V pondělí
27. března 2017 se Krajský soud Brno – pobočka Zlín vrátil senátem Ivety
Šperlichové k tragické události ze dne 25. července 2010, která se
odehrála ve večerních hodinách v Uherském
Hradišti na parkovišti u Kauflandu, kde se ods. Jakub Juřena pokusil zaštítit
neznámého muže, napadaného pány Petrem Haluškou a Ondřejem Černuškou. Neznámý
využil jeho přítomnosti k útěku a dodnes není známa jeho identita. Asi má
dobrý důvod zůstat skryt v anonymitě. Při odjezdu Jakuba Juřeny
z místa činu došlo ke kolizi mezi rozjíždějícím se osobním automobilem a podnapilým
Petrem Haluškou. Řidič a poškozený byli téměř stejně staří, oběma bylo
jednadvacet let. Osudový děj trval 2,5 vteřiny. Petr Haluška byl přivezen do nemocnice v bezvědomí,
s těžce poškozenými játry a
proraženou lebkou. Skonal na operačním stole v důsledku silného
krvácení do dutiny břišní, které se lékařům
nepodařilo zastavit, ani vyvážit opakovanými transfuzemi. Událost jsem
podrobně popsal v článku „Trest jako pomsta I“ z 15. července 2014.
Stejný
senát rozhodoval v prvoinstančním řízení ve věci, kdy odsoudil Jakuba Juřenu za těžké ublížení na
zdraví k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Soudní jednání
provázel intenzivní zájem místních médií a veřejnosti, zaměřený
v neprospěch obžalovaného. Vrchní soud v Olomouci
k odvolání žalobce Romana Kafky
přitvrdil: zpřísnil trestní kvalifikaci na těžké ublížení na zdraví
s následkem smrti a zvýšil trest odnětí svobody na osm a půl roku. Na
základě srovnání s tresty, uloženými v jiných srovnatelných kauzách,
které provedl si jako laik troufám
tvrdit, že soud potrestal Jakuba Juřenu drakonickým trestem.
Jakub
Juřena sice nastoupil trest, ale s oporou
rodiny se pokusil rozsudek zvrátit. Po odmítnutí dovolání a ústavní
stížnosti se pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu. Řízení se uskutečnilo během
tří stání v období od 15.května do 9.
července 2014 opět u Krajského soudu v Brně – pobočce Zlín před senátem
Jiřího Dufka. Probíhalo v dusné atmosféře nenávisti k odsouzenému a
jeho rodině, roztáčené rodinou poškozeného, místním tiskem a také žalobcem
Romanem Kafkou, který vybočil daleko za hranice povinné nestrannosti státního
zástupce. Nové poznatky, jež měly zvrátit původní rozsudek, obsahoval komplexní
znalecký posudek týmu doc. Karla Jelena z Fakulty tělesné výchovy a sportu
Karlovy university. Soud návrh na povolení obnovy zamítl a jeho rozhodnutí
potvrdil i Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní. Průběh řízení jsem
zaznamenal v článku „Trest jako pomsta II“ z 15.července 2014. Žadatel
nepodal ústavní stížnost se záměrem pokusit se později znova o povolení obnovy
procesu s novým znaleckým posudkem. Spolek Šalamoun neuspěl
s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.
Přípravy
nového znaleckého posudku se tentokrát podjala jako znalecký ústav Nemocnice Na
Bulovce. Měl obsahovat nové poznatky, soudu dříve neznámé, které měly změnit jeho
názor na míru zavinění pana odsouzeného. Obhájci odsouzeného předložili další žádost o povolení obnovy
procesu až v únoru r.2017.
Oproti
řízení z r.2014 veřejné zasedání k novému návrhu na povolení obnovy
procesu proběhlo v klidné atmosféře. Odsouzený a jeho rodina nebyli
tentokrát vystaveni nadměrnému zájmu novinářů ani projevům nenávisti ze strany
veřejnosti.
Samo
řízení je dalším z četných příkladů předem dané beznadějnosti pokusů o
povolení obnovy řízení. Předsedkyní senátu byla stejná soudkyně, která
rozhodovala v původním řízení ve věci.
Takto se to dělá běžně, i když to není nutné a leckde v zahraničí
to je přímo zakázáno: trestní řád stanoví pouze, že pro řízení o povolení obnovy
procesu je příslušný soud, který v původním procesu rozhodoval
v 1.stupni.
Nicméně
až na dvě menší odchylky, o kterých se zmíním níže, se paní předsedkyně po
větší část jednání nechovala viditelně nepřátelsky, byla spíše vlídná a místy
ironická, její způsob vedení jednání nevybočoval z mezí obvyklosti.
Nicméně její zakotvení v závěrech meritorního řízení se projevilo
v jejich tabuizaci, která šla tak daleko, že paní předsedkyně vytkla
obhájci označení osudové události za nehodu, neboť se přece jednalo o úmyslný
čin. Úmyslnost jednání Jakuba Juřeny má v souladu se zásadou in dubio contra reo dokazovat jeho
údajný výrok „jak si chlapci, přejete“ při nastupování do auta, na který si s několikadenním zpožděním
vzpomněl svědek Ondřej Černuška, v osudové chvíli podnapilý. V souladu s pochybným, v pořadí
druhým posudkem z forenzní biomechaniky, vypracovaným zprofanovaným
znalcem prof. Jiřím Strausem, se držela
přesvědčení, že auto narazilo do poškozeného zezadu, i když podle
svědeckých výpovědí byl poškozený k němu obrácen čelem a trapnost
Strausových vývodů odhalil jeho střet
s posudkem týmu doc. Karla Jelena při minulém řízení o povolení obnovy
procesu. Tehdy si musel pomoci v argumentaci nákresem, na němž noha
ležícího poškozeného procházela tělesem kola auta. „Zkoušela“ znalce- lékaře,
zda vypočítali sami rychlost vozidla při kolizi. Ostatně ve více případech se
snažila ztrapnit je tvrzením, že byli v poznání věci omezeni tím, že měli
k disposici pouze podklady, které dostali od obhajoby. „Folklorním“ úkazem
bylo její přesvědčení, že SUV Volkswagen Touran je skříňové nákladní
vozidlo, když ve skutečnosti jde o luxusní osobní automobil, který v době
jednání dokonce parkoval před soudní budovou.
Je
ovšem pravda, že vypovídací hodnota posudku znalců z Bulovky nedosáhla
úrovně práce týmu doc. Karla Jelena a jejich představitel Petr Tomášek byl při
svém vystoupení občas nejistý.
Každá
etapa trestního řízení má být krokem k hledání materiální pravdy.
Předchozím krokem bylo řízení o povolení obnovy procesu z r.2014, které
při nejmenším přineslo mnoho podnětů k zamyšlení nad původním rozsudkem.
Ve zformalizovaném pojetí řízení o povolení obnovy procesu se ale závěry
meritorního řízení berou za zjevenou pravdu, kterou výsledky jednání o
zamítnutém předchozím návrhu na povolení obnovy procesu nemohou zpochybnit. Výsledky
znaleckého posudku týmu doc. Karla Jelena přinesly mnoho poznatků, které
skutkovou základnu výchozího procesu notně rozviklaly. Z hlediska
současného procesu ale z formálně právních důvodů k nim soud nemohl přihlížet. Zůstává nevyřešená otázka,
jak by senát Ivety Šperlichové hodnotil
závěry znalců z Nemocnice Na Bulovce, kdyby je propojil s tím, co
v soudní síni zaznělo v r.2014.
Ze znaleckého
posudku z Bulovky shodně se závěry meritorního rozsudku vyplývá, že příčinou úmrtí
poškozeného bylo vážné poškození jater. Zatímco v původním rozsudku jde o
následek pádu po nárazu vozidla a o příčinné souvislosti nejsou pochybnosti,
v tomto i v předchozím řízení o povolení obnovy zazněly námitky,
podložené literární rešerší a vlastní zkušeností znalců: znalci odmítali
přijmout vysvětlení těžkého poškození jater působením nízkoenergetického
impulzu, uděleného tělu poškozeného autem, jedoucím rychlostí svižné chůze.
Ostatně i znalci obžaloby z předešlého řízení o povolení obnovy procesu
věděli, že rozsah poškození jater je podstatně větší, než by se dalo při malé
rychlosti vozidla předjímat.
Oba
týmy, působící na straně obhajoby, se snažily najít jinou příčinu pohromy. Tým
doc. Karla Jelena ji hledal v nějaké události, která se stala dříve a
jinde. Tým Nemocnice Na Bulovce ji hledal v neodborné resuscitaci, kterou
dle výpovědi pana odsouzeného prováděl opilý kamarád poškozeného, svědek Ondřej
Černuška. Shodně s posudkem prof. Michala Berana z minulého řízení o
povolení obnovy, který Vrchní soud v Olomouci z formálních důvodů
nepřijal, zjistili, že pohromu způsobilo prudké tupé násilí velké intenzity,
působící na malé ploše zepředu, přičemž ostatní orgány v břišní dutině
zůstaly nepoškozené. Ovšem svědek Ondřej
Černuška provádění resuscitace vždy důsledně popíral a ani tentokrát postoj
nezměnil (kdo by se hlásil k odpovědnosti za smrt kamaráda ?). V situaci „tvrzení proti tvrzení“ paní
předsedkyně dala přednost svědkovi. Ostatně věřila v jeho věrohodnost
nejen v tomto případě, ale i při vyhodnocení jeho svědectví, že Jakub
Juřena při nastupování do auta utrousil poznámku „jak chlapci, chcete“ , na což
si vzpomněl s několikadenním zpožděním. Naproti tomu mu neuvěřila, že pan
poškozený stál v okamžiku střetu s autem čelem k němu. Tedy:
střídavě věřila či nevěřila, podle toho, jak se jí to hodilo. Zůstala nevyužitá
třetí možnost původu poranění: silný úder pěstí nebo kopanec do břicha při
potyčce s neznámým mužem. Tímto směrem se ale nikdo nepustil, protože
navzdory opakované medializaci případu se dosud nepodařilo zjistit totožnost
třetího účastníka konfliktu na parkovišti u Kauflandu.
Nicméně
představitel znaleckého týmu Petr Tomášek trval na tom, že v případě uznání
obrazu incidentu, s nímž se ztotožňuje předsedkyně senátu, nemůže najít
vysvětlení příčin rozsáhlého poškození jater. Čím déle trvalo vystoupení Petra
Tomáška, tím bylo jasnější, že předsedkyně senátu setrvá na svém vyhodnocení
důkazní situace z výchozího rozsudku. Nepříznivě pro stanovisko Nemocnice
Na Bulovce vyzněl i názor znalců ze strany obžaloby z předchozích řízení,
zde rovněž slyšených . Zamítnutí návrhu na povolení obnovy nebylo za daných
okolností překvapením.
Shrnuji:
tři týmy znalců si jsou vědomy, že rozsah poškození jater zesnulého je nepřiměřený
energii, kterou tělu poškozeného udělil pomalu jedoucí automobil. Znalci ze
strany obžaloby přesto srážku s autem přijímají jako příčinu poranění,
zatímco dva další týmy se marně snažily najít jiné vysvětlení. Zásada in dubio pro reo ale v tomto případě
nemá vliv, protože pochybnosti byly vysloveny až v řízení o povolení
obnovy, v němž jim soud nedal za pravdu.
Nemění
to nic na tom, že výchozí proces by zasloužil přezkoumání ještě i z důvodu
neuplatnění principu in dubio pro reo při
vyhodnocení výroku „jak chlapci chcete“, který lze vyložit i jinak než jako
signál, že se pan odsouzený rozhodl úmyslně najet na Petra Halušku, s nímž
neměl žádný konflikt.
K úplnosti
obrazu soudního řízení patří také lidské projevy účastníků. V našem
případě je zajímavý především přístup žadatele o obnovu Jakuba Juřeny, který
celým svým chováním vyjadřoval skepsi k výsledku řízení. Předsedkyně
senátu se rychle zorientovala dotazem na něj, zda se jedná o návrh jeho nebo
advokátů. Tázaný potvrdil, že s podáním návrhu souhlasí,
ale
jeho dílem není. V dalším průběhu se pak zásadně k ničemu
nevyjadřoval, odmítl vypovídat a nakonec se vzdal práva stížnosti pro sebe i další oprávněné. Kromě nedůvěry
k zdejšímu soudu se do jeho chování promítly obavy, že toto nebo
navazující řízení by mohlo ohrozit drobné
legální výhody, zpříjemňující život za mřížemi, jež si během pobytu ve
vězení vydobyl, popřípadě by mohlo narušit řízení o podmíněné propuštění, na
které bude mít brzy nárok. Kolize souběžných řízení bývá často předmětem úvah o
taktice postupu odsouzených. Zde se tento faktor projevil velmi zřetelně. V budoucnu
jej může odstranit zavedení elektronického soudního spisu, s nímž by mohly
pracovat dva i více soudů současně nezávisle na sobě.
Lidským
projevem je i žízeň. Jeden z účastníků jí nedokázal vzdorovat a napil se
vody z PET-lahve, za což jej předsedkyně senátu oprávněně pokárala.
Nicméně sama se opakovaně občerstvovala ze sklenice, skryté za displejem
počítače. Quod licet Iovi non licet bovi.
Nejvýraznějším
byl ale výtrysk bolesti matky odsouzeného. Čím více se blížil konec dokazování
a souběžně se zvyšovala pravděpodobnost, že soud návrhu na povolení obnovy
nevyhoví, tím více rostlo její psychické napětí. Nakonec je nezvládla, povstala
a hlasitě oznámila předsedkyni senátu odchod ze soudní síně s tím, že již
„to nemůže dále poslouchat“. Paní předsedkyně ocenila její výstup pokutou,
kterou ale nakonec vzala zpět (což jí slouží ke cti) a pokynem justiční stráži,
aby výtržnici vyvedla nejen ze soudní
síně, ale i z budovy. Pokud by došlo jen na pokutu a vyvedení ze soudní
síně, po formálně právní stránce bych neměl předsedkyni senátu co zazlívat. O
jejím právu na vykázání nejen ze soudní síně, ale z celé soudní budovy mám
ale pochybnost. Zejména si myslím, že utrpení matky, marně bojující dlouhé roky
za spravedlnost pro své dítě, zasluhuje shovívavé posouzení případného nevhodného
vystoupení.
Na
závěr dodávám, že pro články z tohoto procesu jsem volil nadpis „Trest
jako pomsta“, protože na jedné straně jsem si vědom hrůznosti ztráty, kterou
utrpěla rodina pana poškozeného, na druhé straně soudím, že velikost neštěstí
se nezmenší pohromou, uvalenou na rodinu
odsouzeného, dle mého subjektivního laického názoru odsouzeného
k nepřiměřeně přísnému trestu. Trest má být vždy přiměřený, neb není
pomstou podle zásady „oko za oko, zub za zub“, ale pouze spravedlivým trestem.
Veřejnost a rodina poškozeného si ale žádali pomstu a soud jim vyhověl meritorním
rozsudkem i nepovolením obnovy řízení.
Žádné komentáře:
Okomentovat