SOUD NÁSTROJEM ZLOČINU

Dne 29.července 2019 pokračovalo u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. hlavní líčení ve věci obž. Jaroslava Bartáka, již dříve pravomocně odsouzeného k trestu odnětí svobody v trvání 12  let za nevhodné nakládání se zaměstnankyněmi.  Jeho trestní stíhání v současné věci bylo zahájeno 5. listopadu 2013, soudní řízení 30. září 2014.

Případem jsem se zabýval v letech 2015 - 2016 a podstatné informace jsem shrnul v článcích   

„ Neznalost zákona ani soudkyni neomlouvá“ a „Právo lotra“, které jsou dostupné na mém bloggu a leckde jinde. V nich také vysvětluji, proč se zabývám případem obžalovaného, kterého veřejnost kvůli jeho předchozímu odsouzení často vnímá jako zápornou, až odpuzující postavu.

Věcí se od počátku zabývá senát předsedkyně Evy Drahotové. První rozsudek pochází ze dne 2.prosince 2014. Soud udělil panu obžalovanému trest odnětí svobody v trvání 18 let, což ve spojení s předchozím trestem a s přihlédnutím k jeho věku mělo praktickou hodnotu odsouzení na doživotí. Odvolací Vrchní soud v Praze snížil trest na 8 let. Ve věci již dvakrát na základě dovolání rozhodl ve prospěch pana odsouzeného Nejvyšší soud ČR, z jehož usnesení  senátu Danuše Novotné z 18. prosince 2018 cituji: „Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a nejvyšší mírou jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu kladeno obžalobou za vinu. Vzhledem k závažnému porušení zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6; a § 125 odst. 1 tr. řádu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí neobstojí. Pro úplnost také připomíná zásadní právní názor, vyjádřený vrchním soudem v prvním zrušovacím usnesení, kterým uložil nalézacímu soudu povinnost pečlivě rozlišit nahlas vyslovené myšlenky od stadia trestního řízení, jímž je příprava zločinu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a toto rozlišení pečlivě právně odůvodnit“

Senát Evy Drahotové se nyní snaží vyhovět právním pokynům Nejvyššího soudu ČR. Nelze mu upřít snahu, ale současně je na místě zaznamenat nepřekonatelné překážky, které mu mlčením nebo zastíráním významných informaci od samého začátku působí někteří svědci, zejména recidivista Miloš Levko a policista Josef Mareš. Srovnáme-li stav dokazování, jenž jsem popsal v článcích z r. 2016, se současným, vidíme, že v klíčových bodech se v podstatě nezměnil.

Protože připouštím existenci psychologického úkazu, který nedávno zesnulý doc. František Čuba, nezpochybnitelný odborník v oboru organizace a řízení,  označil za „profesní slepotu“ rozhodl jsem se nabídnout veřejnosti kacířský pohled na postup orgánů činných v trestním řízení včetně slovutného senátu Evy Drahotové.

Než se pustím do merita věci, považuji za nutné vysoce ocenit humánní chování předsedkyně senátu k panu obžalovanému. Eskorta jej přivedla spoutaného na rukou i na nohou a uvolnila mu pouze ruce. Proti tomu ostře protestovala obhájkyně Hana Riedlová. Předsedkyně senátu projevila porozumění a v debatě s velitelem eskorty projevila  názor, že použití donucovacích prostředků by se mělo posuzovat individuálně podle povahy osoby obžalovaného. Velitel eskorty odporoval, že nemá jinou možnost, než postupovat podle obecného předpisu. Paní soudkyně se ale náhle doslova vymrštila z křesla, odhodila talár a mladistvým tempem přeběhla k lavici obžalovaných. Prohlédla si pouta, pak se telefonicky spojila s příslušným vězeňským lékařem a po konzultaci s ním poskytla veliteli eskorty poučení, po němž neměl jinou možnost, než pouta sejmout.

Současně se musím stejně jako v r. 2016 pozastavit nad volností, kterou paní předsedkyně ponechává fotografům a kameramanům, kteří dle svého uvážení kdykoli v průběhu jednání obtěžují vypovídající účastníky řízení natáčením jejich vystoupení na kamery a cvakáním spouští fotoaparátu. Zejména se jako supi vrhají na obž. Jaroslava Bartáka kdykoli vstane, kdykoli se kolem něho  něco děje. Předsedkyně senátu má sice právo jejich činnost povolit, ale praxe v desítkách jiných soudních síní, jež jsem kdy navštívil, je zcela odlišná: zpravidla se připouští pořízení fotografií a kamerových záznamů při zahájení jednán, a pak musí fotografové a kameramani opustit soudní síň.

Je možné, že novináři odměňují Evu Drahotovou nadstandardní vstřícností. Tento proces jistě nepatří k nejvýznamnějším, přesto zprávu o něm Česká televize zařadila do programu poledního zpravodajství. Kromě obrazového záznamu přinesla perfektní výklad reportérky o kauze.

Zpět k věci. Trestní stíhání Jaroslava Bartáka umožnil recidivista Miloš Levko, který jej napájel vodkou (není vyloučeno, že byla „vylepšená“ psychofarmaky), vedl s ním řízené debaty o jeho zločinných záměrech. Rozhovory natáčel na videokameru v hodinkách, které mu kdosi poslal zvenčí. Kromě toho ukradl panu obžalovanému část jeho zápisků a zařídil, aby to vše se dostalo do rukou pražského kriminalisty Josefa Mareše, od něho pak k libereckým kriminalistům. Jaroslav Barták byl na základě těchto podkladů shledán vinným z přípravy několika vražd a vydírání.

Podchycené bláboly mají ovšem obsah podstatně širší. Hovoří se v nich hlavně o přípravě útěku z vězení, a právě tato část jeho vyprávění zaujala policisty. Pro Jaroslava Bartáka měl přiletět na dvůr liberecké věznice vrtulník, dopravit jej do Polska. Odtamtud měl pokračovat soukromým Gripenem do Běloruska, což mělo být dohodnuto s polskými  a běloruskými diplomaty. Spolu s popisem kuriozních postupů zavraždění a mučení Bartákových nepřátel úvahy o organizaci útěku dodávaly celému souboru jeho výpovědí fantaskní charakter.

Proveditelnost všech zločinných záměrů Jaroslava Bartáka byla podmíněna splněním slibů Miloše Pavko, který jej povzbuzoval a sliboval, že za přiměřenou odměnu vše zařídí k jeho spokojenosti. Připustíme-li spolu se soudem, že pan obžalovaný skutečně připravoval zločiny, pak Miloš Pavko by byl jeho spolupachatelem. Dle mého laického úsudku měl být rovněž stíhán, byť zřejmě ve výhodném postavení spolupracujícího obviněného. Ve skutečnosti prochází řízením jako svědek, mlčením sabotující úsilí soudu o objasnění věci.

Způsob, jakým byly tyto korunní důkazy obstarány, mimoděk vypovídá o velmi zvláštních poměrech v liberecké věznici, v nichž „barákovým“ (představitelem vězeňské samosprávy) byl vrah Milan Rosenbaum a jeho zástupcem recidivista Miloš Palko, který dokázal opatřit alkohol, léky a drogy. Spolupracoval při tom s vězeňským personálem, především s kaplankou Renatou Wachovou.

Jak šel čas, ze  soudních dokumentů se téměř úplně vytratily zmínky o přípravě útěku, kterou paní předsedkyně senátu zřejmě považovala za možnou (pamatuji si, že si ověřovala, zda rozměry vězeňského dvora umožňují přistání vrtulníku, zda je dvůr zastřešen sítí, atd.). Vyloučením této části výpovědi se ovšem oslabuje rys fantasknosti celého příběhu. Na okraj pozornosti se dostala skutečnost, že videozáznamy byly pořízeny s opilým obžalovaným a stranou zůstalo i jeho podezření, že vodka byla „vylepšena“ psychofarmaky, ke kterým měl svědek Miloš Palko přístup. Vytlačení těchto okolností na okraj pozornosti soudu je samozřejmě pro pana obžalovaného nepříznivé a v podstatě brání soudu hodnotit důkazy skutečně všestranně.

Uvedenými okolnostmi se příliš nezabýval ani Nejvyšší soud ČR v usnesení z 18. prosince 2018. Pokud přesto dospěl ke kritickému názoru na rozhodnutí soudů 1. a 2. stupně, svědčí to o chatrnosti důkazní situace, na jejímž základě odsoudily pana obžalovaného k vysokým trestům.

Jako laik dospívám dokonce ke kacířskému názoru, že profesní slepota zabránila orgánům činným v trestním řízení pohlédnout na pana obžalovaného jako na oběť sofistikovaných intrik, provedených organizovanou skupinou většinou neustanovených osob.

Pan obžalovaný je dle znalců osoba s poruchou osobnosti, leč nevyžadující ochrannou léčbu. Mohu proto připustit, že se s tísní života ve věznici vyrovnával patologickým sněním o pomstě svým nepřátelům a o dobrodružném útěku z vězení. Pominu-li skutečnost, že nic ze zločinných záměrů by nemohl uskutečnit bez pomoci recidivisty Miloše Palko, nabízí se otázka, zda by vůbec někdy došlo k zveřejnění jeho bludů, kdyby se do jeho důvěry nevetřel „práskač“.

Není úplně jasné, proč Miloš Palko sehrál s panem obžalovaným tuto hru. Kromě toho, že z něj nepochybně chtěl tahat peníze a nakonec za jeho peníze se opíjel vodkou, účelově opatřenou pro potřeby uskutečnění intrik, je pravděpodobné, že si na jeho úkor chtěl vytvořit  zásluhu, podporující jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Některé okolnosti ale ukazují i na možnost, že jej vedl někdo zvenčí. Zcela nesporná je skutečnost, že v nepřátelském počínání vůči Jaroslavu Bartákovi nebyl sám. Na jeho zkázonosném díle se podílela dobře organizovaná skupina osob, působících jak uvnitř věznice, tak mimo ni. Hodinky s vestavěným zařízením pro audiovizuální záznam si zřejmě nekoupil ve vězeňské kantýně. Někdo mimo věznici se musel dovědět o jeho potřebě, hodinky opatřit a zaslat. Někdo je pak  musel z věznice vynést,  jejich obsah stáhnout na flashdisk a zařídit pak jeho doručení policistovi Josefu Marešovi. Policista odmítl označit osobu, která jej jako první oslovila. Porušil tím beztrestně povinnosti svědka. Vůbec celá jeho úloha v případu zůstává skryta v polostínu. Ze svědectví svědků Josefa Mareše a Terezy Tiché se vynořuje postava neznámého muže, který svědkyni předal balíček s hodinkami a téhož nebo jiného, který doručil policistovi Janu Marešovi flashdisk s obsahem videozáznamu z hodinek.  Dodavatel hodinek  kontaktoval svědkyni Terezu Tichou bezprostředně po ukončení její návštěvy u Miloše Palka. Patrně jej někdo upozornil, že vyjde z věznice. Znal číslo jejího mobilního telefonu, které nezískal předem od ní. Doručitel  flashdisku věděl přesně, že muž, kráčející po ulici, je policista Josef Mareš a věděl, že právě v danou chvíli jej potká. Josef Mareš nechal obsah flashdisku přetáhnout na DVD a vymazat. Vymazaný flashdisk pak vrátil majiteli prostřednictvím výčepního v pražské restauraci, jejíž jméno zapomněl.

Je nesporné, že tato skupina jednala úmyslně  s cílem způsobit značnou újmu obžalovanému Jaroslavu Bartákovi a aspoň některé její kroky lze považovat za protiprávní. V rámci rovného přístupu k účastníkům řízení by se měly orgány činné v trestním řízení snažit činnost této skupiny rozkrýt, ale pokud se vůbec o něco pokusily, pak jen nesoustavně a hlavně tak, aby nedošlo k zpochybnění zákonnosti postupu policisty Josefa Mareše.

Na okraj věci podotýkám, že tři osoby, podílející se na nepřátelském jednání vůči obž. Jaroslavu Bartákovi, byly mezitím odsouzeny Okresním soudem v Liberci kvůli neoprávěnému nakládání s osobními údaji vězňů. Jak jinak, je mezi nimi Miloš Levko i kaplanka Renata Wachová.

Pokud  bylo cílem skupiny poškodit obžalovaného Jaroslava Bartáka, zatím se jí to dokonale daří. Bude-li konečně definitivně odsouzen, nebude moci žádat na podzim r. 2019 o podmíněné propuštění po 2/3 trestu a zůstane ve vězení o několik dalších let déle, možná se návratu na svobodu nedožije. Proto jsem „skandálním“ nápisem článku označil soud za nástroj zločinu, aniž bych podezíral senát Evy Drahotové, že s pachateli  intrik vědomě spolupracuje. Jsem si jist, že soud si vůbec neuvědomuje, že rozsudkem vyhovuje přání skupiny, která odsouzení  Jaroslava Bartáka považuje za svou životní potřebu. Ale právě „profesní slepota“ brání všem článkům řetězce trestního řízení, aby se zamyslely nad skutečností, že obž. Jaroslav Barták je zcela nepochybně obětí intrik, a to bez ohledu na to, co nepříjemného pro jeho domnělé nebo skutečné škůdce se v jeho hlavě odehrává, a také bez ohledu na to, zda by své bláznivé záměry dokázal uskutečnit.

Třetí rozsudek senátu Evy Drahotové, očekávaný v říjnu 2019, bude nepochybně velmi zajímavý a předpokládám, že nejméně jedna strana řízení se proti němu odvolá.

ZEMŘEL SOUDCE S LASKAVÝM SRDCEM

V pondělí 22.července 2019 sedmdesátidevítiletý Pavel Kučera, bývalý dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu ČR, pracoval ve své advokátní kanceláři poblíž obchodního domu Kotva s obvyklou  vitalitou. Domlouval si schůzky na další týden. Ty již ale neuskuteční.

V noci svíce jeho života dohořela. Život miloval a trpělivě snášel bolesti, jež ho v posledních letech trápily. Odešel tiše tam, kde ho již nic bolet nebude.

Jeho životní dráha byla pestrá. Začínal jako advokát, pak se stal soudcem okresního soudu, později postoupil na vyšší stupeň. Říkalo se o něm, že nezapřel původ v advokacii, protože se dovedl podívat na věci obžalovaných i očima obhajoby. Nevstoupil do KSČ, ač se tím připravil o podporu v kariérním postupu. Po listopadovém převratu, v éře Václava Havla, krátce působil  v Kanceláři prezidenta republiky. Osudové bylo jeho setkání s legendárním Otakarem Motejlem, který si jej přivedl k Nejvyššímu soudu ČR jako jeho místopředsedu. Zatímco předsedové přicházeli a odcházeli, Pavel Kučera zůstával jako pevný sloup soudu po celých sedmnáct let až do dosažení věku 70 let.

Jeho působení u Nejvyššího soudu ČR provázely dvě nehody. V době, kdy se předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová vzepřela vůli prezidenta republiky Václava Klause, který ji odvolal z funkce, Pavel Kučera stál na straně práva a prezidenta ve ztraceném boji se soudcokracií. Nicméně po vítězství Ivy Brožové nemusel z funkce a od soudu odejít.

Na konci jinak neposkvrněné kariéry se stal obětí štvavé kampaně, související se zastavením trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Rozdmýchávala ji tehdy hlavně bývalá nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová, s ochotnou podporou tehdejší  krajské státní zástupkyně v Ostravě, exprokurátorky a bývalé členky KSČ Zlatuše Andělové. Přestože je kdysi pojilo osobního přátelství, neušetřila jej. Kvůli jeho přátelství s bývalým ministrem Pavlem Němcem a bývalou nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou jej Marie Benešová zahrnula do skupiny, vytvořené podle estébáckého receptu na tvorbu protistátních spikleneckých center, označované jako „justiční mafie“.  Na štvanici si přihrál svou polívčičku capo di tutti capi z „kauzy Jiřího Čunka“ Jiří Pospíšil, který stížnosti na něj přisunul Ivě Brožové. Ta pak na něj podala kárnou žalobu kvůli údajnému, spolehlivě neprokázanému a jednosměrně vyloženému výroku o přednosti politických zájmů před nezávislostí justice, údajně pronesenému v soukromí stolní společnosti. Osobně pak při veřejném zasedání prvostupňového kárného senátu vystupovala jako žalobkyně, ztrapňujíc se drobnými projevy neprofesionality, napomínaná předsedou senátu.

Kárný soud sledovala početná tlupa novinářů, z nichž většina nebyla Pavlu Kučerovi nakloněna. Nicméně při odchodu ze soudní síně po vyhlášení odročení na další den za účelem vyhlášení rozhodnutí v odhadech věcí příštích jednoznačně převažoval odhad zprošťujícího rozhodnutí. Když ale předseda senátu Viktor Mach začal přednášet rozhodnutí, zprvu jsem se domníval, že omylem čte znova žalobu. Nebylo to tak, kárný soud nepravomocně zbavil ctihodného soudce Pavla Kučeru na konci jeho neposkvrněné kariéry taláru. Přijal to s naprostým klidem, ale samozřejmě se odvolal ke kárnému senátu Nejvyššího soudu ČR. Z časových důvodů ale na projednání věci do konce r. 2010 již nedošlo a Pavel Kučera dnem 31.prosince 2010 ztratil mandát soudce dosažením věku 70 let. Odvolací řízení z toho důvodu neproběhlo, prvostupňové rozhodnutí, jež jako laik považuji za hanebnost, nenabylo právní moc a výsledky projednání kárné žaloby Ivy Brožové jsou nulitní.

Přirozeně jsem nikdy neměl příležitost sledovat Pavla Kučeru při výkonu funkce soudce v soudní síni. Znám jen ojedinělé úkony místopředsedy Nejvyššího soudu ČR a jeho vystupování ve výše zmíněných veřejných kauzách. Do jeho jednání se vždy promítala moudrost zkušeného soudce a konstantní laskavost v pohledu na lidi a na svět.

Nikdy jsem jej v soukromí neviděl rozhněvaného. Bral lidi s nadhledem a značnou dávkou laskavého humoru. Vždy byl přívětivý, zdvořilý a šířil kolem sebe dobrou náladu. Byl skvělý vypravěč s velkou zásobou zážitků z dlouhé praxe. Měl obrovské praktické zkušenosti a byl skutečně znalý svého řemesla trestního soudce. O své znalosti a zkušenosti se ochotně dělil. Byl odborným rádcem a ochráncem spolků Šalamoun i Chamurappi. Závidím mu: odešel bez rozloučení a za ním se táhne dlouhá brázda plná dobrých skutků a hezkých vzpomínek jeho přátel. To se každému nepodaří, jeho pronásledovatelům určitě ne: byl to v každém ohledu vzácný člověk.

Budiž čest jeho památce.

SMŮLA NA PATÁCH

Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o „spícím soudci“ u Městského soudu v Praze. Za postoj ke zmíněné nepřístojnosti jsem 17. července 2019 zkritizoval paní ministryni Marii Benešovou v článku Nesnesitelná lehkost vládnutí II.

Když se někomu lepí smůla na paty, nebere to někdy konec. V případě stejného odsouzeného se případem „spícího soudce“ jeho smůla nevyčerpala. Pochybný rozsudek Městského soudu v Praze napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Neuspěl s ním. Ale při jednání Nejvyššího soudu ČR došlo k pochybení. Soud mu neposlal k vyjádření stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, vůči němuž mohl  vznést námitky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o vážné krácení práva odsouzeného  na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ČR se panu odsouzenému k jeho stížnosti zdvořile omluvily dopisy předsedy senátu Pavla Šilhaveckého a také přímo předsedy Nejvyššího soudu ČR prof. Pavla Šámala. Soud připustil pochybení a jako polehčující okolnost uvedl, že vyjádření státní zástupkyně nebylo doručeno jako obvykle nalézacím soudem společně s dovoláním, ale přišlo opožděně jako samostatné podání a vypadlo tak ze systému doručování.

Zdvořilost, s kterou se za pochybení omluvilo nejdříve vedení Městského soudu v Praze a později i představitelé Nejvyššího soudu ČR, je příkladná, zasluhuje chválu. Nemění to nic na tom, že pan odsouzený byl administrativním pochybením Nejvyššího soudu ČR připraven o část možností k obhajobě svých práv. Okolnost, že se to stalo právě u Nejvyššího soudu, který by měl být příkladem pro nižší soudy, je znepokojující.

Nejvyšší  soud ČR nemůže následky selhání své administrativy nijak napravit. Náprava by byla možná pouze úspěšnou ústavní stížností. Předseda Nejvyššího soudu ČR pana odsouzeného přímo upozornil na jeho nezadatelné právo ji podat, což pan F.K. samozřejmě učinil.

Okolnost, že odvolací soud a po něm i Nejvyšší soud ČR v rámci odvolacího a dovolacího řízení potvrdily rozsudek nalézacího soudu, by za normálních okolností neopravňovala pana odsouzeného k vkládání přehnaných nadějí do úspěchu ústavní stížnosti. V daném případě ale došlo k dvojímu porušení jeho ústavních práv pochybeními procesního rázu.

Úzkostlivé lpění na dodržování formálních pravidel vedení spravedlivého procesu je nepřekonatelnou pojistkou obžalovaných nejen proti následkům nedbalosti, ale také proti  zneužití úřední moci. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu přizná Ústavní soud zmíněným pochybením.   

NESNESITELNÁ LEHKOST VLÁDNUTÍ II

Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o zvláštní nepřístojnosti, ke které došlo u Městského soudu v Praze. Při odvolacím řízení, jež vede tříčlenný senát soudců z povolání, přísedící soudce Petr Braun podstatnou část jednání prospal, jsa postižen zdravotními potížemi. Předseda senátu Dušan Paška i přísedící Hana Hubáčková jej pod stolem kopali do holeně, ale jeho bdělost nedokázali udržet. Na základě stížnosti obžalovaného F.K. proběhlo vyšetřování, při němž soudce Petr Braun své pochybení poctivě doznal. Vysvětlil je tím, že trpěl horečnatým onemocněním a byl pod vlivem léků. Nechtěl působit potíže předsedovi senátu, který by v případě jeho výpadku musel shánět náhradního soudce a myslel si, že působení nevolností překoná, ale přecenil své  síly. Panu odsouzenému se omluvil místopředseda soudu Jaroslav Cihlář. Správně usoudil, že soudce Petr Braun se poklesku dopustil veden dobrou vůlí a pouze mu důrazně domluvil. Poučil pak předsedy odvolacích senátů, aby nedopustili opakování podobných situací.

Jako laik se domnívám, že případ je vážnější, než by se mohlo zdát na základě vyjádření místopředsedy soudu. Je-li snad omluvitelné selhání soudce Petra Brauna, způsobené nezvládnutím zdravotních potíží, nelze omluvit selhání předsedy senátu, který je odpovědný za to, že v průběhu řízení musí být zajištěna profesionalita výkonu soudců, musí být chráněn nárok obžalovaného na spravedlivý proces a nesmí trpět důstojnost řízení. Všechny tyto podmínky porušuje přítomnost spícího soudce, který nemohl být plnohodnotným účastníkem porady senátu o rozsudku. Ostatně podle trestního řádu soud rozhoduje v tříčlenném senátu a zde jeden soudce sice byl přítomen fyzicky, nikoli však psychicky. Za daných okolností si dovoluji tvrdit, že vydaný rozsudek je „invalidní“, ale přesto platí a stěžovatel si ve Věznici Vinařice užívá jeho účinky.

Myslím si  tedy, že stížnostní řízení místopředsedy soudu Jaroslava Cihláře mělo vést k postoupení věci předsedovi soudu Liboru Vávrovi jako kárnému žalobci s návrhem na podání kárné žaloby a pan místopředseda měl iniciovat podání podnětu ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona za účelem zrušení „invalidního“ rozsudku a nového, řádného projednání věci.

Dodávám, že toto není jediná nepřístojnost z poslední doby, kterou se vedení soudu pokusilo sprovodit ze světa suchou cestou. A také u jiných soudů bychom narazili na podobné zastírané zhůvěřilosti. Je to „rub  mince“ nezávislosti justice, kterou si většina funkcionářů státní správy justice pod záštitou tradičně slabých ministrů vykládá jako záruku beztrestnosti justičních přehmatů.

Zpráva České justice ale není úplná. Redakce patrně neměla k disposici všechny informace. Do věci totiž svérázným způsobem zasáhlo ministerstvo spravedlnosti a za rozhodnutí úředníků převzala odpovědnost paní ministryně Marie Benešová. Pan odsouzený se brání proti rozsudku všemi možnými cestami. Mimo jiné 18.listopadu 2018 podal podnět k podání stížnosti  pro porušení zákona. Ministerstvo nemá dostatečnou pracovní kapacitu na vyhodnocení přívalu všech podnětů ke  stížnosti pro porušení zákona, proto jejich přezkum obvykle zadává státnímu zastupitelství. Je to postup svými důsledky  vůči stěžovatelům nepřátelský, jednak proto, že od státního zastupitelství jako orgánu žaloby nelze očekávat, že bude podporovat obhajobu, a mimo to se tím řízení protahuje, ale za daných poměrů se bez něj nelze úplně obejít. V případě stížnosti obž. F.K. ale vyhodnocení jeho podnětu z neznámých důvodů proběhlo přímo na ministerstvu. Ministerstvo se neseznámilo se správním spisem, vedeným u soudu k této záležitosti a z pověření paní ministryně dne 10. června 2019 sdělilo stěžovateli, že paní ministryně stížnost pro porušení zákona nepodá.

Paní ministryně tak s lehkostí sobě vlastní vzkázala panu odsouzenému a přes něj i veřejnosti, že spánek soudce při hlavním líčení nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Souběžně s tím dala najevo, že v beztrestném jednání soudců, jejichž jména procházejí případem, nepovažuje za etické selhání, takže necítí potřebu uplatnit svou pravomoc kárné žalobkyně.

Jako laik si myslím, že důvod k podání stížnosti pro porušení zákona je jednoznačný a beztrestnost jednání  soudců Městského soudu v Praze nepřijatelná. Navíc se zdá, že rozhodnutí paní ministryně vůbec nemělo být vydáno. Podle příslušných předpisů se řízení k podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona zastaví, je-li podáno dovolání nebo ústavní stížnost nebo žádost o povolení obnovy procesu. Zjistí-li prověřující státní zastupitelství, že taková událost nastala, přezkum okamžitě  zastaví, spis vrátí na ministerstvo a předkladatele podnětu vyrozumí o přerušení přezkumu. Pan odsouzený podal ústavní stížnost dne 9. ledna 2019. Tím zaniklo právo ministryně spravedlnosti podnětem se zabývat, natož rozhodovat. Ale ministerští úředníci zřejmě vůbec nepřišli na to, že byla podána ústavní stížnost.

Zákon zakazuje ministrovi spravedlnosti napadnout stížností pro porušení zákona závěry Nejvyššího a Ústavního soudu. V tomto případě bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR dne 31.řijna 2018 odmítl. Pan odsouzený ale v dovolání argument „spícího soudce“ z jakýchkoli důvodů neuplatnil, takže překážka pro podání stížnosti pro porušení  zákona kvůli této nepřístojnosti nevznikla.

Jako laik soudím, že je znepokojivé, že ministryně spravedlnosti je ochotná ponechat v platnosti rozsudek, pořízený výše uvedeným způsobem, a svou vůli projevila formálně právně pochybným postupem.

Touto filipikou se nedožaduji vyvinění pana odsouzeného, pouze trvám na jeho právu, aby jeho věc byla soudem projednána za  zákonných podmínek.

Nedožaduji se resignace nebo odvolání paní  ministryně, pouze doporučuji, aby věnovala zostřenou pozornost útvaru, který vede agendu stížností pro porušení zákona.

SOUDÍ „JAKO ZA BOLŠEVIKA“

Do veřejných debat proniklo hojně přetřásané téma nezávislosti justice. Protože se ho zmocnili  zejména lidé, kteří o poměrech v justici nic nevědí, a nejde jim o justici, ale o uchopení moci jinými cestami než nástroji parlamentní demokracie, za clonou jejich žvanění snadno unikají různé nešvary v činnosti státního zastupitelství a justice.

Jedním z nich je prorůstání pozůstatků předlistopadového myšlení do praxe demokraticky se tvářících soudců. Jejich nositeli nejsou  jen bývalí členové KSČ, kteří díky nedůsledné polistopadové očistě zůstali na svých místech, ale i jejich horliví polistopadoví učni.

S jedním příkladem jsem se setkal v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně v procesu proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., který v řadě článků označuji jako „malou kauzu“ a odlišuji jej tak od „velké daňové kauzy“, vedené proti SAZ & spol. u Krajského soudu v Brně jako u soudu prvního stupně.

SAZ se těší zvláštní neoblibě účelového uskupení brněnských soudců a olomouckých a brněnských žalobců, kteří s ním zacházejí s jinde nevídaným sadismem. Podařil se jim „frajerský kousek“: když jeho přátelé a rodina složili rekordní kauci 150 mil. Kč za jeho propuštění z vazby po 22 měsících, pohotově vymysleli způsob, jak dosáhnout toho, aby mohli držet 150 milionů Kč na účtě a beneficienta kauce opět za mřížemi. Kauce jako pojistka totiž formálně působí pouze v tom procesu, v kterém byla složena. Tvrdit soudcům, že v případě útěku z vazby, uvalené v jiné kauze, by kauce stejně propadla, takže funkci pojistky plní i tam, je zbytečné: se zdravým selským rozumem bývají na štíru.

SAZ vyšel z vazby začátkem února r.2016  a hned na dvoře věznice jej zadržela policie. Na  pokyn státního zástupce Jiřího Kadlece jej postavila před soud s návrhem na uvalení předběžné vazby, jejíž trvání není zákonem omezeno. Jak jsme se později dověděli, soudce Aleš Novotný, přijímající kauci, a Jiří Kadlec jako organizátor jejího „zneškodnění“, koordinovali své kroky. Podle pověstí, šířících se mezi obhájci, olomoučtí žalobci prosluli tím, že s obviněnými, na které chtějí uvalit vazbu, kočují po Moravě a k uvalení vazby je staví před soudce, o  němž mají jistotu, že jim bez odporu vyhoví. V tomto případě jim to nevyšlo. Soud nepřistoupil na nápad Jiřího Kadlece pro nedostatek právních důvodů a také s přihlédnutím k právě složené kauci. SAZ mohl jít domů.

Pronásledovatelé SAZ se nedali odradit a vymysleli novou cestu k cíli. Dne 2.prosince 2016 provedli domovní prohlídku v jeho pražském bytě, zadrželi jej a dopravili do Brna, kde na něj místopředseda Městského soudu v Brně Aleš Dufek uvalil vazbu ze všech tří vazebních důvodů. Následovalo pak vazebně vedené přípravné řízení, po něm obžaloba a posléze hlavní líčení, které dne 5.března 2019 završil nepravomocný rozsudek. SAZ je nadále ve vazbě.

V tomto řízení nejde o krácení daně z přidané hodnoty v obchodování s pohonnými hmotami. Žalobce viní SAZ, že zakoupil tři křivá písemná svědecká prohlášení, která chtěl použít k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“ ve svůj prospěch a mimo to nechal podat křivé trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Za tím účelem ustavil a řídil již z vazby v r. 2015 organizovanou zločineckou skupinu. Žalobce si ovšem nevšiml, že dodavatelé falešných svědectví byli zapleteni do podvodných obchodů s pohonnými hmotami a působili ve společnosti Czech Petrol Distribution, kterou zmiňuje Finančně analytický útvar Ministerstva financí v trestním oznámení. Kromě toho se vzájemně usvědčují ze zpronevěry obrovských finančních částek z účtů společností, s nimiž pracovali. Nemohl ale nevidět, že dva z dodavatelů jsou spolupracovníci policie, kteří sice skutečně prodali SAZ své výtvory, ale peníze pak odevzdali policii. Rovněž neměl přehlédnout, že podání trestního oznámení na vyšetřovatele provedl spolupracovník policie a celá jeho akce proběhla pod policejním dohledem. Reálné možnosti uvězněného SAZ řídit jednání, směřující k obstarání svědectví, byly nulové. Všechny podstatné úkony prováděl advokát Ondřej Kučera, jenž v tomto řízení figuruje jako spolupracující obviněný.  Dodaná svědectví byla obsahově tak pochybná, že jejich použití v soudním řízení nepřicházelo do úvahy a SAZ je soudu nepředložil a ani v budoucnu by je neuplatnil. Čili žalobce jej stíhá za to, že cosi držel doma, i když to nikdy nepoužil a chybí důkaz, že by k použití v budoucnu skutečně mohlo dojít.

Obviněný má ze zákona právo obstarávat si  důkazy pro svou obhajobu. „Zločinná“ činnost SAZ ničím jiným nebyla.

Obhájci pana obžalovaného občas napadali porušování pravidel spravedlivého procesu ve „velké daňové kauze“ a také já jsem v řadě článků vytýkal různé nepravosti. Proti „malé“ kauze je ale „velká daňová kauza“ z tohoto pohledu procházkou růžovým sadem. Kromě toho, že SAZ se dostal za mříže na  základě skutkové podstaty, vytvořené s pomocí policejních provokatérů, v tomto řízení se děly věci jinde nevídané, neslýchané. Vzpomenu jen několik z nich, např. překročení zákonné lhůty koluzní vazby, které je jediným proviněném, za které se dozorující státní zástupce Michal Galát dostal před kárný soud. Za neméně odporné považuji zneužití státním zástupcem Michalem Galátem zdravotní dokumentace manželky pana obžalovaného k jejímu znevažování. Paní Jana nabídla ve vazebním řízení záruku za manžela a dokumentací prokazovala těhotenství. Od přímého představeného Ivo Ištvana až po ministra spravedlnosti Roberta Pelikána všichni horlivě tvrdili, že postoupením dokumentace soudu dala paní Jana právo státnímu zástupci, aby ji s ní nakládal svévolně a použil ji dokonce k její škodě.

Hrubým proviněním bylo prolomení heslové ochrany iPadu a iPhonu pana obžalovaného, které zařídil v zahraničí státní zástupce Robert Henzel. Soud nechal zkopírovat obsah iPadu na nosiče dat, jež pak rozdal státnímu zástupci a všem obhájcům. Nepříslušné osoby se tak dostaly k informacím o plánech obhajoby a o komunikaci mezi panem obžalovaným a obhájci, navíc k rodinné galerii fotografií, z nichž některé měly ráz přímo intimní. Kvůli této nehoráznosti jsem podal návrh na kárné řízení se soudcem Michalem Kabelíkem. Později podal obdobný návrh pan obžalovaný a souběžně s ním Česká advokátní komora. Je normální, že kárnými návrhy občanské chátry se nikdo nezabývá, avšak vystoupení vlivné profesní organizace je mimořádná událost. Nicméně ministr Jan Kněžínek vzal ničemnost pod ochranu: odpověděl sofistikovaným popřením nepatřičnosti zveřejnění podkladů obhajoby a komunikace s obhájci a sprostý zásah do soukromí manželů Zadehových prostě opomenul. Záležitost není ovšem uzavřená, protože skupina obhájců a s ní i Česká advokátní komora podali ústavní stížnost, jejíž argumentace má obecný dosah, přesahující hranice této hanebnosti.

Pan obžalovaný podával od uvalení vazby pravidelné žádosti o propuštění na svobodu. Odloučení od rodiny začal pociťovat zvlášť bolestně, když se v září r. 2017 stal otcem syna, jenž je jeho miniaturou.  V žádostech mimo jiné poukazoval na rodinná pouta, která jej spojují s Českou republikou jako s domovem, na své chování v mezidobí mezi vazbami, kdy nikam necestoval, oženil se s Češkou,  účastnil se hlavního líčení ve „velké daňové“ kauze  a pravidelně docházel k probačnímu úředníkovi, který prodloužil intervaly mezi návštěvami. Poukazoval i na existenci rekordní kauce, která by v případě jeho útěku propadla, a na mezinárodní zatykač íránské prokuratury, který je významným ohrožením jeho osobní bezpečnosti, možná až života. Senát Michala Kabelíka všechny žádosti zamítal a soudci Krajského soudu v Brně dokázali, že jsou schopni i přímo lhát, aby odůvodnili ponechání pana obžalovaného ve vazbě: např.  tvrdili, že jeho manželka s dítětem žije v USA, kam by se jistě pan obžalovaný snažil za nimi dostat.

Zlom v kauze nastal dne 5. března 2019, kdy proces dospěl po 51 jednacích dnech k rozsudku. Soud jím odmítl domněnku o existenci organizované zločinecké skupiny a překvalifikoval jednání obžalovaných ze závažné trestné činnosti na přečiny. SAZ místo 8-8,5 roku odnětí svobody dle návrhu žalobce dostal 3,5 roku a poměrně nejhůř proti očekávání dopadl spolupracující obviněný Ondřej Kučera s 28 měsíci podmínečného trestu. Navíc soud vydal usnesení o propuštění SAZ z vazby. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu dokonce připustil, že důkazní situace umožňovala změnu právního hodnocení jednání pana obžalovaného již před rokem a již tehdy nastal důvod pro propuštění z vazby.  Radost SAZ a jeho příznivcům  ovšem pokazil žalobce, který se odvolal proti  rozsudku a podal stížnost proti usnesení o propuštění z vazby. Krajský soud v Brně jeho stížnosti proti propuštění z vazby vyhověl bez otálení.

Dne 3. června 2019 Městský soud v Brně znova rozhodl o propuštění z vazby a žalobce opět podal stížnost. Krajský soud v Brně projednal dne 26. června 2019 jeho stížnost a společně s ní stížnosti pana obžalovaného  a spolku Chamurappi z.s. proti zamítavým usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2019. Jako laik považuji trestní oddělení tohoto soudu jako celek za podjaté vůči panu obžalovanému, proto jsem ani nebyl příliš překvapen vyhověním státnímu zástupci a zamítnutím našich stížností.   Z odůvodnění ale na mne zavanul duch předlistopadového soudnictví. Zjednodušeně řečeno Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé projevil pohrdání závěry nalézacího soudu, které jsou výsledkem obsáhlého dokazování, provedeného v průběhu 51 jednacích dní. Nadřadil jim názor jedince, státního zástupce, který bez ohledu na to, co se odehrálo v soudní síni, nadále trvá na tom, že existovala organizovaná zločinecká skupina, jejíž členové se dopustili zvlášť závažných zločinů a obžalovanému SAZ hrozí trest odnětí  svobody až 10 let, což by jej jistě vedlo k tomu, aby po propuštění z vazby vzal nohy na ramena. Soudci senátu Haliny Černé vlastně projevili názor, že pokud něco říká státní zástupce, určitě to musí být pravda a názor nezávislého soudu je nicotný. Přejali tak vzorec myšlení předlistopadových trestních soudců. Tehdy byl pánem trestního řízení prokurátor a prokuratura měla těsné vazby na rozhodující orgány KSČ a její aparát. Proto mělo stanovisko prokurátora povahu zjevené pravdy, s kterou se dalo polemizovat jen obtížně a s velkou opatrností. Dnes za státními zástupci orgány KSČ nestojí, nicméně senát Haliny Černé se sklonil před názorem žalobce stejně ochotně, jako by nějakou nadpozemskou oporu měl. Soudci tohoto senátu se zřejmě dobře učili u starších zasloužilých soudruhů, kteří v soudcovském sboru tohoto soudu stále působí. Dodávám, že v odůvodnění usnesení není ani slovo o objektivních překážkách pro útěk pana obžalovaného, jako je kauce, íránský zatykač, vazba na rodinu apod. V tomto směru usnesení trpí vadou jednostrannosti, která je ukázkou záliby některých soudců v uplatňování protiprávní zásady „ in dubio contra reo“.  

Usnesení Krajského soudu v Brně ve prospěch ponechání SAZ ve vazbě byla postupně snad všechna napadena podnětem ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Ministři Robert Pelikán a Jan Kněžínek nepocítili potřebu pálit si prsty v jeho kauze  a žádnému podnětu nevyhověli. Zajímavý bude postoj Marie Benešové, která kdysi patřila k obhájcům SAZ a obhajovala jej vskutku přesvědčivě.  Nebylo vinou její a ostatních obhájců, že SAZ musel strávit ve vazbě 22 měsíců.