úterý 3. listopadu 2015

NEZNALOST ZÁKONA ANI SOUDKYNI NEOMLOUVÁ

Před soudní síní č.4 liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. se dne 3. listopadu 2015  shromáždil hlouček zájemců o účast na  hlavním líčení v trestní věci kdysi vlivného lékaře Jaroslava Bartáka, dnes vězně, který si odpykává dvanáctiletý trest za špatné nakládání s jeho asistentkami  a zde čelí obžalobě za plánování tří vražd a vydírání tří osob, kterého se měl údajně dopustit při výkonu trestu. Kromě účastníků z úřední povinnosti zde byla veřejnost, v které převažovali novináři a kameramani.

Když úřednice otevřela dveře a vyzvala přítomné ke vstupu, nahrnuli se do soudní síně, nedbajíce jinde obvyklého pořadí, v němž mají přednost žalobci  a obhájci. Vzápětí se část z nich musela vrátit na chodbu, vykázána předsedkyní senátu Evou Drahotovou. V soudní síni směli zůstat jen novináři včetně kameramanů. Ani žalobce a obhájkyně nedostali výjimku. Tím paní soudkyně vyčlenila novináře z veřejnosti a vyzvedla je i nad přítomné úřední osoby. Důvod jejího jednání jsem nepochopil, protože za zavřenými dveřmi nesdělila novinářům nic, čím by mohla vyvolat pohoršení. V podstatě na ně apelovala, aby dbali osobní důstojnosti a soukromí osob, o nichž píší. Netuším, proč to nesměli slyšet vypovězení účastníci. Veřejnost smí být ze soudní síně vykázána jen za výjimečných okolností, vymezených zákonem. Kázání paní předsedkyně zákonným podmínkám určitě nevyhovovalo. A vypuzení žalobce, zmocněnce  poškozeného a obhájkyně za  dveře je nehoráznost, s kterou jsem se dosud nikde nesetkal. Soudce jako státní orgán smí činit jen to, co zákon umožňuje nebo přikazuje. Žádný právní předpis neumožňuje zvýhodnění novinářů proti ostatní veřejnosti a už vůbec ne vypovězení ze soudní síně osob, které do ní přišly z úřední povinnosti.

S poučováním, usměrňováním či napomínáním novinářů předsedou senátu jsem se jinde setkal opakovaně – vždy v přítomnosti ostatních účastníků řízení.

Tím se ale volný vztah paní předsedkyně  k zákonnosti nevyčerpal. Když jsem jí podle ustavení §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích oznámil, že budu pořizovat zvukový záznam, jeho pořizování zakázala a chtěla vědět, k čemu jej potřebuji. Zato povolila pořizování obrazových záznamů. Podle zákona se o souhlas s pořizováním zvukového záznamu nežádá, neb to je součást práva občanů na veřejnost procesu. Předseda senátu je pouze bere na vědomí.  Naproti tomu pořizování obrazového záznamu bez souhlasu je nepřípustné a obvykle se umožňuje jen při zahájení jednání. Soud může zakázat pořizování zvukového záznamu pouze  v případě, že by jeho pořizováním utrpěla důstojnost řízení. Provozem miniaturního digitálního záznamníku ale důstojnost řízení ohrozit nelze.

Pomyslel jsem si, že možná paní soudkyně chtěla znemožnit pouze  zaznamenání její promluvy k novinářům, proto jsem se po návratu „vyhnanců“, tedy po obnovení normálního stavu v soudní síni dotázal, zda zákaz platí nadále. Platil. Došlo pak ale ke skutečnému narušování důstojnosti řízení kameramany a fotografy, stojícími u zdi soudní síně, kteří natáčeli svědka při větší části výpovědi a vyrušovali fotoblesky.

Soudců, kteří necítí potřebu úzkostlivě dodržovat ustanovení zákona o soudech a soudcích, není mnoho, a nejčastěji jde o pohrobky normalizační justice. Tím spíš takový úkaz překvapí u krajského soudu a poměrně mladé soudkyně. Výše zmíněné nepřístojnosti nejsou příliš závažné, ale jde o to, zda nesignalizují volný vztah k zákonnosti i tam, kde dochází na lámání chleba.

Obavy, že ani z tohoto hlediska není v tomto případě vše v pořádku, vyplývají z poznatků ze svědecké  výpovědi vysokého policejního důstojníka  plk.  Josefa Mareše, který jako první činil oficiálně podchycené vyšetřovací úkony v této věci. Do jeho rukou se dostaly písemnosti s údaji o Bartákových zločinných plánech, ukradené  sedmkrát trestaným spoluvězněm M.L. který s policistou navázal spojení prostřednictvím neznámého „pošťáka“ na neznámém místě. Recidivista dodal jako další důkaz videozáznam svých rozhovorů s obžalovaným. K jeho pořízení použil hodinky s vestavěným záznamovým zařízením, kterými jej někdo pro tento účel vybavil. Je pozoruhodné, že policista neví, kdo jsou lidé, které za ním údajně poslal M.L., kdo vybavil M.L. hodinkami a kdo přenesl datový záznam z paměťové karty hodinek na flešku, kterou mu pak doručil. Vyprázdněnou flešku vrátil „pošťákovi“ tak, že ji zanechal v nějaké pražské restauraci, kterou nedokáže určit. Hodinky nejsou přiloženy ke spisu jako doličný předmět a není známo, kde se nacházejí. Pořízení videozáznamu samozřejmě nebylo povoleno soudem a hodinky byly údajně proneseny do věznice a opět vyneseny bez vědomí Vězeňské služby.

Pokud svědectví  plk. Josefa Mareše není kamufláží, kterou zastírá svou úlohu na počátku vyšetřování údajné trestné činnosti Jaroslava Bartáka, lze se domnívat, že ještě před jeho vstupem do případu někdo zahájil úkony k obstarání usvědčujících důkazů proti Jaroslavu Bartákovi a po jejich získání se stáhl do pozadí. Ať je tomu jakkoli, postup, zahrnující použití spoluvězně M.L. a  zejména pořízení videozáznamu bez souhlasu soudu, je nezákonný. Ale nezákonnost významného důkazu zřejmě neděsí ani žalobce Radima Kadlčka, ani soudkyni Evu Drahotovou. Pochybuji, že žalobce splnil zákonnou povinnost vyvolat trestní řízení kvůli manipulaci s hodinkami se záznamovým zařízením, uskutečněné bez souhlasu soudu.

Výsledek působí dojmem, že o osudu Jaroslava Bartáka je předem rozhodnuto a k jeho odsouzení je přípustný jakýkoli prostředek.

Zdejší soud odsoudil  dnes padesátisedmiletého Jaroslava Bartáka již jednou k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let..  Spolu se současným dvanáctiletým trestem měl Jaroslav Barták strávit ve vězení třicet let. Součet dvou trestů by měl povahu doživotí. Vrchní soud v Praze ale rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání.

V žádném případě netrpím sympatiemi k panu obžalovanému, a pokud by soud proti němu proběhl bezchybně, netroufl bych si jeho rozhodnutí zpochybnit. Ale zážitky ze soudní síně ze dne 3.listopadu 2015 mě vedou k opatrnosti. Vlastně se zde soudí obžalovaný s diagnózou narušené osobnosti za neuskutečnitelné fantasmagorie. I spřádání pomstychtivých snů je zřejmě vážným zločinem.

Netečnost k zákonnosti, kterou dne 3.listopadu 2015 projevila soudkyně Eva Drahotová, je výsledkem dlouholetého přesvědčování soudců o jejich právu na beztrestnost. K takovým maličkostem, jako je nepovolení pořizování zvukového záznamu, vede soudce vědomí, že mu vše projde. Ač jsem obecně zastáncem myšlenky na ustavení justiční samosprávy,takové případy mě vedou k obavám, že zejména v prvních letech jejího fungování by se posílil sklon justice ke svévolnému rozhodování. Rozumím proto zdrženlivosti, s kterou se k projektu ustavení soudcovské samosprávy staví pan ministr Robert Pelikán.






Žádné komentáře:

Okomentovat