BEZBRANNOST OBĚTÍ

Zhruba od poloviny roku 2022 až donedávna se ve veřejném prostoru přemílalo vyprávění podnikatele Pavla Buráně o jeho údajném únosu a vydírání, které měl zorganizovat jeho bývalý společník Jaroslav Novotný, s nímž se okrajově „svezla“ jeho manželka. Ve veřejnosti mohl vzniknout dojem, že „válka“ se týká pouze bývalých společníků. Úplně stranou zájmu zůstali údajní únosci, o nichž vždy mluvil jen Pavel Buráň a kromě něho je nikdy nikdo neviděl. Nezúčastnili se ani podpisování listin v přítomnosti advokáta. Ale obvinění, které odněkud přivedla policie, byli přesto plnohodnotnými účastníky trestního řízení. Novináři, kteří Buráňovo vyprávění šířili, se jej asi nezeptali, kdo ho vlastně unesl. 

„Únosci“ měli být čtyři: tři na silnici, čtvrtý-patrně jejich velitel- ve vile Novotných. Podle Buráňova popisu v přípravném řízení měli mezi sebou mluvit  nějakým východoslovanským jazykem a dokonce to možná mohli být „Rusáci“. Původně tvrdil, že by je asi nepoznal, až na jednoho. 

Velitele policie neustanovila. Obvinila pouze ty ze silnice. Byli to občané Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou. Policisté nedokázali před soudem vysvětlit, jak právě na tyto tři přišli. 

Policie ale nenašla ani náznak stopy o spojení obv. Jaroslava Novotného s nimi, ať již přímého nebo zprostředkovaného, či o jeho podílu na organizačních přípravách únosu. Někdo by přece musel „únosce“ najmout, zaplatit jim, dohodnout časový harmonogram akce a jiné podrobnosti, ale obv. Jaroslav Novotný neměl organizační zázemí, jež by takovou akci zvládlo. 

Analyzoval jsem rekognice dvou obviněných. Policie provedla s Pavlem Buráněm rekognici podle fotografií, při nichž je „poznal“. Umístění fotografií v albech usnadňovalo Pavlu Buráňovi označení těch správných. Mohla to ovšem být náhoda. Soud ale k těmto rekognicím nepřihlížel, protože nebyly naplněny zákonné podmínky pro jejich použití. 

Než policisté ukázali podezřelé Pavlu Buráňovi při rekognicích in natura, přednesl jejich popis, ve srovnání s výpovědí z přípravného řízení překvapivě přesný. Ale vynechal nápadné, nepřehlédnutelné podrobnosti. U jednoho jizvy na tváři, u druhého plošné tetování rukou od zápěstí po  ramena. Při poznávání stál holohlavý obviněný na kraji řady figurantů, kteří měli málo vlasů. Druhý stál na kraji řady černě oděných figurantů a jako jediný měl bílou skvrnu pod krkem. Pavel Buráň oba „poznal“ jako pachatele únosu. Obžaloba byla nevyhnutelná. 

Soudce Radomír Koudela věnoval značné úsilí usvědčení „poznaných“ únosců. Nakonec ale uznal, že jejich alibi je v pořádku a v dohodě se státním zástupcem je v druhém prvostupňovém rozsudku pravomocně zprostil obžaloby, když jednoho zprostil pravomocně již v prvním rozsudku. Protože zproštění bylo pravomocné, nebyl důvod k jeho přezkoumání odvolacím Vrchním soudem v Olomouci. Podíl státního zástupce na rozhodnutí o zproštění je důležitou okolností: po celou dobu trestního řízení se usilovně snažil dosáhnout odsouzení Novotných a proti jejich zprošťujícímu rozsudku se odvolal. 

Pravomocné zproštění všech tří ustanovených „únosců“ mělo přirozený následek: zproštění Novotných obžaloby  v třetím rozsudku, protože únos bez únosců je zjevný nesmysl. 

Obvinění z účasti na únosu a vydírání bylo velmi nepříjemným zásahem do života „únosců“ a jejich rodin. Museli strpět vzbuzení dětí domovní prohlídkou v časných ranních hodinách, podezíravé pohledy a změnu chování sousedů a přátel, vyhazov ze zaměstnání, rozchod s přítelkyní, cestování do dalekého Zlína, obtěžování výslechy rodinných příslušníků ve Zlíně. Pár korun odškodnění za nesprávné řízení jejich rozhořčení kvůli neoprávněnému stíhání nezhojilo. Oba „únosci“, zproštění obžaloby v druhém rozsudku, proto podali u zlínské policie trestní oznámení na Pavla Buráně pro křivé obvinění. 

Je docela dobře možné, že obtěžování „únosců“ vyvoláním jejich trestního stíhání bylo výsledkem pochybení policistů, na němž Pavel Buráň nenesl vinu. Ale při plném vědomí je uznal za pachatele a stal se přímým původcem jejich trápení. Měl právo prohlásit, že si není jist, nebo je dokonce vyloučit. V takovém případě by pro ně nepříjemnosti rekognicemi in natura pravděpodobně skončily. Je ale pochopitelné, že Pavel Buráň by ani v nejistotě neohrozil postup trestního řízení, protože naléhavě potřeboval paralyzovat Jaroslava Novotného, jenž se po něm dožadoval úhrady stamilionové pohledávky. „Únosci“ proto  jistě měli právo dožadovat se, aby míru zavinění Pavla Buráně na jejich útrapách vyhodnotil nezávislý spravedlivý soud.  

U zlínské policie ale nepochodili, neboť v jejich neprospěch vyhodnotila odůvodnění rozsudku, jímž soudce Radomír Koudela „změkčil“ zprošťující výrok, jenž svými důsledky vyzněl v neprospěch Pavla Buráně. Uvedl totiž, že „soud si stejně myslí, že se obžalovaní spolu s ostatními obžalovanými nějak na únosu podíleli“. Chtěl tím zřejmě říci, že možná pomohli přivést pravé pachatele. 

Zlínská policie ale tento výrok vyhodnotila tak, že zproštění obžalovaní byli skutečnými únosci, jen se jim to nepodařilo prokázat. Kromě toho usoudila, že se Pavel Buráň mohl neúmyslně zmýlit. Trestní oznámení založila ad acta. 

Poškození „únosci“ nemohli názor policie  přijmout. Ochranu hledali u státního zastupitelství. Ale nenašli ji tam: státní zástupci okresního i krajského státního zastupitelství se ztotožnili s názorem policie. V podstatě opisovali stanoviska jedni od druhých. 

Poslední nadějí pro poškozené „únosce“ byl nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který je vybaven výlučnou osobní pravomocí nařídit přezkum skončených věcí. Obrátili se na tedy na něj. 

Jeho postup byl ale pro ně zklamáním. V podstatě přejal názory policie a nižších státních zástupců. Ale své rozhodnutí jim nesdělil osobně, vyjádřením na úředním formuláři s vlastnoručním podpisem, což by se dalo předpokládat při vydání rozhodnutí ve výlučné osobní pravomoci,  ale prostřednictvím podřízené státní zástupkyně, která se ani na zmocnění k vyřízení věci neodvolala. Pouze hypotetický názor nejvyššího státního zástupce vysvětlila. V podstatě převzala stanoviska policie a nižších státních zastupitelství. Dokonce výslovně připustila, že Pavel Buráň je mohl za pachatele označit právem. Úvahy nižších stupňů obohatila o názory Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z nichž vyvodila, že stát  není vázán pozitivní povinností odpovídající právu na účinné vyšetřování a součástí práva na účinné vyšetřování není vést s poškozenými „korespondenční polemiku“ nad každým detailem skutkového stavu. A doplnila upozorněním, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce nelze napadnout žalobou u Nejvyššího správního soudu. 

Poškození „únosci“ si vůbec nepřipustili myšlenku, že by státní zástupkyně mohla vyslat do  světa názor, který neměla posvěcený nejvyšším státním zástupcem. Věděli, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je konečné, neexistuje proti němu opravný prostředek. Usoudili ale, že autorka daným způsobem vyhodnocení jejich stížnosti na postup nižších orgánů poskytla svému nadřízenému špatnou službu. 

Zaslali tedy nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad její prací. Obratem jim ale sdělil ředitel trestního odboru Nejvyššího státního zastupitelství, že dohled nebude vykonán, protože jeho výsledek by mohl nepřípustně zpochybnit rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jež je nezměnitelné. 

Poškozeným „únoscům“ nezbývá než se smířit s tím, že se nedomohou posouzení škodlivosti jednání Pavla Buráně soudem. Vedlejším výsledkem neúspěšného pokusu o ochranu nejvyšším státním zástupcem je potvrzení jeho nároku na papežskou neomylnost. Jako laik se obávám, že tento jeho pomyslný nárok je protiústavní, přesněji: v rozporu s Listinou základních práv a svobod. 

Jistě by bylo zajímavé znát názor ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jehož by případně mohl popsaný případ vést k iniciování úpravy pravomoci nejvyššího státního zástupce. Podobnou pravomoc měl generální prokurátor předlistopadového režimu. Ten měl ale v zádech orgány KSČ, které mu okolnostem nepřiměřený postup mohly „rozmluvit“ bez ohledu na zákon. Nejvyšší státní zástupce nikoho v zádech nemá, jeho moc je v některých ohledech (nejen v případě přezkumu skončené věci) neomezená.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MUŽ V ŽENSKÉM TĚLE

Ústavní soud vyvolat velký rozruch vyjádřením, že pro povolení změny pohlaví není nutná kastrace. Zájemcům vyšel vstříc, ale nezakázal provádění zásahů do vnitřního ustrojení těla těm, kteří si je přejí provést.

Známý komentátor Eric Best k  rozhodnutí Ústavního soudu poznamenal ve Fleetsheet´s Final Word z 9. května 2024, že si Češi budou muset zvyknout, že muž může porodit miminko a naopak žena se může stát dárkyní semene. Nedodal, že se to týká osob se změnou pohlaví, nedovedenou do důsledků chirurgickými zásahy.

Přiměřeně pokročilému věku jsem poněkud natvrdlý. Věřím, že pohlaví jsou pouze dvě a jsou daná vnitřním ustrojením  těla. Uměle prováděné změny pohlaví jsou „proti přírodě“. Nechápu, co způsobilo, že najednou začali někteří lidé pociťovat nespokojenost s pohlavím, s nímž se narodili a usilují o jeho násilnou změnu.  Nejsem si jist, že soudci Ústavního soudu vzali do úvahy všechny okolnosti, do nichž se zájemci o změnu pohlaví mohou dostat a svým rozhodnutím jim otevřeli cestu k nejrůznějšímu trápení.

Proces uměle vyvolané změny pohlaví s sebou nese spoustu nepříjemností, jež si zájemce před jeho spuštěním sotva dovede představit. Soudím, že legislativa a justice by se spíše měly snažit zájemce odradit, než jim uvolňovat cestu.

Žadatel o změnu pohlaví se během procesu přechodu může dostat do extrémních podmínek, v nichž bude trpět. Představme si potíže „muže“, jenž se v průběhu procesu přeměny z ženy na muže dostal do výkonu trestu (znám takový případ). Podrobuje se hormonální léčbě, kterou provázejí bolesti. V těle má orgány, jejichž činnost byla hormonální léčbou utlumena. Jejich přítomnost vnímá úkorně a chce se jich zbavit.  Zařídit jejich odstranění je ve vězeňských podmínkách obtížné. Mimo to: vězeň se sice cítí být mužem, ale má ženské tělo: bude-li vykonávat trest v mužské věznici, může se stát předmětem nežádoucího zájmu spoluvězňů.  Naopak v ženské věznici nadopován přísunem testosteronu by případně mohl ohrožovat spoluvězenkyně.

Ani v civilním životě nejsou jedinci, procházející změnou pohlaví, chráněni před různými nepříjemnostmi. A hormonální léčba a chirurgické zákroky jsou nákladná záležitost. Obávám se, že transgenderismus je varovným příznakem degenerace homo sapiens jako živočišného druhu. Stát by proto měl čelit vhodnou osvětou bujení této novodobé nepřístojnosti.    

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONEČNÁ KAUZA ČAPÍ HNÍZDO

Dne 10.května 2024 jsem se na internetu seznámil s obsahem odvolání (zde), jež v kauze Čapí hnízdo podal žalobce Jaroslav Šaroch proti druhému rozsudku senátu předsedy Jana Šotta Městského soudu v Praze. Zveřejněná informace se opírá o vysvětlení, které novinářům podal mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala. Ze zprávy není jasné, zda již odvolání obdrželi obžalovaní Andrej Babiš a Jana Nagyová.

Marně pátrám v paměti, zda jsem se již v minulosti setkal s informováním veřejnosti o obsahu odvolání dříve než zaznělo při veřejném zasedání soudu a nic se mi nevybavuje.

Sama kauza Čapí hnízdo je pro mne jako justičního prudiče (pardon, občanského aktivistu) nezajímavá. Žalobce žádá pouze podmíněné a peněžité tresty, které by obžalované v případě pravomocného odsouzení nezruinovaly. Mají luxusně zajištěnou obhajobu. Ostatně je zřejmé, že obžalovaný Andrej Babiš se sice cítil oprávněně pohoršen zneužitím jeho nemocného syna jako svědka obžaloby, ale jinak proces příliš úkorně nevnímá. Ve stejný den, kdy zpráva vyšla, se na mne v noci zakřenil z aplikace X (dříve Twitter) hokejový fanoušek Andrej Babiš v doprovodu hezké blondýny (s manželkou se rozešel). To by zkroušený obžalovaný nedokázal.

Zajímavé jsou pouze různé anomálie, jež se u běžných případů nevyskytují. Ranné zveřejnění obsahu obžaloby je jednou z nich: utvrzuje mě v dojmu, že justice vede režii procesu tak, aby docházelo k zpochybňování vedlejšího obžalovaného Andreje Babiše v době, kdy dochází k nějakým politickým událostem, na jejichž výsledku pro hnutí ANO mu musí záležet. Takovou událostí jsou v současnosti blížící se volby do Evropského parlamentu. Dělo se to od počátku procesu, když přáním iniciátorů vyvolání zájmu veřejnosti o kauzu byla zřejmě snaha vytlačit Andreje Babiše z politiky nástroji trestního práva, když cestou politického boje se to nedaří.

Další anomálií je sama role žalobce Jaroslava Šarocha, který jako dozorový státní zástupce trestní stíhání všech původních obviněných zastavil, protože v jejich počínání neshledal trestnost. Jeho rozhodnutí zvrátil tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jen pro osoby Andreje Babiše a Jany Nagyové. Žalobce Jaroslav Šaroch je nyní houževnatě pronásleduje proti svému původnímu právnímu názoru. Netuším, co na to říká jeho svědomí. Právní názor Pavla Zemana nelze brát na lehkou váhu, ale jako laik si myslím, že by bylo lepší, kdyby žalobu zastupoval jiný státní zástupce, jenž nebyl Pavlem Zemanem usvědčen z pochybení.

V odůvodnění odvolání mě jako laika zaujalo, že žalobce navrhl odvolacímu soudu,  aby v případě, že by odvolání vyhověl, by nalézací soud zavázal svým právním názorem. To je záležitost, kterou veřejnost opakovaně špatně chápe. Soudci jsou ve svém rozhodování nezávislí, ale zde se najednou po nich žádá, aby nepostupovali podle svého svědomí a rozumu, ale podle mínění nadřízeného soudu. Jako laik uznávám, že je správné, aby soudci z vyššího stupně, kteří by měli být odborně a zkušeností zdatnější, než soudci nalézacího soudu, prosadili  své vidění důkazní situace. Konstatuji pouze, že jde o požadavek, těžko stravitelný pro laickou veřejnost. Jaroslav Šaroch mohl ostatně jít ve své zlomyslnost dál návrhem, aby odvolací soud vrátil věc soudu 1. stupně s příkazem, aby nové projednání proběhlo v jiném složení senátu. Nebylo by to úplně nepochopitelné, protože již dvě rozhodnutí senátu Jana Šotta neodolala názoru žalobce.

Žalobce se mimo to dožaduje, aby odvolací soud přiměl soud 1. stupně, aby se zabýval tzv. druhou linií obžaloby, tedy působením společností Agrofert a Čapí hnízdo na stejných  nebo sousedních trzích. Jako laik si netroufám tento požadavek hodnotit. Ale pro změnu mi vadí, že se orgány činné v trestním řízení nepozastavily nad odpovědností státních úředníků, kteří měli k disposici úplné podklady k žádosti o dotaci, byli zřejmě odborně lépe vybaveni pro jejich vyhodnocení než policisté a státní zástupci, a přesto dotaci přidělili. Také mi vadí, že se nezkoumá společenská prospěšnost použití dotace. Jednak to byl jen malý příspěvek k miliardové investici,  ale pomohl k vybudování víceúčelového zařízení, které je prý hezké (nikdy jsem tam nebyl) a pro danou oblast prospěšné. Ostatně nástupnická společnost Imoba (součást holdingu Agrofert) dotaci vrátila, takže imaginární škodu zahladila.

Z poznatků, jež jsem získal náslechem při hlavním líčení v 1. kole (2. kolo jsem nesledoval) usuzuji, že Andrej Babiš zahájil vyčleňování společnosti Čapí hnízdo ze svazku holdingu Agrofert dříve, než byly vypsány dotace. Pokud o jejich vypsání nevěděl, je jeho obvinění nesmyslné. Z dokumentace, kterou mám k disposici, i z jiných zdrojů jsem dospěl k názoru, že obžalovaná Jana Nagyová nezatajila před příslušným úřadem nic, co by jej mohlo odradit od přiznání dotace. Mám i jiné pochybnosti, ale to není podstatné.

Budeme nyní několik týdnů či spíše měsíců čekat na další rozhodnutí odvolacího soudu. Nebudu překvapen, vyhlásí-li je Vrchní soud v Praze v době, kdy se bude schylovat k senátním volbám.

Kauza má ovšem i etickou rovinu. Je otázka, zda bylo skutečně nutné žádat o dotaci v situaci, kdy společnost Čapí hnízdo měla v zádech kolos rozměrů Agrofertu. Ale to je jiná věc, jež nemůže být předmětem zkoumání v trestním řízení. Občas se setkávám s názorem, že podnikatel, který vidí peníze, ležící v prachu a nezvedne je, je hlupák a zaslouží si krach. Mám také pochybnosti etického rázu o ochotě policie a státního zastupitelství zabývat se trestním oznámením tohoto druhu, jež oznamovatel podal velmi pozdě (trestní odpovědnost státních úředníků byla již možná promlčena) a zřejmě účelově. Mám dost zkušeností s neochotou přijmout trestní oznámení v případech jednoznačnějších a politikou nepostižených, než je kauza Čapí hnízdo. Ale – jak praví přísloví - do vysokých stromů nespíš tříská blesk a Andrej Babiš vyčnívá skutečně hodně vysoko.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

SOUDCI PROTI MINISTROVI

Když jsem si na České justici dne 3. května 2024 přečetl článek Petra Dimuna „„Nebezpečné a destabilizující“. Nejvyšší soud odmítl ministerskou novelu trestních předpisů“ (zde), ve vzpomínkách se mi vybavily přibližně deset let staré šarvátky kolem návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Tehdy jeho přípravy provázely rozsáhlé  diskuse, do nichž hlasitě zasahovala i laická veřejnost. Když se ve střetu s vedením státního zastupitelství jako nositelem reformních záměrů nedařilo ministryni Heleně Válkové, otřáslo to jejím postavením. Prý to byl důvod, proč byla přinucena k odstoupení. Nejsem si jist, zda nehrály roli ještě i jiné důvody, ale subjektivně jsem přesvědčen aspoň o částečném vlivu. 

Dnes žádné bouřlivé veřejné debaty kolem novel trestněprávních předpisů neprobíhají. Věrchuška soudí, že s laickou veřejností není třeba se bavit. Shodou okolností je podruhé ministrem spravedlnosti Pavel Blažek, který se kdysi snažil prosadit reformu státního zastupitelství, ale nakonec návrh zákona stáhl ze Sněmovny jako neprůchodný. Staví-li se elita českých trestních soudců zásadním způsobem proti ministerskému návrhu novel trestněprávních předpisů, je to nepřímý útok na ministra, který zastřešuje práci jejich autorů. Nebylo by nic divného, kdyby jej kvůli tomu někdo vyzval k resignaci, když poslanec Jakub Michálek jej vyzýval k resignaci kvůli malichernostem. Na rozdíl od Heleny Válkové má ale Pavel Blažek v zádech Petra Fialu, který ho určitě podrží. Ze strany opozice mu asi nic nehrozí, protože zdraví právního prostředí státu  je pro ni málo významné a nedosti vznešené, aby ji vzrušil spor mezi ministerstvem a soudci o nové trestněprávní předpisy. 

Nicméně k výhradám Nejvyššího soudu ČR by pan ministr a ministerští úředníci neměli přistupovat přehlíživě jako k  projevům nespokojenosti laické veřejnosti. Nevypořádané námitky soudců by určitě překážely  hladkému průběhu projednávání novel v Parlamentu. Je proto na ministrovi, aby vyvolal veřejnou debatu a hledal kompromis, pokud se mu nepodaří přesvědčit soudce o ministerské pravdě. 

Jako laik, který se pohybuje v prostředí trestního řízení a ve vězeňství bezmála třicet let, jsem si v článku všiml některých třecích ploch mezi soudci a ministerstvem. Především shodně s ministerstvem považuji za ostudu pro stát nepřijatelně vysoký podíl vězňů na české populaci. Stát zatěžuje i finančně. S trochou přehánění lze tvrdit, že nejsme tolik národ muzikantů, jako národ kriminálníků. Nejde jen o počet, ale i o národnostní složení vězeňské populace, v které je velmi málo cizinců, což je české specifikum:na ostudu si jako národ vystačíme sami. Snaha autorů novel legislativně přispět ke snížení počtu vězněných osob a ke zkrácení průměrné délky trestů je nesporně chvályhodná. Snaha soudců jakkoli zlehčovat závažnost stále se zvyšujícího podílu vězňů na populaci na mne působí dojmem odtrženosti od běžného života. Na druhé straně by nebylo vhodné podceňovat jejich kritiku některých změn, jež chce ministerstvo zavést. 

Laický pohled na obsah novel může být v některých bodech odlišný jak od názorů ministerských legislativců, tak od pochybností soudců. Mezi lidem obecným jsou časté pochybnosti o účelnosti ukládání nepodmíněných trestů, když odsouzení prý se ve vězení většinou nepolepší, ale naopak se  přiučí špatnostem, jež dříve neznali. Vedle toho se poukazuje na široké vedlejší neblahé účinky věznění a také na dopady do života nevinných blízkých odsouzených. Přerušují se ekonomické aktivity odsouzených, rodiny přicházejí o živitele, trhají se mezilidské vztahy, snižuje se dobytnost pohledávek věřitelů za vězni. Státu nezbývá než nést vysoké náklady, spojené s vězněním. V případě nenásilných trestných činů ukládání přiměřeně přísných finančních trestů a důsledné vymáhání náhrady škod by proto mělo mít přednost před omezováním osobní svobody. Trest finančními sankcemi, jež pachatele donutí k tvrdé práci a životu v chudobě až do nahrazení způsobených škod, mi připadá užitečnější než nicnedělání ve věznicích, humánně vybavených pro provozování příjemných volnočasových aktivit vězňů. Ukládání finančních trestů má ovšem smysl pouze u těch odsouzených, u nichž lze předpokládat splacení. 

Účinným nástrojem k zmenšení vězeňské populace by bylo předcházení návratů propuštěných odsouzených do věznic. Vysoká recidiva je problém, o němž se ví, hodně se o něm mluví, ale k jeho potlačení se nedělá prakticky nic. Naprostá většina odsouzených se prostě ocitne před branou věznice s pár korunami v kapse a s různými nevyřešenými problémy a je pouze na nich, jak se s návratem na svobodu vypořádají. Jsou dokonce mezi nimi i tací, pro které je život ve vězeňském prostředí jednodušší než na svobodě. Mělo by je proto odstrašovat výrazné navýšení trestních sazeb za opakovanou trestnou činnost. Ale zejména by se měl stát postarat, aby každý propuštěný odsouzený měl prověřené podmínky pro vedení řádného života hned od návratu na svobodu (práci, střechu nad hlavou) a aby nad ním byl účinný dohled, podstatně důraznější  a věcnější než dohled Probační a mediační služby současné úrovně, která se ostatně zajímá jen o malou část propuštěných vězňů. 

Nesdílím hojně rozšířený názor, že nejkratší cestou k uvolnění prostoru ve věznicích je skoncování se stíháním neplatičů výživného. Pohled na výživné jako na příjem matky je scestný. Je to především příspěvek na pokrytí oprávněných potřeb dětí,  které přece nemohou ani za špatnou volbu partnera matkou, ani za neodpovědnost otců. Považuji proto neplacení výživného za společensky nepřijatelné jednání a závažný trestný čin. Vězeňství by mělo odsouzeným neplatičům poskytnout podmínky, aby již ve výkonu trestu pracovali a spláceli dluhy na výživném. Navrhují-li ministerští asociálové, aby neplacení výživného bylo trestné jen tehdy, dostane-li se vyživovaná osoba do stavu nouze, znehodnocují úsilí matky, která od otcem opuštěných dětí odvrátí nouzi. Odmítám občasné zlehčování závažnosti neplacení výživného tiše vysloveným názorem, že některé matky mají svůj díl viny na nevhodném chování neplatícího otce: může to být pravda, ale následky trestného jednání nakonec vždy dopadnou na děti, jež otcovo chování nezavinily. 

Důkladná veřejná debata o problémech, vyznačených soudci Nejvyššího soudu ČR, je nejen nutná, ale zasluhuje nadstranický přístup. Účastníky trestního řízení se občané dostávají bez ohledu na politické preference.  Nelze připustit, aby trpěli proto, že Sněmovnou neprojde užitečné legislativní opatření jen proto, že je předložila  jiná než vládní či naopak opoziční strana. Opakování ostudného způsobu, jimž se chovala Fialova vláda a Sněmovna  v případě tzv. důchodové reformy, by nevedlo k žádoucímu výsledku. 

=========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.