sobota 26. listopadu 2022

OBČANÉ JAKO OBĚTI ZLÉ VŮLE STÁTNÍ MOCI V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Nevinní občané se v trestním řízení mohou stát obětí zlé  vůle státní moci. Mohou se dostat před soud,  být odsouzeni a uvězněni. Tak žalobce Radek Mezlík nařkl podnikatelský klan Zemků, že získali licence Energetického regulačního úřadu na provozování chomutovských fotovoltaických elektráren dne 31.prosince 2010 předložením nepravdivé dokumentace, když ve skutečnosti o udělení licencí rozhodli úředníci Energetického regulačního úřadu posouzením skutečného stavu zařízení obhlídkou na místě samém z téhož dne. Elektrárny dodávaly proud do sítě již od 22. prosince 2010 po jejich připojení odborníky z distribuční firmy a k 31.prosinci 2010 byly na investičním díle za 1,3 miliardy Kč nedodělky  za pár desítek tisíc, jež neohrožovaly bezpečnost a provozuschopnost zařízení. O prohlídce z 31.prosince 2010 není v  obžalobě a v následném rozsudku Aleše Novotného ani  slovo: jako by nebyla. 

V jiném případě u zlínské pobočky Krajského soudu Brno soudkyně Iveta Šperlichová a po jejím vyloučení z řízení pro podjatost  Jiří Dufek odsoudili bratry Lebánkovy kvůli výrobě padělků cigaret Marlboro, kterou neprovozovali, a pro nezaplacení spotřební daně z tabáku neznámého původu, přivezeného 21. srpna 2012 pod dohledem Celní správy, ač daň zaplatili bezprostředně po obdržení protokolu o nalezení tabáku v pronajatých prostorách jejich skladu a daňové řízení ještě po deseti letech není ukončené. Soudci je uznali za majitele záhadného tabáku, ač pro to neměli žádný důkaz, naopak zaplacení daně z titulu povinnosti skladujícího je prokázáno, ale žalobce i soudci to přehlížejí.  Původ tabáku Celní správa ještě i po deseti letech utajuje i před soudem a ani Generální inspekce bezpečnostních sborů na tom nic nezměnila (ani se o to nepokusila). Obžalobu většinou protlačoval státní zástupce Petr Matoušek. 

Pro zajímavost: oba zmínění soudci byli v poslední době usvědčeni z uvěznění nevinných lidí. 

Domoci se nápravy je obtížné. Standardní opravné prostředky mohou selhat, protože příslušné orgány si vzájemně kryjí záda. Zrušení Novotného rozsudku řádnými ani mimořádnými prostředky se nedomohli jednatelé investujících společností Alexandr a Zdenek Zemkovi a dostali se do vězení. Jejich otec, Zdenek Zemek st. uzavřel se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu, ale byl pak zaskočen rozhodnutím nalézacího soudu, jenž nad rámec dohody nařídil mnohamilionovou náhradu škody, o jejímž prokázání neproběhlo žádné řízení. To vše v době energetické krize a v rámci politiky státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. 

V případě Lebánků soudkyně odvolacího soudu Martina Kouřilová sice prokázala mezery  ve znalosti trestního spisu, ale neváhala potvrdit vadný rozsudek nalézacího soudu, v němž dle mého laického názoru jsou rozpory mezi dokazováním a právní větou viditelné na první pohled. 

Významným spolupachatelem bratrů Lebánkových a obžalovaným spolu s nimi měl být mimo jiné recidivista ods. Roman Šulyok, majitel zařízení na výrobu cigaret. Soudkyně Iveta Šperlichová, později z řízení vyloučená Ústavním soudem pro podjatost a potrestaná kárným soudem za nerespektování vyloučení,  jeho věc vyčlenila do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. V té době se pan odsouzený nacházel ve výkonu trestu v Německu. Krajský soud Praha, který jej soudil o něco dříve (viz níže) si jeho účast při hlavním líčení zajistil eskortováním. Zlínský soud to nedokázal. Když si pak ods. Roman Šulyok vymohl výkon trestu ve vlasti, oba zmínění soudci pana odsouzeného, nadaného mimořádnou výřečností a fabulační schopností, používali  jako korunního svědka obžaloby, ač věděli, že byl odsouzen Krajským soudem Praha na 7,5 roku vězení  kvůli vydírání, spojenému s násilím, spáchanému  na bratrech Lebánkových. Zcela určitě nebyl nestranným svědkem, ale soudcům to nevadilo, protože asi chtěli stůj co stůj pokořit místní úspěšné podnikatele Lebánkovy. Zejména Jiří Dufek jej povolával i k vyjádření o věcech, o kterých nemohl nic vědět, a svědek škodil ze všech sil. 

Ods. Roman  Šulyok je svérázná osobnost. Živil se různou trestnou činností a v předmětném období si vysloužil také trest 7,5 roku vězení od Zemského soudu v Řezně za obchodování s drogami. Provozoval výrobu padělků cigaret Marlboro, kterou přerušil, když zjistil, že je výrobna prozrazena. Stroje nechal rozebrat a pronajal si skladové prostory ve skladu společnosti Vltava holding a.s., jejímiž majoritními vlastníky jsou bratři Lebánkové. Stroje zde chtěl údajně zprovoznit a po předvedení zájemci prodat do zahraničí. K tomu nedošlo, protože 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů a bylo zahájeno trestní řízení. Záhadný návoz tabáku zřejmě posloužil jako záminka k zásahu. 

Policie při zásahu zadržela všechny přítomné a pro bratry Lebánkovy si dojela. Všichni zadržení strávili 48 hod. v cele předběžného zadržení. O přítomnosti ods. Romana Šulyoka nablízku zasahující věděli, ale nechali ho odjet. 

Tím úloha Romana Šulyoka  v životě bratrů Lebánkových neskončila. Dne 28. ledna 2013 je nechal vlákat do penzionu U Kohouta v Jesenici, kde je napadlo komando maskovaných ozbrojenců, kteří je svázali, nasadili jim neprůhledné brýle a pohodili je na postele. Ráno se dostavil ods. Roman Šulyok. Lebánkům vysvětlil, že za chvíli se dostaví „pánové v oblecích“, kteří jim předloží k podpisu nějaké listiny. V případě, že podepíší, slituje se nad jejich bezcennými životy, jinak se povede zle jim i jejich dětem. Pochopitelně dosáhl podpisu, jímž napadení podnikatelé na něj převedli podstatnou část svého majetku, mezi jiným krásného Lesního hotelu. Zrušení platnosti podpisů dosáhli až v r. 2019. Způsobené  škody pro ně mají až dodnes likvidační následky. Z penzionu byli propuštěni s pohrůžkou, že oznámením policii ohrozí na životech sebe i  své děti. Před odjezdem si museli s ods. Romanem Šulyokem pod kamerou přátelsky podat ruce. 

Lebánkové se přesto na policii obrátili. Trestní řízení proběhlo pod dozorem jinak nemilosrdného Tomáše Milce, bývalého prokurátora a státního zástupce Krajského státního zastupitelství Praha. Ods. Roman Šulyok nevypovídal, čímž podstatně ztížil identifikaci spolupachatelů. Tomáš Milec pak obžaloval pouze jeho a bezvýznamného pomocníka. Případ napadl na Krajském soudu Praha senátu předsedkyně Ivy Říhové, která výstup z nedokončeného vyšetřování přijala. Odsoudila Romana Šulyoka na 7,5 roku vězení. Rozsudek nabyl právní moc usnesením Vrchního soudu v Praze, senátu předsedy Zdenka Sováka, který se tehdy ještě těšil pověsti ctihodného soudce. 

V dubnu r. 2013 policie  provedla v Šulyokově bývalé výrobně cigaret prohlídku nebytových prostor. Roman Šulyok dostal neoficiální informaci o jejím konání, dostavil se dobrovolně na místo a chlubil se policistům, že odhalil trestnou činnost bratrů Lebánkových ve Zlíně.  Na místě bylo nalezeno 1,5 tuny tabáku a velké  množství cigaret, ale spotřební daň nebyla vyměřena. 

Rozsudky Zemského soudu v Řezně a Krajského soudu Praha nebylo možné sloučit do souhrnného trestu, takže ods. Roman Šulyok měl v době zahájení trestního stíhání kvůli výrobě padělků cigaret Marlboro u zlínské pobočky Krajského soudu Brno jistotu 15 let života za mřížemi. Časem mu to z velmi soukromých důvodů začalo vadit. Pokusil se proto o obnovu procesu, vedeného u Krajského soudu Praha. Předpokládal, že spoluprací s orgány činnými v trestním řízení, tedy s odhalením úplných informací o vydírání bratrů Lebánkových, by se mohl domoci aspoň malého zmírnění trestu v obnoveném procesu. Úvaha nebyla úplně scestná: soud by musel jeho vinu porovnávat se zaviněním ostatních pachatelů a nelze vyloučit, že by ji posoudil o trochu příznivěji. Povzbudil jsem jej v bohulibém záměru slibem, že mu spolek Chamurappi pomůže v řízení o podmíněné propuštění, až přijde čas. 

Podle tehdy platné právní úpravy žádostí o povolení obnovy procesu se zabýval opět Krajský soud Praha, opět senát Ivy Říhové. V úloze intervenujícího státního zástupce Tomáše Milce vystřídal Martin Suska. Při zahájení veřejného zasedání byla v soudní síni veřejnost: byl jsem to já, zmocněnec poškozených Jan Stratílek a dva pánové v civilu v poslední řadě.  Žadatel se dožadoval, aby soud vyloučil veřejnost. Senát Ivy Říhové mu vyhověl. Ale pak mě Roman Šulyok prostřednictvím obhájkyně ustanovil svým zmocněncem a nakonec se vyjádřil, že ani zmocněnec poškozených Jan Stratílek mu nevadí. Na dotaz předsedkyně senátu, zda mu nevadí přítomnost dvou pánů v civilu v poslední řadě, se vyjádřil, že poznává policisty, kteří se k němu choval slušně, takže mu pánové rovněž nevadí. Řízení s vyloučením veřejnosti tak proběhlo za účasti veřejnosti. 

Výpověď ods. Romana Šulyoka byla přímo hororová. Přednesl informace, o kterých ani poškození Lebánkové nemohli mít tušení. Při poslechu jeho výkladu jsem soudil, že soud zcela jistě povolí obnovu procesu a umožní tím obnovení pátrání po neustanovených pachatelích. Avšak státní zástupce Martin Suska měl jiný názor: navrhl zamítnutí žádosti o obnovu, neboť v obnoveném procesu by se postavení pana obžalovaného nezměnilo. A senát Ivy Říhové vyhověl návrhu státního zástupce. Správnost jeho rozhodnutí pak opět potvrdil senát Zdenka Sováka na Vrchním soudu v Praze.

Jednou probuzená chuť poškozených i má na usvědčení neustanovených pachatelů se již ale nedala potlačit. Nejdříve poškození, pak 8.prosince 2020 já jako statutární představitel spolku Chamurappi jsme podali trestní oznámení. Později jsme podněty sloučili  a stal jsem se obecným zmocněncem poškozených. Prověřováním se ale nechtěl zabývat žádný policejní útvar. Až po zásahu vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové se začalo cosi dít. 

Ale viditelné výsledky vyšetřování stále nejsou. Nevíme ani, zda příslušná policejní součást skutečně něco vyšetřuje nebo jen vyšetřování simuluje. Nahlížení do spisu se nepovoluje, ač na ně máme právní nárok. A když se dožaduji přezkoumání rozhodnutí o nepovolení nahlížení, ozve se mi – kdo jiný než dozorový státní zástupce Martin Suska, který se postavil proti obnově procesu. Jako laik si myslím, že pověření dozorem nad vyšetřováním stejného státního zástupce, který zřejmě o vyšetřování nestál, je špatný vtip. Snažil jsem se řadou podání různým stupňům státního zastupitelství jej z řízení vypudit a osobně jsem o svém názoru informoval pana ministra. Ale je to marné: orgány všech stupňů státnímu zástupci Martinu Suskovi důvěřují. Jako zaujatý laik se nemohu zbavit podezření, že ve skutečnosti by se všem ulevilo, kdyby vyšetřování zašlo na úbytě. 

Kvůli všem nepravostem v obou řízeních se bratři Lebánkové opakovaně obrátili nejdříve na paní ministryni Marii Benešovou, později na pana ministra Pavla Blažka. Stejné pošetilosti jsem se dopustil i já, jenže jsem nejednal jen ve prospěch pošk. Lebánků, ale také jsem podal ve prospěch všech tří ods. Zemků podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Všechna podání nesla označení „do vlastních rukou“. Odpovídaly nám úřednice ministerstva, nejčastěji Ivana Borzová nebo Kateřina Skalková, které s odvoláním na názor ministra naše námitky odmítaly jako bezpředmětné. Jako poslední se bratrům Lebánkovým ozval Jiří Kédl, vedoucí oddělení zvláštních kontrol, který adresáty ujistil, že ministr je vždy obeznámen se všemi podáními na jeho adresu. V tomto ohledu je ale jeho vyjádření nepravdivé, neboť do rukou pana ministra Pavla Blažka se přípisy bratrů Lebánkových ani informace o jejich obsahu vůbec nedostaly a stejně dopadl můj podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Toto dávám na vědomí všem naivním občanům, kteří píší ministrovi spravedlnosti do jeho vlastních rukou: pokud v jejich prospěch nezasáhne náhoda nebo vyšší moc, o jejich věci budou rozhodovat pouze úředníci, jejichž odbornou způsobilostí si nejsem jistý a ministr se o jejich trápení vůbec nedoví. 

Snaha o napravení nějakého bezpráví oslovením státního zastupitelství může ztroskotat na přístupu, připomínajícím slavnou Švejkovu cestu do Českých Budějovic. V zájmu poškozených Lebánků jsem zaslal 3.ledna 2022 na Vrchní státní zastupitelství v Praze podnět k prověření podezření na další nepravosti k jejich škodě. Vrchní státní zastupitelství pověřilo prověřením Krajské státní zastupitelství Brno, které ale s danou věcí nechtělo mít nic společného.  Vyvolalo proto kompetenční spor u Nejvyššího státního zastupitelství, které mu ale věc ponechalo v rukou. Obdržel jsem pak vyrozumění pověřené policejní součásti, že nezjistila nic, co by zakládalo důvody k zahájení úkonů trestního řízení. Nemohu jít do podrobností, protože jde o „živé“ řízení, proto jen ctěným čtenářům sděluji, že jako laik pochybuji o tom, že autor vyrozumění byl intelektově způsobilý obsahu mého podání porozumět, nebo nechtěl rozumět „z principu“ (přece nebude vyšetřovat „své lidi“). V souladu se zákonem jsem požádal Krajské státní zastupitelství Brno o přezkoumání zmíněného vyrozumění. Můj požadavek vyřídil ve lhůtě státní zástupce Petr Matoušek, známý mimo jiné také z „cigaretové“ kauzy bratrů Lebánkových. Vyjádřil se, že se sice ztotožňuje s názorem policejní součásti, ale uznává, že některé okolnosti vyžadují ještě došetření, proto věc postupuje místně a věcně příslušnému Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Pak se dlouho nic nedělo až do 9.listopadu 2022, kdy mě seznámilo Nejvyšší státní zastupitelství se skutečností, že městský státní zástupce v Praze také nechtěl mít s věcí nic společného, a proto vyvolal další kompetenční spor u Nejvyššího státního zastupitelství, jehož výsledkem bylo vrácení věci do rukou Krajského státního zastupitelství Brno a tím do rukou policistů, kteří projevili nepřekonatelnou nechuť případu se věnovat. Obávám se, že v době, kdy si úřady věc přehazovaly jako horkou bramboru, došlo ke skartaci určité dokumentace, která pro objasnění případu má klíčový význam. Je to praktická ukázka uplatnění ústavněprávní zásady, že stát nezaručuje poškozeným, že křivda na nich spáchaná bude potrestána. 

Jen pro pořádek uvádím, že zlovůle státu nebyl ušetřen ani zdánlivě všemocný a nedotknutelný Andrej Babiš. Nehrozí mu sice vysoký trest odnětí svobody, ani stamilionové škody, „pouze“ ohrožení politické kariéry, ale ani v tom případě by si stát neměl dovolovat diskriminační postup. Je zřejmé, že trestní oznámení z r.2015 pro domnělý trestný čin z r. 2008 neznámý dobrodinec podal s úmyslem zvrátit volební úspěch hnutí ANO a orgány trestního řízení mu šly na ruku. Nástroje trestního práva měly posloužit k politickému účelu. Zrušení moudrého rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem je zvláštní odměnou za shovívavost předsedy vlády Andreje Babiše, který nedal souhlas exministryni Marii Benešové k jeho odvolání. Přikázání případu soudci Janu Šottovi, známému ze skandálního procesu proti Vítovi Bártovi a načasování průběhu hlavního líčení tak, aby zasahovalo do voleb, je skutečně zvláštní náhoda (ač soudce Jan Šott si vede korektně).  Není to nic proti tomu, že orgány přípravného řízení se poctivě snažily „dostat Andreje Babiše do tepláků“, ale odvrátily zrak od státních úředníků, kteří společnosti Farma Čapí hnízdo přidělili dotaci. Podle dotační  výzvy dotace byla určena pro firmy, které podnikaly nejméně dva roky v oblasti cestovního ruchu. Této podmínce společnost Farma Čapí hnízdo nevyhovovala, takže úředníci nemuseli složitě zkoumat, zda se jedná o malou či střední společnost a dotaci neměli poskytnout. Motivace jejich rozhodování zasluhuje dle mého laického názoru prozkoumání. Jako laik považuji odpovědnost státních úředníků za svěřené finanční prostředky za daleko závažnější než odpovědnost ctižádostivé místopředsedkyně akciové společnosti Jany Nagyové, která sedí na lavici obžalovaných společně s Andrejem Babišem. Orgány tedy nepostupovaly nestranně, jak jim zákony a dobré mravy přikazují, a to ani v ostře sledovaném řízení.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 19. listopadu 2022

SOUKROMÁ LISTOPADOVÁ VÝROČÍ

Za hlučnými veřejnými oslavami zanikají soukromá výročí obyčejných lidí, ač pro jejich životy mohou mít osudový význam. Tak 13.listopadu uplynulo 5 let od registrace spolku Chamurappi, který jsem s hrstkou přátel založil po vyhazovu ze spolku Šalamoun. 

Díky pomoci spolu Chamurappi uspělo v řízení o podmíněné propuštění 12 odsouzených, většina z nich na přímý návrh spolku, ostatní s jeho zárukou. Jsou mezi nimi dvě ženy, které díky zkrácení trestu stihly mateřství a přivedly na svět krásná miminka. 

Na spolkové výročí bych  ale zapomněl, kdyby mi je  nepřipomněla žena, která právě dnes, tedy 19. listopadu 2022,  vzpomíná, že se na náš návrh vrátila před dvěma lety na svobodu. Bylo to právě včas, aby její děti nemusely do ústavní péče, kam je chtěl poslat OSPOD. Záměr se ale podařilo odrazit a děti jsou v její láskyplné péči  šťastné. Odvděčují se za ni skvělými výsledky ve škole a slušným chováním. Vzpomíná také, že jí Andrej Babiš přispěl na nájemné, když konečně narazila na pronajímatele, který byl ochoten pronajmout byt Romce s dětmi. Mým prostřednictvím mu takto dodatečně děkuje, když na osobní setkání zřejmě nemá naději. 

Spolková činnost se neomezuje na účast při řízení o podmíněné propuštění. Její odraz se promítá do mých článků, ale je mnoho věcí, o nichž psát nelze. Věřím, že  pár soudcům, státním zástupcům a příslušníkům GIBS se při zaznění slova „Chamurappi z.s.“vaří žluč. S jinými ale máme výborné vztahy. Jejich práce si velmi vážíme, ač se v některých případech rozcházíme s veřejným míněním. 

V počátcích činnosti jsme mívali dobré vztahy s ministry spravedlnosti. Skončilo to odchodem Jana Kněžínka, ač nezájem z naší strany byl překážkou pouze v případě exprokurátorky Marie Benešové.

Možná bychom měli ale uvažovat nad ukončením činnosti. Pět let je dlouhá doba, spotřeba času a energie obrovská, výsledky nepatrné. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 17. listopadu 2022

TRAPNÉ ŠVEJKOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Při zkoumání dokumentace jistého trestního řízení, jehož sledováním se zabývám od r. 2018, jsem se pozastavil nad několika osamělými skutkovými zjištěními, jejichž souvislostí se souzenou  skutkovou podstatou se soudy nezabývaly. Uvedeny do souvislostí vytvářely tyto opomenuté skutečnosti ucelený řetězec, který mě vedl k domněnce, že se za nimi možná skrývá závažný trestný čin, na němž se podílelo několik příslušníků bezpečnostních sborů.

Šlo o události, které se staly před několika lety, ale případný trestný čin by asi ještě nebyl promlčený. Avšak jejich hrůzné následky sahají až do současnosti, takže požadavek na prověření podezření je mravně opodstatněný. Kritickým bodem bylo nebezpečí vypršení skartační lhůty důležitých listinných důkazů v srpnu r. 2022.

Jedním dílčím prvkem řetězce jsem se začal zabývat již před lety a upozornil jsem na něj osobně ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů. O objasnění se pokoušel i soud jednáním s příslušnou službou, ale vše bylo marné.

Poznatky jsem shrnul do podání, které jsem počátkem r. 2022 předložil vrchní státní zástupkyni v Praze Lence Bradáčové, o jejíž kvalifikovanosti pro posuzování takových věcí nepochybuji. Přiznám se, že se na ni občas obracím jako na filtr, který mě může vyvést z omylu. Sdělil jsem jí, že mé podání může zahodit, pokud jeho obsah bude považovat za blud.

Ale asi uznala, že na tom může něco být a prověřením obsahu mého podání pověřila Krajské státní zastupitelství Brno. Tím spustila řetěz dějů, jenž mi připomíná vyprávění o Švejkově putování do Českých Budějovic.

Krajské státní zastupitelství Brno nechtělo mít s věcí nic společného, proto vyvolalo u Nejvyššího státního zastupitelství kompetenční spor s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Rozhodlo jej Nejvyšší státní  zastupitelství již v březnu r. 2022, a to ponecháním věci v péči Krajského státního zastupitelství Brno. Na případu pak měla pracovat nejmenovaná policejní součást. Od ní jsem obdržel vyrozumění, které na mne působilo dojmem, že snad jeho zhotovitel mé oznámení ani nečetl a jeho prověřováním se rozhodně nehodlá zabývat. Dozorový státní zástupce k mé stížnosti rozhodl, že se sice s názorem policejní součástí ztotožňuje, nicméně uznává,  že určité napadené okolnosti přece jen vyžadují došetření, a postoupil proto spis na Městské státní zastupitelství v Praze.

Pokus o navázání kontaktu s pražským státním zastupitelstvím kvůli této věci zůstal bez odezvy. Pak se dlouho nic nedělo až do 9. listopadu 2022, kdy mi státní zástupce NSZ znova oznámil, že v kompetenčním sporu byla věc „přiklepnuta“ Krajskému státnímu zastupitelství Brno. Podivil jsem se, proč mi NSZ po půlroce podává znova tutéž informaci.  Pak se mi dostalo vysvětlení, které je precizní, nicméně právě při jeho čtení jsem si vzpomněl na Švejkovo putování do Českých Budějovic.

Městský státní zástupce v Praze rovněž nechtěl mít s věcí nic společného a vyvolal nový kompetenční spor, v němž Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo znova tak, že příslušné je Krajské státní zastupitelství Brno. 

Výsledný stav je takový, že ke dni 9.listopadu 2022 se ještě žádná policejní součást nezabývala důkladným věcným prověřením oznámení, podaného 3. ledna 2022. Mezitím patrně došlo ke skartaci důležitých listinných důkazů k dílčí záležitosti, u které je velmi silné podezření, že se při ní pracovníci jistého orgánu státní moci dopustili zneužití pravomoci ke škodě nevinných lidí. 

Nepochybuji, že všechna související rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství mají z formálně právního hlediska všechny náležitosti, stejně jako rozhodnutí obou státních zástupců, kteří se pokusili horkou bramboru odhodit někam jinam. Žádnému rozhodnutí  nelze vytknout nezákonnost. Stěžovat si není kam a nikam by to nevedlo. Všechna rozhodnutí byla správná a zákonná, jen konečný výsledek je naprosto nepřijatelný. Pokud došlo k trestnému jednání, jeho pachatelé mají téměř jistotu, že k jejich usvědčení nedojde, protože příslušné orgány činné v trestním řízení o to nemají zájem. Obětem trestného jednání – bylo-li  skutečně trestné – nezbývá než zapomenout. 

Důsledné dodržování formálně právních pravidel je důležitější, než účinné potírání zločinu.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pondělí 14. listopadu 2022

ROBERT ŠLACHTA VS.PAVEL BLAŽEK

Pavel Blažek pojal bohulibý záměr malou novelou aspoň trochu zdokonalit pravidla vnitřního řízení státního zastupitelství. Je to nepatrné torzo z komplexních návrhů, na kterých se začalo pracovat v r.2010. Na velkou reformu si zřejmě netroufá, protože nezapomněl, že kdysi musel komplexní návrh zákona stáhnout ze Sněmovny. 

I  tak čelí kritice a napadání ze všech stran. Nyní řady útočníků rozšířil bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, který se domnívá, že jeho problematická minulost z něj  dělá odbornou autoritu, nad kterou není. Vyčítá Pavlu Blažkovi, že mu nejde o nic jiného než o ovládnutí státního zastupitelství. Zřejmě patří k nebezpečným snílkům, kteří považují státní zástupce za bezchybné, spravedlnosti a vlasti oddané činitele, nadřazené nad ostatní plebs, kteří mají být podřízeni přímo pánubohu a nikomu jinému. Pokud se skutečně Pavel Blažek snaží o nadvládu nad státní zastupitelstvím, je to přece dobře. Státní zastupitelství je totiž nebezpečný úřad, který slouží vládě k řízení a provádění trestní politiky státu. Vláda je proto musí mít pevně v ruce. Máme smutnou zkušenost, co se stane, když vláda neovládá státní zastupitelství: může dojít k puči, jehož svědky jsme se stali 13. června 2013, v němž se zneužitým státním zástupcům a policistům podařilo svrhnout legitimní vládu Petra Nečase a zásadně ovlivnit vnitropolitické  poměry. Kdyby tehdy vláda ovládala státní zastupitelství, asi by k puči nedošlo, nebo by jeho pachatelé po jeho odražení dostali prostor někde v cele k přemýšlení o metodách demokratického řešení defektních úkazů ve státní správě. Dění v sekretariátě předsedy vlády sice nebylo v souladu s dobrými mravy, ale nasazení několika set policistů, zatýkání poslanců, zpravodajských důstojníků, ředitelky kabinetu předsedy vlády nebylo jediným možným způsobem vyříznutí vřídku. 

Kromě toho si Robert Šlachta stěžuje, že vedoucí státní zástupce bude sice vybírat výběrová komise, ale jmenovat vybrané bude ministr, který nebude názorem výběrové komise vázán. Robert Šlachta patrně neví, že kdo má odpovědnost, musí mít pravomoc ji uplatňovat. Ministr spravedlnosti je nejvyšším státním činitelem v resortu a odpovídá vládě za to, že v něm má pořádek. Není škůdcem státního zastupitelství, ale legitimní nadřízený. Pro zajímavost uvádím, že ve Španělsku a Francii má státní zastupitelství (prokuratura) postavení ministerstva, ale ministr spravedlnosti má vůči němu určité kontrolní pravomoci. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 13. listopadu 2022

HLEDÁ SE MÍSTOPŘEDSEDA

Krajský soud v Brně má potíže s obsazením funkce místopředsedy soudu pro úsek trestního řízení. Potřeba vznikla odchodem z funkce soudce Aleše Flídra, o jehož kvalitách svědčí mimo jiné skutečnost, že jej usvědčil Nejvyšší soud ČR z porušení zákona v neprospěch nevinně odsouzeného. Bránil mu v obnově procesu, které se domáhal, když se ukázalo, že ve skutečnosti jeho údajný skutek spáchal někdo jiný, kdo za něj byl rovněž odsouzen. S tímto výtečníkem jsem měl pár sporů a za jeden jeho hrubý útok na mne se mi omluvil ministr spravedlnosti i předseda soudu.

Jeho chráněncem a předurčeným nástupcem, jemuž soustavně povoloval překračování různých procesních lhůt, byl soudce Aleš Novotný, jenž je znám sklonem k ukládání drakonických trestů. Proslavil se mimo jiné odsouzením nevinných obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k trestům odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Obě dosáhly zproštění, ale Michaela Schneidrová neušla sedmiměsíčnímu pobytu ve vězení. Aleš Flídr ho navrhl jako svého důstojného  nástupce a pan soudce byl ochoten úřad přijmout. Plán ale narazil na odpor ministra spravedlnosti Pavla Blažka, který jej odmítl jmenovat. Kvůli tomu se na něj vrhly stavovské organizace, které jeho rozhodnutí považovaly za nebezpečné ohrožení nezávislosti justice. Povyk utichl, až se ukázalo, že bývalý předseda soudu Milan Bořek Flídrova favorita kázeňsky potrestal za průtahy při vypracování písemného vyhotovení rozsudku.

Nezasvěcený čtenář může pochybovat o tom, zda poklesek tohoto druhu může zničit kariéru ctižádostivce. Pro přiblížení závažnosti deliktu upozorňuji čtenáře na článek Jana Hrbáčka na České justici ze 17. října 2022, v němž  autor kritizuje Krajský soud v Ostravě za to, že nepravomocně odsouzený lobbista Martin Dědic se dosud nedočkal písemného vyhotovení rozsudku z 5. října 2021, jímž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v  trvání osmi let a k propadnutí veškerého majetku. Ctihodný web Česká justice nepíše lehkovážně o maličkostech. Není tedy možné na základě srovnání s příběhem Martina Dědice pochybovat o tom, že pokleslé jednání soudce Aleše Novotného lze považovat za překážku pro jmenování do významné funkce.

Ovšem veřejnost se v době sporů s ministrem nedověděla, že případ soudce Aleše Novotného je daleko závažnější. Průtahy ve  vydávání písemného vyhotovení rozsudku jsou v jeho činnosti chronickým jevem. K polepšení ho nepřivedl ani výše zmíněný kázeňský trest. Důkazem může být rozsudek s drakonickými tresty nad skupinou odsouzených, který vyhlásil dne 21. října 2021 (byl jsem u toho).

S těmito odsouzenými nejdříve vyjednával státní zástupce Aleš Sosík. Lákal je na výhody dohody o vině a trestu. Např. sliboval matce dvou malých dětí podmíněný trest. Hrozil jí současně, že v případě odmítnutí nabídky jí navrhne trest odnětí svobody v trvání devíti let. Podobně si vedl při jednání s ostatními členy skupiny. Když mu tento „Kuhhandel“ nevyšel, soudce Aleš Novotný naplnil Sosíkovu hrozbu. Takže nepravomocně odsouzená žena má jít do vězení na 8 let a k tomu zaplatit 2,5 milionů Kč. Matka skončí za mřížemi, děti v pěstounské nebo ústavní péči.

Odsouzení dosud rozsudek nemají. Žijí ve stresu, vyvolaném hrůzou z hrozícího vysokého trestu a nemožností se bránit. Dík neschopnosti Aleše Novotného napsat rozsudek v rozumném čase jsou vystaveni psychickému týrání.

O jejich situaci jsem se dověděl náhodně. Reagoval jsem podnětem k zahájení kárného řízení se soudcem Alešem Novotným, který jsem zaslal souběžně předsedovi soudu Milanu Čečotkovi a ministrovi spravedlnosti Pavlovi Blažkovi.

Předseda soudu podnět odmítl osobním přípisem s vlastnoručním podpisem již po třiceti dnech s odůvodněním, že soudce Aleš Novotný má mnohonásobné překračování procesní lhůty povoleno, případ je mimořádně složitý, takže vypracování písemného vyhotovení je velmi náročné, zdrželo jej držení spisu Vrchním soudem v Olomouci po dobu pěti měsíců a od června 2022 jej od práce na rozsudku odvádělo zaneprázdnění povinnostmi zastupujícího místopředsedy soudu.

Obhajobu Aleše Novotného předseda soudu poněkud přehnal: spis se od Vrchního soudu v Olomouci vrátil již 20. dubna 2022. Dnes jsme v listopadu r.2022 a rozsudek stále není. K upozornění na chroničnost chování se předseda soudu nevyjádřil.

 Nejhoršími kárnými žalobci jsou tradičně ministři spravedlnosti a Pavel Blažek není výjimkou. Vydávání rozhodnutí s vlastnoručním podpisem nelze očekávat. Stanovisko vzkazuje po úřednících, přičemž z jisté zkušenosti soudím, že není jisté, že se mu podnět vůbec dostal do rukou a jde skutečně o jeho rozhodnutí. Zamítavé rozhodnutí jsem dostal až 31. října 2022 a v podstatě bylo opisem sdělení předsedy soudu.

Nepochybuji o tom, že soudce Aleš Novotný se o mém podnětu dověděl. Očekával bych, že zareaguje urychlením dokončení práce, aby předešel dalšímu napadání. Ale nestalo se. Za pár dní uplynou od mého podání dva měsíce, ale nic se nezměnilo. Aleš Novotný má jistotu, že se mu za průtahy nic nestane, ke spěchu nemá důvod.

Považuji to vše za zpětný důkaz, že ministr spravedlnosti odmítnutím jmenování soudce Aleše Novotného místopředsedou soudu udělal záslužný čin.

Výsledkem dohody mezi ministrem a předsedou soudu bylo rozhodnutí, že nový místopředseda soudu vzejde z výběrového řízení. Soudě podle zprávy České justice z 9.listopadu 2022 se zájemci příliš nehrnou. Přihlásili se pouze dva uchazeči: Adam Kafka a Roman Kafka. Je to zvláštní, protože u Krajského soudu Brno působí více soudců, kteří by jistě funkci zvládli a nemají žádný „škraloup“. Z neznámých důvodů ale nemají zájem nebo se bojí.

Česká justice zmínkou v nadpisu článku zvýhodňuje uchazeče Romana Kafku, tvrdíc, že ho proslavila metanolová kauza. K tomu podotýkám, že lihová mafie provozovala své nezákonné obchody pod okny zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno a Krajského ředitelství PČR nerušeně řadu let a nebýt tragického případu přimíchání metanolu do lihu, možná by v činnosti pokračovala ještě dnes. Roman Kafka se o její odhalení nezasloužil. Byl prostě ve správný čas na správném místě a sláva mu spadla do klína. Nepopírám, že svou úlohu v trestním řízení pak plnil profesionálně.

Mám s ním ale také jinou osobní zkušenost. Měl jsem příležitost sledovat jeho jednání v řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného za dopravní nehodu se smrtelným následkem.  Řízení probíhalo ve společenské atmosféře nenávisti k odsouzenému a jeho rodině, na jejímž rozdmýchávání se podílely místní sdělovací prostředky, rodina a přátelé poškozeného a bohužel také státní zástupce Roman Kafka. Nikdy dříve ani později jsem se s takovou atmosférou u soudu nesetkal.

Roman Kafka pořádal o přestávkách v předsálí improvizované besedy se zájemci, při nichž obhajoval původní rozsudek a rozdmýchával hněv veřejnosti. Při rozhovoru se mnou se chtěl udělat lepším, než ve skutečnosti je. Chlubil se mi, že nechtěl mladému obžalovanému přitěžovat víc, než bylo nutné, proto navrhl mírnější právní kvalifikaci. Nemohl za to, že odvolací soud kvalifikaci zpřísnil a zvýšil trest. Nenapadlo ho, že se mi do rukou dostane jeho odvolání, v němž rozsudek napadl právě pro mírnou kvalifikaci a dosáhl tím zpřísnění trestu.

V soudní síni byla pohoda, dokud intervenoval stážista Jiří Zemek. Jakmile jej vystřídal Roman Kafka, atmosféra se změnila. Vstup do řízení zahájil veřejným oznámením v soudní síni, že zamýšlí podat trestní oznámení na zadavatele znaleckého posudku a na znalce. Narušoval pak jednání vykřikováním o křivém znaleckém posudku. Poskytl rozhovory novinářům, v nichž si stěžoval na zastrašování policistů (kteří v této fázi v řízení v podstatě nepůsobili, takže smysl jejich zastrašování mi uniká) a státních zástupců a hovořil o nemravnosti pokusu o koupení spravedlnosti za peníze. Sliboval, že na veřejném jednání předloží důkazy o uvedených skutečnostech. Vrhl tím stín na obhájce a rodinu obžalovaného, ale i na znalce. Nakonec ovšem žádné důkazy nepředložil, pouze upřesnil, že obhájce ani rodinu obžalovaného neměl na mysli. Temné síly, jež se měly pokusit zvrátit výsledek procesu ve prospěch pana odsouzeného, tedy neodhalil, nicméně čtenáři bulváru nadále ukazují prstem na rodinu a na obhájce.

Když došlo na závěrečné řeči,  Roman Kafka si vyžádal  souhlas předsedy senátu k provedení důkazu čtením nenávistných anonymů, jež vyjadřovaly vůli čtenářů bulváru, jak má dopadnout rozhodnutí soudu. Z hlediska objasnění skutečností byly zcela bezcenné, pouze přenesly do soudní síně špínu z ulice.

Ve svém celku vystupování žalobce Romana Kafky v tomto procesu významně odporovalo zásadě nestrannosti státního zástupce a místy překračovalo hranice lidské slušnosti. Navíc zpochybnil svou pravdomluvnost, či vystavil na odiv podlézavost.

Každý, kdo se domnívá, že byl nespravedlivě odsouzen, má nezpochybnitelné právo využít na svou obranu všech zákonných prostředků včetně žádosti o povolení obnovy procesu. Jako laik  si myslím, že s ohledem na mládí obžalovaného měl soud přiznat pochybnostem o správnosti rozsudku větší váhu a obnovu procesu povolit. Mimo to si se znalostí spisu upřímně myslím, že pan obžalovaný byl odsouzen  neprávem. Ostatně oba soudci, kteří v kauze figuruji, byli později usvědčeni, že poslali do vězení nevinné lidi. Ale povolení obnovy by v tomto případě žadateli  asi stejně nepomohlo, protože státní zástupce Roman Kafka by určitě napadl rozhodnutí o povolení obnovy stížností a Vrchní soud v Olomouci by s největší pravděpodobností jeho stížnosti vyhověl.

Obraz o Romanu Kafkovi, který jsem si z tohoto setkání odnesl,  je velmi vzdálen mé představě o nestrannosti a důstojnosti jednání soudce. Udivilo mě proto již to, že po krátkém působení u Okresního soudu v Kroměříži Roman Kafka povýšil na krajský soud. Utěšuje mě vědomí, že neplní podmínku pětiletého působení v soudcovském taláru, kterou je podmíněno ustanovení do funkce místopředsedy soudu.  

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 12. listopadu 2022

ZASE ROMAN JANOUŠEK

Ctihodný web Česká justice projevuje zvláštní náklonnost k VIP „zákazníkům justice“. Nedávno věnoval pozornost případu  obv.Pavla Buráně, stíhaného pro pokus o podvod se škodou 140 milionů Kč, po něm přišel na řadu ods. lobbista Martin Dědic, nepravomocně odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a k propadnutí majetku. Nejčerstvější je zájem o osud ods. Romana Janouška, jenž již podruhé neuspěl u Obvodního soudu pro Prahu 6 s žádostí o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu, ač jej v řízení zastupoval zdatný obhájce Martin Sadílek. Článek Petra Dimuna lze považovat za mírný náznak nevole nad rozhodnutím soudu. 

Autor správně vysvětluje situaci v této části justiční agendy, v které jsou výsledky rozhodování soudů skutečně nepředvídatelné. Ve vězeňské komunitě kolují pověsti o rozdílnosti přístupu jednotlivých soudů a dochází k pokusům o přeložení odsouzeného do věznice, která podléhá vstřícnějšímu soudu. Hlavně je patrný  jistý rozpor mezi právními náhledy Ústavního soudu a praxí obecných soudů. Je pravda, že na podmíněné propuštění není právní nárok, ale Ústavní soud v posledních letech vysunul do popředí posouzení předpokladů pro řádný život žadatele  po propuštění před lpěním na přání trestat za minulost. Ne všechny obecné soudy ústavněprávní pohled přejímají, u leckterých stále převládá názor, že jen výjimečně lze upustit od odpykání spravedlivě uloženého trestu. V tomto směru by se dal z článku  vyčíst náznak výčitky Obvodnímu soudu pro Prahu 6, že patří k těm méně vstřícným vůči žadatelům. Podle mého soudu to tak nemusí být. Spolek Chamurappi se k tomuto soudu v posledních letech obrátil přímým návrhem bez pomoci advokáta čtyřikrát a ve všech případech uspěl. 

Nejednotnost přístupu nejen soudů, ale i jednotlivých senátů k žádostem o podmíněné propuštění je sama o  sobě výsledkem složitosti posuzovaných podmínek žadatele, dále nezávislosti soudců a subjektivních rozdílů mezi nimi. Uvedu jako  příklad poslední řízení o podmíněné propuštění, v němž spolek Chamurappi podpořil žadatele pouze nabídkou společenské záruky. Předseda senátu se k nám choval jednoznačně přezíravě, takže první veřejné zasedání proběhlo bez naší přítomnosti a vyústilo v zamítnutí žádosti a v odmítnutí naší nabídky. Nadřízený soud ale na základě naší stížnosti vytkl soudu nezákonnost vedení řízení a rozhodnutí zrušil. Nicméně v dalším kole soud opět žádost zamítl z důvodu nedostatečnosti příznaků polepšení žadatele. Žadatel podal prostřednictvím obhájce stížnost, kterou jsme podpořili vlastním podáním a nadřízený soud opět rozhodnutí zrušil. Při dalším zasedání soud nedospěl k rozhodnutí a jednání odročil na neurčito, protože předseda senátu v ten den ukončil působení u tamního soudu. A jeho nástupce bez potíží a projevů nevole propustil žadatele na svobodu.   

Zastřen ale zůstává vliv státních zástupců, z nichž mnozí pro krácení trestů podmíněným propuštěním mají pramalé pochopení. Navrhne-li státní zástupce v závěrečné řeči zamítnutí žádosti o propuštění, předseda senátu musí rozhodnutí o propuštění žadatele uvážit velmi pečlivě, protože musí počítat s možností, že státní zástupce si podá stížnost k nadřízenému soudu. Má-li pochybnost o jednoznačnosti argumentů pro propuštění, raději žádost zamítne a přenese odpovědnost na stížností soud. Ve většině případů, v nichž spolek Chamurappi musel čelit účinkům neblahého zásahu státního zástupce, jsme u stížnostního soudu uspěli. To znamená, že jediný účinek stížnosti státního zástupce spočíval v okradení žadatele o několik týdnů života na svobodě. Zastávám názor, že státní zástupci, kteří u stížnostního soudu neuspěli, by měli čelit kárné žalobě. Ale vím, že se nenajde kárný žalobce, který by takovou žalobu podal. 

Nemám podrobné informace o řízení o podmíněné propuštění ods. Romana Janouška, takže si netroufám posuzovat důvodnost zamítnutí jeho žádosti. Nadpis Dimunova článku zní „Protože Janoušek“. Přímo vybízí k doplnění slovy „je Janoušek, proto nemá nárok“ což vede k domněnce, že autor chce naznačit, že ods. Roman Janoušek má cejch. Nevylučuji, že to tak může být, ovšem dokázat to nejde. 

Odmítnutému žadateli nezbývá než čekat s dalším pokusem šest měsíců.  Až do konce roku 2021 existoval způsob, jímž bylo možné lhůtu zkrátit. Zájmová sdružení občanů měla právo podávat vlastní návrhy na podmíněné propuštění a nebyla vázána žádnou procesní lhůtou, takže mohla podat nový návrh na podmíněné propuštění dříve. O tuto možnost nás připravila novelizací trestního řádu bývalá ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová. Oprávnění zájmových organizací bylo pro její prokurátorské myšlení nestravitelné. 

Nadějí ods. Romana Janouška v tuto chvíli zůstávají soudci Městského soudu v Praze, kteří budou rozhodovat o stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (nepochybuji, že ji žadatel podá a jistě bude dobře napsaná). Naděje umírá poslední, ale v tomto případě není marná. Spolek Chamurappi se naštěstí musel obrátit na Městský soud v Praze jako na soud stížností jen výjimečně. Ale když už k tomu došlo, „dodací lhůta“ bývala celkem krátká a rozhodnutí rozumné.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pátek 4. listopadu 2022

MINISTRA PAVLA BLAŽKA PRONÁSLEDUJE SMŮLA

Ministr Pavel Blažek má zvláštní smůlu. V době jeho dřívějšího mandátu se podařilo dovést do konečné podoby návrh nového zákona o státním zastupitelství, vypracovaný v součinnosti legislativců Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva. Ideovými „rodiči“ zákona byli tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Návrh přinášel do podoby státního zastupitelství revoluční změny. V Poslanecké sněmovně narazil na tak silný odpor, že jej Pavel Blažek nakonec stáhl.

Za současného mandátu připravuje k předložení do Poslanecké sněmovny novelu zákona o státním zastupitelství, která má do zásadnosti dřívějšího návrhu velmi daleko, ale opět naráží na mohutný odpor.

Kritika novely dobře zapadá do linie ideologického blouznění, jež provází polistopadový vývoj resortu spravedlnosti. Na rozdíl od Slovenské republiky, která si ponechala prokuraturu s jasně vymezenými vztahy nadřízenosti-podřízenosti a odpovědnosti, Česká republika ji zrušila a ustavila státní zastupitelství, jehož struktura řízení je proti prokuratuře rozvolněná: nejvyšší státní zástupce je nadřízeným jen zaměstnancům svého úřadu a dvěma vrchním státním zástupcům. Podobně to jde směrem dolů. Předpoklady pro pružné operativní řízení a adresnost odpovědnosti jsou proti prokuratuře mnohem slabší.

Součástí  odchodu od poměrů, jež panovaly v resortu spravedlnosti protiprávního režimu, bylo ukončení nadvlády vedoucí politické strany a politického vlivu na rozhodování soudců a státních zástupců. S vaničkou se ale vylilo i dítě: zrodila se myšlenka nezávislosti justice a státního zastupitelství, kterou mnozí chápou až jako právo beztrestně škodit občanům. Příkladem byly veřejné projevy přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně, bývalé prokurátorky Marie Benešové, že ministr spravedlnosti není nadřízeným nejvyššího státního zástupce. Ve skutečnosti jeho postavení hlavy státní správy státního zastupitelství a související pravomoci jsou nezpochybnitelné. Územní struktura justice a státního zastupitelství zachovala zemské členění státu, takže důsledná jednota výkonu spravedlnosti až do detailů na celém území státu není možná. Funkční období předsedů soudů a vedoucích státních zástupců bylo neomezené. Díky bezzubému provedení očisty justice a státního zastupitelství od pohrobků normalizace někteří z nich zůstali velmi dlouho na místech, jež zaujali na počátku polistopadového vývoje, někteří výjimeční jedinci se drží  dodnes.

V justici již došlo k zavedení pevného funkčního období předsedů a místopředsedů soudů, ale omezení funkčního období vedoucích státních zástupců má přinést až současná novela. Sama myšlenka již uzrála ve veřejném mínění a hlavách státních zástupců natolik, že neohrožuje přijetí novely.

Vynořil se však  nebezpečný bod sporu: způsob jmenování a  odvolávání nejvyššího státního zástupce. Podle vládního  návrhu má zůstat v platnosti dosavadní úprava: nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda bez udání důvodů na návrh ministra spravedlnosti. Tento způsob dosud nečinil potíže. Pouze výše zmíněná bývalá prokurátorka Marie Benešová přijala své odvolání se zjevnou nevolí. Někteří nejvyšší státní zástupci odešli sami, když pochopili, že nazrál jejich čas. Kdo takovou funkci přijímá, musí si být vědom rizika odvolání. Nejde přece o doživotní dobře placenou prebendu.

Proti zachování dosavadního stavu brojí někteří politici a státní zástupci včetně nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, někdejšího vojenského prokurátora. Namítají oslabení postavení nejvyššího státního zástupce již tím, že bude mít časově omezené funkční období. Dožadují se, aby odvolání nejvyššího státního zástupce bylo možné pouze v kárném řízení u kárného senátu Nejvyššího správního soudu za jasně stanovených podmínek.

Pasují tak kárný senát do postavení kontrolního orgánu, nadřazeného vládě. Přípustnost takové degradace vlády nelze přijmout, protože ji nelze odůvodnit ani lpěním na středověkém bludu o rovnosti tří sloupů státní moci. 

Domnívám se, že oslabení postavení vlády, která odpovídá za trestní politiku státu, zavedením nadřazenosti kárného senátu nad ni, není na místě. Obhájci nápadu by se měli podívat, jak  řeší postavení generálního prokurátora nebo nejvyššího státního zástupce státy s konsolidovanými  právními poměry. Některé tuto funkci vůbec nezřizují a podřizují státní zastupitelství přímo ministrovi spravedlnosti. Je to například Rakousko, které se od nás příliš velikostně neliší, zato nemá přeplněné věznice. Rakouský zákon o státním zastupitelství je podstatně stručnější než náš, protože státní zástupci mají postavení úředníků a část náležitostí jejich funkce řeší zákon o státní službě. Podobné je postavení státních zástupců Spolkové republiky Německo. Nejvyššího státního zástupce SRN neodvolává vláda, ale přímo spolkový ministr spravedlnosti, a to „na hodinu“ a bez udání důvodů. 

„Specifická česká cesta“, po které chtějí vést Českou republiku odpůrci Blažkovy koncepce, by ve skutečnosti vedla k oslabení vlády, jež je odpovědná za trestní politiku státu. Státní zastupitelství je nástrojem vlády pro výkon trestní politiky a nejvyšší státní zástupce odpovídá vládě za jeho činnost. Dlužno dodat, že může být nástrojem velmi nebezpečným. Vláda nemůže jinak dovnitř státního zastupitelství zasahovat, je proto nutné, aby nejvyššího státního zástupce držela pevně ve svých rukou. Pokud to nedokáže, může splakat nad výdělkem, což dokazuje puč z 13. června 2013 stejně jako zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání předsedy vlády Andreje Babiše. Nikdo jiný než vláda nesmí posuzovat, jak jí nejvyšší státní zástupce slouží.  

Ostatně kárný senát  Nejvyššího správního soudu velmi často čelí kritice pro bezzubost svého rozhodování.  Členové senátu jsou příslušníky různých profesí a není jisté, že všichni by rozuměli problematice státního zastupitelství na takové úrovni, aby jim příslušelo přirozené právo kontrolovat rozhodnutí vlády. Samo kárné řízení v současném pojetí trpí vadou neodvolatelnosti rozhodnutí, tedy neexistence opravných prostředků. Svěřit tomuto útvaru do rukou rozhodování o sporu mezi vládou a nejvyšším státním zástupcem by bylo neodpovědné. 

Představme si situaci, že by tento sbor soudců sporné kvalifikanosti zrušil odvolání nejvyššího státního zástupce a donutil tak vládu, aby nadále používala služby úředníka, jenž se z jejího hlediska neosvědčil. Mohlo by to vést k resignaci uraženého předsedy vlády a rozkolísání politické situace ve státě.

 Jinou spornou otázkou je délka funkčního období nejvyššího státního zástupce. Pro všechny vedoucí státní zástupce včetně nejvyššího se  počítá se sedmiletým, přičemž nejvyšší státní zástupce by se nemohl ucházet o jmenování na další období. Někteří kritici to považují za snížení prestiže úřadu proti předsedům soudů, kteří mají funkční období desetileté. Domnívám se, že tato část sporu není tak důležitá jako způsob jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Přesto namítám, že funkce předsedy soudu a vedoucího státního zástupce se svým obsahem a povahou práce zásadně liší. Soudy jsou konzervativní instituce, u nichž dochází k nutnosti rychlých operativních rozhodnutí předsedů zcela výjimečně. Státní zastupitelství jsou dynamické orgány, v nichž se často stává, že je třeba rozhodovat z hodiny na hodinu. Nositel funkce vedoucího státního zástupce se patrně opotřebovává rychleji než předseda soudu. 

Obecně funkce vedoucího manažera by měla být jen tak dlouhá, aby její nositel v ní nezůstával déle, než přestane být nositelem nových impulzů do činnosti řízené organizace. Názorným příkladem může být bývalý nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Když nastoupil, vnesl do státního zastupitelství čerstvý vítr a usiloval o revoluční změny. Narazil na nepochopení politiků, časem se zápasem s nimi vyčerpal a pak už nechával běžet vývoj státního zastupitelství samospádem. Jeho odchodem stát neutrpěl škodu. 

Ale jistě tato otázka není příliš důležitá. Pokud bude mít vláda právo odvolat nejvyššího státního zástupce dle své úvahy, odvolá ho, jakmile zjistí, že už je službou unaven a nic nového nepřináší. Výkonnost a schopnost překonávat překážky je individuální, takže zkrácení funkčního období pod deset let by ovšem mohlo vládu připravit o možnost plně využít kapacitu zdatného jedince. Z tohoto hlediska soudím, že není úplně nezbytné znemožnit zdatnému nejvyššímu státnímu zástupci opakování mandátu. Líbil by se mi kompromis, jenž by vládě umožnil zdatnému nejvyššímu státnímu zástupci povolit po vypršení sedmi let prodloužení funkčního období až o polovinu, a to buď na jeho žádost, nebo na návrh ministra spravedlnosti. 

Podotýkám, že absurdnost tomuto sporu dodává  skutečnost, že v některých státech má státní zastupitelství či prokuratura  postavení ministerstva s funkčním obdobím shodným s vládou. Na okraj dodávám, že nevím o žádném případu vyčlenění státního zastupitelství nebo prokuratury ze struktur moci výkonné a jeho podřízení přímo pánubohu. 

Hlavně varuji před pokusy o prosazení „specifické české cesty“ politiky, kteří o poměrech v českém státním zastupitelství vědí málo a o zkušenosti konzolidovaných evropských států se nezajímají.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz