MNOZÍ ZAPOMNĚLI NA SRPEN 1968 I NA LISTOPAD 1989

Ač jsem laik, v r. 2010 se mi dostalo cti, že Ústavní soud použil na podporu závěrů ústavního nálezu I.ÚS 517/10 z 15.listopadu 2010 vedle myšlenek filozofa Karla Jasperse také můj článek   „Soudci už na Listopad zapomněli“, vydaný dne 19.února 2010 na Neviditelném psu (kde by paradoxně dnes již vyjít nesměl 😊). Přitakali mi tehdy, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 může „ vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti“, a dlouhodobé působení předlistopadové ideologické  indoktrinace může nevhodně ovlivňovat jejich myšlení dávno po změně politických poměrů.

Od té doby se v justici ledacos změnilo, mimo jiné proto, vyšel ústavní nález, jehož vydání jsem tehdy podporoval. Přesto při dnešním čtení prastarého textu mí místy přeběhl mráz po zádech: pochybnosti na adresu soudců bych mohl uplatnit i dnes, a to nikoli již tolik proti soudcům a státním zástupcům, ale bezpochyby proti některým politikům a představitelům veřejné moci, a to zejména kvůli jejich postojům k podpoře barbarsky napadené Ukrajiny.

Předesílám, že s některými sympatizanty agresora (otevřenými nebo skrytými) nemohu souhlasit v důsledku generačního odstupu. Prožil jsem dvě okupace, přičemž i ta německá, která poznamenala mé dětství, pod vlivem různých zážitků a rozhovorů v rodině a pozdějšího nekomunistického politického vzdělání zcela určitě ovlivňuje mé vnímání světa. Vědomí, že zábor Sudet a pozdější rozbití mé vlasti a okupace dnešního území České republiky nezastavily šílence Hitlera, mě vede k obavám, že porážka Ukrajiny nezastaví rozpínavost Ruska, řízeného Vladimírem Putinem. Snaha dostat státy bývalé Varšavské smlouvy znova pod jho Kremlu, bude jistě pokračovat, i když to sice může, ale nemusí nutně být vždy s použitím vojenské moci. Nemohu proto přijmout názor, že nejlepší cesta k zastavení putinovského zločinu je podlomení obranyschopnosti Ukrajiny: čím dříve se Ukrajinci vzdají, tím dříve skončí válka. Souhlasím s názorem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že agresor by neměl za zločin dostat odměnu. Kde je záruka, že odměna nepodpoří chuť na další výboje?

Dnes jsme diváky komedie, která se odehrává na pozadí zločinného decimování ukrajinského civilního obyvatelstva každonočními nálety dronů a raket. Je to daleko horší zvrácenost než boje na frontě. V komedii účinkují generačně sobě blízcí veřejní činitelé, poznamenaní někdejším zakotvením ve vztazích předlistopadového režimu.  Projevují se zcela rozdílně v názorech na rozsah podpory České republiky bránící se Ukrajině. Výrazně se liší v přístupu k ukrajinské žádosti u prodej čtyř bitevníků L-159. Posloužily by  k sestřelování dronů, čili jako ochrana civilního obyvatelstva proti barbarství. Dva armádní generálové, tedy vrchní velitel armády  a náčelník generálního štábu, tedy jistě kvalifikovaní odborníci, hlásají, že prodejem letadel Ukrajině  by neutrpěla obranyschopnost České republiky. Naproti tomu ministr obrany, jenž se domohl svého postavení ve strukturách Československé lidové armády a byl členem Komunistické strany, s kamennou tváří suše říká, že armáda bitevníky nemůže postrádat, ač věcné odůvodnění pro své tvrzení zatím neprozradil. Jeho spoluhráč Andrej Babiš, rovněž bývalý komunista, sice není kvalifikovaný armádní odborník, ale souhlasí s ním. Andrej Babiš navíc s úlisným úsměvem vlka z Červené karkulky propaguje lehké letouny Skyfox, s jejichž prodejem Ukrajincům by souhlasil. Skoro jim je vnucuje. Zřejmě by byly použitelné k sestřelování dronů stejně jako bitevníky L-159.  Mají ale malou vadu krásy: Ukrajina by je mohla dostat za rok, kdy už možná nebude nikoho, na koho by bylo třeba v noci útočit drony.

Rozdíl mezi oběma stranami sporu spočívá v rozdílné síle trvanlivosti jejich náklonosti k prožívání přátelství „na věčné časy a nikdy jinak“ a promítá se v jejich postoji k barbarskému zacházení s civilním obyvatelstvem Ukrajiny. Zatím stojí věci tak, že česká vláda bude mlčky přihlížet k utrpení civilního obyvatelstva Ukrajiny a odepře požadovanou pomoc. Potlesk nezasluhuje, stydět se neumí.

Připomíná mi to jinou epizodu moderních českých dějin. V době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa uvízli v Jugoslávii českoslovenští občané, kteří tam trávili dovolenou. Nemohli se hned vrátit domů. Hostitelská země jim poskytla skvělou péči a všude je lidé zasypávali projevy přízně. Když pak vyslovil Václav Havel souhlas s humanitárním bombardováním Bělehradu, i mnozí jeho obdivovatelé ho za to odsuzovali. Proti dronovým náletům na Ukrajinu bylo ovšem bombardování Bělehradu maličkostí. Přesto zanechalo na vztahu veřejnosti k Václavu Havlovi byť malou, ale přece jen skvrnu. Andrej Babiš by se měl zamyslet, zda  potřebuje pro svůj obraz v myslích veřejnosti být představitelem politiků, které zločinné  zacházení s civilními obyvatelstvem nechává chladným.

Když už jsem se zmínil o Andreji Babišovi, podotýkám, že se ke mně chová nepřátelsky. Přesto ho považuji za jednoho z nejzdatnějších v posloupnosti českých předsedů vlády a tradičně odmítám štvaní proti němu kvůli údajnému střetu zájmů a trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Střet zájmů považuji v tomto případě za formalistický konstrukt. Andrej Babiš není pitomeček, který bude využívat vládní funkce k přikrádáním na státním majetku. Kauza Čapí hnízdo je účelovým zneužitím justice k odstranění politického soupeře, kterého nelze porazit politickými prostředky. Ač jsem byl tentokrát voličem Spolu, neschvaluji rozpoutávání opozicí řečnických orgií pod nicotnými záminkami. Kromě toho, že někteří poslanci ukojí svou touhu slyšet sami sebe a vidět se na televizní obrazovce, k ničemu nevedou. Je to nicotná zábava za peníze daňových poplatníků. Je dobře, že opozice kritizuje vládu, ale má k tomu mít věcný důvod. Mlčení předsedy vlády kvůli „úletu“ nepřítomného neodpovědného předsedy Motoristů nebylo důstojným důvodem k podání návrhu na odvolání vlády. Opozice by ovšem měla na Andreje Babiše tiše, ale trvale tlačit, aby vyhověl požadavku pana prezidenta na doplnění vlády o řádného ministra ochrany životního prostředí, čili aby ukončil trapné obcházení Ústavy v zájmu aspoň částečného uspokojení  ambicí poslance Filipa Turka. Trpění  tohoto stavu je předsedy vlády nedůstojné.

Na závěr dodávám, že mě budou předem zlobit řečnické orgie při projednávání žádosti soudu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Nevydání považuji za pouze přechodné řešení  a jsem přesvědčen, že obžalovaní Jana Nagyová a její pomocník Andrej Babiš jednou dospějí ke zprošťujícím rozsudkům. Ale pokračování procesu způsobí další zbytečné zatěžování soudů neúčelnou prací a obtěžování obžalovaných, obhájců, novinářů a zvědavců neplodnými ztrátami času. Proto bych za vskutku racionální řešení považoval  abolici, která by ostudnou kauzu jednou provždy odstranila ze seznamu záminek pro vyvolávání neplodných řečnických orgií. Howgh.

Zdroje:

1/Ústavní nález  I.ÚS 517/10 z 15.11.2010

2/Článek Soudci už na Listopad zapomněli, původně vydaný na Neviditelném psu 19.2.2010

(https://www.jemelikzdenek.cz/2026/02/soudci-uz-na-listopad-1989-zapomneli.html)

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SOUDCI UŽ NA LISTOPAD 1989 ZAPOMNĚLI (Rekonstruovaný článek z 19.2.2010)

Listopadový převrat v r. 1989 zapůsobil na justici a prokuraturu (později kosmeticky upravenou do podoby státního zastupitelství) podobně jako první jarní deštík na zablácenou vesnickou ulici, který odnese prach a drobné smetí, ale hutná přischlá lejna nechá na místě a ta poněkud méně vzdorná přenese o kousek dál.Nastupující demokratická moc se pokusila očistit zmíněné orgány prostřednictvím občanských komisí od soudců a prokurátorů, kteří si nejvíce zadali s předlistopadovým kolaborantským režimem. O průchodnosti ok jejich „cedníků“ svědčí skutečnost, že na svých místech zůstali někteří činitelé vedení v seznamech Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných jako škůdci lidských práv a také nerušeně soudí někteří z aktivních účastníků procesů proti známým disidentům. Je mezi nimi např. soudkyně, které disidenti přičítají odpovědnost za smrt Pavla Wonky, nebo jiná, jež je spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla. Ještě horší je situace mezi státními zástupci, na které ovšem není tolik vidět. 

Po ukončení činnosti občanských komisí se za minulostí těch, kteří obstáli, udělala pomyslná „tlustá čára“ a stali se nedotknutelnými. Ani pro „exkomunikované“ neznamenaly polistopadové prověrky pohromu, srovnatelnou s osudy obětí čistek po r.1948 a 1968. Někteří propuštění soudci se obratem stali prokurátory, prokurátoři pro změnu navlékli soudcovské taláry a jiní „vyhnanci z ráje“ se uhnízdili na ministerstvu spravedlnosti. Ostatní odešli do soukromého sektoru. Pokud jsou advokáty., občas jsou přistiženi při pokusech o využití osobních vztahů s bývalými kolegy, kteří přežívají ve státním aparátu. 

Souhrnným výsledkem velkorysosti domnělých vítězů „sametové revoluce“ je nezjistitelný podíl bývalých členů KSČ mezi soudci a prokurátory. Je podezření, že síť jejich bývalých „soudružských“ vztahů může být základem pro skryté ovlivňování procesů, o němž se mezi lidem mluví jako o mafiánských praktikách. Sílu souručenství „přeživších“ bývalých mocných, přizpůsobených novým podmínkám, nelze dost dobře odhadnout, protože se ani neví, kolik jich vlastně je a kdo mezi ně patří. Opakovaně vynořují otázky po jejich počtu, které většinou zůstávají bez odpovědi. Proto se soudci se horlivě snaží o znepřístupnění těchto informací a ministerstvo spravedlnosti je v tom podporuje. 

Na jejich neprostupnou obranu narazil v těchto dnech občanský aktivista Tomáš Pecina, který se o prolomení informačního embarga pokouší od r. 2007 s použitím zákona o svobodném přístupu k informacím. Jeho zvědavosti na vztah soudců Vrchního soudu v Olomouci k bývalé zločinné organizaci KSČ dal punc nemístného strkání nosu do soukromí soudců Nejvyšší správní soud zamítnutím jeho kasační žaloby proti rozsudku Městského soudu v Praze. Zrovna v tomto případě by bylo zajímavé znát předlistopadovou politickou milost soudců a popř. předsedy soudu, aby byla jistota, že padlo nepodjaté rozhodnutí. 

O této věci jistě ještě uslyšíme, neboť Tomáš Pecina dal vědět, že napadne rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností. Na její výsledek jsem zvědav: bude jistě mimo jiné záviset na tom, zda o ní budou rozhodovat soudci s komunistickou minulostí a jak moc budou při jejím vyhodnocování brát ohled na zájmy své a svých bývalých „soudruhů“. 

Je ovšem otázka, zda má smysl se za těmito informacemi pachtit, když členství v bývalé KSČ není překážkou pro přístup k významným státním funkcím včetně vládních a nadnárodních. Při jejím posuzování je třeba mít na mysli, že k základním principům úspěšného fungování demokratického státního zřízení je křišťálová průhlednost životů ústavních činitelů pro občany. Mimo jiné je účinnou prevencí vzniku korupčních vztahů, včetně „mafiánských praktik“ v justici a státním zastupitelství, často navazovaných právě díky vztahům navázaným v minulosti.

V tomto ohledu je na místě uplatňovat na soudce a státní zástupce zvlášť vysoké nároky, protože jsou ústavními činiteli, kteří nejsou ostatním občanům nadřazeni, ale naopak jsou určeni k výkonu důležité služby pro ně, jsou povoláni k zasahování do jejich soukromých, pracovních a obchodních vztahů a leckdy na ně působí ničivě.Jejich příslušnost ke KSČ má specifickou povahu, v mnohém odlišnou od členství příslušníků jiných profesních skupin. Režim, jemuž dobrovolně sloužili, byl z pohledu současné legislativy protiprávní a současně naše státní zřízení je shodné s režimy států, jež z pohledu předlistopadové ideologie a práva byly považovány za nepřátelské. Jednání ohrožující základy předlistopadového režimu a směřující k prosazení dnešní podoby státu bylo represivními složkami státu hodnoceno jako protiprávní a bylo stíhatelné podle trestního zákona. Počínání tehdejších represivních orgánů bylo v mnoha ohledech v rozporu s normami mezinárodněprávní ochrany lidských práv. 

Právníci, kteří přesto hledali obživu v represivních složkách kolaborantského režimu, to vše měli díky svému vzdělání vědět. Skutečnost, že věděli, a přesto si zadali, vyvolává o nich pochybnosti silnější než o běžných agentech StB, jejichž jména byla zveřejněna bez ohledu na ochranu soukromí. Vzhledem k tomu, že KSČ byla zřizovatelkou StB a jí nadřazenou vedoucí silou, vidím v tom jistou nespravedlnost. Nevidím tedy důvod pro tak zásadní ochranu ochranu soukromí bývalých komunistů působích v justici a státním zastupitelství. Pochybuji, že by někdo z nich vstoupil do služeb totalitního státu a do KSČ z donucení, v zájmu ochrany rodiny a přátel před pronásledováním, kvůli usnadnění vstupu svých dětí do života, pod tlakem jiného typu vydírání. A nikdo z nich nebyl zbaven možnosti jiné volby povolání, která by ho ušetřila upsání duše komunistickému ďáblu. Jejich bleskový přerod ze strážců zákona protiprávního režimu v ochránce právního řádu demokratického státu zavání schizofrenií. 

Výše uvedené výhrady nesouvisí jen s formálním členstvím v KSČ. Každý, kdo působil v oblasti trestního řízení, musel něčím prokázat svou oddanost „straně a vládě“, správný „třídní“ přístup k právu, ochotu v případě potřeby se podílet na potlačování občanských práv spoluobčanů, porozumění pro proletářský internacionalismus a spokojenost se spojenectvím se SSSR „na věčné časy“. 

Z praktického hlediska nemusí být ovšem komunistická minulost ve všech případech překážkou pro bezvadný výkon povolání soudce či státního zástupce. Jako zátěž se  může projevit např. v situacích, v nichž snížená citlivost k lidským právům může vést k poškozování stran řízení, v řízeních, jež mají politické souvislosti a nakonec také tehdy, pokud se naskytne příležitost k využití starých „soudružských“ vztahů k ovlivňování řízení. Není jistě náhodou, že taškařici s delegací trestní věci Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy provedli státní zástupci s předlistopadovou minulostí, někteří se špatnou pověstí mezi bývalými disidenty. U členů KSČ je aspoň jasné, na čem stála jejich politická spolehlivost,  u těch ostatních lze mít pochybnosti: nikdo nemohl vyváznout bez zaplacení „jízdného“. Jde o to, v jaké „měně“ je platil. 

Příkladem ovlivnění případu minulostí soudce je případ Rostislava Roztočila, odsouzeného v r. 1985 v nepřítomnosti za vraždu z r. 1975 a po vynuceném návratu z emigrace znova v r. 2007 v obnoveném procesu vynuceném vydávacím rozhodnutím německého státního zastupitelství. Odsouzený odjel v r. 2007 po prvostupňovém rozsudku zpět do Německa s naším legálně vydaným občanským průkazem v kapse a již tam zůstal. Německé státní zastupitelství jej odmítlo vydat zpět k výkonu trestu. Zatím žije jako ve zlaté kleci, z které nesmí vystrčit nos do jiné země, protože všude jinde na něj číhá český zatykač. Řízení dospělo zatím do stadia odmítnutí jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem ČR dne 25.1.2010. Spolek Šalamoun nyní podal v jeho prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno až v době, kdy byl v bezpečí rakouského asylu, ačkoli vyšetřování proti němu bylo bez jeho vědomí vedeno již několik let. Je zajímavou náhodou, že o několik měsíců později po jeho emigraci se stala soudkyní předsedkyně senátu, který jej znova odsoudil v r. 2007. Podle mých vlastních poznatků a řady svědků projevovala během celého procesu zjevnou podjatost. Nevyhověla výzvě, aby se vyloučila pro podjatost, v které byl mimo jiných uplatněn také názor, že je nestydatost,soudí-li emigranta soudkyně protiprávního režimu, jež byla jmenována přímo v roce jeho emigrace. Odůvodnění této jedné z více námitek podjatosti není tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. V té době bylo nedovolené opuštění republiky trestným činem a všichni emigranti byli za ně souzeni v nepřítomnosti jako uprchlí. Soudci byli vedeni k tomu, aby na emigranty pohlíželi jako na nebezpečné nepřátele režimu. Nikdo neví, do jaké míry se jim mezitím tento ideologický nános vykouřil z hlav. Roztočil byl v době odchodu do Rakouska bezvýznamný člověk. Živil se jako taxikář a přivydělával si „vekslem“. Přesto po jeho příchodu do země o jeho případu začaly psát noviny, které tuzemské obvinění z vraždy vysvětlovaly jako výsledek intrik čs. Tajných služeb. Podle jejich názoru Roztočil na sobě odvezl z Československa vinu skutečného vraha. Krajský soud ve Wiener Neustadt zamítl československou žádost o jeho vydání tak, že s dodaným obviněním naložil jako s trhacím kalendářem. Rostislav Roztočil pak dostal velmi rychle asyl. Okolnosti jeho emigrace jsou velmi zvláštní. Nejvýraznější odlišností od příběhů jiných emigrantů je skutečnost, že v době, kdy se nacházel ve vydávací vazbě, za ním, jehož čekalo odsouzení za vraždu, poslaly čs. orgány do Rakouska k trvalému pobytu jeho nezletilé děti. 

Soud v r. 1985 se přirozeně nemohl s podezřením na zmanipulování obžaloby vypořádat, i kdyby htěl. Soud v letech 2005-7 by sice směl, ale nechtěl. Veškeré pokusy o použití tohoto námětu jako nástroje obhajoby byly předsedkyní senátu tvrdě potlačeny do té míry, že v dokumentaci řízení po nich téměř nezůstaly stopy. Ústavní soud proto mohl spokojeně konstatovat, že v řízení nedošlo ke krácení základních práv odsouzeného. 

Stejně tak zůstala nepovšimnuta skutečnost, která překvapivě vyšla najevo v řízení z let 2006-7, že totiž před trestním řízením z let 1982-5 probíhalo jiné vyšetřování již od r. 1976, při němž byli vytěžováni všichni svědci a obžalovaní z obou procesů. Všichni slyšeli od policistů, že jsou vyslýcháni kvůli vraždě spáchané Rostislavem Roztočilem. Proti některým bylo používáno fyzické násilí nebo psychický nátlak. Jediný, kdo o tom všem nic nevěděl, byl právě podezřelý Rostislav Roztočil. Dokumentace tohoto vyšetřování byla skartována. Výpovědi svědků o používání nezákonných metod vyšetřování byly zaprotokolovány až po stížnosti proti předsedkyni senátu, ale nebyly z nich stejně vyvozeny žádné závěry. 

Došlo ještě k některým dalším nepravostem v neprospěch obžalovaného, ale ty výše uvedené snad stačí na znázornění možného vlivu špatné minulosti soudce či státního zástupce na ovlivnění trestního řízení.Plyne z toho, že strany řízení by měly vědět, kdo jsou ti lidé v talárech, kteří jim chtějí zasáhnout do života, aby případně mohli vznést kvalifikovanou a nezpochybnitelnou námitku podjatosti. Nebude to mít velký praktický význam, protože obdobných případů jistě není mnoho, ale i znemožnění jednoho nespravedlivého rozsudku za rok by bylo prospěšné. Snaha Tomáše Peciny o prolomení informačního embarga je proto chvályhodná a zasluhuje podporu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

„VYVLASTNĚNÍ“ ZAMINI

Obvykle potlačím chuť vyjádřit se článkem o čemkoli jiném než o problematice vad trestního řízení. Ale prožitek dvou okupací a blížící se výročí Vítězného února prohlubují mou nevoli nad děním na vnitropolitické scéně, takže jsem tentokrát neodolal. Článek ale nevyjde na webu Chamurappi z.s.

Vstup politicky nezralých pidistran do vlády vyvolává neúnosné situace, v nichž trpí její funkčnost. Petr Macinka, ministr zahraničí z božího dopuštění, jednoznačně povyšuje nárok Filipa Turka na sinekuru podle jeho výběru  nad zájem státu a pouští se do sporu s prezidentem republiky, jehož důsledky ochromí vládu. Nejdříve se zasadil o zrušení jmenování diplomatů, připraveného bývalou vládou, pak si dovolil nutit pana prezidenta  k jmenování Filipa Turka aspoň ministrem životního prostředí způsobem, jenž sice není vydíráním ve smyslu trestného činu dle trestního zákoníku, ale vydíráním v obecném smyslu zcela jistě ano. A když neuspěl, hrozí, že nejen on osobně, ale celé Zamini bude pana prezidenta ignorovat.

Neuvědomuje si, jaké je jeho reálné postavení v hierarchii orgánů veřejné moci. Jako ministr zahraničí je sice spolutvůrcem zahraniční politiky a vykonavatelem příslušných zahraničněpolitických úkonů, ale nemá monopolní nadřazené postavení nad vládou a jejím předsedou, čili jeho postavení je podružné. Hrozba, že „od něho nebude mít prezident pokoj“, je lichá, protože pan prezident si ho prostě přestane všímat. Určitě není oprávněn ignorovat prezidenta republiky s celým úřadem, protože ministerstvo musí zajišťovat různé služby, k jejichž plnění je  nezbytný podpis pana prezidenta jako ústavního představitele státu navenek. „Vyvlastnil“ si úřad, jenž bude při plnění svých úkolů zadrhávat vždy, když bude potřebovat prezidentův podpis . Prezident republiky ho ale nejmenoval proto, aby mu dal moc fungování ministerstva narušovat. Opozice je proto v právu, pokud se dožaduje jeho odvolání.

Spolek Milion chvilek ve správný čas připomněl národu, že pravomoc přímo voleného prezidenta je silnější než předchůdců, vzešlých z nepřímé volby. Ve výjimečných případech může sehrát úlohu pojistky proti zakolísání předsedy vlády a jiných činitelů moci výkonné. Ústava mu nedovoluje, aby jmenoval ministrem bez návrhu předsedy vlády kohokoli, koho bude chtít. Ale nedegraduje ho na poslušného vykonavatele  vůle předsedy vlády. Současně zvolení poslancem nezakládá automatický  nárok na jmenování ministrem dle vlastního výběru. Předseda pidistrany není v takovém postavení, aby směl ohrozit funkčnost vlády nebo některého ministerstva vynucováním sinekury pro svého favorita.

V dané situaci ovšem Petr Macinka působí potíže i předsedovi vlády, jenž navrhl jeho jmenování, za jeho výkon odpovídá většinovým voličům  a má právo ho odvolat. Ve skutečnosti Andrej Babiš se snaží čelit hysterii, kterou svým frackovitým chováním vyvolal. Určitě nechce reagovat na jeho nevhodné chování odvoláním, protože nestojí o odchod Motoristů z vlády, jež sotva získala důvěru. Ministra zahraničí v „odboji“ proti panu prezidentovi nepodporuje a zřejmě bude usilovat o jeho ústup na rozumnou pozici. To ale není projev slabosti, nýbrž uvážlivosti. Vyvolání zbytečného dalšího pokusu o vyslovení nedůvěry vládě je vůči předsedovi vlády nekorektní.

Překvapuje mě ale pokles sebedůvěry Andreje Babiše. Projevil se již ve vztahu k jeho účasti na soudním řízení v kauze „Čapí hnízdo“. Zatímco dříve se dožadoval vydání Sněmovnou k trestnímu stíhání a dožil se dvou zprošťujících rozsudků, teď se chystá žádat poslance, aby ho nevydali. Je to nemilá zpráva pro hlavní obžalovanou, která v tom zůstane sama. Jeho stíhání se pouze odsune, je to tedy řešení pouze prozatímní. Protože se nezměnila důkazní situace ani soudní senát, nadále lze očekávat opakované  zproštění obžaloby. Ale jsou-li závěry odvolacího soudu tak děsivé, že se dá očekávat odsouzení, nechápu, proč obžalovaní zmařili projednání návrhu spolku Chamurappi na udělení abolice. Bylo by to řešení spravedlivé, právnicky čisté a definitivní: ostuda české justice by přestala otravovat vzduch.

Dodávám, že spolek Chamurappi žádost obnovil, takže pan prezident má stále ještě čas jednou provždy sprovodit přízrak „Čapáku“ ze světa.

Oslabení sebedůvěry předsedy vlády se projevuje i ve vztahu k výstřelkům představitelů pidistran, které přibral do vlády, aby si zajistil většinové vládnutí. Cena, kterou platí za podporu, je příliš vysoká. Ale vše zde již bylo a kdyby se Andrej Babiš zahloubal nad minulými ději, jistě by přišel na to, že by se bez „vzbouřenců“ mohl obejít. Stačilo by upustit od vyhraněně konfrontačního chování k opozici. Kdyby si zašel na „kafe ve třech“, pánové Miloš Zeman a Václav Klaus by mu jistě dobře poradili. V krajním případě by si mohl na nějaké spiritistické seanci nechat vyvolat duch Klementa Gottwalda, z jehož příkladu by si ovšem směl vybrat jen obratnost při řešení vládní  krize. Nic z toho, co přišlo potom.

Andrej Babiš se ke mně chová jako osobní nepřítel. Přesto soudím, že by měl dále bojovat s justicí o zproštění obžaloby v kauze „Čapí hnízdo“ a  neměl by vládnout s koaličními partnery, kteří mu budou každou chvíli podrážet nohy nebo  dělat ostudu. Má výhodu, že při řešení rekonstrukce vlády  by měl za sebou silného, přímo voleného prezidenta.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.