MNOZÍ ZAPOMNĚLI NA SRPEN 1968 I NA LISTOPAD 1989

Ač jsem laik, v r. 2010 se mi dostalo cti, že Ústavní soud použil na podporu závěrů ústavního nálezu I.ÚS 517/10 z 15.listopadu 2010 vedle myšlenek filozofa Karla Jasperse také můj článek   „Soudci už na Listopad zapomněli“, vydaný dne 19.února 2010 na Neviditelném psu (kde by paradoxně dnes již vyjít nesměl 😊). Přitakali mi tehdy, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 může „ vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti“, a dlouhodobé působení předlistopadové ideologické  indoktrinace může nevhodně ovlivňovat jejich myšlení dávno po změně politických poměrů.

Od té doby se v justici ledacos změnilo, mimo jiné proto, vyšel ústavní nález, jehož vydání jsem tehdy podporoval. Přesto při dnešním čtení prastarého textu mí místy přeběhl mráz po zádech: pochybnosti na adresu soudců bych mohl uplatnit i dnes, a to nikoli již tolik proti soudcům a státním zástupcům, ale bezpochyby proti některým politikům a představitelům veřejné moci, a to zejména kvůli jejich postojům k podpoře barbarsky napadené Ukrajiny.

Předesílám, že s některými sympatizanty agresora (otevřenými nebo skrytými) nemohu souhlasit v důsledku generačního odstupu. Prožil jsem dvě okupace, přičemž i ta německá, která poznamenala mé dětství, pod vlivem různých zážitků a rozhovorů v rodině a pozdějšího nekomunistického politického vzdělání zcela určitě ovlivňuje mé vnímání světa. Vědomí, že zábor Sudet a pozdější rozbití mé vlasti a okupace dnešního území České republiky nezastavily šílence Hitlera, mě vede k obavám, že porážka Ukrajiny nezastaví rozpínavost Ruska, řízeného Vladimírem Putinem. Snaha dostat státy bývalé Varšavské smlouvy znova pod jho Kremlu, bude jistě pokračovat, i když to sice může, ale nemusí nutně být vždy s použitím vojenské moci. Nemohu proto přijmout názor, že nejlepší cesta k zastavení putinovského zločinu je podlomení obranyschopnosti Ukrajiny: čím dříve se Ukrajinci vzdají, tím dříve skončí válka. Souhlasím s názorem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že agresor by neměl za zločin dostat odměnu. Kde je záruka, že odměna nepodpoří chuť na další výboje?

Dnes jsme diváky komedie, která se odehrává na pozadí zločinného decimování ukrajinského civilního obyvatelstva každonočními nálety dronů a raket. Je to daleko horší zvrácenost než boje na frontě. V komedii účinkují generačně sobě blízcí veřejní činitelé, poznamenaní někdejším zakotvením ve vztazích předlistopadového režimu.  Projevují se zcela rozdílně v názorech na rozsah podpory České republiky bránící se Ukrajině. Výrazně se liší v přístupu k ukrajinské žádosti u prodej čtyř bitevníků L-159. Posloužily by  k sestřelování dronů, čili jako ochrana civilního obyvatelstva proti barbarství. Dva armádní generálové, tedy vrchní velitel armády  a náčelník generálního štábu, tedy jistě kvalifikovaní odborníci, hlásají, že prodejem letadel Ukrajině  by neutrpěla obranyschopnost České republiky. Naproti tomu ministr obrany, jenž se domohl svého postavení ve strukturách Československé lidové armády a byl členem Komunistické strany, s kamennou tváří suše říká, že armáda bitevníky nemůže postrádat, ač věcné odůvodnění pro své tvrzení zatím neprozradil. Jeho spoluhráč Andrej Babiš, rovněž bývalý komunista, sice není kvalifikovaný armádní odborník, ale souhlasí s ním. Andrej Babiš navíc s úlisným úsměvem vlka z Červené karkulky propaguje lehké letouny Skyfox, s jejichž prodejem Ukrajincům by souhlasil. Skoro jim je vnucuje. Zřejmě by byly použitelné k sestřelování dronů stejně jako bitevníky L-159.  Mají ale malou vadu krásy: Ukrajina by je mohla dostat za rok, kdy už možná nebude nikoho, na koho by bylo třeba v noci útočit drony.

Rozdíl mezi oběma stranami sporu spočívá v rozdílné síle trvanlivosti jejich náklonosti k prožívání přátelství „na věčné časy a nikdy jinak“ a promítá se v jejich postoji k barbarskému zacházení s civilním obyvatelstvem Ukrajiny. Zatím stojí věci tak, že česká vláda bude mlčky přihlížet k utrpení civilního obyvatelstva Ukrajiny a odepře požadovanou pomoc. Potlesk nezasluhuje, stydět se neumí.

Připomíná mi to jinou epizodu moderních českých dějin. V době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa uvízli v Jugoslávii českoslovenští občané, kteří tam trávili dovolenou. Nemohli se hned vrátit domů. Hostitelská země jim poskytla skvělou péči a všude je lidé zasypávali projevy přízně. Když pak vyslovil Václav Havel souhlas s humanitárním bombardováním Bělehradu, i mnozí jeho obdivovatelé ho za to odsuzovali. Proti dronovým náletům na Ukrajinu bylo ovšem bombardování Bělehradu maličkostí. Přesto zanechalo na vztahu veřejnosti k Václavu Havlovi byť malou, ale přece jen skvrnu. Andrej Babiš by se měl zamyslet, zda  potřebuje pro svůj obraz v myslích veřejnosti být představitelem politiků, které zločinné  zacházení s civilními obyvatelstvem nechává chladným.

Když už jsem se zmínil o Andreji Babišovi, podotýkám, že se ke mně chová nepřátelsky. Přesto ho považuji za jednoho z nejzdatnějších v posloupnosti českých předsedů vlády a tradičně odmítám štvaní proti němu kvůli údajnému střetu zájmů a trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Střet zájmů považuji v tomto případě za formalistický konstrukt. Andrej Babiš není pitomeček, který bude využívat vládní funkce k přikrádáním na státním majetku. Kauza Čapí hnízdo je účelovým zneužitím justice k odstranění politického soupeře, kterého nelze porazit politickými prostředky. Ač jsem byl tentokrát voličem Spolu, neschvaluji rozpoutávání opozicí řečnických orgií pod nicotnými záminkami. Kromě toho, že někteří poslanci ukojí svou touhu slyšet sami sebe a vidět se na televizní obrazovce, k ničemu nevedou. Je to nicotná zábava za peníze daňových poplatníků. Je dobře, že opozice kritizuje vládu, ale má k tomu mít věcný důvod. Mlčení předsedy vlády kvůli „úletu“ nepřítomného neodpovědného předsedy Motoristů nebylo důstojným důvodem k podání návrhu na odvolání vlády. Opozice by ovšem měla na Andreje Babiše tiše, ale trvale tlačit, aby vyhověl požadavku pana prezidenta na doplnění vlády o řádného ministra ochrany životního prostředí, čili aby ukončil trapné obcházení Ústavy v zájmu aspoň částečného uspokojení  ambicí poslance Filipa Turka. Trpění  tohoto stavu je předsedy vlády nedůstojné.

Na závěr dodávám, že mě budou předem zlobit řečnické orgie při projednávání žádosti soudu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Nevydání považuji za pouze přechodné řešení  a jsem přesvědčen, že obžalovaní Jana Nagyová a její pomocník Andrej Babiš jednou dospějí ke zprošťujícím rozsudkům. Ale pokračování procesu způsobí další zbytečné zatěžování soudů neúčelnou prací a obtěžování obžalovaných, obhájců, novinářů a zvědavců neplodnými ztrátami času. Proto bych za vskutku racionální řešení považoval  abolici, která by ostudnou kauzu jednou provždy odstranila ze seznamu záminek pro vyvolávání neplodných řečnických orgií. Howgh.

Zdroje:

1/Ústavní nález  I.ÚS 517/10 z 15.11.2010

2/Článek Soudci už na Listopad zapomněli, původně vydaný na Neviditelném psu 19.2.2010

(https://www.jemelikzdenek.cz/2026/02/soudci-uz-na-listopad-1989-zapomneli.html)

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SOUDCI UŽ NA LISTOPAD 1989 ZAPOMNĚLI (Rekonstruovaný článek z 19.2.2010)

Listopadový převrat v r. 1989 zapůsobil na justici a prokuraturu (později kosmeticky upravenou do podoby státního zastupitelství) podobně jako první jarní deštík na zablácenou vesnickou ulici, který odnese prach a drobné smetí, ale hutná přischlá lejna nechá na místě a ta poněkud méně vzdorná přenese o kousek dál.Nastupující demokratická moc se pokusila očistit zmíněné orgány prostřednictvím občanských komisí od soudců a prokurátorů, kteří si nejvíce zadali s předlistopadovým kolaborantským režimem. O průchodnosti ok jejich „cedníků“ svědčí skutečnost, že na svých místech zůstali někteří činitelé vedení v seznamech Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných jako škůdci lidských práv a také nerušeně soudí někteří z aktivních účastníků procesů proti známým disidentům. Je mezi nimi např. soudkyně, které disidenti přičítají odpovědnost za smrt Pavla Wonky, nebo jiná, jež je spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla. Ještě horší je situace mezi státními zástupci, na které ovšem není tolik vidět. 

Po ukončení činnosti občanských komisí se za minulostí těch, kteří obstáli, udělala pomyslná „tlustá čára“ a stali se nedotknutelnými. Ani pro „exkomunikované“ neznamenaly polistopadové prověrky pohromu, srovnatelnou s osudy obětí čistek po r.1948 a 1968. Někteří propuštění soudci se obratem stali prokurátory, prokurátoři pro změnu navlékli soudcovské taláry a jiní „vyhnanci z ráje“ se uhnízdili na ministerstvu spravedlnosti. Ostatní odešli do soukromého sektoru. Pokud jsou advokáty., občas jsou přistiženi při pokusech o využití osobních vztahů s bývalými kolegy, kteří přežívají ve státním aparátu. 

Souhrnným výsledkem velkorysosti domnělých vítězů „sametové revoluce“ je nezjistitelný podíl bývalých členů KSČ mezi soudci a prokurátory. Je podezření, že síť jejich bývalých „soudružských“ vztahů může být základem pro skryté ovlivňování procesů, o němž se mezi lidem mluví jako o mafiánských praktikách. Sílu souručenství „přeživších“ bývalých mocných, přizpůsobených novým podmínkám, nelze dost dobře odhadnout, protože se ani neví, kolik jich vlastně je a kdo mezi ně patří. Opakovaně vynořují otázky po jejich počtu, které většinou zůstávají bez odpovědi. Proto se soudci se horlivě snaží o znepřístupnění těchto informací a ministerstvo spravedlnosti je v tom podporuje. 

Na jejich neprostupnou obranu narazil v těchto dnech občanský aktivista Tomáš Pecina, který se o prolomení informačního embarga pokouší od r. 2007 s použitím zákona o svobodném přístupu k informacím. Jeho zvědavosti na vztah soudců Vrchního soudu v Olomouci k bývalé zločinné organizaci KSČ dal punc nemístného strkání nosu do soukromí soudců Nejvyšší správní soud zamítnutím jeho kasační žaloby proti rozsudku Městského soudu v Praze. Zrovna v tomto případě by bylo zajímavé znát předlistopadovou politickou milost soudců a popř. předsedy soudu, aby byla jistota, že padlo nepodjaté rozhodnutí. 

O této věci jistě ještě uslyšíme, neboť Tomáš Pecina dal vědět, že napadne rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností. Na její výsledek jsem zvědav: bude jistě mimo jiné záviset na tom, zda o ní budou rozhodovat soudci s komunistickou minulostí a jak moc budou při jejím vyhodnocování brát ohled na zájmy své a svých bývalých „soudruhů“. 

Je ovšem otázka, zda má smysl se za těmito informacemi pachtit, když členství v bývalé KSČ není překážkou pro přístup k významným státním funkcím včetně vládních a nadnárodních. Při jejím posuzování je třeba mít na mysli, že k základním principům úspěšného fungování demokratického státního zřízení je křišťálová průhlednost životů ústavních činitelů pro občany. Mimo jiné je účinnou prevencí vzniku korupčních vztahů, včetně „mafiánských praktik“ v justici a státním zastupitelství, často navazovaných právě díky vztahům navázaným v minulosti.

V tomto ohledu je na místě uplatňovat na soudce a státní zástupce zvlášť vysoké nároky, protože jsou ústavními činiteli, kteří nejsou ostatním občanům nadřazeni, ale naopak jsou určeni k výkonu důležité služby pro ně, jsou povoláni k zasahování do jejich soukromých, pracovních a obchodních vztahů a leckdy na ně působí ničivě.Jejich příslušnost ke KSČ má specifickou povahu, v mnohém odlišnou od členství příslušníků jiných profesních skupin. Režim, jemuž dobrovolně sloužili, byl z pohledu současné legislativy protiprávní a současně naše státní zřízení je shodné s režimy států, jež z pohledu předlistopadové ideologie a práva byly považovány za nepřátelské. Jednání ohrožující základy předlistopadového režimu a směřující k prosazení dnešní podoby státu bylo represivními složkami státu hodnoceno jako protiprávní a bylo stíhatelné podle trestního zákona. Počínání tehdejších represivních orgánů bylo v mnoha ohledech v rozporu s normami mezinárodněprávní ochrany lidských práv. 

Právníci, kteří přesto hledali obživu v represivních složkách kolaborantského režimu, to vše měli díky svému vzdělání vědět. Skutečnost, že věděli, a přesto si zadali, vyvolává o nich pochybnosti silnější než o běžných agentech StB, jejichž jména byla zveřejněna bez ohledu na ochranu soukromí. Vzhledem k tomu, že KSČ byla zřizovatelkou StB a jí nadřazenou vedoucí silou, vidím v tom jistou nespravedlnost. Nevidím tedy důvod pro tak zásadní ochranu ochranu soukromí bývalých komunistů působích v justici a státním zastupitelství. Pochybuji, že by někdo z nich vstoupil do služeb totalitního státu a do KSČ z donucení, v zájmu ochrany rodiny a přátel před pronásledováním, kvůli usnadnění vstupu svých dětí do života, pod tlakem jiného typu vydírání. A nikdo z nich nebyl zbaven možnosti jiné volby povolání, která by ho ušetřila upsání duše komunistickému ďáblu. Jejich bleskový přerod ze strážců zákona protiprávního režimu v ochránce právního řádu demokratického státu zavání schizofrenií. 

Výše uvedené výhrady nesouvisí jen s formálním členstvím v KSČ. Každý, kdo působil v oblasti trestního řízení, musel něčím prokázat svou oddanost „straně a vládě“, správný „třídní“ přístup k právu, ochotu v případě potřeby se podílet na potlačování občanských práv spoluobčanů, porozumění pro proletářský internacionalismus a spokojenost se spojenectvím se SSSR „na věčné časy“. 

Z praktického hlediska nemusí být ovšem komunistická minulost ve všech případech překážkou pro bezvadný výkon povolání soudce či státního zástupce. Jako zátěž se  může projevit např. v situacích, v nichž snížená citlivost k lidským právům může vést k poškozování stran řízení, v řízeních, jež mají politické souvislosti a nakonec také tehdy, pokud se naskytne příležitost k využití starých „soudružských“ vztahů k ovlivňování řízení. Není jistě náhodou, že taškařici s delegací trestní věci Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy provedli státní zástupci s předlistopadovou minulostí, někteří se špatnou pověstí mezi bývalými disidenty. U členů KSČ je aspoň jasné, na čem stála jejich politická spolehlivost,  u těch ostatních lze mít pochybnosti: nikdo nemohl vyváznout bez zaplacení „jízdného“. Jde o to, v jaké „měně“ je platil. 

Příkladem ovlivnění případu minulostí soudce je případ Rostislava Roztočila, odsouzeného v r. 1985 v nepřítomnosti za vraždu z r. 1975 a po vynuceném návratu z emigrace znova v r. 2007 v obnoveném procesu vynuceném vydávacím rozhodnutím německého státního zastupitelství. Odsouzený odjel v r. 2007 po prvostupňovém rozsudku zpět do Německa s naším legálně vydaným občanským průkazem v kapse a již tam zůstal. Německé státní zastupitelství jej odmítlo vydat zpět k výkonu trestu. Zatím žije jako ve zlaté kleci, z které nesmí vystrčit nos do jiné země, protože všude jinde na něj číhá český zatykač. Řízení dospělo zatím do stadia odmítnutí jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem ČR dne 25.1.2010. Spolek Šalamoun nyní podal v jeho prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno až v době, kdy byl v bezpečí rakouského asylu, ačkoli vyšetřování proti němu bylo bez jeho vědomí vedeno již několik let. Je zajímavou náhodou, že o několik měsíců později po jeho emigraci se stala soudkyní předsedkyně senátu, který jej znova odsoudil v r. 2007. Podle mých vlastních poznatků a řady svědků projevovala během celého procesu zjevnou podjatost. Nevyhověla výzvě, aby se vyloučila pro podjatost, v které byl mimo jiných uplatněn také názor, že je nestydatost,soudí-li emigranta soudkyně protiprávního režimu, jež byla jmenována přímo v roce jeho emigrace. Odůvodnění této jedné z více námitek podjatosti není tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. V té době bylo nedovolené opuštění republiky trestným činem a všichni emigranti byli za ně souzeni v nepřítomnosti jako uprchlí. Soudci byli vedeni k tomu, aby na emigranty pohlíželi jako na nebezpečné nepřátele režimu. Nikdo neví, do jaké míry se jim mezitím tento ideologický nános vykouřil z hlav. Roztočil byl v době odchodu do Rakouska bezvýznamný člověk. Živil se jako taxikář a přivydělával si „vekslem“. Přesto po jeho příchodu do země o jeho případu začaly psát noviny, které tuzemské obvinění z vraždy vysvětlovaly jako výsledek intrik čs. Tajných služeb. Podle jejich názoru Roztočil na sobě odvezl z Československa vinu skutečného vraha. Krajský soud ve Wiener Neustadt zamítl československou žádost o jeho vydání tak, že s dodaným obviněním naložil jako s trhacím kalendářem. Rostislav Roztočil pak dostal velmi rychle asyl. Okolnosti jeho emigrace jsou velmi zvláštní. Nejvýraznější odlišností od příběhů jiných emigrantů je skutečnost, že v době, kdy se nacházel ve vydávací vazbě, za ním, jehož čekalo odsouzení za vraždu, poslaly čs. orgány do Rakouska k trvalému pobytu jeho nezletilé děti. 

Soud v r. 1985 se přirozeně nemohl s podezřením na zmanipulování obžaloby vypořádat, i kdyby htěl. Soud v letech 2005-7 by sice směl, ale nechtěl. Veškeré pokusy o použití tohoto námětu jako nástroje obhajoby byly předsedkyní senátu tvrdě potlačeny do té míry, že v dokumentaci řízení po nich téměř nezůstaly stopy. Ústavní soud proto mohl spokojeně konstatovat, že v řízení nedošlo ke krácení základních práv odsouzeného. 

Stejně tak zůstala nepovšimnuta skutečnost, která překvapivě vyšla najevo v řízení z let 2006-7, že totiž před trestním řízením z let 1982-5 probíhalo jiné vyšetřování již od r. 1976, při němž byli vytěžováni všichni svědci a obžalovaní z obou procesů. Všichni slyšeli od policistů, že jsou vyslýcháni kvůli vraždě spáchané Rostislavem Roztočilem. Proti některým bylo používáno fyzické násilí nebo psychický nátlak. Jediný, kdo o tom všem nic nevěděl, byl právě podezřelý Rostislav Roztočil. Dokumentace tohoto vyšetřování byla skartována. Výpovědi svědků o používání nezákonných metod vyšetřování byly zaprotokolovány až po stížnosti proti předsedkyni senátu, ale nebyly z nich stejně vyvozeny žádné závěry. 

Došlo ještě k některým dalším nepravostem v neprospěch obžalovaného, ale ty výše uvedené snad stačí na znázornění možného vlivu špatné minulosti soudce či státního zástupce na ovlivnění trestního řízení.Plyne z toho, že strany řízení by měly vědět, kdo jsou ti lidé v talárech, kteří jim chtějí zasáhnout do života, aby případně mohli vznést kvalifikovanou a nezpochybnitelnou námitku podjatosti. Nebude to mít velký praktický význam, protože obdobných případů jistě není mnoho, ale i znemožnění jednoho nespravedlivého rozsudku za rok by bylo prospěšné. Snaha Tomáše Peciny o prolomení informačního embarga je proto chvályhodná a zasluhuje podporu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

„VYVLASTNĚNÍ“ ZAMINI

Obvykle potlačím chuť vyjádřit se článkem o čemkoli jiném než o problematice vad trestního řízení. Ale prožitek dvou okupací a blížící se výročí Vítězného února prohlubují mou nevoli nad děním na vnitropolitické scéně, takže jsem tentokrát neodolal. Článek ale nevyjde na webu Chamurappi z.s.

Vstup politicky nezralých pidistran do vlády vyvolává neúnosné situace, v nichž trpí její funkčnost. Petr Macinka, ministr zahraničí z božího dopuštění, jednoznačně povyšuje nárok Filipa Turka na sinekuru podle jeho výběru  nad zájem státu a pouští se do sporu s prezidentem republiky, jehož důsledky ochromí vládu. Nejdříve se zasadil o zrušení jmenování diplomatů, připraveného bývalou vládou, pak si dovolil nutit pana prezidenta  k jmenování Filipa Turka aspoň ministrem životního prostředí způsobem, jenž sice není vydíráním ve smyslu trestného činu dle trestního zákoníku, ale vydíráním v obecném smyslu zcela jistě ano. A když neuspěl, hrozí, že nejen on osobně, ale celé Zamini bude pana prezidenta ignorovat.

Neuvědomuje si, jaké je jeho reálné postavení v hierarchii orgánů veřejné moci. Jako ministr zahraničí je sice spolutvůrcem zahraniční politiky a vykonavatelem příslušných zahraničněpolitických úkonů, ale nemá monopolní nadřazené postavení nad vládou a jejím předsedou, čili jeho postavení je podružné. Hrozba, že „od něho nebude mít prezident pokoj“, je lichá, protože pan prezident si ho prostě přestane všímat. Určitě není oprávněn ignorovat prezidenta republiky s celým úřadem, protože ministerstvo musí zajišťovat různé služby, k jejichž plnění je  nezbytný podpis pana prezidenta jako ústavního představitele státu navenek. „Vyvlastnil“ si úřad, jenž bude při plnění svých úkolů zadrhávat vždy, když bude potřebovat prezidentův podpis . Prezident republiky ho ale nejmenoval proto, aby mu dal moc fungování ministerstva narušovat. Opozice je proto v právu, pokud se dožaduje jeho odvolání.

Spolek Milion chvilek ve správný čas připomněl národu, že pravomoc přímo voleného prezidenta je silnější než předchůdců, vzešlých z nepřímé volby. Ve výjimečných případech může sehrát úlohu pojistky proti zakolísání předsedy vlády a jiných činitelů moci výkonné. Ústava mu nedovoluje, aby jmenoval ministrem bez návrhu předsedy vlády kohokoli, koho bude chtít. Ale nedegraduje ho na poslušného vykonavatele  vůle předsedy vlády. Současně zvolení poslancem nezakládá automatický  nárok na jmenování ministrem dle vlastního výběru. Předseda pidistrany není v takovém postavení, aby směl ohrozit funkčnost vlády nebo některého ministerstva vynucováním sinekury pro svého favorita.

V dané situaci ovšem Petr Macinka působí potíže i předsedovi vlády, jenž navrhl jeho jmenování, za jeho výkon odpovídá většinovým voličům  a má právo ho odvolat. Ve skutečnosti Andrej Babiš se snaží čelit hysterii, kterou svým frackovitým chováním vyvolal. Určitě nechce reagovat na jeho nevhodné chování odvoláním, protože nestojí o odchod Motoristů z vlády, jež sotva získala důvěru. Ministra zahraničí v „odboji“ proti panu prezidentovi nepodporuje a zřejmě bude usilovat o jeho ústup na rozumnou pozici. To ale není projev slabosti, nýbrž uvážlivosti. Vyvolání zbytečného dalšího pokusu o vyslovení nedůvěry vládě je vůči předsedovi vlády nekorektní.

Překvapuje mě ale pokles sebedůvěry Andreje Babiše. Projevil se již ve vztahu k jeho účasti na soudním řízení v kauze „Čapí hnízdo“. Zatímco dříve se dožadoval vydání Sněmovnou k trestnímu stíhání a dožil se dvou zprošťujících rozsudků, teď se chystá žádat poslance, aby ho nevydali. Je to nemilá zpráva pro hlavní obžalovanou, která v tom zůstane sama. Jeho stíhání se pouze odsune, je to tedy řešení pouze prozatímní. Protože se nezměnila důkazní situace ani soudní senát, nadále lze očekávat opakované  zproštění obžaloby. Ale jsou-li závěry odvolacího soudu tak děsivé, že se dá očekávat odsouzení, nechápu, proč obžalovaní zmařili projednání návrhu spolku Chamurappi na udělení abolice. Bylo by to řešení spravedlivé, právnicky čisté a definitivní: ostuda české justice by přestala otravovat vzduch.

Dodávám, že spolek Chamurappi žádost obnovil, takže pan prezident má stále ještě čas jednou provždy sprovodit přízrak „Čapáku“ ze světa.

Oslabení sebedůvěry předsedy vlády se projevuje i ve vztahu k výstřelkům představitelů pidistran, které přibral do vlády, aby si zajistil většinové vládnutí. Cena, kterou platí za podporu, je příliš vysoká. Ale vše zde již bylo a kdyby se Andrej Babiš zahloubal nad minulými ději, jistě by přišel na to, že by se bez „vzbouřenců“ mohl obejít. Stačilo by upustit od vyhraněně konfrontačního chování k opozici. Kdyby si zašel na „kafe ve třech“, pánové Miloš Zeman a Václav Klaus by mu jistě dobře poradili. V krajním případě by si mohl na nějaké spiritistické seanci nechat vyvolat duch Klementa Gottwalda, z jehož příkladu by si ovšem směl vybrat jen obratnost při řešení vládní  krize. Nic z toho, co přišlo potom.

Andrej Babiš se ke mně chová jako osobní nepřítel. Přesto soudím, že by měl dále bojovat s justicí o zproštění obžaloby v kauze „Čapí hnízdo“ a  neměl by vládnout s koaličními partnery, kteří mu budou každou chvíli podrážet nohy nebo  dělat ostudu. Má výhodu, že při řešení rekonstrukce vlády  by měl za sebou silného, přímo voleného prezidenta.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JESENICKÝ ZLOČIN A NOVÁ VLÁDA

 Vracím se k vymáhání spravedlnosti pro organizovanou zločineckou skupinu, která se na konci ledna r. 2013 dopustila hrůzostrašného vydírání zlínských podnikatelů, bratrů Lebánkových, a způsobila jim škody, z nichž se dosud nevzpamatovali. Vyšetřování, vyvolané trestním oznámením z 8.prosince 2020, dosud nedospělo ani ke sdělení obvinění a v druhé polovině roku 2024 bylo odloženo (nikoli zastaveno), protože prý podezřelým nebylo trestné jednání prokázáno. A od té doby probíhá jen stížnostní řízení od instance k instanci, které konečně dospělo k vrcholům moci výkonné (připomínám, že státní zastupitelství je součásti moci výkonné, takže se nedomáhám zasahování do nezávislosti justice).

Těšil jsem se, že s vládou Andreje Babiše „přijde zákon“, tedy že můj nepřítel AB (k němuž nepřátelství necítím) rázně skoncuje s kejkli, jimiž se příslušní státní zástupci snaží vyšetřování protahovat tak, aby konečně dospělo k promlčení. Bezpráví dosáhlo takového rozměru, že významem překročilo hranice trestního práva a jeho potírání se stalo věcí veřejného práva. Ale pan předseda vlády nemá možnost zabývat se užitečným řešením problémů právního státu, protože představitelé koaličních pidistran spolu s hysterickou opozicí ho stále odvádějí někam jinam. Vždyť mu ani neumožnili řádně zkonsolidovat vládu, která poprvé v polistopadové historii dostala důvěru, ač v ní jako vylomený zub ční ministerstvo bez ministra a na rozdíl od ostatních civilizovaných zemí ministrem obrany je voják, dokonce vysloužilý předlistopadový generál. Obcházení ústavy vytvořením nepotřebné agendy pro Filipa Turka za peníze bezbranných daňových poplatníků jeho vládě lesk nedodá. 

Převládající trvalou příčinou nežádoucího stavu je nadřazování nadnesených prestižních nároků bezvýznamného Filipa Turka, za které bezhlavě bojuje politicky nezkušený, nicméně nenadále nabytou mocí okouzlený Petr Macinka. Jeho výstřelky vyvrcholily pokusem o vnucení jeho vůle panu prezidentovi, který vyvolal hysterické projevy politiků a novinářů. K hysterii ale nebyl důvod: předseda Motoristů se pouze ztrapnil, protože převaha politické síly přímo voleného prezidenta nad jeho nicotností je tak velká, že rozčilování je nemístné: pan prezident si ho prostě nebude všímat. Macinkova následná ochota jednat s Petrem Pavlem je směšná, protože se zapomněl zeptat, zda se s ním chce pan prezident bavit. Nic ho k tomu totiž nenutí. Bude platit to, co mezi sebou dohodnou prezident s předsedou vlády, který za své ministry odpovídá a také má právo navrhnout jejich odvolání, budou-li střečkovat příliš. Že to tak bude, je zřejmé ze skutečnosti, že pan prezident pozval na středeční schůzku na Hrad pouze pana Andreje Babiše. Předseda vlády se zachoval rozumně, když po Macinkově „úletu“ zachoval mlčení: nemohl jednat jinak, dokud se výtržník nevrátil ze zahraniční cesty a nemohl s ním promluvit. Hysterický záměr opozice usilovat kvůli tomu o vyslovení nedůvěry vládě si nezasloužil. 

Kromě toho politické špičky mařily čas sporem o vhodnost prodeje čtyř bitevníků Ukrajině. Mělo to být jasné: na Ukrajině by posloužily ochraně civilního obyvatelstva před decimováním dronovými útoky. To by ale pohněvalo agresora, což se jeho stoupencům nehodí. Ve sporu stojí proti  sobě předseda vlády a vysloužilý předlistopadový generál a proti nim vrchní velitel armády spolu s náčelníkem generálního štábu, oba s hodností armádního generála. Jejich odborná způsobilost posoudit potřeby armády a vhodnost nasazení bitevníků k obraně civilního obyvatelstva je nezpochybnitelná. 

A sotva otočíme list v kalendáři, začnou bouřlivé debaty o tom, zda má Sněmovna vydat předsedu vlády k trestnímu stíhání. Vyjádřil jsem se již opakovaně, že „kauzu Čapí hnízdo“ považuji za ostudu české justice a divím se, proč se obžalovaný Andrej Babiš chce vzdát potěšení z pravomocného zprošťujícího rozsudku. Uznávám ale, že účast při hlavním líčení ve zbytečné kauze je otravnou ztrátou času. Situaci by proto  mohl elegantně zklidnit pan prezident, kdyby se obžalovaných na nic neptal a vyhověl by druhému návrhu spolku Chamurappi na vyhlášení abolice, i když jeho rozhodnutí o prvním návrhu zabránili nezdvořilostí. 

Za zmínku stojí účinek nadhodnocení významu jeho postavení Petrem Macinkou  ve  vztahu k panu prezidentovi, s nímž jistě nepočítal: probuzení „spícího obra“, tedy Milionu chvilek, jenž vydal výzvu na podporu pana prezidenta, kterou do této chvíle podepsalo 543 395 sympatizantů (i já) a svolává shromáždění na Staroměstské náměstí.  Tyto aktivity určitě nenarušují práci předsedy vlády a pan prezident není tolik ohrožen, že by bylo nezbytné jej chránit. Je ale dobře, že „chvilkaři“ vyslali signál, že postavení přímo voleného prezidenta je mnohem silnější než bylo v případě jeho předchůdců a ústavní právníci by se měli konečně rozhoupat k upravení jeho ústavně právního postavení, samozřejmě ve smyslu jeho posílení. 

Je nejvyšší čas, aby se politici přestali zabývat řečněním o nadbytečných výstřelcích a věnovali se těžkostem každodenního života občanů. Právo na postavení jesenických zločinců před soud do tohoto požadavku zapadá. 

Ač laik, troufám si tvrdit, že z věcného hlediska je přístup státních zástupců k požadavku na postavení jesenických zločinců před soud jednoznačně nesprávný a jde až do skutkové podstaty trestných činů nadržování a zneužití pravomoci. Nejsnáze je to patrné na popření viny tří zločinců s úplným vysokoškolským právnickým vzděláním: notáře Václava Vody a advokátů Jana Svobody a Martina Rezka ( jejichž jména jsem zveřejnil již dříve). Všichni se zúčastnili přípravných schůzek, všichni věděli, co se v penzionu odehraje. A podle tvrzení Romana Šulyoka přijali nadstandardní odměnu (Romana Šulyoka dle jeho slov „oholili“)  

Notář, nikoli zcela neznámý orgánům činným v trestním řízení,  nechal poškozené podepsat listiny s  obchodněprávními účinky, jejichž obsah neznali. Přivedli je před něho každého zvlášť se svázanýma nohama vždy dva pochopové. Není pochyb o tom, že  notář věděl, že nepodpisují ze svobodné vůle, aniž by věděli, co přesně tím způsobí. Advokát Jan Svoboda sice tvrdí, že Romanu Šulyokovi radil, aby se svého práva domáhal zákonnou cestou, ale přesto považoval za nutné, aby obstaral pro akci vhodného notáře a použil k tomu pomoc kamaráda, advokáta Martina Rezka. Vina všech tří je dobře viditelná. Mimo jiné zavinili, že poškození přišli o luxusní Lesní hotel dříve, než dojeli z Jesenice do Zlína. 

Na jejich vině nemění nic ani skutečnost, že v původním řízení v r.2013 a násl. žalobce Tomáš Milec Václava Vodu a advokáta Martina Rezka neobžaloval, pouze je použil jako svědky. O Janu Svobodovi nemohl vědět. Řízení tehdy probíhalo pod tlakem času: mělo skončit co nejrychleji, aby bylo možné dosáhnout zneplatnění listin, podepsaných pod nátlakem. Pachatele usvědčovali jen Lebánkové (osamělý důkaz má malou váhu) a jako právníci by určitě obhajobou řízení co nejvíce protahovali. Dva ředitelé Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) mi nezávisle na sobě a s časovým odstupem vysvětlili, že pro žalobce je lepší dobrý svědek než nejistý obžalovaný. Dnešní situace je jiná: pachatele usvědčují jak Lebánkové, tak zadavatel vydírání Roman Šulyok. Bez jejich nezákonného jednání by Roman Šulyok nezískal požadovaný majetkový prospěch, převyšující 100 mil. Kč. Pochybuje snad někdo o jejich vině? 

Složitější je případ policisty Františka Heřmana, kterého usvědčuje Roman Šulyok z obstarání a instruování čtyřčlenného komanda zakuklenců, kteří se dopouštěli na Lebáncích násilí a omezování jejich osobní svobody. Ve výkladu se opírám o Šulyokovu výpověď před soudem při veřejném zasedání ve věci žádosti o povolení obnovy procesu. Ocitoval jsem ji podle  soudního protokolu v článku Zločinci pod záštitou státu č.6, ač navíc znám jeho výpovědi ze tří setkání ve věznici a z vysvětlení, podaných u GIBS. Ač byli policista s Romanem Šulyokem podle jeho tvrzení přátelé, neznal jeho příjmení. Jeho ztotožnění dokončil až při rekognici podle fotografií na GIBS. 

Když se mi vyšetřovatel Ondřej Káčer pochlubil, že konečně znají i příjmení „kamaráda Franty“, navrhl jsem mu, aby ho předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud neudá totožnost „zakuklenců“. Odpověď zněla, že tak drsně s ním nelze zacházet, protože „dlouho slouží a dobře slouží“. Dne 17. července 2023 GIBS případ odložila, aniž by „kamaráda Frantu“ vyslechla. Státní zástupce ale tentokrát ještě vyhověl mé stížnosti zmocněnce poškozených a přikázal GIBS doplnit dokazování. Pak ho ale předvolali k podání vysvětlení až jako úplně posledního dne 7.srpna 2024 . Pak GIBS věc znova  odložila, což schválil po mé stížnosti státní zástupce Martin Suska dne 24.října 2024. A od té doby probíhá jen válka stížnostmí a jejich zamítáním z ryze formálních důvodů, popř. zneužitím síly úřadu nad občanem. 

Policista je blízkým přítelem Šulyokova  spoluodsouzeného Lukáše Loučky, který ho seznámil s Romanem Šulyokem. Při podání vysvětlení popřel svou účast na vydírání a GIBS nevyhověla mým požadavkům na prověření pravdivosti jeho výpovědi. Zásadním argumentem jeho ochránců je údajná nevěrohodnost Romana Šulyoka jako svědka, opírající se o skutečnost, že je recidivista a v jeho výpovědích před GIBS se našly drobné rozpory. Na rozdíl od Heřmanových ochránců považuji Romana Šulyoka v tomto ohledu za vysoce věrohodného. Dříve než před GIBS vypovídal před soudem při veřejném zasedání, poučen předsedkyní senátu o právních důsledcích případné křivé výpovědi. Roman Šulyok je sice recidivista, ale je vysoce inteligentní a má za sebou 12 let ve vězení. Nedovolí si jednání, které by ho přivedlo znova do vězení. Zvláště ne nyní, kdy se v řízení o podmíněné propuštění z VTOS dostal na svobodu o 30 měsíců dříve před vypršením trestu. Odsouzen za křivou výpověď by musel 30 měsíců „dosedět“ a k tomu by měl navíc nový trest. To by prostě neriskoval. Naopak policista se usvědčuje sám tím, že se proti Šulyokovým i mým tvrzením nebrání právními prostředky. 

Věřím, že můj nepřítel (jemuž nejsem nepřítelem) předseda vlády Andrej Babiš nebude stát o to, aby se na jeho vládu hledělo jako na orgán, který mlčky schvaluje beztrestnost  pro brutální zločince. Na rozdíl od jeho trestního stíhání, z kterého se jistě jednou dostane zprošťujícím rozsudkem, tato ostuda by ulpěla na jeho vládě nesmazatelně. Stát, který strpí tolerování zločinu takové závažnosti, nemá nárok na uznání za právní stát. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PRAVDA NEVÍTĚZÍ

Vlajka prezidente republiky nese hrdé heslo „Pravda vítězí“ a školáčky učí o Janu Husovi jako o vzoru, jenž se za pravdu nechal upálit. Bohužel věci  nestojí tak, že by „pravda“ vítězila vždy a všude zcela samozřejmě. Ve skutečnosti většinou bývá nutné za pravdu tvrdě bojovat a leckdy se ji nepodaří prosadit. Sám proces hledání pravdy ve sporných případech bývá složitý, zdlouhavý a často v něm dochází k faulování.

Jeden zajímavý příklad můžeme sledovat právě v těchto dnech. Došlo ke střetu vlivných veřejných činitelů v otázce, zda má Česká republika vyhovět žádosti Ukrajiny o prodej čtyř bitevníků L-159 Alca. Můj osobní nepřítel (k němuž nepřátelství necítím), předseda vlády Andrej Babiš a ministr obrany Jaromír Zůna, činitelé, z jejichž projevů jako sláma z bot čouhají obtížně potlačované sympatie s agresorem, prodej odmítají s tím, že letadla jsou pro armádu nepostradatelná. Proto je Ukrajina nedostane. Naproti tomu vrchní velitel armády, prezident republiky Petr Pavel a náčelník generálního štábu Karel Řehka soudí, že armáda by je mohla postrádat bez újmy na obranyschopnosti státu. Na čí straně je pravda? A proč sympatizanti s agresorem nevysvětlí, proč Ukrajina nesmí bitevníky dostat, když z výkladu „válečných štváčů“ je známo, že by sloužily ochraně lidských životů proti útokům agresora? Je snad udržování pilotních dovedností v míru důležitější? Znají sympatizanti s agresorem stud?

Jsem podjatý: prožil jsem dvě okupace a vnímám Rusko jako nástupnický stát po Sovětském svazu. Proto soudím, že bojující Ukrajina má dostat maximální podporu. Je to pojistka proti možnému opakování událostí z 21. srpna 1968 v budoucnu.  Obětování Československa v r.1938 Hitlera nezastavilo. Tvrzení, že nehrozí nové obrácení ruské rozpínavosti proti naší vlasti, protože Rusko k ní nic nepopouzí, je nesmysl. Měl snad Sovětský svaz v r.1968 ospravedlnitelné důvody k agresi proti Československu?  

V mé praxi justičního potížisty jsou ovšem důležitější potíže s prosazováním pravdy v obhajobě obžalovaných. Kolem mne prošla řada obviněných, kteří jsou pevně přesvědčeni o své nevině, ale neustáli obhajobu a dočkali se pravomocného odsouzení. Nadále mají neotřesitelnou víru ve svou nevinu a snaží se svou pravdu obhájit  až do úplného finančního zruinování v mimořádných opravných prostředcích. To je ale cesta plná formálně právních překážek a někdy i povrchnosti či dokonce zlé vůle soudců, takže k požadovanému cíli se po ní hledač pravdy dostane jen někdy. Veřejnost se o nemilém stavu dovídá jen zřídka. Zaznamenala patrně jméno Roberta Templa, původně odsouzeného za dvojnásobnou vraždu k doživotnímu trestu, ale nakonec po letech propuštěného na svobodu. Nebo jí opakovaně Spolek Šalamoun připomíná případ Petra Kramného, který ve vězení tvrdošíjně popírá vinu na smrti manželky a dcery. Vedle těchto případů ale existují desítky dalších, o kterých veřejnost nemá nejmenší tušení.  Není známo, kolik z dvaceti tisíc vězňů mlčky trvá na své nevině navzdory pravomocnému odsouzení, protože to nikdo nezjišťuje. Ze zkušenosti odhaduji, že jich je několik desítek. Jejich osudy jsou nenapravitelností tragické.

Sám právě sleduji pokus bratrů Lebánkových o obnovu procesu, v němž je senát zlínské soudkyně Ivety Šperlichové odsoudil za nezaplacení spotřební daně z tabáku, jehož vlastnictví jimi nic nedokazuje a hlavně daň prokazatelně zaplatili. Původní rozsudek zanikl po uznání podjatosti Ivety Šperlichové Ústavním soudem. Nástupnický senát předsedy Jířího Dufka vady jejího postupu nenapravil, ale aspoň nahradil nepodmíněný  trest kombinací trestu s podmíněným odkladem a peněžitého trestu, který nakonec museli zaplatit. Opravnými prostředky řádnými i mimořádnými se až dosud nikam nedostali, proto požádali o povolení obnovy procesu. Po novelizaci zákona se již obnovou procesu nemůže zabývat původní senát, ale zůstává v rukou původního soudu. 

Obtížné hledání pravdy probíhá i v jiné větvi osudů bratrů Lebánkových. V lednu r.2013 je nechal recidivista Roman Šulyok vlákat do jesenického penzionu U Kohouta, kde na ně měl čekat ruský investor, který se měl zajímat o koupi jejich krásného Lesního hotelu ve Zlíně. Ve skutečnosti je napadlo komando zakuklenců, kteří je svázali a nechali čekat na postelích do rána. Ráno jim Roman Šulyok vysvětlil, že vyváznou se životem, podepíší-li jakési listiny. Než pak dorazili do Zlína, hotel již nebyl jejich (psal jsem o tom v řadě článků, např. v seriálu „Zločinci pod záštitou státu 1-6“).

Za tento hrůzný skutek byl odsouzen pouze Roman Šulyok k trestu odnětí  svobody v trvání 7,5 roku a jeho pomocník Lukáš Loučka vyvázl s podmíněným trestem. Tento stav trvá dosud, přestože jsem 8.prosice 2020 podal trestní oznámení proti neustanoveným pachatelům. Vyvolání vyšetřování umožnil Roman Šulyok, kterého se mi podařilo „rozpovídat“. Ale vyšetřování se zastavilo na ohledech vyšetřovatele a státních zástupců k policistovi, který měl dodat čtveřici zakuklenců. Když jsem vyšetřovateli doporučil, aby ho předvolal k podání  vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud neodhalí totožnost zakuklenců, dověděl jsem se, že se jedná o policistu, který „dlouho a dobře slouží, takže s ním nelze drsně zacházet“.  K podání vysvětlení ho vyšetřovatel předvolal jako úplně posledního až v červnu r.2024 a krátce po jeho výslechu případ odložil s tím, že nikdo z podezřelých se nedopustil trestného činu. Policista při podání vysvětlení svou účast na zločinu popřel a můj požadavek na přezkoumání nejspíš nepravdivé výpovědi státní zástupce odmítl. Tento stav trvá dodnes, přestože se ve stížnostním řízení postupně dostal až na stůl nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Zatím vše působí dojmem, že se státní zástupci rozhodli zajistit osmičlenné zločinecké bandě beztrestnost promlčením.  Jsem přesvědčen, že policista při podání vysvětlení lhal a snažím se svou pravdu obhájit. Stojí ale proti mně obranný kruh státních zástupců všech stupňů, kteří si vzájemně kryjí záda. S policistou se vezou tři zločinci s vysokoškolským právnickým vzděláním, kteří umožnili Romanu Šulyokovi zmocnit se majetku poškozených.

Na pozadí tvrdošíjnosti obhajoby neviny „obyčejných“ obviněných mě překvapuje současný přístup k obhajobě obžalovaného Andreje Babiše v kauze „Čapí hnízdo“.Zatím má za sebou dva zprošťující rozsudky. V minulých kolech procesu žádal Sněmovnu, aby ho vydala k trestnímu stíhání. Nyní ale oznámil, že „se nechá nevydat“, protože nedůvěřuje některým soudcům, již nesoudí nestranně. Formulace jeho stanoviska svědčí o jeho jistotě, že poslanci rozhodnou podle jeho vůle jako organizované stádo. Neméně závažné je zpochybnění důvěryhodnosti justice před veřejností přímo  předsedou vlády.

Ke kauze „Čapí hnízdo“ jsem se v minulosti vyjádřil opakovaně, vždy ve prospěch obhajoby. Především zpochybňuji způsobilost orgánů činných v trestním řízení popřít správnost rozhodnutí oprávněného správce dotačních prostředků o přidělení dotace společnosti Farma Čapí hnízdo. Pokud však bylo rozhodnutí skutečně nesprávné, pak by měl na lavici obžalovaných sedět přednostně ten, kdo o poskytnutí dotace rozhodl. Měl odpovědnost za svěřené státní prostředky a byl odborně vybaven ke správnému vyhodnocení dodaných podkladů.  Žádat o úvěr nebo o dotaci je přece samozřejmé právo podnikatele, jímž nelze spáchat trestný čin, pokud žadatel  neoklamal poskytující úřad podvodnou žádostí. Ale žádost, vypracovaná obž. Janou Nagyovou, je v pořádku. Podivná je i skutečnost, že mimořádně dlouhé přípravné řízení vedlo ke zjištění, že nedošlo ke spáchání trestného činu, a  proto k zastavení trestního stíhání všech obviněných. Až zásah bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vedl k podání obžaloby. A bývalý dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch se stal žalobcem a podal obžalobu, která směřuje proti jeho původním závěrům.

Senát předsedy Jana Šotta po řádně vedeném procesu obžalobě nevyhověl. Vyhlásil zprošťující rozsudek. Po jeho zrušení odvolacím Vrchním soudem v Praze si s rušícím rozhodnutím poradil doslova „během chvíle“ a vydal druhé zprošťující rozhodnutí. Během té doby nedošlo k žádné změně v důkazní situaci, proto mě druhé odvolací rozhodnutí překvapilo. Netuším, co k němu odvolací soud vedlo, protože jsem se s ním nesměl seznámit (stejně, jako jsem před zahájením hlavního líčení nesměl mít přístup k obžalobě). Třetí kolo bude znova soudit senát předsedy Jana Šotta, jehož by současná nedůvěra obž. Andreje Babiše mohla urazit. V každém případě si myslím, že obžalovaní mají všechny předpoklady k obhajobě své pravdy proti mínění odvolacího senátu. A proti „zlu se má odporovat vždy a všude“, jak pravil TGM.

Chápu, že účast obžalovaných na soudním jednání je pro obžalované, kteří si jsou jisti svou nevinou, zbytečnou ztrátou času. Ale až dosud s nimi soud zacházel slušně, na rozdíl od Aleny Vitáskové, kterou nalézací soud potrápil trestem odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Určitě by třetí, doufejme, že poslední, kolo prvostupňového řízení  ve zdraví přežili.

V souladu s názorem, že žalobce neměl obžalobu podat, připouštím, že další jednání nalézacího soudu je zbytečným obtěžováním. Proto jsem prosadil žádost spolku Chamurappi panu prezidentovi, aby obžalovaným udělil abolici. Bylo by to účelné a elegantní východisko ze situace. Samozřejmě neručím za to, že by Petr Pavel naší žádosti vyhověl a že by předseda vlády Petr Fiala jeho rozhodnutí s radostí kontrasignoval. Ale nemá smysl o tom uvažovat, protože nezdvořilí obžalovaní neodpověděli na žádost Kanceláře prezidenta republiky o vyjádření. Tím vyhlášení abolice znemožnili, protože pan prezident nemohl riskovat, že jeho milost odmítnou.

Řešení nevydáním k pokračování v trestním řízení považuji za iracionální. Neplánuje-li Andrej Babiš ukončení života po skončení volebního období, dá se předpokládat, že znova získá mandát voliče a soud bude muset opět žádat poslance, aby ho vydali.  Takto přece nelze pokračovat doživotně. Každý jiný výsledek procesu než pravomocný zprošťující rozsudek je nepřijatelný.

Uplatnění imunity považuji za neférové vůči hlavní obžalované, europoslankyni Janě Nagyové. Řízení  proti ní bude pokračovat, jakmile Sněmovna rozhodne o nevydání jejího pomocníka, obž. Andreje Babiše. Její pozice bude nepříjemná.

Ale do rozhodnutí imunitního výboru Poslanecké sněmovny a do hlasování plenární schůze zbývá ještě dost času. Budu doufat, že jinak uvážlivý obž. Andrej Babiš se postaví k důsledkům podivného myšlení soudců Vrchního soudu v Praze jako chlap, a pravda o nevině obžalovaných nakonec zvítězí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZVÍTĚZÍ POLITICKÁ MOC NAD PRÁVEM ?

Po třech dnech přebujelého žvanění Sněmovna uznala výsledek voleb přiznáním důvěry vládě. Národ prý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tedy nereptejme, neb nám do dalších voleb  stejně nic jiného nezbývá. Neklame-li mě paměť, jde o první neúplnou vládu, která kdy žádala o důvěru. Vláda bude od začátku chromá až do té doby, než se Andrej Babiš postará o doplnění.  Nemohu si odpustit poznámku, že předseda vlády si nezaslouží ty dva rozporuplné přílepky, s nimiž se musí dělit o moc. Jejich představitelům by slušelo více skromnosti v bezvýznamnosti. Tomio Okamura by neměl vykřikovat zásady zahraniční politiky mé vlasti a nemají-li Motoristé nezpochybnitelného kandidáta na funkci ministra životního prostředí, měli ponechat Andreje Babiše, aby obsazení křesla vyřešil bez nich. Okázalé přezírání prezidenta by si představitelé přílepků neměli dovolovat, protože s jeho voličskou podporou mu nemohou konkurovat. Prezident republiky nemusí automaticky plnit přání Filipa Turka.

Sotva utichlo sněmovní rámusení, začíná povyk kvůli žádosti justice o vydání Andreje Babiše a Tomia Okamury k trestnímu stíhání. Je přece na místě řádně jim „osladit“ politický úspěch.

Oba politici by se  zřejmě rádi schovali za záda Sněmovny, i když Andrej Babiš se dříve třikrát nechal vydat a dokonce odmítl nabídku abolice Miloše Zemana. A návrh spolku Chamurappi na abolici pro obž. Janu Nagyovou a jejího pomocníka obž. Andreje Babiše  nestál obžalovaným za vyjádření Kanceláři prezidenta republiky. Samozřejmě nemám zaručeno, že by pan  prezident vyhověl a Petr Fiala konsignoval, ale takto o tom nemohli ani uvažovat. A kdyby to bývalo nakonec vyšlo, bylo by to elegantní řešení, proti němuž by nebyly možné právní výhrady. Osobně si skutečně přeji, aby ostudná kauza Čapí hnízdo skončila, a to zproštěním obžalovaných.

Z pohledu starého justičního potížisty se mi rozhodnutí obou obžalovaných politiků o záchranu Sněmovnou především jeví jako neracionální. Ochrání je jen na čtyři roky volebního období a žádný z nich nemůže vědět s jistotou, že i v budoucnosti budou mít stejnou možnost. Nebylo by rozumnější věci raději vypořádat bez průtahů? A je přípustné dožadovat se imunity za jednání, jež s jejich politickým působením ve sněmovně nemá nic společného? V daném případě se politici dožadují, aby se jejich trestním případem justice nezabývala jen proto, že mají velkou politickou moc. Říká-li Andrej Babiš, že se nenechá vydat, vyjadřuje přesvědčení, že má nejméně nad vládní části Sněmovny právo přikazovat.  Politická  moc by ale neměla převažovat nad mocí soudní, neboť to vede k bezpráví a porušení rovnosti občanů. Césarské choutky politiků by měla Sněmovna potlačovat. 

Andrej Babiš se nechal slyšet, že se nenechá vydat, protože soudy nejsou nestranné, někteří soudci snad dokonce soudí politicky. Zpochybňuje tím důvěryhodnost justice a zřejmě by mu nevadilo, kdyby opustil hlavní obžalovanou, které se bez něho v opakovaném nalézacím řízení povede hůře. Jsem častým kritikem jednotlivých soudů, ale nemyslím, že justice zasluhuje obecnou nedůvěru a zejména její stav nikoho neopravňuje, aby se vymykal moci soudní. 

Předseda Nejvyššího soudu ČR Petr Angyalossy i prezident Soudcovské unie Libor Vávra k námitce Andreje Babiše namítli, že čeští soudci rozhodují podle zákona, nikoli na základě politických motivů. Zapomněli ovšem dodat, že někteří také občas soudí hloupě (byť i nepoliticky) a vyšší instance to musí napravovat. Kde je napsané, že právě usnesení Vrchního soudu v Praze,  popouzející obžalovaného předsedu vlády, nemá nějakou menší vadu? Soudci ovšem mají proti politikům výhodu, že případné hlouposti trousí v tichu soudní síně, takže se o nich moc neví, zatímco politici je vykřikují do Sněmovny, sdělovacích prostředků a jinam. 

Na pozadí této kacířské úvahy oběma politikům vytýkám, že jim chybí sebevědomí, aby  se s justicí za svá práva řádně poprali. Měl snad skutečně Tomio Okamura ten špatný úmysl s použitím nevkusného letáčku, za který jej orgány činné v trestním řízení pronásledují ? Lze mu to nezpochybnitelně dokázat? Kdybych byl soudcem, pověřeným projednáním obžaloby, sdělil bych žalobci, že mám o její důvodnosti vážné pochyby a odmítám ji projednat. Můj subjektivní názor ovšem není směrodatný. Do jednání se určitě vloží znalci, z nichž jedni budou mluvit ve prospěch pana obžalovaného a druzí ho budou odsuzovat, takže není jasné, jak to na konec dopadne. Ale vzdávat se bez boje? To je chlapské řešení? 

Jasnější mi je kauza Čapí hnízdo. Je přece svatým právem podnikatele, který má zajímavý podnikatelský záměr, aby se pro  peníze na jeho financování třeba i sehnul na chodník, pokud tam někde leží v prachu. Samozřejmě smí žádat o dotaci, nedopouští se tím žádné nemravnosti. Samo o sobě to nemůže být v žádném případě trestné, zvlášť když jde jen o malý příspěvek (později ostatně vrácený) k obrovským investičním nákladům na vybudování veřejně prospěšného zařízení. Vzdělaná odbornice  obž. Jana Nagyová předložila příslušnému úřadu řádnou žádost, vypracovanou podle jeho požadavků a poskytla mu všechny potřebné údaje, jež potřeboval pro odpovědné posouzení žádosti. Nic nezatajila, nezkreslila. Úřad, vybavený kompetenci a odbornými znalostmi k obhospodařování dotačních prostředků, přidělil společnosti Farma Čapí hnízdo požadovanou dotaci, již  obž. Jana Nagyová  v dobré víře přijala. V čem spočívá nezákonnost vyžádání a přijetí dotace v dobré víře ? Přidělila ji snad společnosti Farma Čapí hnízdo obž. Jana Nagyové z vlastní moci? Oklamala snad úřad? Nikoli. Kde je tedy trestný čin?. Pokud dnes přicházejí orgány, činné v trestním řízení, které patrně nejsou v ekonomice na stejné kvalifikační úrovni jako poskytovatelé dotace, a tvrdí, že dotace neměla být vydána, je to odpovědnost toho, kdo ji vydal, nikoli toho, kdo ji v dobé víře přijal a účelně zužitkoval. 

Jsem tedy přesvědčen, že obž. Janu Nagyovou a jejího pomocníka Adreje Babiše asi čeká ještě několikrát pár hodin v soudní síni, ale nakonec se domohou pravomocného zproštění a nepřátelsky se chovajícím soudcům sklapne. 

Oba obžalovaní politici by si měli vzít vzor z bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitásková, která měla prožitek z pronásledování justicí „vylepšený“ odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, svého postavení se navzdory tomu nevzdala a bojovala až do pravomocného zprošťujícího rozsudku. Naproti tomu obžalovaný předseda vlády má za sebou dvakrát zproštění, což je přece jen o trochu příjemnější než 8,5 roku vězení. 

Speciálně k obž. Andreji Babiši mám navíc dojem, že jsem našel drobnou mezeru v důkazní situaci, jejíž využití obhajobou by vedlo k jeho vyvinění. Ale pro nabytí jistoty mi chybí detailní informace, kterou bych mohl získat pouze od něho. Jenže můj osobní nepřítel AB mi nedovolí, abych mu položil otázku. Ale ke zprošťujícímu rozsudku se nakonec stejně dostane.    

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZA HLOUPOST A ZA SLITOVNOST DO VĚZENÍ

Byl jsem mnoho let blízkým spolupracovníkem disidenta Johna Boka, předsedy spolku Šalamoun, který se stal mým osobním přítelem. V r. 2017 mě můj guru nechal ze spolku vyloučit. Zabýval jsem se v té době případy chráněnců, z nichž někteří si přáli, abych v péči o ně přesto pokračoval. Jako soukromá osoba bych nemohl navštěvovat odsouzené ve vězení. Proto mi nezbylo než v listopadu r.2017 s hrstkou přátel založit spolek Chamurappi, který v podstatě vykonává pro své chráněnce stejnou činnost jako Šalamoun. 

Shodou náhod se do náplně činnosti ve větší míře prosadila podpora žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zasáhli jsme do šestnácti  případů. Ve čtrnácti případech soudy vyhověly námi podporovaným žadatelům. Řízení svou povahou umožňuje bližší nahlédnutí do osudů chráněnců a také jejich sledování po propuštění z vězení. Mezi propuštěnými jsou čtyři ženy. Tři z nich  se brzy staly matkami miminek  a stále plní můj archiv fotografiemi krásných mrňat. 

Mezi všemi případy jen v jednom doprovázela odsouzeného po dobu devíti let žena, která trvale hledala cesty k jeho návratu na svobodu. Po dvou neúspěšných pokusech o obnovu procesu se dostal na svobodu na základě našeho návrhu (tehdy nám zákon umožňoval podávat návrhy na propuštění). Tito partneři jako jediní spolu žijí dosud. 

Ošklivý je případ matky samoživitelky s  třemi dětmi ve věku 3, 11 a 14 let. Dostala se dvakrát do vězení za nevýznamnou majetkovou trestnou činnost, vždy zásluhou partnera, který se do výkonu trestu dostal také. Během druhého uvěznění s ním již neudržovala spojení a když se v řízení o podmíněné propuštění dostala na svobodu, vyhlásila zásadu „již nikdy více“. Ujala se pak péče o děti a v březnu r.2022 porodila zdařilou holčičku. Děti jsou dobře vychované, milé a hezké. Zčásti díky Šatníku Nory Fridrichové se hezky oblékají. Starší děti se skvěle chovají k malé sestřičce. Jsem spokojen, že jsem pomohl dětem k dřívějšímu návratu do mateřské péče. 

Před koncem roku 2021 se bývalý partner dostal na svobodu. Vypátral adresu bydliště a číslo mobilního telefonu bývalé partnerky . Náhodou jsem ho 9. ledna 2022 cestou k soudu potkal na ulici. Oslovil mě. Sdělil mi, že partnerka je s ním těhotná. Nezaujalo mě to, šel jsem dál. Pak se pokusil o návštěvu u ní, ale od rozkopávaných dveří ho odvedla policie v poutech. Policie ale jeho počin vyhodnotila pouze jako přestupek. V přestupkovém řízení se postavení poškozené dostalo majitelce bytu, která se zahájením přestupkového řízení nesouhlasila, takže výtržník unikl trestu. Jenže za pár dní se stejně dostal znova za mříže. A dříve, než si odpykal nový trest, čelí nové obžalobě. 

Partner se znova ozval v jarních měsících r. 2024. Začal bývalé partnerce telefonovat a přemlouval ji, aby mu obstarala polský tabák, který je levnější než český. Žena si vzpomněla, že kdysi mu poslala polský tabák v balíku jeho matky. Proto se slitovala. Tabák jí obstaral partner její mladší sestry. Balíček poslala na udanou adresu ženy, o které se domnívala, že jej nejspíš vloží do balíku pro „svého“ vězně. Nepovažovala za nutné ověřit obsah zásilky. Když sestřin partner přišel s dalším balíčkem, který nebyl zalepený, zjistila, že neobsahuje tabák, ale nějaké tablety. Jeho odeslání odmítla. 

Oba zúčastnění muži samozřejmě věděli, že do svého „kšeftu“ vtahují ženu ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění a doručitel zásilek dokonce všechny tři děti dosti často vídal. 

Když jsem jí později vytýkal, že se k zaslání „tabáku“ neměla nechat navést, protože jde o porušení vězeňského řádu, a to bez ohledu na povahu obsahu, odvětila, že tak se to přece ve vězení běžně dělá. Delším pobytem ve vězeňské komunitě si odsouzená zřejmě vytvořila přiměřené zvyklostní normy jednání. 

Brzy se přesvědčila, že hrubě pochybila. Policisté připravili jí i jejím dětem drsné probuzení domovní prohlídkou v časných ranních hodinách. Žádné drogy u ní nenašli. Aniž by po příznivé domovní prohlídce dostala příležitost k vysvětlení svého jednání, hned následující den jí policie doručila sdělení obvinění. V následné obžalobě žalobce požaduje pro recidivistu, jenž akci vyvolal, šest let odnětí svobody, pro ni pět, zato pro doručitele zásilek pouze 3,5 roku. Výměra trestu obžalované zřejmě odpovídá domněnce, že se v době zkušební lhůty z podmíněného propuštění dopustila trestného činu, a z předpokladu, že soud zruší rozsudek, z jehož výkonu byla propuštěna a uloží jí souhrnný trest, pokrývající i dříve nevykonanou část původního trestu. Od té doby ale zkušební lhůta již skončila. Zejména mám jako laik pochybnost: platí přece pravidlo „in dubio pro reo“. Není známo, co si o něm myslí žalobce. Je sporné, zda obžalovaná skutečně spáchala trestný čin, když nevěděla, co do věznice poslala a odmítnutím další zásilky dala najevo, že s počínáním bývalého partnera nesouhlasí. V každém případě udělala něco, co udělat neměla. Je ale sporné, zda zaslání zásilky neznámého obsahu dosahuje intenzity trestného činu. Ještě více mě ale překvapuje poměrně nízký trest pro doručitele zásilek. Zřejmě horlivou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení dosáhl toho, že žalobce byl vůči němu o tolik mírnější, o kolik byl přísnější k matce malých dětí. Nepohoršilo ho, že obviněný vědomě ohrozil děti a jejich matku. 

S výše uvedenými pochybnostmi se nakonec soudy nějak vypořádají a nezbyde, než jejich rozhodnutí vzít na vědomí a naučit se s ním žít. Děs mě ale jímá při představě, co bude s dětmi, jež přijdou dočasně o starostlivou mámu. Ty starší zřejmě půjdou do dětského domova, což není to nejhorší, co by je mohlo postihnout. Ale pro holčičku, která je s maminkou od narození celé dny, je na ní závislá a v březnu má teprve začít chodit do školky, bude změna poměrů krutá. Tyto okolnosti trestní právo bere do úvahy jen velmi okrajově. Škody na dětské dušičce jsou neměřitelné. A dítě postihnou ani ne tolik kvůli hlouposti a slitovnosti matky, ale především kvůli neodpovědnosti dvou  mužů, kteří si založili „kšeft“ na drogové závislosti vězňů a ohrožení dětí a jejich matky jim nepřekáželo.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.