středa 29. března 2017

TREST JAKO POMSTA III

V pondělí 27. března 2017 se Krajský soud Brno – pobočka Zlín vrátil senátem Ivety Šperlichové k tragické události ze dne 25. července 2010, která se odehrála  ve večerních hodinách v Uherském Hradišti na parkovišti u Kauflandu, kde se ods. Jakub Juřena pokusil zaštítit neznámého muže, napadaného pány Petrem Haluškou a Ondřejem Černuškou. Neznámý využil jeho přítomnosti k útěku a dodnes není známa jeho identita. Asi má dobrý důvod zůstat skryt v anonymitě. Při odjezdu Jakuba Juřeny z místa činu došlo ke kolizi mezi rozjíždějícím se osobním automobilem  a  podnapilým Petrem Haluškou. Řidič a poškozený byli téměř stejně staří, oběma bylo jednadvacet let. Osudový děj trval 2,5 vteřiny.  Petr Haluška byl přivezen do nemocnice v bezvědomí, s těžce poškozenými játry a  proraženou lebkou. Skonal na operačním stole v důsledku silného krvácení do dutiny břišní, které se lékařům  nepodařilo zastavit, ani vyvážit opakovanými transfuzemi. Událost jsem podrobně popsal v článku „Trest jako pomsta I“ z 15. července 2014.

Stejný senát rozhodoval v prvoinstančním řízení ve věci, kdy  odsoudil Jakuba Juřenu za těžké ublížení na zdraví k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Soudní jednání provázel intenzivní zájem místních médií a veřejnosti, zaměřený v neprospěch obžalovaného. Vrchní soud v Olomouci k odvolání  žalobce Romana Kafky přitvrdil: zpřísnil trestní kvalifikaci na těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a zvýšil trest odnětí svobody na osm a půl roku. Na základě srovnání s tresty, uloženými v jiných srovnatelných kauzách, které provedl  si jako laik troufám tvrdit, že soud potrestal Jakuba Juřenu drakonickým trestem.

Jakub Juřena sice nastoupil trest, ale s oporou  rodiny se pokusil rozsudek zvrátit. Po odmítnutí dovolání a ústavní stížnosti se pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu. Řízení se uskutečnilo během tří stání v období od 15.května do  9. července 2014 opět u Krajského soudu v Brně – pobočce Zlín před senátem Jiřího Dufka. Probíhalo v dusné atmosféře nenávisti k odsouzenému a jeho rodině, roztáčené rodinou poškozeného, místním tiskem a také žalobcem Romanem Kafkou, který vybočil daleko za hranice povinné nestrannosti státního zástupce. Nové poznatky, jež měly zvrátit původní rozsudek, obsahoval komplexní znalecký posudek týmu doc. Karla Jelena z Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy university. Soud návrh na povolení obnovy zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil i Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní. Průběh řízení jsem zaznamenal v článku „Trest jako pomsta II“ z 15.července 2014. Žadatel nepodal ústavní stížnost se záměrem pokusit se později znova o povolení obnovy procesu s novým znaleckým posudkem. Spolek Šalamoun neuspěl s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.

Přípravy nového znaleckého posudku se tentokrát podjala jako znalecký ústav Nemocnice Na Bulovce. Měl obsahovat nové poznatky, soudu dříve neznámé, které měly změnit jeho názor na míru zavinění pana odsouzeného. Obhájci odsouzeného  předložili další žádost o povolení obnovy procesu až v únoru r.2017.

Oproti řízení z r.2014 veřejné zasedání k novému návrhu na povolení obnovy procesu proběhlo v klidné atmosféře. Odsouzený a jeho rodina nebyli tentokrát vystaveni nadměrnému zájmu novinářů ani projevům nenávisti ze strany veřejnosti.

Samo řízení je dalším z četných příkladů předem dané beznadějnosti pokusů o povolení obnovy řízení. Předsedkyní senátu byla stejná soudkyně, která rozhodovala v původním řízení ve věci.  Takto se to dělá běžně, i když to není nutné a leckde v zahraničí to je přímo zakázáno: trestní řád stanoví pouze, že pro řízení o povolení obnovy procesu je příslušný soud, který v původním procesu rozhodoval v 1.stupni.

Nicméně až na dvě menší odchylky, o kterých se zmíním níže, se paní předsedkyně po větší část jednání nechovala viditelně nepřátelsky, byla spíše vlídná a místy ironická, její způsob vedení jednání nevybočoval z mezí obvyklosti. Nicméně její zakotvení v závěrech meritorního řízení se projevilo v jejich tabuizaci, která šla tak daleko, že paní předsedkyně vytkla obhájci označení osudové události za nehodu, neboť se přece jednalo o úmyslný čin. Úmyslnost jednání Jakuba Juřeny má v souladu se zásadou in dubio contra reo dokazovat jeho údajný výrok „jak si chlapci, přejete“ při nastupování do auta,  na který si s několikadenním zpožděním vzpomněl svědek Ondřej Černuška, v osudové chvíli podnapilý.  V souladu s pochybným, v pořadí druhým posudkem z forenzní biomechaniky, vypracovaným zprofanovaným znalcem prof. Jiřím Strausem, se držela  přesvědčení, že auto narazilo do poškozeného zezadu, i když podle svědeckých výpovědí byl poškozený k němu obrácen čelem a trapnost Strausových vývodů odhalil jeho  střet s posudkem týmu doc. Karla Jelena při minulém řízení o povolení obnovy procesu. Tehdy si musel pomoci v argumentaci nákresem, na němž noha ležícího poškozeného procházela tělesem kola auta. „Zkoušela“ znalce- lékaře, zda vypočítali sami rychlost vozidla při kolizi. Ostatně ve více případech se snažila ztrapnit je tvrzením, že byli v poznání věci omezeni tím, že měli k disposici pouze podklady, které dostali od obhajoby. „Folklorním“ úkazem bylo  její přesvědčení,  že SUV Volkswagen Touran je skříňové nákladní vozidlo, když ve skutečnosti jde o luxusní osobní automobil, který v době jednání dokonce parkoval před soudní budovou.

Je ovšem pravda, že vypovídací hodnota posudku znalců z Bulovky nedosáhla úrovně práce týmu doc. Karla Jelena a jejich představitel Petr Tomášek byl při svém vystoupení občas nejistý.

Každá etapa trestního řízení má být krokem k hledání materiální pravdy. Předchozím krokem bylo řízení o povolení obnovy procesu z r.2014, které při nejmenším přineslo mnoho podnětů k zamyšlení nad původním rozsudkem. Ve zformalizovaném pojetí řízení o povolení obnovy procesu se ale závěry meritorního řízení berou za zjevenou pravdu, kterou výsledky jednání o zamítnutém předchozím návrhu na povolení obnovy procesu nemohou zpochybnit. Výsledky znaleckého posudku týmu doc. Karla Jelena přinesly mnoho poznatků, které skutkovou základnu výchozího procesu notně rozviklaly. Z hlediska současného procesu ale z formálně právních důvodů k nim soud  nemohl přihlížet. Zůstává nevyřešená otázka, jak by senát  Ivety Šperlichové hodnotil závěry znalců z Nemocnice Na Bulovce, kdyby je propojil s tím, co v soudní síni zaznělo v r.2014.

Ze znaleckého posudku z Bulovky shodně se závěry meritorního rozsudku vyplývá, že příčinou úmrtí poškozeného bylo vážné poškození jater. Zatímco v původním rozsudku jde o následek pádu po nárazu vozidla a o příčinné souvislosti nejsou pochybnosti, v tomto i v předchozím řízení o povolení obnovy zazněly námitky, podložené literární rešerší a vlastní zkušeností znalců: znalci odmítali přijmout vysvětlení těžkého poškození jater působením nízkoenergetického impulzu, uděleného tělu poškozeného autem, jedoucím rychlostí svižné chůze. Ostatně i znalci obžaloby z předešlého řízení o povolení obnovy procesu věděli, že rozsah poškození jater je podstatně větší, než by se dalo při malé rychlosti vozidla předjímat. 

Oba týmy, působící na straně obhajoby, se snažily najít jinou příčinu pohromy. Tým doc. Karla Jelena ji hledal v nějaké události, která se stala dříve a jinde. Tým Nemocnice Na Bulovce ji hledal v neodborné resuscitaci, kterou dle výpovědi pana odsouzeného prováděl opilý kamarád poškozeného, svědek Ondřej Černuška. Shodně s posudkem prof. Michala Berana z minulého řízení o povolení obnovy, který Vrchní soud v Olomouci z formálních důvodů nepřijal, zjistili, že pohromu způsobilo prudké tupé násilí velké intenzity, působící na malé ploše zepředu, přičemž ostatní orgány v břišní dutině zůstaly nepoškozené.  Ovšem svědek Ondřej Černuška provádění resuscitace vždy důsledně popíral a ani tentokrát postoj nezměnil (kdo by se hlásil k odpovědnosti za smrt kamaráda ?).  V situaci „tvrzení proti tvrzení“ paní předsedkyně dala přednost svědkovi. Ostatně věřila v jeho věrohodnost nejen v tomto případě, ale i při vyhodnocení jeho svědectví, že Jakub Juřena při nastupování do auta utrousil poznámku „jak chlapci, chcete“ , na což si vzpomněl s několikadenním zpožděním. Naproti tomu mu neuvěřila, že pan poškozený stál v okamžiku střetu s autem čelem k němu. Tedy: střídavě věřila či nevěřila, podle toho, jak se jí to hodilo. Zůstala nevyužitá třetí možnost původu poranění: silný úder pěstí nebo kopanec do břicha při potyčce s neznámým mužem. Tímto směrem se ale nikdo nepustil, protože navzdory opakované medializaci případu se dosud nepodařilo zjistit totožnost třetího účastníka konfliktu na parkovišti u Kauflandu.

Nicméně představitel znaleckého týmu Petr Tomášek trval na tom, že v případě uznání obrazu incidentu, s nímž se ztotožňuje předsedkyně senátu, nemůže najít vysvětlení příčin rozsáhlého poškození jater. Čím déle trvalo vystoupení Petra Tomáška, tím bylo jasnější, že předsedkyně senátu setrvá na svém vyhodnocení důkazní situace z výchozího rozsudku. Nepříznivě pro stanovisko Nemocnice Na Bulovce vyzněl i názor znalců ze strany obžaloby z předchozích řízení, zde rovněž slyšených . Zamítnutí návrhu na povolení obnovy nebylo za daných okolností překvapením.

Shrnuji: tři týmy znalců si jsou vědomy, že rozsah poškození jater zesnulého je nepřiměřený energii, kterou tělu poškozeného udělil pomalu jedoucí automobil. Znalci ze strany obžaloby přesto srážku s autem přijímají jako příčinu poranění, zatímco dva další týmy se marně snažily najít jiné vysvětlení. Zásada in dubio pro reo ale v tomto případě nemá vliv, protože pochybnosti byly vysloveny až v řízení o povolení obnovy, v němž jim soud nedal za pravdu.
Nemění to nic na tom, že výchozí proces by zasloužil přezkoumání ještě i z důvodu neuplatnění principu in dubio pro reo při vyhodnocení výroku „jak chlapci chcete“, který lze vyložit i jinak než jako signál, že se pan odsouzený rozhodl úmyslně najet na Petra Halušku, s nímž neměl žádný konflikt.

K úplnosti obrazu soudního řízení patří také lidské projevy účastníků. V našem případě je zajímavý především přístup žadatele o obnovu Jakuba Juřeny, který celým svým chováním vyjadřoval skepsi k výsledku řízení. Předsedkyně senátu se rychle zorientovala dotazem na něj, zda se jedná o návrh jeho nebo advokátů. Tázaný potvrdil, že s podáním návrhu souhlasí,
ale jeho dílem není. V dalším průběhu se pak zásadně k ničemu nevyjadřoval, odmítl vypovídat a nakonec se vzdal práva stížnosti pro  sebe i další oprávněné. Kromě nedůvěry k zdejšímu soudu se do jeho chování promítly obavy, že toto nebo navazující řízení by mohlo ohrozit drobné  legální výhody, zpříjemňující život za mřížemi, jež si během pobytu ve vězení vydobyl, popřípadě by mohlo narušit řízení o podmíněné propuštění, na které bude mít brzy nárok. Kolize souběžných řízení bývá často předmětem úvah o taktice postupu odsouzených. Zde se tento faktor projevil velmi zřetelně. V budoucnu jej může odstranit zavedení elektronického soudního spisu, s nímž by mohly pracovat dva i více soudů současně nezávisle na sobě. 

Lidským projevem je i žízeň. Jeden z účastníků jí nedokázal vzdorovat a napil se vody z PET-lahve, za což jej předsedkyně senátu oprávněně pokárala. Nicméně sama se opakovaně občerstvovala ze sklenice, skryté za displejem počítače. Quod licet Iovi non licet bovi.

Nejvýraznějším byl ale výtrysk bolesti matky odsouzeného. Čím více se blížil konec dokazování a souběžně se zvyšovala pravděpodobnost, že soud návrhu na povolení obnovy nevyhoví, tím více rostlo její psychické napětí. Nakonec je nezvládla, povstala a hlasitě oznámila předsedkyni senátu odchod ze soudní síně s tím, že již „to nemůže dále poslouchat“. Paní předsedkyně ocenila její výstup pokutou, kterou ale nakonec vzala zpět (což jí slouží ke cti) a pokynem justiční stráži, aby výtržnici vyvedla nejen ze  soudní síně, ale i z budovy. Pokud by došlo jen na pokutu a vyvedení ze soudní síně, po formálně právní stránce bych neměl předsedkyni senátu co zazlívat. O jejím právu na vykázání nejen ze soudní síně, ale z celé soudní budovy mám ale pochybnost. Zejména si myslím, že utrpení matky, marně bojující dlouhé roky za spravedlnost pro své dítě, zasluhuje shovívavé posouzení případného nevhodného vystoupení.

Na závěr dodávám, že pro články z tohoto procesu jsem volil nadpis „Trest jako pomsta“, protože na jedné straně jsem si vědom hrůznosti ztráty, kterou utrpěla rodina pana poškozeného, na druhé straně soudím, že velikost neštěstí se nezmenší  pohromou, uvalenou na rodinu odsouzeného, dle mého subjektivního laického názoru odsouzeného k nepřiměřeně přísnému trestu. Trest má být vždy přiměřený, neb není pomstou podle zásady „oko za oko, zub za zub“, ale pouze spravedlivým trestem. Veřejnost a rodina poškozeného si ale žádali pomstu a soud jim vyhověl meritorním rozsudkem i nepovolením obnovy řízení.









sobota 25. března 2017

MINISTR, ELEKTRONICKÝ GENERÁTOR A SOUDCI

Lobbistický server Česká justice přinesl v článcích z 22. a 24. března 2017 podrobnou informaci o potížích ministra spravedlnosti Roberta Pelikána na zasedáních podvýboru pro justici a soudní samosprávu a ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny při projednávání návrhu na zřízení elektronického generátoru přidělování kauz jednotlivým soudcům. Narazil na zeď odporu významných představitelů soudnictví a s nimi sympatizujících poslanců. Soudci zde vystupovali jako lobbisté, hájící své kastovní výsady.

Přitom ministrův záměr je pohotovou reakcí na zvýšený zájem odborné veřejnosti o míru neovlivnitelnosti současného způsobu přidělování věcí soustavou rotačních „koleček“. Měl jsem příležitost sledovat úsilí obhájců o prověření zákonnosti přidělení věci v některých velkých kauzách. Ukázalo se, že systém je poněkud  méně průhledný, než se uvádí, takže dobrat se pravdy je obtížné. Přidělování elektronickým generátorem by kličkování mezi „kolečky“ znemožnilo a bylo by průhledné.

Zájem o tuto záležitost vyvolaly  pochybnosti o zákonnosti svěření některých konkrétních případů jejich soudcům. Jejich důvodnost podporují „příklady ze života“, např.  odebrání  Vrchním soudem v Olomouci kauzy soudci Krajského soudu v Brně pro nezákonnost jejího přidělení a následné zproštění novým soudcem obžaloby obžalovaného, jemuž původní nepříslušný soudce uložil  sedmiletý trest odnětí svobody. V jiném případě ještě před podáním obžaloby policisté v průběhu vydírání obviněného za účelem získání křivého svědectví dali najevo, že vědí, který soudce bude věc  soudit. Jejich předpověď se splnila. Buď měli jasnovidné schopnosti nebo možnost systém rotačních „koleček“ nějak obejít. Závažnost nezákonného přidělení věci soudci je dána skutečností, že i u jinak bezvýznamných  případů vždy dochází k popření ústavou chráněného práva na zákonného soudce. Tam, kde neplatí ústavní práva, končí právní stát.

Nesoulad  mezi ministrem a zmíněnými  činiteli není novinkou. Dlouhodobě trvá stav vzájemného neporozumění, který se projevuje celkem pravidelně při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Vysocí představitelé justice jsou zkušení lidé s vysokou autoritou, kteří svého postavení často využívají ve prospěch kastovních výsad. Ačkoli formálně ctí rovnost tří sloupů dělby moci v demokratickém právním státě, ve skutečnosti si nárokují nadřazené postavení nad ostatními složkami státu a společnosti, ačkoli jim nepřísluší. Jejich mínění ovlivňuje názory poslanců, kteří nahrazují svou nezpůsobilost orientovat se ve složité právní problematice nekritickým přijetím jejich vysvětlení odborníky. Soudci tak odporem proti ministrovým návrhům mohou podstatně ztížit i znemožnit jejich přijetí Parlamentem.

O příčinách jejich paušálně odmítavého  postoje k Robertu Pelikánovi a  jeho záměrům lze pouze spekulovat.  Je možné, že je popouzí zjevná neochota mladého ministra, postrádajícího soudcovské nebo státnězástupcovské zkušenosti,  řídit se jejich představami, zdůrazněná  jeho snahou řídit resort podle své hlavy. Zcela určitě jejich vztahu k němu neprospívá jeho vlažný vztah k jejich usilování o ustavení soudcovské samosprávy. Ministr svůj postoj vysvětluje obavami, že institucionální posílení nezávislosti soudů a soudců by vedlo k prohloubení zapouzdřenosti  justice. Vyvrácení jeho obav by bylo nesnadné, ne-li nemožné.

Je ovšem možné, že odpor proti zavedení elektronického generátoru je pouze projevem přirozeného soudcovského konzervativismu a jím podmíněné nechuti k zavádění novinek. V minulosti se projevil například při zavedení zvukového záznamu trestního řízení, kdy některé soudy a někteří soudci používání příslušného vybavení soudních síní přímo bojkotovali. Časem se ale novinka vžila a domnívám se, že i její někdejší odpůrci dnes její praktičnost oceňují. Totéž by se určitě zopakovalo v případě zavedení elektronického generátoru.

Ministrův záměr odejmout předsedům soudů pravomoc řídit přidělování případů jednotlivým soudcům samozřejmě zužuje prostor jejich působení, ale není zásahem proti nezávislosti soudů, neboť stroj by neuplatňoval svůj názor a vůli, pouze by neosobně přiděloval kauzy podle zadaného algoritmu. Všichni předsedové soudů se dušují, že u jejich soudu se důsledně uplatňuje přidělování věcí podle neosobních pravidel, zakotvených v rozvrhu práce, takže k zavedení generátoru není důvod. Ale vzrušení, které v nich ministrův nápad vyvolal, je usvědčuje z „másla na hlavě“: stává se to  sice velmi zřídka, ale někdy přece jen se vedení soudu hodí přidělit věc účelově vybranému soudci. Tuto cestu by jim elektronický generátor uzavřel.

Zavedení elektronického generátoru by vyřešilo citlivý problém, proto by realizace projektu měla být prospěšná. Ale jeho naléhavost je  přesto třeba posoudit z hlediska přiměřenosti finanční náročnosti projektu ve vztahu k četnosti výskytu zmíněných nepravostí. Jinak řečeno, je na místě otázka, zda je případů nezákonného přidělení věci tolik, aby se vyplatilo investovat do zřízení a provozování generátoru.  Možná by se dalo dosáhnout téhož účinku dlouhodobým trpělivým uplatněním zásady, že každý zjištěný případ nezákonného přidělení případu a také jeho vědomého přijetí najde odezvu v kárném řízení a v odebrání soudcovského mandátu. Kárná pravomoc je ale v rukou předsedů soudů, vybavených pravomocí kárných žalobců, a od nich nelze očekávat, že by chtěli takovou doktrínu ve svém rozhodování uplatňovat.

Elektronický generátor řeší pouze přidělování meritorních žalob. Nevyloučí nepravosti v přidělování věcí v přípravném řízení trestním, kterých je zcela jistě podstatně více. Poprask kolem zrušení rozsudku nad Davidem Rathem rozhodnutím Vrchního soudu v Praze odhalil slabiny soudcovského rozhodování v této oblasti.  Zde šlo primárně o nedůslednost či nedbalost při povolování odposlechů, ale lze mít pochybnosti také o uváživosti rozhodování o návrzích na povolení domovních prohlídek a zejména  na uvalení vazby.  Ve všech případech příčinou vydání pochybného rozhodnutí může být účelový výběr soudce, vstřícného vůči jakýmkoli nesmyslným návrhům státních zástupců, uskutečněný volbou osloveného soudu či soudce. V případě vazebního řízení, pro které platí přesné procesní lhůty, lze výběr soudce ovlivnit načasováním zadržení obviněného tak, aby o uvalení vazby rozhodl o weekendu žurnální soudce, jehož harmonogram služeb určuje rozvrh práce, takže je dopředu znám.

Kdyby tato cesta k ovlivňování rozhodování soudu ve vazebním řízení nefungovala, státní zástupci by neměli např. důvod odvléci obv. Shahrama Abdullaha Zadeha k vazebnímu řízení z Prahy až do Znojma, do  rukou soudkyně, která nevěděla, že Anglie je součástí Evropské unie.

Ať jsou důvody špatného vztahu představitelů justice k ministrovi jakékoli, nelze přehlédnout, že projednávání jeho návrhu probíhá v časové tísni, dané blížícím se koncem volebního období. Vstupy soudcovské lobby do jednání Poslanecké sněmovny mohou svými účinky vést k tomu, že se nepodaří dovést legislativní proces do konce.

Časová tíseň je také důvodem nepřiměřenosti vzrušení, jež vyvolaly návrhy na změny trestního řádu, které předložila vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro reorganizaci policie: i kdyby  jim ministr spravedlnosti nekladl odpor, s jejich projednáním v tomto volebním období nelze počítat. A v předvolebním chaosu není ani naděje na zásah proti výstřelkům v chování Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Za nimi se ovšem skrývá podivný přístup k vlastní odpovědnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který chování olomouckých žalobců toleruje, pokud je dokonce nepodněcuje. To je ovšem poslední záležitost, kterou by se odpovědní činitelé chtěli před volbami zabývat.


úterý 21. března 2017

O NEROVNOSTI ZBRANÍ

Je jistě užitečné, že stát stíhá pachatele trestných činů. Plní tím jednu ze služeb občanům, která jeho existenci dává smysl. Trestní stíhání by se ale nemělo změnit v hon na nešťastníky, kteří vyvolali podezření jen neurčitými náznaky o spáchání zlých skutků a jejich pronásledovatelé jsou posedlí vůlí usvědčit je za každou cenu, aby svět přesvědčili o své pravdě a ukojili své pudy lovců lebek. Civilizovaná společnost musí trvat na úzkostlivém dodržování zásad spravedlivého procesu. Jakýkoli jiný přístup je cestou do pekel. Účelové porušování či obcházení pravidel kvůli usnadnění usvědčování je svou podstatou protiprávní a nemravné.

Vše výše uvedené samozřejmě znají a slovně uznávají kriminalisté, státní zástupci i soudci. Přeměna slov v činy se jim ale občas nedaří. Praxe ukazuje, že navzdory ušlechtilým názorům, které hlásají na veřejnosti, navzdory srozumitelným pravidlům spravedlivého procesu a rozvinuté soustavě opravných prostředků tu a tam pošlou za mříže nevinného člověka  nebo aspoň uloží nepřiměřeně přísný trest. Nevím, jak často se to děje, ale ojedinělé případy nevinně odsouzených, kteří se nakonec za nějakých mimořádných okolností vrátí na svobodu, jsou nezpochybnitelnou skutečností. Jako laik, zabývající se dlouhé roky sledováním trestních procesů, jsem dospěl k přesvědčení, že ti zachránění jsou jen pověstnou špičkou ledovce.

Odnětí svobody není jen nespravedlivým trestem pro nevinného odsouzeného, ale dopadá také na jeho blízké. Představa, že možná několik desítek, možná několik set nevinných lidí strádá, protože vykonavatelé státní moci jednali v rozporu s právem a dobrými mravy a uvrhli nevinného člena jejich rodiny do vězení, je hrůzná. Vědomí této skutečnosti by mělo vést vykonavatele spravedlnosti k odpovědnosti, svědomitosti a zdrženlivosti při rozhodování. S obviněným by měli vždy jednat s vědomím, že jsou ve svých úvahách lidsky omylní, teprve pravomocný rozsudek obviněného změní ve viníka, a proto je na místě důsledně ctít jeho práva a rovnost postavení v průběhu celého trestního řízení.

Skutečnost je ale taková, že mnozí policisté, státní zástupci a bohužel i někteří soudci vidí v obviněných  předem odsouzenou verbež a podle toho se chovají. Vědí sice, že k základním principům spravedlivého procesu patří zásada rovných zbraní, ale bez výčitek svědomí ji zanedbávají, využívajíce své mocenské převahy. Jejich nepřízni se přednostně těší Romové, boháči a cizáci. Je-li někdo současně snědý, zámožný a cizí národnosti, má obzvlášť smůlu.

Zásada rovných zbraní znamená, že vymahatelé práva a obviněný mají stejně účinné prostředky k dosažení svých cílů. Z praxe vyvozuji, že ve skutečnosti je v trestním řízení, zejména v jeho předžalobní fázi, rovnost zbraní pouze  vytouženou vidinou. Stát má na své straně mocné organizace, vycvičené honce a zneužitelné technické prostředky, zatímco obviněný má pouze holé ruce, obhájce různé úrovně a právo volit prostředky obhajoby.

Nerovnost začíná již při zadržení podezřelého, když mu zásahová jednotka ještě za tmy vyrazí dveře a s řevem vpadne do bytu, kde připraví šok nic netušícím obyvatelům. Jsou známy případy, kdy zakuklenci tímto způsobem vnikli do nesprávného bytu. Při zadržení dochází často k násilí proti podezřelému: je povalen na zem a spoután, ačkoli nemá u sebe zbraň a neklade odpor. Kdyby se ale postižený občan bránil proti policejnímu násilí, dopustil by se zločinu.

Těchto demonstrací síly přibývá a z velké části jsou zbytečné: leckdy by k dosažení účelu stačilo předvolání podezřelého na policejní služebnu nebo v krajním případě vyslání nenápadné policejní hlídky. Zažil jsem zatýkání gestapem: u domovních dveří zazvonili  dva muži v kožených pláštích, bez křiku vstoupili dovnitř, zatčení a zběžnou domovní prohlídku provedli v klidu. John Bok vzpomíná, že při žádném z četných zatčení mu estébáci nepřiložili pouta.

Nerovnost pokračuje nařízením domovní prohlídky, uvalením odposlechu telefonu a použitím jiných nástrojů sledování podezřelých osob. Soud o nich rozhoduje, aniž by dal zájmové osobě možnost se vyjádřit. Samozřejmě, kdyby tomu bylo jinak, odpadl by efekt nečekanosti, opatření by ztratilo účinnost. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že policie takto vniká do soukromí nic netušících lidí a využívá proti nim jejich bezbrannosti. Pokusí-li se ale někdo získávat informace ze zákulisí jednání orgánů, které „mu jdou po krku“, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání.

V mnoha případech soudy povolují průniky do soukromí podezřelých neuváženě a bez vyčerpávajícího odůvodnění navrhovatelem. Ve známém případu zrušení rozsudku nad Davidem Rathem rozhodnutím Vrchního soudu v Praze právě kvůli použití vadných soudních rozhodnutí o povolení odposlechů vypukla velká nevole vůči předsedovi senátu Pavlovi Zelenkovi. Na opatření proti soudcům, kteří vykonávali svou pravomoc nedbale, nebo se chovali nepřístojně vstřícně vůči požadavkům státních zástupců, ale nedošlo.

V případě rozhodování o vzetí do vazby si v některých případech státní zástupci vybírají soudce, kteří budou rozhodovat o návrhu na uvalení vazby. Při tom případně porušují pravidla  určení místní příslušnosti soudu a vlastně tak odebírají obviněného zákonnému soudci, tedy zasahují do jeho ústavního práva. Tento nemrav bují zvláště na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Obviněný ale nemá vůbec žádnou možnost volit soudce, jenž bude rozhodovat o jeho osudu. Může se ovšem následně domáhat zrušení rozhodnutí nepříslušného soudce, jenž ho poslal do vazby, ale se stížností nejblíže vyššímu soudu obvykle neuspěje a případný úspěch ústavní stížnosti se dostaví tak pozdě, že již nemá praktický význam.

Koncentrátem důkazů o nerovnosti zbraní jsou anomálie ve vazebním řízení Shahrama Abdullaha Zadeha, obžalovaného v kauze Krajského soudu v Brně sp.zn. 46T 5/2015 jako domnělého šéfa sítě daňových podvodníků. Za účelem uvalení vazby na začátku jeho trestního stíhání jej státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Aleš Sosík nechal zavléci z Prahy až k Okresnímu soudu ve Znojmě do rukou soudkyně Kateřiny Kafkové, ačkoli k porušení ustanovení o místní příslušnosti soudu dle mého laického názoru kromě jeho libovůle nebo zajištěné vstřícnosti soudkyně nebyl žádný právně opodstatněný důvod. Aby nemusel po uplynutí roční lhůty nařídit jeho propuštění z vazby, obžalobu podal v poslední den lhůty, i když vyšetřování žalovaných daňových úniků nebylo dokončeno. Když se pak pan obžalovaný po 22 měsících ve vazbě dostal dne 1.února 2016 na svobodu po složení rekordní kauce 150 mil. Kč, nechal jej státní zástupce KSZ Brno Jiří Kadlec zadržet policií přímo na dvoře věznice a podal na něj návrh na uvalení předběžné vazby. Takové „překvapení“ má dle mého laického názoru povahu psychického týrání obviněného i jeho blízkých. Krajský soud v Brně ale ve vazebním řízení  dne 4.února 2016 návrhu na vzetí do vazby nevyhověl, a to jednak s přihlédnutím ke složení rekordní kauce a dále kvůli absenci hmotněprávních důvodů pro uvalení předběžné vazby. Státní zástupce Jiří Kadlec nebyl za týrání a neoprávněný útok na osobní svobodu pana obžalovaného volán k odpovědnosti _ vždyť jen uplatnil nesprávný právní názor. Bez  ohledu na složení rekordní kauce se ale Shahram Abdullah Zadeh dostal do vazby znova v novém řízení u Městského soudu v Brně. Návrh na vzetí do vazby podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek pak ve vazebním řízení dne 4. prosince 2016 rozhodl o uvalení vazby útěkové, koluzní a předstižné se započtením počátku vazby od 2.prosince 2016. Z pěti obviněných útěkovou vazbou zatížil pouze Shahrama Abdullaha Zadeha.

Soudce se kaucí nenechal zmást, i když jiný soud již 4.února 2016 rozhodl, že je pojistkou proti útěku i  v jiné kauze, než v které byla složena. Je pozoruhodné a překvapivé, že Krajský soud v Brně jako soud stížnostní rozhodnutí o uvalení útěkové vazby nezrušil: jeden soud vydal o stejné otázce dvěma senáty dvě rozdílná stanoviska, čímž potvrdil podezření, že rozhodnutí českých soudů jsou nepředvídatelná. Domněnka, že hrozba propadnutí kauce jako následku útěku kvůli novému trestnímu stíhání by byla neúčinná, mi připadá nelogická.

Dne 3. března 2017 vypršela tříměsíční lhůta platnosti rozhodnutí o uvalení koluzní vazby. Přestože neproběhlo nové vazební řízení k možnému návrhu na její prodloužení, režim koluzní vazby dále trvá. Důvod neznám, ale je jasné, že došlo k porušení zákona.

Výše uvedená historie vyvolává podezření, že státní  zástupci a soudci, kteří se zabývají věcmi Shahrama Abdullaha Zadeha, od počátku usilovali o držení kauce na účtě soudu a pana obžalovaného za mřížemi. V tomto ohledu měli zcela jistě v rukou silnější zbraně než jejich oběť. O rovnosti zbraní nemůže být řeči. Zmínky o státním banditismu nejsou tak úplně od věci.

Nerovnost zbraní se uplatňuje i ve vztahu k pokusům o ovlivňování svědků. Když si jeden ze spoluobžalovaných Shahrama Abdullaha Zadeha postěžoval soudci Aleši Novotnému, že jej policisté vydíráním nutili, aby podal falešné svědectví proti Zadehovi, kterého osobně vůbec nezná a o jehož činnosti nic neví,  pan soudce oznámení pouze založil do spisu, aniž by podnikl opatření na ochranu oznamovatele. Nicméně později začala policisty vyšetřovat Generální inspekce bezpečnostních sborů. Jako deus ex machina ale zasáhl výše zmiňovaný státní zástupce Michal Galát, který případ inspekci odebral a přikázal policii. Není známo, že by pak policisté byli stíháni za nezákonné zacházení s vydíraným spoluobžalovaným.

Jeden ze svědků z výše zmíněné kauzy Krajského soudu v Brně sp.zn. 46T 5/2015, který při výpovědi v přípravném řízení škodil Shahramu Abdullahu Zadehovi, mu přes prostředníka nabídl změnu výpovědi. Stejnou cestou se s nabídkou svědectví ve prospěch pana obžalovaného nabídli další dva výtečníci. Jednání  s prostředníkem probíhala v době, kdy byl Zadeh ve vazbě a nic o nich nevěděl. Vedl je nezmocněný advokát. Po propuštění z vazby Shahram Abdullah Zadeh nabídku přijal a své údajné dobrodince odměnil, i když měl o použitelnosti jejich svědectví pochybnosti a není jisté, že by je skutečně použil. Od odměněných se pak dočkal svérázného projevu podpory: o svém jednání v jeho prospěch uvědomili policii, které odevzdali přijaté odměny.

Je to další příklad nerovnosti zbraní: policisté, kteří vydíráním nutili svědka ke křivé výpovědi, zřejmě ušli potrestání. Naproti tomu Shahram Abdullah Zadeh, který odměnil  faktické spolupracovníky policie za údajné dobrovolné úplatné jednání v jeho prospěch, se dostal do vazby.

Nerovnost zbraní se často projevuje při pokusech účastníků řízení o vyvolání kárného řízení proti nemravně se chovajícímu soudci.  Neuspějí téměř nikdy. Je to pochopitelné, pokud návrhem na kárnou žalobu napadají rozhodnutí soudce ve věci. Ale neuspějí ani tehdy, když dokazují, že soudce lhal nebo je osobně urazil či šikanoval. Výlučné postavení kárných žalobců mají všichni předsedové soudů. Občas slýcháme názor takových autorit, jakými bezesporu jsou předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa nebo předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová,  že soustava kárných žalobců selhává. Je to pravda: předsedové soudů nakládají často s kárnými   podněty jako s horkou bramborou. Nejdříve je přehrají na některého z místopředsedů, o nichž v zákoně jako o kárných žalobcích nebo zástupcích kárného žalobce není zmínka. Pokud se s nimi předkladatel návrhu kvůli tomu pustí do sporu, „zaúkolují“ ministra spravedlnosti, který má rovněž pravomoc kárného žalobce. Ale na ministerstvu se podání zmocní ředitel odboru kontroly, který nemá pravomoc kárného žalobce a postoupí je předsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Šámalovi, o němž je známo, že z principu odmítá zabývat se kárnou agendou. Vzkaz kárných žalobců stěžovateli je jasný : máte smůlu, zapomeňte.

Nerovnost zbraní se někdy projevuje při pokusech o trestní stíhání provokatérů, kteří křivým obviněním vyvolali zbytečný soudní proces. Vyprávět by o tom mohl  např. bývalý ministr dopravy Vít Bárta. Jeho bývalí blízcí spolupracovníci vyvolali trestní stíhání, které mu zničilo politickou kariéru a pochovalo jím podporovanou politickou stranu Věci veřejné. Dosáhl nakonec zprošťujícího rozsudku, který obstál i proti dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Policie a státní zástupci se ale rozsudkům nepodřídili a záškodníky ochránili před trestním stíháním. Podobně velkoryse se chovají orgány okresu Znojmo k recidivistovi Karlovi Peerovi,  který nařkl ods. Jaroslava Schindlera, že příslibem finanční odměny přiměl Antonína Škrdlu, aby na sebe vzal odpovědnost za jeho trestný čin (podrobnosti v mých článcích o „znojemském justičním skandálu“, např.  Jak se soudí ve Znojmě VII z 12.11.2016). Způsobil tím obrovské komplikace a finanční náklady státu i účastníků řízení o povolení obnovy procesu. Místní orgány jej ale ochránily před stíháním pro pomluvu a poškozování cizích práv.

Dojde-li ke shodě v záměrech mezi policií, státním zástupcem a soudcem, běžný občan nemá téměř šanci jejich obranný val prorazit. Platí to stejně, rozhodnou-li se ho „udělat“ nebo znemožnit mu odvetu za křivdu, spáchanou na něm chráněncem orgánů. Rovnost zbraní se pak  stává pouhou iluzí.




sobota 11. března 2017

NÁPRAVA ZNOJEMSKÉHO JUSTIČNÍHO SKANDÁLU V NEDOHLEDNU

Někteří státní zástupci projevují neuvěřitelnou bezohlednost jak k obžalovaným, tak ke státní pokladně : posedlí potřebou projevovat svou moc bojují za svou pochybnou pravdu tvrdošíjně, i když je již všem jasné, že jimi podaná obžaloba není nic než pustý blud. Nepochybně k nim patří znojemská exprokurátorka Jarmila Goldová, spjatá s případem, o němž jsem psal jako o „znojemském justičním skandálu“ od r.2013 opakovaně, naposled 16. ledna 2017.

Shrnu v kostce, o co se jedná. V r.2005 odsoudil Okresní soud ve Znojmě senátem Jaromíra Kapinuse Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. Tomáš Čepura se k činu doznal a svým svědectvím do případu vtáhl Jaroslava Schindlera, který se ale k činu nikdy nedoznal, i když ho měla usvědčovat pachová stopa. Jarmila Goldová u toho působila jako dozorová státní zástupkyně v přípravném řízení a následně jako žalobkyně ve všech dalších fázích řízení až do současnosti. Rozhodnutí přezkoumal v odvolacím řízení Krajský soud v Brně a ještě v r. 2005 je potvrdil rozsudkem. V r. 2011 odsoudil stejný soud senátem Pavla Rujbra ze stejné  skutky Antonína Škrdlu a jeho pomocníky. Tím se situace vymkla logice. Jaroslav Schindler se proto pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse s vydatnou podporou žalobkyně Jarmily Goldové trval na správnosti rozsudku z r. 2005. V protismyslném názoru jej utvrdil stížnostní senát Krajského soudu v Brně, jemuž předsedal exkomunista Aleš Flídr. V jeho usnesení se poprvé objevila fantasmagorická myšlenka, že doznání  Antonína Škrdly by mohlo být účelové.

V listopadu r.2013 rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem na základě stížnosti pro porušení zákona ministryně Marie Benešové, že nepovolením obnovy procesu z r. 2012 byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Od té doby jako laik chovám podezření, že se „ justiční skandál“ změnil v justiční zločin. Následně proběhla s obsáhlým dokazováním řízení o povolení obnovy obou procesů, v nichž obstál jako správný Rujbrův rozsudek nad Antonínem Škrdlou a jeho pomocníky, zatímco v případě Tomáše Čepury a Jaroslava Schnindlera byla povolena obnova procesu. Exprokurátorka Jarmila Goldová s tím nesouhlasila a podala proti usnesení senátu Jaromíra Kapinuse stížnost. Krajské státní zastupitelství ale přezkoumalo její rozhodnutí a stížnost stáhlo. Kromě pětiměsíčního zdržení řízení více škod nenapáchala.

Proběhlo nové hlavní líčení s úplným dokazováním, které 11.listopadu 2016 dospělo k zprošťujícímu rozsudku. Justiční skandál či zločin tím ale konce nedosáhl. Žalobkyně Jarmila Goldová se opět odvolala, protože se prý soud řádně nevypořádal s usvědčujícími důkazy, které vedly k původnímu rozsudku. Nadřízené státní zastupitelství tentokrát dalo jejímu zoufalému jednání zelenou.

Neobávám se, že odvolání povede k novému odsouzení Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR rozsudkem jednoznačně potvrdil, že není možné, aby za stejný skutek byli odsouzeni dva lidé. Novým odsouzením podle původní obžaloby by se obnovil stav, který Nejvyšší soud ČR vedl k závěru o porušení zákona nepovolením obnovy. Odsouzení za nějakou dříve neznámou formu spoluúčasti na trestných činech Antonína Škrdly není  rovněž možné, protože tomu brání tzv. zásada obžalovací (akuzační princip), která stanoví, že obžalovaný může být odsouzen pouze na základě obžaloby za skutek, který v ní byl popsán. Ostatně Jarmila Goldová během řízení o povolení obnovy nepředložila žádné nové, dříve neznámé důkazy, jež by mohly vést k závěru, že se odsouzení přece jen na skutcích Antonína Škrdly nějak podíleli. Pouze opakovaně upozorňovala, že v jejich neprospěch svědčí pachové stopy, ale s její námitkou se předseda senátu vypořádal v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu. Záznamy o zjištění jejich pachových stop skutečně existují, ale pokud jsou nějakým důkazem, pak dle mého laického názoru jen o tom, že si neodpovědní policisté pomohli z důkazní nouze nezákonným jednáním.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zprošťující rozsudky, odvolací soud nemá jinou možnost, než pochybné odvolání zamítnout nebo rozhodnout o vrácení věci soudu prvního stupně. Protože jsem absolvoval všechna jednání této skandální frašky, nedovedu si představit, že by soud rozhodl v novém řízení jinak než opětovným zproštěním.

Čekání odsouzených na spravedlnost bylo i tak hodně dlouhé: od právní moci, která nastala vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího dne 1.  září 2005 do 11.listopadu 2016. Mohlo již definitivně skončit, nebýt tvrdošíjné exprokurátorky.  Mezitím čas běží dál. Vybavuje se mi pojem „trestání časem“ z díla Jiřího Wolkera: čekání obviněných na definitivní rozhodnutí o jejich osudu je nepochybně „trestáním časem“, ne-li přímo týráním.V rozhodnutí žalobkyně protahovat dále proces se projevuje odcizený vztah k lidem, které patrně vnímá jako pouhé případy a verbež,  předem určenou k odsouzení podle jejích představ. Ale nejde jen o to, že v důsledku jejího rozhodnutí budou Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler čekat na spravedlnost o něco déle, ale kromě toho bude zcela zbytečně krvácet státní pokladna: vždyť jednání soudu je nákladné. Samozřejmě, daňovým poplatníkům nezbývá, než trpně přihlížet k plýtvání jejich penězi vrtošivou žalobkyní.

Jarmila Goldová má na vzniku „znojemského justičního skandálu“ větší vinu než soudci, protože vše začalo tím, že nedbalým dozorem nad činností policie umožnila podsunout soudu falešné doznání Tomáše Čepury. Významně se pak přičinila o zamítnutí žádosti o povolení obnovy v r.2012, tedy o vznik rozhodnutí, které Nejvyšší soud ČR označil za nezákonné. Vzepřela se proti usnesení soudu o povolení obnovy ze 14. července 2015 a vyvolala tím průtahy v řízení v délce pěti měsíců. A nyní se pokouší vyvolat další běh promarněného času.Právě neužitečnost jejího počínání mě popouzí

Podle mého laického názoru by ji měl potrestat kárný soud. Za větší část jejích špatných činů trestána být nemůže, protože vypršely procesní lhůty. V úvahu tak připadá již jen posouzení kárným soudem jejího chování v řízení o povolení obnovy procesu a jejího rozhodnutí podat odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Ale před kárný soud se nedostane, protože její nadřízení hodnotí její poklesky jako pouhé zaujetí nesprávného právního názoru, a na ten má každý státní zástupce svaté právo. Jenže způsob, jakým Jarmila Goldová vyhodnotila rozsudek z 11.listopadu 2016, není prostým zaujetím nesprávného právního názoru. Ve skutečnosti jde o názorový exces, který by měl zbavit jeho nositelku práva na toleranci: vždyť ignoruje rozsudek Nejvyššího soudu ČR a výsledky dokazování ve třech na sebe navazujících soudních jednáních, které vyústily v senátní rozhodnutí, z nichž dvě jsou pravomocná. Ovšem falešná stavovská solidarita jí poskytuje ochranu, takže potrestána nebude.


pondělí 6. března 2017

SEŠLI SE VÍTĚZOVÉ NAD „JUSTIČNÍ MAFIÍ“ II.

Studentský spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22.února 2017 panelovou diskusi ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ČR. První část poznámek ke knize vyšla na mém bloggu 6.3.2017.

Dalším „zastavením na křížové cestě“ státního zastupitelství, jímž se Jan Lata v knize zabývá, je kauza bývalého místopředsedy vlády a dnešního zlínského hejtmana Jiřího Čunka, ozvláštěná odnětím a přikázáním věci usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a následným zastavením trestního stíhání jihlavským okresním státním zástupcem Arifem Salichovem. Autorův pohled na ni je celkem objektivní. Zajímavost líčení by zvýšilo rozšíření pozornosti na související  trestní stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, kteří strojili past na Marcelu Urbanovou, korunní svědkyni proti Jiřímu Čunkovi, aby se nakonec sami dostali před soud. Navzdory preciznímu prvostupňovému rozsudku bylo jejich trestní stíhání nakonec „zázračně“ zastaveno. Trestního stíhání se dočkala i Marcela Urbanová. Odůvodnění jeho zastavení státním zástupcem je skutečná perla: lhala nevědomě.

Ztotožňuji se s autorem v názoru, že zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do kauzy Jiřího Čunka byl nejen protiprávní, ale  i nadbytečný, protože v dané důkazní situaci by musel být zproštěn obžaloby.

Poukazuji ale na příznačnou nedůslednost všech ministrů spravedlnosti, kteří od vypuknutí aféry na ministerstvu panovali, že dodnes neexistuje žádný oficiální dokument, který by jednoznačně prohlásil za nezákonné výše zmíněné usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Zejména nebyl objasněn mechanismus, který ho dotlačil k vydání  zmíněného usnesení.

Nesporně došlo k hrubému,  politicky motivovanému zásahu do živého případu. KDU-ČSL hrozila vystoupením z vlády, pokud bude Jiří Čunek postaven před soud. Premiér Topolánek se pokusil dohodnout s Renatou Veseckou na odvrácení nebezpečí. Podle důvěryhodného zdroje nepochodil a o vzdorovité dámě se pak vyjádřil zcela negentlemansky. Zadání místo ní zvládl někdo jiný. Netuším, kdo a jak to zařídil. Když kvůli zásahu NSZ vypukl mediální poprask, Renata Vesecká „naskočila do jedoucího vlaku“ a snažila se hájit pochybnou čest svého úřadu proti kritikům. Tím na sebe vzala odpovědnost a vysloužila si pozdější pád.

Následně vypukla „válka žalobců“ a s ní spojená mohutná štvavá kampaň proti skupině „justičních mafiánů“, kterou vytipovala Marie Benešová stylem, připomínajícím sestavování protistátních spikleneckých center zlopověstnou StB. Napadení „mafiáni“ posléze odpověděli žalobou na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Proces se ale stal prostorem pro vystupňování útoků proti nim. Přesto nakonec skončil formálním smírem stran.

Marie Benešová nebyla jedinou hnací jednotkou mediální šikany „mafiánů“. Nezastupitelnou roli sehrála také ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, kterou Jan Lata velkoryse přehlédl. Bez jejího přičinění by nevznikla fáma o utajovaných schůzkách přátelského trojlístku Renaty Vesecké, Pavla Kučery a Pavla Němce, které ve skutečnosti vůbec utajované nebyly a měly soukromou povahu. S bývalým ministrem se původně neznala, přesto přijela z Ostravy vystavit své  půvaby na barové stoličce na jeho rautu na rozloučenou s ministerstvem. Dlouhodobě se přátelila s Pavlem Kučerou a Renatou Veseckou, takže nebylo nic divného na tom, že ji s ním později seznámili a že ji přizvali na oslavu Kučerových narozenin do brněnské kavárny (údajnou utajenou schůzku). Následně  se dostala k jejich stolu při rautu, pořádaném při slavnostním otevření nové budovy Okresního státního zastupitelství v Jihlavě.  Zde údajně slyšela Pavla Kučeru prohlásit, že „hrozí-li pád vlády, musí jít nezávislost justice stranou“. Její výpověď nikdo další nepotvrdil. Přesto „bojovníci proti justiční mafii“ hromadně přijali výrok za prokázaný. Hojně  se pak přemílal před soudem v navazující kauze“ justiční mafie“ a v kárném řízení proti Pavlu Kučerovi. Také jej cituje Jan Lata. Právě proto je zvláštní, že v knize nevěnoval kárnému řízení pozornost. Oba soudní procesy jsem sledoval v soudní síni.

Nikdy jsem nechápal, proč údajný Kučerův výrok vyvolal takové vzrušení. Pokud by jej skutečně vyslovil, byl by pouze odezvou na debaty, které v té době vedla nejen odborná veřejnost. V situaci, kdy hrozilo vystoupení KDU-ČSL z koalice, státní zastupitelství se nakonec podrobilo politické zakázce. Je to smutné, ale je to tak. Zmíněný výrok by tedy byl v souladu se skutečností a mohl by  být neradostným komentářem k politickým tlakům na státní zastupitelství či ironickým pošklebkem, ale nic nedokazuje, že byl míněn jako návod k nemravnému a protiprávnímu jednání státních zástupců a zejména není prokázána příčinná souvislost mezi názory Pavla Kučery a jeho přátel a počinem Stanislava Potoczka.

Při  procesu „justiční mafie“ proti Marii Benešové dva důvěryhodní svědci vypověděli, že u stolu v Jihlavě zazněl ještě jeden „kacířský“ výrok: „ Jiří Čunek musí být postaven před soud, protože je prasák a osahává ženské“. Podle svědků jej vyslovila výše zmíněná Zlatuše Andělová, stojící na straně paní žalované. Žádné pobouření kvůli tomu nevypuklo, nepostihlo ji  kárné  řízení. Svědčí to o nerovnosti  postavení  strany Marie Benešové a „mafiánů“. Také tuto příznačnou drobnost Jan Lata pominul, pokud o ní ovšem věděl.

Od „války státních zástupců“ Jan Lata přešel poněkud neorganicky k vypuzení Vlastimila Rampuly z postavení vrchního státního zástupce v Praze a soudě podle zmíněné zprávy České justice si capo di tutti capi Jiří Pospíšil na toto téma zatančil při panelové diskusi vítězný taneček. Podle mých poznatků záležitost Vlastimila Rampuly souvisí s „válkou žalobců“ a bojem proti „justiční mafii“ velmi volně.  Po odvolání Renaty Vesecké bylo jeho brzké odvolání nabíledni, neboť byl jejím dlouhodobým spolupracovníkem. Sám Vlastimil Rampula dělal vše pro to, aby rozzlobil nové nadřízené: spolu s Renatou Veseckou se vzepřel proti odvolání krajského státního zástupce Jiřího Křivance ministrem Pospíšilem a znemožnil jmenování nástupce tím, že nikoho nenavrhl. Posléze podal trestní oznámení pro únik informací, které směřovalo proti Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. K nesouladu mezi ním a ministrem Pospíšilem přispěla také ostuda s nevyužitím výzvy švýcarské prokuratury, aby se Česká republika připojila v adhesním řízení s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné. Jiří Pospíšil vinil z debaklu Vlastimila Rampulu, který mu to ale tvrdě vracel, a to dle mých poznatků asi oprávněně. O motivaci rozhodnutí k jeho odvolání toho v knize mnoho není a Jiří Pospíšil se při panelové diskusi také nepochlubil.

Pavel Zeman  poměrně brzy po svém  jmenování navrhl Jiřímu Pospíšilovi jeho odvolání a ministr jeho návrhu s radostí vyhověl. Jenže sebevědomý žalobce, pocházející z kraje, v němž „ ztepilým šuhajům hoří v žilách krev“ a ti se nenechají  bít ani urážet, se vzepřel soudní žalobou. Kancelář vyklidil, ale po úspěchu žaloby se zase do ní vrátil, a toto se opakovalo. Jiří Pospíšil zvítězil teprve tehdy, když si na sepsání kasační stížnosti najal advokátku Hanu Marvanovou. Při panelové diskusi se tím ovšem nepochlubil. Přiznám se, že jsem v té době Vlastimila Rampulu kritizoval za bezohlednost k řízenému úřadu. Obecně jsem zastáncem principu „kdo jmenuje, odvolává“ a držitelé funkcí, obsazených jmenováním, nemají nárok na existenční jistotu.

Postupně se Jan Lata propracoval až k noci 13. června 2013, kdy pod dozorem místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci horda příslušníků Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu spustila „ realizaci“, pro kterou se později ujala přezdívka „Nagygate“ a ve svých důsledcích vedla k pádu vlády, novým volbám a citelným změnám v politickém prostředí státu. K jeho cti je třeba říci, že se nikterak nesnaží zastřít nicotné výsledky této monstrózní akce. Zde se ale zastavil a nepokračoval komentářem k vyprofilování malého Vrchního státního zastupitelství v Olomouci do podoby „speciálu“ s celostátní působností pro zvlášť závažné případy s politickým nebo korupčním pozadím, popř.  s mimořádnými hospodářskými škodami. Vývoj je skutečně zvláštní, neboť v době předlistopadového režimu se asi nikdy nestalo, že by u okresního soudu intervenoval prokurátor  republikové prokuratury, zatímco dnes se podobné jevy vyskytují.

Lituji, že Jan Lata nezahrnul do přehledu vývoje státního zastupitelství důsledky „imunitní reakce“ tradičních politických stran na vpád prvních „vizigotů“ (zde myšleno: strany Věci veřejné) do jejich pašalíku. Mám na mysli nejméně dva významné trestní procesy s nesmírně zajímavou předehrou v politických přestřelkách: proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi a proti bývalému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu. V obou případech došlo k zneužití orgánů činných v trestním řízení k dosažení politických cílů a v obou státní zastupitelství vyhovělo politickému zadání. V jeho plnění pokračovalo i po zprošťujících rozsudcích tím, že poskytlo ochranu před trestním stíháním osobám, které nespravedlivé procesy vyvolaly.

S autorem se shoduji v názoru na potřebnost přijetí nového zákona o státním zastupitelství. V tomto směru  sleduji názorovou linii spolku Šalamoun, která nakonec vyústila až v předložení alternativního návrhu zákona o státním zastupitelství, který se dostal do eklepu Poslanecké sněmovny a prošel neúspěšně (jinak to být nemohlo) meziresortním připomínkovým řízením. Přes dílčí výhrady, které bych mohl mít k podobě vládního návrhu, který prošel prvním čtením v Poslanecké  sněmovně dne 12. června 2013, lituji jeho stažení  dne  24. července 2013 Rusnokovou vládou na návrh ministryně Marie Benešové: kdyby projednávání zákona dospělo do jeho přijetí, zaniklo by Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Pavel Zeman by ze zátiší za zády Ivo Ištvana nemohl zavírat oči nad nepravostmi, jichž se pracovníci tohoto úřadu tu a tam dopouštějí. Nedávné stažení návrhu zákona z Poslanecké sněmovny ministrem Robertem Pelikánem patrně odsunulo jeho schválení o další řadu let.

Z roztroušených zmínek o činitelích, kteří procházejí Latovým vyprávěním, u některých by se daly sestavit jejich medailonky. Autor dobře vystihl „ústnatost“ a žlučovitost Marie Benešové. Jeho obraz Jiřího Pospíšila není zrovna líbivý, a to se nezmiňuje o jeho potřebě zastřít svou malost špiněním předchůdců. Na Lenku Bradáčovou se mu nedostalo barev, ač  jde o velmi výraznou osobnost. Sympaticky popsal energický nástup Pavla Zemana do funkce a prvních devatenáct měsíců jeho působení. Ale nepozastavil se nad jeho současnou pasivitou, z které ho usvědčuje jak opuštění záměru prosadit nový zákon o státním zastupitelství, tak mlčení k občasným  výstřelkům státních zástupců, zejména Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Působí to dojmem, že je Pavel Zeman unaven až znechucen překážkami pro uskutečnění snů, s nimiž nastupoval do úřadu.

Ačkoli se v popisu vývoje státního zastupitelství z velké části s Janem Latou shoduji, naopak mám zcela jiný názor na způsob začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů, na vztah státního zastupitelství k Ministerstvu spravedlnosti ČR a na nezávislost státních zástupců. Nemyslím, že dosažení cílů, které si v tomto ohledu kladou politizující státní zástupci, by přineslo výrazné zvýšení úrovně činnosti státního zastupitelství. Je pozoruhodné, že ve Spolkové republice Německo a v Rakousku je postavení státních zástupců zdánlivě horší než u nás: mají postavení úředníků a nedávno jsme byli svědky odvolání „na hodinu“ generálního prokurátora SRN nikoli vládou, ale „pouhým“ ministrem spravedlnosti. Přesto je v obou zmíněných státech pořádek a jejich věznice nepraskají ve švech.

Za daleko důležitější než cíle, o  jejichž dosažení politizující státní zástupci usilují, považuji podstatné zvýraznění jejich odpovědnosti za výsledky práce včetně odstranění překážek pro uplatnění regresní spoluúčasti na odškodnění poškozených účastníků trestního řízení, a včetně odbourání bezzubého systému kárného řízení a nesnadné odvolatelnosti. Vyšší tlak na vymáhání odpovědnosti nelze dosáhnout v situaci, kdy nejvyšší státní zástupce je podřízen pouze pánubohu, proto podporuji jeho podřízení ministrovi spravedlnosti. Vše je ostatně patrné z výše zmíněného návrhu alternativního zákona.

V epilogu si autor postěžoval na některé politiky a publicisty, kteří reptají, že se státní zástupci „vymkli veřejné kontrole a jsou někdy líčeni jako horda nekompetentních a nekontrolovaných prokurátorů, kteří chtějí kriminalizovat běžné politické jednání, používají protiprávní metody a mají mocenské ambice“. Jako vzor „zlobivých“ médií uvedl portál Česká justice, provozovaný  „bývalými spolupracovníky Pavla Němce Petrem Dimunem a Ivo Hartmannem. Podle mého názoru uvedený obraz státních zástupců je přiléhavý pro některé pokřivené jedince, kteří se takto chovají a přivádějí  do neštěstí nevinné lidi. Zasahují do práv občanů bezohledně a beztrestně, protože celá soustava je chrání proti postihu za špatné skutky. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění za neoprávněné věznění, ale viníci mezi státními zástupci na to nepřispívají.  Pokud se týká České justice, mně připadá spíše příliš krotká, nicméně považuji za vhodné trochu poopravit její obraz. Petr Dimun byl skutečně velmi blízkým spolupracovníkem Pavla Němce, ale po jeho odchodu z ministerstva pracoval několik let pro Jiřího Paroubka. Hojně rozšířená domněnka, že Česká justice je nástrojem Pavla Němce, tak stojí na vodě a sám bývalý ministr ji odmítá.


V každém případě Jan Lata napsal knihu, která je čtivá, zajímavá a užitečná, byť jeho názory zcela jistě nedojdou obecného souhlasu. Hlavně  je cenná jako podnět k veřejné debatě.

neděle 5. března 2017

SEŠLI SE VÍTĚZOVÉ NAD „JUSTIČNÍ MAFIÍ“ I.

Studentský spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22.února 2017 panelovou diskusi ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zprávu o tom přinesl server Česká justice. Panelisté – Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně v Praze, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, Jiří Pospíšil, bývalý ministr nespravedlnosti a europoslanec za TOP 09 a Jan Lata – se v diskusi stylizovali do postavení vítězů nad „justiční mafií“, zde zhmotněnou v postavách Renaty Vesecké, bývalé nejvyšší státní zástupkyně, a Vlastimila Rampuly, bývalého vrchního státního zástupce v Praze. „Poražení“ nebyli pozváni a nezúčastnil se ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a poslankyně Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně, v dobách kauzy „katarský princ“ a  „války státních zástupců“ nejhlučnější osobnost mezi bojovníky proti „justiční mafii“.

Jako pamětníka mě složení panelistů udivilo. Lenka Bradáčová byla v době „války státních zástupců“ nejvýraznější postavou mezi odpůrci Renaty Vesecké vedle Marie Benešové, která ji mediálně zastínila díky svému „pavlačovitému“ vystupování. Její účast proto považuji za přirozenou. Josef Baxa sice nehrál v oněch šarvátkách významnou roli, pokud vůbec jakou, ale je to moudrý muž s čistýma rukama a vnímavý pozorovatel dění v justici, námitky proti jeho účasti by byly nemístné.  Naproti tomu přítomnost Jiřího Pospíšila je dokladem platnosti přísloví „drzé čelo je nad poplužní dvůr“: v době svého prvního ministerského mandátu zaštiťoval pachatele protiprávního zásahu do kauzy Jiřího Čunka a podílel se na pronásledování jejich odpůrců způsobem, pro který mu nesporně sluší označení „capo di tutti capi justiční mafie“. Potrestal odvoláním tři rebelující vedoucí státní zástupce, kteří ale ve správním řízení soudním dosáhli zrušení jeho rozhodnutí. Když se vrátil do úřadu jako ministr Nečasovy vlády, jmenoval je znova na jejich místa. Stát musel jeho obětem zaplatit několik milionů Kč jako odškodné. V druhém mandátu sice navrhl vládě odvolání Renaty Vesecké z funkce, ale vedl si při tom s nepřehlédnutelnou zbabělostí. Pokud se dnes předvádí jako podílník na vítězství nad „justiční mafií“, je to v nejlepším případě trapné.  Jako ministr skončil potupným odvoláním z hodiny na hodinu. Sdílím autorovy pochybnosti o pravdivosti důvodů, jimiž premiér Petr Nečas vysvětlil jeho odvolání. Bylo by na čase, aby bývalý „pan Čistý“ konečně nalil národu čistého vína.

Kniha je čtivá jako dobře napsaná detektivka. Obsahově se dělí na dva tématické okruhy: na faktografický popis vývoje státního zastupitelství od jeho vzniku až téměř do dneška a na úvahy o optimálním začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu a o postavení státních zástupců se zaměřením na stupeň zabezpečení  jejich nezávislosti.

Historizující část sleduje vývoj státního zastupitelství po etapách, charakterizovaných postavami nejvyšších státních zástupců a dobovými významnými trestními kauzami a jejich důsledky. Předesílám, že část, věnovaná tzv. „kauze Čunek“ a „válce žalobců“ hodnocením událostí silně připomíná obsah dobových stanovisek spolku Šalamoun a mých článků, dosud zachovaných na „staré“ části webu spolku Šalamoun.  

Pokud se s autorovými názory na vývoj státního zastupitelství v některých bodech neshoduji, je to především dáno rozdílností výchozích stanovišť: Jan Lata jako představitel profesionálů, jejichž náplní života je posílání lidí za mříže, myslí samozřejmě jinak, než občanský aktivista, který se dlouhodobě snaží pomáhat obhajobě čelit zvůli orgánů činných v trestním řízení. Druhým pramenem nesouladu je rozdílnost zdrojů informací: Jan Lata patrně neseděl v soudní síni během projednávání klíčových kauz a nemá přístup k účastníkům „z druhého břehu“, od nichž jsem získal některé informace, které korigují obrazy, vytvořené novináři a některými „bojovníky proti mafii“. Třetím je právě autorovo nedocenění úlohy medií, která v některých případech ostrakizují obviněné bez ohledu na materiální pravdu. Přitom smytí špíny z tváře jejich oběti bývá obtížné, ne-li nemožné.  Podařilo se pouze Jiřímu Čunkovi, zatímco všichni ostatní jsou pro neinformované masy doživotně vyřazeni ze společenství slušných lidí, do kterého ve skutečnosti právem patří.

S autorem se zásadně rozcházím v části, věnované kauze „katarského prince“. Celý proces jsem strávil v soudní síni a znám i doprovodnou dokumentaci. Na rozdíl  od Jana Laty mám důvod nepochybovat o tom, že Pavel Němec vyšel vstříc doporučení ministerstva zahraničí, které ve vyhovění katarské žádosti  spatřovalo usnadnění cesty k uzavření smlouvy o justiční spolupráci s malým, leč vlivným a nesmírně bohatým Katarem. Je mi známo, že opakovaným policejním vyšetřováním nebylo prokázáno korupční ovlivnění rozhodování Pavla Němce a jeho spolupracovníků. Sama kauza nebyla příliš významná, skandální rozměry jí dodali novináři, podněcovaní hlavně Marií Benešovou. Právní situace ale svědčí v neprospěch odpůrců Pavla Němce. Přijetím acquis communautaire se do trestního řádu dostal §448 trestního řádu, který změnil dosavadní praxi postupu předávání trestních věcí do zahraničí. Předání řízení proti obviněnému po podání obžaloby se stalo výlučným právem ministra spravedlnosti, nepodmíněným souhlasem nebo dokonce podnětem kohokoli dalšího. Další ustanovení trestního řádu zakazovalo orgánům činným v trestním řízení pokračovat v úkonech trestního řízení po rozhodnutí ministra podle §448 tr.ř. „Princova“ soudkyně, exkomunistka Monika Křikavová, která by za vlády svých „souvěrců“ v případě neuposlechnutí rozhodnutí pouhého obvodního tajemníka KSČ nejspíš přišla o zaměstnání, se v podmínkách demokratického právního státu cítila oprávněna „neponížit se“ uposlechnutím ministra, nepropustila okamžitě Hamada al Thani z vazby, ale naopak pokračovala v soudním řízení a věc dovedla až k nepravomocnému rozsudku. O nezákonnosti jejího postupu rozhodl Nejvyšší soud  ČR rozsudkem senátu předsedy JUDr. Jiřího Draštíka z 22. srpna 2005. Podle mého laického názoru soudkyně zneužila své soudcovské nezávislosti ke  spáchání  zločinu neoprávněného zbavení osobní svobody. Mohla si to dovolit, protože v prostředí dobového částečného právního nihilismu se nemusela bát trestu: nebylo nikoho, kdo by na ni podal kárnou žalobu nebo dokonce trestní oznámení, a když už se někdo našel, exkomunističtí státní zástupci kolem ní vytvořili neprostupný ochranný val.

Dodávám, že stát, jehož úředníci se nebojí nedbat zákonů a není nikdo, kdo by je povolal ke kázni nebo je potrestal, a případně ani nemá k zákroku nástroj, nemůže efektivně fungovat.

Všechny protivníky Pavla Němce v tomto případě, včetně autora, spojuje přesvědčení, že jejich právní názor stojí nad zákonem a je lepší než rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, o nicotnosti právního názoru ministra nemluvě. Taková je jejich představa o nezávislosti státních zástupců: usilují o nezávislost nejen na autoritách, ale i na zákonu.

V souvislosti s případem je rozšířena fáma, že Hamad al Thani ušel trestu. Ve skutečnosti z třiceti měsíců, uložených nepravomocným  nezákonným rozsudkem, odpykal ve vazbě třináct a je pravděpodobné, že by po patnácti měsících byl stejně propuštěn. Latentně xenofobní česká justice neuznala rozhodnutí katarského nejvyššího státního zástupce nestíhat dále Hamada al Thani za rovnocenné s rozhodnutím státního zástupce podle §172 tr.ř. o zastavení trestního stíhání  a v řízení později pokračovala. V r. 2016 soud pokryl pravomocným rozsudkem  jeho vazbu s přesností na den. „Princ“ se nyní domáhá odškodnění za nezákonnou vazbu.

V souvislosti s kauzou „katarského prince“ se autor otřel o bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru. Prohlašuje, že je skandální, že bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR napsal dva odborné články, v nichž vyjádřil shodný právní názor jako později Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 22.srpna 2005. Kromě toho, že asi neví, že již před Pavlem Kučerou se stejným názorem vystoupil prof. Pavel Šámal, nezpochybnitelná autorita v oboru trestního práva, přiznal pohaněnému geniální předvídavost. Články totiž vyšly počátkem května r.2005, což znamená, že do tisku šly nejpozději koncem března r. 2005, kdy nikdo nemohl předvídat, že Pavel Němec bude muset podat stížnost pro porušení zákona a Pavel Kučera se s ním neznal. O stížnosti z července r.2005 soud rozhodl až 22.srpna 2005. Bez nadpřirozené předvídavosti by Pavel Kučera nemohl napsat články, jež dle Jana Laty měly ovlivnit soudce.

Autor věnuje poměrně značnou pozornost okolnostem odvolání Marie Benešové. Tvrdí, že ministerská kontrola v jejím úřadě nic podstatného nenašla. Kromě toho, že způsob, jakým napadala ministra spravedlnosti, byl neúnosný a sám o sobě jako důvod k odvolání by stačil, výsledek kontroly byl jiný: byl prokázán nepořádek v úřadě, spočívající ve značných průtazích při vyřizování agendy a  ztrácení spisů a různých podání.

Je škoda, že se Jan Lata nezajímal o další osudy Marie Benešové po odchodu z NSZ. Dověděl by se, že se na nějaký čas stala společnicí advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný & spol., která obstarávala obecné právní záležitosti „katarského prince“ a současně sloužila holdingu Karla Komárka, jenž měl obchodní zájmy v oblasti Perského zálivu včetně Kataru a Jordánska. Marie Benešová se později stala členkou statutárního orgánu jedné ze společností holdingu a svou advokátní kancelář otevřela v jeho  budově.

/Pokračování zítra/