neděle 23. května 2021

K OTÁZKÁM VÁCLAVA MORAVCE Z 23.5.2021

Protivládní televize provozuje dlouhá léta pořad Otázky Václava Moravce, o němž jsem v minulosti často psával jako o Otázkách Vymývače mozků. Od 5. ledna r.2020 až do 23.května 2021 jsem k němu nevyjadřoval, protože v něm nepřišly na přetřes záležitosti justice. Až dnes v něm vystoupil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá. 

S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. 

Pavla Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna.

Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako  na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Marie Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle, než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. 

Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto  Andrej Babiš po Marii Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou resignací  zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti  je  nevděčné, rizikové řemeslo obecně a ve vládě Andreje Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Andrej Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Marie Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od r. 2010. 

Starý lišák Pavel Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska  nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Marie Benešové by patrně skončil s vládou Andreje Babiše, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci  až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. 

Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. 

Pavel Rychetský vysvětlil televizním divákům na první pohled důvěryhodně, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popř.  ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. 

Pavel Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli např. ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. 

Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová) přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. 

„Mimo mísu“ se dle mého názoru Pavel Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Marie Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo.  Zapomněl na to, že Pavel Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští  odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Marie Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. 

V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Marii Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dřív­e jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Pavla Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. 

Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor  součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit,  že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva, od justice odděleného. Ministr - generální prokurátor je členem vlády. 

Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Pavel Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Pavel  Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby  ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Jaroslava Fenyka a Igora Stříže spojuje pronásledování odpíračů, čili potlačování jejich lidských práv. Pavel Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Jaroslav Fenyk a Igor Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u  hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali  obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz


pátek 21. května 2021

ETICKÁ ÚSKALÍ TRESTNÍHO ŘÍZENÍ

Protivládní  televize přinesla s týdenním zpožděním zprávu, že jakýsi Abdullah Zadeh  učinil po letech plné doznání ve „ velké daňové kauze“. Skutečně se tak stalo, ale jedná se o   obžalovaného MUDr. Shahrama Zadeha, kdysi hojně sledovaného Íránce s českým státním občanstvím. Byl jsem přítomen jeho překvapujícímu vystoupení  před soudem a 5.května 2021 jsem o něm „ještě za tepla“ referoval článkem, stejně jako dříve o  jiných událostech v jeho věci. 

Jeho případ jsem  začal sledovat na žádost obhájců. K rozhodnutí o vyhovění nepřímo přispělo seznámení se skvělou závěrečnou řečí ve vazebním řízení jeho obhájkyně Marie Benešové, z božího dopuštění dnešní ministryně spravedlnosti. Poprvé jsem se s Shahramem Zadehem setkal 11. listopadu 2015 ve Vazební věznici Brno-Bohunice a po jeho propuštění z vazby v únoru r. 2016 jsem se s ním  stýkal i společensky. Je to charismatický muž. Přiznávám, že jsem si jej oblíbil pro jeho příjemné chování a smysl pro humor. Podporu jeho obhajoby jsem ukončil k 30. červnu 2020 pro narušení důvěry mezi námi, ale proces sleduji dále a chci se zúčastňovat jednání nejméně až do vyhlášení rozsudku. 

Po celou dlouhou  dobu jsem byl svědkem houževnaté obhajoby pana obžalovaného, provázené nepřátelským vystupováním ukřivděného proti soudu a ostatním orgánům činným v trestním řízením. Jeho hlučné půtky se soudci patřily k „folkloru“ soudního jednání. Až koncem listopadu 2020 se objevil první náznak změny postoje: po výkladu předsedy senátu o dohodě o vině a trestu obž. Shahram Zadeh o ni projevil zájem jako první z obžalovaných. 

Jeho vývoj vyvrcholil 3. května 2021. Vyvolal překvapení přítomných a spekulace o důvodech jeho jednání . Těmi se ale nebudu zabývat: co se stalo, stalo se a nedá se odestát.  Napínavá je pouze otázka, zda senát předsedy Aleše Novotného dohodu přijme. Pokud by se tak nestalo, byla by to pro Shahrama Zadeha pohroma: usvědčil by se, poškodil by spoluobžalované, ale žádnou výhodu by nezískal. Je skutečností, že jeho doznání zaplnilo díry v důkazní situaci, které by soud jinak musel  zaplnit formulkou „soud uvěřil“. 

Shahram Zadeh je jediný z „řídící pětky“, kdo projevil zájem o dohodu. Kromě něj se o ni ale uchází většina „malých ryb“. V soudní síni odezněly jejich výpovědi poněkud dříve. 

Shrnu-li všechna vystoupení zájemců o dohodu do jednoho celku, a přidám-li k nim kritická vyjádření ostatních obžalovaných, vyplývá z nich upozornění na etickou stránku jednání účastníků  trestního řízení, které si veřejnost většinou nevšímá. Dohoda o vině a trestu je po institutu spolupracujícího obviněného druhým netradičním nástrojem trestního řízení, převzatým z amerických zvyklostí. Myšlenka je lákavá: součinnost obviněných s orgány činnými v trestním řízení zjednoduší dokazování a umožní urychlení řízení. 

Je to hezké, ale má to svá ale. Soudní rozhodnutí mají stát na poznání materiální pravdy. Vina má být obžalovanému prokázána nezpochybnitelným způsobem. Obviněný má právo volit postup obhajoby dle svého uvážení a opatřovat si důkazy, jež považuje za vhodné. A nikdo nemá být nucen, aby se usvědčoval. 

Pokud by se důsledně respektovala výše uvedená pravidla a pokud by se spolupracující obvinění a žadatelé o  dohodu o vině  a trestu chovali eticky, použití těchto postupů by nenarušilo férovost procesu. Rozpory mezi výpověďmi jednotlivých zájemců o dohodu o vině a trestu a spolupracujících obviněných v tomto procesu ale nasvědčují tomu, že někteří z nich se chovali neeticky: lhali, aby vylepšili svůj obraz, v jiných případech vypovídali v neprospěch spoluobžalovaných, aby se zavděčili soudu, a případně i v jejich neprospěch lhali. Právě proto, že v tomto procesu vypovídá více obžalovaných, kteří jsou propojeni  svými zájmy, je sklon k neetickému chování účastníků řízení dobře viditelný. Není ale pochyb, že nežádoucí jevy se vyskytují i v jiných kauzách. Takové  jednání neprospěje soudu při hledání materiální pravdy, naopak, může jej od ní odvést. 

Před soud nepředstupují světci. Proto jsou oba instituty prostorem pro uplatnění neetického chování. Je to jejich neodstranitelná slabá stránka, která   zpochybňuje účelnost jejich používání. Soud by si měl být vědom této okolnosti a snažit se pečlivým vyhodnocením jednotlivých výpovědí odfiltrovat nános lží a přetvářky. Sám by se ovšem choval neeticky, pokud by křivosti výpovědí obžalovaných vědomě využil k odsouzení nevinných nebo k odůvodnění nepřiměřených trestů. Ale i soudci jsou jen lidé, a někteří jsou posedlí potřebou ukládat vysoké tresty třeba i za neprokázanou vinu… 

Etickou stránku má ovšem i chování orgánů činných v trestním řízení, neboť jejich příslušníky jsou také jen lidé a rovněž se mezi nimi vyskytují černé ovce. Rejstřík neetických projevů obviněných je omezený: v podstatě mohou jen lhát, překrucovat a zamlčovat. Z tohoto hlediska mají orgány činné v trestním řízení daleko více možností. 

Jednotícím prvkem jejich neetického jednání je zásada, že „účel světí prostředky“, v konkrétních případech přetavená ve víru, že v postupu proti tomu, koho si přejí odsoudit, je vše dovoleno. Je zřejmé, že ve výše zmíněné „velké daňové  kauze“ se jedná o těžký zločin, na němž se aspoň někteří z obžalovaných podíleli a dokonce se k účasti doznali. Ale v civilizované zemi má i vrah právo na spravedlivý proces a zde nejde o zmarněné životy, ale pouze o peníze. Proto použití účelových nezákonných postupů je z etického hlediska i v tomto případě nepřijatelné. Nezmenšuje to ale vinu obžalovaných, pokud bude prokázána. 

K nejhorším používaným nepřístojnostem patří poskytnutí beztrestnosti zločinci odměnou za usvědčování spolupachatelů, nebo dokonce používání zločinců jako aktivních provokatérů, zatahujících nevinné lidi do trestné činnosti. O etičnosti nelze hovořit při posuzování jednání soudce, který přijme kauci za propuštění obviněného z vazby, ač ví, že hned na dvoře věznice jej znova zadrží policie za účelem nového uvalení vazby. Jistě je neetické nepovolit obnovu procesu odsouzenému, jehož trestný čin prokazatelně spáchal někdo jiný. A neetického jednání se dopouštějí kární žalobci a orgány činné v trestním řízení, které pachatele takové ničemnosti chrání před zaslouženým potrestáním. Obecně se jedná o ochranu darebáků působením falešné kastovní solidarity. Je neetické nepostavit z jakýchkoli důvodů před soud část pachatelů a nepovolit obnovu procesu, která by vedla k jejich dodatečnému odsouzení. Neetického jednání se dopustil státní zástupce, který svévolně použil zdravotní dokumentaci těhotné ženy k jejímu ostouzení. Ještě horší bylo jednání soudce, který rozdal nepovolaným osobám nosiče s kopií rodinného fotoalba obžalovaného i s akty jeho manželky. Na štíru s etikou bylo jednání státního zástupce, jenž o přestávkách soudního jednání organizoval v předsálí soudní síně improvizované tiskové konference, na nichž štval novináře a veřejnost proti rodině obžalovaného. Dnes je z něj ctihodný soudce. Pro spravedlivý rozsudek bych si k němu nešel.  Neetické bylo zmanipulování rekognice tak, aby údajný poškozený musel „poznat“ podezřelé, které nikdy v životě neviděl. Neetického jednání se dopustila předsedkyně kárného senátu, která ze spisu kárně žalované odstranila dokumentaci, jež ji usvědčovala z nepravostí. Hojně  rozšířeným neetickým jednáním je lhaní v neprospěch obviněných. Je neetické vyhovět zájmům multimilionáře- veledlužníka a kvůli podání v daleké minulosti zcela bezvýznamného svědectví v jeho neprospěch vynucovat si výslech vetché  „stařenky jako věchýtek“, která překročila osmdesátku a z humanitárních důvodů by se nedostala před soud, i kdyby její svědectví bylo skutečně křivé (ale nebylo). Je vrcholně neetické odůvodnit rozsudek s vysokým trestem vírou, že se stal skutek, pro který chybí objektivní důkazy, nebo tvrzením, že se obžalovaní dopouštěli předmětné trestné činnosti již v dávné minulosti, ačkoli kvůli ní proti nim nebylo nikdy vedeno vyšetřování. Kární žalobci obvykle neposuzují jako neetické vulgární vyjadřování soudců o obžalovaných a jejich obhájcích, zachycené potají pořízeným zvukovým záznamem. Nepřemýšlejí nad tím, že takové výroky svědčí o chronické deformaci nazírání soudce na obžalované, jež se může promítnout do nespravedlivých rozsudků. Samozřejmě je vysoce neetické zneužívání trestního oznámení v mocenských soubojích; v tomto případě se ho dopouští ten, kdo trestní oznámení podává, stejně jako ten, kdo na jeho základě vede nekonečné trestní stíhání. 

Výčtem podobných příkladů neetického jednání bych na základě dlouholetých zkušeností mohl popsat několik stran a byl by „výživnější“, kdybych uvedl podrobnosti z konkrétních případů. Když kterýkoliv orgán trestního řízení přistihne obviněného při neetickém jednání, obvykle ho nějakým způsobem potrestá. Přinejmenším má k tomu prostředky. Naproti tomu občané, postižení neetickým a nezákonným jednáním příslušníků orgánů činných v trestním řízení, zůstávají často zcela bez ochrany. Když se neetického jednání dopustí policista, státní zástupce či soudce, může se spolehnout, že se mu  za to téměř nikdy nic nestane. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, které aspoň občas pronásleduje Generální inspekce bezpečnostních sborů. Státní zástupce a soudce chrání zvrhlý výklad pojmu „nezávislost“  a kastovní solidarita kárných žalobců. Proto je téměř bezúčelné  podávat návrhy na kárné řízení a naděje na prověření trestního oznámení je prakticky nulová.  Zásluhou ochranářského přístupu státních zástupců končí založena ad acta i trestní oznámení, kterými by se policie s chutí zabývala, pokud by se pachatelů neujali. Kární žalobci většinou hodnotí neetické jednání soudců a státních zástupců jako projev nezávislého rozhodování. Pokud někdo nevysvětlí státním zástupcům a soudcům, že nezávislost není myšlena jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech, a pokud nevznikne mimoresortní orgán, který požene pachatele neetického jednání nemilosrdně ke kárnému řízení nebo před trestní soud, budou se stále vyskytovat případy odsuzování za nespáchané skutky nebo k nepřiměřeným trestům a Česká republika se bude označením za právní stát chlubit neoprávněně.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

středa 19. května 2021

OPOZICE V BUBLINĚ

Řídím se zásadou „ševče, drž se svého kopyta“ a běžně se nevyjadřuji k obecným politickým problémům. Tímto článkem činím výjimku, z které nehodlám v budoucnosti učinit pravidlo. 

Jsem si vědom, že opozice má mimo jiné v „popisu práce“ kritiku činnosti vlády. Její postavení je pohodové: nenese za nic odpovědnost  a ve srovnání s vládními politiky pracovní nasazení jejích představitelů je podstatně nižší. Opoziční politici žijí v bublině svých skupinových zájmů, a někdy jim uniká, jak jde život mimo její hranice.  V pohodlí poslaneckých lavic mají dost času na to, aby na činnosti vlády našli aspoň vši, pokud se jim právě nepodaří odhalit závažné chyby. Kdyby to nedělali, nemohli by sami věřit ve svou nenahraditelnost. 

Běžná kritická vystoupení mě nepopouzejí, některá mě pobaví  a s některými se ztotožňuji. Pouze se dosti často pozastavuji nad mírou nevkusu útoků na vládu a zejména osobně na Andreje Babiše, který na rozdíl od představitelů opozice nese na svých bedrech odpovědnost za stovky rozhodnutí a denně vydává neuvěřitelné množství energie. (Byl bych vděčný opozičním politikům za vysvětlení, kde bere čas a energii na ovládání Agrofertu, tedy uplatnění střetu zájmů.) Soudím, že slušnost by si vyžádala aspoň trochu ohledů na jeho pracovní nasazení.  Ovšem slušnost je v našem současném politickém životě neznámý pojem. 

Tím netvrdím, že se vláda a jmenovitě Andrej Babiš nedopouštějí chyb a jsem si vědom choulostivosti jeho trojjediného postavení předsedy hnutí ANO, předsedy vlády a obviněného.

 Opozice by měla být kritičtější sama k sobě. Ráda se staví do postavení jediného spolehlivého ochránce životů covidových pacientů. Avšak zběsilé útoky na vládu a její aparát  pouze ztěžují řízení a výkon protipandemických opatření. Pod záminkou, že vláda nezvládla epidemii a je účelné znemožnit jí další škodlivé působení, se vymýšlí různé akce, jejichž prospěšnost nelze předem zaručit, zato zcela jistě spolehlivě naruší řízení proticovidových opatření. Účel je jasný: přitáhnout pozornost voličů k opozičním stranám a znemožnit vládním stranám profitovat bezprostředně před volbami ze slábnutí pandemie. Představa opozice, že její zásahy po svržení Babišovy vlády by odvrátily národní katastrofu, je směšná. Nad umírajícími covidovými pacienty se najednou přestává plakat, protože je důležitější podněcování voličů proti vládě a přitahování jejich pozornosti k opozičním stranám. Proti voličským preferencím jsou počty covidových pacientů zanedbatelné veličiny.

 Někteří opoziční politici brzdí střečkování svých kolegů upozorněním, že výsledkem opatření proti vládě Andreje Babiše by mohlo být nežádoucí posílení mocenského postavení prezidenta republiky. Ale ve vztahu k postavení nejvyššího státního zástupce tak opatrní nejsou.

 Dožadují se vehementně, aby vláda přenechala nové vládě právo a povinnost jmenovat nového nejvyššího státního zástupce. Nezastřeně tím projevují chuť dosadit do úřadu někoho, kdo jim bude názorově blízký. Ve věci politické neutrality státního zastupitelství tak káží vodu, ale pijí víno. Neuvědomují si, že do voleb přece jen zbývá pár měsíců a nová vláda bude mít po nástupu jiné starosti, než obsazení uvolněného místa, takže Nejvyšší státní zastupitelství by v případě prosazení jejich přání  po dlouhou dobu řídil Zemanův  dosavadní první náměstek Igor Stříž. Nevadí jim to, ačkoli se jedná o bývalého člena KSČ a horlivého vojenského prokurátora, který mimo jiné posílal před soud Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívkuRudá smrtOlomouce“. Více podrobností  lze nalézt na internetu v článcích z r.2012. 

Igora Stříže povolal na Nejvyšší státní zastupitelství Pavel Zeman, který současně rehabilitoval několik rudých prokurátorů, sesazených z řídích funkcí Renatou Veseckou. Vysvětlil mi, že se mu s těmito lidmi dobře pracuje.

 Jsem dlouhodobě kritický vůči Marii Benešové, ale v tomto případě sdílím její názor, že je na místě obsadit funkci nejvyššího státního zástupce co nejdříve, a to nejen kvůli zkrácení doby ovládání Nejvyššího státního zastupitelství Igorem Střížem, ale hlavně proto, že spravování tohoto důležitého úřadu dočasným správcem by mělo špatný vliv na jeho výkonnost. 

Osobně se nedomnívám, že Marie Benešová bude nemravně vstřícná politickému ovlivňování výběru vhodného kandidáta. Spíše bych se obával vlivu jejího sklonu k animozitám a osobním náklonnostem. Proslýchá se, že Igor Stříž patří k jejím oblíbencům.  Bez ohledu na to vše by opozice měla upustit od odporu proti pokud možno rychlému obsazení uvolněného místa, ale současně by měla  napřít své úsilí na zajištění průhledného postupu při výběru Zemanova nástupce, a to samozřejmě ve výběrovém řízení.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 15. května 2021

ZEMAN, NEVTÍPIL, ČAPÍ HNÍZDO

Nepředvídaná resignace Pavla Zemana na funkci nejvyššího státního zástupce vyvolala zasloužený poprask. V jejím stínu zůstala zpráva o odchodu do civilu k 31.květnu Pavla Nevtípila, vyšetřovatele kauzy „Čapí hnízdo“. Pozoruhodná je časová souvislost: vyšetřovatel předvolal obviněné Janu Mayerovou a Andreje Babiše k seznámení se spisem na dny 24. a 25. května 2021 a podle zpráv z veřejných zdrojů má v úmyslu znova navrhnout podání obžaloby na oba. Není ovšem zdaleka jisté, zda to do 31. května stihne. Vyhodnocení spisu tak nejspíš zůstane na jeho nástupci. Není zatím známo, jak by na nový návrh na podání obžaloby reagoval dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch. Pokud by opět rozhodl o zastavení trestního stíhání, mohl by znova přijít ke slovu nejvyšší státní zástupce. Také v tomto případě by při troše štěstí už nemusel rozhodovat Pavel Zeman, ale jeho nástupce. K dokonalosti hry schází odchod Jaroslava Šarocha ze státního zastupitelství, jemuž ale zatím nic nenasvědčuje.

V každém případě současný odchod Pavla Zemana a Pavla Nevtípila působí dojmem, že oba si v kauze Čapí hnízdo myjí ruce. Nechtějí mít nic společného se zneužíváním trestního řízení v předvolebním boji, s kterým je třeba počítat jak při zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové, tak v případě podání obžaloby. Nepůjdou-li před soud, opoziční křiklouni budou řvát o korupčním ovlivnění orgánů činných v trestním řízení, budou-li obžalovaní, opozice bude štvát národ proti hnutí, v jehož čele stojí obžalovaný politik. Opozice se určitě nevzdá naděje, že zneužítím orgánů činných v trestním řízení se jí podaří dostat z politiky Andreje Babiše, což by se jí ve férovém politickém zápolení nepodařilo. Nemusí to ale vyjít: příklad Aleny Vitáskové dokazuje, že i strašlivý psychický tlak soudního řízení trestního lze ustát a Andrej Babiš si s ní v odolnosti určitě nezadá.

Zemanovo vysvětlení, že jej k odchodu donutily tlaky ze strany ministryně Marie Benešové, zní na pozadí souvislostí s kauzou Čapí hnízdo nevěrohodně. Kdyby si na projevy nelásky Marie Benešové stěžovala Lenka Bradáčová, znělo by to jinak. Ta ale tlakům neustupuje a otevřeně a věcně polemizuje, zatímco Pavel Zeman zůstává u obecných tvrzení.  Nechci ovšem tvrdit, že mezi ním a paní ministryní vládla selanka. Narazil na ni již v dobách, kdy se snažil spustit zásadní  reformu státního zastupitelství prosazením nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová byla vždy odpůrkyní jeho vize řízení státního zastupitelství bez zemských mezičlánků vrchních státních zastupitelství a nastolení jednotného výkonu trestního řízení na celém území  státu. Uplatňovala svůj odpor jako poslankyně a později jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny pečlivě připravený návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem. Neshody v tomto ohledu trvají i ve vztahu k malé novele, kterou chtěla paní ministryně předložit, ale nemohla se dohodnout s Pavlem Zemanem kvůli jeho snění o nekontrolovatelném státním zastupitelství s postavením možná až nad úrovní generální prokuratury, podřízeném přímo pánubohu. Považuji za její chybu, že střet nepřenesla na půdu Poslanecké sněmovny a nevybojovala jej jako politička. Podle neověřených kuloárových pověstí jí v tom ale měl zabránit Andrej Babiš. Na rozdíl od občasných výpadů proti  Lence Bradáčové spory o novelu zákona ale nikdy nehyzdily projevy osobního záští.

Teprve v poslední době se Pavel Zeman mohl cítit ohrožen paní ministryní, když dvakrát po sobě oznámila záměr podat proti němu kárnou žalobu. Poprvé to bylo kvůli jeho jednání ve prospěch majetkových  zájmů jeho známého, kvůli nimž opakovaně navštívil ze své iniciativy v soukromém bytě soudce Jana Czernina. Ale zdá se, že tato hrozba vyšuměla bez následků. Podruhé to bylo kvůli jeho veřejnému vystupování ke „kauze Vrbětice“. V tomto případě paní ministryni otevřeně „umravnil“ předseda vlády, takže o skutečném ohrožení nemůže být řeči. Jako laik a současně častý kritik prostořeké ministryně v obou případech soudím, že její nespokojenost s chováním Pavla Zemana byla oprávněná. Ale nedovedla  své záměry do konce a ostatně není vůbec jisté, že by  kárný soud žalobě vyhověl. S případným návrhem na odvolání Pavla Zemana z funkce  by s největší pravděpodobností neuspěla a symbolické snížení platu by jistě přežil. Nemyslím, že její tlak byl tak silný, aby se kvůli němu musel nejvyšší státní zástupce vrhnout resignací do nejistoty, když patrně nemá zajištěnou rovnocennou ústupovou pozici.  

V souhrnu si myslím, že jeho odchodem z funkce po deseti letech působení národ neutrpí nenahraditelnou ztrátu. Spíše bych řekl, že průběh jeho působení ve funkci je důkazem o nadměrnosti desetiletého funkčního období, s nímž počítá připravená novela zákona o státním zastupitelství. Na jeho vývoji lze dokumentovat pravdivost zákonitostí, stanovených psychologií  práce.

Do úřadu jej s požehnáním  „kmotra“ Romana Jurečka přivedl capo di tutti capi justiční mafie Jiří Pospíšil. Z počátku působil jako vizionář a hybatel kladných změn v chování soustavy. Vedle toho ale současně rehabilitoval předlistopadové prokurátory, působící na Nejvyšším státním zastupitelství a sesazené z funkcí Renatou Veseckou a navíc si k nim přibral předlistopadového prokurátora Igora Stříže, který posílal do kriminálu Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívku „rudá smrt z Olomouce“. Přesto se ale přičinil o vzestup společenského respektu státního zastupitelství. Během působení ministrů z ODS Jiřího Pospíšila a Pavla Blažka i během mandátu nestraničky Daniely Kovářové mohl usilovat o reformu státního zastupitelství, podmíněnou přijetím nového zákona. Pak se mu ale nepřímo vymstila účast na zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase z 13. června 2013: v nových politických poměrech již podporu pro své záměry nenašel. Narazil hned u ministryně Heleny Válkové. S ní  by se asi nakonec domluvil, ale její ukvapené odvolání uzavřelo cestu k dohodě. Podpora myšlenky na prosazení nového zákona, kterou projevil ministr Robert Pelikán, šla jiným směrem. Směřovala k podstatnému oslabení postavení nejvyššího státního zástupce a nakonec skončila stažením návrhu ze Sněmovny. Úměrně nedostatku politické podpory novátorských kroků v jeho činnosti ubylo. Od zablokování cesty k reformě státního zastupitelství již Pavel Zeman na mne působil jako údržbář soustavy. Podle mých laických poznatků trpěl svým podřízeným a olomouckým státním zástupcům lecjaké neřádstvo. Převážně je ale vina na politicích, jež úroveň činnosti státního zastupitelství buď vůbec nezajímá, nebo přímo nestojí o zvýšení jeho účinnosti: napříč politickým spektrem pro jeho reformní úsilí nenašli pochopení, toleranci k pokleskům podřízených mu odpouštěli.

Systematické zkoumání by zasluhovala jeho činnost jako předkladatele dovolání v neprospěch pravomocně zproštěných obžalovaných, z nichž některá zavání prosazováním politického zadání (mám na mysli dovolání v neprospěch Víta Bárty a Aleny Vitáskové).

Jeho významným činem bylo vrácení kauzy Čapí hnízdo k došetření.  Nemám  dostatek informací na to, abych mohl přemýšlet o zralosti spisu k potvrzení zprošťujícího rozhodnutí nebo k vydání pokynu k podání obžaloby. Vrácení ale mělo nezpochybnitelný účinek: umožnilo pokračování podrývání postavení předsedy vlády a jeho zneklidňování po další dva roky. Zneužívání orgánů činných v trestním řízení k vyvolávání neklidu, napětí a nesnášenlivosti na politické scéně, je v mezinárodním měřítku švejkolandská specialita.

Bez ohledu na výše uvedené výhrady Pavel Zeman není člověk k zahození. Stát by jej měl využít na jiné vhodné pozici. Neměl by skončit v advokacii jako jeho předchůdkyně či jeho bývalý náměstek Stanislav Mečl, byť by byl svým pánem a jistě by se mu dobře vedlo.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pondělí 10. května 2021

PENÍZE NESMRDÍ, KORUPCE KVETE

Navazuji na článek kolegy- člena spolku Chamurappi Oldřich Heina „Peníze nesmrdí (pecunia non olet)“, který vyšel před pár dny na několika serverech a je „zaparkovaný“ na  spolkovém webu . Autor v něm uvedl pojem „svaz známých“ jako nástroje k uplatnění korupčních vlivů. Kdo se dlouhodobě zajímá o dění v trestním řízení, pravděpodobně mi přisvědčí, že jím zmiňovaná uskupení občas vznikají. Někdy o nich lidé mluví jako o „místních mafiích“.

Někdy se jedná o ustálené, dlouhodobě působící struktury, jindy vznikají účelově, dočasně, nabaleny na trestní případy, jejichž účastníci mají prostředky, použitelné k ovlivnění vykonavatelů spravedlnosti. Mohou působit jak k odvrácení ohrožení trestním řízením, tak k jeho prosazení. K jejich uvedení do pohybu nejsou vždy nezbytné peníze nebo jiné statky, ale může to být i ctižádost nebo prostá škodolibost. Příkladem budiž vyvolání trestního řízení pro údajné křivé svědectví proti nemohoucí osmdesátníci, jež slouží pouze k potýrání rodiny věřitele,  ale přesto vedené s plnou vervou.

Ve „svazech známých“ se spolčují lidé z různých pozic: např. policista je propojený přes manželku se státním zastupitelstvím, státní zastupitelství přes rodinné svazky zase s vyšším patrem policejních struktur. Policie se může propojit s místní složkou GIBS přes bývalé policisty, kteří do ní přešli. K dokonalosti slouží propojení s insolvenčním správcem, exekutory a vykonavatelem dražeb. Báječně se „svazu známých“ daří, když se „u piva“ podaří do něj vlákat soudce. Ti všichni se navíc propojují všelijak křížově. Když se na takové uskupení napojí mocný místní „kmotr“ pomocí bývalého policisty, kterému po odchodu od sboru zajistil teplé místo, snadno ovlivní běh trestního řízení. Může se pak dít ledacos, například obžalovaný se po letech sice domůže zprošťujícího rozsudku, ale mezitím již dohodnutý zájemce koupil jeho majetek v dražbě „za hubičku“.

Stavět se „svazu známých“ do cesty je téměř beznadějné. Občánek podá státnímu zastupitelství podnět k vykonání dohledu nad policií, ale vyřízení se ujme manželka kamaráda napadeného vyšetřovatele a postup policie „posvětí“. Občánek podá trestní oznámení příslušné služebně GIBS, ale do té mezitím přešel policista, na kterého si stěžuje a ten pak  vyšetřuje sám sebe. Občánek chodí v bludném kruhu, opakovaně si stěžuje, nakonec se dočká vyrozumění, že na další obsahově shodné podněty už nedostane odpověď.

V zoufalosti jej napadne poslat stížnost „věrchušce“. Často se stane, že odpověď dlouho nepřichází a opakování podání na tom nic nemění. Je-li příliš dotěrný, nakonec dostane vyrozumění od stížností napadeného útvaru, že v jeho podáních se nevyskytovalo upozornění, že požaduje odpověď, proto úřad mlčel. Ale v zájmu dobré správy mu napadený úřada přece jen blahosklonně sdělí, že jeho stížnost byla bezdůvodná. Občánek teprve pak pochopí, že je zavedeným zvykem, že stížnosti se posílají napadeným útvarům k vyjádření. Sám na sobě nikdo chybu nevidí, takže „nahoru“ putuje vysvětlení, že stížnost byla bezpředmětná a stěžovatel se ničeho nedomůže. V tomto ohledu zaslouží zvláštní uznání postup centrály NCOZ, která trestní oznámení, směřující mimo jiné proti soudcům, podezřelým z nadržování sprostým zločincům, postoupila postiženému soudu, snad aby si podezřelí mohli v klidu připravit obhajobu.

Když občánek pochopí, že marně válčí proti „svazu známých“, bláhově ho napadne, že hradby souručenství korupčníků by mohl prorazit pouze zásah zvenčí, a to z nejvyššího patra. Vydá se tam. Kdysi, asi tak před deseti a více lety, by možná  skutečně dosáhl požadovaného setkání a něco by vyřídil, nebo by velký šéf aspoň předstíral porozumění. Od té doby se rozbujelo papalášství, jež činí některé vysoké šéfy nedostupnými. Mají své kerbery, kteří k nim občanskou chátru nepustí. Papaláši mají přece svých starostí dost i bez občanských prudičů. Je třeba je chránit před přetěžováním a ušetřit je „jobovek“, kterými by se museli zabývat. Nejlépe opevněný je ředitel BIS, jemuž  ani nelze poslat žádost o setkání cestou datových schránek. Jakýsi vnitřní útvar BIS sice zprávu přijme, ale  pak poučí odesílatele, že na vyřizování takových žádostí má BIS zvláštní útvar, jejž je třeba oslovit způsobem, popsaným na internetových stránkách BIS. Na základě zkušeností s policií, státním zastupitelstvím a GIBS bych čekal, že obsluha datové schránky doručí dopis vnitřní cestou příslušnému útvaru. To by ale asi bylo svou  jednoduchostí zpravodajců nedůstojné.

Případy korupcí ovlivněných řízení patrně není mnoho. Ale vyskytují se a jsou překážkou vedení férového procesu. Působí obrovské škody hmotné i morální. Přivádějí do vězení nevinné lidi a naopak umožňují darebákům únik před spravedlností. Pokud se postiženým nepodaří získat pomoc mimo obvod působnosti „svazu známých“, spravedlnosti se nedočkají. V jejich neprospěch účinkují ustanovení právních předpisů o místní a věcné příslušnosti, jejichž prolomení je neobyčejně obtížné. Navzdory téměř  beznadějné situaci je na místě nevzdávat se a bojovat až do posledního náboje. Cum spiro spero.

 

 

 

 

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

středa 5. května 2021

PODPOROVAL JSEM OBHAJOBU ZLOČINCE

V zahajovací den prvního třídenního květnového bloku hlavního líčení ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně se účastníci určitě nenudili. Dověděli se, že se nedostaví předvolaný svědek Jan Vaculík, jehož příběh vzbudil pozornost během výslechů z poslední doby. Důvod: zmizel, je nezvěstný. Dodávám ale, že již 5. května přinesly sdělovací prostředky zprávu, že pohřešovaný se našel a je v pořádku. Pak proběhlo jednání s jedním ze složitelů stopadesátimilionové kauce za propuštění obž. Shahrama Zadeha na svobodu, který se opakovaně dožaduje vrácení svého dílu. Kauce totiž nesplnila účel. Státní zástupce Jiří Kadlec nechal pana obžalovaného znova zatknout hned po jejím složení přímo na dvoře věznice s úmyslem poslat jej do předběžné vazby. Když soud uvalení vazby odmítl, policie a státní zastupitelství si našly další důvod na uvalení vazby o půl roku později a z té se již pan obviněný nedostal. Rozhořčení poskytovatele kauce je pochopitelné, nicméně soudce Aleš Novotný žádost o vrácení odmítl. Obž. Shahram Zadeh bude pravděpodobně odsouzen a kauce nejspíš propadne ve prospěch státu jako část náhrady škody. Navíc  při jednání o dohodě o vině  a trestu ji sám nabízí jako „bolestné“ za uložení nižšího trestu. Soudce se podivil, že tak samozřejmě nakládá s cizími penězi. Jeho námitka, že členy rodiny nepovažuje za cizí lidi, se ovšem týká jen malé části kauce.

Složitelé kauce mají být na riziko svého rozhodnutí soudcem upozorněni. Je možné, že po formálně právní stránce je smutný osud kauce v pořádku a stížnosti složitelů tedy neopodstatněné. Avšak z laického pohledu postup pronásledovatelů obž. Shahrama Zadeha v této věci se mi jeví jako odporný. Zvlášť když je známo, že soudce Aleš Novotný a státní zástupce Jiří Kadlec jednali ve shodě, takže od počátku bylo jasné, že svoboda Shahrama Zadeha bude ohrožena.

Nejdůležitějším překvapením dne ale bylo sepsání dohody o vině a trestu mezi obž. Shahramem Zadehem a státním zástupcem. Pan obžalovaný pak předstoupil před soud a pustil se do přednesu úplného doznání viny v souladu s obžalobou. Je to zásadní obrat proti dřívější velmi houževnaté obhajobě, uplatňované od samého začátku trestního řízení a provázené hněvivými projevy nedůvěry k soudci Aleši Novotnému a orgánům činným v trestním řízení jako celku. Je otázkou, co pana obžalovaného přimělo ke změně postoje. V každém  případě, kdo se doznává ke spáchání závažného trestného činu, má nárok na označení zločinec, bez ohledu na to, že doznání možná není myšleno úplně upřímně, či že je projevem skepse, nedůvěry ve spravedlnost zdejšího soudu nebo i kalkulace, směřující k „zastropování“ trestu. Po jeho vystoupení ve dnech 3.-5.května nemůže být o jeho nevině řeči.

Překvapivost účinku úplného doznání viny je nesmazatelná a dojem z ní by nezahladilo ani neschválení dohody soudem, jež není vyloučeno.

Pan obžalovaný mluvil většinou česky, ač jinak dává přednost angličtině a čeština mu zřejmě působila potíže. Pro protokolující úřednicí bude sepsání protokolu náročné. Na rozdíl od velké části jeho dřívějších ústních vystoupení tentokrát se obešel bez přestřelek se soudcem  či bez útoků na žalobce. Pro charakteristiku jeho chování k soudci  mi jako přiléhavé připadá slovo „pokora“.

Popisoval historii navázání obchodních vztahů s obžalovanými manažery“dvojhvězdí“, tedy společností P.P.S. a Ecoll Invest, dále setkání s israelským obchodníkem Yashirem Ronenem Nadavem, se spolupracujícím svědkem-spolupachatelem Petrem Pfeiferem a obžalovaným č.2 Danielem Rudzanem. Obsáhle vysvětlil svůj podíl na provádění obchodů „dvojhvězdí“ P.P.S. a Ecoll Invest. Podle jeho výkladu „dvojhvězdí“ byla prakticky jedna firma. Jejím řídícím centrem byla úzká  skupina zasvěcených: Daniel Rudzan a Petr Pfeifer řídili obchod, jejich partnerky Eliška  Coufalová a Milena Pfeiferová jim asistovaly. Obž. Shahram Zadeh se k nim přiřadil jako investor, obstaravatel speciálních finančních převodů a poradce. Těchto pět lidí vědělo o nezákonnosti obchodů, kterou před zaměstnanci utajovali. Vedle  nich stál právník obž. Petr Dokládal a ekonom obž. Petr Moštěk, kteří dělali svou práci a o nezákonných obchodech možná časem mohli nabýt tušení, ale nic určitého nevěděli.

Ve vyprávění šel někdy Shahram Zadeh do podrobností, často povzbuzován otázkami předsedy senátu. Například popsal vývoj techniky komunikace uvniř „dvojhvězdí“, přičemž nezanedbal výklad o šifrovaných telefonech, používaných druzích a jejich rozdělení mezi vedoucí pracovníky. Ale také na sebe prozradil, že nerozumí ekonomickým pravidlům obchodování s pohonnými hmotami, takže v této souvislosti pronášel nesmysly.

Velké úsilí věnoval usvědčování obž. Daniela Rudzana a spolupracujícího svědka-spolupachatele Petra Pfeifera jako hlavních nositelů zla. Je pozoruhodné, že dokonce přešel přes pomyslné hranice obsahu obžaloby vysvětlením rozhodující úlohy Daniela Rudzana při prodeji společnosti Ecoll Invest její titulární majitelkou obž. Eliškou Coufalovou. Zajímavost vybočení spočívá v tom, že  v době ovládání společnosti novými majiteli došlo k závažné trestné činnosti, kvůli které čelí  obž. Shahram Zadeh dalšímu obvinění. Předmětnou trestnou činnost ale nepopsal, jsa si zjevně vědom závazku mlčenlivosti. Ve vyjádřeních k spoluobžalovaným Petru Dokládalovi a Petru Moštěkovi se ale nesnažil škodit, spíše vyviňoval. K ostatním, „nižším“ spoluobžalovaným uvedl, že je nezná a je  pravda, že  tito obžalovaní se k němu neznají. Mnoho prostoru vyhradil informačnímu balastu, který je pro posouzení jeho viny nepoužitelný.

Během posledního půldne bloku jej pak podrobili doplňujícímu výslechu předseda senátu,  státní zástupci, někteří obhájci a spoluobžalovaní. Výslechy a po nich následující vyjádření obž. Petra Dokládala, Daniela Rudzana a zejména Petra Moštěka údernost jeho výkladu poněkud oslabily.

Toto trestní řízení napadlo Krajskému soudu v Brně v r.2015. Předcházelo mu vazebně vedené přípravné řízení. Hlavní líčení se  po určitou dobu souběžně prolínalo s  řízením proti obž. Shahramu Zadehovi v jiné věci. Všechna jeho řízení jsem od počátku sledoval a provázel komentáři. Jako člen spolku Šalamoun a později jako předseda Chamurappi z.s. jsem připravoval texty nabídek společenské záruky v různých fázích řízení. Později mi pan obžalovaný projevil nedůvěru, což mě přimělo zhruba před rokem ukončit podporu jeho obhajoby. Pokračuji ale dále ve sledování procesu, protože je zajímavý netoliko kvůli osobě Shahrama Zadeha. Pochybnosti o férovosti procesu se týkají i některých dalších obžalovaných a zaslouží si pozornost veřejnosti . Chci se dočkat aspoň prvostupňového rozsudku.

Vedlejším účinkem překvapivého rozhodnutí obž. Shahrama Zadeha pro mne jako pro autora jsou ironické (nikoli nepřátelské) poznámky některých obhájců, upozorňujících, že jsem po celou dobu v článcích obhajoval zločince. Nepopírám, že pana obžalovaného vnímám jako charismatickou osobnost se zdravým smyslem pro humor a vybraným společenským vystupováním, vždy s radostným postojem k životu. Jistě je to i proto, že jsem s ním nikdy nejednal v konfliktní situaci, takže jsem jej nepoznal z jeho horší stránky. Nepůsobil příznivě jen na mne, ale i na další lidi z mého okruhu.

Autoři štiplavých poznámek se ale usvědčují z nepozornosti při čtení mých článků, protože k otázce viny jsem se vždy vyjadřoval rezervovaně. Měl jsem sice pochybnosti, ale nevyloučil jsem pro sebe možnost, že obsáhlý, nepřehlédnutelný spisový materiál může obsahovat poznatky, které mi unikly. K pochybnostem mě vedl především nekorektní postup policie a státního zastupitelství v předsoudní fázi řízení. Usvědčovali jej pouze Petr Pfeifer a Martin Valentovič, dvě krajně nedůvěryhodné osoby, odměňované netečností policie a státního zastupitelství k jejich vlastní trestné činnosti. Kromě toho jsem neviděl, že by pan obžalovaný měl ze součinnosti s „dvojhvězdím“jiné příjmy než úroky z půjčky.

Posléze mě pohoršilo přijetí kauce, o které přijímající soudce zcela jistě věděl, že panu obžalovanému svobodu nezajistí. Pozdější uvalení útěkové a předstižné vazby jsem považoval za nadbytečné týrání, protože pro obž. Shahrama Zadeha je Česká republika jedinou bezpečnou zemí, na útěk nemůže pomýšlet. Nemohl jsem souhlasit s použitím spolupracovníků policie k jeho usvědčování v jiné kauze. 

Prostě ve způsobu nakládání s obž. Shahramem Zadehem našimi orgány vidím více neobvyklých problematických úkazů než je zdrávo. Jsem ale hluboce přesvědčen, že i sprostý zločinec má právo na férový proces, zvlášť, když dosud  nebyl pravomocně odsouzen. Nerespektování této zásady vede k odsuzování nevinných  lidí, což zpochybňuje nárok České republiky na zařazení mezi právní státy.  Výskyt mylných rozsudků  českých soudů a vědomí posmrtné rehabilitace stovek nevinně odsouzených k smrti v USA mě v tomto názoru utvrzují.

Z výše uvedeného důvodu nelituji, že jsem v této kauze obž. Shahrama Zadeha vystupoval proti nekorektnímu nakládání  s ním, byť jeho překvapivé doznání je pro mne zklamáním.Nemohu se ale zbavit dojmu, že by se státní zástupce při obhajobě obžaloby řádně zapotil a možná neuspěl, kdyby obž. Shahram Zadeh sám na sebe nežaloval.  Důkazní situace byla v jeho případu nejasná.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz