ÚSTAVNÍ SOUD KE KAUZE SHAHRAMA ZADEHA

Dne 4. května 2018 vyhlásil Ústavní soud ústavní nález z 24. dubna 2018 k ústavní stížnosti obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, která je od r.2014  v pořadí již sedmá, vztahující se k uvalení vazby na něj. Ústavní soud ji zčásti zamítl, zčásti odmítl. Jeho rozhodnutí nevyvolalo senzaci, novinářské zprávy o jednání byly vesměs věcné. Novináři ale nevěnovali pozornost upozornění soudkyně zpravodajky  Kateřiny Šimáčkové, že soud se nezabýval důvody trestního stíhání stěžovatele ba ani věcnými důvody vazebního rozhodnutí, neboť stížnost se týkala pouze procesních záležitostí. To je informace velmi důležitá pro občany, kteří nemají zájem zabývat se právními zákruty rozhodnutí, nicméně zprávě přizpůsobují své postoje ke kauze a obžalovanému.

Nevyhovění ústavní stížnosti není důvodem ke škodolibosti: vyhovění by nejspíš nemělo za následek okamžité propuštění na svobodu.

Důležitá je také skutečnost, že ústavní nález je „rozhodnutím o minulé válce“, neboť ústavní stížnost se týká soudních rozhodnutí z 27. září  a 19. října r.2017. Od té doby šel vývoj dál, napadená rozhodnutí již převrstvila nová a týrání pana obžalovaného a jeho rodiny nesmyslnou vazbou nerušeně pokračuje. Jen argumenty k jeho odůvodnění jsou stále ubožejší a upadly až k použití nestydaté lži senátu Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a dítěte v U.S.A., kam by prý mohl za nimi uprchnout.

Při poslechu vyhlášení ústavního nálezu a četbě jeho písemného vyhotovení jsem si jako laik vybavil známý vtip o dvou právnících s třemi právními názory a výrok, jenž jsem kdysi slyšel z úst nejmenovaného soudce Nejvyššího soudu ČR „komu chceme, tomu pomůžeme…“. Při vší úctě k Ústavnímu soudu si myslím, že jeho rozhodnutí k některým bodům stížnosti není jediné možné.

Bez výhrady lze přijmout výrok, že stížnostní soud nemohl současně s prodloužením vazby rozhodnout o vrácení kauce 150 milionů Kč: je logické, že o tom by mohl rozhodnout pouze senát, který počátkem r. 2016 kauci přijal. Oceňuji při tom, že soudkyně zpravodajka připustila, že držení  kauce soudem a pokračující věznění pana obžalovaného je zásahem do majetkových práv složitelů kauce, proti němuž by se mohli sice bránit, avšak přiměřeným postupem. Dovedu si ovšem živě představit, že po vrácení kauce a po propuštění pana obžalovaného z vazby Městským soudem v Brně by někoho zcela jistě napadlo, že ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně mu hrozí vysoký trest, pojistka kaucí odpadla a proto: šup s ním znova za mříže.

Formálně správné je na první pohled odmítnutí argumentace stěžovatele o překročení povolené tříleté hranice trvání vazby, ke kterému došel sečtením pobytu ve vazbě Krajského soudu v Brně a té současné. Ústavní soud namítá, že nelze sčítat doby pobytu ve vazbě ve dvou rozdílných řízeních. V daném případě jde ale o procesy navzájem těsně propojené. Vždyť pana obžalovaného vzali po několika měsících svobody znova do vazby, protože si obstarával důkazy, jimiž se údajně chtěl hájit (ale nakonec nehájil) ve „velké daňové kauze“. Pokud by Ústavní soud „splynutí“ obou kauz uznal a na argument stěžovatele přistoupil, bylo by to jistě neobvyklé, ale nepochybně humánní. Pro pana obžalovaného a jeho rodinu je strašlivá souhrnná délka  vazby tíživá a okolnost, že ji čerpá ve dvou dávkách, jejich utrpení nezmírňuje. Ovšem trestní řád pojem humánního rozhodování nezná a v zkostnatělém myšlení strážců spravedlnosti se nevyskytuje.

Zato mě přímo pobuřuje tvrzení, že doba sepsání a  doručení písemného vyhotovení rozhodnutí se nezapočítává do doby trvání celého cyklu vazebního rozhodnutí. Soud takto odmítl námitku trvání vazebního řízení na obou stupních po dobu 85 dní, což zhruba dvojnásobně převyšuje hranici 6 týdnů, stanovenou Evropským soudem pro lidská práva. Podle Ústavního soudu ale ve skutečnosti řízení trvalo přibližně jen měsíc a půl, neboť čekání na sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do ní nepatří, takže lhůta dle ESLP byla zachována. Stěžovatel prý měl možnost informovat se o rozhodnutí stížnostního senátu telefonicky nebo návštěvou soudu. Jenže pro vyhodnocení odůvodnění rozhodnutí a stanovení dalšího postupu obhajoby je nezbytné mít v ruce písemné vyhotovení. Kusá telefonická informace je nedostatečná. Doba sepsání a doručování písemného rozhodnutí je pro vazebně stíhaného mrtvým časem. Ostatně i lhůty pro podání případného mimořádného opravného prostředku se nepočítají od data samotného rozhodnutí, ale až od jeho doručení.

Ústavní soud přitakal krácení ústavně chráněného práva stěžovatele na dvoustupňové řízení, když schválil rozhodnutí stížnostního senátu nerozhodnout o stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, protože podáním obžaloby ztratil oprávnění do vazebního řízení zasahovat. Ústavní právo stěžovatele tak prý nedoznalo újmy. Známe ale jiná rozhodnutí, podle nichž za zmíněné situace má rozhodnutí o stížnosti přejít na senát, příslušný pro hodnocení opravných prostředků, uplatněných v průběhu hlavního líčení. Dva právníci mají tři názory, komu chceme, pomůžeme…

Stěžovatel také namítal, že v rozhodnutí vazebního soudu scházel výrok o jeho ponechání ve vazbě a měl být proto propuštěn na svobodu. Ústavní soud k tomu uvedl, že výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě je i nadále pravidlem, ale slovní ekvilibristikou nakonec dospěl k popření svého vyjádření tvrzením, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Ze srovnání plyne, že vždy platí především to, co škodí obviněnému.

Ústavní soud dále odmítl stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nevypořádaly se přiměřeně s jeho výhradami a nezvážily přiměřenost délky trvání vazby s přihlédnutím k slábnutí důkazů. Ústavní soud si umyl ruce upozorněním, že není součástí soustavy trestního soudnictví, nicméně nakonec uznal, že obecné soudy v tomto případě měly právo opakovat ve svých rozhodnutích dřívější argumentaci, pokud důkazní situace nedoznala výrazných změn. V tom je ale jádro pudla: již v době vydání napadených rozhodnutí důkazní situace, na které stojí obžaloba, začala dostávat trhliny. Ovšem soud, který je nechce vidět, je nevidí a Ústavní soud s radostí jeho zaslepenost posvětí, neboť věcnými námitkami stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů se s pocitem ulehčení raději nezabývá, neb nemusí, protože není součástí trestního soudnictví a da capo al fine jako v té písničce o psovi, který jitrničku sežral v kuchyni maličkou.

Tento ústavní nález nemůže současnou situaci pana obžalovaného ovlivnit, neboť obecné soudy  později opět rozhodly o jeho ponechání ve vazbě. Dnes je pro něj důležité, že došlo k podstatnému vývoji důkazní situace, což by mělo ovlivnit rozhodnutí soudu při blížícím  se novém přezkoumání vazebních důvodů. Není ovšem vyloučeno, že bez ohledu na to důsledný stěžovatel napadne ústavní nález stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který již jednu jeho stížnost přijal k projednání.

.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 11

Pokračování hlavního líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. u senátu  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka ve dnech 2. a 3. května 2018  bylo zasvěceno přehrávání odposlechů a čtení listinných důkazů. Je to dění nepříliš zábavné, které účastníci částečně přežívají souběžným využitím času k jiným činnostem: k psaní na notebooku, šeptanými rozhovory se sousedy, podřimováním nebo i flirtováním.

Na začátku jednání z obžalovaných byli přítomni pouze SAZ a „právník Ondra“- Ondřej Kučera. SAZ ale požádal o povolení neúčasti a následujícího dne se již  nezúčastnil ani jeho spoluobžalovaný a také houf advokátů se zmenšil. Nicméně SAZ před návratem do cely pronesl prohlášení, v němž si trpce stěžoval na příkoří, jichž se mu ze strany soudu dostává.

Nezapomněl soudci Kabelíkovi, že nedbal jeho bolestí, když jej nutil k účasti na hlavním líčení prostřednictvím videokonference. Považuje to za ponižující zacházení. Vyčetl mu změny pravidel v průběhu řízení a nedbalé procesní nakládání s jeho námitkou a zejména hrubý zásah do soukromí zveřejněním obsahu paměti jeho iPadu a mobilního telefonu. Postěžoval si na nedotknutelnost chybujících státních zástupců a soudců. Připomenul překročení časového omezení koluzní vazby a narušení   soukromí jeho manželky kázeňsky potrestaným žalobcem Michalem Galátem. Rozhořčil se i nad podlostí stížnostního senátu, který nezbytnost zachování útěkové vazby obhajoval nízkou lží o pobytu jeho manželky s dítětem v U.SA., když soudu je jistě známo, že manželka se synem jej pravidelně navštěvují ve vazbě. Dovolával se mezinárodní Úmluvy proti mučení. Některé výtky se senátu Michala Kabelíka vůbec netýkají, což ale nesnižuje bolestivost bezpráví, jehož se na SAZ dopouští účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců.

Předseda senátu se vyjádřil ke stížnosti na  zneužití obsahu paměti iPadu a telefonu právním výkladem, při němž si pomohl srovnáním fotografie malého dítěte a psa na jednu hodnotovou úroveň. Nepřímo z něj vyplývá, že se vlastně vůbec nic nestalo, že práva obžalovaného lze libovolně narušovat, pokud to lze formálně právně odůvodnit. Podobně se kdysi vyjadřovaly různé orgány státního zastupitelství k výhradám k zneužití zdravotní dokumentace manželky SAZ. Tento obžalovaný je v očích justice podčlověk a padá to  také na jeho blízké.

Přehrávání prostorových odposlechů nebylo vždy jen nudné, ale místy naopak vzrušující. Odposlech musí být předem připraven, což předpokládá znalost předem  místa a času, kde se sledovaná událost odehraje. Z toho, co jsme slyšeli, je zřejmé, že při nejmenším část aktivit údajného zločinného uskupení probíhala pod přímou kontrolou policie, pokud je dokonce policie přímo neřídila. Nejvýrazněji se to projevuje na případu obžalovaného policisty Jana Šebka: uvolil se přijmout trestní oznámení svědka Doležala. Musel by ho přijmout, i kdyby jej předem neuvedl kamarád. Doležalovu akci policie kontrolovala pořizováním zvukového záznamu. Čili policie předem věděla, že dojde k sepsání křivého trestního oznámení svědkem Doležalem a nechala tomu volný průběh. Jana Šebka prakticky obětovala svému záměru vytvořit zločinecké uskupení. Policista  pak zažil dramatické zatčení komandem zakuklenců, spojené s prohlídkou jeho kanceláře. Byl propuštěn ze služby u Policie České republiky a dostal se „jako slepý k houslím“ mezi spoluobžalované SAZ. Předkladatel falešného trestního oznámení je na svobodě jako svědek obžaloby. Peníze, které dostal od SAZ za křivou službu, skončily ve státní pokladně. A  SAZ má nést trestní odpovědnost za svědkovo jednání, jež proběhlo se souhlasem a pod kontrolou policie. Přemýšlím, co by na tyto postupy vyšetřování  a vytváření zločineckého uskupení řekl zesnulý ústavní soudce Vojtěch Cepl, jehož senát kdysi vydal  ústavní nález, zakazující používání policejní provokace jako nástroje dokazování.

V odposleších telefonických rozhovorů zazněl jen jednou hlas SAZ: jednalo se o velmi dlouhý rozhovor  s Johnem Bokem, v němž se předseda spolku Šalamoun vyjadřoval nelichotivě k posedlosti soudce Aleše Novotného lustrovat veřejnost v soudní síni. Současně komentoval i  mé články o této „velké daňové kauze SAZ“. Zmíněný soudce bohužel nebyl přítomen a patrně se ani k záznamům nedostane, neboť nejsou součástí důkazů „jeho“ kauzy. Ale i kdyby záznam slyšel, sotva by to ovlivnilo jeho chování.

Moralita na závěr, vyvozená z naslouchání odposlechům telefonických rozhovorů: odposlouchávání se stalo takřka národním sportem. Každý by si měl uvědomovat, že i jeho hovory by se mohly stát předmětem zájmu a mohly by pak zaznít v soudní síni. Slovník nekontrolovaného slovního projevu může být šokující pro posluchače, kteří s překvapením zjišťují, že na pohled slušný a sympatický obžalovaný se vyjadřuje „jako dlaždič“, což by od něho nečekali.

Jednání  bude pokračovat ve dnech 7. a 8. června 2018.