Soudcovská nezávislost patří
k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího
veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát
v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a
požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní
správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení
příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich
odolnosti proti úplatkům a jiným
zvýhodněním. Je to smutné.
Soudcovská nezávislost přichází ale
na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud
vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného
prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému
projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení
má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby
se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně
soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská
nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná
rozhodnutí jednotlivců.
Nastávají ale situace, v kterých
konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy
se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak
na místě otázka, zda měl na odpor právo.
Vzpomínám si na markantní příklad
takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro
Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi.
Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval
za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou
imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání
odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah
do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový,
tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém
případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného
vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl
podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl
to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání
státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce
neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo
absolutní.
Reakce předsedy senátu Jana Šotta
byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto
jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo
takřka on-line na televizních
obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obž. Víta Bártu a stranu
Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit
s upřením vítězství.
Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný
vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se
setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské
pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ
jsem sledoval od r.2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval
pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku
Chamurappi z.s. jsou stále stopy mého
působení, na webu navíc anonymizované
kopie důležitých rozhodnutí.
Novotní byli obviněni z vydírání
svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které
při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“
dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak
identifikovala jen tři podezřelé. Soudce
Radomír Koudela zřejmě ve vinu
obžalovaných hned na počátku uvěřil a do
posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva
odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl
ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem
absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli
zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek
stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na 7 a
4 roky.
U vyhlášení rozsudku jsem byl sám.
Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu
jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda
senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel
tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí 4 roky odnětí
svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest 3 roky
s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního
rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“.
Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud
v Olomouci dne 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí
senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace
nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se
závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém
složení senátu. Rozhodnutí odvolacího
soudu jsem komentoval článkem „Kdo se má bát
božích mlýnů“ ze 14. ledna 2022.
Krajský soud Brno ponechal případ
nadále předsedovi senátu Radomíru Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na
projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením
přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž resignoval kvůli součinnosti s pachateli
závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny
senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného
předsedy senátu.
Hlavní jednání k novému
projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující
rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval
článkem „Kdo se nemusí bát
božích mlýnů ?“ z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného
článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo
do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při
ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne
se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát
k tomu nedošlo.
Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve
výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný
skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně
uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil
si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí
obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec
žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na
závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním
odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro
odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce
obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním
líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl,
proti rozsudku se odvolal.
Zde se vynořila otázka nezávislosti
soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Radomír Koudela s rozhodnutím
odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla
jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč
odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro
odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak
najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně
zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si
rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti.
Ponechání případu v rukou předsedy
senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení
řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li
měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání,
které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání
prvostupňového soudce na rozhodnutí
odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i
soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího
soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát
vážně.
Obžalovaní Novotní čekali na konec
pronásledování od října r. 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce
budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za
který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti.
Mají ale aspoň velkou naději, že
odvolací soud ve střetu s žalobcem obhájí
své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch
obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“,
kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a
nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim
dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte.
Až do dalšího rozhodnutí odvolacího
soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na
pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech,
které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním
řízení k největší možné píli.
==========================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky
pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele
OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz