pátek 13. května 2022

KÁRNÍ ŽALOBCI NEŽALUJÍ

K vydání tohoto článku mě přivedlo seznámení s korespondencí zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánkových s Ministerstvem spravedlnosti. Spolek Chamurappi dlouhodobě podporuje jejich obhajobu proti obvinění, že vyráběli padělky cigaret Marlboro a v té souvislosti se dopustili zločinu neodvedení spotřební daně. 

Při zpětném zkoumání vadných procesů se obvykle ukáže, že aspoň část ztroskotání způsobilo jednání odpovědných činitelů proti dobrým mravům. Jednou z příčin je skutečnost, že selhávající nositelé státní moci žijí od nepaměti v blahém vědomí, že za chyby nebudou muset zaplatit. Mohou si proto dovolit nedbalost. Platí to i v případě trestního stíhání bratrů Lebánkových a některých spoluodsouzených. 

Tvrdé potírání poklesků odpovědných vymahatelů spravedlnosti proti dobrým mravům by mělo být významným prvkem trestní politiky státu. Platí to i v případě trestního stíhání bratrů Lebánkových a některých spoluodsouzených. Jeden vysoký představitel orgánů činných v trestním řízení mi nedávno řekl, že má stanoviska jsou „jakobínská“ (neurazil mě tím) a  jeho názor by určitě ospravedlnily  předchozí věty. Rozdíl mezi jeho a mým pohledem spočívá v tom, že je něco jiného číst si trestní spis v tichu kanceláře a pak vidět oběť pár hodin v soudní síni, a něco jiného je víceleté sledování zblízka osudů obětí neodpovědnosti a krutých dopadů  na jejich život. 

Protitlakem proti beztrestnému páchání mravních poklesků při výkonu funkce by měla být hrozba kárným řízením. Právě toho se domáháme společně s  bratry Lebánkovými. 

Ale obecné poměry nám nepřejí. Žádný velký tlak proti nepravostem dlouhodobě  nepozoruji. Nenastala změna ani po nástupu Pavla Blažka do funkce ministra, jenž při nástupu sliboval zvýšení tlaku na vyžadování odpovědnosti soudců a státních zástupců.  Jenže mezi slovy a skutky jsou značné rozdíly. 

Rozhodl jsem se výše předložená „jakobínská“ stanoviska doložit na příkladu neuvěřitelných trampot kdysi úspěšných zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, majitelů společnosti Vltava holding a.s. Dlouhá léta se jim dařilo. Nedostali  se do žádného střetu se zákonem, spláceli včas závazky a odváděli státu miliony na daních. Mimo jiné se jim podařilo vybudovat ve Zlíně luxusní Lesní hotel.  Vše se dařilo až do bodu zvratu, který nastal, když vyhověli dobrému kamarádovi, jenž je požádal, aby pronajali skladové prostory jeho známému, jakémusi Romanu Šulyokovi. Dostali pouze  informaci, že zájemce musí vyklidit svou provozovnu v Malhosticích a potřebuje její technologické vybavení v novém působišti zprovoznit, předvést zájemci o odkoupení a prodat. Neuvědomili si rizika, která v sobě skrýval pronájem prostor pro uskladněný linky na výrobu a balení cigaret. Nevěděli nic o tom, kdo je Roman Šulyok. Osobně jej poznali až po několika měsících od naskladnění strojů. 

Následky tohoto rozhodnutí je poprvé přivedly před soud, a to společně se zmíněným Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem  a dalšími. Byli odsouzeni za úmyslné nezaplacení spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků.  Dalším zastavením na křížové cestě bylo vlákání do penzionu, v kterém se měli setkat s ruským investorem, jenž měl mít zájem  o zakoupení jejich hotelu. Nečekal je ale investor, nýbrž čtyři maskovaní ozbrojenci, kteří se na nich dopustili násilí a svázané je hodili na postele. Ráno se dostavil Roman Šulyok, který slíbil, že možná bude hodný, když se nebudou zdráhat podepsat listiny, jimiž na něj převedou svůj majetek. Po podpisu listin a vyslechnutí vysvětlení, že v případě oznámení věci policii se povede zle nejen jim, ale i dětem, a po obřadném rozloučení pod kamerou, směli odjet. 

Roman Šulyok se pak pustil do obchodu s drogami v Německu. Zemský soud v Řezně jej odměnil trestem odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Až od r. 2017 směl vykonávat trest v ČR. Pak došlo na soud za vydírání bratrů Lebánkových. Krajský soud Praha nadělil Romanu Šulyokovi dalšího  7,5 roku. K řízení jej vozila z Německa eskorta. 

Jako poslední přišla na řadu zlínská pobočka Krajského soudu Brno. Případ Romana Šulyoka, bratrů Lebánkových & spol. vedl senát předsedkyně Ivety Šperlichové. Jejím prvním kouskem bylo vyloučení případu Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž jeho trestní řízení zastavila pro neúčelnost. Důvodem vyloučení byla neúčast, způsobená nezajištěním eskortování z Německa.V dalším průběhu vyloučila do samostatného řízení také jeho mladšího bratra Jana, kterého později nepravomocně odsoudila k nízkému podmíněnému trestu. 

Romana Šulyoka pak použila jako korunního svědka obžaloby. Chovala se k němu vstřícně: když se o bratrech Lebánkových vyslovoval urážlivě, povzbudivě se usmívala. Nenapadlo ji, že svědek asi nebude nestranný, když byl kvůli násilí na nich odsouzen k tvrdému trestu odnětí svobody. 

Bratrům Lebánkovým uložila nepodmíněné tresty odnětí svobody, společnosti Vltava holding a.s. peněžitý trest. Popis skutkového děje odpovídal svědectví Romana Šulyoka: Lebánkové podle něj projevili zájem o jeho zařízení na výrobu cigaret, nechali je převézt, koupili je od něj, starali se o zprovoznění linky. Nechali dovézt do skladu tabák. Nezaplatili daň z přidané hodnoty z tabáku a vyrobených cigaret. Ve skutečnosti tabák byl přivezen 21.srpna 2012 kamionem, na jehož příjezd čekali celníci. Ti pořídili videozáznam, ale neidentifikovali řidiče kamionu, nenechali si předložit dokumentaci o kamionu a přepravě ani doklad o vlastnictví tabáku. Dne 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a začalo trestní řízení. Vlastnictví tabáku soud bez zkoumání přiřkl Lebánkům, ač žádný důkaz neměl. O vysvětlení akce celníků z 21. srpna 2012 se Iveta Šperlichová nestarala. Spotřební daň z tabáku a cigaret Lebánkové z opatrnosti zaplatili jako skladovatelé, až se o jeho existenci dověděli  z protokolu o prohlídce nebytových prostor celníky a policií.  Správce daně je ale neuznal za plátce a vyměřil daňovou povinnost společnosti Vltava holding a.s. Ač k zjištění existence tabáku a cigaret došlo před deseti lety, daňové řízení ještě v květnu 2022 nebylo uzavřeno. Přesto soudy mají za prokázané, že Lebánkové daň nezaplatili. 

Rozsudek senátu Ivety Šperlichové ale nenabyl právní moc, protože Ústavní soud ji uznal za podjatou. Nedbajíc rozhodnutí o podjatosti Iveta Šperlichová dokončila trestní stíhání Jana Šulyoka. Za to ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal  před kárný soud. S žalobou uspěl jen částečně: soud jí přisoudil jen poloviční krácení platu. Přispěla k tomu jistě předsedkyně senátu Miluše Došková, která senátu nepředložila dokumentaci, jež by Ivetě Šperlichové určitě přitížila. Sama Iveta Šperlichová vyjádřila osobní názor na kárné řízení tím, že se z jednání kárného soudu omluvila. 

V době, kdy probíhalo hlavní líčení pod vedením Ivety Šperlichové, ze znojemské věznice se ozval odsouzený František Ondráček. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis s požadavkem na vyplacení velké finanční částky. Hrozil, že v případě nevyplacení Lebánky udá, že spolu s ním vyráběli padělky cigaret Marlboro. Ladislav Lebánek se pokusil jej trestně stíhat pro vydírání, ale u policie neuspěl. Iveta Šperlichová svědka sice vyslechla, ale nevyvodila ze svědectví důsledky ke škodě obžalovaných. 

Po ní převzal štafetu senát Jiřího Dufka, který provedl celé dokazování znova. Romanem Šulyokem jako obžalovaným se nezabýval, zastavení jeho trestního stíhání Ivetou Šperlichovou platilo. Jeho mladšího bratra Jana na rozdíl od Ivety Šperlichové zprostil obžaloby, ač se aktivně podílel na dění v lužkovickém skladu. Důležitým nástrojem dokazování byly opět výslechy Romana Šulyoka. Výsledkem nového projednání věci byl rozsudek, jímž byla opět uznána vina bratrů Lebánkových, ale dostali pouze podmíněné a peněžité tresty.  Popis skutkového děje opět kopíruje vyprávění Romana Šulyoka. 

Na rozdíl od Ivety Šperlichové předseda Jiří Dufek vzal za prokázané udání Františka Ondráčka, ač on sám  se tentokrát před soud nedostavil, jím navržení svědci pravdivost jeho tvrzení nepotvrdili a soudce vlastním pátráním zjistil, že objekt, v němž měla výroba probíhat, nikdy neexistoval. Do hledáčku policie se Lebánkovi kvůli výrobě padělků cigaret Marlboro nikdy v minulosti nedostali. Navíc se pan soudce vyjádřil, že připouští, že mezi Lebánky a Romanem Šulyokem došlo k nepsané „kavalírské“ dohodě o převzetí výrobní linky, kterou pak Lebánkové nedodrželi. Dokonce projevil náznak pochopení pro jejich vydírání s použitím násilí, protože chudák Šulyok přece o všechno přišel. 

Je pozoruhodné, že dva místní soudci přikládali větší  váhu svědectví recidivisty Romana Šulyoka než obhajobě bratrů Lebánkových. Ani jeden z nich se nepozastavil nad tím, že Roman Šulyok nebyl stíhán za prokázanou výrobu padělků cigaret Marlboro v Malhosticích a nebyla mu vyměřena spotřební daň. Předseda senátu Jiří  Dufek kromě toho „uvěřil“ bez dalšího ničím nepodloženému tvrzení vyděrače Františka Ondráčka. 

Rozsudek senátu Jiřího Dufka je zatížen nepřehlédnutelnými vadami (více např. v mém článku z 14.října 2010 U olomouckého soudu zahřmí). Obžalovaní se proto odvolali v naději, že Vrchní soud v Olomouci vrátí věc k novému projednání. Případ napadl senátu předsedkyně Martiny Kouřilové, který rozhodoval v neprospěch bratrů Lebánkových v řízení o podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Pokus o vyloučení senátu pro podjatost nevyšel. Senát žádné vady na prvostupňovém rozsudku nenašel a odvolání zamítl. Předsedkyně senátu Martina Kouřilová se při přednesu ústního odůvodnění rozhodnutí usvědčila z nedostatečné znalosti trestního spisu. Mimo jiné nařkla obžalované Lebánky, že se opakovaně doznali k zajištění dopravy technologického vybavení z Malhostic do Lužkovic, když ve skutečnosti toto obvinění opakovaně odmítli a ani se skutku dopustit nemohli. 

Po tomto dlouhém zasvěcení do osudů bratrů Lebánkových přicházím k meritu věci: k marným pokusům o vyvolání kárného řízení s předsedkyní senátu Martinou Kouřilovou, na nichž chci předvést bezútěšnost současného stavu bezbrannosti občanů proti mravním pokleskům vykonavatelů spravedlnosti.  Podle mého „jakobínského stanoviska“ soudce, který byl přistižen při rozhodování bez dokonalé znalosti spisu, má okamžitě přijít o talár, aby nemohl neodpovědné krácení práv občanů opakovat. 

Návrh na zahájení kárného řízení podali jak bratři Lebánkové, tak také já jako výkonný orgán spolku Chamurappi, který obhajobu Lebánků dlouhodobě podporuje. Lebánkové se obrátili přímo na ministra spravedlnosti Pavla Blažka a zlobí se, že je trvale odmítají jakési úřednice ministerstva údajně z pověření ministra. 

Sám jsem se jako na kárného žalobce nejdříve obrátil na předsedu Nejvyššího soudu ČR Petra Angyalossyho. I když se jedná o bývalého kolegu napadené soudkyně a představeného jejího manžela, ministra jsem nechtěl obtěžovat. Co do závažnosti těžištěm mého oznámení byla výtka rozhodování bez zevrubné znalosti trestního spisu. Pokud paní předsedkyně neznala důkladně spis, nemohla samozřejmě zjistit nápadné vady rozsudku senátu Jiřího Dufka. Vedlejší námitkou byla lustrace mé osoby v soudní síni, ke které nebyla paní předsedkyně oprávněna. Způsob, jakým se pan předseda Nejvyššího soudu zhostil poslání kárného žalobce, mě šokoval: nevyřídil mé podání vůbec. Ozval se mi pouze místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk, dokonce bez výmluvy na pověření předsedou soudu. Výhradu neoprávněné lustrace bagatelizoval a vše ostatní zahrnul pod pojem „nezávislé soudcovské rozhodování“, které nelze kárně stíhat. Místopředseda soudu není nositelem pravomoci kárného žalobce. Rozhodl  neoprávněně, navíc v té nejdůležitější části jednoznačně špatně: rozhodování bez řádné znalosti spisu je dle mého „jakobínského názoru“ tak velký mravní poklesek, že se nelze spoléhat na to, že jeho účinky možná někdy  napraví vyšší instance.  Za neoprávněný výkon pravomoci kárného žalobce kdysi bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová potrestala místopředsedkyni Okresního soudu v Liberci. 

Teprve pak jsem se obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem, aby poslal před kárný soud předsedkyni senátu Martinu Kouřilovou hlavně za rozhodování bez zevrubné znalosti spisu, místopředsedu Nejvyššího soudu Petra Šuka za neoprávněné vykonávání pravomoci kárného žalobce a případně i předsedu Petra Angyalossyho za přenesení povinností kárného žalobce na místopředsedu soudu. 

Jak v případě podnětů bratrů Lebánkových, tak v mém, oslovený kárný žalobce Pavel Blažek nevydal žádné osobní rozhodnutí (které mu samozřejmě mohl připravit jeho servis). Není proto znám jeho právní názor kárného žalobce na chování všech tří zmiňovaných soudců. Bratry Lebánkovy vykázal naposledy přípisem z 10. května 2022 do patřičných mezí úředník Jan Valenta, jehož dílko podepsala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková. Korespondence v mém případě byla složitější. Např. v přípisu z 1.února 2022 mi úřednice Jana Růžičková mimo jiné vzkázala, že paní předsedkyně Martina Kouřilová chtěla lustrací mé osoby předejít možné přítomnosti nevyslechnutého svědka (vysvětlení vskutku ostudné) a předseda soudu je oprávněn přenést svou pravomoc na místopředsedu (příslušný zákon takovou možnost nezná). Její dílko podepsala Ivana Borzová, vedoucí oddělení justičního dohledu. Přípisem z 9. března 2022 mi vzkázal úředník Jan Valenta, že ministerstvo na svých stanoviscích trvá a další mé podněty budou odkládány bez odpovědi. Podepsala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková. Na tento dopis jsem reagoval námitkou nicotnosti, protože ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková není vybavena pravomocí kárného žalobce. Proto ministerstvo svou hrozbu nesplnilo a tentokrát se vyjádřila úřednice Jana Vařeková přípisem ze 14. dubna 2022, podepsaným Dušanem Homolou, ředitelem odboru kontroly. Kdysi se na Ministerstvo spravedlnosti uchýlili různí pohrobci normalizace, kteří po Listopadu 1989 nemohli působit ve svých dřívějších profesích. Signatář dopisu patřil k nim. Své právní názory vytvářel jako pracovník ústředních kontrolních orgánů totalitního  režimu. Obsah dopisu ze 14.dubna 2022 tomu odpovídal. 

Výsledek neúspěšné korespondenční války  bratrů  Lebánkových a mne s ministrem spravedlnosti vede k tomu, že neznáme výslovné znění jeho právních názorů jako kárného žalobce. Pouze se jich můžeme dohadovat. Soudím tedy, že podle jeho názoru není třeba, aby kárný žalobce své rozhodnutí vydal osobně a aspoň se stručným odůvodněním.  Občan má přece povinnost věřit, že ministr jako kárný žalobce si skutečně myslí to, co mu úředníci sdělují, a nemá právo vědět, proč se svým podáním neuspěl: ministerští úředníci podnět přezkoumali a basta! rekurs je nepřípustný! Dále si asi pan ministr myslí, že není třeba dbát ustanovení zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, který zavádí  výlučnou osobní pravomoc kárných žalobců, takže podle pana ministra kárnou pravomoc může vykonávat kdokoliv. Zamítnutí kárného návrhu asi nepovažuje za úkon kárného žalobce, takže jeho předkladatele může o odmítnutí spravit kdokoli.  Posléze sděluje urbi et orbi, že soudce smí rozhodovat, i když není s věcí řádně obeznámen a nesmí být za takové jednání jakkoli zpochybňován.  Postižený se musí spolehnout na zázrak, který možná způsobí, že špatné rozhodnutí věci neznalého soudce někdy někdo napraví. A když nenapraví, nic se neděje, občan se musí s bezmocí smířit. Občanská víra v právo na spravedlnost je pouze snová vidina.

Pro úplnost uvádím, že výše popsané úhybné manévry kárných žalobců- předsedů soudů a ministra spravedlnosti nepatří k obvyklým nešvarům kárných žalobců-vedoucích státních zástupců, kteří se zpravidla přísně drží zákona č. 7/2002 Sb. a odůvodňují osobně i zamítavá stanoviska. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 8. května 2022

KLOBÁSKY A SLIVOVICE NEJSOU ÚPLATEK

Sleduji od r. 2017 složité trestní řízení v oblasti, do které měl podle nepodložených pověstí poškozený dlužník vyslat několik milionů za účelem posílení zájmu příslušných orgánů na jím vyvolaném trestním řízení, jímž má být jeho věřitel odeslán do státního zaopatření.  Neexistuje žádný hmatatelný důkaz o uplácení a ostatně pověsti nikdy nikdo neprověřoval. Dlužník je důvěryhodný vašnosta, který zaměstnává manželku vlivného policisty a s ním se občas stýká společensky. Takže o úplatcích se pouze mluví a někdo by se třeba i rád nechal podplatit, ale nic konkrétního se neví. Avšak v průběhu předsoudní fáze řízení i později docházelo k překvapujícím událostem, jejichž uskutečnění je nepochopitelné bez připuštění zásahu nadpozemských sil.

Stalo se, že dlužník si povídal s falešným kamarádem, netuše, že jeho společník natáčí rozhovor skrytou videokamerou. Potměšilec jej provokoval vyslovením názoru, že vyvolání probíhajícího intenzivního vyšetřování určitě stálo dlužníka několik milionů. Odpověď ale zněla, že vašnosta nedal  policistům žádné peníze, pouze jim nosil balíčky klobás a láhve slivovice. A hlavně jim sliboval, že v jeho bohaté firmě se pro ně najde dobré zaměstnání, až je práce u policie přestane bavit a odejdou do civilu. Falešný kamarád si videozáznam nenechal jen pro sebe, má jej k disposici kdekdo, kromě příslušného územního odboru PČR. Působí věrohodným dojmem.

Předseda soudního senátu, který řeší příslušnou trestní kauzu, je dobře obeznámen s místními poměry. Možná slyšel o milionech na úplatky.  Proto při prvním výslechu pana poškozeného mu poskytl obligátní poučení, z něhož vyplývá, že nepravdivá výpověď může mít fatální důsledky. Zahájil pak výslech svědka „záludnou“ otázkou, zda má nestandardní vztahy s policií nebo s nějakým konkrétním policistou. Odpovědí bylo důrazné „ne“, jemuž soud uvěřil. Podotýkám, že „ano“ se nedalo očekávat.

Našel se pak vtipálek, který zaznamenal zásadní rozdíl mezi obsahem výše zmíněného videozáznamu a odpovědí pana poškozeného a podal na něj trestní oznámení pro podezření na křivou výpověď. Místní orgány si jeho podání přehazovaly jako horkou bramboru a nakonec věc vyšuměla do ztracena, protože se ujal názor, že videozáznam byl pořízen nezákonně, je jako důkaz nepoužitelný a proto není důvod se oznámením zabývat.

Nastal několikaletý klid. Pak se ale související trestní kauzou zabýval vyšší soud, který si všiml  nejasností v důkazní situaci a usoudil, že zmíněný videozáznam je použitelný jako důkaz. To bylo pobídkou pro zlomyslného vtipálka, aby trestní oznámení obnovil. Opět neuspěl. Nepoužitelnost videozáznamu již nikdo nenamítal, ale v popisu skutkového děje se nenašlo nic pohoršlivého. Místní policie ze záznamu vyčetla, že pan poškozený se pouze přiznal, že nosil blíže neurčeným policistům klobásy a slivovici a šířil zvěst, že po odchodu od PČR u něj najdou dobrou práci. Ale to přece není nic nestandardního, takové jednání je v normě.

Stejně tak se na chování dlužníka nenašlo nic závadného, když za svým věřitelem poslal vyjednavače, jehož prostřednictvím mu nabídl zastavení trestního stíhání, pokud mu promine polovinu stamilionového dluhu. Vyjednavač se těšil na slíbenou desetimilionovou odměnu, ale nedočkal se jí. Věřitel správně usoudil, že na něj „šijí boudu“: trestní stíhání přece není možné jen tak zastavit. Pouze by se vzdal části pohledávky, ale stíhání by jistě pokračovalo. O  podvod však nešlo, pouze proběhl pokus o narovnání vztahů  mezi dlužníkem a věřitelem.

Poučení z těchto historek: pokud něco vypadá jako podvod, není do podvod, když se domnělý podvodník těší úctě příslušných úřadů.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

pátek 6. května 2022

ZPRÁVA O PODMÍNĚNÉM PROPUŠTĚNÍ CHRÁNĚNCE SPOLKU CHAMURAPPI

 

Sp.zn: L 69390 vedená u Městského soudu v Praze

CHAMURAPPI z.s.

Ing. Zdeněk Jemelík P.O.Box 53,158 80 Praha 5 ID datové schránky:vphvd5m

IČ: 065 89 138

www.chamurappi.eu

 

VŠEM, KOHO TO MŮŽE ZAJÍMAT

 

Věc:                                                                                                    Praha 6.5.2022

ZPRÁVA O NÁVRATU NA SVOBODU 

Okresní soud Brno venkov při dnešním veřejném zasedání v soudní síni ve Věznici Kuřim

rozhodl senátem Mgr. Lenky Šebestové vyhovět našem návrhu na podmíněné propuštění ods. P.S. pod odpykání 2/3 z 13letého trestu. Soud přijal naši záruku za dovršení nápravy propuštěného. Panu odsouzenému uložil 6letou zkušební dobu, dohled probačního úředníka a zapojení do různých programů výchovné a psychologické podpory. 

Žádost o propuštění jsme podali 30.8.2021. Soud ji projednal 7.10.2021 ve veřejném zasedání, kdy rozhodl o přivzetí znalce. 

K disposici jsme měli také zprávy vedení věznice o stavu převýchovy pana odsouzeného, a to z 9.7.2021 a z 22.4.2022, obě velmi příznivé. 

Pan odsouzený má zajištěno zaměstnání a pevné rodinné zázemí. 

Toto je 11.případ úspěšného řízení o P/P od založení spolku při dvou neúspěších.

Považuji za vhodné sdělit touto cestou veřejnosti, že ústní odůvodnění senátního rozhodnutí předsedkyní Mgr.Lenkou Šebestovou mělo mimořádně vysokou odbornou úroveň a bylo naplněno lidskostí. Pro jeho vysokou úroveň jsem uznal za vhodné přičinit  tuto poznámku.

 Se srdečným pozdravem

Ing. Zdeněk Jemelík

předseda CHAMURAPPI z.s.

 

 E-mail:  jemelikzdenek@chamurappi.eu; jemelikzdenek@gmail.com

USNESENÍ O PODMÍNĚNÉM PROPUŠTĚNÍ ODSOUZENÉHO PO ODPYKÁNÍ 2/3 TRESTU

.



středa 27. dubna 2022

ZDENĚK JEMELÍK, ÚVAHA O MOŽNOSTECH OBRANY PROTI SVÉVOLI VYKONAVATELŮ SPRAVEDLNOSTI

Občas se stává, že obvinění či poškození a jejich zázemí se cítí poškozeni svévolným chováním soudců či státních zástupců. Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti  a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení.

Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému.

V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl.

Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne, čili pouze jím předvedl váhu svého ega.  Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé. 

Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „ kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. 

Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru. 

Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo  jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí. 

Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétizovaný popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti. 

Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To  má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání  kárné žaloby o jeden den… 

Zejména se ale kární žalobci  snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti   přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné  osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe např. z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Např. můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní  Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje např. u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu. 

Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole. 

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu. 

Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Např. kritiku jednání soudkyně Martiny Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Petrem Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním. 

Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr  Pavel Blažek těsně  před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Pavel Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ivo Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pátek 8. dubna 2022

SOUDY POŠKOZENÉ ALENĚ VITÁSKOVÉ NEPŘEJÍ

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), nositelka státního vyznamenání Za zásluhy, patří mezi nejvýše postavené oběti justičních nešvarů. Její překvapivé jmenování do čela ERÚ vyvolalo nevoli energetické mafie i neuspokojených čekatelů na nástupnictví po bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi, jemuž se přičítá odpovědnost za nezvládnutí návalu zájemců o budování solárních elektráren. Někteří její nepřátelé hledali cesty, jak ji z úřadu rychle vypudit. Vhodným nástrojem mělo být trestní stíhání, zahájené v r. 2013, které 2.června 2014 přešlo v soudní řízení trestní u Krajského soudu v Brně a skončilo zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně až v listopadu r. 2019. Kromě toho se jí postarali o menší proces, zahájený sdělením obvinění v r.2015, pokračující od  13. února 2017 u Okresního soudu v Jihlavě, ukončený pravomocným zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně v červenci r.2020.

Po celou dobu trestního stíhání Alena Vitásková vykonávala náročné povinnosti předsedkyně ERÚ. Byla to obrovská psychická zátěž, která se ve výsledku odrazila ve zdravotních potížích. Kromě toho musela nést náklady obhajoby. Vedlejším účinkem bylo zmaření získání   manažerské pozice v jisté obchodní firmě, spojené nejen s náročnou prací, ale také s vynikajícím finančním ohodnocením.

Není divu, že po skončení soudních procesů trestních se Alena Vitásková začala domáhat odškodnění  od státu, který ji na základě nesmyslných obvinění vystavil víceletým trampotám.  Její nároky jsou mimořádně vysoké, takže jistě vzbuzují závist.   V tomto ohledu se jí ale zatím příliš nevede. V řízení o náhradu ušlého zisku ji odmítl Obvodní  soud pro Prahu 2 a dne 6.dubna 2022  Městský soud v Praze v odvolacím řízení nepříznivé rozhodnutí potvrdil. Problém není ale ve vysokých požadovaných částkách, o které by při věcném přístupu stran bylo jistě možné licitovat, ale v překvapivém, dle mého laického názoru nemravném právním názoru soudu.

 Soudy shodně tvrdí, že škoda jí ve skutečnosti vznikla jen proto, že vedení předmětné obchodní společnosti nerespektovalo presumpci neviny.  Nelze tedy požadovat od státu náhradu za nerespektování presumpce neviny soukromým subjektem. Takový názor je ovšem jedním z projevů nadřazenosti justice nad občany a její  odtrženosti od reálného života. Není totiž pochyb o tom, že prvotním viníkem je stát, který ji dostal do zranitelného postavení nesmyslným obviněním. Nikdo totiž nemůže počítat s tím, že by významné postavení mohl získat obviněný, o němž případný zaměstnavatel nemůže vědět, zda a kdy se obhájí, či zda a kdy půjde do vězení.

Bez znalosti písemného vyhotovení rozhodnutí nemá smysl zamýšlet se nad důvodností nároků Aleny Vitáskové a přiměřeností požadovaných částek. Ale je to podružné: výše zmíněný právní názor je absolutní překážkou vyhovění nárokům, i kdyby po věcné stránce byly zcela nepochybné.

Server Česká justice hned 6.dubna 2022 pohotově vydal článek z dílny ČTK o rozhodnutí odvolacího soudu, který mě zaujal: je zatím jediným zdrojem informací, neboť písemné vyhotovení rozhodnutí samozřejmě není ještě dostupné. Kromě vysvětlení právního názoru soudu obsahuje další informace o průběhu kalvárie Aleny Vitáskové, které sice obraz doplňují, ale některé mohou sloužit k vytváření nebo udržování různých klišé. A jiné údaje zde chybí.

Např. se zde správně uvádí, že Alena Vitásková byla souzena v kauze solárních elektráren v majetku podnikatelského rodinného klanu Zemků. Ale chybí informace, že s předmětem stíhání Zemků neměla nic společného, pouze ji  k obžalovaným „přihodil“ žalobce Radek Mezlík, který se jí tak postaral o maření spousty času vysedáváním v soudní síni při jednání, které se jí netýkalo. Dalším důsledkem jeho rozhodnutí bylo obrovské zvýšení jejích nákladů na obhajobu. O kauze solárních elektráren se zde uvádí, že získaly licence na výrobu těsně před koncem r.2010, ač nebyly zcela dokončeny. Skutečnost je taková, že o jejich způsobilosti pro udělení licence rozhodli odpovědní pracovníci ERÚ, vyslaní bývalým předsedou ERÚ Josefem Fiřtem, kteří je prohlédli na místě a měli k disposici licenční spis se všemi přílohami. Dokončenost jako podmínku pro udělení licence zákon nezmiňuje a ostatně na investici za 1,3 mlrd. Kč v den vydání licencí byly nedodělky za  pár desítek tisíc Kč, které neměly vliv na jejich provozuschopnost. Je více elektráren, jež dostaly od ERÚ licence před dokončením, ale platnost jejich licencí nikdo nezpochybňuje. V článku je také zmínka o „jihlavském“ procesu, v němž žalobce obvinil Alenu Vitáskovou ze zneužití pravomoci, protože přijala do funkce náměstkyně pro řízení právního odboru ERÚ bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Stojí za zmínku, že žalobce Kamil Špelda označil mzdu Renaty Vesecké za škodu, způsobenou státu, protože její bezchybná odborná práce byla podle jeho názoru nulitní.

Posléze článek obsahuje informaci o řízení o náhradu škody za nemajetkovou újmu, v které odvolací řízení proběhlo dne 7. dubna 2022. Následně pohotová Česká justice navázala hned v den jeho konání zprávou také o tomto procesu. Právní závěry soudů mi v tomto případě připadají zcela neuvěřitelné. V neprospěch žalobkyně soudy zneužily skutečnosti, že po celou dobu trestního stíhání setrvala v čele Energetického regulačního úřadu a dokonce se jí v té době dostalo různých ocenění včetně státního vyznamenání, jež pro ni měla mít povzbuzující účinek. V její neprospěch soud hodnotí i skutečnost, že se nyní vyžívá jako předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové. 

Protože jsem sledoval obě soudní řízení přímo v soudní síni po celou dobu a často jsem se pohyboval v blízkosti paní obžalované, vím, že žila v ustavičném stresu, který se snažila navenek neprojevovat. Zhroutila se až po zprošťujícím rozsudku. Připadá mi, že do senátu, jenž vydal toto rozhodnutí, se vetřeli Mimozemšťané. Nepřeji nikomu nic zlého, ale předsedkyni senátu Ivě Kotrčové bych přál, aby musela prožít šest let s vědomím, že jí hrozí vězení (soudce Aleš Novotný Aleně Vitáskové  při jednom hlavním líčení vysvětlil, co jí hrozí), mařit desítky hodin v soudní síni mimo místo bydliště a pracoviště a současně vykonávat náročnou práci. 

