čtvrtek 27. srpna 2020

O PUČI A PUČISTECH

Dne 20.srpna 2020 senát Heleny Králové Obvodního soudu pro Prahu 1  zprostil nepravomocně Petra a Janu Nečasovy a Romana Bočka obžaloby v tzv. kauze poslaneckých trafik. Jeho rozhodnutí vyvolalo značnou pozornost médií, nepřiměřenou skutečnosti, že se odvolal státní zástupce a rozhodnutí odvolacího soudu je ve hvězdách.

V mediálních ohlasech se objevily úvahy o tom, zda monstrózní policejní zásah na Úřadě vlády v noci z 13.na 14. červen 2013 a na něj navazující opatření byly skutečně nezbytné pro nápravu poměrů v kabinetě předsedy vlády, a zda vůbec skutečným cílem nebylo svržení vlády Petra Nečase, tedy zda nešlo  o protivládní puč. Z toho vyplývá požadavek na prověření vzneseného podezření a povolání k odpovědnosti řídících činitelů zásahu. Pozornost se soustředila zejména na tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachtu a vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana jako na hlavní podezřelé.

Je možné, že hlasatele těchto názorů mohl částečně inspirovat sám Robert Šlachta svým popisem  událostí v nedávno vydané knize „30 let pod  přísahou“. Mimo jiné se v ní doznává, že při zahájení akce obešel policejního prezidenta Martina Červíčka. Také si uvědomoval, že  následkem bude nejspíš pád vlády Petra Nečase.

Zmíněná policejní „realizace“ a na ni navazující tisková konference byly skutečně hlubokým zásahem do politický poměrů. Mimoparlamentní cestou byla svržena zákonná vláda. O zachování struktury politických sil, vytvořené parlamentními volbami, se sice pokusila poslankyně Miroslava Němcová, ale její snahu zmařila útěkem z Poslanecké sněmovny poslankyně Karolina Peak. Tím se otevřela cesta pro prezidenta republiky Miloše Zemana k dokonání zahájeného rozvratu jmenováním „úřednické“ vlády Jiřího Rusnoka. Ale rozhodující bylo otřesení důvěry veřejnosti k tradičním politickým stranám a prudký vzestup zájmu voličů o hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem.

Použití pojmu „puč“ má proto své opodstatnění a v mých článcích se vyskytovalotéto souvislosti již dříve.  Požadavek na prověření podezření, že šlo o puč a na povolání jeho strůjců k odpovědnosti je přirozeným výsledkem.

V tomto směru považuji ale soustředění pozornosti na Roberta Šlachtu a Ivo Ištvana za zkratové. Zejména volání po postihu bývalého policejního plukovníka považuji za málo nadějné. Byl podřízen vojenské kázni policejního důstojníka a sotva se mohl vyhnout splnění úkolu, kterým jej někdo pověřil. Ale zejména konal pod dohledem státních zástupců, ze zákona odpovědných za zákonnost zásahu, což míru jeho odpovědnosti snižuje.

Hůře je na tom Ivo Ištvan, který vystupoval viditelně jako řídící zásahu a zasloužil se o vyhlášení zpráv o získaných poznatcích, které byly z velké části nepravdivé. S odstupem času, ve světle výsledků soudních rozhodnutí, se způsob jeho informování veřejnosti dá považovat za šíření poplašných zpráv. Důvody k vyšetřování jeho postupu  v průběhu „realizace“ by se jistě našly, pokud by k jeho provedení byla „politická vůle“.

Komentátoři ale zásadně nedoceňují okolnost, že   Ivo Ištvan s jeho melody boys se vydal mimo vymezený obvod své působnosti. To ale nemohl podniknout o své újmě. Nemůže to být jinak, než že olomoučtí žalobci působili jako jakýsi „expediční sbor“, který se vydal do boje na pokyn nebo aspoň se souhlasem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.  První, koho by se proto měli vyšetřovatelé ptát po důvodech zneužití policie a státních zástupců ke svržení vlády Petra Nečase, je tedy Ištvanův přímý nadřízený. To ale olomouckého vrchního žalobce úplně nevyviňuje, protože zákon mu ukládá povinnost odmítnout nezákonný pokyn.

Přirozeně je pak na místě otázka, kdo nebo co vedlo Pavla Zemana k rozhodnutí pustit se do akce, o které musel vědět, že povede ke svržení vlády. Zjištění, že to byl pouze nápad z jeho vlastní hlavy, by bylo hrozné a mělo by jej přivést před trestní senát. Ale je pravděpodobnější, že vyhověl přání, které z jakýchkoli důvodů nemohl odmítnout. Pak je ovšem na místě otázka, čí přání splnil a proč se mu nevzepřel.  

 Nositele názoru, že by se pozadí „puče“ mělo vyšetřit, při čtení těchto řádků možná blažeností  mrazí. Ale  neměli by se radovat. K žádnému vyšetřování totiž nedojde. Především proto, že současní držitelé moci jsou potěšeni, že jim výsledek svržení Nečasovy vlády spadl do klína a posílil jejich moc. Jak  k tomu štěstí přišli, je nepálí. Kromě toho patrně vědí, kdo prostřednictvím Pavla Zemana uvedl do pohybu policii a státní zástupce a mají mnoho dobrých důvodů nevzbudit jeho nevoli. Vyšetřování proto nevyvolají. Opozice raději ze strachu mlčí Za těchto okolností nepřipadá v úvahu ani odvolání nejvyššího státního zástupce z funkce, což by bylo nejmírnější možnou odvetou. A pokud je Pavel  Zeman „v sedle“, nelze napadnout ani Ivo Ištvana. K tomu všemu připočtěme skutečnost, že Pavel Zeman je nedotknutelný také díky  svému postavení v kauze „Čapí hnízdo“.

Tímto se ale nezříkám výhrad k oběma jmenovaným, které jsem uplatnil v jiných souvislostech. Podle mého názoru by měli oba odejít. Včera bylo pozdě.

V hledání původce svržení Petra Nečase by mohla  být užitečná odpověď na klasickou kriminalistickou otázku „cui bono“? Myslím si ale, že v tomto případě tudy cesta nevede. Jistý dočasný prospěch měl prezident republiky, jenž dostal příležitost uplatnit své vlohy velmistra politických šachů, ale z různých jeho vyjádření usuzuji, že sice výsledky přijal jako dar, ale s vyvoláním nepřístojností neměl nic společného. Domněnka, že šlo o výsledek  konspirace  Andreje Babiše s Pavlem Zemanem, by byla zjevná fantasmagorie. Je pravděpodobné, že pravdu o pozadí svržení Petra Nečase se nikdy nedovíme.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 15. srpna 2020

CO NEDOŘEKL PAVEL ZEMAN

Splynutím do  jedněch rukou obrovské hospodářské  moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci  vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci : využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu.

 To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada „podle skutků jejich poznáte je“.

V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat, pouze vystihovat . Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, jenž by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou  svrhnout Vezíra. 

Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, např. v článku „O Babišově střetu zájmů jinak“ z 6.prosince 2018, který si jen na serveru Security Magazin otevřelo více než 160 tis. čtenářů. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací, přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. 

Učinil tak prostřednictvím státního zástupce NSZ Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu  proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. 

Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by nepřineslo 4. srpna 2020 článek, v titulku oznamujícím, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tis. Kč. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13.srpna 2020 se k problematice použití správní  žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. 

Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. 

Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tis. Kč je banalita, pak o  veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. 

Nemění to nic na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje, tedy s navrhovateli se v podstatě ztotožnil. 

Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může  v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. 

Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o  řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a resignovat. 

V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa, nebo Finančně analytický útvar, nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. 

Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotací. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa  z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. 

Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. 

Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz