Před soudní síní č.4 liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L.
se dne 3. listopadu 2015 shromáždil
hlouček zájemců o účast na hlavním
líčení v trestní věci kdysi vlivného lékaře Jaroslava Bartáka, dnes vězně,
který si odpykává dvanáctiletý trest za špatné nakládání s jeho asistentkami a zde čelí obžalobě za plánování tří vražd a
vydírání tří osob, kterého se měl údajně dopustit při výkonu trestu. Kromě
účastníků z úřední povinnosti zde byla veřejnost, v které převažovali
novináři a kameramani.
Když úřednice otevřela dveře a vyzvala přítomné ke vstupu, nahrnuli se do
soudní síně, nedbajíce jinde obvyklého pořadí, v němž mají přednost
žalobci a obhájci. Vzápětí se část z nich
musela vrátit na chodbu, vykázána předsedkyní senátu Evou Drahotovou. V soudní
síni směli zůstat jen novináři včetně kameramanů. Ani žalobce a obhájkyně
nedostali výjimku. Tím paní soudkyně vyčlenila novináře z veřejnosti a
vyzvedla je i nad přítomné úřední osoby. Důvod jejího jednání jsem nepochopil,
protože za zavřenými dveřmi nesdělila novinářům nic, čím by mohla vyvolat
pohoršení. V podstatě na ně apelovala, aby dbali osobní důstojnosti a soukromí
osob, o nichž píší. Netuším, proč to nesměli slyšet vypovězení účastníci.
Veřejnost smí být ze soudní síně vykázána jen za výjimečných okolností,
vymezených zákonem. Kázání paní předsedkyně zákonným podmínkám určitě
nevyhovovalo. A vypuzení žalobce, zmocněnce poškozeného a obhájkyně za dveře je nehoráznost, s kterou jsem se
dosud nikde nesetkal. Soudce jako státní orgán smí činit jen to, co zákon
umožňuje nebo přikazuje. Žádný právní předpis neumožňuje zvýhodnění novinářů
proti ostatní veřejnosti a už vůbec ne vypovězení ze soudní síně osob, které do
ní přišly z úřední povinnosti.
S poučováním, usměrňováním či napomínáním novinářů předsedou senátu
jsem se jinde setkal opakovaně – vždy v přítomnosti ostatních účastníků řízení.
Tím se ale volný vztah paní předsedkyně k zákonnosti nevyčerpal. Když jsem jí
podle ustavení §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích oznámil, že budu pořizovat
zvukový záznam, jeho pořizování zakázala a chtěla vědět, k čemu jej
potřebuji. Zato povolila pořizování obrazových záznamů. Podle zákona se o
souhlas s pořizováním zvukového záznamu nežádá, neb to je součást práva občanů
na veřejnost procesu. Předseda senátu je pouze bere na vědomí. Naproti tomu pořizování obrazového záznamu bez
souhlasu je nepřípustné a obvykle se umožňuje jen při zahájení jednání. Soud
může zakázat pořizování zvukového záznamu pouze
v případě, že by jeho pořizováním utrpěla důstojnost řízení. Provozem
miniaturního digitálního záznamníku ale důstojnost řízení ohrozit nelze.
Pomyslel jsem si, že možná paní soudkyně chtěla znemožnit pouze zaznamenání její promluvy k novinářům,
proto jsem se po návratu „vyhnanců“, tedy po obnovení normálního stavu v soudní
síni dotázal, zda zákaz platí nadále. Platil. Došlo pak ale ke skutečnému narušování
důstojnosti řízení kameramany a fotografy, stojícími u zdi soudní síně, kteří natáčeli
svědka při větší části výpovědi a vyrušovali fotoblesky.
Soudců, kteří necítí potřebu úzkostlivě dodržovat ustanovení zákona o soudech
a soudcích, není mnoho, a nejčastěji jde o pohrobky normalizační justice. Tím
spíš takový úkaz překvapí u krajského soudu a poměrně mladé soudkyně. Výše
zmíněné nepřístojnosti nejsou příliš závažné, ale jde o to, zda nesignalizují
volný vztah k zákonnosti i tam, kde dochází na lámání chleba.
Obavy, že ani z tohoto hlediska není v tomto případě vše v pořádku,
vyplývají z poznatků ze svědecké výpovědi vysokého policejního důstojníka
plk.
Josefa Mareše, který jako první činil oficiálně podchycené vyšetřovací
úkony v této věci. Do jeho rukou se dostaly písemnosti s údaji o
Bartákových zločinných plánech, ukradené sedmkrát trestaným spoluvězněm M.L. který s policistou
navázal spojení prostřednictvím neznámého „pošťáka“ na neznámém místě. Recidivista
dodal jako další důkaz videozáznam svých rozhovorů s obžalovaným. K jeho
pořízení použil hodinky s vestavěným záznamovým zařízením, kterými jej
někdo pro tento účel vybavil. Je pozoruhodné, že policista neví, kdo jsou lidé,
které za ním údajně poslal M.L., kdo vybavil M.L. hodinkami a kdo přenesl
datový záznam z paměťové karty hodinek na flešku, kterou mu pak doručil. Vyprázdněnou
flešku vrátil „pošťákovi“ tak, že ji zanechal v nějaké pražské restauraci,
kterou nedokáže určit. Hodinky nejsou přiloženy ke spisu jako doličný předmět a
není známo, kde se nacházejí. Pořízení videozáznamu samozřejmě nebylo povoleno
soudem a hodinky byly údajně proneseny do věznice a opět vyneseny bez vědomí
Vězeňské služby.
Pokud svědectví plk. Josefa Mareše
není kamufláží, kterou zastírá svou úlohu na počátku vyšetřování údajné trestné
činnosti Jaroslava Bartáka, lze se domnívat, že ještě před jeho vstupem do
případu někdo zahájil úkony k obstarání usvědčujících důkazů proti
Jaroslavu Bartákovi a po jejich získání se stáhl do pozadí. Ať je tomu jakkoli,
postup, zahrnující použití spoluvězně M.L. a zejména pořízení videozáznamu bez souhlasu
soudu, je nezákonný. Ale nezákonnost významného důkazu zřejmě neděsí ani
žalobce Radima Kadlčka, ani soudkyni Evu Drahotovou. Pochybuji, že žalobce
splnil zákonnou povinnost vyvolat trestní řízení kvůli manipulaci s hodinkami
se záznamovým zařízením, uskutečněné bez souhlasu soudu.
Výsledek působí dojmem, že o osudu Jaroslava Bartáka je předem rozhodnuto
a k jeho odsouzení je přípustný jakýkoli prostředek.
Zdejší soud odsoudil dnes padesátisedmiletého
Jaroslava Bartáka již jednou k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti
let.. Spolu se současným dvanáctiletým trestem
měl Jaroslav Barták strávit ve vězení třicet let. Součet dvou trestů by měl
povahu doživotí. Vrchní soud v Praze ale rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k novému projednání.
V žádném případě netrpím sympatiemi k panu obžalovanému, a
pokud by soud proti němu proběhl bezchybně, netroufl bych si jeho rozhodnutí
zpochybnit. Ale zážitky ze soudní síně ze dne 3.listopadu 2015 mě vedou k opatrnosti.
Vlastně se zde soudí obžalovaný s diagnózou narušené osobnosti za neuskutečnitelné
fantasmagorie. I spřádání pomstychtivých snů je zřejmě vážným zločinem.
Netečnost k zákonnosti, kterou dne 3.listopadu 2015 projevila soudkyně
Eva Drahotová, je výsledkem dlouholetého přesvědčování soudců o jejich právu na
beztrestnost. K takovým maličkostem, jako je nepovolení pořizování
zvukového záznamu, vede soudce vědomí, že mu vše projde. Ač jsem obecně
zastáncem myšlenky na ustavení justiční samosprávy,takové případy mě vedou k obavám,
že zejména v prvních letech jejího fungování by se posílil sklon justice
ke svévolnému rozhodování. Rozumím proto zdrženlivosti, s kterou se k projektu
ustavení soudcovské samosprávy staví pan ministr Robert Pelikán.
Žádné komentáře:
Okomentovat