Podle mého laického názoru v článku zcela chybí vyhodnocení  skutečnosti, že k oběma žalobám na náhradu škody nemuselo dojít, kdyby trojice prvotních původců újmy, a to policista Pavel Pinka, státní zástupce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný  nevedli trestní stíhání proti Aleně Vitáskové na základě vykonstruovaného obvinění. Za zneužití moci – nevím, zda nedbalostní nebo vědomé – se nemuseli zodpovídat. O dalších osudech Pavla Pinky nic nevím. Státní zástupce Radek Mezlík povýšil: stal se žalobcem v Úřadu evropského žalobce. Aleš Novotný soudí nerušeně dál.

Veřejnosti je známo, že se občas ukáže, že se do vězení dostal nevinný člověk. Mám důvod si myslet, že v několika dalších případech se dodatečné prokázání neviny nepodařilo. Tento hrozný stav má různé příčiny. Za nejzávažnější považuji skutečnost, že pachatelé defektních procesů mají předem zajištěnu beztrestnost.  Nenajde se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Podávat trestní oznámení pro zneužití pravomoci je zbytečné, protože je chrání tabu a stavovská solidarita. Mohou se dokonce dočkat povýšení, a není to jen případ sveřepého žalobce Radka Mezlíka.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 3. dubna 2022

MINISTR A PANSKÁ SVÉVOLE

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu.

Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská  svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“.

Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 mil.Kč, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat.

Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále  ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu ods. Michaely Schneidrové. Nekompetentní Radek Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Aleš Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na 8 let a 6 měsíců. Skutečně pak strávila 7 měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců neodpovědný Radek Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Aleš Novotný soudí klidně dál, zatímco Radek Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce.

Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným, napadeným kárnými podněty, přicházejícími z občanské společnosti.

S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům.

 V těchto dnech se Pavel Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Pavel Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu.

Ani jako kárný žalobce se Pavel Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brig. gen. Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry.

Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem  napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní  zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační  schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby.

Soudce Jiří Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Iveta Šperlichová soudila v podstatě správně.

Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Martina Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Jiřího Dufka, zčásti stojící na viditelných nepravdách.

Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Martiny Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi. Tím porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo, dané soudcovskou nezávislostí.

Petr Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Martiny Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil.

Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto dne 10. října 2021 ministryni Marii Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Martině Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu a místopředsedovi Petru Šukovi.  Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu 6 měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Pavla Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. 

V daném případě Pavel Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ ministerstvo neshledalo důvod“. 

Ministr Pavel Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz:

1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou.

2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když  se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože  zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje.

3/ Místopředseda soudu  smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon  jej nezmocňuje.

V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Pavla Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště.

Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra Pavla Blažka za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 2. dubna 2022

VYHLÍDKY OBŽALOVANÉHO AB

Po sedmi letech trestního řízení „kauza Čapí hnízdo“ dospěla k obžalobě proti Andreji Babišovi a jeho „spolupachatelce“ Janě Nagyové (dř. Mayerové), podané u Městského soudu v Praze. Žalobce žádá pro obžalované podmíněné tresty, „vylepšené“ tresty peněžitými. Odpovídá to současné módě, ale soud není názorem žalobce vázán. Trestní sazba v rozpětí 5-10 let odnětí svobody stále hrozivě ční v pozadí všech úvah.  Případ napadl předsedovi senátu Janu Šottovi.

Andrej Babiš vinu rozhořčeně popírá. Poukazuje na politickou motivaci k vyvolání řízení. Je to přirozené. Nepoznal jsem dosud žádného obžalovaného, který by nehájil svou nevinu, když ne úplnou, tedy aspoň částečnou. Obecná úroveň předžalobního řízení ale nevylučuje možnost obžalování nevinného. Nahlédl jsem do řady případů, v nichž obžalovaní obhájili nevinu v nejhorším případě v odvolacím řízení. Všichni ale to štěstí neměli. Někteří se domohli zproštění až s použitím mimořádných opravných prostředků, často po dlouhé době a po překonání tíživých nepříjemností. Stále připomínám případ Michaely Schneidrové, odsouzené na návrh státního zástupce Radka Mezlíka senátem Aleše Novotného na 8 roků a 6 měsíců. Nešťastnice musela strávit ve vězení 7 měsíců, než ji nechal propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR, aby pak v dalším řízení dosáhla úplného zproštění obžaloby. Obecně tedy nelze vyloučit, že rozhořčení pana obžalovaného je oprávněné. Bohužel ale nemilosrdný mlýn trestního řízení  jej již asi nepustí a proti obvinění se bude muset bránit před soudem. 

Dá se se ovšem předpokládat, že jeho obhájci podají žádost na předběžné projednání obžaloby s návrhem na její odmítnutí a zastavení trestního řízení. Nevlastním křišťálovou kouli, takže si netroufám odhadnout, jak by se soud k případné žádosti postavil. Ale zažil jsem soudce Jana Šotta v soudním řízení proti Vítu Bártovi, takže vyhovění by mě překvapilo. 

Proces, který pak proběhne, bude jistě patřit k nejvíce sledovaným. Zastávám názor, že i vrah má nárok na korektně vedené trestní řízení a spravedlivý soud. Mé znalosti obsahu obžaloby jsou nicotné, protože pocházejí pouze z veřejných zdrojů. Přesto soudím, že není nic, co by Andreje Babiše nároku zbavovalo, i kdyby se žalovaného skutku dopustil. O důvodnosti obžaloby ani obhajoby nemám tušení. 

Předpokladem korektně vedeného řízení je profesionalita a nestrannost zúčastněných orgánů od prověřování trestního oznámení až po soudní proces. Nebezpečné mohou být otevřené nebo i skryté tlaky ze strany veřejnosti, osobních nepřátel či státní moci. 

Riziko ohrožení férovosti procesu v případě kauzy „Čapí hnízdo“ je značné, a to nejen pro sílu zástupů odpůrců Andreje Babiše. Obavy budí již způsob jejího vzniku trestním oznámením, načasovaným se zřejmým záměrem ovlivnit výsledek parlamentních voleb. Z praktické zkušenosti vím, že trestní oznámení, podané oznamovatelem, který nebyl trestným činem sám poškozen, má jen malou naději na úspěch. Pokud oznamovatel v podání výslovně neuvede, že žádá o vyrozumění o způsobu vyřízení oznámení, může se stát, že se nikdy nedoví, zda jeho text vůbec někdo četl. V tomto případě jde o oznámení starého skutku oznamovatelem, který neměl nárok na postavení poškozeného, ale ujalo se pravděpodobně pouze proto, aby poškodilo Andreje Babiše. 

Další zvláštností je mimořádně dlouhá předžalobní část řízení. Z uveřejněných výsledků dohledových prověrek Vrchního  státního zastupitelství v Praze vyplývá, že státní zástupce Jaroslav Šaroch by nemohl přísahat na pravdivost tvrzení, že jedinou příčinou průtahů byla opakovaná nutnost jednat s Poslaneckou sněmovnou o vydání poslance Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Někomu asi vyhovovalo, že mocný obžalovaný dlouhodobě žije pod tlakem vědomí, že někde ve vzdálené budoucnosti na něj možná čeká soud s nejistým výsledkem. Proto se příliš nespěchalo. Ostatně nespokojené dohledové vrchní státní zastupitelství mělo právo případ odebrat Jaroslavu Šarochovi, popř. Městskému státnímu zastupitelství v Praze, či převzít věc do své pravomoci. V rozporu s opakovanou nespokojeností pouze pasivně přihlíželo. 

Kouzlem nechtěného je souběh vývoje rozhodování  státního zástupce Jaroslava Šarocha a změn politické situace. Jeho první rozhodnutí padlo v době, kdy Andrej Babiš byl předsedou vlády. Tehdy zastavil trestní stíhání všech jedenácti obviněných včetně statutárních představitelů společnosti Imoba. Rozhodnutí o podání obžaloby přišlo až po volbách, jejichž výsledek poslal hnutí ANO do opozice. Ke změně důkazní situace, jež údajně přiměla Jaroslava Šarocha k podání obžaloby, mělo ovšem podle médií dojít dlouho před volbami. 

Zvláštní je i náhoda, která případ přihrála soudci Janu Šottovi. V r. 2012 jsem sledoval jím vedený proces proti Vítu Bártovi, představiteli strany Věci veřejné, probíhající téměř on-line a za ustavičného neklidu v soudní síni. Jeho tehdejší počínání se nekryje s mou představou nestranného, profesně zdatného a vůči vnějším tlakům odolného soudce. Nevím o jiném soudci, který by svůj vlastní zprošťující rozsudek napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Proces jako celek byl skandální.  Od té doby ovšem uplynulo 10 let a o dalším vývoji pana soudce nic nevím. 

V našich poměrech nezbývá než připustit možnost ojedinělého selhání justice, jež vyústí v odsouzení nevinného. Všeobecně před takovým nebezpečím nic nechrání ani Andreje Babiše. Neutěšený stav je výsledkem dlouhodobého nezájmu politického vedení státu jako celku (bez ohledu na střídání politických stran u moci) o „zdravotní stav“ trestního řízení. Zastoupení odsouzených v populaci je ve srovnání se sousedními státy ostudné, přičemž s pravděpodobností blízkou jistotě musíme počítat s možností, že je mezi nimi několik zcela nevinných jedinců. Ale nejde o významnou skupinu voličů, proto se úrovni trestního řízení nevěnuje přiměřená pozornost. 

Také hnutí ANO se chovalo k justici stejně povrchně a bez zájmu jako jeho předchůdci a nepochybně i následníci. Do prvních vítězných voleb šlo se zajímavým volebním programem, jehož naplnění by justici posunulo na vyšší úroveň. Ale Andrej Babiš nepodržel jeho spoluautorku Helenu Válkovou, když jako ministryně „zakopla“ a vynuceně resignovala. Pak už si na program nikdo nevzpomněl. Její nástupce Robert Pelikán byl nesporně velmi zdatný, ale měl jiné priority. A takto šel vývoj po šikmé ploše dál až na úroveň „udržovacího“ řízení resortu spravedlnosti Marií Benešovou. 

Prožitek obžalovaného v trestním řízení soudním je velmi nepříjemný. Nebude příjemný ani Andreji Babišovi. Všecko zlé může ale být k něčemu dobré. Doufejme, že prožité nepříjemnosti přivedou Andreje Babiše k poznání, že je nutná náprava některých nešvarů naší justice, a že pak napře pozornost a energii žádoucím směrem.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz