PRUŽNÝ MINISTR

Internetový deník Česká justice přinesl zprávu (viz 1/), že pan ministr spravedlnosti Jeroným Tejc splnil slib, daný panu předsedovi vlády Andreji Babišovi, že napadne stížnosti pro porušení zákona zmírňující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno ve věci týrání psa Bladea. O věci jsem psal již 26.února 2026 (viz 2/). 

Rozhořčení pana předsedy vlády je pochopitelné. Jeho sdílení ministrem spravedlnosti je v naprostém pořádku. Chvályhodná je rychlost vydání ministrova rozhodnutí. Doufejme, že v jeho stylu práce nebude výjimečným úkazem, když za jeho předchůdců dvouletá lhůta vyřízení podnětu nebyla výjimkou a občas to trvalo i déle – pokud ovšem na podání stížnosti vůbec došlo. Dodávám: pokud aparát ministerstva vůbec vzal podnět na vědomí, či dokonce jej pochopil. 

Pan ministr určitě potěšil pana předsedu vlády, který to jistě přijme jako úlevu v záplavě nepříjemností ze strany justice. Nepotěšil ale slitovného předsedu senátu Jiřího Dufka, pro něhož je nepříjemná sama skutečnost napadení jeho rozhodnutí stížností pro porušení zákona. A velkou ranou pro jeho prestiž by bylo vyhovění stížnosti Nejvyšším soudem ČR, na které si budeme muset počkat nejméně několik týdnů. 

Jen na okraj dodávám, že jsem v současné době svědkem pokusů o nápravu jiného jeho rozhodnutí, které jsou poněkud zdlouhavé, ale jejich vyústění v další podnět ke stížnosti pro porušení zákona není vyloučeno. Také bývalí kolegové ze Spolku Šalamoun na něho mají problematické vzpomínky. 

Odsouzeného majitele psa se ale ministrovo rozhodnutí nijak nedotkne, protože rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má pouze akademický význam. Rozsudek se nezmění. Soud se doví z „nejvyšších míst“, že se dopustil pochybení. To je ale všecko. Také na tuto okolnost jsem v únoru upozornil. 

Nejsem si ale jist, zda pan předseda vlády bude plně uspokojený, zda mu nebude vadit, že se soudy nevrátí k uložení nepodmíněného trestu. Již v únorovém článku jsem upozornil, že zhoršení postavení pana odsouzeného mohla vyvolat paní nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová podáním dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nevím, proč je nepodala. Mohlo samozřejmě dojít k nějaké dohodě mezi ní a panem ministrem, nebo ji včas přiměřeným způsobem neupozornil intervenující státní zástupce. Osobně bych panu odsouzenému její zákrok přál. Jeho neuskutečnění by mě přesto znepokojovalo méně, kdybych právě nebyl svědkem její netečnosti v „kauze Jesenice“, o které moji čtenáři četli opakovaně. Dodávám, že v době působení pí. Lenky Bradáčové ve funkci pražské vrchní státní zástupkyně jsem s ní míval korektní vztahy. Tím spíš bych čekal, že ze své nejvyšší pozice udělá v „kauze Jesenice“ rázně pořádek. A jsme zde znova: „et ceterum autem censeo….(zařídí-li příslušné orgány osmi „jesenickým“ zločincům promlčení, nejsme právní stát. Měl by se nad tím zamyslet i pan předseda vlády). 

Prameny :

1/Za týrání zvířat přísnější tresty. Ministr Tejc proti podmínce pro majitele psa Bladea.

Česká justice 6.5.2026

https://www.ceska-justice.cz/2026/05/tyrani-pes-prisnejsi-tresty-ministr-tejc/

2/ Zdeněk Jemelík, Mstitel týraných zvířat, můj blog 26.2.2026

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/02/mstitel-tyranych-zvirat.html

„ČAPÍ HNÍZDO“ VE VÍRU ROZČILOVÁNÍ

V r.2005 mě pan John Bok poprvé vzal s sebou do soudní síně. Časem jsem se stal členem Spolku Šalamoun. Od té doby jsem sledoval a časem i veřejně komentoval dlouhou řadu trestních procesů.  

Došlo i na „kauzu Čapí hnízdo“, která zdaleka nepatří mezi nejzajímavější. Po prvním kole jednání u senátu předsedy Jana Šotta jsem od dalšího soustavného sledování upustil. „Čapí hnízdo“ je totiž prvním případem, v němž jsem neměl přístup k základním procesním podkladům. Při zahájení hlavního líčení jsem neměl  v ruce ani kopii obžaloby. Obž. Andrej Babiš uvalil přísné embargo na poskytování informací externím zájemcům a obhájci se mu podřídili. Nedostal jsem příležitost probrat s obžalovanými případ, ač se všemi v předcházejících kauzách jsem samozřejmě mluvil. Je to v rozporu s vesměs příznivou  zkušeností z jednání s obž.Andrejem Babišem v jiných věcech. 

Od té doby se na případ dívám jen občas, z dálky. O hlavním líčení s obž. Janou Nagyovou v pondělí 4. května 2026 jsem nevěděl. Paní obžalovaná o mou přítomnost zřejmě nestála (ostatně, proč by o ni měla stát?) a obhájci mě neupozornili, ač na mne mají spojení a kdysi jsme docela dobře vycházeli. Ostatně starší bratr jejího obhájce Michael  je jediný advokát, s kterým si tykáme, a to od pradávna. 

Ve zmíněném prvním kole jsem si díky důkladnému dokazování před soudem, vedenému předsedou senátu Janem Šottem,  vytvořil obraz skutkové podstaty procesu. Dospěl jsem k poznání, že proces je ostudou české justice. Divil jsem se,  když jsem se z veřejných sdělovacích prostředků dověděl, že předsedkyně odvolacího senátu Eva Brázdilová zhoršila postavení obž. Andreje Babiše a zavázala nalézací soud, aby obžalované uznal vinnými. Netuším, jak k tomuto závěru dospěla, protože kopii jejího usnesení mi obhájci opět neposkytli. Předpokládal jsem, že předseda senátu Jan Šott se jí nepodřídí. Soudcovská nezávislost je přece velká síla. Možná by pak došlo na „soudní ping pong“, protože Vrchní soud by mu po třetím zprošťujícím rozsudku kauzu odebral (má na to právo a občas se to děje). 

Předesílám, že kauza je zvláštní již tím, že v ní žaluje žalobce Jaroslav Šaroch, který jako dozorový státní zástupce dovedl dokazování v přípravném řízení k závěru, že nedošlo k trestnému činu. Ale když nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman využil či zneužil svou pravomoc a vytáhl obž. Andreje Babiše a Janu Nagyovou z hloučku nevinných, žalobce usiluje o jejich odsouzení, jako by na minulost zapomněl. Státní zástupci nejsou vybaveni soudcovskou nezávislostí. Podřizují se polopolicejní kázni, takže přikázání věci žalobci, který v přípravném řízení rozhodl o nevině, není nic protiprávního. Ale vše má své meze. Také státní zástupci mají svědomí a měli by žít v souladu s ním. 

V pondělí jsem s překvapením zjistil, že jsem se v odhadu vývoje mýlil: předseda senátu Jan Šott vynesl odsuzující rozsudek a vypuklo peklo. Pan soudce ale současně prohlásil, že paní odsouzenou nadále považuje za nevinnou, takže neměla být odsouzena. Podrobil se Evě Brázdilové proti svému názoru a svědomí. Tak ostrý rozpor mezi prvostupňovým a odvolacím soudcem je velmi vzácný. Sám jsem jej zažil pouze jednou, a to v r. 2007, kdy prvostupňový soudce Petr Braun odsoudil naši chráněnku „Adélku vražednici“ k podmíněnému trestu, a když ji pak odvolací soudkyně Jaroslava Maternová „napařila“ 7 a půl roku, třikrát ji veřejně zkritizoval. Dodávám, že „Adélka“ měla tehdy smůlu, protože v souběžném řízení poslední Havlova soudkyně Eva Burianová zprostila jejího pobodaného odmítnutého nápadníka obžaloby, čímž ovlivnila úvahy Jaroslavy Maternové. Rozsudek ale neobstál před Ústavním soudem. „Adélka“  nakonec strávila ve vězení „jen“ dva a půl roku a v části výkonu trestu měla „fešácký kriminál“ : ve věznici jen přespávala, jinak pracovala na úklidu města. Před uvězněním se podívala do Kanceláře prezidenta republiky (za „vlády“ pana prezidenta Václava Klause) a ve věznici si podala ruku s ministrem Cyrilem Svobodou. 

Je mi líto ods. Jany Nagyové. Mimo recidivistů, kteří jsou na rozsudky zvyklí, odsouzení vždy trpí, ač někteří to na sobě nedají znát. Když pozoruji neodpovědné soudce, kteří sekají rozsudky „jak Baťa cvičky“ přemýšlím, jak se srovnávají sami se sebou. Soudě podle televizních záběrů paní Jana zachovala klid. Samozřejmě prohlásila, že se cítí nevinná. To je běžná reakce na rozsudek. Věřím, že v nějakém dalším řízení soud její nevinu potvrdí. 

Její obhájce Josef Bartončík v odvolání tvrdě zkritizoval rozhodnutí senátu předsedkyně Evy Brázdilové. Jeho podání jistě nemá vadu, až na jednu: zázraky se nedějí, takže odvolací soud samozřejmě nevyhoví odvolání, které směřuje proti jeho původnímu rozhodnutí, a to bez ohledu na úroveň podání. Dojde tedy na mimořádné opravné prostředky, v prvé řadě na dovolání. A Bartončíkové jsou jako předkladatelé dovolání mimořádně úspěšní. V tom spočívá naděje ods. Jany Nagyové. 

Odsouzením ods. Jany Nagyové vyslal soudce Jan Šott vzkaz obž. Andreji Babišovi co ho čeká, až ho přestane chránit poslanecká imunita. Pan obžalovaný zareagoval velmi citlivě. V rozčilení vychrlil řetěz výroků, jež známe již z jiných příležitostí, takže je nebudu opakovat. A našli se mravokárci, kteří ho začali tepat za to, že jako předseda vlády zpochybňuje důvěryhodnost české justice, což by si vzhledem ke svému postavení neměl dovolovat. I když tvrdím, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostudou české justice a vztahování Babišových výroků na justici jako celek odmítám, musím jeho kritikům připomenout, že zdánlivě nezničitelný šéf Hnutí ANO 2011 je přece jen člověk a v souvislosti s touto kauzou zažil spoustu nepříjemností, včetně zneužití nemocného syna jako svědka obžaloby. Čeho je moc, toho je příliš. 

Je otázka, zda podezření pana obžalovaného, že prochází zpolitizovaným procesem, má opodstatnění. V přesvědčení ho podporuje např. doc. Zdeněk Koudelka, náměstek ministra spravedlnosti, který v článku upozornil, že soudkyně Eva Brázdilová si vynucuje jeho odsouzení (viz 1/).  Vlastní zkušenost mě vede k uvažování, zda kauza „Čapí hnízdo“ skutečně mohla vzniknout s cílem dostat obž. Andreje Babiše z politiky (viz 2/). Trestní řízení vyvolal veřejnosti neznámý udavač. Protože sám nebyl poškozený, mohl narazit na neochotu policie, ale nenarazil. To ale ještě neznamená, že nemohl mít úplně jiný důvod k útoku než politiku. Co když mu Andrej Babiš chodil za ženou a tím ho naštval ? (trocha legrace nikoho nezabije) 

Běsnění pana obž. Andreje Babiše proto vnímám spíše jako „folklór“, takže mě nepopouzí. Ale mrzí mě, že ovládán svými roztodivnými animozitami mi neumožnil uplatnit možný objev díry v dokazování, jejíž využití by zásadním způsobem posunulo dokazování v jeho prospěch. Abych měl jistotu, že můj „objev“ není omyl, potřebuji od něho odpověď na dvě otázky, ale nedovolí mi, abych mu je položil.

Dále si myslím, že vrcholový politik, který na vlastní kůži zakouší, jak šeredně si orgány činné v trestním řízením občas zahrávají s občany, by měl věnovat velkou pozornost všemu, co poškozuje obraz naší vlasti jako právního státu. Přihřeji si „svou polívčičku“: právě v těchto dnech bych uvítal jeho vstřícnost k mému usilování v „kauze Jesenice“ o potrestání pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových a s nimi i ochránců zločinců, kteří se snaží zajistit jim beztrestnost  promlčením jejich viny. 

Obhájci by měli pana obžalovaného uklidnit vyhlídkou na lepší příští. Než skončí volební období, proběhne „kolečko“ mimořádných opravných prostředků v případu ods. Jany Nagyové. Předpokládám, že kouzla senátu Evy Brázdilové  v něm neobstojí stejně jako neobstál výše zmíněný rozsudek Jaroslavy Maternové v kauze „Adélky vražednice“. Obž. Andrej Babiš pak předstoupí před soud v nové situaci , v které o nevině obou obžalovaných již nebudou spory. Ano, obžalovaný Andreji Babiši, ano, bude líp. 

Prameny:

1/Tejcův náměstek Koudelka: Soud si v kauze Čapí hnízdo vynucuje odsouzení Babiše (Česká justice 13.4.2026) https://www.ceska-justice.cz/2026/04/tejcuv-namestek-koudelka-soud-babis/

2/První týden v kauze Nagyová Babiš (můj blog 18.9.2022) https://www.jemelikzdenek.cz/2022/09/prvni-tyden-v-kauze-nagyova-babis.html 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka 

POSLANCI A SVOLOČ

Slunné dny na počátku máje mi připomínají prožitky z osvobození od nacistické okupace v r.1945, které jsem na Valašsku zažil dříve než obyvatelé Prahy. Tehdy se svět tvářil radostně jako přívětivé prostředí k životu. Záhy se ale ukázalo, že vše bude nakonec jinak, ne tak příznivě, jak jsme čekali. Po pár letech snahy o demokracii a  vytvoření  mostu mezi Východem a Západem nastoupila diktatura, od 21. srpna 1968 „vylepšená“ o sovětskou okupaci.

Novou naději přinesl 17.listopad 1989. Vývoj k demokracii a začlenění do západoevropské civilizace od té doby pokračuje, i když s určitými výkyvy a chybami na kráse. Jedním z mnoha problémů, jež bychom si mnozí rádi odpustili, je rozbujení dříve neznámých odrůd zločinu, před nimiž stát dosud nedokáže občany účinně ochránit. Souběžně s nimi selhávání, ba přímé zneužívání úřadů, jež mají občany chránit. Nezákonné jednání pokleslých policistů a státních zástupců patří k nežádoucím paradoxům doby, které sice není časté, ale přesto hyzdí obraz naší vlasti jako právního státu.

Když jsem se stal v dávné minulosti opakovaně obětí trestné činnosti a policie mě nechala na holičkách, rozhodl jsem se požádat o pomoc poslance. Vytipoval jsem jako vhodnou osobu slušného člověka Petra Nečase, poslance ODS ( pozdějšího předsedu vlády, nakonec svrženého pučem, o němž hovořit jako o puči se stále jaksi nesluší). Tipoval jsem správně. Ač jsem neměl žádnou protekci, pan poslanec mě bez potíží přijal. Vyslechl mě a dvakrát v mé věci interpeloval ministry vnitra. Výsledek se sice nedostavil, ale snahu projevil.

Toto by se dnes nemohlo stát. Postoj poslanců a politiků, odvozujících svou moc od Poslanecké sněmovny, vtipně vyjádřila opoziční poslankyně pí. Eva Decroix označením účastníků manifestace, svolané Milionem chvilek, za „svoloč“ a současným projevem údivu nad prohrou ODS ve volbách.  Opoziční poslanci se od té doby  stále nemohou vzpamatovat z prohry a věří v zázrak, který je znova vynese k moci po nelítostné porážce Hnutí ANO 2011. Neuvědomují si, že k dosažení cíle jim chybí maličkost: příchod silné osobnosti, která by vyvážila charisma workoholika Andreje Babiše.  

A i když to neříkají nahlas, s občanskou masou nakládají jako se svoločí, neuvědomujíce si, že bez živé výměny názorů a věcné kritiky politiky Hnutí ANO 2011 voliče na svou stranu nepřetáhnou. Nejsem sám, kdo si stěžuje a řadí se mezi svoloč, že poslanci odmítají připustit jednání s příslušníky svoloči, kteří se dožadují rozhovoru: jednou zvoleni již svoloč nepotřebují, k jednání se nesníží a spoléhají se, že v komunálních, senátních a nejbližších parlamentních volbách se přece jen najde dostatek držitelů hlasovacího práva, kteří jim nakonec umožní dále vést elitářský způsob života. Pojistku ve změně chování k svoloči ale nehledají.

Mám-li být spravedlivý, musím připustit, že pí. ministryně Eva Decroix se ke mně jako justičnímu potížistovi (pardon, občanskému aktivistovi) chovala stejně profesionálně jako její předchůdci počínaje Pavlem Němcem včetně Pavla Blažka v době výkonu jeho prvního mandátu a pak až do 23. srpna 2022. Soudím, že se mohla stát v nejhorším případě průměrnou ministryní, kdyby měla možnost působit ve funkci nejméně po jeden celý mandát. Nástupem na ministerstvo po odchodu Pavla Blažka přinesla oběť ODS a zpočátku podlehla zpolitizování bitcoinového skandálu, ale brzy od politických opatření odešla.  Dnes ovšem patří k poslancům, kteří se svoločí nemluví. Prý se připravuje k návratu na ministerstvo, čili stále věří na zázraky.

Odpovědnost za ochranu občanů před zločinem přešla na vládní koalici. Ve vztahu ke svoloči se vládní poslanci nechovají jinak než opozice. V rukou vládní koalice je ovšem výkon spravedlnosti. Čas vynesl na její úroveň završení trestního postihu nepotrestaných pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových (kauza Jesenice). Dosud trvá stav nečinnosti příslušných orgánů, které případ odložily již v druhé polovině roku 2024 a zatím usilují o jeho dopravení k promlčení, ke kterému dojde v lednu r.2027. Trestní oznámení nese datum 8. prosince 2020. Vskutku skvělý výkon příslušných orgánů! Bezprostředně po činu nebylo možné usvědčit všechny pachatele, protože zadavatel vydírání, recidivista Roman Šulyok, nevypovídal. A teď, když změnil chování a své kumpány „napráskal“ výpovědí před soudem po poučení předsedkyní senátu o důsledcích křivé výpovědi, orgány činné v trestním řízení předstírají bezpomocnost, protože popírají jeho věrohodnost.

Opozice v tomto ohledu nepřímo škodí, protože odvádí pozornost vlády  a zejména osobně předsedy vlády Andreje Babiše, k druhořadým záležitostem.  Jistě by měl v „kauze Jesenice“ co říci, neboť je přímým nadřízeným ředitele GIBS a nepřímým nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové a ostatně obecně odpovídá i za ministra spravedlnosti. Měl by se o věc zajímat i proto, že sám je dle mého laického názoru obětí pochybení  orgánů činných v trestním řízení, takže z nápravy poměrů může mít v budoucnu prospěch.

Ovšem o čas a energii ho okrádají také představitelé koaličních pidistran, kteří si neváží náhody, jež jim přinesla postavení, na které by jinak nemohli ani pomyslet. Dopouštějí se výstřelků, které vybočují z linie koaliční politiky. Andrej Babiš jim musí draze platit za propůjčování hlasů ve Sněmovně, neboť si nemůže dovolit zlobivé jedince vyloučit ze hry. Raději připustí pomstu Petra Macínky na prezidentovi republiky za nejmenování Filipa Turka ministrem čehokoli  a bude možná čelit kompetenční žalobě, než by ministrovi zahraničí vysvětlil, že nakonec je jen podřízený úředník, který si drzosti vůči hlavě státu nesmí dovolit. 

Za daných okolností stále nemám jistotu, že se osmi „jesenickým“ zločincům dostane spravedlnosti od nestranného a nezávislého soudu, o „odměně“ jejich ochránců nemluvě.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SJEZD LANDSMANNSCHAFTU V BRNĚ? NO A ?

Zpráva r. 2025, že Sudetendeutsche Landsmannschaft zamýšlí uspořádat letošní sjezd v Brně, mi připadala nepravděpodobná. Nezaujala mě ani tehdy, když jsem se dověděl, že jde o  vážný záměr. Začala mě zajímat teprve tehdy, když se začaly ozývat různé hlasy, z nichž vyplývá, že uskutečnění záměru může narušit klidné vztahy mezi Čechy a Němci, a to neuváženým přístupem z české strany. To by byl ovšem účinek, o který ve světě, již tak plném zloby, není co stát. 

V zásadě nevidím na záměru samotném nic pohoršlivého. Landsmannschaft je nevládní organizace neurčitého vlivu. Její členové jsou soukromé osoby, požívající práva na volný pohyb osob v rámci Evropské unie,  práva sdružovat se a vyjadřovat své názory. Jsou přece Evropané jako my. Součástí programu sjezdu je uctění  památky obětí holokaustu. Pokud by účastníci sjezdu mimo veřejně vyhlášené záměry nezačali vyvolávat výtržnosti, nelze proti jejich akci nic namítat. Nestěhují se přece do Brna natrvalo: přijedou, udělají útratu v místních  krčmách a hampejzech a zase odjedou. Mají nárok nejméně na tolik tolerance,kolik naše úřady poskytují účastníkům protiizraelských, antisemitských projevů. 

Ale zdvihl se odpor, který mi silně připomíná časy totality, kdy režimní propaganda snad denně napadala Landsmannschaft jako nositele západoněmeckého revanšismu. Najednou se vytahují znova na světlo problematické stránky vztahů mezi Čechy a Němci – speciálně sudetskými – které jž dávno přestaly kalit vztahy mezi národy.  Oficielním záchytným bodem byl  podpis česko- německé deklarace z ledna r. 1997, kterou do konečné podoby mezi sebou vyjednali pánové Václav Klaus a Helmuth Kohl.  Nenávistné projevy považuji za nežádoucí: vše mimo nastolování přátelských vztahů mezi lidmi je z mého  hlediska špatně. Popudilo mě proto vystoupení europoslankyně Kateřiny Konečné, která se s bolševickou řízností dožaduje zákazu sjezdu. Záměr SPD na vynucení odsuzujícího prohlášení Poslanecké sněmovny je trapný, ale po sejmutí ukrajinské vlajky už tolik nepřekvapuje. Ovšem demonstrace okamurovců v Brně dokazuje, že SPD se rozhodla přímo jít cestou vyvolávání nepřátelství mezi národy. Podle mého soukromého názoru toto počínání je v rozporu se zahraničněpolitickými zásadami vládní koalice, jíž je SPD součástí. 

Neztotožňuji se s názorem Václava Havla, že by se Češi měli omlouvat Němcům za odsun. Vysídlení početné, kulturně a hospodářsky vyspělé komunity německých starousedlíků je sice hrůzná událost, ale před ní bylo odtržení Sudet, spojené s útěkem českého obyvatelstva do vnitrozemí, pak zničení Československa se všemi doprovodnými hrůzami. To vše již za mého života.  Ale odsun si nevymysleli Češi, nýbrž vítězné velmoci a týkal se i ostatních okupovaných zemí. Nakonec se odsunutí dočkali naplnění hesla „heim nach Reich“, i když jinak, než si před zničením Československa představovali. 

Odsun měl navíc i své dobré stránky. Získal jsem zkušenosti, bez nichž bych se raději obešel. Když už jsme slyšeli hukot dělostřelby, dospělí  si mezi sebou vyprávěli, že po příchodu Rusů „půjdou všichni Němci ke zdi“. Nakonec to nebylo tak zlé. V mé blízkosti došlo jen na ostříhání žen dohola a na jejich pohánění při zametání ulic pažbami revolučních gardistů.  Toho byly  odsunem ušetřeny. Zejména byli odsunutí Němci cennou pracovní silou pro obnovu Německa, oslabeného ztrátami padlých. Nakonec v nové vlasti dosáhli lepší životní úrovně, než měli za války v Německu. Zvláště obyvatelé Spolkové republiky Německo na tom byli tak, že jsme se leckdy ptali, kdo vlastně vyhrál válku. 

Netuším, proti komu odpůrci sjezdu vlastně vystupují, a za koho mluví, když jim samotným Němci žádnou přímou újmu nezpůsobili. Nejmladší odsunutá „Sudeťačka“ z mého okolí měla 3-4 roky. Nevím, zda dosud žije. Do poslední chvíle si hrála s mou mladší sestrou a sestřenicí. Neuměla česky a naše děvčata německy. Přesto se spolu dobře bavily. Byla to má první zkušenost o tom, že neznalost jazyka nemusí být překážkou pro lidi, kteří se chtějí bavit. V každém případě účast přímých účastníků odsunu na sjezdu je téměř vyloučená. Týká se to i případných českých obětí. Demonstrujícím účastníkům manifestace SPD nikdo ani vlásek nezkřivil, nemá se jim kdo omlouvat. Budou tedy trestat děti a vnuky za hříchy nebožtíků. 

V určité etapě života jsem měl mnoho příležitostí k cestování po obou německých státech i Západním Berlíně. S německými partnery jsme měli kolegiální vztahy. O minulosti jsme se nebavili. Na kolegiální vztahy  v některých případech navázaly vztahy kamarádské, přátelské. Zatímco bylo v módě honit se za výjezdními doložkami „do Jugošky“, jezdil jsem do Warnemünde do chatky místního lékaře. Mé děti se s německými kamarády domlouvaly trochu s pomocí ruštiny, ale hlavně rukama-nohama a dobře se s nimi bavily. Navazování známostí bez znalosti němčiny se dařilo i kolegům, které jsem doprovázel. 

Samozřejmě jsem potkal i odsunuté Němce. Vesměs vzpomínali, jak dobře se žilo v Československu. Seznámil jsem se s rodinou z Warenu, která si stěžovala, že je starousedlíci nikdy nevzali mezi sebe, stále je považují za „náplavu“.  Je známo, že odsunutí občas přijížděli do staré vlasti, podívat se na místa, kde kdysi žili. S projevem nechuti vůči Čechům jsem se setkal jen jednou. 

V souvislosti s brněnským sjezdem se mi vybavila vzpomínka na podivnou společenskou akci, ke které došlo ještě „za totality“. Klub důchodců z bavorské vesnice Speichersdorf pozval družstevní zemědělce z jedné valašské vesnice na přátelskou návštěvu. Kupodivu nám všudypřítomná a všemocná „vedoucí strana“ výlet k „revanšistům“ nezakázala.  Na místě se pak konala bujná vesnická veselice se spoustou jídla a pití. Tančilo se, zpívalo, došlo i na přátelské utkání amatérských fotbalových mužstev. Hostitelé nad námi měli početní převahu a velmi se nám věnovali. Probíhala srdečná zábava a vůbec nevadilo, že z naší výpravy kromě mne nikdo nemluvil německy. Někteří místní zemědělci pak přijeli k nám prohlédnout si naše zařízení. Jejich manželky záviděly dojičkám z našeho velkokapacitního kravína, které měly každou druhou neděli volnou. 

Okamurovi „vlastenci“ by měli upustit od vyvolávání nenávisti a přisednout si k hostům k dlouhému stolu. Podporování přátelství mezi národy je v každém případě prospěšné, zatímco vyvolávání nenávisti vyhrabáváním starých křivd k ničemu dobrému nevede. Křivdy jsou v tomto případě oboustranné a hlavně nenapravitelné. Účelné je pouze zapomínání a na ně navazující vytváření vztahů oboustranného respektu a přátelství. 

Pokud někdo nemá zájem družit se s účastníky sjezdu, vhodnou reakcí by byla zdvořilá nevšímavost. Oživování česko-německého nepřátelství je nepřijatelné. Je proti našemu národnímu zájmu, na který přece přísahají politici všech barev.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VYVRHEL A ELITY

Již dávno jsem přestal myslet na škody, jež jsem kdysi utrpěl trestnou činností, kterou příslušné orgány nikdy nevyšetřily. Při hledání pomoci proti jejich netečnosti jsem nakonec narazil na pana Johna Boka, disidenta, přítele Václava Havla, hlavně předsedu Spolku Šalamoun. Vtáhl mě do spolkové činnosti, která se časem stala hlavní náplní mého života. Od té doby se zabývám pokusy o nápravu křivd, které mně původně cizím lidem způsobili zločinci nebo orgány činné v trestním řízení. Mému postavení se oficiálně říká „občanský aktivista“, sám se označuji za justičního potížistu. 

Posouzení užitečnosti života justičního potížisty přenechám jiným. Pro sebe si nejvíce cením skutečnosti, že tři ženy, propuštěné podmíněně z výkonu trestu na můj návrh, využily zkrácení trestu a přivedly na svět krásná miminka. Kdyby musely odpykat tresty do konce, možná by pak měly potíže s otěhotněním. 

Žádné výsledky v činnosti justičního potížisty nevzniknou samy od sebe. Mimo jiné jsou výsledkem jednání s držiteli moci. Jednání s nimi jsou o to snazší, čím vyšší je společenský prestiž justičních potížistů v dané době. Z tohoto hlediska se mi zdá, že od Listopadu 1989 se původně příznivá situace stále zhoršuje. Povídání o významu občanské společnosti v pojetí Václava Havla se postupně stává vyprázdněným pojmem. 

Nestihl jsem již etapu využívání podpory Spolku Šalamoun panem prezidentem Václavem Havlem, přítelem předsedy Johna Boka. Zato vzpomínám jako na zlaté časy na „panování“ pana prezidenta Václava Klause, který měl pro naši činnost velké porozumění a vedl si skvěle jako nositel pravomoci udělovat milost. Zúčastnil jsem se řady jednání buď přímo s ním, nebo s jeho blízkými spolupracovníky, pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Vstřícnost personálu kanceláře vůči nám šla tak daleko, že jsem nenarazil na odpor u znepokojené sekretářky, když jsem s sebou přivedl pravomocně odsouzenou vražedkyni, pro kterou jsme prosili o milost. Úřednice se až dodatečně dověděly, že mohly mít strach, když jsem dívku nechal chvíli v jejich péči. Určitě jsme zdaleka neuspěli se všemi žádostmi o milost, které jsme na Hrad přinesli, ale v žádném případě jsme si nemohli stěžovat, že naše podání nikdo nečetl, jak tomu stále častěji  bývá u jiných státních úřadů. 

Po vypršení mandátu pana prezidenta Václava Klause se „zlaté časy“ pro nás na Hrad nevrátily. Jediný pokus spolku Chamurappi  o vyprošení milosti u pana prezidenta Miloše Zemana skončil trapasem. Pan prezident propásl příležitost ušetřit nevinnou ženu sedmiměsíčního pobytu ve věznici. Odtamtud ji ale nakonec vyprostil Nejvyšší soud ČR a později se domohla zprošťujícího rozsudku. Je to důkaz, že jsme se zastali správného člověka. O tehdejších poradcích pana prezidenta se nebudu vyjadřovat. 

Pro mne pokračovaly „zlaté časy“ externí součinnosti s panem exprezidentem Václavem Klausem a jeho Institutem Václava Klause podporou jeho snah o potírání soudcokracie. Znám  proto nejen krásný výhled na Prahu z prezidentovy kanceláře, ale i příjemné prostředí „zámečku“ na Hanspaulce. S panem exprezidentem Václavem Klausem jsem stále v občasném spojení. Zatímco mi poslanci neodpovídají na maily, právě včera jsme si vyměnili názory. Pro úplnost dodávám, že ani na Hradě, ani na „zámečku“ jsem nikdy nepotkal pana Petra Macinku, ani jsem neslyšel jeho jméno.  Až po volbách jsem poprvé slyšel, že snad byl spolupracovníkem pana prezidenta. 

Pokud jsme chtěli mít jistotu, že podnětům k podání stížnosti ministra pro porušení zákona se dostane náležité péče, v důležitých případech bylo nutné vnutit se k jednání s ministrem nebo prvním náměstkem. Vystřídala se jich celá řada a jejich vztah k nám byl různý, nikdy však zásadně odmítavý. Od převzetí správy ministerstva spravedlnosti Hnutím ANO 2011 byla nevýhodou krátká životnost ministrů, kteří měli vysokou odbornou úroveň a byli vůči nám vstřícní. Zvláštní je případ ministryně Marie Benešové, kterou jsem nikdy nežádal o přijetí, ale paradoxně podala nejvýznamnější stížnost o porušení zákona, o kterou jsem kdy žádal. Stížnost byla úspěšná: dva nevinní mladí muži se nakonec domohli pravomocného zprošťujícího rozsudku.  

Příchod vlády pana Petra Fialy pro mne znamenal návrat pana ministra Pavla Blažka, s nímž jsem v době jeho prvního mandátu míval dobrý vztah. První setkání s ním v jeho druhém mandátu dne 23. srpna 2022 proběhlo v srdečné atmosféře, ale bylo poslední a nezdařilo se pak nic z toho, o co jsem žádal písemně. Ano, jednali jsme spolu chvíli ještě 5.prosince 20024 v Poslanecké sněmovně, ale dle mého soudu z jeho strany šlo o „divadélko“. Jednání s paní ministryní Evou Decroix bylo příjemné, ale na první rozhovor jsme již nenavázali, protože vláda odstoupila krátce po něm. 

V době nástupu vlády pana Andreje Babiše  již hlavním předmětem mého zájmu byly pohromy, .které padly na zlínské podnikatele bratry Lebánkovy. Hlavně to je „kauza Jesenice“ – případ brutálního  vydírání, spojeného se způsobením likvidačních škod. Příslušné  orgány se dosud nevypořádaly s řádným vyšetřením případu na základě trestního oznámení z 8.prosince 2020. Před soud se dostal pouze zadavatel vydírání, recidivista Roman Šulyok, odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, a jeho pomocník Lukáš Loučka, který si vysloužil podmíněný trest. Ostatní spolupachatelé se dle mého laického hodnocení zatím těší ochraně příslušných orgánů, které se snaží dopřát jim promlčení. Ale o „kauze Jesenice“ jsem již toho napsal hodně, nebudu tedy pokračovat. Vše se dá snadno dohledat na mém blogu. 

V tíživé situaci jsem se rozhodl hledat politickou podporu u poslanců vládních i opozičních. Došel jsem ale k překvapivému poznání, že tato elitářská komunita vytvořila bublinu, jejíž příslušníci se věnují svým nenávistným „bojovým“ hrám a nenechávají se ničím jiným vyrušovat. Zásadně neodpovídají na e-mailové pokusy o navázání jednání. Nectí pravidla formální zdvořilosti, takže si nenajdou ani chvilku na jednoznačné odmítnutí či omluvu. Stále znova se mi z paměti vybavuje komentář paní poslankyně Evy Decroix k manifestaci na Staroměstském náměstí o účastnících jako o svoloči a o jejím podivení nad volební prohrou: poslance zajímá svoloč jen do té chvíle, než odevzdá volební lístek. Tímto přístupem si ovšem svoloč jako voliče odpuzují. 

Jedinou kladnou skutečně významnou výjimkou byl poslanec Jiří Mašek (ANO), který jako předseda komise pro dohled nad GIBS dosáhl zlepšení vztahu GIBS ke mně jako k zmocněnci poškozených. 

V současnosti se do mého zorného pole dostaly hlavně dvě poslankyně, kterým možná dělá starosti vidina potíží bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Především to je bývalá ministryně obrany a původkyně nápadu na vystoupení ČR z Organizace spojených národů, Jana Černochová, vynikající zprostředkovatelka obchodů zbrojařského průmyslu. S žádostí o rozhovor jsem ji poprvé oslovil 29.ledna 2026, samozřejmě e-mailem, protože jinou možnost nemám. Na vizitce, kterou  jsem kdysi od ní dostal, a na  soukromých internetových stránkách uvádí pouze neplatné číslo mobilu asistentky. Oslovení jsem několikrát opakoval. Můj počáteční zájem byl spíše soukromý: hledám radu ve věci jakési nepříjemnosti, kterou jsem způsobil. Ale časem přibyl zájem pracovní  a později i politický. Z jednání se mnou jí nehrozí žádná nepříjemnost. Možná by se nakonec mým malérem pobavila. Jediným výsledkem, kterého jsem dosud dosáhl, byl telefonický rozhovor s její asistentkou dne 17.dubna 2026. Ale ani ten nevedl k prolomení mlčení. Teď mlčí poslankyně i asistentka. 

Dnes jsem náhodou vyslechl část promluvy nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který volal po budování mostů mezi lidmi. Řídím se ve své činnosti touto zásadou odjakživa. Ale paní poslankyně ho asi neslyšela. Není mi známo, že bych jí někdy ublížil. Až na jednu návštěvu kdysi dávno v její poslanecké kanceláři jsem s ní nikdy neměl nic společného. Je zřejmé, že jí nestojím ani za jednoznačné sdělení, že se mnou nechce mluvit, natož za vysvětlení důvodů. Její mlčení je urážlivé. Jedná se mnou jako s vyvrhelem. Marně přemýšlím, co hrozného jsem provedl, že se mnou takto zachází. Nic takového jsem nezažil při jednání s jinými, skutečně významnými osobnostmi. Zlobí mě to tolik, že jsem se rozhodl postěžovat si veřejnosti-možným budoucím voličům. 

V souvislosti s činností justičního potížisty se na mne obracejí lidé různého druhu. Některé musím odmítnout, ale nedovolím si nezdvořilost ani vůči podezřelému z vraždy. 

Druhou poslankyní ODS v mém zorném poli, kterou možná ve snech straší Vlasta Parkanová, je bývalá ministryně spravedlnosti pí. Eva Decroix. Přijala mě krátce po nástupu do úřadu a nechala se zasvětit do mých požadavků vůči ministerstvu. Jednání s ní bylo příjemné, ale poslední. Vláda odstoupila dříve než jsem předpokládal. Paní poslankyně mi také neodpověděla na pár  pokusů o navázání komunikace. Opět nemám jinou možnost než cestu přes parlamentní internetovou adresu, bez záruky, že maily skutečně vyzvedává. Vlastně po ní nic  významného nechci, takže její mlčení mě tolik nepohoršuje. Doufám, že hráz netečnosti jednou prolomím. 

Zatím ale  vkládám naděje do působení pana ministra Jeronýma Tejce, s kterým jsem již kdysi měl co do činění a mám ho za slušného a kompetentního člověka. Věřím, že najde cestu k napravení hlav ochránců „jesenických“ zločinců, i když nemá přímou pravomoc. Případ je ale natolik závažný, že z obecně politického hlediska by se do něj měl vložit i pan předseda vlády, zvlášť, když je přímým nadřízeným ředitele GIBS a nepřímým nadřízeným nejvyšší státní zástupkyně. Není přece možné, aby se v právním státě orgány činné v trestním řízení zasazovaly o promlčení trestnosti organizované skupiny pachatelů hrůzostrašného vydírání slušných lidí, spojeného s obrovskou majetkovou újmou. Netěší mě, že zvyšuji nároky na pana Andreje Babiše, na jehož tváři vidím stopy strádání  z přepracovanosti. Zatím se ke mně od jisté doby chová nepřátelsky, ačkoli tradičně odmítám jeho hypotetický střet zájmů jako důvod k vypuzení z politického života, a kauzu „Čapí hnízdo“ prohlašuji za ostudu české justice. Ale v zájmu strádajících chráněnců spolku Chamurappi nemohu ustat v naléhání na něho.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

AŤ LETÍ LINKOU…

Nejrůznější události z poslední doby probouzejí mé stařecké vzpomínky a vedou mě k porovnávání chování našich současných politických elit či spíše pseudoelit s jejich bezprostředně polistopadovými předchůdci. Čím dále tím více si připadám, že žiji ve Švejkolandu, popř. že „panstvo“ nám zpanštělo. 

 Jedním z podnětů ke vzpomínání byl výrok předsedy vlády Andreje Babiše k záměru předsedy Senátu Miloše Vystrčila vydat se s podnikatelskou delegací vojenským letadlem na Tchaj-wan: „ať letí linkou“. Je kolem toho mnoho řečí o ohrožení rozvoje výhodných obchodních vztahů České republiky s Tchaj-wanem. Na druhé straně se rozbujelo poukazování na nevhodnost dráždění Číny, která na naše „námluvy“ s Tchai-wanem reaguje nevlídně. Místopředseda vlády Karel Havlíček dokládá škodlivost udržování vztahů s Tchai-wanem na příkladu Škodovky. Nezohledňuje přitom bouřlivý rozvoj čínského automobilového průmyslu, který již vstoupil do konkurenčního boje i na českém trhu. Kupodivu nepřiměřeně málo se v této souvislosti mluví o tom, že pan předseda Senátu nedávno použil letadlo CASA k cestě na paraolympiádu do Milánu. Ale vojenské letadlo má posloužit i k cestě malé vládní delegace na  summit NATO v Ankaře, ačkoli by jistě bylo možné letět linkou. Chápu, že tato poznámka určitě pobouří všechny členy delegace (nepočítám s cestou pana prezidenta), ale jsa zaťatý potížista a občas i recesista, nermoutí mě to 😊. 

Vše, co se v poslední době odehrává kolem různých služebních cest ústavních činitelů, mi na pozadí mých vzpomínek připadá komické. Zvlášť považuji za trapné pochybnosti o vhodnosti účasti na summitu pana prezidenta Petra Pavla. Vyvolává je donedávna bezvýznamný úředníček Kanceláře prezidenta republiky a Institutu Václava Klause Petr Macínka, který panu prezidentovi vděčí za své jmenování do funkce, o které si nemohl dříve nechat ani zdát. Ve skutečnosti společné vystupování Petra Pavla a Andreje Babiše je zárukou důstojnosti reprezentace České republiky jako spolehlivého člena společenství. Oba se těší vážnosti v mezinárodním prostředí a opakovaně prokázali, že spolu dokáží vyjít. Rozpory mezi nimi nejsou zásadní: pan prezident vyvážil akademické řeči o nutnosti dodržování závazků vůči NATO (hlavně vůči zbrojařskému komplexu) podpisem rozpočtu na r. 2026. Nikdo nepopírá, že vláda odpovídá Poslanecké sněmovně všeobecně a v tom za zahraniční politiku. Na druhé straně prezident republiky je nejvyšším ústavním činitelem s oprávněním k zastupování státu navenek a současně je vrchním velitelem armády. Ke  všemu jako přímo zvolený prezident je autoritou, kterou nelze nerespektovat, a to ani pidistranami. NATO je vojenské uskupení, v jehož strukturách pan prezident zastával vysokou funkci. Není důvod, proč by se mělo měnit tradiční složení delegace. 

Jsem si ostatně jist, že nebýt uražené ješitnosti pánů Macinky a Turka nikdo by na takový nápad nepřišel. Panu prezidentovi by jistě nečinilo potíže podepsat návrh pana předsedy vlády na odvolání kverulujícího ministra zahraničí, ale taková situace nenastane, protože nelze riskovat rozpad vládní koalice. 

Ke kacířství mě popouzejí vzpomínky na jedinou zahraniční cestu ve službách státu, které jsem se zúčastnil v r. 1990 jako ředitel sekretariátu federálního ministerstva zemědělství a výživy, doprovázeje místopředsedu federální vlády a ministra zemědělství a výživy Oldřicha Burského při oficiální výpravě tří  ministrů zemědělství a výživy do Španělska (přesněji: do Katalánska) a Francie. Z Prahy jsme vyrazili tři. V Barceloně nás uvítal poslední předlistopadový velvyslanec Jarolím Klabník, který o nás pečoval, ač některé naše řeči se mu možná nelíbily. Katalánské orgány nám věnovaly až přehnanou péči. Nekonala se sice přehlídka čestné stráže, ale všude nás chránili policisté v civilu. Místopředsedu vlády vozili v pancéřovaném autě. Nezvykle na mne působil pistolník, který stál celou noc před mým pokojem v hotelu. Významné bylo přijetí Oldřicha Burského nepřehlédnutelnou osobností, katalánským „prezidentem“ (předsedou autonomní vlády), charismatickým Jordi Pujolem v nádherném prostředí paláce aragonských králů. Nevezli jsme žádnou podnikatelskou delegaci, ale několik desítek podnikatelů přišlo na setkání s panem ministrem. Přijížděli pak do Prahy na ministerstvo a naším prostřednictvím navazovali kontakty s podniky, jež je zajímaly. Nepřímo mě přiměli k odchodu ze státní služby: nabídli mi studium, spojené se stáží ve veletržní firmě. Abych mohl nabídku využít, musel jsem rozvázat pracovní poměr. Po návratu jsem cestu zpět do státní správy nehledal. 

Z Barcelony jsme se přesunuli do Paříže, kde se k nám připojili oba republikoví ministři. Na letišti nás uvítal končící velvyslanec Čestmír Císař a při večerní recepci jsme si podali ruce s nastupujícím velvyslancem Alexandrem Dubčekem. Jednání začalo pracovní snídaní s francouzským ministrem a bylo pracovně  velmi náročné. V rámci pobytu jsme navštívili továrnu na yogurty Yoplait poblíž Lyonu. Všechny cesty jsme zvládli linkovými leteckými spoji. Z Paříže do Lyonu a zpět jsme jeli vlakem TGV. Železničáře přítomnost tří českých ministrů ve vlaku zaujala natolik, že nás pozvali na prohlídku kabiny strojvedoucího za jízdy. 

Líbilo by se mi, kdyby delegace na summit, velikostně srovnatelná s naší, z úsporných důvodů také letěla linkou. Nepochybuji o tom, že pokud by byl vedoucím delegace pan prezident, můj nápad by  mu nepřipadl ponižující. Ostatním by nezbylo než se přizpůsobit. Obávám se ale, že výsledkem pidižvíkovy pomsty bude, že pan prezident tuto delegaci skutečně nepovede. Avšak předpokládám, že dostaví-li se na vlastní pěst, zcela určitě ho pořadatelé jako bývalého vysokého činitele NATO přijmou. Nabízím, že bych mu v takovém případě vyjednal velmi spolehlivé aerotaxi, aby nemusel riskovat život a zdraví jízdou na motorce 😊 

Složitější je můj postoj k záměru pana předsedy senátu Miloše Vystrčila uskutečnit podnikatelský zájezd na Tchai-wan, protože můj osobní vztah k němu určuje jeho nechutné  chování k nemocnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Nicméně, je-li nositelem kontinuity prospěšných obchodních vztahů, navázaných za vlády Petra Fialy, nová vláda by je neměla bořit. Cesta s podnikateli by měla proběhnout. Vše, co je použitelné a prospěšné z výsledků zahraniční politiky vlády Petra Fialy, stojí za zachování. Jistě je možné obejít se bez provokativního použití vojenského letadla. Dodávám, že nevnímám Čínu jako nepřátelský stát, naopak oceňuji její ohromující rozvoj. Ale nepovažuji za nutné tlačit Českou republiku do postavení vazala, zvlášť když po euforii z doby prezidenta Miloše Zemana nadšení z reálných výsledků  hospodářských styků s Čínou poněkud ochablo. 

Pozornost, věnovaná výše zmíněným námětům, je nadbytečná. Odvádí „věrchušku“ od věcí, jejichž řešení je existenční nutností pro blaho státu. Je nejvyšší čas, aby se pan ministr zahraničí zamyslel nad poměrem voličské podpory jeho pidistrany a pana prezidenta.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

TŘI MINISTŘI O „BITCOINOVÉM“SKANDÁLU

 Pan ministr Jeroným Tejc se opět jednou zachoval jako buldozér, když při společné tiskové konferenci s ministryní Alenou Schillerovou rozvířil zájem o „bitcoinovou“ kauzu oznámením, že postoupil policii poznatky z vnitřního vyšetřování, jež na ministerstvu proběhlo na podnět jeho předchůdkyně. Mimo jiné vyvolal komentáře bývalých ministrů Pavla Blažka i pí. Evy Decroix, která očekává, že dojde na její kriminalizaci. 

„Bitcoinová“ kauza má dvě části: výchozí je podivný počin bývalého ministra Pavla Blažka, který přijetím bitcoinového daru od zločince Tomáše Jiřikovského  zlikvidoval svou pečlivě budovanou politickou kariéru s postavením „kingsmakera“, pověst skvělého právníka a navíc zatížil svůj úřad vyvolanými vedlejšími náklady a svou nástupkyni nutností zabývat se nápravou jeho „úletu“. 

Zjevně si přivodil policejní vyšetřování, které může pro něho skončit jakkoli. Záleží na výsledku pátrání po příčinách jeho poklesku. Pí. Eva Decroix předběžně šla cestou použití Occamovy břitvy a při televizním vystoupení s úsměvem připustila, že možná prostě jen „udělal hloupost“ (viz 1/, 2/ 3/ aj.) Z ryze soukromých důvodů připouštím, že možná „trefila hřebík na hlavičku“. 

Přijala za této situace úřad ministryně spravedlnosti, aniž by byla vybavena předchozí zkušeností z řízení velkého úřadu a zpočátku podlehla tlaku na politizaci kauzy, od něhož se časem oprostila. 

V této části kauzy jde o selhání jednotlivce, které musí přezkoumat policie. Politizace případu vedením ODS byla nadbytečná a nemístná. 

Výchozí částí kauzy se ovšem pan ministr Jeroným Tejc nezabývá. Jde mu o vyvození odpovědnosti vůči úředníkům, kteří se podíleli na pokusech o bagatelizaci kauzy, překážení objasnění činu Pavla Blažka a na nakládání s přijatými bitcoiny. V této druhotné části vznikly značné škody, za které by jejich původci měli nést odpovědnost. Ministerstvo spravedlnosti není orgán činný v trestním řízení a na podobné vyšetřování ani není personálně vybaveno. Předat věc policii je nepochybně správné. 

Jako justiční potížista (pardon, občanský aktivista) posuzuji závažnost trestní kauzy podle rozsahu lidského utrpení, vyvolaného trestným činem. V „bitcoinové“ kauze jde „pouze o peníze“, proto jí nepřičítám velký význam. Ve vyvolaném mediálním a politickém ruchu vidím proto jeden z více případů odvádění (úmyslného nebo neúmyslného) vlády od závažnějších selhání státních orgánů. 

Pobavilo mě pohoršení nad rozhodnutím bývalého ministra financí Zbyňka Stanjury ponechat si služební mobilní  telefony a tablet. Docela ho chápu: v jejich pamětích by se mohly najít důkazy v jeho neprospěch. Je to ale marná snaha. Z kauzy Shahrama Zadeha si pamatuji na nehorázné zneužití paměti mobilního telefonu a tabletu obžalovaného po prolomení heslové ochrany. Nakonec se jemu i jeho manželce dostalo omluvy a odškodnění. Ale po letech od spáchání zhůvěřilého jednání mu to již asi moc nepomohlo (viz 6/). Na okraj podotýkám, že s pokusem o vyvolání kárného řízení se soudcem jsem tehdy neuspěl a neuspěli ani advokáti. 

Musím se dále usmívat zmínce o spřízněnosti úředníka Filipa Bendy a předsedy Klubu poslanců ODS Marka Bendy. Je to nezpochybnitelná skutečnost, ale dle mých poznatků jen doklad o nízké úrovni personální práce, která vedla k obsazování míst různých „podržtašků“ na základě osobních známostí. Mám obavy, že této praxe není ušetřena ani nová vláda. V souvislosti s úsilím o vyvolání zájmu pana předsedy vlády Andreje Babiše o protiprávní chování orgánů činných v trestním řízení v kauze „Jesenice“, o které často píši, se mi dostalo poučení, že pan předseda vlády se věcí nemůže zabývat, protože nesmí zasahovat do nezávislosti justice. Úředník sekretariátu zřejmě netušil, že státní zastupitelství a GIBS jsou součástí moci výkonné a právo na  ochranu nezávislosti justice se na ně nevztahuje a navíc předseda vlády je přímým nadřízeným GIBS. 

Zejména mám obavy, že pozornost, věnovaná druhotné části „bitcoinové“ kauzy, okrade ministra spravedlnosti a předsedu vlády o čas a energii, které by dle mého názoru zmocněnce poškozených měli přednostně věnovat nepatřičnosti chování státních zástupců a důstojníků GIBS, chránících před dopadením ruky spravedlnosti na osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili krutého nakládání se zlínskými podnikateli bratry Lebánkovými při jejich vydírání v penzionu U Kohouta v Jesenici. Tato kauza „Jesenice“ je skutečně závažná, neboť při ní došlo k podvodnému jednání, omezování osobní svobody, fyzickému násilí a ohrožování na zdraví a životě a vznikla újma přesahující 100 mil. Kč. Během dlouhých let monitorování různých trestních případů jsem viděl všelicos, ale nic tak hrozného, jako bylo týrání poškozených v Jesenici. Mezi „zviditelněnými“ spolupachateli zadavatele vydírání Romana Šulyoka(který si to jako jediný „odseděl“)jsou čtyři absolventi vysokoškolského právnického vzdělání. Jejich vyšetřování, vyvolané trestním oznámením z 8.prosince 2020, bylo odloženo (tedy nikoli zastaveno) 24. října 2024 a nadřízená státní zastupitelství všech stupňů brání jeho dovedení k obžalobě, přičemž v lednu r. 2027 dojde k promlčení (viz 4/). Nezákonná ochrana spolupachatelů se odehrála za vlády SPOLU. Stížnostní řízení ve státním zastupitelství je instanční a zdlouhavé. Náprava proto napadla koaliční vládě Andreje Babiše. Způsob, jakým se k případu postaví, bude projevem upřímnosti jejího programového přísahání na právní stát. 

V této souvislosti si dovolím poznámku o vztahu novinářů k trestním případům. „Bitcoinovou“ kauzu vytáhla na světlo boží novinářka Zdislava Pokorná, členka redakce DeníkuN. Odvedla dobrou práci. Protože postavení zmocněnce poškozených mě určitým způsobem omezuje v  činnosti „drzého grafomana“, nabídl jsem jí látku „kauzy Jesenice“ k využití. Neuspěl jsem a neuspěl jsem ani u její redakce a dalších skupin investigativců, které jsem oslovil. Kdo by se případu ujal, měl by určitě o čem psát a pomohl by dobré věci. Není mi jasné, čím se řídí výběr témat, jimž se novináři věnují. Znám určité případy účelového uplácení novinářů. Ale nemyslím, že je to jediné vysvětlení. 

Prameny :

1/Následky bitcoinového skandálu Pavla Blažka & spol.

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/07/nasledky-bitcoinoveho-skandalu-pavla.html

2/Ministryně Eva Decroix má vyřešit kvadraturu kruhu

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/06/eva-decroix-ma-vyresit-kvadraturu-kruhu.html

3/Ohlédnutí za paní ministryní Evou Decroix

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/12/ohlednuti-za-pani-ministryni-evou.html

4/Zločinci pod záštitou státu

https://www.jemelikzdenek.cz/2025/08/zlocinci-pod-zastitou-statu-6.html

5/Poslední křik v Kabelíkově

https://www.jemelikzdenek.cz/2019/02/posledni-krik-v-kabelikove.html

6/Soud vyhověl Zadehovi ve sporu o odškodné za soukromá data v trestním spisu (Seznam dle ČTK)

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-soud-vyhovel-zadehovi-ve-sporu-o-odskodne-za-soukroma-data-v-trestnim-spisu-275192 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.