Od
jisté doby sleduji pravidelně a se zájmem pořad TV Barrandov Týden s prezidentem.
Pan prezident se v něm předvádí ve své nejlepší podobě. Je uvolněný,
komentuje politické události s nadhledem zkušeného politického
profesionála, kterého hned tak něco nezaskočí. A mluví krásnou češtinou, čímž
se odlišuje od velké části politiků. Poněkud rozpačitý jsem z vystupování
jeho nejčastějšího protějšku, generálního ředitele skupiny TV Barrandov Jaromíra
Soukupa, který se ujal role hostitele a moderátora. Téměř každou otázku uvádí
poučným výkladem, kterým se snaží vést prezidenta k vyslovení odpovědi, jež
by dle jeho mínění divákům nejvíce prospěla a současně by je dovedla k jejímu správnému pochopení.
Občas se stává, že jeho úvodní výklad zabere více prostoru než prezidentova
odpověď, přičemž zajímavostí s ní nemůže soutěžit. Dokonce někdy vyvolává
dojem, že smyslem pořadu je poučování prezidenta, jenž jeho výkladům shovívavě naslouchá. Ale základní postoj mediálního magnáta k zpovídanému je úcta,
oddanost, místy hraničící s podbízivostí. S Milošem Zemanem zachází tak,
jak se má hostitel chovat k vzácnému hostu, což bohužel ve vztahu presstitutů
a politických pidižvíků k hlavě státu není samozřejmé. Jaromír Soukup tak
jde druhým dobrým příkladem. Výsledný dojem z pořadu je pohodový, takže
jde o vzácnou výjimku mezi obrázky z politického života, jimiž nás
televizní stanice častují.
Z řady
poněkud vybočil pořad z 25. května 2017. Jeho obsah tvořily více než jindy
„žhavé“ náměty, které vzrušují veřejnost a rozdělují ji. Prakticky úplný přehled obsahu uvádí iDnes z 25. května
2017. Nebudu zprávu iDnes opisovat, vyjádřím se pouze k některým dílčím
částem pořadu.
Hned
první námět byl poplatný zaujetí médií Jiřím Kajínkem jako právě zrozenou
celebritou. Řeč šla samozřejmě o Jiřím Kááájínkovi, protože správná podoba jeho
příjmení nestojí nikomu za zapamatování. Hovořilo
se o 23 letech ve vězení, i když milost se vztahuje jen k doživotnímu
trestu, z něhož Jiří Kajínek odpykal dvanáct let. Z hlediska prožívání
vězně je ovšem zcela lhostejné, zda strávil ve vězení 23 let na základě jednoho
rozsudku nebo 11 a 12 let na základě dvou: stále jde o příšerný zážitek, jenž
může vzbuzovat soucit.
Jaromír
Soukup žádal po Miloši Zemanovi vysvětlení, co jej vedlo k překvapivému
rozhodnutí udělit Jiřímu Kajínkovi milost. Dověděli jsme se, že roli sehrály
nesrovnalosti v trestní věci, pochybnosti několika ministrů spravedlnosti,
mezi nimi zvláště prezidentova přítele Pavla Rychetského, současného předsedy
Ústavního soudu, beztrestnost pro zadavatele vraždy a dále vědomí, že Jiří
Kajínek je ve vězení již velmi dlouho a poslední dostupné znalecké posudky jeho
osobnosti nasvědčují tomu, že další prodlužování pobytu ve vězení nepřinese
žádný užitek, žádné další zkvalitnění osobnosti Jiřího Kajínka. Jinými slovy by se dalo říci, že pan
prezident usoudil, že dlouhé věznění splnilo převýchovný účel a jeho
prodlužování je již nadbytečné. Nakonec se pan prezident i diváci dočkali
shrnujícího vysvětlení moderátora, jak je vlastně třeba chápat vztah rozsudku
plzeňského soudu a milosti prezidenta republiky.
Podotýkám,
že Miloš Zeman nemusel dostat příležitost zabývat se osudem Jiřího Kajínka,
kdyby stejně racionálně jako on přistoupil k znaleckým posudkům soudce,
který rozhodoval v posledním pokusu o obnovu procesu Jiřího Kajínka. Od
člověka, který si myslí, že obžalovaní a případně i někteří svědci jsou
„všichni jedna verbež“ se ale nedá
očekávat stejná velkorysost, jakou projevil pan prezident.
Leckterý
právník by mohl namítat, že prezidentovo vysvětlení je z právního hlediska
špatné, protože udělení milosti není nástrojem revize procesu a nápravy jeho
vad, ale aktem milosrdenství. Jenže slitování musí předcházet poznávání a
rozumové vyhodnocení poznatků, jež se pak ve výsledku přetaví ve slitování.
Miloš Zeman nám tak dal nahlédnout do rozumových procesů, jež ho přiměly udělat
výjimku z přísného dodržování slibu voličům.
K rozhodnutí
ve prospěch Jiřího Kajínka zrál velmi dlouho. Přinejmenším je známo jeho
jednání v této věci s bývalou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou, která byla udělení milosti nakloněna, ale Miloš
Zeman se nechtěl vzdát přesvědčení, že je v její moci nařídit obnovu
procesu. Samozřejmě s ním musíme souhlasit, že přezkum původního rozsudku
jiným soudem by byl čistším řešením. Nakonec ale přece jen pochopil, že kvůli
nastavení pravidel pro obnovu procesu tudy cesta nevede, že tedy kromě milosti prezidenta republiky není dostupný
žádný jiný prostředek ke zmínění Kajínkova údělu a slitoval se nad ním.
Od
Jiřího Kajínka převedl Jaromír Soukup
pana prezidenta přes znepokojení kvůli rozsáhlému zatýkání v rámci vyšetřování
úniků z policejních spisů k debatě o působení Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci, k jeho účasti na vyšetřování
medializovaných kauz. V tomto případě ale neznalostí věci svou argumentaci
oslabil, neboť čirou náhodou v tomto případě se jedná o trestnou činnost,
kterou odhalila a od počátku vyšetřovala brněnská expozitura Útvaru pro
odhalování organizovaného zločinu a trestná činnost se převážně odehrála
v Brně, takže Vrchní státní zastupitelství v Olomouci je místně a
věcně příslušným úřadem pro tuto věc. Jde tedy o světlou výjimku v dlouhé řadě vybočování z pravidel
trestního řádu. Příkladů působení olomouckých žalobců mimo obvod působnosti a
instanční úroveň úřadu je hodně. Jejich řada je dlouhá: začíná legendárním
přepadením Úřadu vlády v noci z 12. na 13. června 2013 a stále se
prodlužuje. Takže Jaromír Soukup se např. mohl podivit, proč
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vykonávalo dozor a nedávno podalo
obžalobu v kauze Mostecké uhelné, či
proč se v Brně rozvláčně soudí
kauza Shahrama Zadeha & spol., a
proč bylo nutné zavléci obviněného za účelem uvalení vazby z Prahy až do
Znojma. Tyto příklady by byly přiléhavé.
Prezidentova
reakce na tento úvod byla poměrně
obsáhlá. Zaznělo v ní i zklamání nad nicotnými výsledky zásahu na Úřadě
vlády a proti některým poslancům, který ve výše zmíněné červnové noci
zahájil Útvar pro odhalování
organizovaného zločinu pod taktovkou olomouckých žalobců. Prezidentovy kritické
názory jsou plně opodstatněné a odrážejí
neblahou skutečnost přerůstání zmíněného úřadu ve „speciál“ s celostátní
působností pro kauzy s tušeným
politickým zázemím. Lze ale také vycítit oslabení důvěry hlavy státu k
vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci Ivo Ištvanovi (nikoli Ištvááánovi). Zde
mu ale pan prezident do jisté míry křivdí. Postavení vrchního státního zástupce
je sice významné, silné a spojené s velkou osobní mocí, ale přesto by si
Ivo Ištvan nemohl dovolit pouštět se do řešení kauz, pro které jeho úřad není
místně a věcně příslušný, kdyby mu to někdo oprávněný nepřikázal. Ten někdo je asi
nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se tváří jako sfinga a
nepřístojnosti olomouckých žalobců většinou nekomentuje. Ivo Ištvan má ovšem
podle zákona o státním zastupitelství právo odmítnout příkaz k nezákonnému
jednání. O důvodech, proč se vždy znova podrobuje, můžeme pouze spekulovat,
zvláště když v minulosti opakovaně vykázal až křečovité lpění na
zákonnosti postupu svého úřadu. Možná si zapamatoval, že kdysi jej capo di
tutti capi státnězástupcovské mafie, bývalý ministr nespravedlnosti Jiří
Pospíšil (ve shodě se zásadou „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“ nyní možná budoucí uchazeč o úřad prezidenta
republiky) v součinnosti s bývalou nejvyšší státní zástupkyní Renatou
Veseckou názorně poučil, že vrchnosti se odpor neklade. Ivo Ištvan možná
nestojí o opakování nemilé příhody.
Odlišnost
tohoto vydání Týdne s prezidentem od předchozích bohužel nespočívá jen ve věcné
nepřipravenosti Jaromíra Soukupa. Vložil do moderování více zápalu než obvykle.
Již v části, věnované Jiřímu Kajínkovi začal skákat do řeči panu prezidentovi, jen aby
diváky neochudil o svá moudra. V debatě o nepřístojnostech Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci vstupy do prezidentovy řeči výrazně
překročily meze slušnosti. Asi se v něm probudil podnikatel, zvyklý velet
lidem. Dočkal se ovšem jemného náznaku prezidentovy nevole, ale jeho nezdvořilost
již nebylo možné vzít zpět. Pokud až dosud působil pořad dojmem pokojné besedy, moderátorovou
neslušností o něj přišel.
Souběh
věcných pochybení moderátora a nezdvořilosti k váženému hostu
v jednom pořadu je velmi neobvyklý. Nezbývá než doufat, že v dalším
vydání se vše vrátí do starých kolejí.