JUSTICE V RUKOU „VIZIGOTŮ“

Politické strany jsou vždy především výtahem k moci a k možnosti parazitování na veřejných rozpočtech. Patřívalo ale k dobrému tónu, že mocichtivou účelovost svého jednání strany skrývaly za předstírané ideové zakotvení, v které možná aspoň část řadových členů naivně věřila. Platilo to i pro polistopadovou neformální obdobu Národní fronty, tvořenou parlamentními a kolem Parlamentu aspoň kroužícími „tradičními“ stranami. Jenže systém novodobé „národní fronty“ se nakonec přežil. Projevil nezpůsobilost ušetřit zemi různých negativních úkazů a zejména čelit klientelismu a korupci.

Na scénu se proto začaly probíjet ryze pragmatické politické strany, které si s ideologií nelámaly hlavy a pouze prahly po moci, tvrdíce, že budou vše dělat jinak a lépe než strany „národní fronty“. Vezouce se na módní vlně odporu proti klientelismu a korupci se staly jejich vážnými konkurentkami. Z hlediska politické kultury novodobé „národní fronty“ jsou cizorodým prvkem na politické scéně. Proto jsem je kdysi označil za „vizigoty“, neboť vpadly do systému zvenčí a s úplně jinými myšlenkovými koncepty než naši dosavadní vládci. Není ostatně náhodou, že Andrej Babiš si nedávno veřejně posteskl, že má občas pocit, že hnutí ANO je ostatními stranami vnímáno jako vetřelec.

Je příznačné, že „vizigoty“ vedou velcí podnikatelé bez předchozí politické zkušenosti. Má to být znamením, že poměry ve státě jsou díky korupci a klientelismu tak špatné, že podnikatelé nemají rovné podmínky pro rozvoj svých firem, takže jim nezbývá nic jiného, než dát se do nezvyklé práce a napravit poměry. Je ale také možné, že vůdcové chtějí prostřednictvím uchopené politické moci získat převahu nad konkurencí, popřípadě urvat větší kus z koláče veřejných rozpočtů. Ať je to jakkoli, dochází k otevřené oligarchizaci politické moci a k oslabení demokracie.

Jako první prolomila hradby strana Věci veřejné. Na odražení jejího nástupu měli ještě obránci ustáleného řádu dostatek sil. Prozíravým nasazením kukaččích vajec se podařilo stranu rozvrátit zevnitř a zničit i odpadlickou skupinu LIDEM Karoliny Peake, které poslední ránu zasadila sama její proradná zakladatelka. Pověst Věcí veřejných padla za oběť trestnímu stíhání Víta Bárty, vyvolanému kriminálním jednáním odpadlíků.  Nezákonným „sestřelením“ nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, vzešlého z výběrového řízení, zorganizovaného „véčkařským“ ministrem vnitra, bylo zamezeno uplatnění možného „vizigótského“ vlivu na policii. Pachatelé obou darebáctví mají zajištěnu beztrestnost.

Mohutnému nástupu hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše se již ale nedalo zabránit a s ním proniklo do Parlamentu i hnutí Úsvit přímé demokracie podnikatele Tomia Okamury. ANO je druhou nejsilnější parlamentní stranou, voličskými preferencemi v průzkumech veřejného mínění předstihuje vítěze voleb ČSSD. Tváří se jako stálice politické scény a zřejmě si dělá naději na absolutní vítězství v příštích parlamentních volbách.

Mimo jiné šlo do voleb se ctižádostivým legislativním programem pro resort spravedlnosti, na jehož formulování se výrazně podílela pozdější ministryně spravedlnosti Helena Válková. Přinášel příslib nejhlubších změn v resortu od polistopadové reformy. Jeho zásady se dostaly do koaliční smlouvy i do vládního prohlášení. Hnutí ANO pak získalo do svého portfolia ministerstvo spravedlnosti, do jehož čela prosadilo tvůrkyni programu Helenu Válkovou. Zdálo se, že pro resort spravedlnosti se otvírají zářné zítřky.

Zde ale pohádka končí a začíná přehlídka rizik, spojených se vstupem „vizigotů“ do vlády.

Ukazuje se jejich slabost, spočívající v personální nepřipravenosti a nízké politické kultuře.

Helena Válková je nezpochybnitelná odbornice v oblasti trestního práva a kriminologie a má i jistou manažerskou zkušenost z řízení významného vydavatelství. Její legislativní program byl vskutku smělý, takže nic lepšího se nemohlo stát, než že jí byla svěřena do rukou jeho realizace. Pokud byly pochybnosti, zda vše, co vytýčila, lze uskutečnit za jedno volební období, bylo na ní, aby je vyvrátila. Jenže pak začaly každý její krok sledovat noviny, vlastněné předsedou hnutí Andrejem Babišem a napadaly ji za každý krok, který domýšliví a vesměs věci neznalí novináři považovali za špatný. Nedostalo se jí podpory od nikoho. Krátce po přijetí do hnutí ANO byla náhle odvolána z funkce bezprostředně po úspěšném vyjednání kompromisu mezi vládou a soudci ve věci jejich mzdových nároků.  Vydržela v úřadě pouhých třináct měsíců, ač bylo žádoucí, aby kvůli uskutečnění svých koncepci v něm zůstala aspoň po dvě volební období. Nebylo jí dáno, aby prokázala realizovatelnost záměrů, s nimiž na ministerstvo přišla. Z úřadu odešla s oprávněným pocitem ukřivděnosti.

Jedním z jejích záměrů, který se velmi líbil soudcům, bylo ustavení soudcovské samosprávy. Její odvolání posílilo zájem soudců o naplnění tohoto volebního slibu, protože nízká funkční „životnost“ ministrů spravedlnosti, spojená s častými změnami koncepce vývoje resortu, má zhoubné následky, jimiž trpí soudy.

Součástí její ministerské „pozůstalosti“ je ale také personálně zdecimovaný legislativní odbor ministerstva. Úprk legislativců z ministerstva sice osobně nezavinila, ale je skutečností, která se odráží ve zpomalení legislativních prací.

Všechny tyto okolnosti značně komplikují život nástupci Heleny Válkové, Robertu Pelikánovi, rovněž nominantovi ANO, který podobně jako ona se stal členem hnutí až po delší době od nástupu do úřadu. Zatímco Helena Válková má za sebou dlouhou odbornou praxi, během které vytvářela své představy o optimální podobě resortu, Robert Pelikán jen několik let výkonu advokacie, krátké působení na ministerstvu financí a posléze několik měsíců ve funkci 1. náměstka ministryně spravedlnosti.  Část odborné veřejnosti a politiků poměřuje  jeho způsobilost řídit resort sledováním, jak se vyrovnává se záměry Heleny Válkové. Robert Pelikán ale právě proto, že se dostal do nového prostředí a k novým úkolům, odmítá tabuizaci závazků své předchůdkyně a hledá svá vlastní řešení. Vynáší mu to nevoli zejména soudců, kteří se cítí ohroženi jeho úvahami o zvýšení tlaku na jejich odpovědnost za škodlivá rozhodnutí a zejména jeho zdrženlivostí ve věci ustavení soudcovské samosprávy. Škodí mu také neochota plnit časový harmonogram uvádění do života významných legislativních záměrů Heleny Válkové, potažmo programu hnutí ANO. V současnosti se nejvíce mluví o zpoždění prací na novém trestním řádu. Robert Pelikán ale poukazuje na skutečnost, že jiné velké kodexy se tvořily déle než deset let, z nich občanský zákoník stále vyvolává nespokojenost významné části odborníků. Necítí se vázán povinností vydat návrh trestního řádu sice rychle, ale s četnými vadami. Tvorba zákonů není přece dostih o ceny.

Aniž bych měl osobní výhrady k Robertu Pelikánovi, dovolím si na tomto místě vyslovit politování nad tím, že na místo Heleny Válkové nepřišel nástupce, který by pro ni byl pocitově neutrální. Kombinace roztrpčené bývalé ministryně ve významné  parlamentní funkci a jejího bývalého náměstka jako jejího nástupce nemůže nic dobrého přinést.

Robert Pelikán má proti Heleně Válkové nespornou výhodu, že novináři se k němu chovají celkem slušně. Soustavně „po krku“ mu jde pouze lobbistický server Česká justice, který je sice fundovaný, ale  jeho vliv patrně nepřesahuje hranice resortu. Zato jej při každé příležitosti veřejně kritizují čelní představitelé soudnictví, advokátní komory i exekutorů. Mnoho protivníků má mezi poslanci, mezi nimiž hrají prim obě bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešová a Helena Válková, obě činné v Ústavně právním výboru, Helena Válková jako předsedkyně jeho podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Lze proto očekávat tvrdý boj o přijetí nového zákona o státním zastupitelství, jemuž ani jedna z dam nepřeje. Marie Benešová nepociťuje potřebu změnit podobu státního zastupitelství do jiného tvaru, než na jaký byla zvyklá, zatímco Helena Válková hodlá dále hájit zachování vrchních státních zastupitelství, ač jako ministryně musela tomu odpovídající návrh zákona stáhnout.  Pozoruhodná je úloha poslanců za hnutí ANO, kteří se  podle tvrzení České justice na mimořádném zasedání Ústavně právního výboru, svolaného speciálně za účelem „ugrilování“ ministra,  nezastali Roberta Pelikána ani slůvkem a z jednání se nakonec vytratili.

A  tak se šíří chýry, že Andrej Babiš již lituje, že vyhodil Helenu Válkovou a nahradil ji právě Robertem Pelikánem a pod panem ministrem se prý houpe křeslo. Ovšem další odvolání ministra spravedlnosti po několika měsících v úřadu by především usvědčilo předsedu hnutí ANO ze špatné personální politiky a z neodpovědnosti vůči resortu spravedlnosti. Ze srovnání s celou galerií bývalých ministrů, které jsem měl možnost sledovat, usuzuji, že ani Helena Válková, ani Robert Pelikán, byť se chovají každý jinak, nemají na svědomí tak velké hříchy, aby museli být odvoláni po pár měsících. Naopak měli dostat dost času na to, aby se v resortu řádně zorientovali a dokončili aspoň část svých záměrů. Bezhlavá výměna ministra napáchá v každém případě více škod než trpělivost s průvodními jevy „zabíhání“ ministra po krátkou dobu po jeho jmenování. Je třeba vzít v úvahu, že v obou případech jde o lidi bez zkušenosti z politické činnosti nebo z řízení velkého úřadu. Bylo-li chybou odvolání Heleny Válkové, likvidace jejího nástupce po pár měsících ve funkci by ji umocnilo. 

Politická strana, která jmenuje ministra, pak mu neposkytne podporu, za pár měsíců jej nahradí nástupcem, jehož by opět za chvíli odvolala, by byla  skutečným unikátem. Pokud by se hnutí ANO touto cestou pustilo, ostatní koaliční partneři by měli žádat záruky, že nástupce nástupce bude tak silná osobnost, že  do konce volebního období ve funkci určitě vydrží. Pokud by ANO takovou osobnost nemělo, měly by se strany vládní koalice domluvit na přerozdělení resortů. Voliči by pak všem měli revidovat své představy o způsobilosti hnutí ANO řídit stát nejen jako firmu, ale jako úspěšnou firmu.