pátek 31. července 2020

PRAPODIVNÉ ROZSUDKY

Ve veřejnosti probublává pohoršení nad prapodivnými rozsudky nad provinilci z okraje společnosti, kteří se dostali do vazby nebo byli odsouzeni za krádeže se škodou téměř nulovou. V různých článcích  na toto téma lze vytušit nevoli nad přehnanou přísností soudů: je pravomocný nepodmíněný trest jeden a půl roku vězení přiměřený  krádeži pěti housek ? Kam dali soudci rozum a cit ?

V žádném článku jsem ale nenašel popis struktury uloženého trestu, tedy kolik skutečně připadá na zmíněný zanedbatelný skutek a kolik má původ v předchozím „nedosezeném“ podmíněném trestu. Jsem si jist, že převážná část trestu se vztahuje k dřívější trestné činnosti, takže humbuk kolem těchto rozsudků je celkem zbytečný.

Nikdo se ale nezlobí nad tím, že lidé, kteří by nebýt tohoto odsouzení asi kradli dál, budou dočasně zaopatřeni státem za peníze daňových poplatníků, takže soud jim v jistém smyslu pomohl. Nežertuji: potkal jsem se s odsouzenými, kteří po krátkém pobytu na svobodě se cíleně dopustili bagatelního trestného činu, aby se dostali zpět tam, kde o ně bylo postaráno. Pro některé občany svoboda není tak důležitá jako spolehlivé zajištění jejich existenčních potřeb. A není to vynález dnešní doby.

Věc má ale ještě jinou stránku. Soud nesoudí sám od sebe, ale na základě obžaloby, kterou podává státní zastupitelství. A nabízí se otázka, zda v této mimořádně obtížné době museli žalobci v těchto případech bezpodmínečně žalovat. Trestným činem je v zásadě vědomý a úmyslný skutek, jímž vznikne dostatečně velká škoda a jednání musí být společensky nebezpečné. V daných případech je škoda téměř nulová a společenská nebezpečnost přiměřeně tomu malá. Předvedená přísnost je v rozporu se smířlivostí v jiných případech. Například vydírání redakce regionálních novin vícenásobným recidivistou pohrůžkou uveřejnění intimností ze života zesnulého šéfredaktora, pokud nedostane 350 tis. Kč, se řešilo jako přestupek proti občanskému soužití. V kauze vydírání s použitím násilí a omezení na osobní svobodě, páchaným zločineckou tlupou na oběti, se žalobce spokojil s předvedením hlavního pachatele před soud a nad pronásledováním dalších pachatelů mávl rukou.

 Samozřejmě, výše zmínění tři odsouzení jsou recidivisté, takže jejich obžalováním státní zástupci neporušili zákon. Přesto: vypuklo by zemětřesení, kdyby s ohledem na mimořádnou situaci je předali  do  přestupkového řízení ? Jistě by nevypuklo, ovšem státní zástupci většinou netrpí sklonem k měkčení tvrdosti zákona, naopak spíše se snaží postup proti obviněnému hnát do krajnosti. Jejich rozhodnutí často chybí „lidský rozměr“. To umožňuje státní zástupkyni, aby se odvolala proti rozhodnutí soudu o propuštění matky tří malých dětí na svobodu, byť z věznice dostala vynikající vysvědčení. Stejná vada poznamenala jednání státního zástupce Radka Mezlíka, který se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku ve věci nevinné Michaely Schneidrové, za jejíž výchozí nespravedlivé odsouzení k vysokému trestu a dočasné uvěznění je spoluodpovědný. Odvoláním jí prodloužil život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců, ač musel vědět, že jeho odvolání nemá naději na úspěch (pokud to skutečně netušil, měl by svléknout talár a najít si zaměstnání, v němž by neměl možnost z ješitnosti škodit lidem). Jeho nadřízení mu ale  tleskají.

Vedení státního zastupitelství se s počínáním výše zmíněných žalobců jistě ztotožní, protože „lidský rozměr“ do uvažování státních zástupců nepatří a při bezohledném  plnění svých povinností a při uplatňování práva na ničení lidských životů žalobci  pouze naplňují zákon. Nezaslouží si výtky veřejnosti, ani když škodí nadbytečně. V krajním případě stát rád z peněz daňových poplatníků vyplatí jejich obětem odškodné, jež v současnosti dosahuje řádově několik desítek milionů Kč/ rok.

 

 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 


sobota 25. července 2020

OBŽALOVANÍ PODRUHÉ PŘED CÍLEM


Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o  něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku.

Věcí se zabýval senát „soudkyně OLO“ – Ivety Šperlichové, která jej dovedla až k prvnímu rozsudku. Obžaloby zprostila pouze obžalovaného přítele Lebánků Jozefa Kajabu, jehož nařkl Roman Šulyok, že jim opatřil tabák.  Pak ale Ústavní soud rozhodl, že je podjatá proti obž. Ladislavu Lebánkovi,  a Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek a  případ jí odebral.

Zanechala ale za sebou stopy, které poznamenaly další chod procesu. Hned na začátku z něj vyloučila hlavního obviněného Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho trestní stíhání zastavila bez navýšení trestu. Od té doby opakovaně posloužil jako svědek obžaloby. Protože je ve výkonu trestu za násilí proti spoluobžalovaným Lebánkům, určitě se nesnažil jim pomáhat a soud musel ztrácet čas prověřováním jeho fabulací.

Do samostatného řízení vyloučila také jeho mladšího bratra Jana. Ale v jeho případě došlo také ke zrušení rozsudku a odebrání věci a za to, že jako podjatá ještě po rozhodnutí Ústavního soudu vydala rozhodnutí, ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal  poslal před kárný soud.

Proces tedy probíhá znova od nuly. Senát předsedy Jiřího Dufka zahájil nové hlavní líčení  23.dubna 2019. Opakovaly se důkazy, provedené před senátem Ivety Šperlichové, ale Jiří Dufek dokazování doplnil a rozšířil. Zvláštním prvkem dokazování byl jeho zápas s Celní správou ČR o objasnění podivného zásahu celníků do vyšetřování. Ti sledovali příjezd kamionu s tabákem, ale nesdělili soudu, odkud přijel, kdo jej řídil, kdo zaplatil zboží i přepravu. Přitom zjištění majitele tabáku je zvláště kvůli struktuře skupiny obžalovaných pro rozhodování soudu nesmírně důležité. Iveta Šperlichová se o tento důkaz nezajímala. Jiří Dufek se snažil z Celní správy důležité informace „vydolovat“, ale neuspěl. Působí to na mne dojmem, že došlo k nepovolenému předstíranému převodu tabáku, jenž pak byl záminkou pro vpád celníků a policistů do skladu, v němž se najatí řemeslníci pokoušeli zprovoznit linku na výrobu cigaret (podrobnosti např.v mém článku Celní správa brzdí trestní řízení). Výsledkem rozšířeného dokazování je jistota, že Roman Šulyok skutečně vyráběl a obchodoval padělky cigaret Marloboro v Malhosticích.

Poškozenou firmu Philip Morris zastupovala mezinárodně uznávaná specialistka na ochranu práv  k ochranným známkám Karin Pomajzlová.

Státní zástupce Petr Matoušek se držel své závěrečné řeči z „předchozího kola“. Podle jeho názoru se důkazní situace po novém dokazování v podstatě nezměnila. Uznal, že obžalovaní netvoří organizovanou zločineckou skupinu. Pozoruhodný byl jeho projev nespokojenosti s prací policie, která prý nevyvíjela přiměřené úsilí a vyšetřování ukončila předčasně, aniž by úplně rozkryla strukturu sítě a vztahy obžalovaných. Na jiném místě ale vyčetl obž.Ladislavu Lebánkovi jeho výrok o nedůvěře k místní policii.

Státnímu zástupci je jasné, že hlavními viníky jsou bratři Lebánkové, kteří poskytli Romanu Šulyokovi prostory pro umístění linky na výrobu cigaret, řídili práce na zprovoznění výrobní linky, poskytli  drobné související služby a zcela nepochybně začali vyrábět padělky cigaret Marlboro. Důkazem je právě dovezený tabák. Všichni obžalovaní podle jeho názoru bez výjimky věděli, že účelem zprovoznění strojů je výroba cigaret.

Kvůli jasné vině požadoval pro bratry Lebánkovy trest odnětí svobody v rozsahu 5-6 let, k tomu dočasný zákaz činnosti ve statutárních orgánech společností a peněžitý trest. Všem ostatním až na obž. Jozefa Kajabu navrhl různě vysoké podmíněné tresty. V jeho případě opět doporučil zproštění obžaloby Jozefa Kajaby.

Karin Pomajzlová sdělila soudu stručně, že trvá na oprávněném požadavku firmy Philip Morris na odškodnění.

Pro větší část obhajoby je jasné, že hlavním viníkem je ods. Roman Šulyok: patří mu stroje, má zkušenost s výrobou padělků cigaret Marloboro a jejich prodejem. Celá akce směřovala k uspokojení jeho zájmů. Stroje přivezl s legendou, že je nechá zprovoznit a předvést zájemci o jejich odkoupení.

Obhajoba všech obžalovaných jednotně odmítala nárok poškozené společnosti Philip Morris na odškodnění, protože zadržené padělky se nedostaly na trh a není ani prokázáno, že byly určeny k prodeji. Poškozené proto nevznikla újma, protože zadržené výrobky nevytlačily z trhu pravé cigarety Marlboro.

Obdobně ohhajoba popírá, že by státu vznikla škoda, protože spotřební daň z dovezeného tabáku zaplatila žalovaná firma Vltava holding a.s. jako skladovatel. Všichni obžalovaní setrvali na stanovisku, že uvěřili původní legendě Romana Šulyoka o nutnosti zprovoznění linky za účelem předvedení zájemci o její odkoupení. Tristní je postavení řemeslníků, najatých k zprovoznění linky: úkol nesplnili a pracovali zdarma. Zařízení, dovezené Romanem Šulyokem, v Lůžkovicích nikdy souvisle nepracovalo. Dokazuje to otřesové čidlo, vysílající SMS při každém spuštění a zastavení stroje, které se celníkům podařilo nepozorovaně upevnit na výrobní stroj. Nikdo z obžalovaných s padělky Marlbor neobchodoval.

Obhájci bratrů Lebánkových jako hlavních obžalovaných uvedli, že jejich klienti neměli s akcí Romana Šulyoka nic společného až na to, že na doporučení společného známého mu povolili uskladnit stroje v jejich skladu a ve strachu z jeho agresivity poskytli pár drobných služeb. Není prokázáno, že by byli vlastníky dovezeného tabáku.  Do příslušného skladového prostoru nechodili a ani jiným způsobem nekontrolovali průběh prací. O dovozu tabáku nic nevěděli, na jeho přepravě se nepodíleli a ani se na něj nešli podívat.  S cigaretami neobchodovali. Na rozdíl od Romana Šulyoka jsou bezúhonní a byli v dobré finanční situaci, takže neměli motivaci k vstupu do rizikového nezákonného podnikání. Doznávám, že jsem nezaznamenal žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel.

Jejich přítel Jozef Kajaba, zproštěný v „prvním kole“, nechal přečíst advokátem závěrečnou řeč, byť státní zástupce opět navrhuje jeho zproštění. Dštil v ní oheň a síru na policii kvůli nezákonnosti jeho sledování a odposlechů. Stěžoval si, že všude, kde mluvil  o houbách nebo o rýži, vkládali do jeho projevu slovo tabák. Samozřejmě popřel svou účast na obstarání tabáku.

Obhájce obžalované společnosti Vltava holding a.s. na konci vystoupení položil předsedovi senátu řečnickou otázku, „co vlastně má“ na ni, když nebylo prokázáno nic více, než vyhovění žádosti člena statutárního orgánu společnosti o pronájem skladu Romanu Šulyokovi a zaplacení spotřební daně z tabáku z titulu platebního příkazu finanční správy skladovateli.

Nemohu si odpustit laickou poznámku. Nechápu, proč byli obžalováni řemeslníci, kteří se neúspěšně pokoušeli zprovoznit stroje. Zadání znělo: zprovoznit stroje a připravit je na předvedení zájemci o jejich odkoupení. Pokud jim žalobce podsouvá vědomí, že pravým účelem jejich působení je příprava na spuštění výroby cigaret, nemá pro svou domněnku žádný důkaz.

Rozpor mezi sebevědomými tvrzeními žalobce a argumentací obhajoby je zásadní. Nikdo z obžalovaných se necítí vinen. Výjimkou není ani obž. Jan Šulyok, který na přání svého bratra navštěvoval Lůžkovice a kontroloval vývoj pokusů o zprovoznění strojů. Podobný je postoj Jiřího Uhříka ml., který byl zjevně zasvěcen do příjezdu kamionu s tabákem a převezl zboží svým kamionem z překladiště do skladu v Lůžkovicích. Vyhlášením rozsudku 28. srpna se nám dostane informace, jak se s rozporem mezi názory státního zástupce a obžalovaných vypořádal senát. Nepředpokládám, že tím řízení definitivně skončí, neboť jistě se někdo odvolá.


========================================================================
Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz




středa 22. července 2020

MINISTRYNĚ NA VÁLEČNÉ STEZCE


Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení.

Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě.

Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k   ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat.

Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování.

Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky,  musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné  překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen  odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci.

Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se  vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“  neměla být možná.

Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, v kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem.

Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění.  Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní  státní zastupitelství v Olomouci.

Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní  mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby.

Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti.  Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl.

Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle  posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o  sedm měsíců.

Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní : občanská chátra nemá nárok na odpověď.

Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání.

Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo.

Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný.

Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům.

Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování.

Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích.

========================================================================
Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz


pátek 17. července 2020

„KAFKIÁDA“ V SOLÁRNÍM BYZNYSU


Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka.

Aby stát splnil požadavky Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, lákal investory na jejich budování nabídkou rozmařilé podpory. V listopadu r.2010 ale nečekaně snížil výkupní cenu elektřiny pro zařízení, uváděná do provozu od 1.1.2011,   z dosud platných 12.250 Kč/MWhod. na 5.500 Kč/MWhod. Ohrozil tím existenci řady investorů: pokud si vzali na financování výstavby fotovoltaických elektráren úvěr, jehož splátkový kalendář stál na předpokládaném příjmu s cenou 12.250 Kč/MWhod., po snížení ceny by jim nevynášely elektrárny dost peněz na splátky a skončili by krachem.

Pak stát začal kriminalizovat podnikatele, kteří se nechali nalákat jeho nabídkami a v tísni, vehnáni státem do stavu ohrožení krachem, se snažili do 31.prosince 2010 získat licenci stůj co stůj. Kromě toho  stát začal odebírat ve správním řízení již vydané licence a tím opět hnal podnikatele do krachu. Když pak zjistil, že podpora je skutečně rozmařilá, uvalil v roce 2011 na příjmy fotovoltaických elektráren mimořádnou solární daň ve výši 26%.

Současně média a někteří politici začali vytvářet nepřátelskou atmosféru proti „solárním baronům“ bez rozlišování mezi spekulanty a seriózními investory. Tento terminus technicus ve skutečnosti sluší pouze spekulantům, kteří v investování do výstavby fotovoltaických elektráren našli příležitost k „vyprání“ peněz, nebo VIP jedincům, kteří získali podíly na společnostech provozovatelů fotovoltaických elektráren jako úplatek za protislužbu či jiným šizuňkům. Sotva jej lze vztahovat na podnikatele, který ve výstavbě fotovoltaických elektráren našel efektivní využití brownfieldů ve svých továrnách, nebo ve výrobě nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely našel v době krize náhradní program za dramatický pokles zájmu o jeho běžné výrobky.

V trestním řízení stát nadřazoval svou představu o zločinných záměrech „solárních baronů“ nad prostou skutečnost. V panice, kterou vyvolalo cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8.listopadu 2010, úřad zaplavila spousta žádostí o vydání licence, kterou nemohl do konce roku zvládnout. Kdo se chtěl dostat do pořadí ještě v r. 2010, musel se přihlásit o vydání licence s předstihem a vedle vyvinutí maximálního úsilí o dokončení výstavby musel připravit potřebnou dokumentaci. Vystavoval se ale riziku, že z hlediska orgánů činných v trestním řízení, neznalých souvisejících procedur, že se předstižné administrativní úkony mohou jevit jako příprava na oklamání Energetického regulačního úřadu. K případnému oklamání by ovšem mohlo dojít pouze v případě, že by úřad z nějakých důvodů udělil licence bez ohledání provozovny na místě. Vysvětlovat to státním zástupcům a soudcům, kteří se vydali na hon na „solární barony“ v domnění, že páchají dobro, bylo prakticky nemožné: nikdo přece nemohl rozumět všemu lépe než oni, kteří nerozuměli ničemu.

Úřady nechaly padat na hlavy investorů také  individuální pochybení podřízených jednotlivců, podílejících se na přípravě žádosti na udělení licence pro fotovoltaické elektrárny. Tak například v případě jednoho investora Energetický regulační úřad až po udělení  licencí zjistil, že k žádosti o licence byly přiloženy padělky revizních zpráv. Bylo to důvodem k zahájení trestního stíhání, které se neomezilo na padělatele, ale postihlo i investora a další osoby z jeho okruhu, z nichž nikdo o padělcích nevěděl a ani vědět nemohl.  A náhle, po více než pěti letech zcela bezpečného provozu elektráren soudci správního soudu kvůli pochybení jednotlivců s klidným svědomím odebrali licence dvěma elektrárnám a připravili tak investora o příjem, z něhož stále musí splácet miliardový úvěr. Mohli si to dovolit: za spáchanou škodu v řádu stovek milionů by jim prospěla převýchova k užívání zdravého selského rozumu v zařízeních Vězeňské služby ČR, ale jsou nedotknutelní.

Panika, vyvolaná cenovým opatřením z listopadu r.2010, zaslepila oči „honcům“ i žadatelům o licence, popř. jejich obhajobě. Nedoceněna zůstala odpovědnost státu za neoprávněné udělování licencí. Nejvyšším nástrojem posouzení způsobilosti elektrárny pro získání licence byla obhlídka zařízení na místě, provedená skupinou odborníků Energetického regulačního úřadu, obeznámených s licenčním spisem, tedy zmocněnců státu. Jejich souhlas s udělením licencí byl úkonem státu, ale orgány činné v trestním i správním řízení si neuvědomovaly, že zmocněnci zatížili stát odpovědností. Pokud později vznikly nějaké pochybnosti o správnosti rozhodnutí o udělení licencí, úřady hledaly viníky všude jinde než u zmocněnců státu. Je přece věcí státu, že při prověřování způsobilosti elektráren k provozu neudělal vše tak, jak měl, a není spravedlivé, aby za jeho pochybení nesl odpovědnost investor.

S odstupem času se mi jako laikovi zdá, že v chaosu roku 2010 jak orgány činné v trestním řízení, tak obhajoba, se nestačily orientovat ve vývoji  legislativy a přetahovaly se o nesmysly. Podmínky podnikání v oboru upravoval do všech podrobností energetický zákon a  zákon na podporu obnovitelných zdrojů . Mimo jiné stanovil, že výkupní dotované ceny se nesmí meziročně snížit o více než 5%, pokud se při daných pořizovacích cenách nezkrátí návratnost investice pod 11 let. Jedna z novelizací umožňovala dokončit rozestavěná zařízení za stávajících podmínek do  31. března 2011. Nikdo ale nezpochybnil zákonnost cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, která spolu s uvalením solární daně způsobilo snížení ceny o 54%. Pro mnohé investory byl pokles výkupní ceny na 5.500 Kč/MWhod. od 1.1.2011 likvidační. Návratnost jejich investic se odsunula teoreticky na 27 a více let, prakticky do nekonečna.

Orgány činné v trestním řízení i správní soudy s jásotem bily vybrané investory ve fotovoltaice po hlavách s použitím podzákonného předpisu, aniž by se pozastavily nad tím, že podle zákonů jsou věci úplně jinak.

Pro chaotičnost stavu, který panoval v oblasti řízení fotovoltaického byznysu, je příznačná skutečnost,  že Energetický regulační úřad na popud zaměstnanců ČEZu vydal potichu v říjnu r.2010 na svých internetových stránkách „výkladové stanovisko“ k cenovému rozhodnutí z r.2009, které poskytlo návod k obcházení cenového výměru z r. 2010. Četné  elektrárny, jež podle něj neměly nárok na cenu roku 2010,  dle tohoto výkladového stanoviska prodávaly vyrobenou elektřinu za 12.250 Kč/MWhod. až do poloviny roku 2013. Podle Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydáním „výkladového stanoviska“ nedošlo k trestnému činu.
Neodpovědný stát tedy nejdříve vyvolal rozsáhlou investiční činnost, na jejíž podporu věnoval obrovské finanční prostředky, ale pak začal některá vybudovaná zařízení ničit a některé jejich investory posílat do vězení. V tomto jednání stále pokračuje.

Ovšem vrcholným zásahem státu, jenž současné situaci ve fotovoltaickém byznysu dodává absurdní povahu „kafkiády“, je další novelizace energetického zákona, která je účinná od 1. ledna 2016 a která umožňuje provozovat energetická zařízení, včetně fotovoltaických elektráren, po dobu jednoho roku bez licence,  a to pouze na základě  oznámení zaslaného Energetickému regulačnímu úřadu. Někdo by měl spočítat, co by se stalo, kdyby legislativce v oboru energetiky „osvítil Duch svatý“ již v r. 2010 a přiměl je k odbourání byrokratických překážek pro podnikání v oboru fotovoltaického byznysu: kolik lidí by nemuselo do vězení, kolik elektráren by nemuselo zastavit provoz, o kolik miliard menší škody by správní soudci způsobili investorům.

Na základě takové bilance by pak stát mohl přemýšlet o rehabilitaci nesmyslně trestně stíhaných investorů a jejich spolupracovníků a na odškodnění společností, jimž byly stejně nesmyslně odebrány licence. Samozřejmě by měl předejít pokračování pronásledování podnikatelů a provozoven, které probíhá na základě zastaralých předpisů.


Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz





pondělí 13. července 2020

NEZASTAVITELNÝ JUSTIČNÍ PING PONG


článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola zrůdného trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E.R. a úředníky Ministerstva zahraničí M.S. a V.M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát  Městského soudu v Praze předsedkyně  Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu  pro Prahu 1.  Nevadilo, že si v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí  pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho Generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal.   Škoda měla  činit 1.450.000 Kč. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů.

Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v r.2013 a soudcem je od r.2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a  poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě.  Podnikatelku E.R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou  úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení.

Záměr mu ale  nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí.

Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E.R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou.  Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků.

Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým  se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím.

Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v r.2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na Ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost  ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí. 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem  se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října 2018 jsem obdržel vyrozumění o postoupení na  Ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že Ministerstvo  spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.

Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni.

Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1.stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je, čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1.stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných  úředníků, kteří je  nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace.

Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E.R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl.

Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě.

Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči  Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor Generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou  podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem  a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči.

Rozsudek nad obž. E.R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst.2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“, šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu“. Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání  věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru Gnerální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování.

Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst.100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tis. USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst.100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tis. USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.  

V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.

Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i Generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obž. E.R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání.

Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007-2008, za jehož úspěch byla obž. E.R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1.450.000 Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná.

Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika, čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako  laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se  té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze.


==================================================================================
Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz


pátek 10. července 2020

KONEC TÝRÁNÍ ALENY VITÁSKOVÉ


Alena Vitásková je mezi vedoucími představiteli státní správy ojedinělý úkaz: zvládla výkon vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu, ač byla jako obžalovaná souběžně účastnicí dvou kauz trestního řízení. Nikdo po ní neprojevil chuť dělat dále svou práci a současně hájit svou nevinu ve veřejném procesu, a ne, že by takových nebylo. Oba procesy ji bezohledně zatěžovaly časově a finančně a zejména kladly obrovské nároky na její psychickou odolnost – a podepsaly se na jejím zdravotním stavu. Viníkům nehorázností k její škodě trest nehrozí.

Veřejnosti známější je trestní stíhání u Krajského soudu v Brně kvůli jejímu údajnému jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků ve věci chomutovských fotovoltaických elektráren. Řízení, zahájené sdělením obvinění ze dne 13. března  2013, uzavřel pravomocným zprošťujícím rozsudkem ze dne  17.prosince 2019   Krajský soud v Brně. Původně ji zprostil obžaloby již Vrchní soud v Olomouci dne 17.ledna 2018, ale díky zlé vůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal dovolání v její neprospěch, se kolotoč točil dál.

Vedle toho ji obžaloval Kamil Špelda, okresní státní zástupce v Jihlavě, kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. V počátcích případu orgány činné v trestním řízení narušovaly klidný chod úřadu různými zásahy. Např. dne 27. května 2015 údajně za účelem vyzvednutí jmenovacího dekretu Renaty Vesecké provedla policie razzii s nasazením třicítky policistů ve třech provozovnách úřadu. 17.srpna 2015 policejní orgán sdělil Aleně Vitáskové obvinění pro podezření z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Posléze ji státní zástupce Kamil Špelda napadl obžalobou ze dne 9. září 2013. Perličkou v obžalobě a dalších aktech byl žalobcův slabomyslný názor, že pracovní úkony Renaty Vesecké byly v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní, proto její mzda byla škodou, způsobenou státu, a měla ji uhradit Alena Vitásková. „Okresní formát“, který se o právnické činnosti bývalé nejvyšší státní zástupkyně vyjadřuje jako o „nulitní“, aniž by měl tomu odpovídající důkazy, je politováníhodný tvor.

Okresní soud v Jihlavě vynesl v této věci dva rozsudky, v nichž vždy odmítl domněnku o způsobení škody vyplácením platu Renatě Vesecké. Státní zástupce se v obou případech odvolal ke Krajskému soudu v Brně. Obhajoval nesmysl o způsobené škodě a hlavně toužil po odeslání paní obžalované „do tepláků“. Odvolací soud v prvém zrušujícím rozhodnutí důrazně upozornil nalézací soud  na nutnost vypořádat se důsledně se subjektivní stránkou žalovaného skutku. Senát Zdenka Chalupy v tomto ohledu hanebně selhal, protože absenci subjektivní stránky dokazováním nevyvrátil, ale přesto trval na podmíněném trestu.  Trapnost jeho rozhodnutí vyniká na pozadí skutečnosti, že Alena Vitásková za svou práci v energetice obecně a v  Energetickém regulačním úřadu zvlášť získala  státní vyznamenání.

Odvolací soud tuto trapnost ukončil 9. července 2020 zprošťujícím rozsudkem, který zvučným hlasem vyhlásila předsedkyně Halina Černá.  Kdyby se státnímu zástupci Kamilu Špeldovi podařilo Alenu Vitáskovou „dostat do tepláků“, možná by se pro některé lidi stal hrdinou, takto si obstaral vysvědčení o své odborné nezpůsobilosti. Není „za hrdinu“, ale za ……….. (dosaďte si, co chcete).

Obecně rozsudek senátu Haliny Černé nepřekvapuje. Zachovává logickou souvislost s předchozím rozhodnutím, je v souladu s výsledky dokazování,  po formální stránce se drží „učebnicové“ definice trestného činu a posléze je v souladu se zdravým selským rozumem. Potěšil mě i proto, že potvrdil správnost mých vývodů v dřívějších  souvisejících článcích.

Alena Vitásková  může konečně klidně spát. Rozsudek senátu Haliny Černé sice může napadnout dovoláním Pavel Zeman, jenž by tím potvrdil podjatost vůči ní, ale nepředpokládám, že by u Nejvyššího soudu ČR uspěl.

Neúspěch jejích pronásledovatelů obrací pozornost k odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, které se zlým úmyslem nebo z neumětelství způsobili obviněným. V kauzách Aleny Vitáskové se zvláště vyznamenal Aleš Novotný, soudce Krajského soudu v Brně, ze státních zástupců zvláště výše zmíněný Kamil Špelda a Radek Mezlík, státní zástupce VSZ Olomouc. Nad sebou by se měl zamyslet i Pavel Zeman, který si neúspěšné dovolání v její neprospěch mohl odpustit. Mohou být ale klidní: nikdo nebude volán k odpovědnosti a břídilské a zlovolné výkony ke škodě občanů této země budou předvádět i nadále. Neboť takto je to ve Švejkolandu zavedeno a slogan „ANO, bude lépe“ zní v resortu spravedlnosti pokrytečtěji než jinde. Je to logické: z důvodu „politické korektnosti“ se nikdo neodváží tlačit na nejvyššího státního zástupce, aby volal k odpovědnosti státní zástupce, když je pravděpodobné, že brzy může mít  opět v rukou osud trestně stíhaného Andreje Babiše. Za těchto okolností jej vláda nemůže odvolat z funkce, i kdyby chtěla.
========================================================================
Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz