O MILOSTECH PREZIDENTA REPUBLIKY

Pravomoc prezidenta republiky udělovat milost je obrovský dar. Prezident jím nabyl možnost mírnit křivdy, rozdávat štěstí. Prezidentská milost je nesystémové opatření, které otvírá prostor pro uplatnění odpuštění a soucitu, pro které v trestním řízení není místo. 

Veřejnost při hodnocení prezidentů si mimo jiné všímá rozdílnosti způsobu, jímž jednotlivé hlavy státu svou pravomoc využívaly. 

Prezident republiky Petr Pavel, stejně jako před ním bývalý prezident Václav Klaus, se rozhodl nevyužít možnost, danou trestním řádem, a  přijmout podíl ministerstva spravedlnosti na vyřizování  žádostí o milost. Zatížil sebe a svou kancelář rozsáhlou agendou. Úroveň jejího zvládnutí ovlivní stopu, kterou v tomto ohledu za sebou zanechá, až mu vyprší mandát. 

V těchto dnech Petr Pavel překvapil veřejnost udělením prvních čtyř milostí. Jeho předchůdcům se stávalo, že některá rozhodnutí o udělení milosti veřejnost přijala s nevolí. Myslím, že v případě těchto jeho milostí to nehrozí. Ve všech zmíněných případech došlo k zmírnění dopadů trestního práva do života odsouzených a jejich blízkých, s nímž  lze souhlasit. 

Rozhodnutí zbavit se vlivu ministerských úředníků na rozhodování o milostech staví prezidenta republiky do příznivého světla. Otázky ale může vyvolat skutečnost, že od začátku roku dorazilo na Hrad 700 žádostí, ale prezident uspokojil jen čtyři žadatele. Spolek Chamurappi, jehož jsem představitelem, o milost nežádal. Nejsem tedy mezi stovkami zklamaných žadatelů, kteří by rádi znali odpověď na otázky: proč jen čtyři milosti, a proč padlo prezidentovo oko právě na ně? Jakým způsobem se provádí vyhodnocování žádostí a kdo konkrétně se jím zabývá? Budou následovat další milosti? Je naděje, že se dostane i na některé další, o nichž prezident dosud nerozhodl? 

Všechny otázky lze odbýt odpovědí, že prezident není ve svém rozhodování omezen žádnými pravidly, není povinen rozhodnutí zveřejnit a dokonce je  odůvodnit. Kdyby si „hodil korunou“ a rozhodl, rozhodnutí by bylo platné. Takto ale určitě žádný prezident nepostupoval. 

Václav Klaus na začátku prezidentské dráhy prohlásil, že „milostí bude jako šafránu“. Agendě vyřizování žádostí se věnoval  osobně velmi pilně, některé příběhy žadatelů ho trápily. K pomoci si přibral široký aktiv spolupracovníků, kteří pečlivě zkoumali žádosti a s nimi související spisy. Bylo to nesmírně pracné, ale přístup se vyplatil. Sporné případy se v řadě jeho rozhodnutí vyskytly jen výjimečně a nejsou zvlášť závažné. Většinu z nich na základě osobních poznatků za sporné nepovažuji.  Osobně mě mrzí, že přece jen Václav Klaus mohl být o něco štědřejší (amnestie můj názor nemění, je to jiná záležitost než individuální milosti). 

Prezident Petr Pavel si s problémem vyhodnocování žádostí a vyhledávání vhodných kauz pro udělení milostí jistě poradí, bude-li se agendou dále zabývat.  Výběr prvních čtyř případů je zdařilý. Nemění na tom nic ani skutečnost, že se mi do rukou náhodně dostala dvě vyrozumění o zamítnutí žádosti o milost, která na mne působí dojmem povrchnosti posuzování případů. Ale každý začátek je těžký a díky zkušenostem s úředníky kanceláře prezidenta Miloše Zemana jsem zvyklý na horší věci. 

Dodávám, že jsem generála Petra Pavla prezidentem nevolil. Ale „komu čest, tomu čest“. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ROZPAKY KÁRNÉHO ŽALOBCE PAVLA BLAŽKA

Případ dívky, kterou opakovaně znásilňoval otčím a dostal za to podmínku, vyvolal nevoli veřejnosti a následně odpovídající mediální hluk. Protože „hlas lidu je hlas boží“ případ nemohl uniknout pozornosti ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jenž dostal příležitost uplatnit dvě své výsadní osobní pravomoci, a to předkladatele stížnosti pro porušení zákona a universálního kárného žalobce (jsou to nepřenosné pravomoci osobní, nikoli pravomoci ministerstva jako úřadu). 

O způsobu, jak s pravomocemi v tomto případě nakládá, podal přehlednou zprávu dne 18.července 2024 server Česká justice skvělým článkem Petra Dimuna (zde). Autor informuje, že ministr Pavel Blažek napadl problematické rozhodnutí Krajského soudu Brno stížností pro porušení zákona, které  Nejvyšší soud ČR z větší části vyhověl. 

Podání stížnosti pro porušení zákona bylo v tomto případě na místě. Do značné míry jde ale o alibistický čin: stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má pouze akademický význam. Vynese chybujícímu soudu odbornou kritiku a poučení, ale jeho pochybný rozsudek zůstává v platnosti. 

Ministr spravedlnosti vyhoví jen zlomku podaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, ačkoli nejméně velká část odmítnutých je velmi dobře odůvodněna. I když je ministr výsadním nositelem pravomoci, někdy se o podaných podnětech ani nedoví. Otázka, proč vyhověl právě v tomto případě, je na místě. Skutečný význam pro poškozenou bude mít až rozhodnutí Ústavního soudu, k němuž se obrátila. Jde zřejmě o mimořádně závažnou věc, protože rozhodovat bude plénum Ústavního soudu. Ministrův čin pak upadne v zapomenutí. 

Článek dále uvádí, jak se k prohřešku soudců Krajského soudu Brno staví předsedové soudů, kteří mají kárnou pravomoc nad provinilci: žádný z nich se k podání kárné žaloby nechystá. Česká justice tak potvrzuje má tvrzení v některých z posledních článků o nedostatečnosti systému vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců ze vadná rozhodnutí, za která stát platí obětem odškodné. U předsedů soudů se projevuje silný sklon uplatnit při posuzování prohřešků podřízených stavovskou solidaritu a snaha trvat na zásadě, že po soudcích nemá být kárně vymáhána odpovědnost za vadná rozhodnutí. Nepřijímají názor, že Nejvyšší soud ČR usvědčil provinilce, že k vadnému rozhodnutí dospěli porušením zákona, a proto si zasluhují kárné stíhání. 

Jako laik soudím, že udržitelnost téze o neodpovědnosti soudců za vadná rozhodnutí není paušální. Jsou případy, v nichž lze připustit, že se soudci prostě zmýlili, něco nesprávně pochopili, a v tom případě by kárné stíhání bylo nespravedlivé. Vyskytují se ale kauzy, v nichž rozhodnutí v neprospěch obžalovaného je prostým projevem svévole. V takovém případě by se soudci měli dostat před kárný senát bez váhání kárných žalobců. Praxe ale ukazuje, že i v takových případech se mohou provinilci spolehnout na benevolenci kárných žalobců. Jako příklad uvádím mnou nedávno zmiňovaný případ bývalého místopředsedy Krajského soudu Brno Aleše Flídra: nepovolil obnovu procesu mladíkům, kteří  se jí dožadovali, když se k jejich „zločinu“ přiznal skutečný pachatel. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že tím porušil zákon v neprospěch odsouzených. Ale žádný z oslovených kárných žalobců jej před kárný soud neposlal (zde). K obnově procesu nakonec proti jeho vůli došlo a odsouzení po pětiletém trápení dosáhli pravomocného  zproštění obžaloby. 

Ministr – kárný žalobce Pavel Blažek se nad kauzou vznáší jako duch nad vodami a s rozhodnutím váhá. Chce si nejdříve nechat vysvětlit předsedou Krajského soudu Brno, proč nechce poslat před kárný soud přímo podřízené soudce, a teprve pak se rozhodne, jak se má k případu postavit. Podezírám ho, že by mu nevadilo, kdyby kterýkoli jiný z příslušných kárných žalobců žalobu podal a vzal mu tak horké jablko z ruky.  Kární žalobci ale nejsou navzájem vázáni svými názory, takže Pavel Blažek má samozřejmě právo rozhodnout bez ohledu na to, co si myslí předseda krajského soudu. Má k disposici personál, který může použít k obstarání informací, jež potřebuje pro své rozhodnutí. Nepotřebuje výsledky šetření, jež asi nechal provést předseda krajského soudu.  Určitě  nepotřebuje opřít se o názor kteréhokoli jiného kárného žalobce jako o invalidní hůl. Přesto se neodvažuje jít se svým názorem na veřejnost. Jako soukromá osoba to považuji za chybu. 

Pavel Blažek má ovšem zatím čas: promlčecí lhůta kárného provinění je tříletá. Máme slušnou naději, že Ústavní soud rozhodne ve věci dříve. Zvrátí-li rozsudek Krajského soudu Brno, podá důkaz, že justiční soustava je způsobilá napravovat omyly a chuť horlivců na skalpy provinilců ochabne. 

Jako laik neznalý spisu soudím, že k podání kárné žaloby není důvod, i když také považuji rozsudek za podivný: soudci jsou omylní stejně jako my, kteří „z chodníku“ sledujeme jejich konání. Trestat za omyl by bylo nesmyslné. Můj soukromý názor ovšem neznamená, že ministrovo váhání je na místě, neboť je nositelem pravomoci, kterou má vykonávat. 

Při čtení článku jsem se zamyslel, jak na něj bude reagovat poslanec Jakub Michálek, pokud si jej přečte. V nedávné minulosti se mimo jiné vyznamenal dvěma výzvami k resignaci Pavla Blažka kvůli nesmyslům. Nenabudí jej k dalšímu útoku Dimunův článek, který ale k tomuto cíli vědomě určitě nesměřuje ? Mohl bych mu dokonce poskytnout určité podklady k posílení jeho případného rozhořčení, ale v zásadě si myslím, že jako poslanec vládní strany by si měl nechat zajít chuť, protože vůbec není jisté, že by Pavla Blažka v případě jeho resignace vystřídal nástupce aspoň srovnatelné kvality. Kvalitní uchazeči o post ministra spravedlnosti jsou nedostatkové zboží. To je ovšem bída současnosti. Až se vrátí do Strakovky Andrej Babiš, situace se nezlepší. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

STÁT BUDE PLATIT DÁL ODŠKODNÉ

Sdílím nespokojenost veřejnosti s pokračujícím zvyšováním výdajů státu na odškodnění obětí nesprávně vedených úředních postupů převážně v resortu spravedlnosti. Námětem jsem se zabýval již dříve, např. v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ z 10.června t.r. (zde). Okolnosti mě přivádějí k pokračování.

Jsem přesvědčen, že k poškozování občanů a nutnosti je odškodňovat bude docházet stále dál, dokud stát nepřijme opatření k vyvozování osobní odpovědnosti původců škod. Zmínil jsem již dříve, že při současném nastavení pravidel je téměř nemožné vymáhat po škůdcích regresní spoluúčast na odškodňování. Náprava stavu není možná bez změny legislativy. Ale za závažnější považují „měkký“ přístup kárných žalobců k původcům škod.

Soustavu kárných žalobců vymezuje speciální zákon. Je hierarchická, ale ponechává předkladatelům podnětů ke kárnému řízení volbu kárného žalobce. Pravomoc kárného žalobce je osobní a nepřenosná. Dochází ale ke snahám vyhnout se plnění povinností kárného žalobce např. postoupením podnětu žalobci nižšího stupně. Ba setkal jsem se i s tím, že předseda soudu se jako kárný žalobce pokusil přenést nepříjemnou agendu „úkolováním“ kárného žalobce- ministra spravedlnosti.

Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci jako kární žalobci jsou často alergičtí na kárné podněty, přicházející z prostředí občanské společnosti. Snaží se své podřízené před nimi chránit: soudci a státní zástupci přece nikdy nechybují.

Za neutěšený stav nesou část odpovědnosti ministři spravedlnosti, kteří postupně vykonávali funkci od Listopadu 1989, a to jednak z titulu politické odpovědnosti za trpění nepravostí ve svěřeném resortu, ale také jako universální kární žalobci vůči všem kárně odpovědným činitelům resortu.  Stává se často, že se snaží pravomoc nevyužívat, někdy možná z obav, že soudcovská lobby by je za podání kárné žaloby napadala kvůli domnělému zásahu do nezávislosti justice.

Protože ryba smrdí od hlavy, je přístup ministra k výkonu jeho osobní kárné pravomoci důležitý, při nejmenším jako vzor pro nižší kárné žalobce. Jako laik soudím, že ministři spravedlnosti by měli pravomoc kárného žalobce využívat častěji a důrazněji, aby kompenzovali bezbřehé „dobráctví“ kárných  žalobců z řad soudců či vedoucích státních zástupců.

Ze zkušeností s vyřizováním podnětů ke kárnému řízení, zaslaných do vlastních rukou kárného žalobce – ministra Pavla Blažka jsem nabyl dojem, že pravomoc kárného žalobce nevykonává ministr, ale úředníci, nejčastěji referent Jan Valenta, zaštítěný ředitelkou odboru dohledu a kárné agendy Kateřinou Skalkovou. Jejich odpověď na kárný podnět začíná notoricky klauzulí „Ministerstvo spravedlnosti obdrželo Vaše podání ze dne …, označené jako „Podnět k zahájení kárného řízení“. Ignorují skutečnost, že podnět byl určen do vlastních rukou ministrovi-kárnému žalobci, přičemž ministerstvo nemá  vlastní kárnou pravomoc.

Neodvolávají se na pověření ministrem k vyřízení podání nebo aspoň k předání vzkazu o jeho rozhodnutí. Sdělují vlastní rozhodnutí, k čemuž je zákon nezmocňuje. Na základě určité konkrétní zkušenosti se navíc obávám, že ministr se o podaném kárném podnětu ani nedověděl a o způsobu, jakým jej úředníci vyřídili, nic neví.

V současném případě pro jeho případnou orientaci uvádím, že dopis z 15.7.2024 nese č.j. MSP-440/2024-ODKADOH/6.

Různí občané zasílají ministrovi spravedlnosti do vlastních rukou stovky dopisů s různými návrhy, žádostmi či stížnostmi. Není fyzicky možné, aby je osobně četl. Práci místo něj musí odvést úřednický aparát. Ale ve věcech výlučné osobní pravomoci ministra je úplné „povolení otěží“ do rukou úředníků nežádoucí. Zvyšování objemu odškodnění dosáhlo nebezpečné hranice. Situace je kritická a ministr nesmí opominout žádný prostředek, jímž by mohlo dojít k zastavení nebezpečného tendru. Změna přístupu ke kárné pravomoci ministra by mohla být prospěšná.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TRAPNÉ UKLOUZNUTÍ POČESTNÉHO POLICISTY

Mladý člověk, který vstupuje do služby u policejního sboru, si obvykle přináší nějaké představy o dobrodružstvích, která prožije, záměr sloužit bezpečnosti státu do roztrhání těla a ctižádost vypracovat se do postavení se zajímavou prací a společenským oceněním. Z desetitisícové masy se pak mohou vynořit vynikající jedinci, kteří ční nad svým okolím a požívají obecnou úctu. Jejich výkony zasluhují veřejné uznání, protože práce policisty je obtížná, často nepříjemná, nebezpečná a většinou finančně podhodnocená.

Výstup k vynikajícímu postavení není jednoduchý. Nestačí jen dokonale zvládnout policejní řemeslo, ale doporučuje se být svému okolí vzorem spořádaného rodinného života a obklopovat se výlučně společensky přijatelnými přáteli. Naproti tomu přítelíčkování s kriminálníky je tabu.

Na jednoho takového zasloužilého policistu jsem v kariéře justičního potížisty narazil. Všude o něm slyším, že dlouho slouží, a dobře slouží. Vše, co o něm vím, pochvalnému vyjádření odpovídá. Ale nakonec vyšly najevo okolnosti, které bezchybný obraz zpochybňují.

Kdysi zapomněl dbát na ostražitost vůči společensky nepřijatelným živlům. Náhodou se seznámil s velmi inteligentním, charismatickým zločincem, který právě nebyl ve vězení. Spřátelil se s ním a dokonce zneužil svého postavení, aby mu poskytl službu, kterou  určitě poskytnout neměl. Když si pak uvědomil, co provedl, chvíli měl starosti. Pak si ale uvědomil, že jeho kamarád zločinec nikdy nespolupracoval s policií a usoudil, že mu nic nehrozí.

Uběhlo pár klidných let. Počestný policista stále dobře sloužil a sklízel pochvaly. Jenže pak znenadání udeřil blesk. Z hlubin minulosti se vynořil kamarád zločinec a v rozporu s tradicí začal „práskat“. Úřady, k nimž se „práskání“ doneslo, neměly z maléru radost a zatím chodí kolem počestného policisty po špičkách. Nemohou s ním přece nakládat drsně, když dlouho slouží a dobře slouží. Přece jen ho ale „práskání“ ohrožuje.

Co teď? Počestný policista má hypoteticky možnost pokorně přiznat chybu, pomoci s nápravou následků svého pochybení a nést odpovědnost. Tím by ale zlikvidoval svou úspěšnou kariéru. Další možnost je pokusit se vylhat se ze šlamastyky. Kdo bude věřit křivému nařčení inteligentního zločince při napadení policistovy mravopočestnosti ?. Možná by měl rychle odejít od sboru, aby si aspoň zachoval nárok na výsluhu, což před ním udělali mnozí. Ale možnost, že nakonec se přece jen dostane před soud, je sice málo pravděpodobná, nikoli však vyloučená.

Netuším, jak květnatý  příběh počestného policisty a kamaráda zločince skončí, ale mám jistotu: kdyby se dostal do rukou bulváru, dobrá pověst počestného policisty by dostala doživotně na frak. Není co mu závidět.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OPOŽDĚNÁ SPRAVEDLNOST

Jedním z důvodů, proč jsem se pustil do napsání tohoto článku je přesvědčení, že obviněný má právo, aby příslušné orgány s ním v trestním řízení jednaly slušně a držely se ustanovení zákona, i když se nakonec podaří prokázat mu vinu a dosáhnout jeho pravomocného odsouzení. 

Druhým důvodem jsou dvě  nové zprávy, jež potvrzují správnost mých tvrzení o špatném nastavení pravidel vymáhání odpovědnosti činitelů trestního řízení za škody, způsobené státu nesprávným vedením řízení. Psal jsem o tom nedávno v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ (zde). 

Zmíněné zprávy jsou názorným příkladem pravdivosti mých úvah. Týkají se  ods. Shahrama Zadeha, jehož obhajobu jsem několik let podporoval ve dvou jeho kauzách, vedených vazebně. Nejdříve šlo o trestní řízení soudní u Krajského soudu Brno kvůli škodě ve výši 2,5 mlrd. Kč, způsobené neodvedením DPH z rozprodání pohonných hmot, dovezených ze zahraničí. Následovalo trestní stíhání u Městského soudu Brno kvůli přípravě ovlivnění svědků, jež měla spočívat v zakoupení „svědeckých“ prohlášení různých účastníků stíhaného obchodování s pohonnými hmotami. Obě kauzy společně uzavřela dohoda o vině a trestu, z které Shahram Zadeh vyšel se souhrnným trestem devíti let odnětí svobody a peněžitým trestem  17,5 milionů Kč.

K podpoře jeho obhajoby mě přivedli obhájci, kteří si stěžovali na nadměrný výskyt nepřátelských a nezákonných kroků ke škodě jejich klienta, jichž se dopouštěli jak státní zástupci a policie, tak i soudci.  S odstupem času jim dávám za pravdu: orgány činné v trestním řízení šly bezohledně k usvědčení pana obviněného  bez ohledu na etiku a zákonnost postupů. Netvrdí to pouze jeho obhájci a já s nimi. Tak již 13.září 2016 Ústavní soud v usnesení uvedl, že obž. Shahram Zadeh byl šikanován státní mocí (zde) 

Koncem února 2024 jsem se na různých serverech, např. na České justici (zde) dočetl, že Městský soud v Praze přiznal každému z manželů  Zadehových odškodnění ve výši 40 tis. Kč za zabavení mobilního telefonu a iPadu a stažení dat z nich do spisu. Při jednání před soudem se za bezpráví omluvilo ministerstvo spravedlnosti. Tato zpráva byla pro mne jako pozorovatele procesu velkým překvapením. Skutek se stal již v r.2018 a ze zprávy nevyplývá jeho hrůznost. Na paměťových kartách zabavených elektronických zařízení se nacházely nejen údaje o záměrech pana obžalovaného při obhajobě a o jeho komunikaci s obhájci, ale také soubor fotografií z rodinného života. Soudce Michal Kabelík je nechal stáhnout na nosiče dat, jež rozdal všem účastníkům řízení. Byl to neomalený zásah nejen do práva na obhajobu, ale i do nejhlubšího soukromí rodiny Zadehovy. Podal jsem tehdy kvůli tomu podnět ke kárnému řízení s předsedou senátu Michalem Kabelíkem a jeho projednání jsem se urputně domáhal. Nebyl jsem sám: kárný návrh podala také Česká advokátní komora. Z oslovených kárných žalobců ale žádný neprojevil mravní pohoršení a neposlal pana soudce před kárný senát. 

A zde příběh souvisí s mým brojením proti nesprávnému nastavení pravidel vymáhání odpovědnosti státních zástupců a soudců. Skutek se stal v r. 2018 a stát jej uznal za vadný až v r.1924 mimo rámec kdysi podaných kárných podnětů. Dnes již nelze soudce poslat před kárný soud, protože došlo k promlčení jeho kárné odpovědnosti. Přirozeně po něm nemůže nikdo vymáhat regresní účast na vyplaceném odškodnění. 

Další překvapivou zprávu o věci Shahrama Zadeha jsem si přečetl 27. června 2024 na České justici (zde): Evropský soud pro lidská práva se zastal pana odsouzeného, jenž se k němu obrátil sedmi stížnostmi kvůli nepřiměřené déle vazebního stíhání. Soud uznal, že postupy, jimiž státní zástupci a soudy držely pana odsouzeného ve vazbě, byly nesprávné.  Soud přiřkl stěžovateli směšnou částku dva tisíce eur odškodnění a dvě stě eur za náklady řízení. 

Ani tato zpráva nepopisuje celou hrůznost nakládání s panem obžalovaným ve vazebním řízení. Především je třeba vzít na vědomí, že byl ve vazbě dvakrát. Z vazby v „daňové kauze“ se dostal na začátku února r.2016 po splacení rekordní kauce 150 mil. Kč, kterou složili přátelé a členové rodiny. Soudce Aleš Novotný kauci přijal, ačkoli věděl, že na dvoře čekají policisté, kteří pana obviněného hned po propuštění z vazby zadrží, dopraví do cely předběžného zařízení a vystaví jej řízení o uvalení předběžné vazby, která není časově limitovaná. Kauce se na novou vazbu v jiném řízení nevztahovala a později propadla státu. 

Pokus o uvalení předběžné vazby státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi nevyšel. Pouze vyděsil členy rodiny a přátele, kteří marně čekali  před budovou věznice. Soud jeho návrhu nevyhověl. Ústavní soud tuto akci vyhodnotil jako chybnou a jako akt šikany obžalovaného státem (zde). Vrchní státní zástupce Ivo Ištvan uznal vadnost postupu, ale kárnou žalobu na státního zástupce Jiřího Kadlece nepodal. 

Shahram Zadeh se ale dlouho na svobodě z rodinného života netěšil. Již 2. prosince 2016 do jeho bytu vpadla policie, provedla domovní prohlídku a odvedla jej do cely předběžného zadržení. Následovalo nové uvalení vazby. Z té se dostal až přechodem do výkonu trestu. Kauce 150 mil Kč jej před ní neochránila. Státní zástupce jej obvinil z přípravy na ovlivňování svědků. 

Státní zástupci i soudci se snažili udržet jej ve vazbě co možno nejdéle. V souvislosti s touto vazbou došlo k různým nepřístojnostem. Jediná, ze kterou byl státní zástupce Michal Galát potrestán kárným soudem snížením platu o 10% na dva měsíce, bylo prodloužení koluzní vazby o několik dní. Naproti tomu všichni oslovení kární žalobci uznali za nezávadné zneužití zdravotní dokumentace Zadehovy manželky Jany k jejímu  ostouzení. Taktéž návrh na kárné řízení se soudci, kteří k odůvodnění rozhodnutí v neprospěch žádosti o ukončení vazby použili nepravdivé informace o místě pobytu paní Jany Zadehové, byl neúspěšný. Stojí za zmínku, že státní zástupce se odvolal proti usnesení  soudce Michala Kabelíka o propuštění Shahrama Zadeha z vazby a u stížnostního soudu uspěl. 

Agenda spolku Chamurappi z.s. ve vztahu k této vazbě je obsáhlá: zahrnuje nabídku převzetí společenské nabídky za případně propuštěného, několik podnětů k vykonání dohledu nad činností státního zástupce, návrhy na vyvolání kárného řízení a podněty k podání stížnosti ministra pro porušení zákona. 

Má zarputilost v potírání nepřístojností soudců a státních zástupců v kauzách Shahrama Zadeha popudila bývalého místopředsedu Krajského soudu Brno Aleše Flídra natolik, že mě napadl velmi hrubým dopisem. Za jeho vyjadřování se mi pak omluvil jak ministr, tak předseda soudu. Protože ministr nepodal kárnou žalobu, předseda soudu zůstal u výtky. 

V tomto případě je vyjádření Evropského soudu pro lidská práva dokladem o vadnosti způsobu jednání českých orgánů činných v trestním řízení ve věci uvalení a prodlužování vazby na obv. Shahrama Zadeha. Názor soudu je shodný s míněním obhajoby i spolku Chamurappi. Původců jeho trápení se to ale netýká, protože jejich špatné skutky jsou již dávno promlčeny a v době, kdy kární žalobci obdrželi podněty k zahájení kárného řízení, se s nepřístojnostmi ztotožňovali.

Obě výše zmíněné zprávy nepřímo potvrzují důvodnost postupu spolku Chamurappi z.s. či mne osobně při monitorování obou kauz Shahrama Zadeha. Vytýkali jsme obecně procesní a etická pochybení, která nemají vliv na otázku viny a trestu. Pouze v kauze ovlivňování svědků jsem opakovaně jako laik projevil názor, že řízení nemělo být zahajováno, protože Shahram Zadeh pouze uplatnil právo obviněného opatřit si důkazy ve svůj prospěch a nakoupené dokumenty nikdy nepoužil a s jejich uplatněním nepočítal, neboť se přesvědčil o jejich nepoužitelnosti.

Poznatek, že po letech došlo k úřednímu uznání, že v kauzách Shahrama Zadeha došlo k pochybením, je na jedné straně potěšující, protože dokazuje, že i pravomocně odsouzený se může domoci spravedlnosti aspoň v dílčích záležitostech, je-li dostatečně houževnatý. Na druhé straně je skličující, protože až na nízký trest pro státního zástupce Michala Galáta viníci přešlapů zůstali nepotrestáni a nelze na tom nic změnit. Bohužel to není výjimka z pravidla. Tak tomu bývá i v kauzách, v nichž odškodnění dosahuje milionové výše.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.