

Pozdější nález padělaných revizních zpráv v licenčním spisu  byl příčinou  zahájení trestního řízení, které překročilo hranici stíhání padělatelů, a k zahájení správního řízení, které vedlo  k odnětí licencí. Existují objektivní důkazy, že v den vydání licencí elektrárny skutečně stály a na investici za 1,3 mlrd. Kč byly nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, jež nebyly překážkou zahájení provozu. Zbývá dodat, že bez ohledu na skutečný stav elektráren žalobce vědomě tvrdil, že v době vydání licencí nebyly elektrárny dokončeny ani z části a soudce v tom spatřoval ospravedlnění udílení drakonických trestů. Trojici, která dala pokyn k vydání licencí, žalobce před soud neposlal. Formulaci o nedokončenosti „ani z části“ vypustil z rozsudku odvolací soud, ale to již bylo pozdě.

Uvědomuji si, že pan prezident pracuje s informacemi, jež mu z části dodává jeho zázemí. Proto se kvůli zmíněným výrokům nehorším a neměním nic na kladném  hodnocení jeho poselství.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

NEKLIDNÝ SOUDNÍ ADVENT

Ohlížeje se za posledními dvěma bloky hlavního líčení ve „velké daňové kauze“, vedené senátem Aleše Novotného u Krajského soudu v Brně proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., uvědomuji si, jak obtížné je předvídat budoucí vývoj dění v soudní síni. Vše nasvědčovalo tomu, že posledních šest soudních dní před obligátní dvouměsíční „procesní přestávkou“ uplyne nevzrušeně, zaplněno přehráváním odposlechů telekomunikačního provozu a možná občas výslechem nevýznamného svědka (pokud se dostaví).

Téměř to tak dopadlo, ale přece jen ne tak docela. V naprostém klidu proběhlo hlavní líčení dne 2. prosince 2019, využité k přehrávání odposlechů. Stejně pohodově proběhlo hlavní líčení dne 3. prosince 2019. Avšak ve středu 4. prosince 2019 „vybuchla bomba“ ! Účastníci  řízení nebyli vpuštěni do budovy, protože vedení soudu obdrželo varování, že se v budově nachází bomba. Hlavní líčení proto odpadlo. Od 2.června 2014 navštěvuji budovu Krajského soudu v Brně velmi často, ale „bombový poplach“ jsem zažil poprvé.

Zdálo se, že hlavní líčení dne 9.prosince 2019 bude mít opět pokojný průběh. Neobvyklá byla pouze přítomnost obž. Radka Deutche a Radovana Chaloupky, kteří se obvykle jednání nezúčastňují, spoléhajíce se na své obhájce.  Předseda senátu si v úvodu ověřil, zda obž. Radek Deutch dostává řádně protokoly z hlavního líčení a jiné písemnosti a dožadoval se stanoviska, zda má další návrhy na doplnění dokazování, popř. zda chce přečíst některé listiny nebo přehrát některé odposlechy, jimiž se v jeho nepřítomnosti soud zabýval. Uspokojen jeho vyjádřením, že nemá žádné požadavky, jej opět posadil. Po krátké přestávce v jednání se pak soud vrátil k přehrávání odposlechů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v dalším průběhu mělo dít něco nepříjemného.

Od přehrávání odposlechů ale soud po krátké přestávce přešel k „cvičení“ s obž. Radovanem Chaloupkou. Předseda senátu mu sdělil, že byl z vazby propuštěn s předpokladem, že bude plnit určité povinnosti,  k nimž se zavázal. Soud ale dne 2.prosince 2019 obdržel zprávu probační úřednice, že své sliby neplní. Navrhla proto, aby soud rozhodnutí o propuštění z vazby zrušil. Soudce panu obžalovanému přečetl jeho slib a pokračoval citací trestního příkazu, jímž byl odsouzen za neplacení výživného.

Po tomto úvodu a řádném poučení Aleš Novotný podrobil obž. Radovana Chaloupku výslechu k objasnění důvodů neplnění podmínek propuštění z vazby i k neplacení výživného. Pan obžalovaný se snažil své jednání obhájit. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že senát bude muset rozhodnout, zda jej ponechá na svobodě a dal mu příležitost k vyjádření. Pan obžalovaný ji nevyužil. Senát, státní zástupce ani obhájce neměli na pana obžalovaného otázky. Následovalo ověření jeho osobních údajů a životních podmínek. Soudce znova nabídl panu obžalovanému možnost vyjádření. Následovala porada s obhájcem, po které pan obžalovaný pronesl pár slov.  Předseda senátu pak nařídil přestávku na poradu senátu.

Po přestávce se obhájce začal hlásit o právo na vyjádření, ale předseda jej odmítl s odkazem na to, že vyhlašuje usnesení. Když se obhájce nechtěl vzdát, nakonec mu pohrozil vyvedením ze soudní síně a posléze vyhlásil usnesení, jímž senát vzal obž. Radovana Chaloupku do vazby. Usnesení stručně odůvodnil : pan obžalovaný neplnil podmínky propuštění z vazby, návštěvy probační úřednice nahrazoval výmluvami, nevedl řádný život, přenáší odpovědnost za své jednání vždy na někoho druhého. Aleš Novotný využil usnesení i jako výstrahu všem ostatním obžalovaným.

Následovalo poučení o opravném prostředku. Státní zástupce se vzdal práva stížnosti. Předseda senátu poskytl panu obžalovanému možnost poradit  se s obhájcem. Po ní obhájce Stanislav Bruncko oznámil, že si pan obžalovaný ponechává lhůtu pro vyjádření. Navrhl pak soudu, aby nahradil vazbu písemným slibem obžalovaného nebo případně peněžitou zárukou ve výši 50 tis. Kč a pokusil se písemný slib krátkou cestou založit do spisu. Soudce jej odmítl s tím, že jde o  úkony, jež by byly na místě v jednání, které předcházelo rozhodnutí senátu. Vysvětlil, že obhájcův návrh by mohl případně vyložit jako žádost o propuštění Radovana Chaloupky z vazby, která je ale nepřípustná, protože usnesení o uvalení vazby dosud nenabylo právní moc. Do jednání pak vstoupil s námitkou podjatosti soudce vůči obž. Radovanu Chaloupkovi Michal Pokorný, obhájce obž.SAZ. Důkaz podjatosti spatřoval v tom, že soudce odmítl od obhájce převzít písemnou nabídku slibu pana obžalovaného a také ve způsobu, jakým toto učinil. Obhájce Stanislav Bruncko se k jeho návrhu připojil. Předseda senátu se vyjádřil, že senát rozhodne o námitce podjatosti obvyklým způsobem a současně připraví předání pana obžalovaného Radovana Chaloupky do vazby.  Informoval se pak, kdo má být informován o uvalení vazby a zda má pan obžalovaný zdravotní problémy. Pak nařídil přestávku k poradě senátu o námitce podjatosti s tím, že všichni mimo obž. Radovana Chaloupky opustí síň. Žádost obhájce o poradu s obžalovaným zamítl s tím, že jednání bylo přerušeno. Když se pak obhájce navíc pokusil vrátit panu obžalovanému jeho mobilní telefon, vysloužil si příkaz „ven!“ Přivolaní policisté nasadili panu obžalovanému pouta a odvedli jej do vazby.

Přechod od „odposlechové selanky“ k odvedení pana obžalovaného do vazby byl hodně drsný zvláště vzhledem  k tomu, že se vše odehrálo v adventním čase.

Jak se dalo očekávat, po přestávce předseda senátu vyhlásil usnesení, jímž se prohlásil za nepodjatého. V této souvislosti rozebral procesní  postup obhájce v tom smyslu, že jeho kroky byly vadné, takže jejich odmítnutí nemůže být hodnoceno jako projev podjatosti. Samozřejmě strany řízení  poučil o možnosti podání stížnosti. Státní zástupce se práva stížnosti vzdal, oba navrhovatelé podali stížnost na místě. Stanislav Bruncko současně oznámil, že jeho klient nesouhlasí s tím, aby jednání probíhalo v jeho nepřítomnosti. V odůvodnění stížnosti rozšířil námitku podjatosti i na svou osobu. Předseda senátu pak vyhlásil další usnesení, jímž předal obhájce Stanislava Bruncko k projednání orgánem České advokátní komory za to, že v době, kdyby bylo přerušeno hlavní líčení a nebyla mu povolena porada s klientem, nerespektoval soud a přistoupil k němu, aby mu předal mobilní telefon. Státní zástupce se vzdal práva stížnosti, Stanislav Bruncko podal stížnost. Vysvětlil, že o přestávce mu pan obžalovaný umožnil poslech na telefonu záznamů rozhovorů s probační úřednicí . Podle dohody měl mu telefon vrátit po vstupu do soudní síně. Došlo pak k další polemice mezi předsedou senátu a obhájcem, který se dožadoval další porady s klientem. Předseda senátu nařídil další přestávku.

V souhrnu  k této překvapivé a vzrušivé části hlavního líčení podotýkám, že jako externí nezávislý pozorovatel a laik, navíc neobeznámený s věcí obž. Radovana Chaloupky do podrobností, bych považoval za nepatřičné, kdybych se měl vyjádřit k přiměřenosti rozhodnutí o uvalení vazby k proviněním pana obžalovaného. O tom ostatně rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud pan obž. Radovan Chaloupka skutečně podá stížnost proti usnesení o uvalení vazby. Pokud se týká konfliktu mezi obhájcem Stanislavem Bruncko a předsedou senátu, musím zdůraznit, že Radovan Chaloupka  nebyl připraven na to, že se od soudu nevrátí domů na Vánoce, takže vývoj jednání byl pro něj skutečnou pohromou. Obhájce se pak zoufale snažil jej zachránit. Mám však obavy, že z hlediska procesního práva ve sporech s předsedou senátu tahal za kratší konec provazu.

Nehledě na to konstatuji, že projev Stanislava Bruncko byl v každém okamžiku zdvořilý, tichý až něžný. Naproti tomu předseda senátu s ním jednal vrchnostensky. Vyvrcholilo to pokynem „ven !“ Pro jeho chování to je příznačné. Měl jsem možnost sledovat výkony osmi trestních soudců Krajského soudu v Brně a dovoluji si konstatovat, že Aleš Novotný se od ostatních liší zbytnělou potřebou předvádět svou moc a nadřazenost a někdy i ponižovat účastníky řízení.

V závěrečné části hlavního líčení předseda senátu vyhlásil usnesení o vyloučení věci obž. Radovana Chaloupky do samostatného řízení. Za této situace pak byl v jeho nepřítomnosti proveden výslech opakovaně předvolávaného a nyní eskortou předvedeného svědka Strouhala.  Svědek se vyjádřil, že nikoho z obžalovaných nezná. Pracoval s člověkem, jehož jméno neprochází obžalobou a jako jednatel společnosti s ručením omezeným  plnil obvyklé úkony „bílého koně“. Vybíral milionové částky z bankovních účtů a odevzdával je. Připustil, že zná pana Kadiče, který u tohoto soudu vystupoval jako svědek a také působil jako „bílý kůň“. Svědek Kadič jej ale označil za osobu, která jeho činnost organizovala. Svědek  byl v této věci opakovaně vyslýchán policií, ale dosud mu nebylo sděleno obvinění. Nebyl stíhán ani společně s další osobou.

K jeho výpovědi neměl otázky senát ani státní zástupce.  Na otázku obhájce Daniela Teleckého upřesnil období, v kterém provozoval svou činnost. Pak jej zpovídal obž. Petr Moštěk, který se dožadoval upřesnění časového úseku, v němž vykonával svou činnost. Zjišťoval pak, zda si svědek pamatuje jména firem, jež se vyskytovala na fakturách, které se mu dostaly do rukou, nebo jimž jeho firma dodávala zboží. Odpověď byla záporná. Opakovaný pokus předsedy senátu prověřit svědkovu  možnou znalost obžalovaných nebo firem P.P.S. či Ecoll Invest byl bezvýsledný.  Je zřejmé, že svědek nebyl přímým účastníkem obchodů obžalovaných.

Obž. Petr Moštěk ve vyjádření s uspokojením konstatoval, že svědek jej nezná a ani on nezná jeho. Poděkoval senátu, že se snaží hledat skutečné  pachatele krácení daně z přidané hodnoty. Požádal soud, aby předvolal jako svědky osoby, o nichž se svědek zmiňoval.

Také další jednací den byl docela rušný. Eskorta přivedla do soudní síně obž. Ladislava Mazuru a Radovana Chaloupku, oba v daném případě zastupované přítomným Stanislavem Brunckem. Předseda senátu otevřel jednání vyhlášením usnesení, jímž opět vrátil věc obž. Radovana Chaloupky (včera vyloučenou do samostatného řízení) do společného řízení. Vysvětlil mu pak, že soud nadále vyhoví jeho přání zúčastňovat se všech jednání hlavního líčení.

Důležité bylo upozornění předsedy senátu na blížící se konec dokazování a jeho výzva, aby obžalovaní předložili své dodatečné  požadavky na doplnění dokazování, pokud nějaké mají. V té souvislost předseda senátu uvedl, že obž. Ladislav Mazura doručil soudu listiny k projednání a vysvětlil jeho předvedení nutností je provést v jeho přítomnosti. Nabídl je pak stranám k nahlédnutí, resp. k vyjádření, zda žádají jejich čtení. Nebyl o ně zájem, ani o vyjádření   k nim.  Obž. Ladislav Mazura pak na vlastní žádost opustil soudní síň.

Po něm požádal o propuštění ze soudní síně i obž. Radovan Chaloupka, což předseda senátu vnímal jako obstrukční jednání a zkoumal důvody změny jeho postoje proti předchozí žádosti o umožnění přítomnosti při všech jednáních. Vysvětlení změny postoje působilo panu obžalovanému zřejmé potíže. Do toho se pokoušel vstoupit obhájce Stanislav Bruncko, jehož předseda senátu opakovaně rázně „posadil“. Když si pak Aleš Novotný s panem obžalovaným vyjasnil, že nemá žádné nároky stran provádění důkazů a nadále se nechce zúčastňovat hlavního líčení s výjimkou závěrečných řečí, povolil mu opuštění soudní síně.

Po krátkém vyřízení drobných požadavků obhájců následoval návrat k přehrávání telefonních odposlechů.

Dne 11. prosince 2019 zapsal předseda senátu do protokolu předložení ústavního znaleckého posudku  obhájcem obž. SAZ Michalem Pokorným. Přešel pak opět k  přehrávání  odposlechů telekomunikačního provozu, jež vyplnilo zbytek jednacího času. Nic jiného se neodehrálo.

Obecně v průběhu obou bloků jednání měly odposlechy telekomunikačního provozu velmi významný podíl na využití jednacího času. Nezaznamenal jsem v nich nic závadného. Převážně se týkaly různých provozních záležitostí včetně sjednávání schůzek, jednání o cenách apod. Mimo jiné z nich vyplývá, že obchodování společností P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade nebylo z organizačního hlediska procházkou růžovou zahradou a vztahy mezi manažery nebyly zcela bezproblémové.  Slovník   některých pánů při sporech byl květnatý a ani v hovoru se spolupracovnicí se nekrotili. Během obou bloků nikdo z obžalovaných nepodal vyjádření k slyšeným odposlechům  .

Hlas obž. SAZ zazněl v několika obsahově nezajímavých záznamech, přehrávaných dne 10. prosince 2019. Naproti tomu zajímavější byly záznamy, přehrávané dne 11.prosince 2019. V některých obž. SAZ mluvil slovensky.  Pokud se dohadoval s dlužníky, dokázal i zvýšit hlas či hrozit trestním oznámením. Až komický byl jeho rozhovor se zájemcem o komunikaci, který nemluvil slovensky, ale  patrně bělorusky, nicméně se vehementně dožadoval jednání. Velmi se zlobil, když jej obž. SAZ odbyl s tím, že mu z jeho pověření zavolá někdo jiný.

V záznamech, na  nichž obž. SAZ mluvil česky, se vedle bezvýznamných rozhovorů vyskytuje několik dlouhých debat, v nichž se pan obžalovaný projevuje jako důrazný až agresivní rádce ve sporech s budoucími smluvními partnery a dlužníky.

Po vyčerpání programu jednání dne 11.prosince 2019 předseda senátu odročil pokračování hlavního líčení na den  24. února 2020, kdy začne další třídenní blok jednání.

==================================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

„HOROROVÝ“ ROZSUDEK

Dne 17. prosince 2019 dospěl u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně k druhému prvostupňovému rozsudku proces, vedený senátem Radomíra Koudely, o němž jsem opakovaně psal jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. Je to příběh věřitele Jaroslava Novotného, který údajně za účelem zajištění úhrady své pohledávky ve výši 376 milionů Kč nechal mohovitého dlužníka Pavla Buráně dopravit násilím do svého domu a tam jej pod hrozbou střelnou zbraní u hlavy a injekční stříkačkou s neznámou kapalinou u krku přinutil k podpisu listin, jimiž si  zajistil svůj nárok. Po skončení podpisu listin se dlužník s věřitelem opili a věřitel dovolil, aby hromotluckého dlužníka odvezla domů jeho autem drobná manželka-spolupachatelka. Na pomoc k uskutečnění vydírání si věřitel  měl najmout komando čtyř „zakuklenců“,  z nichž toliko tři se podíleli na přepadení a převozu dlužníka.

Před soudem tedy stanul věřitel Jaroslav Novotný s manželkou Jaroslavou Novotnou. S nimi tři „únosci“, získaní na Slovensku: Matěj Janečka, Artur Žilin, Robert Sádecký. Čtvrtého „zakuklence“ se nepodařilo identifikovat, proto se o něm v průběhu vyšetřování téměř nemluvilo. Matěje Janečka soud zprostil obžaloby hned v prvním rozsudku. Policie nikdy nevysvětlila, proč dodala jako svědky právě tyto obžalované, kteří původnímu popisu Pavlem Buráněm neodpovídali a všichni měli na danou dobu alibi, byť v jednom případě dosti podivné.

 Obž. Jaroslav Novotný měl jít do vězení na osm let a měl zaplatit peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Jeho manželce soud uložil pět  let odnětí svobody a oběma zbylým „únoscům“po sedmi letech.

Tehdy jsem se v článku z 30.března 2018 vyjádřil o rozsudku s pochybnostmi a projevil jsem naději, že jej odvolací soud zruší. V tomto ohledu jsem měl pravdu. Zrušující usnesení odvolacího soudu bylo přímo zdrcující. Odvolací soud uložil soudu 1.stupně, aby se přestal zabývat „úhelným kamenem dokazování“, jímž bylo tvrzení, že pan obžalovaný si sám poslal údajný dopis od pana poškozeného, ale aby se hlavně soustředil na prověření věrohodnosti pana poškozeného Pavla Buráně.

Rozsudek ze 17.prosince 2019 ve mně vzbuzuje ještě větší pochybnosti než ten předchozí. Proti němu se zásadně liší v hodnocení důkazů o účasti zbývajících dvou „zakuklenců“, jež zprostil obžaloby. Senát je prý sice přesvědčen, že se s největší pravděpodobností jedná o skutečné pachatele, ale nemaje dostatek důkazů, musí je zprostit. Přesto dále věří, že pan poškozený Pavel Buráň byl na silnici zastaven trojicí nepravých policistů a násilím dopraven do domu Novotných. Potvrzením mají být výpovědi svědků, kteří měli projíždět kolem a vidět zmíněný zásah. Jejich svědectví se sice navzájem zásadně rozcházejí, ale to soudci nevadí – svědci se prostě v podrobnostech tak trochu mýlili, a to se stává. K tomu soud odmítl provést důkaz výslechem bývalého taxikáře, který oznámil písemně s ověřeným podpisem obhájci pana obžalovaného Jaroslava Novotného, že mu pan poškozený nabízel 100 tis. Kč za svědectví  o tom, že jel náhodou kolem a zásah viděl. Z lokalizace pohybu mobilního telefonu pana poškozeného vyplývá, že od svého pracoviště vyjel ve směru  k bydlišti, nikoli k domu obžalovaných.  Prostě: k únosu a ohrožování pana poškozeného podle senátu došlo, jen není známo, kdo to provedl.

Pobavilo mě, když předseda senátu odbyl konstatování revizního znalce o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana poškozeného výrokem, že s ním únosci zacházeli opatrně. Sám pan poškozený ale vypovídal, že následkem škrcení nemohl dýchat a upadal  do bezvědomí. Podle znalce zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu nakládání s ním při únosu. Někdo se zřejmě tak trochu mýlil, ale není jasné, zda to byl pan poškozený, znalec, nebo soud.

Pavla Buráně, který jako jediný viděl své „únosce“, soud považuje za věrohodného. Nepřihlíží k tomu, že bezprostředně po údajném napadení mluvil o Ukrajincích a troufl si poznat jen jednoho z nich, ale později s naprostou jistotou poznával  výše uvedené jak při nezákonné rekognici podle fotografií, tak při rekognici  in natura, ač policií předestření obžalovaní původnímu popisu neodpovídali. Když vyšlo najevo, že jej neunesli Ukrajinci, tvrdil, že útočníci „hútorili“. Ale v soudní síni nemluvili ani ukrajinsky ani nějakou podivnou slovenštinou. A pak mu je nakonec soud zprostil. Asi se pan poškozený při obou rekognicích tak trochu mýlil.  Nebo se zmýlil soud, když je zprostil ? 

Předseda senátu při odůvodnění rozsudku připustil, že jeho výrok v původním rozsudku,

že úhelným kamenem dokazování je zjištění, že údajný dopis Pavla Buráně panu obžalovanému Jaroslavu Novotnému si pan obžalovaný napsal sám a vložil jej do paměti počítače dříve, než mu jej pošta doručila, byl nešťastný. Proti prvnímu rozsudku již nelpěl na předčasnosti vložení dopisu do paměti počítače, ale v zásadě nadále měl za prokázané, že dopis  sepsal pan obžalovaný, bez ohledu na to, kdy se tak stalo. Svůj názor opíral o  analýzu textu, provedenou posudkem znalkyně, opatřené agresivním zmocněncem poškozeného, exprokurátorem Petrem Dítětem. Znalecký posudek, obstaraný obhajobou, který vyzněl úplně jinak, soud odmítl, protože postrádal nějaké formální náležitosti.

Znalci z oboru kybernetiky a informačních technologií, které přivedl zmocněnec pana poškozeného Jiří Půček, šli při zkoumání paměti notebooku pana obžalovaného Jaroslava Novotného hodně do hloubky, zkoumajíce metadata souborů a hledajíce zbytky smazaných souborů. Našli ledacos, v žádném případě však stopy po původním textu dopisu, jenž by musel být primárně napsán v textovém editoru, aby se mohl později objevit ve formátu pdf. Chybí tedy objektivní důkaz, že dopis vznikl v počítači pana obžalovaného. Na základě vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, že vytažením a poskládáním obratů z archivovaných dokumentů lze napodobit styl vyjadřování téměř kohokoli. Tím ale nechci říci, že dopis skutečně napsal pan poškozený: mohl jej napsat kdokoli, kdo na tom měl zájem, nebo komu to bylo uloženo.

Tvrzení advokáta Jiřího Šabršuly, že v době ověřování podpisů na listinách žádné zakuklence neviděl, senát odbyl úvahami o jeho závislosti na panu obžalovaném a jeho potenciální vydíratelností. Svědectví jeho manželky, čekající před domem, o příjezdu muže, jehož popis by mohl svědčit panu poškozenému Pavlu Buráňovi, soud zneškodnil upozorněním, že jeho jméno nevyslovila.

Jedinou věrohodnou osobou mezi všemi jednajícími zůstává dle senátu pan poškozený Pavel Buráň. Soud při tom připouští, že jako dlužník se choval nepatřičně. To ale není podstatné, neboť předmětem trestního stíhání je použití násilí.

Zpochybňování závěrů soudu není zcela spravedlivé, protože soud „vaří“ z toho, co vytvoří policie a co dozorující státní zástupce propustí na jeho stůl. V tomto ohledu nelze přehlédnout některá pochybení, jež by stála za zájem spící Generální inspekce bezpečnostních sborů. Selháním policie bylo především nedostatečně doložené předvedení „zakuklenců“, kteří nakonec museli být zproštěni obžaloby, když totožnost čtvrtého nikdo nezjistil. Zarážející je i laxnost řízení vyšetřování. Na místo sice vyjela výjezdová skupina, ale na místo činu nedorazila. Policie se připravila o cenný důkaz nevyužitím záznamů z kamer na domě obžalovaných, o jejichž existenci věděla. Povolení k domovní prohlídce platilo pro období od 22.října 2014 do 22.listopadu 2014, ale prohlídku provedli až 11.prosince 2014, kdy záznamy na kamerových nosičích byly dávno přemazané. Na stranu obžalovaných padla výtka, že si měli nosiče dat z kamer ze dne spáchání činu uschovat pro svou obhajobu : proč by to dělali, když o zahájeném trestním řízení tehdy ještě nevěděli ? Současně nelze pominout nápadnou vstřícnost policie k panu poškozenému. Např. zpracovatel případu mu umožňoval nahlížení do spisu v době, kdy ještě proti němu probíhalo prověřování a na postavení poškozeného neměl nárok. Osobní styky mezi ním a policisty byly nápadně časté. Až komické bylo „zaúokolování“ policistů panem poškozeným k hledání bomby na veřejném záchodku, jež skutečně provedli  a ohlásili mu nulový výsledek. Bez zajímavosti není nelegálně pořízený videozáznam rozhovoru pana poškozeného se svědkem Kmentem, jenž byl proveden v soudní síni jako důkaz: jeho obsah je fakticky doznáním k mírnému korumpování blíže nespecifikovaných policistů.

Není bez zajímavosti, že někteří z vyšetřujících policistů opustili policejní sbor nebo se aspoň nechali přeložit  k jinému útvaru.

Předpokládám, že po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku se k námětu vrátím.

Na http://www.chamurappi.eu/stanoviska-a-petice/zprava-o-vyzve-spolku-chamurappi-prezidentovi-republiky/ se nachází zpráva spolku Chamurappi z.s. o výzvě panu prezidentovi k vyznamenání in memoriam příslušníka Vězeňské služby ČR nstrm.Petra Langa

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

OSTUDNÉ VÝROČÍ

Dne 18. prosince si vzpomenou tři obžalovaní z kauzy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spisovou značkou   3T 91/2011, že přesně před rokem vyslechli šestý zprošťující rozsudek, vynesený v pořadí třetím senátem, který se jejich věcí  zabýval. Nebude jim veselo, neboť stejně jako v případě předcházejících pěti rozsudků státní zástupce Jan Lelek pokračuje v díle, započatém jeho předchůdkyní Šárkou Pokornou, a opět podal odvolání, ačkoli ve srovnání s předchozími koly došlo k drobnému doplnění dokazování ve prospěch obžalovaných (vzhledem k dlouhé době trvání procesu se změna důkazní situace nedá očeávat). Případ se táhne  již osm let. Dva z obžalovaných byli postaveni mimo službu, což je citelná finanční újma. A při souhře státního zástupce a odvolacího senátu může řízení pokračovat do nekonečna, dokud se čtvrtý zákonný soudce pokorně nepodrobí vůli státního zástupce a předsedkyně odvolacího senátu.

Jako obvykle, o odvolání rozhodl senát Jaroslavy Liškové, tentokrát ve změněném složení než dříve. Rozsah spisu již překročil 4 tisíc listů, takže s ohledem na účast nových členů senátu by se dalo předpokládat, že seznamování s ním bude trvat delší dobu. Ale ve skutečnosti šlo všechno velmi rychle: od doručení odvolání státního zástupce uplynulo do vydání rozhodnutí pouhých třináct dní včetně sobot a nedělí. A se stanovisky obžalovaných  k odvolání se senát nezdržoval: obdržel je ve lhůtě, jedno jeden den před rozhodnutím, druhé dokonce až po něm, o třetím nemám přehled.

Obžalovaní dnes vědí, že odvolací soud rozhodl o vrácení jejich věci k sedmému projednání v pořadí čtvrtým senátem již 16. října 2019 a znají jméno svého čtvrtého zákonného soudce. Usnesení odvolacího soudu k nim ale dosud nedorazilo, takže nemají možnost případně se proti němu bránit.  

Předpokládám, že náklady na vedení tohoto procesu již překročily výši škody, která měla vzniknout trestnou činností.

Tento ping pong by hypoteticky mohla zastavit ministryně spravedlnosti Marie Benešová,  kdyby usnesení senátu Jaroslavy Liškové vystavila přezkumu Nejvyšším soudem ČR podáním stížností pro porušení zákona. Podobně jako před nedávnem exministr Robert Pelikán by ale sklidila kritiku aspoň části odborné veřejnosti, protože není obvyklé, že by se stížností napadalo rozhodnutí, jež není ukončující. Tato úvaha je ale zbytečná, protože bez písemného vyhotovení usnesení odvolacího senátu obžalovaní nemohou o podání stížnosti požádat.

Naproti tomu bez problémů by musela odborná veřejnost přijmout aboliční rozhodnutí prezidenta republiky. Nešlo by o klasické udělení milosti, protože jeho dobrodiní by směřovalo ve prospěch obviněných, kteří jsou de iure šestinásobně nevinní. Za těchto okolností by pan prezident mohl rozhodnout bez posouzení věci ministerskými úředníky. Návrh na udělení abolice skutečně na Hrad dorazil. Ale ředitel právního oddělení jeho kanceláře pojal věc formalisticky a odňal mu možnost okamžitého rozhodnutí odesláním doručené žádosti na ministerstvo.

Za daných okolností by mohla nějaká sázková kancelář vypsat sázku na počet rozsudků, jež ještě Obvodní soud pro Prahu 1 v budoucnosti vydá, popř. kolikrát ještě sehraná dvojice Jan Lelek a Jaroslava Lišková se pokusí vnutit svou vůli Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

ÚKLID PO „SOUDKYNI OLO“ LETOS NESKONČÍ

Dne 11. prosince 2019 proběhlo u senátu Jiřího Dufka zlínské pobočky Krajského soudu v Brně další kolo hlavního líčení ve věci bratří Lebánků & spol. Případem se původně zabýval senát kárně potrestané „soudkyně OLO“, tedy Ivety Šperlichové, který vyloučil záležitosti obž. Romana a Jana Šulyokových do samostatného řízení, zprostil obžaloby obž.  Jozefa Kajabu a rozhodl  o vině  a trestu ostatních obžalovaných. Ústavní soud uznal „soudkyni OLO“ za podjatou. Následně byla rozhodnutí jejího senátu v této věci zrušena a projednávání obžaloby probíhá znova od začátku před senátem Jiřího Dufka. Předcházející díl hlavního líčení jsem komentoval článkem Našel se „nezvěstný svědek.“

Dokazování se pomalu ale jistě přibližuje k závěru. Při jednání dne 11. prosince se soud vypořádal s listinnými důkazy. Zajímavostí byla mapa areálu překladiště, na které přijel kamion s tabákem. Obž. Ladislav Lebánek vysvětlil, že ji stáhl z internetu a nechal vytisknout na žádost ods. Romana Šulyoka. Za zmínku stojí vyjádření firmy Philip Morris, obsahující popis strojů, nalezených ve skladu, pronajatém ods. Romanu Šulyokovi. Na něj navazuje odhad ceny nalezených strojů, jehož údaje jsou podstatně nižší než údajná kupní cena,  udávaná Romanem Šulyokem. Dále bylo předloženo odborné vyjádření ke stopám, zajištěným při prohlídkách nebytových prostor na různých místech. Následovalo vyčíslení nároku poškozeného na úhradu škody. Obž. Ladislav Lebánek uplatnil k těmto listinám výhradu, že je pořídil poškozený, což snižuje jejich objektivitu.

Mezi listinnými důkazy bylo i přiznání ke spotřební dani s doprovodným dopisem obž. Ladislava Lebánka, jenž vysvětlil, že jejich firma Vltava Holding a.s. je jako skladovatel ze zákona odpovědná za odvedení spotřební daně z tabáku, proto předepsanou spotřební daň zaplatili, i když tabák nebyl jejich majetkem.

Pozoruhodné je vyjádření správce daně, podle něhož první odběry vzorků tabáku byly provedeny nezákonným postupem, proto bylo nutné je opakovat.

Účastníkům byla předložena také dokumentace k povolení sledování osob.

Součástí listinných důkazů je také dokumentace k žalobě Ladislava Lebánka proti ods. Romanu Šulyokovi na neplatnost dokumentů, které byli bratři Lebánkovi nuceni podepsat pod hrozbou násilí.

Velmi zajímavé je vyjádření společnosti, vlastnící kamion, jenž na překladiště v Němčicích na Hané přivezl 4 tuny tabáku. Uvádí se v něm, že v zájmovém období společnost uskutečnila několik desítek přeprav do dané oblasti. Žádnou z nich neobjednal Ladislav Lebánek. Všiml jsem si, že chybí obdobné vyjádření ke jménu Romana Šulyoka, popř. jiného obžalovaného, jenž by mohl připadat v úvahu. Je možné, že soud se na Romana Šulyoka neptal, protože díky jeho vyloučení „soudkyní OLO“ z tohoto řízení to nepovažoval za účelné. Ods. Roman Šulyok je díky jejímu zásahu „z obliga“ a řízení nyní tendenčně směřuje pouze proti obž. Ladislavu a Janu Lebánkovi jako hlavním postavám mezi obžalovanými.

Tím bylo ukončeno čtení první části listinných důkazů. Konstatuji, že mezi nimi nebyla zpráva Pátracího odboru Celní správy o akci celníků, kteří monitorovali příjezd kamionu s tabákem na překladiště v Němčicích na Hané. Je ale možné, že ji předseda senátu předloží později. Je potěšitelné, že předvolal řidiče kamionu, i když ten sotva bude vědět, kdo objednal přepravu (když to nebyli Lebánkovi) či dokonce, komu patřil tabák.

Po čtení listinných důkazů předstoupil před soud svědek I.C., občan Slovenské republiky, navržený Ladislavem Lebánkem. Na otázku předsedy senátu odpověděl, že rozumí česky. Potvrdil, že zná bratry Lebánkovy. Seznámil se s nimi v r. 2012 v Bratislavě, kdy s nimi jednal o obstarání balicí linky na potraviny pro jeho firmu. Při dalším setkání ve Skalici jim předal vzorky rýže a balicích materiálů. Obchod nepokračoval, protože nabízená balicí linka neměla požadované parametry. Vyslýchala jej již soudkyně Iveta Šperlichová, které nabízel i listinné důkazy, jež odmítla.

Svědek pak čelil otázkám státní zástupkyně, přísedící a předsedy senátu, též některých obhájců, z obžalovaných Ladislava Lebánka. Obž. Ladislav Lebánek doplnil jeho výpověď  o upozornění na informace z výslechu svědka Štěpána, které jsou zaznamenány ve spisu.

Předseda senátu nelenil a nechal si pak od obž. Ladislava Lebánka vysvětlit nad plánkem areálu, jak to bylo s plotem, o němž tvrdil ods. Roman Šulyok, že jej musel přelézt, když se chtěl potají přiblížit ke skladu, v němž měl umístěny stroje.

Četl se také dražební protokol o dražbě lůžkovického areálu, v které jej společnost Vltava holding a.s. v r.1989 získala.

Za zmínku stojí informace předsedy senátu, že soud vyhověl požadavku obžalovaných a vyžádal si u Krajského soudu Praha  trestní spis ods. Romana Šulyoka, týkající se jím organizovaného násilí na bratrech Lebánkových. Soudkyně Iveta Šperlichová jejich požadavek odmítla, spokojila se s rozsudkem. Měl jsem neurčitý dojem, že měla jisté pochybnosti, zda se skutek stal. Mám ale k disposici dopis Romana Šulyoka, v němž uznává spravedlivost svého odsouzení a totéž jsem slyšel z jeho úst.

Se souhlasem stran přečetl předseda senátu čestné prohlášení svědka Johanna Erbena, že nikdy nepůjčil Lebánkovým finanční prostředky na pořízení lůžkovického areálu a není mu nic známo o tom, že by se někdy zabývali výrobou cigaret.

Pečlivý předseda senátu provedl revizi  odposlechů. Rozhodl se vyloučit z nich balast bez vztahu k projednávané věci. Část „užitečných“ odposlechů zařadil do programu hlavního líčení dne 11. prosince, zbytek strany vyslechnou až na únorovém pokračování hlavního líčení. Z odposlechů, provedených při tomto hlavním líčení, je zřejmé, že policie sledovala dění ve skladu v Lůžkovicích již v měsíci květnu 2012, tedy dosti dlouho před zátahem policistů a celníků. Mimo jiné se v některých z nich hovořilo o zajištění výroby razidla podle požadavků Romana Šulyoka, v jiných se domlouvala výprava na houby. K některým odposlechům podal vysvětlení obž. Ladislav Lebánek. Ohradil se proti tomu, že domlouvání výpravy na houby policie vykládá jako projednávání přípravy nákupu tabáku. Podpořil ho obž. Jozef Kajaba, vášnivý houbař. Jednání o půjčku eur na zakoupení auta z Německa policie vykládá jako obstarání prostředků na nákup tabáku, ač částka by na zaplacení čtyř tun ani zdaleka nestačila.

Po vyčerpání připravených záznamů z odposlechů telefonických rozhovorů předseda senátu odročil hlavní líčení na dny 11. a 12. února 2019. V tomto bodě jednání ještě stále není známo, co věděla Celní správa o přepravě tabáku, jehož příjezd monitorovala osádka jejího auta, zejména, zda znala jeho majitele a objednatele přepravy. Stále mám dojem, že orgánům činný v trestním řízení (nejen předsedovi senátu) tyto informace nescházejí.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

NAPĚTÍ PŘED BOUŘÍ V „HOROROVÉM“ PROCESU

Ve středu 12. prosince 2019 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně před senátem Radomíra Koudely hlavní líčení ve věci proti manželům Novotným & spol., o které jsem opakovaně psal jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. V předchozím článku jsem se zmínil, že počínaje líčením ze dne 18.listopadu 2019 vyvstaly v řízení zádrhele, které zmařily záměr předsedy senátu ukončit věc vynesením rozsudku nejpozději dne 25.listopadu 2019. Jejich hlavním původcem byl pilný zmocněnec pana poškozeného, advokát Jiří Půček, jenž nabídl soudu k projednání nové listinné důkazy, mezi nimi znalecké posudky obsahu paměti počítače obž. Jaroslava Novotného a komentář k nim. Účelem jejich opatření byl zřejmě  pokus o  podporu domněnky státního zástupce a předsedy senátu, že pan obžalovaný si sám poslal dopis, jímž měl pošk. Pavel Buráň projevit vůli k urovnání jejich vzájemných vztahů.

Důkazem v tomto ohledu mělo být vložení kopie dopisu do paměti počítače  dříve, než jej pošta doručila. Této domněnce jsem se vysmál v článku, jímž jsem komentoval rozsudek senátu Radomíra Koudely. Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že nositelé této domněnky mají nedostatečné znalosti o práci s počítačem. Při poslechu zvukového záznamu z líčení ze dne 25. listopadu 2019 jsem se v tomto přesvědčení upevnil a navíc jsem je rozšířil i na některé obhájce. Zaujalo mě mimo jiné, že se nikdo nezamýšlel nad zázrakem vložení do paměti počítače skenokopie nedoručené obálky s datem podání k poštovní přepravě. Pobavilo mě, když se předseda senátu tázal, zda lze rozeznat skenované soubory od psaných.

Úvodní část hlavního líčení dne 11. prosince 2019 patřila znalcům z oboru informační technologie a kybernetiky, kteří nezávisle jeden na druhém prozkoumali bitovou kopii obsahu počítače obž. Jaroslava Novotného. Jednoho z nich opatřil obhájce, druhého zmocněnec pana poškozeného. Jejich závěry nebyly ve všech podrobnostech shodné, nicméně v nejhorším případě z nich lze vyvodit, že případnou manipulaci se záznamem dopisu v počítači nelze prokázat, takže při použití zásady „in dubio pro reo“ nelze s jistotou tvrdit, že pan obžalovaný Novotný vložil soubor do počítače dříve, než mu pošta dopis doručila.

Znalci byli podrobeni výslechu a vyjádřili se vzájemně ke svým posudkům. Nedošlo mezi nimi ke sporu. Předseda senátu kroužil otázkami kolem domněnky o vložení souboru  do paměti počítače před doručením zásilky poštou v naději, že snad přece jen najde oporu pro svou utkvělou představu. Jasného stanoviska se ale nedomohl. Stejně si vedl zmocněnec pana poškozeného.

Po vystoupení znalců dostaly strany možnost podat návrhy na doplnění dokazování. Senát Radomíra Koudely všechny návrhy zamítl se zdůvodněním, že má již dost poznatků na to, aby mohl rozhodnout. Předseda senátu pak vyzval k závěrečným řečem.

Státní zástupce Petr Matoušek si se závěrečným návrhem nedělal těžkou hlavu. V podstatě setrval na argumentaci obžaloby a svého závěrečného návrhu z „prvního kola“. Připustil pouze, že k usvědčení „únosce“ Roberta Sádovského nelze použít pachovou stopu a připomněl předsedovi senátu, že podle názoru odvolacího soudu v tom případě jej nelze považovat za pachatele trestného činu. Zproštění mu ale výslovně nenavrhl. Vyslovil pak přesvědčení, že výše zmíněný „smírčí“ dopis skutečně nepsal pan poškozený Pavel Buráň. Dále znectil notářku, vyslýchanou jako svědkyni. K jejímu svědectví o pravosti vidimace určité důkazní listiny podotkl, že i notáři páchají trestnou činnost. Navrhl pak, aby soud odsoudil obžalované přibližně stejně jako v „prvním kole“.

Předseda senátu byl s jeho výkonem jistě spokojen, protože asi se s ním aspoň částečně shodoval v názorech a navíc jeho vyjádření bylo stručné. Další řečníci mu již důvod ke spokojenosti neposkytli.

Filip Opatřil, obhájce obž. Jaroslava Novotného vyhodnotil ve velmi dlouhé řeči jednotlivé body obžaloby, závěrečné řeči žalobce a nové poznatky z dokazování takovým způsobem, že z nich nic použitelného k usvědčení obžalovaných nezůstalo. Opíral se při tom o závěry odvolacího soudu. Leitmotivem jeho úvah bylo zpochybnění věrohodnosti pana poškozeného, směřující k vyvození závěru, že si obsah trestního oznámení vymyslel a ve své argumentaci se uchyloval ke lžím. Skutečnost je taková, že vzájemné srovnání různých jeho vystoupení od trestního oznámení až po poslední výslech před soudem odkrývá zásadní nesrovnalosti. Výpovědi svědků, kteří měli vidět jeho únos na silnici, se od sebe navzájem liší natolik, že vyvolávají pochybnost, zda se na silnici vůbec něco stalo. Zranění na těle poškozeného neodpovídají popisu zacházení s ním únosci. Tvrzení, že nemohl splácet dluh pro nedostatek finančních prostředků je v zásadním rozporu se skutečností, že v sledovaném období investoval přibližně půl miliardy Kč. K tomu se přiřazují svědectví důvěryhodných osob, že žádné zakuklence v domě Novotných neviděli. Další řečníci pak spíše paběrkovali ve stejném smyslu. Za pozornost stojí upozornění pana obžalovaného Novotného, že za předpokladu, že by došlo k obžalobou popsanému násilí, nedovolil by své drobné manželce, aby odvezla opilého mohutného  pana poškozeného jeho autem domů.

Zmocněnec pana poškozeného se přednesení závěrečné řeči vyhnul. Místo toho nabídl předsedovi senátu její rozsáhlé písemné vyhotovení. Byla tím hrubě porušena zásada ústnosti řízení. Pan advokát byl ale natolik korektní, že dokument poslal elektronickou poštou obhájcům. Jeho postupu se nedivím: jeho závěrečná řeč by zcela jistě vyvolala pohoršení obhájců, kteří by se na místě dožadovali práva na vyjádření a beztak nezvykle dlouhé jednání by se k nelibosti předsedy senátu ještě více protáhlo. Převážná část obsahu je ovšem analýzou obchodněprávních vztahů pana poškozeného a pana obžalovaného Novotného, vedenou tak, aby bylo každému jasné, že jeho mandant nemohl mít motivaci k vymyšlení akce ke kriminalizaci nepříjemného věřitele a naopak by chamtivý věřitel mohl mít  motiv k použití násilí za vymáhání své pohledávky.

Taktika pana zmocněnce je jako důkaz vysoké úrovně  jeho profesionality obdivuhodná a zasluhuje ocenění, byť o korektnosti jeho postupu lze pochybovat a obhajobu a  obžalované nepotěšil: až v závěru řízení zahlcuje soud překvapivými důkazy-nedůkazy a zejména se zabývá obchodněprávním pozadím konfliktu mezi oběma bývalými společníky, když soud jejich obchodní spor nemůže řešit. Jeho úsilí o dosažení odsouzení odpůrce jeho klienta je daleko intenzivnější než snažení státního zástupce, jenž de iure hájí zájem státu. Objem informací, jež tímto způsobem pár dní před vyhlášením rozsudku vnutil soudu, je tak velký, že pochybuji o jeho zvládnutelnosti ve zbývajícím čase.

Pro mne jako pozorovatele bylo zajímavé sledovat i reakce předsedy senátu a přísedících. Oba přísedící sledovali celé jednání s napjatou pozorností, což nebývá u našich soudů samozřejmostí. Pokud se týká předsedy senátu, občas se mi zdálo, že výrazem tváře dával najevo obhájci, že jeho námaha je nadbytečná, protože má o všem jasno.

V každém případě obžalovaní mají důvod očekávat vyhlášení rozsudku v nejistotě a s napětím.

==================================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http:/kéké/www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

K OTÁZKÁM VÁCLAVA MORAVCE Z 8.12.2019

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně  loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože.

Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce dne 8.prosince 2019 se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru : Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí.

Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí.

Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Václava Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů.

Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO.

Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše  již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol.

Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby.

Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny.

Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí ?

Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky.  Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl  nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého  názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná.

Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů.

Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než v druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie.  Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací.

Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“.Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu.

Posléze  debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování.

Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organizmy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplat|ňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu.

Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala  na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše.

Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389