PO SOUDU JAK PO VÝPRASKU

V úterý 14. dubna 2026 jsem se u zlínské pobočky Krajského soudu Brno zúčastnil veřejného zasedání senátu předsedy Radomíra Koudely ve věci žádosti o povolení obnovy procesu, kterou  6.ledna 2022 podali ods. Ladislav a Jan Lebánkovi a Radek Rajnoha. 

Řízení  probíhalo od počátku za zvláštních okolností. Byla to jednak dlouhá doba od podání žádosti do zahájení projednávání, daná nedostupností spisu, ale hlavně souběh průtahů v případu soudce Radomíra Koudely s konáním  soudce Pavla Dvorského, který se  snažil dostat obžalované do vězení za nesplacení peněžitého trestu. Hrozilo nebezpečí, že je k řízení o povolení obnovy procesu bude vozit eskortní služba a pak jednou v budoucnosti jim bude muset stát zaplatit velké odškodné. 

Čtenáři mých článků z poslední doby znají jména Lebánků hlavně v souvislosti s „kauzou Jesenice“, obludným příběhem brutálního vydírání a protiprávního usilování odpovědných orgánů o zajištění beztrestnosti pachatelů. O Lebáncích ode mne slyšeli i ministři spravedlnosti počínaje Pavlem Blažkem, který to poprvé zažil 23.srpna 2022, když se při našem jednání provalilo, že s nimi neoprávněně vedla jeho jménem korespondenci jeho favoritka. Udržovala je v domnění, že si jejím prostřednictvím vyměňuji názory přímo s ministrem, jenž o ničem neměl tušení. Tato „nehoda“ se neodrazila v přiměřené ministrově pozornosti této kauze (viz 3/). Dva roky pak se mnou nemluvil a poškodil i zájmy jiných chráněnců Chamurappi z.s. 

Podle pravidla, že každý dobrý skutek musí  být po zásluze potrestán, trápení žadatelů začalo vyhověním kamarádově žádosti, aby pronajali ve skladu prostor jakémusi Romanu Šulyokovi, který v něm chtěl zprovoznit strojní zařízení na výrobu cigaret, jež po zprovoznění údajně mínil prodat na Ukrajinu. Uskutečnění záměru nestihl. Nejdříve dne 21. srpna 2012 přijel odkudsi kamion se čtyřmi tunami řezaného tabáku, na jehož příjezd a přeložení zboží na vozidlo místního dopravce čekali celníci s kamerou. Dodnes neví soud ani účastníci řízení, jak se celníci o příjezdu kamionu dověděli. Dne 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů, kteří zadrželi a dopravili do cely předběžného zadržení všechny přítomné. K nim přidali bratry Lebánkovy, pro které si celníci dojeli domů. Roman Šulyok se měl v ten den sejít s Ladislavem Lebánkem za účelem projednání  termínu vyklizení skladu. Byl proto nablízku, ale celníci ho nechali odjet. 

Tím začalo trestní stíhání, které vyústilo v podání obžaloby. Obžaloby se dočkali Roman Šulyok a jeho mladší bratr Jan, Ladislav a Jan Lebánkovi a Radek Rajnoha, řemeslníci, přistižení ve skladu, místní dopravci a slovenský občan Jozef Kajaba, který měl Lebánkům obstarat tabák. 

Případ připadl předsedkyni senátu Ivetě Šperlichové, řečené „soudkyni OLO“, jejíž jméno jsem opakovaně uvedl v nelichotivých souvislostech nejen ve článcích, ale i v podaných podnětech ke kárnému řízení. V době zahájení hlavního líčení obž. Roman Šulyok vykonával trest v německém  vězení. Soudkyně „OLO“ vyloučila jeho věc do samostatného řízení,  v němž jeho trestní řízení zastavila „pro neúčelnost“. Do samostatného řízení vyloučila také věc Jana Šulyoka, usvědčeného  z prodeje padělků cigaret Marloboro, kterého ale odsoudila jen k podmíněnému trestu.  Jozefa Kajabu zprostila obžaloby, bratry Lebánkovy k nepodmíněným trestům, jejich zaměstnance Radka Rajnohu k podmínce.

Když si Roman Šulyok vyjednal  povolení k vykonání trestu v české věznici, použila ho jako svědka v neprospěch Lebánků. Jeho urážlivým výrokům o Lebáncích se povzbudivě usmívala.

Dodnes není známo, kdo byl majitelem tabáku. Zejména nebyl prokázán vlastnický vztah Lebánků. Přesto zaplatili spotřební daň, když se z protokolu o prohlídce ve skladu se zpožděním dověděli, že se v něm nacházel možná nezdaněný tabák. Povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má každý, kdo s ním přišel do styku.  Soudkyně  Šperlichová jim zaplacení daně neuznala. Odbyla je jako  pouhý projev pozdní lítosti. Odsoudila je právě za nezaplacení daně. Do skladu Lebánkové nikdy nevstoupili. Řemeslníci, kteří se pokoušeli o zprovoznění strojů, s nimi nepřicházeli do styku. Dění ve skladu řídili pouze Šulyokové.

 Ústavní soud vyloučil  soudkyni Ivetu Šperlichovou z řízení jako podjatou a její rozsudek zrušil. Nové řízení pak vedl senát předsedy Jiřího Dufka, (téhož Jiřího Dufka, jenž nedávno vyvolal rozhořčení předsedy vlády zmírněním trestu pachateli týrání psů, jehož „zprošťák“ zůstane navzdory hněvu Andreje Babiše v platnosti, pokud jej nenapadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně). Dle mého laického úsudku senát Jiřího Dufka si vedl tak, aby obhájil správnost postupů soudkyně Ivety Šperlichové. Ale aspoň nahradil nepodmíněné tresty spojením podmíněných a peněžitých trestů. Svědectví Romana Šulyoka využíval ve větším rozsahu než soudkyně Šperlichová. Zachoval zproštění Josefa Kajaby. Korunu „zlepšovatelskému“ úsilí nasadil zproštěním Jana Šulyoka, jemuž tím „přihrál“ tučné odškodnění za neoprávněné stíhání. Výsledek procesu jsem hodnotil jako vítězství „Rošťáků“(bratrů Šulyokových) nad „Slušnáky“(bratry Lebánkovými) (viz 1/). 

Opravné prostředky na napravení výsledků společného úsilí obou senátů nestačily. Obnova procesu je nyní jedinou nadějí nespravedlivě odsouzených. 

Jako laik s dlouholetou praxí sledování trestních procesů považuji tento případ za mimořádný vysokou koncentrací přehmatů justice. Náprava cestou obnovy procesu by byla optimálním postupem, ale v cestě stojí formalistická pravidla povolování obnovy procesu. Byl jsem proto od počátku v posuzování naděje na povolení obnovy tohoto procesu skeptický (viz 2/).

Soud skutečně obnovu nepovolil, ačkoli vyslechl otřesné závěrečné řeči obžalovaných Lebánků, kteří si oprávněně stěžují, že z nich, slušných lidí a řádných plátců daní, soudy vyrobily zločince  a současně přivodily jejich ožebračení. Velmi by mě zajímalo, co si myslel soudce Radomír Koudela, když závěrečným  řečem naslouchal. Ale chápu, že se musel držet pravidel, byť možná tušil, že spravedlnost nad jeho rozhodnutím zapláče. Rozhodnutí vysvětlil srozumitelně. Pouze jsem se pozastavil nad jeho vyjádřením, že oba senáty vnímaly ods. Romana Šulyoka jako nevěrohodného svědka, a proto nestavěly svá rozhodnutí na jeho výpovědích. Kdybych se jako veřejnost směl ptát, žádal bych vysvětlení , proč tedy ho jak Iveta Šperlichová, tak zvláště Jiří Dufek nechávali vozit eskortou ze vzdálené věznice, a ptali se ho i na věci, o nichž nemohl nic vědět. 

Dodávám, že osud ožebračených bratrů Lebánkových je o to horší, že ods. Roman Šulyok jim způsobil další pohromu zorganizováním jejich vydírání v penzionu U Kohouta v Jesenici (viz mnou často zmiňovaná „kauza Jesenice“) (viz 5/). Až dosud uniká potrestání osm zločinných Šulyokových spolupachatelů, kolem nichž se utvořil obranný val úředních činitelů, kteří jejich jednání sunou k promlčení, tedy usilují o jejich beztrestnost. Za Fialovy vlády jsme zjevně nežili v právním státě. Zda se to změní za vlády Andreje Babiše, odváděného od důležitých věcí střídavě výstřelky opozice a Petra Macinky, dosud nevíme. 

Bohužel jsem se vracel ze Zlína s pocitem, že ztroskotání žádosti o povolení obnovy procesu nebylo jen výsledkem formalistického myšlení předsedy senátu (zlou vůli či podjatost bych vyloučil). Myslím si, že žadatelé v argumentaci podcenili část možných argumentů. Nyní musejí pouze doufat, že jejich stížnost k Vrchnímu soudu nepřipadne opět soudkyni Martině Kouřilové, která mimo jiné měla určité mezery ve znalosti spisu (viz 4/). 

Pečlivý stížnostní senát by mohl z hromady plev nepodstatných námitek vyzobat zrno poznatků, jež nasvědčují domněnce, že trestní stíhání „Slušňáků“ bylo výsledkem intriky ods. Romana Šulyoka. Budu Lebánkům držet palce, aby stížnostní senát našel ve spisu to, co v něm vidím a vrátil věc předsedovi Radomírovi Koudelovi k novému projednání. 

Výklad doplňuji odkazy na zdroje, jejichž prostudování by laskavému čtenáři mohlo pomoci v pochopení hrůznosti osudu bratrů Lebánkových. 

Zdroje:

1/ Příběh soudkyně OLO: „Rošťáci“ jsou za vodou. https://www.jemelikzdenek.cz/2018/10/pribeh-soudkyne-olo-rostaci-jsou-za.html

2/Pokus o obnovu zlínského bizarního procesu pokračuje  https://www.jemelikzdenek.cz/2025/09/pokus-o-obnovu-zlinskeho-bizarniho.html

3/Kární žalobci  nežalují.

https://www.jemelikzdenek.cz/2022/05/karni-zalobci-nezaluji.html

4/Zahřmění u olomouckého soudu

https://www.jemelikzdenek.cz/2022/05/karni-zalobci-nezaluji.html

5/Zločinci pod záštitou státu

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/08/zlocinci-pod-zastitou-statu-6.html

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MINISTR S KYJEM

Uplynul již více než měsíc od uveřejnění mého článku „Kyj na státní zástupce“, v jehož názvu jsem si pohrál se zvukovou blízkostí slova „kyj“ a zkratky „GIJ“, kterou kdysi moudrý soudce Pavel Kučera přiřadil k názvu „Generální inspekce justice“, o jejíž založení usiloval již kdysi dávno Spolek Šalamoun vytvořením návrhu příslušného zákona. V článku (1) jsem podpořil záměr pana ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce zřídit úřad, jenž by měl vůči státním zástupcům obdobnou pravomoc jako má Generální inspekce justice vůči policii. 

Pan ministr v médiích občas připomíná, že stále neupouští od záměru zřízení takového úřadu. Jsem pamětníkem snah bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, podporovaného vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a dalšími, o vydání nového zákona o státním zastupitelství, jehož přijetím měla začít reforma státního zastupitelství. Od počátku nositelé záměru hledali podporu veřejnosti a přijímali součinnost občanských aktivistů, takže se stále něco dělo, věděli jsme, jak tvorba zákona pokračuje. Při různých příležitostech jsme aktivně vystupovali ve prospěch prosazení zákona. Dnes to zní neuvěřitelně, ale několikrát jsem na toto téma veřejně přednášel, jednou dokonce v prostorách Poslanecké sněmovny a na seminář přijeli i státní zástupci z Olomouce. Nakonec se ukázalo, že o reformu státního zastupitelství vlastně nikdo vlivný nestojí (pustit hlídacího psa z řetězu se nedoporučuje). Ministr Pavel Blažek stáhl novelu ze Sněmovny a po pokusu ministra Roberta Pelikána o vylepšení zákona o ustavení „bezdohledového speciálu“ hra skončila. Ve státním zastupitelství nadále platí zemské uspořádání státu s různými  důsledky, včetně financování provozu dvou nadbytečných úřadů. 

Od té doby se v rámci demokratizace státu (sic!) přešlo ke kabinetní legislativní politice, takže za ministryně Marie Benešové v tichosti z trestního řádu zmizelo právo zájmových organizací občanů navrhovat podmíněné propuštění „polepšených“ odsouzených, pak  proběhla s nevelkou mediální pozorností zásadní novelizace trestního zákoníku, na jehož novelizaci se krátce po přijetí již chystá pan ministr Jeroným Tejc. Zda se na zákoně o inspekci státního zastupitelství skutečně pracuje a jaké kroky podniká pan ministr pro jeho přijetí, vím jen tolik, že opět v mediích záměr potvrdil. 

Připomněl jsem nešťastnou historii ztroskotání pokusu o změnu zákona o státním zastupitelství, abych upozornil, že panu ministrovi Jeronýmu Tejcovi  bude třeba překonat mnohá protivenství. Jistě budou proti jeho záměru brojit především stavovské organizace, ke kterým se určitě přidají někteří poslanci a senátoři napříč politickým spektrem. Jeho záměr se může stát vítanou hračkou pro opoziční parlamentní řečníky, zatímco podpora vládní koalice je ve hvězdách. 

Bude čelit například námitce, že podobný úřad jinde nemají. To je možná pravda, ale začlenění našeho státního zastupitelství a státních zástupců do struktury státu a vnitřní pravidla činnosti se v ledačems liší od jiných států. Např. v Rakousku a Německu mají státní zástupci postavení úředníků a jsou podřízeni služebnímu zákonu. Německý nejvyšší státní zástupce je považován za vysokého politického úředníka a do nedotknutelnosti českého nejvyššího státního zástupce má hodně daleko. Ve Španělsku má státní zastupitelství povahu ministerstva a pravidla kárného řízení jsou rozpracována do takových podrobností, že uvíznutí v jejich nástrahách je podstatně snazší než v českém bezzubém systému. Nejvyšší státní zástupce má postavení ministra. Přichází a odchází s vládou. 

Neznám subjektivní důvody, jež vyvolaly páně ministrovu nevoli vůči státním zástupcům, ale jistě řeší i tlak na rozpočet ministerstva, z něhož utíkají desítky milionů ročně na odškodnění obětí nesprávně vedených trestních řízení. Žádosti se většinou týkají soudních rozhodnutí, ale soudci „vaří“ z toho, co jim „uvaří“ státní zástupci, takže část náhrad jde na konto nepřístojností státních zástupců v přípravném řízení. 

Nerozumím pouze tomu, proč se pan ministr zaměřil pouze na státní zastupitelství, protože podobných deliktů jako státní zástupci se dopouštějí i soudci, aniž by tím ovlivnili rozhodnutí ve věci. V takových případech kázeňský postup proti nim nelze vyložit jako zásah do soudcovské nezávislosti. 

Např. v případě, jímž jsem se nedávno zabýval, jsem podal dva kárné podněty v jednom řízení. Soudkyně zavinila nedbalým vyhotovením protokolu z jednání zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. V dalším případě patrně zapomněla na příkaz stížnostního soudu na přibrání znalce a postarala se až po mé urgenci. Vyvolala prodloužení procesu celkem cca o pět měsíců. Žádného postihu jsem se nedomohl. V jiném případě předseda senátu nechal stáhnout na nosiče dat intimní fotografie manželky obžalovaného, stažené z jeho iPadu po prolomení hesla. S kárným návrhem jsem neuspěl, ale lépe se v téže věci nevedlo ani obhájcům. 

U státních zástupců můžeme narazit na úmyslné použití nesprávné právní kvalifikace přešetřované stížnosti proti postupu policejního orgánu s cílem vyvolání průtahů, vyvolání průtahů nedodržením stanovené procesní lhůty, s neprovedením požadovaného dozoru nad činností policejního útvaru, podáním stížnosti proti soudnímu rozhodnutí, jež byla v daných souvislostech ze zákona nepřípustná, atd. Velmi závažné je přehodnocení trestního oznámení na opakovaný podnět k vykonání dohledu nad dozorovým státním zástupcem, na který prostě příjemce trestního oznámení neodpoví a stíhání podezřelého znemožní. 

Některé přehmaty státních zástupců hraničí s trestným činem. Např. v „kauze Jesenice“, o které často píši, dozorový státní zástupce nespatřuje trestný čin v jednání notáře, který nechal poškozené, vystavené hrozbě usmrcením, přivedené k němu se svázanýma nohama vždy dvěma pochopy, podepsat listiny jim neznámého obsahu a způsobit si tak škodu, přesahující 100 mil. Kč.  Dozorový státní zástupce považuje advokáty,  kteří notáře pro tuto práci získali, za nevinné slušné lidi. Nadřízení dozorového státního zástupce jeho vidění sdílejí, a to i  ti vyšší a nejvyšší. A vláda se takovými maličkostmi nemůže zabývat, protože musí ztrácet čas řešením úkonů pomsty Petra Macínka na panu prezidentovi za nejmenování Filipa Turka ministrem zahraničí. Také se politici musí věnovat řečnickým orgiím na mimořádných schůzích Sněmovny, svolaných opozicí z nicotných důvodů a bez jistoty schválení programu, takže na seznamování se stížnostmi na nezákonnosti státních zástupců jim nezbývá čas a energie. 

Velkou slabinou soustavy kárných opatření, jež ospravedlňuje ministrovu potřebu zřízení úřadu, je „samoobslužnost“ kárného řízení: každý soudce a vedoucí státní zástupce má vlastní pravomoc postihnout drobné provinění a vedle toho je kárným žalobcem. Ochota využívat pravomoc je minimální, téměř žádná. Universálním kárným žalobcem je ministr spravedlnosti, kterého od  častého používání pravomoci odrazuje nebezpečí, že stavovské organizace budou žádat jeho skalp za útok na nezávislost soudců či státních zástupců.    

Potíž spočívá i v tom, že definice kárného provinění v zákonech o soudech a soudcích a o státním zastupitelství jsou natolik obecné, že jeden a týž skutek může žalobce jednou vyhodnotit jako důvod k zbavení provinilce mandátu a podruhé jako nárok na státní vyznamenání (trochu přeháním !). Naproti tomu např. španělský zákon o státním zastupitelství obsahuje výčet konkrétních provinění, jejich roztřídění podle závažnosti a přičlenění trestu. 

Myslím, že v našich specifických poměrech je zřízení Generální inspekce justice vhodným opatřením. Aby bylo účinné, muselo by navíc dojít k propojení účinků zákona s odškodňovacím zákonem. Za současné úpravy poměrů je téměř nemožné, aby původci škod přispěli ze své kapsy na jejich úhradu. Pan ministr Jeroným Tejc se pustil do nadlidského úkolu. Přeji mu, aby dosáhl cíle. K tomu navíc odblokování stíhání osmi jesenických zločinců. 

Odkaz: (1)Kyj na státní zástupce.

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/03/kyj-na-statni-zastupce.html

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

Z BOŽÍHO DOPUŠTĚNÍ A MILOSTI PŘEDSEDY VLÁDY A PREZIDENTA…

Nerad se pouštím do obecných úvah mimo rámec trestního řízení, ale občas mi to nedá, protože výstřelky některých  politiků příliš překračují hranice slušnosti. Bohužel častým výtržníkem bývá Petr Macinka, z božího dopuštění a milosti předsedy vlády a prezidenta republiky ministr zahraničí. Nejde o primitiva a nevzdělance, proto jsou jeho výstřelky zvlášť těžko pochopitelné a nepřijatelné. Očekával bych, že ve svém věku již bude vypořádaný se zbytky pubertální dovádivosti, ale zjevně dosud nedospěl.

Má vlastně velké štěstí: domohl se postavení, o němž se mu donedávna nemohlo ani zdát. Nemá za sebou dílo, jež by ho činilo přirozeně způsobilým k jeho dosažení. Do Poslanecké sněmovny se jeho strana dostala s „odřeným hřbetem“, navíc s finanční podporou z podivného zdroje. Kdyby pan prezident nesetrval v odporu k jmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoli, možnost jmenování ministrem zahraničí by nevyvstala. A kdyby pan prezident neprojevil nepřiměřenou laskavost a jeho jmenování by odmítl, nevychovanec by se mohl jen tiše vztekat. Hnutí Milion chvilek by kvůli němu rozhořčené občany na náměstí nesvolalo. Nespokojenec by měl být vděčný oběma svým dobrodincům a užívat si radostně své chvilky slávy, které v případě pádu této vlády a nových voleb se už nemusí nikdy vrátit.

Od nepřátelství vůči panu prezidentovi se prostě neoprostí: vše dobré, čeho se mu od něho dostalo, je mu málo. A zapomíná na obecnou lidskou slušnost, která by ho měla přimět, aby se choval přiměřeně nepoměru hodnoty osobností: jeho voličská podpora je nepatrná a zásluhy za ním žádné. Obecná slušnost vyžaduje , aby se obrovský rozdíl v kariérách a téměř generační věkový rozdíl promítly do uctivého chování.

Petr Macinka místo toho pokračuje ve frackovitém vystupování. Po šaškovském kousku se starým Rudým právem za prezidentovými zády při jeho projevu následovalo poučení, že prezidentův  výrok o vhodnosti přehodnocení vztahu k maďarské vládě je „irelevantní“, protože o zahraniční politice rozhoduje vláda. To je sice pravda, ale pan prezident má právo svobodně projevit názor, a vzhledem k hodnotě jeho osobnosti moudrá vláda by se nad ním zamyslela. A Petr Macinka není v tomto ohledu mluvčím vlády. Pochybuji, že veřejnost zajímá, co poradí vládě. Posledním kouskem je jeho snaha zmařit účast pana prezidenta na summitu NATO v Ankaře. Byla by to zásadní změna v polistopadových zvyklostech a zejména upření prezidentovi ústavního postavení představitele státu navenek a vrchního velitele armády (NATO je přece vojenské uskupení). Názor, že nemá jet na summit, protože je představitel opozice, je popřením jeho ústavního nároku. Prezident má za sebou mohutnou voličskou podporu, přičemž mezi jeho voliči jsou určitě stoupenci jak vládního, tak opozičního tábora. Obranyschopnost státu je nadstranická záležitost. Obě společenství mají právo, aby je na summitu zastupoval prezident, jemuž právo propůjčuje Ústava. Naproti tomu je otázka, koho by na summitu zastupoval Petr Macinka, za nímž nestojí skoro nikdo a jeho postavení je odvozené ze slitovnosti  předsedy vlády a prezidenta republiky.

Je pravda, že pan předseda vlády bude vhodnějším obhájcem vládní odchylky od závazků České republiky vůči NATO, protože pan prezident by přirozeně nemohl obhajovat cosi, s čím nesouhlasí. Ale vysvětlení panem předsedou vlády v přítomnosti pana prezidenta nic nebrání. Naopak prezidentovu přítomnost mohou spojenci vnímat jako uklidňující, protože se dá očekávat, že v dalším  vývoji jím usměrňovaná vláda se vrátí k důslednému plnění závazků. 

Dodávám, že ale v tomto ohledu nevidím rozpor mezi postoji Andreje Babiše a Petra Pavla jako osudový, protože soudím, že potřeby vyzbrojování státu nemusí být úplně shodné se zájmy zbrojařského průmyslu a ostatně vláda se pustila do přehodnocování obranné politiky státu. 

Skutečnost, že pánové Petr Pavel a Andrej Babiš se utkali při volbě prezidenta republiky jako nesmlouvaví soupeři, ale jako prezident a předseda vlády spolu vycházejí se vzájemnou úctou, patří k nejcennějším prvkům našeho současného politického života a je také důkazem o jejich vyzrálosti v odpovědné muže. Bylo by špatné, kdyby jejich – byť zčásti okolnostmi vynucený – soulad utrpěl vměšováním nevyzrálého Petra Macinky mezi ně. 

Laskavé čtenáře upozorňuji, ze jsem Petra Pavla nevolil. Ve druhém kole jsem volil Andreje Babiše, ač  se ke mně chová nepřátelsky. V zásadě si myslím, že prominenti předlistopadového režimu by se neměli ucházet o významné funkce ve veřejné správě a zabírat místo těm, kteří se o ně před Listopadem ucházet nesměli. Ale voličskou podporu přímo voleného prezidenta nelze přehlížet a zejména „generálská“ věcnost, jeho politická koncepce, nestrannost a civilnost vystupování mi vyhovují. Stejně tak obecně soudím, že oligarchové by neměli vstupovat do vysoké politiky, protože mají majetkovou převahu nad soupeři a jejich podnikatelské zájmy a zájmy státu se prolínají,   ale mohutná voličská podpora Andreje Babiše a jeho profesionalita jsou nepřehlédnutelné. Kdyby se naučil zvládat své animozity, byl by nepřekonatelný. Ovšem mé soukromé mínění je bezvýznamné. Význam má pouze mínění voličů, kteří všechno vědí, ale přesto hlasují tak, jak hlasují. Petr Macinka by se tomu měl přizpůsobit.  Howgh. 

=========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ELITY A SVOLOČ

Ozval se mi čtenář, který si zhruba dva roky marně stěžoval na neochotu jím voleného poslance, ministra Pavla Blažka, přijmout ho k rozhovoru v poslanecké kanceláři. Maximálně se domohl vzkazu asistentky, že pan poslanec nemá čas. Na okraj: nepochopil jsem, proč erár takovým poslancům hradí náklady na provoz kanceláře a asistentku. Ale v té souvislosti se mi z paměti vybavil údiv jinak sympatické (dle jisté mé přítelkyně „trhovkyně“😊)poslankyně Evy Decroix nad skutečností, že Spolu dokázalo prohrát volby. A účastníky manifestace na Staroměstském náměstí v té souvislosti pohrdavě nazvala svoločí.

Předesílám, že mě nevzrušují dostihy politických stran o místa na slunci. V demokratických státech je kyvadlové střídání stran u moci časté a ostatně politici neovlivňují úspěšnost země tolik jako skuteční tvůrci hodnot. Pod tímto úhlem pohledu nevidím osudové rozdíly mezi poraženými, ke kterým se přihlásila Eva Decroix a vítězi, za které vystupuje např. Andrej Babiš.

Ve skutečnosti paní poslankyně odhalila důvod volebního neúspěchu: je jím elitářství, kterým v předvolebním období trpěla koalice Spolu výrazněji než opoziční hnutí ANO a v současnosti jím dále trpí její milovaná ODS. Elitářství spočívá v tom, že politická „věrchuška“ je natolik početná, že je dostačující pro rozvíjení vnitřních vztahů mezi jejími příslušníky a nenutí je příliš, aby se zajímali o to, co si myslí lidé mimo jejich bublinu, tedy svoloč. V předvolebním období pro ně uspořádají velkolepou show, aby získali jejich sympatie. Ale pak už se politici zajímají o svoloč jen do té doby, než odevzdá hlasovací lístek.

Proto bývalý ministr Pavel Blažek (tehdy ODS) nepociťoval potřebu aspoň občas se zajímat, co mu chce říci neznámý čtenář mých bludů, ale naproti tomu velmi ochotně věnoval čas „bajkaři“ Pavlu Buráňovi, veledlužníkovi, trestně stíhanému NCOZ pro podvod  a podplacení svědka. Proto strpěl, aby jeho nekompetentní „pravá ruka“ vedla jeho jménem korespondenci se stěžovateli Lebánkovými, o které vůbec nevěděl. Nestálo mu ani za sledování, komu jeho favoritka za jeho zády jeho jménem škodí: svoloč přece nestála za pozornost.

Samozřejmě v uplynulém volebním období mělo Hnutí Ano převahu nad Spolu také díky charismatu Andreje Babiše, který se sice občas nechá vyfotografovat neoholený, ale je ochoten si esemeskovat s kýmkoli (kromě mne) a k tomu má sklon ke konfliktním projevům , takže snáze přitáhne pozornost než slušný člověk Petr Fiala, vždy přívětivý, zdvořilý, nenápadný.

V povolebním období se elitářství opozičních poslanců projevuje v odmítání pokusů svoloči o jednání s nimi. Také patřím ke svoloči, i když na manifestacích Milionů chvilek jsem nebyl. Proto se asi nikdy nedovím, proč po přátelském rozhovoru z 23.srpna 2022 ministr Pavel Blažek další jednání trvale odmítal a k vysvětlení se nesníží ani dnes. Za svoloč mě považují i poslankyně, které se neobtěžují odpovědí na žádosti o jednání, které rozhodně nemají povahu sexual harassment ani žádosti o finanční podporu Chamurappi. Nesmím se dovědět ani číslo mobilu asistentky, když to, které se uvádí na webové stránce poslankyně, je dávno neplatné a na pevné lince do kanceláře ji nelze zastihnout.

Za projev elitářství považuji nákladné hrátky, které na podnět opozice probíhají ve Sněmovně: opozice vyvolá jednání, o němž ví předem, že nemá naději na úspěch. Jediným výsledkem jsou ztráty času a peněz. Samozřejmě se cení předvádění politiků na televizní obrazovce. A opozice má za samozřejmé, že svoloč musí mlčet k rozmařilosti vrchnosti.

Vládní koalice se vedle toho chová nadřazeně vůči STANu a Pirátům. Tlačí na STAN, aby opustil vnitřní rozhodnutí o vyslání Víta Rakušana do postavení místopředsedy Sněmovny a Pirátům nepustí ani jednu židli ve vedení. Vládní koalice sice dokáže své počínání odůvodnit, ale jako svoloč si myslím, že nadužívá svou moc. Více velkorysosti k poraženým by neškodilo.

Pokud v tomto článku napadám elitářství představitelů ODS, je to náhoda. Můj vztah se straně je neutrální. Za zmínku stojí samozřejmě i podobné projevy na straně vládní koalice. Nepřehlédnutelné je vystupování představitelů obou vládních koaličních pidistran, kteří se navzdory velmi malé voličské podpoře chovají jako ředitelé Zeměkoule. Tomio Okamura občas překračuje projevy nepřátelství vůči napadené Ukrajině a uprchlíkům z Ukrajiny rámec oficiální zahraniční politiky. Náhodný televizní záznam zachytil projev sebejistoty Filipa Turka o jmenování ministrem zahraničí již v době, kdy ještě vážná jednání nezačala. Dnes aspoň okupuje  kancelář nadřízeného ministra. A o elitářském chování ministra Petra Macinky jsem již napsal dost v předcházejícím článku.

S projevy elitářství se setkáváme i v mediálním prostředí. Autorská svoloč nemá nárok na projednání svých poznatků s majitelem novin, do kterých píše. Ostatně podle mých poznatků majitelé asi většinou vůbec nesledují, co se v jejich novinách píše. Na to mají „své lidi“. V tomto ohledu mi připadají výpady Andreje Babiše vůči majiteli Seznamu Ivo Lukačovičovi aspoň zčásti jako nespravedlivé.

Kuriozní je mediální působení miliardáře, údajně snad možného budoucího uchazeče o trůn hlavy státu, Pavla Tykače. Rozesílá po internetu různá zajímavá poselství. Po jejich příjemci se žádá, aby pokaždé znova potvrdil souhlas se zasláním zprávy. Svoloč se ale k obsahu článků může vyjádřit pouze cestou korporátní e-mailové adresy bez jistoty, že se vyjádření skutečně dostane do rukou Pavla Tykače. Touto cestou jsem opakovaně vznesl námitku proti nutnosti vždy znova potvrdit souhlas se zasláním zprávy, ale změnu jsem nedosáhl a ani mi na námitku nikdo neodpověděl. Pokud jsem se vyjádřil k obsahu obdržené zprávy, nikdy jsem nedostal odpověď. Mínění svoloči Pavla Tykače nezajímá.

Celkově se mi zdá, že postavení svoloči v současné společnosti odpovídá někdejším představám Václava Havla o důležitosti občanské společnosti jen částečně.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VEZÍR A MACINKOVA POMSTA

„Vše, o co usilujete, se nakonec obrátí proti vám“ – toto „moudro“ mi kdysi kdosi představil jako taoistické. Byť s taoismem patrně nesouvisí, životní zkušenost mě vede k uznání, že často může být pravdivé. Paradoxně si je v poslední době často vybavuji při sledování zápasů Andreje Babiše s protivenstvími, jimž čelí jako šéf koalice. Pochybuji, že se v soužití s koaličními „přílepky“ a panem prezidentem cítí šťasten. 

Jde o velmi silnou osobnost. V posloupnosti českých předsedů vlády mnohé z nich zastíní. Dařilo se mu jako podnikateli. Vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Zkušenosti z jejího řízení přenesl do politického života. Vytvořil politické hnutí, které ve volbách nemá konkurenci. Stojí za ním třetina národa. Stal se ministrem financí a následně dvakrát předsedou vlády. 

Přesto jeho současné postavení má do pohodovosti daleko. Potíže mu nedělá tolik opozice, jako představitelé pidistran, jež přibral do hry a pomohl jim k podílu na moci. Moc jim vstoupila do hlav nepřiměřeně jejich nepatrné voličské podpoře. Kromě toho pan předseda vlády musí nějak vyžít s prezidentem republiky, který ho porazil v prezidentských  volbách a rovněž je velmi silnou osobností s politickými názory, jež se od  jeho viditelně liší. Ústava (popř.ústavní zvyklosti) ho nadala pravomocí korigovat  některé kroky předsedy vlády. Neváhá využít ji, když to je dle jeho názoru k dobru státu. Někdy ovšem někomu šlápne na palec, vyvolá pohoršení a předseda vlády musí ve vyvolané situaci „bruslit“. 

Do choulostivé situace ve vztahu k panu prezidentovi kvůli jeho  neochotě vyhovět touze po významném místě na slunci se dostali poslanci za Motoristy, pánové Petr Macinka a Filip Turek. Pan prezident neuhnul ani o píď před touhou Filipa Turka po ministerském křesle, nejdříve po úřadě ministra zahraničí, pak aspoň ministra pro životní prostředí, když už nic lepšího nebylo. Petr Macinka jako předseda strany a neodbytný bojovník za splnění nároků Filipa Turka se do boje pustil s vervou. Zapomněl při tom na obecná pravidla slušného chování k starším významným lidem. Petr Pavel měl za sebou již před zvolením prezidentem republiky úspěšnou kariéru: dosáhl hodnosti armádního generála a významného postavení ve vojenských strukturách NATO (kde mu nevadilo někdejší členství v KSČ a příslušnost ke zpravodajským službám). Sluší se při jednání s takovou osobností zachovávat formální zdvořilost. Čtení starého Rudého práva za jeho zády při projevu ve Sněmovně působilo dojmem frackovitého výsměchu, ač netečnost by byla také výmluvná a nemohla působit urážlivě. A jakékoli vzkazy ministra zahraničí Petra Macinky o tom, jak špatně se ze strany jeho úřadu panu prezidentovi povede, byly naprosto nepřijatelné. Prezident reprezentuje stát navenek a ministr zahraničí je pouze vykonavatelem zahraniční politiky, o které rozhoduje vláda. A osobnosti pana prezidenta a ministra zahraničí jsou svou úrovní nesouměřitelné. 

Nakonec pan prezident navzdory jeho chování k němu jmenoval donedávna zcela nevýznamného človíčka ministrem zahraničí. Pan ministr by mu měl být vděčný, protože díky jeho neústupnosti vůči nárokům poslance Filipa Turka se dostal do prestižní funkce, na kterou původně nesměl ani pomyslet. Dle pana bývalého prezidenta Václava Klause si  v ní počíná jako ryba ve vodě. Jako předseda strany a ministr zahraničí by měl být Petru Pavlovi vděčný také proto, že poslanec Filip Turek nedostal příležitost, aby jako ministr sebe a vysílající stranu ztrapnil anglickými projevy při významných mezinárodních akcích. 

Pan předseda vlády se nějakým způsobem musel nesrovnalostmi mezi panem prezidentem a pány Turkem a Macinkou zabývat. Určitě ho to hnětlo a zdržovalo od užitečnější práce. Aby nevyhrotil hněv neuspokojených ctižádostivců až do rozhodnutí o opuštění koalice Motoristy, zasadil se, aby vláda poskytla poslanci Filipu Turkovi náplast v podobě jmenování vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Grean Deal. Rozhodnutí bylo omluvitelné usnadněním zvládání řízení ministerstva životního prostředí ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Dle mého názoru po obsazení ministerstva řádným ministrem funkce ztratila opodstatnění a hospodárně si vedoucí vláda by ji měla zrušit. 

Dozvukem útoků na pana prezidenta jsou asi úvahy o jeho neúčasti na summitu NATO. Při rozhovorech mezi panem prezidentem a panem předsedou vlády se o tom nejednalo. Ale sotva Andrej Babiš dorazil do Strakovky, s vrchnostenskou nedbalostí vezíra nechal dorazit k uším pana prezidenta zprávu, že na summit tentokrát nepojede jako obvykle hlava státu, ale předseda vlády a s ním ministr zahraničí Petr Macinka. Pokud vím, oficiálního vysvětlení změny zastoupení České republiky na summitu se Petru Pavlovi dosud nedostalo. Takto se obvykle nakládá jen s bezvýznamným člověkem. Vzhledem k tomu, co se dělo kolem nejmenování poslance Filipa Turka ministrem, zrušení prezidentovy cesty na summit působí dojmem pomsty ministra Petra Macinky. 

Nemusí ale být všechno špatně. Pan prezident by patrně byl v rozpacích, kdyby měl na summitu vysvětlovat, proč nová česká vláda nehodlá splnit závazky své předchůdkyně vůči zbrojařskému průmyslu. Andrej Babiš, který je nositelem těchto politických změn, v rozpacích nebude a v mezinárodním prostředí se jako známá osobnost nebude na summitu cítit trapně.

Pro pana prezidenta bude neúčast možná nakonec úlevou. Ale zaznamenal jsem v diskusích i názor, že by měli jet oba vrcholní představitelé státu. Ze své strany mám připomínku, že by  se neměla potvrdit domněnka, že neúčastí pana prezidenta se dostalo zadostiučinění panu ministrovi zahraničí za nejmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoliv. Být předsedou vlády, nechal bych ho doma. Ale jako drzý grafoman bych mu ten výlet dopřál, aby si užil své chvilky slávy, když není zaručeno, že se po příštích volbách zase nepropadne do bezvýznamnosti. 

Přičtu-li k výše uvedenému občasné „úlety“ předsedy Poslanecké sněmovny a SPD Tomia Okamury, musím Andreje Babiše upřímně obdivovat, že toto vše snáší bez ohledu na to, že do nenávratna mizí čas, který mohl strávit příjemným užitím výsledků celoživotní práce v dobrém zdravotním stavu a s přiměřeným hmotným zabezpečením. A to netuší, o jakých hrůznostech uslyší, až mi umožní jako zmocněnci bratrů Lebánkových v „kauze Jesenice“ seznámit ho se zločinem, na nich spáchaném, a s nemravnou snahou odpovědných orgánů zajistit promlčení trestnosti pachatelů. Přestřelky neukázněných koaličních politiků s ním a s panem prezidentem jsou proti tomu malicherná „brnkačka“. Pokud Andrej Babiš své počínání bere jako oběť státu, zaslouží si, aby mu prezident republiky při nejbližší příležitosti udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1.třídy.Howgh.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

DALŠÍ OBVINĚNÝ SE BRÁNÍ NAPADÁNÍM POLICIE

Žili – byli dva společníci, kteří podnikáním vydělávali na lidské hlouposti. Když vydělali miliardu, starší z nich se rozhodl, že už dál podnikat nechce. Mladší společník od něho koupil jeho půlku firmy za 500 milionů. Neměl ale tak velkou hotovost, proto vyplatil zálohu 200 milionů a zbytek měl splácet po 15 milionech měsíčně. Brzy ale přestal splácet. Vznikl obrovský dluh. Slyšel jsem ho dvakrát potvrdit reálnost jeho existence  před trestním soudem.  Místo splácení vyvolal v říjnu r.2014 trestní řízení proti pětici nevinných lidí. Nařkl věřitele, že ho nechal unést do své vily, kde v obavách o život podepsal listinu, která věřiteli usnadnila vymáhání dluhu. Kdyby „dostal věřitele do tepláků“, mohl by možná listinu zneplatnit. Ale všichni obžalovaní postupně dosáhli zproštění obžaloby. Poslední byl společník- věřitel, pravomocně zproštěný 14. prosince 2022. Za víceleté trápení pětice pravomocně zproštěných nestihl oznamovatele žádný trest. 

Zproštění obžaloby otevřelo věřiteli cestu k vymáhání dluhu. Veledlužník vytvořil bajku, podle které zproštění obžaloby bylo ve skutečnosti přehmatem Vrchního soudu v Olomouci, který přikázal nalézacímu soudu postup podle zásady „in dubio pro reo“. Bajku vyprávěl každému, kdo byl ochoten mu naslouchat, a to včetně vlivných politiků. Je výřečný a přednáší svou bajku sugestivně. Platil novináře, nechal vydat pomlouvačnou knihu, jejíž distribuci ale zakázal soud. Kupodivu se ho nikdo neptá, kdo ho unesl, když kromě něho nikdo únosce neviděl a chudáky, předestřené policií, nalézací soud pravomocně zprostil obžaloby.  Stále doufá, že se mu podaří obnovit trestní stíhání věřitele a odvrátí od sebe hrozbu splacení dluhu, který během času vydatně nabobtnal. Zatím se snaží soudní řízení zdržovat. Obvodní soud pro Prahu 4 je trpělivý, vychází mu vstříc. Dále se veledlužník snaží vtáhnout do sítí svého vlivu další politiky. Jeho posledními „přáteli“ se měli stát pánové Petr Macínka, Filip Turek (kdysi přítel zločince Ivana Jonáka) a Tomio Okamura, jež podporoval ve volební kampani. Jeho podpora jim na důvěryhodnosti nepřidala. 

Dlouho netušil, že se na něho valí jiné nebezpečí. Kdysi dávno na něho a jeho kumpány  podal trestní oznámení Finančně analytický úřad kvůli podvodu se škodou převyšující 100 milionů Kč. Případ převzala Národní centrála proti organizovanému zločinu. Policie nejdříve podezření prověřuje postupem podle zákona o policii, pak zahájí úkony trestního řízení. Potud je její činnost neveřejná. Ani podezřelý o ní nemusí vědět. Až 7.prosince 2021 udeřilo: NCOZ vydala usnesení o zahájení trestního stíhání. Zprávu o tom přinesl regionální tisk. Obviněný si později „přilepšil“ tím, že zaplatil svědkovi za změnu výpovědi. Trestní stíhání dosud trvá. 

Veledlužník pak do svých filipik proti „pachatelům“ zproštění věřitele obžaloby přidal NCOZ: nemá-li důkazy, prostě si je vymyslí. Kdyby četl mé články, věděl by, že Vrchní soud v Olomouci mu nijak neublížil, protože v důkazní situaci „únos bez únosců“ neměl jinou možnost než druhý odsuzující rozsudek zrušit. Pokud někdo poškodil veledlužníkovy zájmy, byli to zlínští policisté, kteří nesplnili zadání dodat usvědčitelné „únosce“. Ostatně soudce, který vydal druhý rozsudek, se přede mnou vyjádřil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vydat. Je možné, že tušil, že u odvolacího soudu neobstojí. 

Shrnu-li, pak soudím, že veledlužník si vede nerozumně, když vyvolává zdání, že nehodlá dluh splatit a současně napadá NCOZ, od  jejíhož počíná závisí jeho další osud. Možná se cítí ale nejistý: svou firmu vložil do svěřenského fondu, takže má jistotu, že bude dále fungovat, i kdyby z jakýchkoli důvodů dočasně vypadl ze hry. Iracionální je i jeho chování k věřiteli, jenž je současně svědkem v řízení u NCOZ. Podle mého soukromého názoru by bylo lepší začít splácet a pokusit se o dohodu. Kdyby měl štěstí, možná by uhrál prominutí části úroků a věřitel by neměl naléhavý důvod jako svědek „tlačit na pilu“.

Jméno obviněného veledlužníka nemusím mým čtenářům napovídat: napsal jsem o jeho nepřístojnostech řadu článků, též v 2.díle mé knihy Škůdci v taláru je kapitola „Zlínský horor“. 

Bylo pro mne překvapením, když jsem si večer 19. března 2026 přečetl na Parlamentních listech rozhovor dalšího obviněného v řízení u NCOZ, obv. Roberta Juřičky. Zřejmě se vydal na cestu prvního  obviněného Pavla Buráně a rozhodl se posílit svou obhajobu útočením na policii. 

Zaujal mě již před zahájením hlavního líčení v řízení proti věřiteli jako organizátor mise vyjednavače, který se měl pokusit přesvědčit věřitele, aby vyměnil významné snížení pohledávky za stažení obžaloby. Měl slíbenou provizi 10 milionů Kč. Ale neuspěl. Věřitel odmítl koupit  si spravedlnost. 

Stížnostem Roberta Juřičky musím dát zčásti za pravdu. Stěžuje si na hrůzný zážitek domovní prohlídky: násilí při vniknutí do bytu, vyděšení malého syna a manželky, použití pout. Podobné postupy ovšem policie používá docela běžně. Podobné zacházení museli strpět také nevinní „únosci“, o jejichž trápení se zasloužil obv.Pavel Buráň, který je „poznal“ při „cinknuté“ rekognici. 

Obecně se mi takové zacházení s podezřelými nelíbí. Jako prvňáček jsem zažil zatčení otce a domovní prohlídku Gestapem. Gestapáci v kožených kabátech zazvonili na dveře u bytu, prokázali se služce služebním odznakem a nechali se uvést do pokoje, kde jsme právě skončili oběd. Domovní prohlídka spočívala ve vyházení prádla ze skříně v ložnici. Celý jejich pobyt v našem bytě včetně odvedení otce proběhl v klidu. Vím samozřejmě, že takto se Gestapo nechovalo vždy. Přesto si myslím, že domovní prohlídky zvláště v domácnostech s malými dětmi by měly přednostně probíhat civilizovaně. 

Rozumím také nelibosti pana obviněného, když žehrá na délku vyšetřování. Také bych byl raději, kdybych už věděl, jak veledlužník v tomto řízení dopadl. Jeho osud mě zajímá, protože těžce škodil chráněncům spolku Chamurappi. Ale nemám podklady pro posouzení tempa postupu NCOZ. Činnost NCOZ dozoruje zkušený státní zástupce VSZ Olomouc. Nepředpokládám, že vede řízení k promlčení (jako jiní jeho kolegové v „kauze Jesenice“) 

Na druhé straně jsem se pozastavil na tím, že i obv. Robert Juřička si myslí, že si poslouží, když šíří bludy o škodlivém postupu Vrchního soudu v Olomouci v řízení proti věřiteli. Pro pana obviněného opakuji: hned prvním rozsudkem nalézací soud na návrh státního zástupce zprostil obžaloby prvního „únosce“. Druhým rozsudkem zprostil zbývající dva „únosce“ se souhlasem státního zástupce. Všechna tři rozhodnutí nalézacího soudu byla pravomocná. Proto se jimi již nemohl zabývat odvolací soud.  Vrchní soud v Olomouci za této situace neměl jinou možnost než vyhovět odvolání proti druhému rozsudku, protože jiných nesporných důkazů není a nebylo. Státní zástupce se proti zproštění odvolal, ale samozřejmě neuspěl, protože za zproštěné „únosce“ nemohl nabídnout přiměřenou náhradu jiným důkazem. Nejvyšší státní  zástupce Igor Stříž nevyhověl podnětu k podání dovolání a Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti, kterou obv. Pavel Buráň  podal jako poškozený. Právní situace v této kauze je dle mého laického názoru neprolomitelná a nespokojenec pouze neúčelně vyhazuje peníze za ostouzení věřitele. Soudní zákaz distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2 s hanopisem z pera „kabrhelky“ Marie Formáčkové je vrcholným důkazem nesmyslnosti vedení dehonestační kampaně. 

K obvinění obv. Roberta Juřičky se v tuto chvíli nevyjadřuji, protože mé informace o obsahu obžaloby stojí pouze na mediálních zprávách. Nemám tušení o jeho podílu na žalované trestné činnosti  a upřímně řečeno tato kauza mě ani nezajímá. Jsem si ale jist, že panu obviněnému žádné mediální útoky na orgány činné v trestním řízení neprospějí. Jediná cesta je kvalitně vedená obhajoba a v nejhorším případě přijetí trestu s vědomím, že se podstatně zlepšily legislativní podmínky pro úspěch žádosti o podmíněné propuštění. Na závěr musím uznat, že rozhovor s obv. Robertem Juřičkou nevedl redaktor Parlamentních listů s tak výraznou snahou o skandalizaci NCOZ jako různé dřívější výstupy ve prospěch obv. Pavla Buráně. Zadavatel zřejmě nefoukal tolik do plamene. Navzdory tomu bych pokračování nedoporučil. Howgh.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

KTERÝ OKRES BUDE HÁJIT NAŠE ARMÁDA?

 Dnes uplynulo 87 let od vjezdu německého tančíku s chlapem v černé kombinéze ve věži na náměstí mého tehdejšího bydliště. Za ním dupala pěchota, jejíž večerní čepobití se pak neslo nad městem z kasáren snad až do konce války.  Mám sice v paměti zvukový vjem čepobití, ale žádný  zvukový doprovod z davu na chodníku. Přihlížející asi na rozdíl od henleinovské chátry mlčeli. Později jsem se dověděl, že o den dříve se od Československa odtrhlo Slovensko. A včera jsem zaznamenal v České televizi připomínku odporu posádky ve Frýdku-Místku. To bylo vše.  Dříve pravidelně připomínané výročí potupné okupace vymizelo z priorit mediálního zájmu.

Na pozadí těchto vzpomínek nabývá zvláštní ráz cynická otázka z nadpisu článku, kterou mi poslal kterýsi čtenář. Před 87 lety kapitulovala mohutná, dobře vyzbrojená armáda, jejíž vojáci v naprosté většině byli vlastenci,  chtěli bojovat, ale nesměli. Od té doby se stále tu a tam ozývají debaty, zda se tehdy Československo mělo bránit a najdou se kritici, kteří dodnes vyčítají prezidentu Edvardu Benešovi, že odletěl do Anglie, ač kdysi sliboval, že odejde s armádou do slovenských hor.

Čtenářovu otázku je možné formulovat i poněkud jinak: co by se stalo, kdyby po konečné porážce Ukrajiny kremelský vládce dostal chuť zopakovat invazi z 21.srpna 1968? Tehdy se hypoteticky mohla agresorovi postavit rovněž mohutná a dobře vyzbrojená armáda, ale pod komunistickým velením jiná možnost než nekladení odporu nepřicházelo do úvahy. Dnes by sice velení snad bylo politicky správně orientované, generálů a plukovníků máme asi víc než tanků,  ale téměř by nebylo komu velet. Až dodnes účinkuje polistopadový romantismus: vojenské napadení z našeho okolí nehrozí, proto jsme si mohli dovolit zrušit povinnou vojenskou službu a stačí, když ze zdvořilosti občas pošleme pár žoldnéřů do zahraničních misí spojenců. Skvělý výkon jejich služby zasluhuje nejvyšší ocenění, ale naši bezpečnost před napadením zvenčí nezajistí.

Národ přežil obě okupace – nacistickou i sovětskou – bez velkých ztrát na životech, ale souhrn vyvolaných osobních tragédií je nezměřitelný a nesporné jsou škody morální.

Prokremelská pátá kolona přesvědčuje národ, že od Kremlu nám žádné nebezpečí nehrozí, takže výše položená otázka postrádá hrozivou varovnost. Cara Putina by prý nic takového nenapadlo a někteří dokonce tvrdí, že je Rusko slabé, vyčerpané válkou s Ukrajnou a na podobné dobrodružství by nemohlo ani pomyslet. Takové názory poměřuji vzpomínkami.

Vzpomínám si, že v červnu r. 1968 jsem se zúčastnil stáže účastníků postgraduálního studia v Durynsku. Naši přívětiví hostitelé nás tehdy upozorňovali, že v pohraničí se shromažďují tanky, takže se asi chystá vojenská akce proti Československu. Žili jsme v ovzduší přátelství se Sovětským svazem „na věčné časy a nikdy jinak“, takže nebyl mezi námi nikdo, kdo by možnost takového vývoje připustil. Pak jsem se v srpnu r.1968 loučil s matkou před jejím odjezdem na dovolenou do Jugoslávie. Předpověděla, že si „Sověti nenechají líbit politické dění u nás a obsadí nás“. Nevěřil jsem jí, myslel jsem si, že si Sověti ve střední  Evropě něco podobného nemohou dovolit. Žijeme přece v civilizovaných povalečných časech. Sotva máti odjela, vpadli okupanti. Musela se tam pak zdržet déle než plánovala a po návratu nadšeně vyprávěla o sympatiích, jež Jugoslávci projevovali Čechoslovákům, a o péči, které se jim dostávalo. Ač dáma každým coulem, o Havlově souhlasu s humanitárním bombardováním Bělehradu se později vyjadřovala neslušně.

Určitě nehrozí, že hned po porážce Ukrajiny přistanou na ruzyňském letišti obří dopravní letadla s invazními vojsky. Kdyby se to však přece jen stalo, zatímco kdysi Prahu obklopoval kruh palebných postavení protiletecké obrany, dnes by jim nikdo nebránil. Také se neobávám, že by se současně na Hrad snesli výsadkáři, kteří by zajali vrchního velitele armády, armádního generála Petra Pavla, proslulého protikremelskými postoji, a unesli ho do Moskvy. Neobávám se průjezdu ruských tanků prokremelským Slovenskem. Rusové umí čekat, až přijde vhodný čas. Co nehrozí dnes, může dozrát za několik let.

 Ale putinovská rozpínavost se nemusí nezbytně prosadit použitím vojenské síly.  Stejného účinku může docílit přeměnou prokremelské páté kolony do postavení vedoucí politické síly ve státě a potlačení vlivu demokratických stran.

V každém případě ale není radno obranyschopnost proti vojenskému napadení  zanedbat. Platnost zásady „chceš-li mír, připravuj válku“, ověřila staletí. Dobudování armády do plnohodnotné síly, schopné s pomocí spojenců uhájit území proti agresorovi, bude hodně drahé. Půjde na úkor úspor, umožněných dřívějším pacifistickým politickým sněním. A nejspíš se neobejdeme bez návratu k povinné vojenské službě. Ostatně za zamyšlení stojí přístup sousedního Polska k zvyšování jeho vojenské síly.

Jednání amerického velvyslance, kritizujícího český rozpočet za šetření na obraně, má daleko do nezištnosti, neboť jedná ve prospěch amerického (a nejen amerického) zbrojařského průmyslu. Válka je přece obrovský výnosný kšeft. Ale i tak je nutné brát vážně diplomatovy výtky, protože situace je skutečně vážná. Musíme předcházet možnosti, že by v našich dějinách přibývalo takových chmurných dat, jako je 15. březen nebo 21. srpen.  A netěšme se na kapitulaci Ukrajiny. Bude to i naše porážka.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.