POHLED Z KONEČNÉ DEKÁDY ŽIVOTA

Patřím k nejméně významným mezi lidmi, které pan prezident Václav Klaus po odchodu z Hradu přizval k pokračování v součinnosti. Přesto jsem tradičně zván na oslavy jeho „kulatin“. Při letošní oslavě jeho pětaosmdesátin jsem usoudil, že nestárnoucí politik zanedlouho oslaví devadesátku, ale já už u  toho nejspíš nebudu. Náhle jsem si u skleničky vína uvědomil, že jsem zřejmě vstoupil do konečné dekády života. Je to zvláštní stav: žiji po celá desetiletí bez pomoci lékařů, o holi jsem začal chodit před pár týdny a zatím jsem stále způsobilý přidělávat starosti nemravně se chovajícím příslušníkům orgánů činných v trestním řízení. Stále píši nehonorované blogy, které v některých případech přečte jen pár jedinců, ale jiné najdou až desetitisíce čtenářů. Nicméně od zmíněného „objevu“ si připadám, jako bych stál na prázdné chodbě bez východu. Neděsí mě to.

Přirozeně pohlížím na dění v mém okolí pod zorným úhlem daného stavu a vzpomínek. Srovnávám a přiznávám, že současný stav našeho politického života mě netěší. Připadá mi, že naše demokracie je užitečná jen pro pár vyvolených, pro ty, kteří jsou „uvnitř klubu“. Vždy platilo, že po volbách se politici aspoň do jisté míry přestali zajímat o voliče. Voliči byli zvyklí, nebouřili se. Dnes se ale tento stav vyhrotil tak, že snad již jeho další zhoršení  není možné. Hrubě přeplacení herci parlamentního divadla hrají své hry před televizními kamerami především pro sebe. Bohužel je pojímají jako bojové, takže shoda napříč politickými stranami mezi vládou a opozicí je možná jen zcela výjimečně, pokud vůbec. Nedovedu si představit, že by se šéfové hlavních politických stran stejně jako za první republiky mohli scházet na poradách parlamentní Pětky (viz1/), aniž by po sobě začali házet kamením. Ale také se už nemůže stát, že by se poslanec ujal neznámého občana a kvůli jeho potížím dvakrát interpelovat ministra vnitra, což se mi kdysi stalo s mladým poslancem Petrem Nečasem, pozdějším předsedou vlády. Naopak musel jsem se dožít devadesátky, abych se dočkal odmítání žádosti o rozhovor způsobem, jenž by byl přiměřený jednání s vyvrhelem lidstva. Je ostatně zbytečné posílat poslancům e-maily nebo dokonce odkazy na články, protože zprávy od neznámých odesilatelů čtou jen zcela výjimečně a téměř nikdy neodpovídají, nebo možná maily z mé adresy soustavně odmítají.

Uzavřenost poslaneckého sboru před řadovými občany má nepříjemnou stránku: občas se k poslancům nedostanou informace, jež by mohli zužitkovat. Platí to i o vládě, jež svou politiku odvozuje ze stanovisek poslanců.

V resortu spravedlnosti ale mívaly vztah s občanskými aktivisty odlišný charakter: většinou převládal profesní zájem, který umožňoval věcné řešení rozporů  nebo vzájemnou podporu bez ohledu na stranickopolitické vztahy. Nikdy jsem se nezajímal o stranickou příslušnost ministra. Pokud mezi nimi byly rozdíly, neměly dle mého názoru s jejich stranickou příslušností nic společného. Počínaje se skvělým Pavlem Němcem jsem vedl ústní pracovní jednání se všemi ministry spravedlnosti s výjimkou Marie Benešové, za kterou jsem záměrně nikdy nešel. Ale písemná komunikace mezi námi probíhala standardním způsobem a dokonce jsem od ní získal nejcennější stížnost pro porušení zákona za celou mou dráhu justičního potížisty (v jiných případech ale nevyhověla).

Nezapomenutelná byla vstřícnost  pana prezidenta Václava Klaus k členům Spolku Šalamoun. Měl pro nás pochopení a věnoval zvláštní pozornost agendě milostí. Umožňoval osobní projednání žádostí o milost i  jiných problémů. Samozřejmě pan prezident neměl tolik času, aby se nám mohl kdykoli věnovat. Ale našimi věcmi se pak zabýval jeho tajemník pan Ladislav Jakl a někdy i vedoucí kanceláře pan Jiří Weigl. Neuspěli jsme zdaleka se všemi  žádostmi o milost, ale všechny byly řádně projednány na takové úrovni, že nezbylo než odmítnutí přijmout. Později pan prezident sklidil nelítostnou kritiku kvůli aboliční části jeho amnestie. My jsme ho o vyhlášení amnestie kvůli ulevení přeplněným věznicím žádali dva roky a amnestii jsme uvítali. Kritiku považuji za nespravedlivou. Rozhodnutí o amnestii bylo politické a v zásadě správné. Pokud se týká kritizované aboliční části, napsal ji  právník, za kterého ovšem pan prezident přijal odpovědnost. Autor je stále činný v oboru. Samozřejmě ho nikdo  nenapadá.

S odchodem Václava Klause z Hradu zlaté časy pro občanské aktivisty skončily a už se nevrátily. S panem prezidentem Milošem Zemanem se nám obdobný vztah nepodařilo vytvořit  (viz2/). Požádali jsme ho o milost pro ods. Michaelu Schneidrovou, spoluobžalovanou Aleny Vitáskové. Přestože nás podpořil pan ministr Robert Pelikán a žadatelka měla i silnou mediální podporu, prezident nevyhověl. Mohl ji zachránit před vězením. Způsob projednání podkladů k žádosti bych nerad komentoval. Ale po sedmi měsících nařídil na základě dovolání její propuštění Nejvyšší soud ČR a v dalším řízení dosáhla plného zproštění obžaloby. Zřejmě jsme se stavěli za správnou osobu.

Ani současný prezident se netváří vstřícně směrem ke spolku Chamurappi. Jeho vztah k agendě milostí je s Klausovým nesrovnatelný. Nevyhověl dvěma našim žádostem o abolici ve prospěch ods. Jany Nagyové a Andreje Babiše, jimiž jsme chtěli předejít ztrátám času a různým nechutnostem ve Sněmovně při projednávání žádosti pana předsedy vlády o nevydání k trestnímu řízení. Zamítnutí první žádosti nám Kancelář prezidenta republiky aspoň ohlásila, ale druhou pan prezident prostě ignoroval.

Zhýčkán vstřícností pana prezidenta Václava Klause jsem chtěl představit panu prezidentu Petru Pavlovi spolek Chamurappi, ale přijetí jsem nedosáhl. Nejsem jeho voličem, ale uznávám, že úřad vykonává důstojně. Protože mám „jakobínskou“představu, že přímo volený prezident má mít větší pravomoc než jeho předchůdce, vzešlý z dohod mezi politickými pleticháři, přijal jsem s porozuměním jeho tlak na pana Andreje Babiše, aby vhodně upravil svůj vztah k Agrofertu a posléze i rozhodnutí nejmenovat poslance Filipa Turka ministrem čehokoli. Za těchto okolností nemohu uznat právo pana ministra zahraničí Petra Macinky na jakousi „pomstu“, spočívající v bránění prezidentovi v účasti na summitu NATO v Ankaře, a odmítám všechny zásahy vlády, na „pomstu“ navazující (viz4/). Jsem obeznámen s úlohou Tomáše Masaryka při vzniku státu a četl jsem část jeho díla. Pamatuji si, s jakou úctou jsme za války naslouchali v rádiu hlasu pana prezidenta Edvarda Beneše, zúčastnil jsem se různých demonstrací na jeho podporu a vystál jsem v noci šestihodinovou frontu, abych se mohl poklonit u jeho rakve, vytvořil jsem si uctivý vtah k panu prezidentu Václavu Klausovi a nakonec jsem byl i pozorným divákem barrandovských pořadů Týden s prezidentem. Způsob, jakým se chová vláda k panu prezidentu Petru Pavlovi, prostě nemohu přijmout.

Jsem stále přesvědčen, že pánové Petr Pavel a Andrej Babiš jsou rozumní lidé, kteří mají jednotící zájem: prospěch republiky. Proto  očekávám, že pan předseda vlády averzi vůči panu prezidentovi nakonec usměrní do přijatelné podoby a pokračování „Macinkovy pomsty“ nebude nadále trpět.

Na tomto místě musím ale zmínit prvek, který dle mého názoru oslabuje kvalitu naší demokracie: vliv pomocných aparátů a všelijakých podržtašek-podržtašků na vztahy občanů k politikům, na které se obracejí se svými záležitostmi. Vede mě k tomu zmínka na internetu, že pan prezident vyčítá vládnímu stanovisku k jeho ústavní žalobě, že se v něm nezmiňují dopisy, jež poslal panu předsedovi vlády. Nevím, zda má pan prezident naprostou  jistotu, že pan Andrej Babiš jeho dopisy skutečně dostal.  Poslal jsem panu předsedovi vlády cestou datových stránek  řadu podání trestněprávního charakteru, která zůstala nevyřízena. A získal jsem důkaz, že Úřad vlády s takovou poštou nakládá značně svévolně (viz5/), takže nepovažuji za prokázané, že pan předseda vlády mé přípisy skutečně dostal. Samozřejmě, dopisy prezidenta republiky jsou něco jiného, než podání justičního potížisty, ale přesto soudím, že pan prezident by si měl jejich doručení ověřit, aby nezadal Andreji Babišovi záminku k popření jejich doručení. Vrozená zlomyslnost mě ale vede k poznámce, že postrádám odpovědi nejen na dopisy panu předsedovi vlády, ale i panu prezidentovi. Nevím, zda mnou pohrdají oba shodně, či zda jsem pouze obětí arogance jejich podržtašek. Mám za prokázané, že pro Andreje Babiše a celou jeho skvadru jsem persona non grata, ačkoli dlouhodobě odmítám jeho pronásledování kvůli hypotéze o střetu zájmů a kauzu Čapí hnízdo prohlašuji za ostudu české justice. Kdysi dávno jsme spolu párkrát osobně jednali o různých věcech nepolitického rázu a já si na něho pamatuji jako na příjemného, nekonfliktního společníka se smyslem pro humor. Netuším, proč na mne zanevřel a je mi to jedno: s Marií Benešovou jsme se nikdy nepotkali, ale pracovní vztah fungoval. Nepožaduji, aby mě miloval: budu spokojen, když zarazí ochranu pachatelů brutálního vydírání bratrů Lebánkových, kterou posvětil jako capo di tutti capi  ministr spravedlnosti jeho vlády a jemu podřízený ředitel Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Podržtašky-podržtaškové jsou pro mne novým úkazem ve stycích s orgány. Osobují si právo rozhodovat o vztahových záležitostech svých šéfů podle svého, aniž by jim vždy dali možnost vlastního rozhodnutí. Rozhodují za nadřízeného, zda chce mluvit s žadatelem, aniž by se zeptali. Křiklavým příkladem byla kdysi korespondence favoritky ministra Pavla Blažka, která údajně z jeho pověření vedla korespondenci s bratry Lebánkovými, o které pan ministr vůbec nevěděl. Nejde v poslední době o ojedinělý případ.   

Bez ohledu na vše výše uvedené nezbývá mi, než pokračovat do posledního dechu v úsilí o potrestání pachatelů vydírání bratrů Lebánkových (kauza Jesenice viz6/) a o očištění státních orgánů od sebranky, ochotné propůjčit se k zajištění jejich beztrestnosti. Můj čas je omezený a blíží se datum promlčení kauzy. Tím je dána intenzita mého úsilí.

Odkazy :

1/F. Peroutka, Budování státu, IV, Praha 1936, s. 1265-1266.

2/můj blog 14.8.2016 Milosti v prezidentově nemilosti

https://www.jemelikzdenek.cz/2016/08/milosti-v-prezidentove-nemilosti.html

3/ můj blog 10.3.2025 Ne abolici

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/03/ne-abolici.html

4/můj blog 5.7.2026 „Švejkolandské“ tažení do Ankary: cherchez la femme.

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/07/svejkolandske-tazeni-do-ankarycherchez_01141381015.html

5/můj blog 25.6.2026 Úřednice Úřadu vlády překážejí v komunikaci s předsedou vlády ve věci trestního řízení

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/urednice-uradu-vlady-prekazeji-v.html

6/můj blog 30.1.2026 Jesenický zločin a nová vláda

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/01/jesenicky-zlocin-nova-vlada.html

============================================================ 

V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

PRÁVA NEPOČATÝCH DĚTÍ

Za clonou dlouhotrvajícího rámusu, původně spuštěného Macinkovým pokusem o pomstu na prezidentovi za odmítnutí jmenování Filipa Turka ministrem čehokoli, veřejnosti unikají jiné zajímavosti. 

Je to například zneužití orgánů činných v trestním řízení k zajištění beztrestnosti VIP spolupachatelů brutálního vydírání bratrů Lebánkových v jesenickém penzionu U Kohouta.  Jako capo di tuti capi se tolerováním zapojil i ministr spravedlnosti (viz1/). Laická veřejnost je proti takovým nepravostem bezmocná a k poslancům a prezidentovi a předsedovi vlády zprávy neproniknou (mají na to lidi, kteří je chrání před rozčilováním) a zhusta je vůbec nezajímají, protože mají úplně jiné priority. 

Roztomilý je nápad ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (viz2/) zahustit přebujelou legislativu zákonem, jenž zajistí právo ženám bez partnerů na umělé oplodnění. Jeho záměr se těší jen nepatrné pozornosti. Uvedl k němu „rozhodl jsem se podpořit rozšíření asistované reprodukce i pro ženy bez partnera, protože se přikláním k názoru, který akcentuje lidskoprávní pohled a předchází diskriminaci žen bez partnera, které chtějí podstoupit umělé oplodnění“. Přímo na jeho ministerstvu k tomu vypukla bouřlivá diskuse: etická komise nedospěla k jednotnému názoru, ale ministr jej přesto  odeslal k projednání. Jeho záměr je sice lidumilný, ale přesto se ptám, zda tento zákon skutečně potřebujeme. Jsem si jist, že žena bez partnera, která se pevně rozhodne, že si chce pořídit dítě, svého dosáhne i bez zákona.  Tvůrci zákona jde tedy zřejmě hlavně o to, aby  dárci semene byli geneticky a zdravotně vhodní a aby o nich měl stát přehled. Čili stát chce řídit velmi intimní záležitost rozmnožování lidského rodu. Zavání to eugenikou. Uznávám právo ženy na touhu po dítěti, ale nejsem si jist, že nepočaté děti by se radovaly, kdyby věděly, do jakého prostředí je matky přivedou, ač je jistě zahrnou láskou. Vím ze zkušenosti, že jejich materiální zabezpečení nebude vždy optimální a některé děti budou strádat. 

Osobně bych se spíše staral o zlepšení sociálního zabezpečení matek-samoživitelek, které má do dostatečnosti daleko. To by se ovšem místo ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha musel začít znepokojovat ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (již před ním ministr Marian Jurečka), jehož resort občas s matkami-samoživitelkami zachází dosti drsně. Samozřejmě, vedle státní péče se snaží různé soukromé organizace, podporované zámožnými dárci. Někteří miliardáři posilují svůj prestiž zakoupením fotbalového klubu, jiní se chlubí podporou samoživitelek. Ale jejich podpora je často hlavně záminkou pro uplatnění moci jejich zaměstnankyň nad odmítanými samoživitelkami. 

Odkazy : 

1/můj blog Kolik stojí svědomí ?

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/07/kolik-stoji-svedomi.html 

2/iRozhlas 20.7.2026:Etická komise ministerstva se neshodla na umělém oplodnění pro single ženy.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/eticka-komise-ministerstva-se-neshodla-na-umelem-oplodneni-pro-single-zeny-i-tak_2607200500_vtk

 ========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KOLIK STOJÍ SVĚDOMÍ ?

Trestný čin má nejen svou stránku věcnou a právní, ale také mravní, v které hraje roli svědomí. Týká se to i zablokovaného trestního řízení proti nepotrestaným spolupachatelům brutálního vydírání bratrů Lebánkových v jesenickém penzionu U Kohouta, k němuž se opakovaně vracím pod pracovním názvem „kauza Jesenice“. 

Zatím jsou viditelní čtyři podezřelí, které označil zadavatel vydírání Roman Šulyok ve svědectví před soudem, podaném po poučení předsedkyní senátu (viz1/). Svědek by za vědomě nepravdivé údaje nesl trestněprávní odpovědnost s nárokem na rychlý návrat do vězení. Vzhledem k jeho vysokém IQ pochybuji, že by podstoupil riziko usvědčení z křivého obvinění. Proto je na místě brát jeho svědectví vážně. 

Kvarteto podezřelých je mimořádně zajímavé: všichni jeho členové mají vysokoškolské právnické vzdělání, a živí se poskytováním služeb právnické povahy. Je mezi nimi notář Václav Voda, který nechal bratry Lebánkovy podepsat listiny, jež umožnily Romanu Šulyokovi inkasovat výnos z vydírání. Doprovázel ho advokát Martin Rezek, jenž ho vtáhl do akce na žádost advokáta Jana Svobody. Roman Šulyok je usvědčuje shodně s poškozenými bratry Lebánkovými. Jejich odsouzení by pro ně bylo existenční pohromou. Stranou stojí policista František Heřman, který údajně obstaral „zakuklence“, již se dopouštěli násilí na poškozených. Podezřelý ale svou vinu popírá. Nedivím se: v případě odsouzení by přišel o výsluhu.  Nicméně nevím o tom, že by se bránil trestním oznámením na Romana Šulyoka pro křivé obvinění. Všichni čtyři věděli předem, že Lebánkové budou vystaveni násilí, ale pomoc Romanu Šulyokovi neodmítli. Nevzdělaní prosťáčci by se mohli hájit, že v krajních případech je násilí při vymáhání  dluhu jedinou možnou cestou a tudíž je přípustné, ale právníci zcela jistě věděli, že se podílejí na nezákonné akci. 

Pokud se podezřelí dopustili popsaného jednání, porušili etický kodex svých profesí, policista si svérázně vyložil zásadu „pomáhat a chránit“. Všichni jsou ovšem obětí výmluvnosti Romana Šulyoka, který jim namluvil, že mu Lebánkové dluží obrovskou částku za zařízení na výrobu cigaret a k zaplacení se nemají. Pokud vyšetřovatelě GIBS  a státní zástupci  snad míní, že toto je polehčující okolnost, která je zbavuje trestní odpovědnosti za účast na vydírání, jejich názor nesdílím.   

Je pozoruhodné, že čtyřem právníkům nezabránilo v účasti na vydírání jejich svědomí. Smutným vysvětlením je Šulyokovo vyprávění o výši vyplacených odměn za pomoc. Zjevně nebylo jejich svědomí dost pevné na to, aby odolalo svádění penězi. Vrhá to špatné světlo na jejich mravní profil. 

Odložené trestní řízení dosud nedospělo od 8.prosince 2020 aspoň ke sdělení obvinění. Nejdůležitějším podezřelým na začátku vyšetřování byl policista František Heřman, jehož ale GIBS vyslechla až 7. června 2024 jako úplně posledního. Mezitím se neúspěšně pokoušela vypátrat bez jeho pomoci „zakuklence“, kteří páchali násilí na poškozených. Ukončení zájmu GIBS o něj znamená konec nadějí na jejich vypátrání. 

Až se státní zástupci rozpomenou na zákonnou povinnost stíhat trestnou činnost a konečně sdělí notáři a advokátům  obvinění, postavení obviněných bude svízelné: shoda výpovědí poškozených a Romana Šulyoka je neprolomitelná. Rozumná by byla dohoda o vině a trestu. Policistovo postavení je odlišné. Při podání vysvětlení zapřel Romana Šulyoka „jako Petr Krista“, ač se hlásí k přátelství se spoluobžalovaným Lukášem Loučkou. Jeho výpověď policisty, který dlouho a dobře slouží, takže jeho svědectví je pro GIBS a státní zástupce důvěryhodné, stojí proti nařčení Romanem Šulyokem, který jako recidivista je pro ně z principu nevěrohodný. Přezkoumání pravdivosti policistova tvrzení je tabu pro celou pyramidu státních zástupců od nejnižšího až po nejvyšší stupeň. Proč asi? 

Zpětným pohledem jsem nabyl dojem, že „rozpovídáním“ ods. Romana Šulyoka jsem neustanovené a nepotrestané zločince příliš neohrozil, zato jsem vyvolal nevoli jejich ochránců, kteří z nějakých důvodů jejich stíhání nehodlají připustit. Prvním signálem bylo vystoupení intervenujícího státního zástupce Martina Susky, který navrhl zamítnutí žádosti o povolení obnovy procesu s tím, že postavení žadatele by se v obnoveném procesu nezměnilo. Padla tím možnost, že by soud po povolení obnovy přikázal státnímu zastupitelství dokončit neúplné vyšetřování. Vyvolali jsme pak trestní řízení podáním z 8.prosince 2020. V něm pak státní zástupce Martin Suska působil jako dozorový státní zástupce nad vyšetřující GIBS a důsledně kladl odpor. Využil jsem všech zákonných prostředků k prosazení řádného vyšetřování, ale proti pyramidě státních zástupců jsem neuspěl. Nakonec mi státní zástupkyně VSZ Praha Michaela Koťátková vzkázala (viz2/), že padla stopka: „Tato věc byla vyřízena konečným způsobem v celé soustavě státního zastupitelství, tedy nejen u Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale i u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „NSZ“). Na výsledku tohoto trestního řízení tak již nemůže změnit nic činění dalších podání, byť označovaných jako trestní oznámení, která směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení, podílejících se na vyřízení této kauzy, a to ani příslušníků policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů či státních zástupců, kteří následně tento postup přezkoumávali a s jejichž postupem rovněž opakovaně vyslovujete nesouhlas.“ 

Státní zástupci zneužívali možnosti, dané zákonem o státním zastupitelstvím. K významným nástrojům patří např. překrucování obsahu podání stěžovatele na něco, čím nemůže být. Podal jsem několik podnětů ministrovi spravedlnosti ke kárnému řízení. Ač se po nástupu do funkce tvářil, že bude na státní zástupce přísný, v tomto případě mi nevyhověl (viz3/) a vysloužil si tak postavení capo di tutti capi v čele uskupení státních zástupců, kteří se rozhodli nepostavit jesenické zločince před soud. 

Také tato část kauzy má svou mravní stránku. Je nesporné, že bratři Lebánkové utrpěli strašlivou újmu a je v zájmu práva a spravedlnosti, aby pachatelé jejich napadení skončili před soudem. Orgány, které tomu brání, se chovají nemravně. 

Jaký vysoký státní zájem chrání kvarteto právnicky vzdělaných podezřelých před řádným vyšetřením jejich nezákonného jednání ? V tomto případě selhává celá soustava orgánů trestního řízení, ale nikomu to nevadí. Ministr spravedlnosti je spokojen, k předsedovi vlády asi informace vůbec nepronikla. Nevzrušují se ani poslanci bez ohledu na stranickou příslušnost. Dopravní nehoda Filipa Turka je zábavnější. 

ODKAZY : 

1/můj blog: Protokol z výpovědi Romana Šulyoka před soudem z 29.6.2020

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/protokol-zav-vypovedi-romana-sulyoka-pred.html 

2/můj blog: Beztrestnost zločinců zajištěna kotěcí tlapkou

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/01/beztrestnost-zlocincu-zajistena-koteci.html 

3/můj blog: Vyrozumění z pověření ministra

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/vyrozumeni-z-povereni-ministra.html 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka. 

VĚZNICE (NE)MÁ PROBLÉM

 Podle sdělení Parlamentních listů (viz1/) má Věznice Kuřim vážný problém. Spolek Šalamoun ji napadl stížností Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR kvůli údajnému protiprávnímu postupu vůči žadateli (žadatelům?)o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který čelí nátlaku k doznání ke spáchání trestného činu hrozbou, že v případě nedoznání věznice zabrání jeho podmíněnému propuštění.

Zní to takřka „jako z pravěku“. Takové případy se skutečně kdysi stávaly, ale odstranila je judikatura Ústavního soudu. Jeden jsem ještě jako člen Spolku Šalamoun úspěšně řešil u Obvodního soudu pro Prahu 4. Od založení spolku Chamurappi z.s. v listopadu r.2017 jsem intervenoval v 16 řízeních o podmíněné propuštění, z nichž 14 bylo úspěšných. S jednáním, jaké napadá Spolek Šalamoun, jsem se od r. 2017 ani jednou nesetkal. Poslední náš chráněnec opustil věznici 27.února 2025.

Tři  úspěšné případy se odehrály ve Věznici Kuřim, dva přímo na návrh spolku Chamurappi. V jednom případě byl žadatelem matkovrah, který vinu popírá. K doznání ho nikdo nenutil.  Až ve třetím případě jsme působili pouze jako podpora žadatele, protože za působení ministryně Marie Benešové zájmové organizace občanů přišly o právo navrhovat podmíněné propuštění.

Účast při řízení o povolení obnovy procesu většinou vyžaduje opakování návštěv věznice, jednání s personálem, seznámení s ředitelem. Takže během dojíždění do Kuřimi jsem se postupně seznámil s ředitelkami plk. Kalvodovou a Slovákovou, jež jsem znal již z jejich působení v čele Věznice Světlá n.S., pak již jen okrajově s plk. Juříčkem. Všechny tři řešené případy měly standardní průběh.

Někdy jsem se dovídal o osobních neshodách mezi žadateli a personálem (nejen v Kuřimi). Život za zdí věznice má specifický ráz. Může se stát, že na sebe narazí vyhraněné individuality, které „si nesednou“ a dělají si pak drobné potíže. Ale upozornění ředitelky věznice bylo vždy dostatečným nástrojem nápravy. Podstatné je, že úloha věznice je v řízení o podmíněné propuštění podružná. Rozhodující je úloha soudu v senátním řízení. Zástupce věznice se obvykle účastní jednání, ale jeho hlas není určující. V praxi jsem se jen výjimečně setkal se záporným přístupem věznice. Z výsledků je zřejmé, že pokud jsme narazili na odpor a bylo nezbytné jít do stížnostního řízení, příčinou nebyla záporná stanoviska věznice, ale obvykle státního zástupce.

Není mi tedy jasné, jaká mimořádnost situace vedla předsedu Spolku Šalamoun k oslovení generálního ředitelství. Ve všech případech drobných nesrovnalostí jsem vystačil s jednáním s ředitelem věznice. Celkem bych řekl, že Věznice Kuřim je vůči odsouzeným relativně vlídná.

ODKAZ:

1/Parlamentní listy 13.7.2026:Přiznejte se, jinak nemáte šanci na podmínečné propuštění? Spolek bije na poplach

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Priznejte-se-jinak-nemate-sanci-na-podminecne-propusteni-Spolek-bije-na-poplach-794021

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

TEJCŮV VÝSTŘEL Z AURORY

 Muž ve věku Andreje Babiše by měl mít právo na několikadenní odpočinek po náročné akci, jakou včetně přípravných tahanic byl summit NATO ve dnech 7.-8.července 2026. Zejména by měl mít právo vychutnat si v klidu  jeho pohodový průběh včetně posezení nespolubydlících manželů Babišových s Donaldem Trumpem (jehož hodnotu nedbalé podání ruky povýšeným státníkem při odchodu nestírá) (viz1/). Ale náš vezír má asi nevyčerpatelné zdroje energie, takže odpočinek si nedopřál a již ve čtvrtek 9.července 2026 vystavil celou vládu na bilanční tiskovce kamerám.

I když na některých ministrech bylo v druhé půli vystoupení patrné, že by již raději šli na pivo, můj celkový dojem z této show byl příznivý. Jako justiční potížista jsem zejména věnoval pozornost vystoupení pana ministra Jeronýma Tejce, jehož znám mnoho let a považuji ho za vysoce inteligentního slušného člověka. Nemohu ale přehlížet určitou nevyváženost jeho projevů, a to včetně vystoupení mimo tiskovku.  Z komentáře České justice (viz2/) k tiskovce vystupuje pan ministr jako nositel snah o utužení poměrů v justici. V závěru článku ocitovala jeho výrok: „Chci, aby každý, kdo udělá chybu – ať už úmyslně, nebo z hrubé nedbalosti – nesl odpovědnost. Ať už to jsou soudci, nebo soudní znalci. Budeme dohlížet na kvalitu jejich rozhodování a ve chvíli, kdy se soudce dopustí excesu, budu podávat v dané věci kárnou žalobu.“

 V zásadě mohu s jeho přístupem souhlasit, protože na vady postupu státních zástupců, soudců a soudních znalců těžce doplácejí nevinní lidé a stát musí vyplácet odškodné v desítkách milionů korun, na jehož úhradách se původci škod nepodílejí.  Škodiči většinou nerušeně působí dál stejným stylem s jistotou beztrestnosti. Přístup laické veřejnosti k „utahování šroubů“ bude asi většinově příznivý. Vnímání jeho politiky stavovskými komunitami ale tak jednoduché asi nebude. Před časem pan ministr přišel se záměrem zřídit inspekci, jež by utužila dohled nad státními zástupci a vyvolal nevoli nejen státních zástupců, ale i soudců (viz3/).

Za těchto okolností se obávám, že jeho rozhodnutí podat kárnou žalobu na soudkyni, která vydala dítě otci, jenž je pak zavraždil (viz4/), bude mít účinky výstřelu z Aurory. Ministrovu myšlenkovému postupu rozumím, ale nemohu přehlédnout, že jeho rozhodnutí se zásadně liší od dosavadní praxe ministrů jako kárných žalobců. Ministři spravedlnosti jsou obecně jako kární žalobci zdrženliví, protože musejí počítat s námitkami profesních kast, že zasahují do soudcovské nezávislosti. Potíž spočívá i v tom, že kárná žaloba směřuje proti jednotlivci, ale napadené rozhodnutí je většinou senátní a předsedové senátu mají vůči svým kolegům rovné postavení. Zejména až dosud se ministři drželi zásady, že věcně nesprávná soudní rozhodnutí nelze kárně napadnout, protože soudci mají právo na omyl a mylná rozhodnutí lze napravit opravnými prostředky. Jeroným Tejc projevil větší odvahu než jeho předchůdci. Rozhodnutí kárného soudu bude v každém případě zajímavé.

V časově omezeném vystoupení pan ministr nemohl sdělit veřejnosti vše, co dokresluje jeho obraz. Za zmínku stojí především skutečnost, že neuspěl se stížností pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného, který se provinil týráním psa(viz5/) Stížností vyšel vstříc předsedovi vlády Andreji Babišovi (viz6/). Myslím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu pana ministra nemile překvapilo stejně jako mne. Ale nemá to praktický význam, protože stížností ministra pro  porušení zákona v neprospěch odsouzeného nelze zvrátit rozsudek. Otevřená zůstává otázka, proč stejnou vstřícnost vůči pohoršenému předsedovi vlády neprojevila nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová, jejíž dovolání naopak mohlo změnit rozsudek v neprospěch obžalovaného.

Z mého pohledu předkladatele trestního oznámení proti neustanoveným a nepotrestaným pachatelům jesenického vydírání bratrů Lebánkových a zmocněnce poškozených postrádám v ministrově vystoupení vysvětlení k jeho smířlivosti vůči  státním zástupcům(viz7/) , kteří se spolu s některými příslušníky GIBS rozhodli, že celé tlupě pachatelů vydírání zaručí beztrestnost odsunutím rozhodnutí ve věci až do promlčení trestnosti. V této kauze stále pevně stojí „pomníček“, postavený středočeskou kriminálkou pod dozorem Krajského státního zastupitelství Praha, spočívající v tom, že odsouzení se dostalo pouze zadavateli vydírání ods. Romanu Šulyokovi (trest odnětí svobody na 7,5 roku)  a ods. Lukáši Loučkovi (vyklouzl s podmínkou), obou údajných přátel podezř. policisty Františka Heřmana. Policie vysvětlila svou nezpůsobilost mlčením ods. Romana Šulyoka, který spolupachatele nevydal stíhání. Nic se ale nezměnilo, když se rozhodl skoncovat se životem kriminálníka a neustanovené  a nepotrestané ničemy „napráskal“ jako svědek před soudem po poučení předsedkyní senátu (viz8/). Soud na návrh státního zástupce Martina Susky nepovolil obnovu procesu a trestní oznámení z 8.prosince 2020 dosud nevedlo k žádoucímu výsledku. GIBS případ odložila 27.srpna 2024 (nezastavila!) s požehnáním již zmíněného státního zástupce Martina Susky a od té doby se pouze tiše čeká  na promlčení v lednu r.2027.

Kvarteto čekajících podezřelých je vskutku neobvyklé: všichni jeho členové mají vysokoškolské právnické vzdělání. Důvodnost vyšetřování proti notáři Václavu Vodovi a advokátům Martinu Rezkovi a Janu Svobodovi se mi jako laikovi zdá být jasná: všichni tři věděli, že Lebánkové podlehli brutálnímu nátlaku, nechali je podepsat listiny jim neznámého obsahu a umožnili tak Romanu Šulyokovi inkasovat výtěžek vydírání. Zatím nejasné je postavení policisty Františka Heřmana, o němž ods. Roman Šulyok před soudem i jinde tvrdil, že obstaral „zakuklence“, kteří se dopouštěli násilí na Lebáncích. Vyšetřovatel GIBS se zdráhal obtěžovat ho požadavkem na podání vysvětlení. Před vyšetřovatele předstoupil jako úplně poslední až 7. června 2024 a známost s „přítelem“ Romanem Šulyokem  a účast na vydírání popřel. Prověření pravdivosti jeho výpovědi znemožnil osvědčený státní zástupce Martin Suska zamítnutím mé stížnosti zmocněnce poškozených. Jakýkoli další vývoj je ovšem zatím možný.

Ochrana podezřelých by nebyla možná, kdyby se na ní postupně nepodíleli státní zástupci až po nejvyšší stupeň. Napadl jsem je podněty panu ministrovi ke kárnému řízení. Neuspěl jsem (viz7/). Ptám se tedy veřejnosti, zda je přípustné, aby zaměstnanci státu, jenž se prohlašuje za právní, zajišťovali beztrestnost podezřelým ze závažné trestné činnosti se škodou 120 milionů Kč. A co si o tom myslí pan předseda vlády (pokud ovšem k němu úředníci zprávu o problému pustí), jenž je mimo jiné nadřízeným ředitele GIBS?

Odkazy : 

1/můj blog 9.7.2026: Nedoceněná zvláštnost účasti v Ankaře

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/07/nedocenena-zvlastnost-ucasti-v-ankare.html

2/Česká justice 9.7.2026: Konec neplatičů alimentů i přísnější dohled nad soudci…

https://www.ceska-justice.cz/2026/07/konec-neplaticu-dohled-soudci-tejc-pulrok-v-uradu/

3/můj blog 9.4.2026 : Ministr s kyjem

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/04/ministr-s-kyjem.html

4/SeznamZpravy 1.7.2026: Tejc podal kárnou žalobu…

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-tejc-podal-karnou-zalobu-

5/SeznamZpravy 2.7.2026: Nejvyšší soud zamítl Tejcovu stížnost,

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-nejvyssi-soud-zamitl-tejcovu-stiznost-podminka-za-tyrani-psa-byla-dostatecna-309868

6/můj blog 26.2.2026: Mstitel týraných zvířat

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/02/mstitel-tyranych-zvirat.html

7/můj blog 16.6.2026: Vyrozumění z pověření ministra

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/vyrozumeni-z-povereni-ministra.html

8/ můj   blog 14.6.2026: Protokol z výpovědi Romana Šulyoka před soudem

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/protokol-z-vypovedi-romana-sulyoka-pred.html

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupec- tvích je také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEDOCENĚNÁ ZVLÁŠTNOST ÚČASTI V ANKAŘE

 Ondřej Neff okomentoval dne 9. července 2026  (viz 1/)na Neviditelném psu výsledek rozdvojené české účasti na summitu v Ankaře jako úspěch dvou vítězů. Jeho článek rozhodně stojí za přečtení. Nevěnoval se ale „zážitkové“ náplni účasti členů výpravy, i když je jistě nedílnou částí jejich soukromého hodnocení akce. 

Uniklo mu proto nesporné a svým způsobem kuriozní třetí vítězství: zážitků paní Moniky Babišové, které se dostalo příležitosti pohovořit s prezidentem Donaldem Trumpem. Přeji jí to, ale současně vidím náběh její účasti na „švejkolandský“ ráz české účasti. Výpravě předcházelo několik dní dohadů o složení výpravy, během nichž jsme se z oficiálních zdrojů dovídali, kdo poletí do Ankary. V žádné zprávě z úřadu Petra Macinky se její jméno nevyskytovalo. Neuvedla je ani Česká televize ve zpravodajství vpředvečer. Její účast neuvedla do pohybu pera vždy dobře informovaných novinářů. Jak je zřejmé z mého článku z 5. července 2026 (viz 2/), úplné utajení se nezdařilo. Přece jen z internetu proskočily nějaké neurčité informace, na které bylo možné navázat. 

To je na věci nejhezčí: o účasti paní Moniky Babišové téměř nikdo nevěděl, možná ani nebyla oficiální členkou delegace, ale přesto se jí podařilo promluvit s nejmocnějším mužem planety. Žasnu nad dovedností pořadatelů výpravy, kterým se podařilo její cestu předem téměř dokonale utajit. Neuvedení v oficiálním seznamu, poskytnutém veřejnosti, je snadno vysvětlitelné: příslušní úředníci ji prostě neuvedli. Ale nechápu, jak se podařilo umlčet novinářskou obec, která jistě o události věděla, a přesto zachovala disciplinované mlčení.   Je to nebývalý úkaz.  

Odkazy: 

1/Neviditelný pes 9.7.2026: Dva vítězové, jeden poražený

https://neviditelnypes.lidovky.cz/cirkus/dva-vitezove-jeden-porazeny.A260708_213014_p_cirkus_nef

2/můj blog  Švejkolandské tažení do Ankary: cherchez la femme

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/07/svejkolandske-tazeni-do-ankarycherchez_01141381015.html

„ŠVEJKOLANDSKÉ“ TAŽENÍ DO ANKARY:CHERCHEZ LA FEMME

V úterý 7.července 2026 odcestují do Ankary na summit NATO představitelé České republiky. Všechny dosavadní  české účasti na summitech proběhly důstojně. Bylo samozřejmé, že s výjimkou těžce nemocného Miloše Zemana delegaci vždy vedl prezident republiky jako nejvýše postavený ústavní činitel, jako hlava státu, a to bez ohledu na mezilidské vztahy účastníků delegace. Obecně se veřejným úkonům hlavy státu přiznávala neformální úcta až velebná. Nikoho by nenapadlo, že by prezident republiky neměl vést delegaci, zvlášť, když jde o prezidenta, zvoleného přímou volbou občany.  Až přišel ministr zahraničí Petr Macinka a uplatnil na Petru Pavlovi pomstu za nejmenování Filipa Turka ministrem. Rozhodl, že prezident republiky, jenž by díky své minulosti a odborné kvalifikaci by jinak byl ozdobou delegace, zůstane doma. Pan předseda vlády Andrej Babiš extrémistu neusměrnil a mělo to tak zůstat. Přetahování mezi prezidentem a předsedou vlády trvalo hodně dlouho a odvádělo pozornost od daleko závažnějších věcí (např. od péče státních zástupců o beztrestnost zločinců). Pan předseda vlády se jednou vyjádřil ironicky, že pan  prezident usiluje o zážitkovou cestu. Odpovídalo to stavu rozdělení úkolů mezi členy delegace mandátem.  Dalo se to zlomyslně vyložit také jako názor, že pan prezident se v Ankaře pouze pobaví za peníze daňových poplatníků.  Jenže zasáhl Ústavní soud předběžným opatřením a debata tohoto druhu se stala bezpředmětnou. Vláda se podřídila a panu prezidentovi republiky se dodatečně dostalo akreditace jako jakémusi nevítanému příštěpku. Vedoucím delegace zůstal pan předseda vlády. Pan Petr Pavel sice namítá, že podle protokolu NATO je vedoucím delegace automaticky hlava státu, ale na postoj vlády k jeho cestě to nemělo vliv. 

Na tom mohlo zůstat. Poletí dvě letadla, což prý odpovídá bezpečnostním pravidlům, skutečně zavedeným za hluboké totality.  V tomto případě ale odkaz na bezpečnostní pravidla neplatí, protože v případě, že by při  letecké havárii zahynul prezident republiky, nikdo z ostatních účastníků by v případě přežití nepřebral jeho úkoly a pravomoc až do zvolení nového prezidenta. Stejně tak případně přeživší prezident by nepřebíral úkoly a pravomoc zesnulého předsedy vlády. Prostě: nenávist „vládních“ členů delegace k panu Petru Pavlovi je nepřekonatelná. Nevím ovšem, zda by se na svezení s nepřáteli těšil pan prezident. 

Překvapilo mě, že po zásahu Ústavního soudu pan předseda vlády opakovaně vystoupil s výzvou, aby pan prezident ustoupil od záměru přicestovat do Ankary. Z jeho projevů bylo zřejmé, že mu na vyhovění výzvě velmi záleží. Nechápal jsem to: nedalo se čekat, že se pan prezident  vzdá získaného vítězství. Pak jsem ale zaznamenal pověstnou výzvu: cherchez la femme! Z internetu ke mně proskočila neoficiální informace, že pana předsedu vlády bude do Ankary doprovázet jeho rozvedená manželka. Informace přišla z více zdrojů, nepropojených mezi sebou. Jistě se nedostala jen ke mně, ale nikdo ji oficiálně nepopřel Chtěl jsem  ji ověřit dotazem u pana Andreje Babiše, ale ten už se mnou opět nekomunikuje. Pravdivost zprávy by nebyla překvapivá a nešlo by o nepřístojnost. Manželka jako doprovod vedoucího delegace není nic neobvyklého  či dokonce zakázaného. Na paní Moniku Babišovou by automaticky přešly povinnosti a příjemnosti nepřítomné první dámy. Ale právě v této okolnosti lze hledat důvody zjevného rozčilení pana předsedy vlády a jeho úsilí odradit pana prezidenta od účasti. Různí sýčkové totiž tvrdí, že summit je akce NATO a jeho organizátoři naloží s panem prezidentem podle jejich protokolárních pravidel, takže mu ponechají postavení vedoucího delegace. Manželka pana předsedy vlády by ale první dámu nemohla zastupovat. Kdyby pan prezident nepřicestoval, paní manželku by neohrozil. 

Obecně si myslím, že pan předseda vlády nedocenil možnosti pana prezidenta „odvděčit se“ za všechna příkoří.  Z uplatnění „Macinkovy pomsty“ nezíská Česká republika žádnou výhodu. Když nic jiného, tak spor mezi vládou a prezidentem, který má rozvinuté vztahy ve strukturách NATO, vrhne na delegaci špatné světlo. Česká účast na summitu v podmínkách ustálených zvyklostí  by nevyvolala nežádoucí pozornost. Malé neplnění finančních závazků je hajitelné také odkazem na obrovské prostředky do obranyschopnosti země od r.1918 až do r. 1968, jež nás před nepřátelstvím neochránily. Místo důstojné reprezentace státu jsme získali „švejkolandský trapas“. Bylo by dobře, aby jak pan prezident, tak pan předseda vlády po návratu z Ankary hned po vystoupení z letadla na případně utrpěná příkoří zapomněli a nadále se ve shodě  věnovali řádné správě státu. Jsou to rozumní lidé, kteří budou spolupracovat ve prospěch státu, pokud je nebude nikdo rozeštvávat. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je i novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.