COVID SE RADUJE, ÚSTAVA PLÁČE

Televizní vystoupení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, v němž vyjádřil nevoli nad protiústavností uzavření hranic v rámci protipandemických opatření vlády, vzbudilo značnou pozornost médií. Pavel Rychetský jím nepřímo vznesl nárok na politiky a vysoké státní úředníky, aby každé své rozhodnutí poměřovali s Ústavou. Jistě jde o oprávněný požadavek. Praxe ale ukazuje, že právní povědomí nositelů státní moci není tak vysoké, aby jej plnili, když v panice, kterou sami a společně s médii vyvolávají, činí zoufalá technická a organizační opatření k zastavení epidemie. 

Pokud dochází k zásahům moci výkonné do ústavních práv občanů, je to špatně a omluvu snahou o ochranu zdraví obyvatelstva lze přijmout jen s výhradami. Ale nepřístojností se v tomto případě dopouštějí  lidé, kteří se právem neživí. Praxe však ukazuje, že ani příslušníci právnických profesí nejsou proti účinkům paniky zcela imunní.

Na zcela jednoznačné nedbání ústavních principů pod tlakem protipandemických opatření lze narazit i u soudů, ač soudci by měli dbát ústavnosti svého jednání za jakýchkoli okolností s vědomím, že ani v nouzovém stavu rozhodnutí moci výkonné Ústavu neruší.

Názorným příkladem budiž příběh, jenž se nedávno udál u jednoho okresního soudu. Při zahájení veřejného zasedání vstoupili do malé soudní síně dva holohlaví, sportovně odění muži a usadili se na jediné lavici pro veřejnost. Samosoudce se na ně zadíval a začal se vyptávat, co je do soudní síně přivádí, co chtějí svou přítomností získat. Sdělení, že odsouzený, jehož se řízení týká, je jejich kamarád, jeho nevlídnost neotupilo. Začal připomínat vládní nařízení o povinnosti zachovávat odstupy 2 m a projevil obavy, že po příchodu eskorty  nebude možné je zachovat. Zapomněl při tom, že jeden z příslušníků eskorty bude sedět vedle odsouzeného, aniž by zachovával odstup a pouze jeden usedne mezi veřejnost. Nevůle z jejich přítomnosti z něj přímo čišela. Návštěvníci nakonec pochopili, zeptali se, zda tedy mají vypadnout a po souhlasném přikývnutí pana soudce opustili jednací síň. Nepřeli se. Obávali se, že obhajobou práva na účast na veřejném jednání by soudce popudili a poškodili tak kamarádův zájem. Čekali pak na chodbě před soudní síní zhruba tři hodiny, aby se dověděli, jak soud rozhodl ve věci jejich kamaráda.

Veřejnost soudního líčení je zajištěna ústavou. Soudce nevyužil zákonné možnosti k vyloučení veřejnosti, ke kterému by ostatně v tomto případě nenašel důvod. Připravil tedy návštěvníky o možnost využít své ústavní právo. Ale nejen to: soudce jako úředník státu smí činit jen to, co mu zákon ukládá či alespoň dovoluje. Zákon o soudech a soudcích neumožňuje soudci lustrovat veřejnost. Pouze trestní právo ukládá povinnost zabezpečit, aby v soudní síni neseděla osoba, která v dalším průběhu jednání může být v postavení svědka. V tomto konkrétním případě se ale o takovou situaci nejednalo, takže soudce způsobem jednání s návštěvníky jednoznačně překročil svou pravomoc. Jistě ho kvůli tomu svědomí netrápí, protože stejně jako značná část soudců si myslí, že cokoli v soudní síni činí, je v pořádku. Jsou přece nezávislí, a to na zákonu i na dobrých mravech. A nějaká ústavní práva občanů ? Kdo by se jimi zabýval? 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz