MINISTR A PLATY SOUDCŮ

Během více než dvacetiletého působení v roli justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem počínaje skvělým Pavlem Němcem vedl osobní pracovní jednání  se všemi ministry spravedlnosti včetně dnešního šéfa resortu Pavla Blažka, s výjimkou Karla Čermáka a Taťany Malé, které jsem pro krátkost jejich setrvání ve funkci nestihl, a Marie Benešové, s kterou jsem se setkat nechtěl. S třemi jsem navázal soukromé vztahy, které trvají dodnes.

Ministr Blažek se časem začal chovat ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, jako osobní nepřítel. Důvod změny chování neznám.  Přesto občas pociťuji nutnost veřejně jej podpořit, protože jeho záměry se velmi silně shodují s mými představami.

V těchto dnech mě zaujalo jeho vystupování ve věci  rozhodování Ústavního soudu o platech soudců. Vyjádřil se způsobem, který bych obecně od kteréhokoli ministra spravedlnosti dříve nečekal. Dosavadní verdikty Ústavního soudu o platech soudců jsou prý neústavní (viz Česká justice 24.10.2024). „Soudci si podle ministra vydobyli privilegium, kdy jsou jedinou skupinou pracovníků státu, která si vždy může vysoudit výši svých platů, navíc podstatně odlišných od ostatních“ píše Česká justice.

S ministrovým názorem souhlasím. A je to ještě horší: privilegií je daleko více. Například soudci mají  nadřazené postavení proti účastníkům trestního řízení: zatímco účastník trestního řízení, který propásl procesní lhůtu, ztrácí svá práva, procesní lhůty pro soudce jsou nevymahatelné. Většina soudců, které jsem během dlouhé praxe poznal,  jsou slušní lidé a skvělí profesionálové, kteří by si plně zasloužili oslovování „Ctihodnosti“. V soudcovském sboru se ale najdou také „černé ovce“, které za své vysoké platy odvádějí mizernou práci a zneužívajíce nadřazenosti nad účastníky trestního řízení poškozují je mimo jiné nedodržováním procesních lhůt. Za vadné výsledky jejich práce platí stát odškodné jejich obětem řádově v desítkách milionů Kč ročně. Pokusy o vynucování jejich osobní odpovědnosti za poškozování účastníků řízení jsou téměř vždy beznadějné. Dohled nad dodržováním profesní morálky probíhá převážně samoobslužným způsobem: o podání kárné žaloby na hřešící  soudce rozhodují jako kární žalobci předsedové soudů, tedy zase soudci.  Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem nad všemi soudci, ale obecně se ministři bojí využívat své pravomoci, aby je soudcovská lobby za hlučné pomoci novinářů nenapadla pro zásah do soudcovské nezávislosti.

Výsledky tohoto stavu se mimo jiné projevují ve vyvolávání neúnosné délky procesů. Shodou okolností jsem kdysi podporoval ministra Pavla Blažka proti mediálním útokům, když se odvážil nejmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného. Tento soudce se později „vyznamenal“ tím, že nechal odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku 16 měsíců. Obžalovaní se po jeho obdržení odvolali. Odvolací soud jim vyhověl a nařídil projednání věci v jiném složení senátu, čili odebral případ Aleši Novotnému. Za těchto okolností se musí řízení opakovat od začátku. Obžalovaní si tedy budou užívat potěšení z navštěvování soudu možná i několik dalších let, i když od r.2015 se již nabažili dostatečně. Kvůli protahování vyhotovení rozsudku jsem na pana soudce podal opakovaně podnět ke kárnému řízení jak předsedovi soudu, tak ministrovi spravedlnosti. Bylo to marné: z počátku místopředseda soudu Aleš Flídr, později předseda soudu Milan Čečotka opakovaně povolili soudci překročení procesní lhůty a zajistili mu tak beztrestnost. Podnět ministrovi ke kárnému řízení s předsedou soudu, který umožnil soudci protahování řízení, vyšuměl  do ztracena. 

Ještě nápadnější příklad zneužívání nadřazenosti soudců se mi dostal do rukou včera. Jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR – senátu předsedy Františka Púryho o odmítnutí „jednou ranou“ tří dovolání v kauze, jejíž podstatnou část jsem „vyseděl“ v soudní síni. Dovolatelé předložili svá podání 1.3. 2023. Soud o nich rozhodl v neveřejném zasedání usnesením z 31.7.2024. Dovolatelé je obdrželi 24.10.2024. V závěru usnesení se uvádí, že soud dovolání odmítl jako „jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení“. 

Subjektivně na mne usnesení senátu předsedy senátu Františka Púryho působí dojmem, že pojednává o jiném soudním řízení, než o tom, které jsem sledoval při hlavním líčení v soudní síni. Z údaje, že soud nezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, vyplývá, že si soudci s případem moc práce nedali. Podle mého laického úsudku rozhodnutí nalézacího soudu zatěžují nezákonnosti v míře vyšší než obvyklé (zde) a odvolací soud je neodhalil a rozsudky chybně „posvětil“.  Ostatně sotva mohl jednat jinak, když předsedkyně senátu Martina Kouřilová měla zjevně mezery ve znalosti spisu (zde), což jsem v dané době zmínil v několika článcích. 

Mé laické výhrady k vadám řízení u obecných soudů nemají praktický význam. Není třeba se nad nimi zamýšlet. Ale vzhledem k tomu, že senát předsedy Františka Púryho fakticky přiznal, že při vyhodnocování dovolání nešel do hloubky, pozastavuji se nad nehoráznou dobou vyřízení. Stejně tak čas, spotřebovaný na vypracování pouze 15stránkového písemného vyhotovení usnesení považuji za nepřiměřený. Dovolatelé se asi s odmítnutím dovolání nesmíří. Ale díky loudavosti senátu Františka Púryho byli od 1.3.2023 do 24.10.2024 odsouzeni k trpnému čekání, což je nepříjemný stav v prožívání života. 

Předpokládám, že zmíněné soudce pohoršuje brojení ministra Pavla Blažka proti rozhodování Ústavního soudu ve věci soudcovských platů stejně jako jejich kolegy. Určitě vůbec nepochybují o tom, že soudcovské skvělé platy jsou obecně podloženy přiměřeným rozsahem a kvalitou odvedené práce a zasluhují další zvyšování. Sotva se ztotožní s názorem, že by se měli solidarizovat s občany, strádajícími pod dopady inflace a energetické krize, takže dočasné zmrazení valorizace platů by měli přijmout jako samozřejmost.

Doufám, že myšlenkový vývoj ministra Pavla Blažka se v utkání s Ústavním soudem bude vyvíjet dál. Uvítal bych, kdyby dozrál k názoru, že musí více a účinněji využívat svou pravomoc kárného žalobce, neskrývat se za ministerské úředníky a nevyklízet pole předsedům soudů v postavení kárných žalobců, kteří ve jménu soudcovské nezávislosti většinou zaštiťují své hříšné podřízené ke škodě jejich obětí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONČÍCÍ BÁJENÍ O „ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ“

Na Parlamentních listech dnes vyšel další rozhovor s Pavlem Buráněm o jeho údajném únosu. Stále  se nevzdává své pravdy o „únosu bez únosců“ a o pochybnosti postupu zejména olomoucké justice při projednávání jeho trestního oznámení na manžele Novotné. Zřejmě dobře za články platí, takže na Parlamentních listech jen v tomto roce vyšlo třináct článků v podstatě stejného obsahu. V posledních dnech vyšly krátce po  sobě dva další. 

Protože jsem od r. 2017 monitoroval toto trestní řízení soudní a bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení, články považuji za matoucí, zkreslující skutečnost. S výjimkou předposledního jsem na ně reagoval svými texty. Ale vyvracení lží, polopravd, demagogie a důkazů o neznalosti trestního práva autory mě již nudí. 

Domnívám se, že zejména ty dva poslední jsou určeny k zmatení myšlení soudců v občanskoprávním řízení, v němž se poškozený Jaroslav Novotný domáhá zaplacení pohledávky v řádu stamilionů za nedoplacení kupní ceny za zakoupení Pavlem Buráněm jeho poloviny jejich dříve společné firmy. Vyvoláním trestního stíhání Novotných znemožnil Pavel Buráň vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení od r. 2017 až do konce r.2022. Nabízí se podezření, že „únos“ zinscenoval, aby se zbavil nepohodlného věřitele. 

Za podstatnou považuji zejména skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný nemluví o únoscích a ani je nikdo jiný neviděl. Pavel Buráň se nezmiňuje o druhém  v pořadí rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu, v němž senát Radomíra Koudely sice odsoudil manžele Novotné k vysokým trestům, ale současně pravomocně-tedy se souhlasem státního zástupce – zprostil obžaloby „únosce“, takže navodil důkazní situaci „únos bez únosců“. Rozsudek samozřejmě v odvolacím řízení nemohl obstát. Odvolací soud ale nemohl zkoumat zproštění „únosců“, protože bylo pravomocné hned na 1.stupni. 

Pavlem Buráněm napadaný zprošťující rozsudek senátu Radomíra Koudely přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil správnost jeho výrokové věty. A námitky proti postupu Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal a akceptoval nejvyšší státní zástupce a posléze i Ústavní soud. Přít se o nezvratnost pravomocného zproštění nemá smysl. 

Nezpochybnitelná je i skutečnost, že Pavel Buráň se stal jediným vlastníkem kdysi společné firmy, ale Jaroslav Novotný předložil občanskoprávnímu soudu doklady, jimiž prokazuje, že jeho bývalý společník nedoplatil kupní cenu, kterou při uplatnění předkupního práva sám nabídl. 

Vše ostatní jsou podružnosti, o nichž si čtenáři Parlamentních listů nemohou udělat objektivní závěr, protože nechodili pět let k hlavnímu líčení a nemají k disposici spis z přípravného řízení. Pochybuji, že autoři článků znají spis tak dobře, že mohou trvat na správnosti tvrzení Pavla Buráně. Nevšiml jsem si, že by se někdo z nich Pavla Buráně zeptal, kdo tedy ho vlastně unesl, když velitele „únosců“ ani policie neustanovila a proto  neobvinila, a ty, které soudu předestřela, soud pravomocně zprostil obžaloby, i když se usilovně snažil jejich obhajobu vyvrátit.

Z drobností, jichž jsem si v posledním článku všiml, stojí za zmínku skutečnost, že Pavel Buráň upozorňuje na kriminální minulost Jaroslava Novotného, k jeho nelibosti dávno zastřenou výmazem z trestního rejstříku. Ve skutečnosti se jedná o bezvýznamné trestní stíhání předlistopadovými orgány. Ve dvou případech ze tří by dnes jeho skutky  ani nebyly trestnými činy a zbytek je bezvýznamný přestupek proti občanskému soužití. Za pozornost stojí skromnost, s jakou Pavel Buráň mluví o svém vlastním trestním stíhání: z jeho zmínky se čtenář nedoví, že jej NCOZ obvinila z podvodu se škodou 140 mil. Kč a z maření  spravedlnosti uplácením svědka. To jsem se dověděl z regionálního tisku. Nečetl jsem zatím, že by trestní stíhání bylo zastaveno a ani Pavel Buráň to neuvádí. Stav tohoto řízení neznám. 

Mediální agitace ve prospěch Pavla Buráně má ještě jednu stránku: pokud novináři opakovaně uveřejňují tvrzení, jejichž pravdivost nemohou prokázat, porušují etický kodex a dokonce by se mohli stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. 

Připouštím, že Pavel Buráň vypráví o svém „únosu bez únosců“ tak sugestivně, že může ledaskoho zmást. Ale nesmysly v jeho tvrzeních by při kritickém pohledu neměly uniknout pozorností. Pokud ve mně jeho sugestivní vyprávění nevyvolává pochybnosti o nevině Novotných, je to i proto, že policii se nepodařilo prokázat, že by Jaroslav Novotný byl ve styku (ať přímém nebo nepřímém) s „únosci“ ať již před činem nebo po něm. K provedení „únosu“ by musel mít přiměřené zázemí, ale policie na nic takového nenarazila. Naopak z údajů ve spisu je zřejmé, že v době vyšetřování navazoval styk se zlínskou policií představitel civilní bezpečností služby, jejíž služby používá Pavel Buráň. 

Vracím se ke zmíněným článkům, i když to po mně nikdo nepožaduje. Činím tak zejména proto, že zpochybňují i mou práci a v počáteční fázi mediální kampaně se mi dostalo i urážek (nikoli ze strany redaktorů Parlamentních listů). Od začátku soudního řízení jsem proces provázel veřejnými komentáři a jsem si jist,  že můj úsudek byl správný. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PROMĚNY JUSTICE V ČASE

Zdá se to být neuvěřitelné, ale je to tak: ještě v r. 2024 dozníval soudními rozsudky hon na domnělé pachatele „solárních podvodů“, spáchaných v r. 2010. Četba rozsudků jako zpětný pohled na původní vlnu rozhodnutí trestních i správních soudů je rozhodně zajímavá: zřejmě došlo k posunu v právních názorech ve prospěch  zdravého selského rozumu. 

Aby bylo jasné, o čem vlastně píši, musíme se vrátit do minulosti. V době působení vlády Petra Nečase (ministra financí Miroslava Kalouska a ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby) se v souladu se záměry Evropské unie naplno  rozběhla výstavba fotovoltaických elektráren. Zájem investorů pustit se do nového oboru podnikání měly povzbudit výhodné výkupní ceny za vyrobenou elektřinu. V listopadu r.2010 ale vyšla cenová vyhláška, kterou se výkupní ceny podstatně snižovaly pro elektrárny, které získají licenci až po 31. prosinci 2010. Mezi investory vypukla panika. Nastal závod s časem, neboť drastické snížení příjmů by vyvolalo potíže při splácení úvěrů a možná by některé firmy přivedlo ke krachu. Kdekdo se snažil získat licenci za každou cenu včas. Po takto vyvolaných zmatcích následovala pak vlna trestních řízení proti „solárním baronům“ a správních procesů, směřujících k odebrání licencí. 

Příliš se nemluví o tom, že listopadové  „zatažení za brzdu“ mělo nežádoucí vedlejší účinky pro stát: daňové výnosy z příjmů fotovoltaických elektráren se snížily tak, že výsledná bilance zásahu pro stát byla  záporná. Tím celá záležitost nabývá povahu trapasu: kdyby nebylo paniky kvůli snížení cen, kdyby licenční řízení probíhalo v klidu,  nebylo by ani následných soudních řízení. Ke všemu vyvoláním nepříjemností stát nakonec nic nezískal. A kvůli takto zfušovanému zásahu do financování obnovitelných zdrojů šly pak do vězení desítky jinak řádných občanů. 

Ve státě, trpícím přetrvávajícím sklonem k byrokratizaci všeho možného, pro provozování solární elektrárny bylo nezbytné získat licenci Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). V jiných státech to nebylo nutné a dnes i u nás lze uvést elektrárnu do provozu bez licence. Žadatel o licenci musel žádost doplnit různými přílohami. Především musel prokázat, že má právní titul k užívání elektrárny a její provoz je bezpečný. Licenci ale ERÚ vydal až na základě prohlídky zařízení na místě komisí jeho pracovníků. Přesné termíny prohlídek určoval ERÚ podle svých kapacitních možností, takže je žadatel předem neznal. Musel si proto přílohy připravit s přiměřeným časovým předstihem. ERÚ měl právo vyzvat žadatele k doplnění přílohy, popřípadě jej za vady pokutovat. Důležitou přílohou byly revizní zprávy, vypracované oprávněným revizním technikem, jimiž se primárně prokazovala bezpečnost provozu zařízení. ERÚ ani investoři  nebyli oprávnění kontrolovat jejich správnost. 

Základním důvodem různých nesrovnalostí byla neúplnost a  nepřesnost podzákonných předpisů a pravidel licenčního řízení, vydaných ERÚ. Znalosti investorů o nich byly děravé a stejně tak na tom byli příslušníci orgánů činných v trestním řízení. Státní zástupci a soudci zejména nepochopili, že rozhodující pro vydání licence je posouzení na místě stavu elektrárny komisí ERÚ, zatímco přílohy jsou jen přílohy. Kritická byla úloha revizních zpráv. Dodnes neexistuje právní předpis, který by upravoval způsob a náležitosti  jejich zhotovení. Až v r. 2013 Nejvyšší správní soud rozhodl, že revizní zpráva je dokladem o dokončenosti a bezpečnosti elektrárny a při provádění revize musí být fotovoltaické panely napojeny na nízkonapěťovou rozvodnou síť. Revizní technici nemohli předjímat pozdější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a mnozí se omezili na prověření bezpečnosti nízkonapěťové sítě. Na připojení panelů nečekali, protože ty mají vlastní záruky bezpečnosti. Nezpůsobili žádnou škodu: elektrárny jsou v provozu řadu let a zatím nedošlo k žádné nehodě, způsobené vadou sítě. V předložení revizní zprávy, která neodpovídala pozdějším pravidlům, stanoveným soudy, spatřovaly orgány činné v trestním řízení podvod, a soudy jejich předkladatele odměňovaly nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Že komise ERÚ uznala elektrárnu za dokončenou, bezpečnou a způsobilou pro získání licence, takže investor získal licenci právem, přestože revizní zpráva nevyhovovala pozdějším nárokům ? Státní zástupce a soudy to nezajímalo. Samozřejmě se neostýchali použít  retroaktivního právního postupu. Úkol zněl: trestat, tedy se trestalo.  Potíže působilo i prokazování vlastnického vztahu k elektrárně. Ve chvíli, kdy investor připravoval příslušný dokument, mohly ještě být na zařízení drobné nedodělky. S vědomím, že rychle probíhají dokončovací práce, investor do soupisu částí zahrnul i ty, které čekaly na dokončení. Pro orgány činné v trestním řízení to byl důkaz, že investor chtěl s pomocí nepravdivého dokumentu oklamat Energetický regulační úřad a získat licenci neprávem. Odpovědné pracovníky odměňovaly vysokými nepodmíněnými tresty. Že za dva dny po zjištění rozporu mezi obsahem dokumentu a skutečností již odborní pracovníci distribuční společnosti připojili elektrárnu  na síť, do které z ní pak tekl proud, a že za dalších pár dnů investor získal licenci právem, neboť komise ERÚ konstatovala na místě úplnou dokončenost elektrárny, čímž došlo k setření malých rozdílů mezi stavem v době přípravy a obsahem dokumentu ? Státní zástupce a soudce to nezajímalo. Chtělo se trestat, tož se trestalo. V obou výše uvedených případech orgány činné v trestním řízení nadřadily obsah příloh k žádosti o licenci nad zjištění skutečnosti oprávněnými pracovníky ERÚ na místě. Šly tedy proti pravidlům licenčního řízení. 

V současnosti soudy posuzují stejné skutky jinak než jejich předchůdci v rozsudcích z let 2015 a následujících. Uznávají, že vložení do licenčního spisu protokolu, popisujícího elektrárnu jako dokončenou, i když v době sepsání protokolu ještě k dokončení chyběly malé nedodělky, není důkazem o podvodných záměrech předkladatele. V okamžiku posouzení stavu elektrárny komisí ERÚ, na jehož základě byla vydána licence, došlo ke konvalidaci protokolu a k oprávněnému vydání licence. Nevznikla škoda. Jednání, jež nevedlo ke způsobení škody, není trestným činem. Revizního technika, jenž při své práci v r.2010 nemohl předjímat budoucí rozhodnutí správního soudu o pravidlech pořizování revizních zpráv, nelze považovat za podvodníka, neboť jednal v dobré víře ve správnost svého postupu. Jednání v dobré víře není trestným činem. 

Současné „smířlivé“ hodnocení skutků, za které dříve soudy ukládaly vysoké tresty, je dle mého soudu v souladu se zdravým selským rozumem. Předkladatelé částečně nepravdivých, s předstihem připravených protokolů o úplnosti zařízení elektráren, věděli, že ERÚ rozhodne o vydání licence na základě posouzení na místě skutečného stavu elektrárny, nikoli na základě jimi připravené písemnosti. Úmysl oklamat ERÚ jím proto ani nemohl připadnout na mysl. Revizní technici prováděli revize nízkonapěťových rozvodných sítí „podle dobových zvyklostí“, netušíce, že porušují pravidla, která vydá správní soud o několik let později. 

V každém případě v současnosti vedle sebe žijí manažeři investujících společností, odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody za vložení do licenčního spisu protokolu o úplnosti zařízení elektrárny, jehož údaje nebyly úplně pravdivé, a vedle nich jiní, kteří byli zproštěni obžaloby za stejný skutek. Vedle sebe žijí bývalí revizní technici, kteří se vrátili z vězení, kam je poslaly soudy, protože provedli revizi nízkonapěťové rozvodné sítě, aniž by čekali na připojení fotovoltaických panelů, a jejich kolegové, kteří provedli revize stejným způsobem, ale nebyli odsouzeni, protože jednali v dobré víře. 

Odsouzení z procesů, vedených v epoše „honů na solární barony“, mohou právem mít pocit, že byli souzeni a odsouzeni nespravedlivě. Stát by měl přezkoumat oprávněnost jejich pochybností, a snažit se zjednat jim spravedlnost. Ministr spravedlnosti by se měl zamyslet nad cestou k nápravě. Měl by při tom přihlédnout i k trapnosti celého „honu na solární barony“, způsobené přehlédnutím ztráty daňových výnosů pro stát, která vznikla zásahem do financování solárních elektráren v listopadu r.2010.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZÁVISLOST NEZÁVISLÉ SENÁTORKY

Nezávislá senátorka Daniela Kovářová vydala po dvou letech od zvolení tiskovou zprávu, v které se zpovídá svým voličům a vlastně celé veřejnosti ze své činnosti. Prozradila tak svou oddanost voličům či závislost na nich. Uvádí, jakým způsobem získávala hlasy voličů, jak se chová ke svému volebnímu obvodu, co prosazovala v Senátu. Zdůrazňuje svou nezávislost na senátorských klubech. Vše podrobně a přehledně uspořádané. Dala tím příklad průhlednosti ostatním senátorům.

Protože bývalou ministryni spravedlnosti osobně znám a v době její volební kampaně jsem vydal pár článků na její podporu, zprávu jsem zpřístupnil na webu spolku Chamurappi z.s. v sekci Stanoviska a petice  (zde)

===========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

O MILOSTI BEZ MILOSTI

Prezident Petr Pavel je nesmírně dynamická osobnost. Není snad dne, abychom jej neviděli na televizní obrazovce, stále se mění místa, na kterých vystupuje a stále se k něčemu vyjadřuje. Pro mne jako justičního potížístu (pardon, občanského aktivistu) je obecně prezident republiky zajímavý jako nositel pravomoci udělovat milost. Agendou žádostí o milost jsem se začal zabývat již v době působení Václava Havla (tehdy jsem stihl jen dva případy). S úctou a nostalgií vzpomínám na šťastné časy působení Václava Klause a jeho otevřené kanceláře. Byl vstřícný vůči občanským aktivistům, stejně jako jeho spolupracovníci. Umožnili nám vysvětlit  žádosti o milost našich chráněnců v Kanceláři prezidenta republiky. Hlavně se Václav Klaus osobně zajímal o příběhy žadatelů a vytvořil náročný systém vyhodnocování žádostí, na němž se podíleli nejen jeho podřízení, ale i různí externisté. Bylo by to dokonalé, kdyby milostmi skrblil o něco méně, tedy, kdyby jeho pověstná „špetka šafránu“ byla o něco málo větší. 

Prezident Petr Pavel, stejně jako před ním Václav Klaus, se rozhodl nevyužít při prověřování žádostí o milost služeb ministerstva spravedlnosti. Celou náročnou agendu stáhl na Hrad.  Je to velká zátěž. Práva udělit milost využil zatím jen jednou. Zabýval jsem se tím v článku, který jsem vydal v červenci (zde). 

Od té doby se nic nového nestalo. Ve  srovnání se 700 nevyřízenými žádostmi počet čtyř udělených milostí se zdá být malý. Nevíme, co se děje s dalšími žádostmi, zda některé z nich mají naději na kladné vyřízení. 

Spolek Chamurapppi zatím o milost nežádal, takže v pohledu na činnost prezidenta a jeho podřízených jsem nepodjatý. V těchto dnech se mi dostaly do rukou dvě žádosti o milost a  vyrozumění žadatelů o jejich nevyhovění. V několika řádcích sdělil úředník KPR, že pan prezident po pečlivém uvážení rozhodl milost neudělit, a seznámil odmítnutého žadatele se zásadami, jimiž sepři rozhodování řídí. O věcných důvodech zamítnutí není sebemenší zmínka. 

Nepřísluší mi posuzovat, zda prezident přece jen mohl vyhovět, ale způsob jednání jeho kanceláře s odmítnutými žadateli mi připadá nepřiměřeně formalistický, neúměrný skutečnosti, že se v každém případě jedná o lidi, kteří se dostali do neštěstí. Ostatně  nemám jistotu, že skutečně jde o jeho rozhodnutí. Právo udělit milost není právem Kanceláře prezidenta republiky, ale pouze osobně prezidentovo. 

Je běžné, že odmítnutí žadatelé nebo jejich blízcí se následně domáhají změny stanoviska a vrství další důvody pro udělení milosti. To již ale nemá na nic vliv: první zamítavé rozhodnutí je konečná stanice a vyrozumění o tom přichází za pár dní. Předkladatelé námitek proti zamítnutí žádosti jsou ale v nevýhodě. Protože zpráva o zamítnutí neobsahuje objasnění věcných důvodů pro rozhodnutí, nemohou se účinně bránit. Zákon neukládá prezidentovi republiky odůvodnit udělení či zamítnutí žádosti o milost. Soudím ale, že v případě zamítnutí aspoň stručné odůvodnění by bylo na místě a případná nová podání žadatele by měl prezident zkoumat nepodjatě, bez pocitu  vlastní neomylnosti. 

Připomínám dále „šalamounskou“ tézi, že ve výjimečných případech má milost prezidenta republiky posloužit jako nápravný prostředek v případech, kdy žadatel si stěžuje na nespravedlivé odsouzení a náprava opravnými prostředky ztroskotala. Nedokáže-li stát vyloučit vznik takových situací, měl by mít pojistný ventil k nápravě.  Příkladem budiž omilostnění Jiřího Kajínka prezidentem Milošem Zemanem. V tomto případě tři ministři spravedlnosti podali stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, neboť věřili v jeho nevinu, ale neuspěli. K nápravě pomohla milost prezidenta republiky, sice pozdě, ale přece. 

Domnívám se dále, že vyrozumění o zamítnutí žádosti by měl osobně parafovat prezident. Je to totiž jediný způsob, jak zajistit, že nedojde k zamítnutí přímo úředníky bez jeho vědomí. Mám neblahé zkušenosti z projednávání podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Velký počet podání může vést úředníky k rozhodnutí „odklonit“ některá z nich od oprávněného příjemce a podnět zamítnout jeho jménem.  

V každém případě se přimlouvám, aby prezident republiky věnoval agendě žádostí pozornost, přiměřenou skutečnosti, že v každé z nich se  skrývá hoře a naděje žadatele a jeho blízkých. Slušnost si proto žádá, aby prezident nebo jím pověření  pracovníci přistupovali k jejich vyhodnocení se soucitem a péčí. Věřím, že mezi dosud nevyřízenými žádostmi leží aspoň pár takových, jimž by prezident mohl vyhovět. Připomínám, že výsada udělovat milost je výsadou rozdávat radost a udělení milosti je dobrým skutkem. Je škoda, propase-li prezident republiky příležitost spáchat dobrý skutek. A nevidím důvod, proč by měl s milostmi skrblit více než Václav Klaus.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.