úterý 15. prosince 2020

BEZTRESTNOST JUSTIČNÍHO ZLOČINU

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí.

Materiální pravda nehraje při  vyhodnocování nepohodlných podnětů  a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci.

Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené.

Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ´) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „ s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy,  že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009-2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze.

Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože  nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení  z řízení pro podjatost.

Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci dne 31. prosince 2010. V té době ani  jedna z nich   netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká.

S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše.

Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu  Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech.

Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem r.2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal.

Ale Michaela Schneidrová musela v květnu r. 2018 nastoupit do věznice ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Vyprostil ji dne 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi,v němž pak musela  žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec.

Dnes je tedy napevno dáno, že 7-8 letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla.

Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13.března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020.

Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě  a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu.

Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce.

Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního  státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni.  Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství.

Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo.

Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti.

Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní  zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj  zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované  podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky.

Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou  nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 3. prosince 2020

COVID SE RADUJE, ÚSTAVA PLÁČE

Televizní vystoupení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, v němž vyjádřil nevoli nad protiústavností uzavření hranic v rámci protipandemických opatření vlády, vzbudilo značnou pozornost médií. Pavel Rychetský jím nepřímo vznesl nárok na politiky a vysoké státní úředníky, aby každé své rozhodnutí poměřovali s Ústavou. Jistě jde o oprávněný požadavek. Praxe ale ukazuje, že právní povědomí nositelů státní moci není tak vysoké, aby jej plnili, když v panice, kterou sami a společně s médii vyvolávají, činí zoufalá technická a organizační opatření k zastavení epidemie. 

Pokud dochází k zásahům moci výkonné do ústavních práv občanů, je to špatně a omluvu snahou o ochranu zdraví obyvatelstva lze přijmout jen s výhradami. Ale nepřístojností se v tomto případě dopouštějí  lidé, kteří se právem neživí. Praxe však ukazuje, že ani příslušníci právnických profesí nejsou proti účinkům paniky zcela imunní.

Na zcela jednoznačné nedbání ústavních principů pod tlakem protipandemických opatření lze narazit i u soudů, ač soudci by měli dbát ústavnosti svého jednání za jakýchkoli okolností s vědomím, že ani v nouzovém stavu rozhodnutí moci výkonné Ústavu neruší.

Názorným příkladem budiž příběh, jenž se nedávno udál u jednoho okresního soudu. Při zahájení veřejného zasedání vstoupili do malé soudní síně dva holohlaví, sportovně odění muži a usadili se na jediné lavici pro veřejnost. Samosoudce se na ně zadíval a začal se vyptávat, co je do soudní síně přivádí, co chtějí svou přítomností získat. Sdělení, že odsouzený, jehož se řízení týká, je jejich kamarád, jeho nevlídnost neotupilo. Začal připomínat vládní nařízení o povinnosti zachovávat odstupy 2 m a projevil obavy, že po příchodu eskorty  nebude možné je zachovat. Zapomněl při tom, že jeden z příslušníků eskorty bude sedět vedle odsouzeného, aniž by zachovával odstup a pouze jeden usedne mezi veřejnost. Nevůle z jejich přítomnosti z něj přímo čišela. Návštěvníci nakonec pochopili, zeptali se, zda tedy mají vypadnout a po souhlasném přikývnutí pana soudce opustili jednací síň. Nepřeli se. Obávali se, že obhajobou práva na účast na veřejném jednání by soudce popudili a poškodili tak kamarádův zájem. Čekali pak na chodbě před soudní síní zhruba tři hodiny, aby se dověděli, jak soud rozhodl ve věci jejich kamaráda.

Veřejnost soudního líčení je zajištěna ústavou. Soudce nevyužil zákonné možnosti k vyloučení veřejnosti, ke kterému by ostatně v tomto případě nenašel důvod. Připravil tedy návštěvníky o možnost využít své ústavní právo. Ale nejen to: soudce jako úředník státu smí činit jen to, co mu zákon ukládá či alespoň dovoluje. Zákon o soudech a soudcích neumožňuje soudci lustrovat veřejnost. Pouze trestní právo ukládá povinnost zabezpečit, aby v soudní síni neseděla osoba, která v dalším průběhu jednání může být v postavení svědka. V tomto konkrétním případě se ale o takovou situaci nejednalo, takže soudce způsobem jednání s návštěvníky jednoznačně překročil svou pravomoc. Jistě ho kvůli tomu svědomí netrápí, protože stejně jako značná část soudců si myslí, že cokoli v soudní síni činí, je v pořádku. Jsou přece nezávislí, a to na zákonu i na dobrých mravech. A nějaká ústavní práva občanů ? Kdo by se jimi zabýval? 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

úterý 1. prosince 2020

ZVRAT V KAUZE ZADEH

 V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí to i pro „velkou daňovou kauzu“ Krajského soudu v Brně, řešenou senátem Aleše Novotného od r. 2015, v které je dle obžaloby hlavní postavou obž.Shahram Zadeh, Iránec s českým státním občanstvím. 

Díky covidu naděje na ukončení procesu ještě v r. 2020 vzala za své. Listopadové pokusy o obnovu projednávání věci byly díky různým náhodám rozpačité. Přece jen došlo na konec seznamování s listinnými důkazy. Dalším přiblížením k zahájení závěrečných řečí mělo být souhrnné vyjádření Shahrama Zadeha k důkazům. Opět ale na ně nedošlo, a to z důvodu, který nikdo nečekal. 

Předseda senátu v rámci úvodní části jednání poskytl obžalovaným a jejich obhájcům obsáhlý výklad o legislativních změnách, které vstoupily v platnost 10.října 2020 a mimo jiné rozšiřily možnosti využití instiutu dohody o vině a trestu. Výjimečně bylo v soudní síni osm ze čtrnácti obžalovaných. 

Pak podle plánu přistoupil k řečništi obž. Shahram Zadeh. A došlo k překvapení: místo aby se pustil do vyjádření k důkazům, projevil zájem  o vyjednání dohody o vině a trestu. Požádal senát o vytvoření prostoru pro jednání. Protože souhlasil státní zástupce, předseda senátu opět jednání odročil.

Hledání dohody mezi obžalovaným a státním zástupcem bude v tomto případě jedním z prvních pokusů po novelizaci. Případnou dohodu by ovšem musel schválit soud. Pokud by se strany dohodly, určitě by došlo k zjednodušení závěru hlavního líčení.

Nejsem si ale jist, že tento pokus bude úspěšný. Ods. Shahram Zadeh se vyjádřil, že učiní plné doznání v rozsahu toho, čeho se skutečně dopustil, nikoli v rozsahu, vymezeném obžalobou. Pokud neztratil zdravý rozum, určitě se nepřizná, že založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu. Není jisté, že žalobcova sklizeň bude tak výnosná, aby se mu dohoda vyplatila. Ale v každém případě to bude zajímavý a užitečný pokus

Z ostatních obžalovaných neprojevil nikdo zájem pustit se touto cestou. Právě proto je ale zajímavé rozhodnutí obž. Shahrama Zadeha, který se dosud  jevil jako tvrdý obránce své neviny. Čekal bych, že bude do poslední chvíle bojovat o zprošťující rozsudek.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz