JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH II

Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázejících žalobců Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

K prvnímu mému setkání s ním došlo v r.2014 v kauze, která se týkala údajného podvodu podnikatelského klanu Zemků při získání licencí  k provozování dvou fotovoltaických elektráren. Zlomyslný žalobce Radek Mezlík k údajným „solárním podvodníkům“ přihodil Alenu Vitáskovou, tehdy předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), a její podřízenou Michaelu Schneidrovou. Obvinil je ze zneužití pravomoci jednáním ve prospěch Zemků. Přičleněním k údajným podvodníkům jim způsobil značné trápení: podstatná část soudního jednání se jich vůbec netýkala, ale musely se zúčastňovat hlavního líčení a platit obhájce. Hlavní líčení začalo v červnu 2014. Obě prožily šok z uložení trestu 8,5 roku odnětí svobody. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud. Michaela Schneidrová takové  štěstí neměla. Musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.S. v „domě smutku“ na případné adrese Rozkoš 990. Mohl ji zachránit vyhověním žádosti o milost spolku Chamurappi prezident Miloš Zeman. Přestože ji podporoval Jaromír Soukup přímluvou v pořadu Týden z prezidentem, nevyhověl: řídil se radou hradního právníka Václava Pelikána, který ji dokonce nařkl z pozdního nástupu do vězení.  Vysvobodil ji po sedmi měsících Nejvyšší soud ČR senátem předsedy Vladimíra Jurky, který rozhodl, že jednání  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové nebylo trestným činem. Celý proces  skončil pro Alenu Vitáskovou až v r. 2019, avšak pro Michaelu Schneidrovou díky zlomyslnosti žalobce Radka Mezlíka až v r.2020. 

Přičleněním věcí obou obžalovaných k řízení proti „solárním podvodníkům“ žalobce mimoděk vytvořil test úrovně „neomylnosti“ jak své, tak soudce Aleše Novotného. Obžaloba  a prvostupňové rozsudky nad oběma výše zmíněnými dámami byly zřejmě nesmyslné. Máme věřit, že soudce, který byl usvědčen vyššími justičními orgány z mylného rozhodování v jejich věci, ve věci „solárních podvodníků“ rozhodoval nestranně a neomylně ? 

Na otázku se pokusili odpovědět záporně  právníci obětí, kteří v následné analýze nalezli v prvostupňovém rozsudku a ve způsobu vedení řízení řadu chyb. Analýzu mám k disposici. Ale o tom až příště. 

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/ 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PROČ NĚKDY ZADRHÁVÁ GIBS ? ČÁST IV.

Jednání s příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) bývá bezkonfliktní, příjemné. Je na nich znát, že prošli výběrem, a vyšší vzdělanost. Právě proto se zamýšlím nad tím, proč je někdy obtížné, ne-li vůbec nemožné, přimět je k pronásledování  nepravostí příslušníků ozbrojených sborů. Mé pochybnosti příslušníci GIBS a státní zástupci obvykle označují za nepodložené spekulace. 

Postupně jsem dospěl k názoru, že část nesnází souvisí s územní organizační strukturou výkonných složek. V krajských městech vznikají klubka místních složek orgánů činných v trestním řízení, jež často propojují neformální mezilidské vztahy. GIBS má speciální povahu: v rámci přirozené obměny příslušníků mohou do něj přicházet policisté z útvarů, proti nimž by případně GIBS mohla vést řízení. Noví příslušníci GIBS by se mohli dostat do situace, v které by měli vyšetřovat bývalé kamarády. Státní zástupce příslušného krajského státního zastupitelství možná dozoroval činnost policie, která se později stala předmětem zájmu GIBS, a může se stát, že pro změnu bude dozorovat vyšetřování GIBS proti policistům, nad nimiž vykonával dohled. 

Zadrhávání GIBS může být v některých případech výsledkem tabuizace podezřelých, kteří se jinak těší dobré pověsti. Např. se dlouhodobě neúspěšně pokouším vyvolat trestní řízení proti policistům, kteří provedli v jisté kauze rekognice tak, že je lze podezírat, že umožnili poznávajícímu „poznat“ obviněné, kteří byli nakonec zproštěni obžaloby. Anomálie provedení rekognic jsou nápadné, ale příslušné orgány žádají, abychom věřili, že jsou výsledkem náhody a podezřelé policisty ani nevyzvali k podání vysvětlení. 

Za nejškodlivější příčinu považuji rozhodnutí nevyšetřovat, aby se spřátelená služba nedostala do potíží. Přiblížím to na příkladu, který jsem zmínil v několika článcích. 

Datum 21.srpna je v našem případě kritické, i když již v r.2012. Toho dne přijel na jedno moravské překladiště kamion se 4 tunami řezaného tabáku. Čekal na něj místní přepravce s pomocníky, kteří tabák přeložili na jeho vozidlo. Nebyli sami. Čekala také skupina příslušníků Pátracího odboru Celní správy, kteří bedlivě sledovali dění a pořídili videozáznam. Nezajímali se o totožnost řidiče, o doklady od vozidla, od nákladu, ale o místního přepravce a jeho pomocníky. 

Z toho, že celnici byli na místě a kromě pořízení videozáznamu se o nic jiného nezajímali, vyplývá, že jim někdo předem avizoval příjezd kamionu. Jistě věděli, kdo to byl. Zřejmě také věděli, čí je kamion, kdo je řidič,  kdo objednal přepravu a komu patří tabák. Pokud snad cokoli  z toho nevěděli, mohli se toho snadno dopátrat. Od přepravce by se dověděli, kdo přepravu objednal. Od objednávajícího by se dověděli, komu patří tabák a zda je zdaněný. Toto vše jsou nesmírně důležité informace, které byly nezbytné pro pozdější objektivní vyšetření podezření na spáchání trestného činu krácení daně. Do dnešního dne je neobdržely ani orgány v předsoudní fázi řízení, ani soud, ale lidé, o jejichž vině jako laik pochybuji, byli odsouzeni, protože je nemohli použít ke své obhajobě. 

Sledujme, co se dělo dál. Přepravce vozidlo s tabákem nejdříve někde zaparkoval. Až 23.srpna 2012 dopravil tabák do skladu společnosti Vltava holding a.s. v Lužkovicích (v blízkosti Zlína), a to do části, kterou si „per huba“ pronajal pro uskladnění strojů na výrobu cigaret recidivista Roman Šulyok. Dne 26.srpna 2012 se měla uskutečnit schůzka Romana Šulyoka s Ladislavem Lebánkem, statutárním představitelem Vltava holding a.s. Na ní mělo dojít k jednání o vyklizení skladu. Roman Šulyok sice do areálu přijel, ale ke schůzce již nedošlo. Do skladu vpadlo komando celníků a policistů. Zadrželi přítomné dělníky, kteří pracovali na zprovoznění strojů a snad i na nějaké výrobě. Všichni putovali do cely předběžného zadržení. K nim se s malým zpožděním připojili bratři Ladislav a Jan  Lebánkové, představitelé Vltava holding a.s. , pro které si přijeli celníci domů. Celníci věděli o přítomnosti Romana Šulyoka, ale jako jediného jej nechali odjet. Všichni zadržení byli po podání vysvětlení propuštěni. Byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z nezaplacení daně, nedovolenou výrobu padělků cigaret Marlboro a poškozování majitele obchodní značky. Ty jsou ovšem neveřejné a podezřelí se dovídají jen o úkonech, kterých se přímo účastní. 

Až 11. října 2012 se za bratry Lebánkovými vydal vedoucí zásahu z 26.srpna 2012, celník Zbygniew Byrtus, aby jim předal protokol o prohlídce ve skladu. Z něj se dověděli, že se ve skladu nachází řezaný tabák a cigarety. Zjištění, že v jejich objektu se skladuje tabák neznámého majitele, který se k němu zřejmě v současnosti nehlásí, je znepokojilo. Režim vybírání spotřební daně u tabáku je velmi přísný: daň lze vybírat  nejen od majitele, ale i od přepravce nebo skladovatele a sankce za nezaplacení jsou tvrdé. Lebánkové nečekali, až jim správce daně jako majitelům skladu vyměří daň a zaplatili ji jako fyzické osoby. Správce daně je ale písemně vyzval, aby daňové přiznání vzali zpět, protože se plátci daně nikdy nestali. Peníze jim vrátil, vyměřil daň skladující společnosti Vltava holding a.s. a ta ji rovněž obratem zaplatila.  Nemělo to ale vliv na jejich stíhání pro krácení daně. 

12. července 2013 pak vydala vyšetřovatelka pražské kriminální služby Šmidbergerová sdělení o zahájení trestního stíhání, z něhož se dověděli, že jsou stíháni pro krácení daně, nepovolenou výrobu cigaret a poškozování obchodní značky Marlboro. Zaplacení daně jejich vinu nesnížilo. Následovala obžaloba z 10. června 2015 státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Ivy Bicanové, v které již byli obžalováni z výše zmíněných prohřešků bratři Lebánkové společně s Romanem Šulyokem a několika dalšími osobami Zajímavá byla obžaloba slovenského občana Józefa Kajaby, jenž měl Lebánkům obstarávat dodávky tabáku. 

Obžaloba je skutečně výjimečné literární dílo. Důkazem její úrovně je vložení na str. 9 a 10 do výpovědi obž. Jana Lebánka přepisu části protokolu z výslechu Romana Šulyoka v Německu, kam se dostal kvůli jiné trestné činnosti. 

Žalobkyně sice oslovila Městský soud v Praze, ale  dohodou mezi soudy věc nakonec napadla zlínské pobočce Krajského soudu Brno. Ujal se jí senát předsedkyně Ivety Šperlichové, která se později proslavila odsouzením nevinného Michala Šnajdra k desetiletému trestu. Paní předsedkyně převzala nekriticky jako zjevenou pravdu, že tabák, který přivezl kamion 21.srpna 2012, patřil Lebánkům. Nevadilo jí, že Celní správa o vlastníkovi tabáku nepodala žádné důkazy kromě přepisů odposlechů, jež při přezkumu soudem neobstály: týkaly se něčeho jiného. Obž. Józefa Kajabu, jenž měl Lebánkům obstarávat tabák, zprostila obžaloby, zatímco Lebánky odsoudila k nepodmíněným a peněžitým trestům. 

Předsedkyni senátu Ivetu  Šperlichovou uznal Ústavní soud za podjatou. Proto byl její rozsudek zrušen a případ jí byl odebrán.  Celý proces proběhl znova před senátem předsedy Jiřího Dufka, který v podstatě kopíroval postupy své kolegyně. Věnoval ale větší pozornost záhadě kamionu. Nevyužil možnosti, nabídnuté Generální inspekcí bezpečnostních sborů, aby podal trestní oznámení na Pátrací odbor Celní správy, ale vedl s ním bezvýslednou komunikaci, z které se nic nedověděl.

Na rozdíl od Ivety Šperlichové předseda Jiří Dufek rozdával jen podmíněné tresty. Stejně jako ona znova zprostil obžaloby Józefa Kajabu. 

Skutečnost je taková, že po 11 letech od příjezdu kamionu stále není známo odsouzeným ani soudu, kdo byl skutečným majitelem tabáku, kdo objednal a zaplatil jeho přepravu. Zdá se, že to ani nikdo vědět nechce. Ze skutečnosti, že Pátrací odbor Celní správy věděl o příjezdu kamionu předem a o jeho náklad a další náležitosti se nezajímal, jako laik vyvozuji podezření, že došlo k provokaci, která měla ospravedlnit vpád do skladu a kriminalizaci bratrů Lebánkových. V každém případě Celní správa od r. 2012 zadržuje informace, jež jsou důležité pro posouzení viny obžalovaných. Je to nekorektní nejen vůči nim, ale i vůči soudu. GIBS ale o zjevně nezákonném jednání Pátracího odboru Celní správy nechce nic vědět a její zájem nelze probudit.

Dle mého laického názoru za utajování klíčových informací o kamionu a jeho nákladu před soudem by se měli odpovědní pracovníci Celní správy dostat před soud. Ještě horší by pro ně bylo prokázání, že se v srpnu r. 2012 dopustili provokace za účelem kriminalizace bratrů Lebánkových. Konstrukce obžaloby by pak asi vyžadovala zásadní opravu, možná by se úplně zhroutila. To ale GIBS nemůže dopustit, neb ostudu by měly všechny místní složky orgánů činných v trestním řízení. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

MINISTR U VÝSLECHU

Ministr Pavel Blažek patří k veřejným činitelům, kteří se ke spolku Chamurappi, popř. ke mně osobně, chovají přezíravě až nepřátelsky. Mám výhrady k činnosti jeho podřízených. Mohl bych mít škodolibou radost z jeho pronásledování.  Ale netěší mě to, a to z více důvodů, nejen kvůli němu osobně.

Počínaje Pavlem Němcem jsem měl příležitost jednat osobně se všemi ministry spravedlnosti s výjimkou Karla Čermáka, jehož jsem „nestihl“ a Marie Benešové, o kterou jsem nestál. Pavel Blažek nepochybně patří k těm lepším. Právě proto si ale myslím, že muž jeho inteligence, zkušenosti a širokého vzdělání by měl mít tolik hrdosti, aby tvrdě hájil nedotknutelnost svého soukromí. Setkal se náhodně se stoupencem agresora, nestýká se s ním pravidelně a není důvod předpokládat, že se přiklonil na jeho stranu. Dále  soudím, že útoky na něj mohou mít přesah do života každého z nás. Případ totiž signalizuje, že žijeme v profízlovaném prostředí, v němž si nikdo nemůže být jist úctou ke svému soukromí. Dále jsme se dostali do poměrů, v nichž někteří lidé jsou ocejchovaní a není radno se s nimi setkávat. Obě výše zmíněné okolnosti mi připomínají poměry, v nichž jsem žil zhruba 40 let.

Není také náhoda, že již podruhé zaznívá volání po jeho resignaci ze sporných důvodů: jeho odchod z vlády by ji oslabil. ODS by měla velké potíže při hledání kvalitativně rovnocenné náhrady. Dostala by se do podobné situace, do jaké se opakovaně propadal Andrej Babiš. Někomu by se možná oslabení vlády líbilo. Jde o to, komu ? Komu tedy slouží davy demonstrantů?

Zásadně jsem přesvědčen, že skutečně každý občan bez výjimky má právo, aby jej nikdo v jeho volném čase nefízloval a nemluvil do toho, s kým se baví. Politici nejsou výjimkou. Nehledě k tomu, že stykem s problémovými lidmi nasávají informace, jež mohou zhodnotit ve své činnosti. Informace, získané rozhovorem s nepřítelem, mají svou cenu. Nelíbí se mi proto, že redaktor České televize Daniel Takáč jednal s Pavlem Blažkem v Interview s nadřazeností a občas s posměchem, jako by měl před sebou neodpovědného darebáka. Vrcholem bylo upozornění, že by ministr měl resignovat, aby odešel se ctí. Během dlouholetého působení v roli justičního potížisty jsem byl svědkem desítek výslechů zločinců, ať již policisty nebo soudci. Daniel Takáč se choval k Pavlu Blažkovi jako řízný vyšetřovatel k zapírajícímu obviněnému. Dokonce požadoval, aby jej podrobně informoval o obsahu rozhovoru s Martinem Nejedlým. Vybavila se mi v té souvislosti vzpomínka na „kádrový pohovor“ po maturitě v r. 1953, při němž mi vedoucí tajemník OV KSČ hrozil, že strana nedovolí, abych studoval na vysoké škole, protože se stýkám s kýmsi, koho jsem ve skutečnosti vůbec neznal. Znova vyslovuji podiv nad tím, že Pavel Blažek tento způsob zacházení strpěl.

Pronásledování Pavla Blažka má i komické rysy. Obveselilo mě, když se ministr zdravotnictví  Vlastimil Válek vyjádřil, že kdyby se takového přestupku dopustil ministr z jeho TOP O9, ministrem by nebyl. Myslím, že ministr, který není schopen zabezpečit zásobování státu léky, by neměl plýtvat silnými slovy. 

Zasmát se lze také Pirátům. Tato nepatrná skupina vševědoucích karatelů by ráda většině národa vnutila svá pravidla života, ač ji k tomu nic neopravňuje. Ač vládní strana, osobují si   právo zasahovat do personálních záležitostí vedoucí strany koalice. A hrají hru va bank: co se stane, když uvážlivý předseda vlády Petr Fiala navzdory jejich rámusení Pavla Blažka neodvolá? Odejdou z vlády a zbaví se nepřiměřených benefitů z podílu na vládnutí? Mají snad naději, že v případě rozbití Fialovy vlády by je příští předseda vlády odměnil ještě štědřeji než Petr Fiala? 

Naopak v případě, že by Petr Fiala navrhl odvolání Pavla Blažka a prezident by mu vyhověl, pokusí se získat navíc k dosavadním ziskům také ministerstvo spravedlnosti? 

Celkově lze říci, že „kauze Pavel Blažek“  je přiměřené moudro: hora porodila  myš. Jde o věc, která nestojí za veřejné rozčilování. Nestalo se nic více, než že si Pavel Blažek popovídal s bývalým kamarádem, s nímž kdysi hrával fotbal. Není to důvod k rozpoutání novinářské hysterie a vyvolávání davových projevů nenávisti. 

Nemohu si odpustit poznámku, že nikdo nevolá po demisi ministra, jehož úředníci před ním skrývají nepříjemnou korespondenci a píší občanům jakoby z jeho pověření nesmysly (samozřejmě trochu přeháním).

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH 1

Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Samozřejmě v tom není sám: „vaří“ se surovin, jež mu v obžalobě připraví žalobce, ale postižení si jejich podíl na svém trápení obyčejně neuvědomují. Odsouzení prostě vnímají křivdy – ať skutečné nebo domnělé- úkorně a trápí se jimi mnohdy až do konce života a na jejich původce vzpomínají s pocitem ukřivděnosti. 

Sledoval jsem tísnivé prožitky obviněných v řadě trestních případů a měl jsem příležitost sledovat výkony řady žalobců a soudců. Sdílení viditelného utrpení je nepříjemné a je důvodem zarputilosti, s kterou se vracím k některým případům, soudcům či žalobcům. 

Patří k nim například počínání soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázejících žalobců Radka Mezlíka a Aleše Sosíka. Aleš Novotný proslul svým sklonem k ukládání drakonických trestů a nesmírně dlouhými dodacími lhůtami písemného vyhotovení rozsudku. Zaznamenal jsem projev cynismu ve vztahu ke složitelům rekordní kauce 150 milionů Kč ve prospěch propuštění na svobodu ods. Shahrama Zadeha. Kauci přijal bez mrknutí oka s vědomím, že zaručuje svobodu obšťastněného jen v dané „daňové“ kauze, ale na dvoře již čekají policisté, aby jej zatkli pod jinou záminkou a odvedli jej do vazby. Kauce později propadla státu. Zaznamenal jsem projev necitelnosti k obviněným, odsouzeným k vysokým trestům, které nechal čekat 16 měsíců na doručení písemného vyhotovení rozsudku a zbavil je tak možnosti okamžitě se  bránit odvoláním proti strašlivým trestům. Pokusil jsem se vyvolat proti němu kárné řízení, ale bylo to marné. Ani předseda soudu Milan Čečotka ani ministr spravedlnosti Pavel Blažek neviděli v jeho chování cokoli nemravného. Z šetření ministerstva spravedlnosti pak vyplynulo, že každý měsíc dostal povolení k prodloužení lhůty pro vypracování. Z počátku mu povolení vystavoval tehdejší místopředseda soudu Aleš Flídr, jenž během let soustavně zakrýval Novotného prohřešky, a když ukončil svou činnosti a Aleš Novotný byl dočasně pověřen jeho zastupováním, povolení mu vydával předseda soudu. S odstupem jako laik soudím, že ministr spravedlnosti měl pohnat před kárný senát předsedu soudu, protože podporoval soudce v poškozování odsouzených.

Aleš Novotný by zasloužil by pochvalu za pohotovost, s kterou podchytil jako novinku zavedení do trestního řádu institutu dohody o vině a trestu, avšak způsob, jakým s ním nakládal, mě jako laika popudil. Ve „velké daňové kauze“, v které byl hlavním obžalovaným Shahram Zadeh, poučil obžalované o možnosti ulehčit si život využitím novinky. Překvapivě na jeho poučení jako první reagoval právě Shahram Zadeh, dosud tvrdošíjně hájící svou nevinu. Žádost odůvodnil nepřijatelným způsobem, proto soudce jeho první pokus odmítl. V dalším vývoji pak společně s žalobcem Alešem Sosíkem pomohl přivést Shahrama Zadeha k formulaci žádosti o dohodu, jež vyhovovala nárokům dle trestního řádu a hlavně obsahovala skutečné nebo smyšlené důkazy proti některým spoluobžalovaným. Hodnota důkazů či nařčení byla zřejmě hodně vysoká, protože justice pak projevila vůči panu obžalovanému velkou vstřícnost povolením podmíněného propuštění z výkonu trestu bez ohledu na dluh vůči státu ve výši 18 milionů Kč. S řízením o povolení podmíněného propuštění mám dost zkušeností. Často bývají závazky žadatelů o podmíněné propuštění v řádu několika desítek tisíc Kč důvodem k zamítnutí žádosti. Zde možná pomohla intervence žalobce Aleše Sosíka.  Zadehem usvědčeným či nařčeným spoluobžalovaným pak státní zástupce Aleš Sosík nabídl velmi mírné tresty, přistoupí-li na  dohodu o vině a trestu. Podceňujíce důkazní situaci, dohodu odmítli a soudce je za tvrdošíjnost odměnil vysokými tresty. Křiklavým případem je potrestání matky dvou malých dětí, která odmítla nabízenou dohodu s podmíněným trestem a vysloužila si tím odsouzení na 8 let ve vězení a k tomu peněžitý trest ve výši 2,5 milionu Kč. Odsouzení dvou dětí k osmi letům života v odloučení od matky mi připadá nelidské, zvláště když  nabídka dohody s podmíněným trestem ukazuje na nevýznamné provinění.

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/

 ==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JEŠTĚ NAPOSLEDY KAUZA „FREMR“

Kauza „Fremr“ stále víří veřejným prostorem. Vynořují se stále nové a nové informace, zpochybňující způsobilost Roberta Fremra být ústavním soudcem. Udivuje mě, že dosud na něj nikdo nevytáhl výroky o USA a Israeli jako možných pachatelích válečných zločinů. V zemi se svatováclavskou tradicí odvádění tributu císaři by nebylo nic divného na námitce, že jeho jmenování soudcem Ústavního soudu by mohlo kalit skvělé vztahy s významnými spojenci. Byl to ostatně důvod, proč jej nejmenoval ústavním soudcem Miloš Zeman. Nebyl bych překvapen, kdyby právě tato záležitost byla skrytou motivací štvanice.  Pozoruhodná je skutečnost, že vystoupení dvou zatvrzelých odpůrců jmenování Roberta Fremra stačilo na znehodnocení usnesení pléna Senátu.

Převažující část mediálních projevů nabyla podobu štvanice, která má odvést prezidenta od myšlenky na jmenování Roberta Fremra. Korunu nepřátelskému úsilí nasadila Česká televize v pořadu Události, komentáře dne 7.srpna. Vystoupili v něm pouze odpůrci jmenování, mezi nimi prof. Helena Válková, která v poměrně nedávné době si zažila něco podobného a jako jediná byla odborností způsobilá jeho hříchy hodnotit.  Nezazněl žádný argument ve prospěch jmenování. Ostatně také v jiných předcházejících pořadech  převažovala vystoupení odpůrců. Výjimkou byli prof. Aleš Gerloch a Eliška Wagnerová, nepřehlédnutelné osobnosti, jejichž vystoupením se ale věnovala jen okrajová pozornost.  Na absurditu jeho šikanování kvůli předlistopadové minulosti upozornil Jakub Železný. Celkově způsob informování České televize o případu proto považuji za setrvačné podřízení totalitním manýrům doby předlistopadové.

Nesmírný hluk kolem kauzy „Fremr“ slouží současně jako záclona, za kterou se skrývá projev nepotismu, jímž je jmenování Kateřiny Ronovské místopředsedkyní Ústavního soudu v den jejího jmenování ústavní soudkyní. V žádném případě nechci zlehčit její odbornou a osobnostní způsobilost k výkonu funkce soudkyně Ústavního soudu. Ale kdyby měla být místopředsedkyní obecného soudu, musela by  být soudkyní aspoň pět let.

Prezident jejím jmenováním nepřímo projevil úsudek, že mezi stávajícími soudci není nikdo, kdo by byl způsobilý stát se místopředsedou. Zřejmě ji odměnil za podporu ve volební kampani, čili zneužil svou moc.

Případ Kateřiny Ronovské mě vede k úvaze, zda je skutečně účelné podřídit Ústavní soud moci výkonné do té míry, že jeho soudců se na mínění o výběru předsedy a místopředsedy nikdo neptá. Samozřejmě, také předsedu a místopředsedu obecného soudu jmenuje prezident republiky. Ale Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a má být strážcem ústavnosti i proti zneužití moci výkonné i legislativní. Proti obecným soudům je kolektiv soudců Ústavního soudu velmi malý. Jeho plénum je jakousi „radou pečlivě vybraných moudrých“. Přenesení práva volit předsedu a místopředsedy jako první mezi rovnými by bylo přirozeným uznáním výjimečné kvality tohoto shromáždění a významným posílením nezávislosti soudu. Vyžadovalo by to ovšem potřebné legislativní změny.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POVINNOST SEBEZNIČENÍ

Ač nerad, vracím se k případu soudce Roberta Fremra, neboť se obávám, že po prof. Aleši Gerlochovi přijde kvůli nepříčetným fanatikům Ústavní soud o dalšího kvalitního soudce. Fanatismus nemám rád.

Po schválení Senátem pokračují další pokusy jeho jmenování zabránit. Již při jeho odsuzování za údajné prohřešky v kauze „Olšanské hřbitovy“ se uplatnily námitky, které prozrazují neznalost „soudcovského řemesla“ jeho odpůrci. Obecně se soudce vypořádává s obžalobou, nikoli s policejním spisem. Nejinak to asi bylo i v tomto případě. Nepřístojnosti, jichž se dopouštěla StB, dostal soudce na stůl ve filtrované podobě obžaloby, v které nezákonnosti byly pečlivě zastřeny. Nevybíral si svědky, ale vyslýchal ty, které mu navrhl prokurátor nebo obhájce.

Závažnější je vystoupení tradičně bojovné senátorky Hany (z Arku) Kordové Marvanové a senátora Marka Hilšera, kteří vyzývají prezidenta republiky, aby soudce Roberta Fremra nejmenoval soudcem Ústavního soudu, protože odsoudil 100 obžalovaných za trestný čin nedovoleného opuštění republiky. Měli samozřejmě dost času toto zjistit dříve, než došlo k projednání kandidatury Roberta Fremra na plénu Senátu. Z tohoto hlediska je jejich vystoupení projevem neúcty k rozhodnutí Senátu a je požadavkem na prezidenta, aby stanoviska Senátu nedbal (nejsem si jist, zda není takový požadavek na hranici ústavnosti, popř. zda prezident může jejich požadavku vyhovět).

Nastolili však otázku, která má při posuzování jednání lidí, pracujících v podmínkách protiprávního režimu zásadní význam: zda měli povinnost klást odpor za cenu  sebezničení. Soudce, který dostal na stůl spis emigranta, měl dvě možnosti: a) odsoudit automaticky obžalovaného k trestu, který vzhledem k jeho pobytu v zahraničí bude nevykonatelný b)odmítnout rozhodování o této trestné činnosti, nebo přímo zprostit obžalovaného. V obou případech tím rozhodnout o svém konci v soudcovském taláru a o dalším pronásledování. Odmítnutí vyžadovalo velkou osobní statečnost a možná i neodpovědnost k rodině, která by následky statečnosti hlavy rodiny určitě odnesla. Odesilatelé dopisu vlastně říkají, že soudce Robert Fremr měl mravní povinnost emigranty neodsuzovat, tím se připravit o talár a vystavit se následkům rozhodnutí. Osobně si ale myslím, že v krajních případech nelze sebezničení nikomu vnucovat.

Vyslovení takového extrémního požadavku senátorkou Hanou (z Arku) Kordovou-Marvanovou, známou pro svou až extrémní zásadovost (proto „z Arku“), mě tolik nepobuřuje, protože na vlastní kůži zkusila, co odpor proti protiprávnímu režimu může přinést. Ale od mladého senátora Marka Hilšera, který s protiprávním režimem nemá vlastní zkušenost, bych očekával důkaz, že na místě soudce Roberta Fremra by emigranty neodsuzoval a raději by si zničil kariéru a vystavil by se pronásledování. Pokud důkaz nepodá, nezbývá, než se ho ptát, kde byl, když hřmělo.

Více by se mi líbilo, kdyby oba „hrdinové“ vyzvali prezidenta republiky, aby se pokusil napravit křivdu, kdysi spáchanou na prof. Aleši Gerlochovi a navrhl jej znova Senátu na funkci ústavního soudce. V tomto případě fanatici soud skutečně ochudili.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KLAUNIÁDA V SENÁTU

Uznávám důležitost úlohy Senátu v obsazování Ústavního soudu. Avšak právě proto na mne schvalování kandidátů na ústavní soudce dne 2.srpna 2023 působilo nepříjemně. Přímo bych řekl, že účastníci sporů kolem jmenování soudce Roberta Fremra neúmyslně klesli až do úlohy klaunů v řízení, jež bylo trapné až do komičnosti. 

Zastávám názor, že lidé, kteří zakládali své kariéry před Listopadem 1989 s rudou knížkou v ruce, by neměli mít přístup k vysokým funkcím ve veřejné správě. Pokud jej mají, je to nespravedlivé vůči nekomunistické většině národa, neboť nekomunisté byli z přístupu k nim vyloučeni kádrovou  politikou KSČ. Dokonce si  myslím, že slušní lidé  se špatnou předlistopadovou minulostí by se neměli o vysoké funkce ve veřejné správě ucházet. 

Vývoj šel ale jinou cestou a takto vyhraněné stanovisko se do praktického života neprosadilo: u někoho minulost vadí, u jiného nikoli. Ti, u nichž vadí, mají právo cítit se diskriminováni, neboť společnost je krátí v jejich právu na rovnost občanů. 

To vše se odrazilo ve věci soudce Roberta Fremra. Ryba smrdí od hlavy: má-li poskvrněnou předlistopadovou minulost hlava státu, její předhazování uchazeči o funkci soudce Ústavního soudu lze považovat za šikanu. Ostatně právě obsazování Ústavního soudu je důkazem, že minulost u někoho vadí, u jiného ne. Příkladem může být prof. Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, od srpna r.2013 do května letošního roku místopředseda Ústavního soudu, nepochybně vynikající znalec trestního práva. Dodávám, že jsem kvitoval s povděkem, že mu prezident republiky neprodloužil mandát. 

Nicméně výtky vůči Robertu Fremrovi se vztahovaly i k jeho výkonu profesionála v kauze „Olšany“. Kritici jeho jednání vesměs popisovali tak, jako by přímo navazovalo na  zločinný způsob vyšetřování, vykonávaného StB. Nikde nepadla zmínka o roli žalobce. Mezi StB a soudcem stál prokurátor, který důkazy,  dodané StB, filtroval a určitě mu  je obžalobou naservíroval tak, aby nebylo pochybností o zákonnosti jejich získání. Obecně platí, že soudce „vaří“ ze surovin, které mu dodá žalobce. Zakryje-li žalobce nezákonnost dokazování, je pro soudce velmi obtížné dobrat se pravdy a může  jej to svést k nesprávnému rozhodnutí. Lze to dokázat i na některých procesech polistopadových. 

Netroufám si posuzovat z tohoto hlediska úroveň výkonu funkce Roberta Fremra ve zmíněné kauze. Připadá mi ale nepatřičné křižovat soudce kvůli jednomu procesu, protože určitý podíl vadných rozhodnutí může být výsledkem přirozené lidské omylnosti, proti které se nikdo nemůže pojistit. Ostatně tento soudce si během celé své kariéry vybudoval pověst skvělého odborníka a slušného člověka. 

Nemám osobní vztah k soudci Robertu Fremrovi. Na základě výše uvedených úvah si ale jako laik dovoluji tvrdit, že včerejším jednáním utrpěla důstojnost Senátu a někteří jeho účastníci  se ztrapnili. Ostatně dokladem o jejich trapnosti byl výsledek hlasování. Hlučné šikanování soudce Roberta Fremra bylo neúčelným mařením času, placeného daňovými poplatníky. 

Bez souvislosti s "kauzou Fremr" se pozastavím u vystoupení z téhož dne senátorky Daniely Kovářové, jež odložila tradiční roli sebestředné rozverné blondýny a vystupuje jako všetečná a urputná stařenka (v mém slovníku slovo „stařenka“ nemá hanlivý význam), tvrdošíjně se držící obhajoby dobrých  mravů a konzervativních hodnot způsobu života společnosti. Oceňuji, že „válčí proti všem“ za uznání manželství za právní uspořádání vztahu muže a ženy. Význam jejího snažení je dán tím, že oslabení postavení rodiny jako základu státu se promítá do  řady nešvarů, jež tíží naši společnost. Podpora prestiže tradiční rodiny jako institutu ochrany rodičovství je na místě. 

Nepřekvapuje, že paní senátorka chtěla vědět, jak se uchazeč Robert Fremr postaví k problému legislativního uznání manželství jako svazku muže a ženy. Uchazeč  o zvolení soudcem Ústavního soudcu se dle mého laického názoru z odpovědi na její otázku vykroutil způsobem, který považuji za nepatřičný. Vysvětlil, že odpovědí na otázku by se možná vyloučil z budoucího rozhodování ve věcech, o nichž by měl jako soudce rozhodovat. Uvažoval, jako by již byl soudcem, ačkoli byl teprve uchazečem. A paní senátorka jistě měla právo znát jeho názor ve věci, která je pro ni klíčová, aby se mohla odpovědně rozhodnout, jak má hlasovat. 

Tázala se jej také na názor na požadavek ústavně zakotveného  práva na placení hotovostí. Toto mě tolik nevzrušuje, protože dávám přednost placení kartou. 

Pokud jsem něco nepřeslechl, paní senátorka v úvodu vystoupení přešla mlčením přítomnost hlavy státu. Přesto se nakonec na prezidenta obrátila s otázkou, kdy senátu nabídne konzervativní uchazeče. Odpověděl jí že neví, čím se vyznačuje konzervativní osobnost. Musím se přiznat, že jsem během působení justičního potížisty poznal celou řadu soudců, ale nedokáži posoudit, kdo z nich je progresivista a kdo konzervativec. Paní senátorka bude jistě mít příležitost dodat příslušnou definici. 

Přes uvedené výhrady se mi chování senátorky Daniely Kovářové jako senátní potížistky celkově líbí. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.