pátek 23. února 2024

JOSEF BAXA SE DIVÍ…

Překvapila mě zpráva, že pan předseda Ústavního soudu Josef Baxa si při návštěvě u prezidenta republiky postěžoval na nevlídnou odezvu části veřejnosti na nevyhovění ústavní stížnosti, kterou se poslanci hnutí ANO pokusili zvrátit rozhodnutí vlády v neprospěch důchodců. Pro mne osobně je Josef Baxa nezpochybnitelnou autoritou, mužem s matematicky přesným myšlením. Zaujal mě již v době, kdy jako první náměstek ministra spravedlnosti se zdál být jediným rozumně myslícím úředníkem v úřadě. Právě proto jsem překvapený, protože v justici v širším slova smyslu se běžně uznává mantra, že veřejní činitelé a soudci zvlášť musí unést vyšší dávku i nekorektní kritiky. Pod její záštitou již neuspěla celá řada nejen soudců, ale i jiných vysokých veřejných činitelů při pokusu o odražení veřejného pomlouvání.

Jeho vystoupení na mne dělá dojem, že dlouhým životem v „bublině“ vysokých justičních činitelů ztratil styk s všedním životem obyčejných lidí. Nemůže proto pochopit, že k jeho soudu se upínaly naděje velké masy důchodců, z nichž určitě aspoň značná  část si myslí, že politici, kteří jim sáhli na peníze, ve své činnosti „prošustrovali“ více peněz než kolik ušetřili na zkrácení valorizace důchodů. Jejich hněv musel někde vyrazit na povrch.

Pro mne osobně je zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu nepříjemným překvapením, ale beru je jako živelní pohromu, proti které nelze nic dělat. Urážlivost reakcí neschvaluji.

Nezávisle na tom si myslím, že vážený pan předseda Ústavního soudu měl hromobití ze strany nespokojené veřejnosti přejít mlčením.

Vzorem  mu mohou být soudci Vrchního soudu v Olomouci a státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které dlouhodobě veřejně častuje miliardář Pavel Buráň osobně nebo prostřednictvím najatých novinářů znevažujícími výroky, potvrzujícími existenci zkorumpované justiční  mafie, do které jmenovitě zahrnuje právě výše uvedené úřady. Jistě o tom soudci i státní zástupci vědí, ale neochvějně mlčí. Olomoučtí státní zástupci mají špatnou pověst až příliš ostrých hochů, ale nikoho z nich nenapadlo, že by na ostouzejícího Pavla Buráně a jeho skvadru mohl podat trestní oznámení pro šíření  poplašné zprávy. Budou kamenování snášet dál, možná ještě několik let.  

Inu, panu předsedovi Ústavního soudu Josefu Baxovi  nezbývá, než občas vykouknout ze své „bubliny“, jaký se mimo ni ozývá cvrkot. Připraví se tím na možné další nepříjemnosti, které v naší současné rozbouřené době při pokleslé úrovni obecné slušnosti mohou přijít.   

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

úterý 20. února 2024

ÚNOS BEZ ÚNOSCŮ

Je možné provést únos bez únosců? Záporná odpověď je nasnadě. Ale miliardář Pavel Buráň se od poloviny roku 2022 pokouší přesvědčit veřejnost sám i s pomocí najatých přisluhovačů, že to možné je a unést ho měl nechat jeho bývalý společník, jenž se po něm domáhá zaplacení obrovského dluhu. Na zločinu se měla podílet i manželka věřitele, která s obchodními záležitostmi manžela neměla nic společného.  Přesněji: Pavel Buráň obviňuje opakovaně manžele Novotné, že ho nechali unést a vydírat, ač únosce kromě něho nikdy nikdo neviděl a ty, které předvedla policie, soud na návrh státního zástupce pravomocně zprostil obžaloby.

Udáním z 8. října 2014 připravil Pavel Buráň manželům Novotným řetěz stresujících zážitků, který mohl skončit 14.prosince 2022 usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jímž nabyl právní moc zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Trápení ale neskončilo, protože od poloviny r. 2022 čelí soustavnému mediálnímu ostouzení Pavlem Buráněm a jeho přisluhovači.

Zproštění manželů Novotných obžaloby je pro Pavla Buráně nepochybně krajně nepříjemné. Koupil od společníka Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Zaplatil zálohu a zbytek měl splácet. Po několika splátkách splácení zastavil. Kdyby dostal věřitele Novotného na osm let do vězení a navíc by se ukázalo, že část listin na doložení jeho nároku by jako dlužník podepsal pod nátlakem, měl by velkou naději, že dosáhne odmítnutí nebo promlčení pohledávky. Tato naděje se rozplynula.

Mediálních výstupů, hanobících manžele Novotných, je od  poloviny roku 2022 celá řada. Patří k nim vydání dvou knih, různá vystoupení v soukromých televizních kanálech Xaver Live a Aby bylo jasno, různé články. Protože jsem sledoval trestní stíhání manželů Novotných v soudní síni od podzimu r. 2017 až do konce a vím, jaká je pravda, na některé mediální nehoráznosti jsem jako publicista reagoval. Už to ale trvá dlouho, takže mě opakování stále stejného blábolení začalo nudit a ztratil jsem chuť to sledovat.

Ale mou pozornost znova vyburcoval článek redaktora Parlamentních listů Karla Výborného  z 20.února 2024 „Mafie a gang z oblasti Balkánu, napsal soudce. Jenže pak přišel „pokyn“ z Olomouce a vše bylo jinak“ (zde). Proti různým dřívějším článkům má nesporně vyšší úroveň. Autor si zřejmě dal větší práci se zkoumáním podkladů než jeho předchůdci. Ale právě proto je jeho dílko vzorem,  na němž je patrná zákeřnost mediálních výstupů z Buráňovy mediální kampaně.

Autor především opakuje jako mantru zkazku o provedení únosu, aniž by se zajímal, jak mohlo dojít k únosu bez únosců. Čili odvádí pozornost čtenářů od základní díry v dokazování. Unikla mu mimo jiné drobnost: převzal téměř doslova Buráňův popis způsobu, jakým jej (neexistující) únosci měli odvézt do vily Novotných, který podle znalce z oboru silniční dopravy nebyl technicky proveditelný. Samozřejmě se nezmiňuje o trapném postavení Pavla Buráně jako veledlužníka. Zabývá se citacemi z odůvodnění rozsudků a přepisů odposlechů, vytržených ze souvislostí, účelově vykládaných, popř. neexistujících. Čtenář nemá možnost posoudit, zda jsou pravdivé citace a souvislosti, v nichž se podávají.

 Autor líčí zkresleně průběh hlavního líčení u zlínského soudu. Nevěnuje pozornost skutečnosti, že hned při prvním rozsudku vypadl ze hry jeden „únosce“ a v druhém dva zbývající, při čemž v důkazní situaci zmizení „únosců“ přesto soud manžele Novotné odsoudil k vysokým trestům odnětí svobody. Byla to tak velká nehoráznost, že soudce nemohl ani ve snu očekávat, že rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Autor neví, že po opuštění soudní síně si předseda senátu přede mnou povzdechl, že je nešťastný, že musel vyhlásit tento  rozsudek. Tvrdit po zmizení „únosců“, že obžalovaní byli usvědčeni, je pochybné. 

Posléze přišel na paškál Vrchní soud v Olomouci, který je hlavním pachatelem domnělého bezpráví, jež na Pavlu Buráňovi spáchala justiční mafie. Autor vyčítá soudu, že neprovedl dokazování, nevyslechl žádné svědky a nechtěl slyšet Pavla Buráně. Nepřizná čtenářům, že Pavel Buráň jako poškozený v řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem, není účastníkem odvolacího řízení, takže soud nemá důvod se jím zabývat. Nevysvětlil čtenářům, že odvolací soud provádí vlastní dokazování jen tehdy, chce-li změnit aspoň částečně rozhodnutí nalézacího soudu. Chce-li pouze potvrdit správnost prvostupňového rozsudku nebo chce-li věc vrátit na 1. stupeň k odstranění vad, zabývá se pouze vyhodnocením spisu nalézacího soudu. Vrchní soud v Olomouci se věcí Novotných zabýval třikrát a z jednání při veřejném zasedání dne 14.prosince 2022 jsem si odnesl dojem, že předseda senátu byl dokonale v obraze. Mimo to invektiva je nespravedlivá: i když se soud nemusel námitkami Pavla Buráně vůbec zabývat, předseda senátu přečetl a okomentoval jeho dopis.

 Zmanipulovaný čtenář si ani neuvědomí, že veledlužník by mohl mít důvod k nastrojení pasti na věřitele a nepřemýšlí, jak únos proběhl, když „únosci“ nebyli. Neví, že bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že únosci mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem a snad to dokonce mohli být „Rusáci“ , a netroufl si je poznat. Podle jeho výpovědi  v přípravném řízení byli „únosci“ ve skutečnosti čtyři: jejich velitel čekal ve vile. Ale policie ho neustanovila, takže pak se již o něm nemluvilo. K rekognicím policie dodala tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Čím dále bylo od činu, tím si byl Pavel Buráň jejich poznáním jistější. Před rekognicemi podal přibližně správný popis „únosců“, v němž ale chyběly nepřehlédnutelné markanty. Např. obž.  Róbert Sádecký měl mít hubené šlachovité ruce, ale Pavel Buráň si nevšiml, že je pokrývá plošné tetování od zápěstí po ramena. Také si nevšiml, že Artur Žilin, který s ním údajně mluvil do okna auta, má tvář posetou drobnými jizvami.   

Soudce Radomír Koudela vynaložil  při dokazování před soudem nesmírné úsilí o prolomení alibi „únosců“. Nakonec musel uznat, že v daném čase nemohli být na místě činu.  Připustil sice, že ve spojení s ostatními obžalovanými mohli být nějak do únosu zapleteni, ale na skutečnosti, že to nebyli oni, koho Pavel Buráň „poznal“ při rekognicích, to nic nemění. Ostatně vyhodnocení rekognic se autor opatrně vyhnul. Jinak by se musel zamyslet nad tím, zda poznávání Pavlem Buráněm mohla ovlivnit policejní režie rekognic, konkrétně zda ho k označení Róberta Sádeckého mohla svést skutečnost, že jako holohlavý stál na okraji řady figurantů s krátkými řídkými vlasy, či zda ho k Arturovi Žilinovi mohla přilákat bílá skvrna pod krkem, když všichni ostatní byli celí černí.

Působím jako příležitostný pozorovatel a potížista v oblasti trestního řízení déle než dvacet let. Zkušenost mi dává možnost srovnávání. Kauza Novotných je sama o sobě hrůzná. Píši o ní ve své knize Škůdci v taláru 2 v kapitole s přiléhavým názvem Zlínský horor. Od běžných kriminálních příběhů se ale liší způsobem, jakým neúspěšná strana trestního řízení reaguje na prohru. Nikdy jsem nezažil, že by poražený ostouzel a nechal ostouzet protivníka tak dlouho a s vynaložením značných finančních prostředků. Praktickým účinkem akcí, organizovaných a financovaných Pavlem Buráněm není nic než ostouzení. Správnost zproštění Novotných nelze zvrátit, protože je potvrdil netoliko odvolací soud, ale i Ústavní soud a nepřímo i nejvyšší státní zástupce. Nevěřím, že existuje „justiční mafie“, která je silnější než uskupení zmíněných orgánů, proto nevěřím na možnost obnovy procesu, které se neoprávněně dovolává Pavel Buráň.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

pátek 16. února 2024

PATÁLIE S PODMÍNĚNÝM PROPUŠTĚNÍM Z VÝKONU TRESTU

Život justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty, činného v oblasti trestního řízení) není prostý překvapení. Když jsem kdysi vstoupil do spolku Šalamoun, netušil jsem, že budu někdy pomáhat odsouzeným ke zkrácení pobytu ve vězení, že v té souvislosti budu navštěvovat věznice, psát různá podání a vysedávat v soudní síni jako účastník řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu před jeho naplněním.

Vlastně jsem kvůli péči o budoucí žadatele o podmíněné propuštění založil spolek Chamurappi z.s. V době, kdy jsem opustil spolek Šalamoun, jsem měl ve vězení pár chráněnců, jimiž jsem se zabýval dlouhodobě, kteří čekali na lhůtu k podání žádosti o podmíněné propuštění. Jako soukromá osoba bych je nemohl navštěvovat ve vězení a starat se o ně. Nezbylo, než si vytvořit rámec pro tuto činnost. Začal jsem s tím v listopadu r. 2017 a v současnosti mám rozpracovaný šestnáctý případ. Ve dvou případech žadatelé propuštění nedosáhli. Třináct si užívá svobody. Nejvíce mě těší příběh tří  žen, které krátce po propuštění darovaly vymírajícímu národu krásná miminka. Kdyby musely dosedět uložený trest, možná by pak již měly potíže s otěhotněním.

Pomoc vybraným žadatelům o podmíněné propuštění považuji za správnou. Připouštím, že mezi odsouzenými jsou lidé, kteří jsou schopni využít čas ve výkonu trestu k přemýšlení o příčinách uvěznění a změnit svůj přístup k životu. Česká republika vyniká nad většinu evropských států velmi vysokým podílem uvězněných osob na celkovém počtu obyvatel a vydržování vězňů značně zatěžuje státní rozpočet. Odsouzený, jenž se vnitřně vypořádal se svou špatnou minulostí, na svobodě stát nic nestojí a naopak přináší užitek.

Účast občanské společnosti na řízení o podmíněné propuštění je jedním z mála zbytků „vymožeností pracujících“ v předlistopadovém trestním právu. Kromě vlivu na řízení o podmíněné propuštění zůstala zachována instituce „soudců z lidu“, dnes označovaných jako „přísedící“. Spolky mají právo podpořit žadatele o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za završení jejich polepšení. Až do konce r. 2020 měly navíc právo přímo navrhnout podmíněné propuštění s tím, že současně se zaručují za završení polepšení propuštěného odsouzeného. Za působení exprokurátorky Marie Benešové v čele ministerstva spravedlnosti došlo k novelizaci trestního řádu, při které tento „výdobytek socialistické demokratizace soudnictví“ zanikl. Patrně se vyloučením laického živlu měla zvýšit odborná úroveň řízení. Současně se změnil způsob předkládání žádostí o podmíněné propuštění, které se nyní podávají cestou ředitelství věznice. Touto úpravou se mělo zabránit zatěžování soudů překládáním žádostí před termínem a žádostí zjevně beznadějných.

Z obecného pohledu tyto změny nemají vliv na způsob projednávání žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění před soudem. Soud v senátním řízení vyslechne ve veřejném zasedání žadatele, nechá promluvit státního zástupce, přihlédne k nabídce společenské záruky, pokud ji někdo podal, případně vyslechne názory znalců, pokud nějaké přizval, vyslechne závěrečné návrhy a odebere se k poradě, po které vyhlásí usnesením rozhodnutí, proti němuž mají strany právo stížnosti. Již v rámci přípravy veřejného zasedání se soud dotáže poškozených na jejich názor na případné propuštění odsouzeného.

Zejména nemám dojem, že by se zhoršila naděje žadatelů na úspěch žádosti: dříve i nyní jsou časté projevy přesvědčení státních zástupců, že spravedlivý trest má být beze zbytku vykonán a přístup soudců je nepředjímatelný, i když proti státním zástupcům vstřícnější.

V praxi se ale občas projevují účinky nedůslednosti ministerstva spravedlnosti, které nepovažovalo za nutné provést detailní úpravu postupu řízení ve změněných podmínkách, v nichž předkladatel nabídky společenské záruky není rovnocennou stranou řízení. Výsledkem je nejednotnost chování soudů k předkladatelům nabídky společenské záruky a jejich návrhů.

Hned v prvním řízení, kterého se  spolek Chamurappi z.s. zúčastnil v r. 2021, předseda senátu usoudil, že mu stačí písemná nabídka převzetí společenské záruky a nepřizval zástupce spolku k veřejnému zasedání. Žádost o propuštění i nabídku společenské záruky zamítl. Usnesení nám neposlal. Na základě naší stížnosti stížnostní soud uznal řízení za nezákonně vedené, rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Řízení se pak z různých důvodů vleklo, ale nakonec skončilo propuštěním žadatele na svobodu. 

V dalším případě jsem usoudil, že nabídku na převzetí společenské záruky musím poslat cestou ředitelství věznice, aby soud neměl potíže se spárováním podání žadatele a našeho.

Věznice ale sdělila žadateli, že doručení naší nabídky soudu je jeho soukromou věcí. Soudu ji neposlala. Soud k ní proto nemohl přihlédnout. Žádost o propuštění zamítl. K naší stížnosti stížnostní soud namítl nezákonnost řízení a vrátil věc nalézacímu soudu. Žadatel se pak bez dalších průtahů dostal na svobodu. Dokonce se ve prospěch jeho propuštění postavila stejná státní zástupkyně, která „v prvním kole“ důrazně trvala na zamítnutí žádosti.

V obou výše uvedených případech pořádek do věci vnesl stížnostní soud. Na nepostoupení nabídky společenské záruky soudu věznicí jsem upozornil jak ministerstvo, tak Generální ředitelství Vězeňské služby. Ministerští úředníci usoudili, že věznice jednala správně. Názor generálního ředitelství byl opačný a ředitelům věznic se dostalo poučení, jak mají postupovat.

Sbírkou kuriozit je rozpracované řízení. Na začátku veřejného zasedání předsedkyně senátu upozornila žadatele, že obsílku obdržel až 4 dny před jednáním, takže má právo jednání odmítnout kvůli nedodržení lhůty 5 dní. Žadatel ale vysvětlil, proč k opožděnému doručení došlo a souhlasil s pokračováním. Soud žádost zamítl a stejným způsobem naložil s nabídkou společenské záruky. Předsedkyně senátu jednala s žadatelem nadstandardně drsně, takže pochopitelně podal stížnost a stížnost podal i spolek Chamurappi z.s. Stížnostní soud vyhověl stížnosti žadatele, protože shledal jednání jako nezákonně vedené,  neboť žadatel dostal obsílku až 4 dny před jednáním. V protokolu z veřejného zasedání nebyla o jeho souhlasu s jednáním ve zkrácené lhůtě zmínka a předsedkyně senátu nenechala pořídit zvukový záznam. Stížnost spolku Chamurappi z.s. zamítl stížnostní soud s tím, že jako předkladatelé nabídky společenské záruky  nemáme na stížnost právo. Není to jen proto, že v případě nevyhovění žádosti o propuštění není za co ručit, ale zejména proto, že v trestním řádu nejsme jako oprávnění stěžovatelé výslovně uvedeni a ostatně účinek rozhodnutí se našich zájmů nijak nedotýká. 

Podotýkám, že v tomto případě soud 1.stupně vyhověl bez námitek žádosti spolku Chamurappi z.s. o zaslání protokolu z veřejného zasedání. A jako vždy jsem pořídil zvukový záznam. Předsedkyně senátu se s opožděním doručení obsílky řádně vypořádala.

Důvod zrušení rozhodnutí jsem proto vyhodnotil jako projev nedbalosti předsedkyně senátu, kterou vyvolala průtahy a značné náklady právě v době tlaku na úspory ve státní správě. Nezbytnost cestovat kvůli tomu znova ke vzdálenému soudu mě popudila. Podal jsem proto ministrovi spravedlnosti podnět k zahájení kárného řízení. Ve  lhůtě dvou měsíců jsem obdržel vyrozumění, že pochybení předsedkyně senátu nebylo tak závažné, aby bylo třena ji hnát před kárný senát, takže pan ministr mému návrhu nevyhoví. Jsem si ale jist, že kolem mého návrhu proběhlo nějaké šetření, protože při dalším veřejném zasedání mi  předsedkyně senátu dala najevo jistou nevoli.

 Abych byl spravedlivý, přiznávám, že z mého laického hlediska zasluhoval potrestání i předseda stížnostního senátu, protože si vedl formalisticky, s přehnanou přísností. Oba soudy jsou v jedné budově a věznice je nablízku. Předseda senátu měl možnost před vydáním rozhodnutí své výhrady projednat s předsedkyní senátu. Mohla se hájit s odkazem na můj zvukový záznam, o němž věděla, nebo odvolací senát mohl vyslechnout žadatele.  Za souhrn nedbalosti předkyně senátu nalézacího soudu a formalismu předsedy stížnostního senátu zaplatili daňoví poplatníci značné peníze a soudci škodu nemuseli uhradit. Ale v tomto případě nelze podat návrh na kárné řízení, protože rozhodování soudce nepodléhá kárnému přezkumu.

Při dalším veřejném zasedání jsem se pak navíc dověděl, že nemám nárok na kopii protokolu, protože předkladatel nabídky společenské záruky není stranou řízení.

Domnívám se, že právní názory soudců na postavení předkladatele společenské záruky jsou sporné. Nabídka společenské záruky je svým obsahem také návrhem na propuštění. Znám-li žadatele delší dobu, tedy déle než soud, a jsem-li  přesvědčen, že by byl na svobodě užitečnější, zamítnutí žádosti o propuštění a tím i nabídky převzetí společenské záruky se mne samozřejmě týká.

Navíc v třech jiných případech soudy vyřídily stížnost spolku Chamurappi z.s. jako předkladatele nabídky společenské záruky bez potíží.

Právní názory na postavení předkladatelů nabídky společenské záruky jsou tedy zřejmě nejednotné. Zasluhovaly by judikaturní sjednocení. Domnívám se, že o to by se měl postarat ministr spravedlnosti, ať je to právě kdokoliv. Protože jím náhodou právě je pan Pavel Blažek,  zaslal jsem mu dne 30. září 2023 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Jeho rozhodnutí jsem dosud neobdržel. Pouze jsem se v jiné souvislosti dověděl, že ministerstvo postoupilo mé podání na příslušné krajské státní zastupitelství.                                                                                                                   

Je to ryze legislativní záležitost. Nechápu, proč se k ní má vyjadřovat státní zastupitelství. Samozřejmě, kdybych namítal věcná pochybení v dokazování v kriminálním případu, bylo by to něco jiného.

Pokud se snad někomu z čtenářů zdá, že jde o nějaké vybočení z obvyklých rozumných procesních postupů ministerstva, mýlí se. Jsou i horší případy.

Odnětím práva spolků podávat návrhy na podmíněné propuštění exprokurátorka Marie Benešová způsobila ještě zanedbatelnou maličkost: snížila důstojnost postavení laika, který si dovolil vměšovat se do vznešeného jednání soudu. Jako představitel navrhovatele propuštění jsem sedával v lavici obhájců. Žadateli o podmíněné  propuštění jsem při jeho výslechu viděl do obličeje a měl jsem právo klást mu otázky. Otázky jsem mohl klást i ostatním účastníkům řízení, např. znalcům. Měl jsem samozřejmě právo závěrečného návrhu a stížnosti. Protože jsem přicházel na řadu jako poslední, měl jsem možnost čelit nepřátelským postojům předřečníků.

Jako předkladatel nabídky společenské záruky se smím posadit mezi veřejnost, takže žadateli vidím záda. Nemám žádnou možnost vměšovat se do řízení, pouze vypovídám jako svědek, pokud si to přeje soud. Takové malichernosti jako postup doručování nabídky společenské záruky, nárok na protokol a zacházení s představitelem předkladatele nabídky společenské záruky v soudní síni by ministerstvo mohlo vyřešit novelizací vyhlášky- kancelářského řádu. Ale nejspíš to je „pod jeho rozlišovací úrovní“ stejně jako mnoho dalších věcí.

Na závěr upozorňuji, že spolek Chamurappi z.s. nepodporuje žadatele o podmíněné propuštění na objednávku. Většinou jsme se věnovali obžalovaným, s kterými jsme byli ve styku i několik let. A hlavně pečlivě zkoumáme, zda s žadatelem nebudou po propuštění potíže, zda bude plnit podmínky, které mu při propuštění uloží soud. Po uzavření šestnáctého případu už asi žádný další nebude. Takové je mé přání. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

sobota 10. února 2024

JEŠTĚ JEDNOU O ZÁKAZU DISTRIBUCE KNIHY

V článku O zákazu distribuce knihy  (zde), s nímž námětově souvisí článek Zneužitá svoboda slova (zde), jsem komentoval zprávu, že Městský soud Brno potvrdil nepravomocným rozsudkem zákaz distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, jenž již dříve vyslovil předběžným opatřením. K námětu se vracím, protože jsem získal písemné vyhotovení rozsudku (zde).

Jako žalobci zde vystupují manželé Jaroslav a Jarmila Novotní, pravomocně zproštění obžaloby z nezákonného jednání ke škodě Pavla Buráně. Žalovanou stranou je společnost Innocent films production jako vydavatel knihy Zločiny beze zbraní 2. Jako vedlejší účastníci na straně žalované se připojili 1) Spolek Šalamoun 2) Marie Formáčková 3) Pavel Buráň.

Z textu je především zřejmé, že soudce Ondřej Sekvard měl proti žalovaným výhodu, že znal celý trestní spis včetně usnesení Vrchního soudu v Olomouci (zde), na které vydavatelé nečekali (spíše se zdá, že s vydáním knihy spěchali ve snaze ovlivnit projednání odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, podaného v zájmu Pavla Buráně státním zástupcem Petrem Matouškem). Je škoda, že se navíc nemohl opřít ještě také o usnesení Ústavního soudu, jímž soud odmítl jako zjevně nedůvodnou ústavní stížnost  Pavla Buráně na domnělé selhání obecných soudů (zde).

Nevyšel také vstříc blouznění žalovaných o možnosti v průběhu dokazování před civilním soudem „překopávat“ dokazování u trestních soudů, čímž by řízení protáhli o měsíce, možná i roky. Vysvětlil, že civilní soud nemůže přezkoumávat dokazování u trestních soudů, protože by zasahoval do jejich výhradní kompetence a ani nemá odpovídající prostředky. Rozhodování o vině a trestu přísluší pouze trestním soudům. Civilní soud nemůže svým rozhodnutím zvrátit či dokonce nahradit výsledky trestního řízení.

Žalobci, manželé Jaroslav a Jarmila Novotní, se domáhali zákazu distribuce knihy kvůli její 1. kapitole, sepsané podle vyprávění Pavla Buráně spisovatelkou Marií Formáčkovou. Je to bizarní zkazka, podle které měl Pavla Buráně dne 7.října 2014 nechat unést do své vily jeho bývalý společník a věřitel Jaroslav Novotný, a tam jej nechal vydírat s použitím pistole a injekční stříkačky s neznámou tekutinou. Násilí na něm se měli dopouštět tři muži, kteří mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce možná „Rusáci“. Ve vile se zdržoval také jejich velitel. Pavel Buráň podepsal pod hrozbou usmrcení listiny, jimiž mu vznikla škoda. Po podpisu listin se bývalí společníci „na oslavu“ společně opili.

Tento příběh byl základem trestního oznámení Pavla Buráně z 8.října2014. Trestní řízení, vyvolané jím podaným oznámením, skončilo zprošťujícím rozsudkem, jenž nabyl právní moc až 14. prosince 2022. Spolu s Novotnými byli stíháni tři „únosci“. Kromě Pavla Buráně je nikdy nikdo neviděl na místě při činu.

Konstrukce obvinění se začala bortit již v okamžiku podání obžaloby, neboť z okruhu podezřelých vypadl velitel únosců, jehož policii nedokázala ustanovit. Pak místo tří násilníků, mluvících mezi sebou „nějakou východoslovanskou řečí“, možná „Rusáků“, policie předvedla k rekognicím tři občany Slovenské republiky, hovořící hovorovou slovenštinou, jejichž vytipování nedokázala před soudem vysvětlit.  Borcení pokračovalo prvním prvostupňovým rozsudkem, jímž soud pravomocně (tedy se souhlasem žalobce) zprostil prvního z nich. Druhým opět pravomocně zprostil obžaloby zbývající dva, ale manžele Novotné přesto odsoudil k vysokým nepodmíněným trestům.

V předsálí soudní síně pak předseda senátu předem mnou a mým průvodcem prohlásil, že je nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek, a to kvůli paní docentce, která bude muset na čtyři roky do vězení.

Paní docentce jistě „ke spokojenosti“ stačilo, že kvůli Buráňovu udání byla vyhozena z vysoké školy a ztratila naději na brzké získání profesury.  Odsouzení bylo už jen „jahůdkou na dortu“.

Samozřejmě, odvolací soud musel vyhovět odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, vyhlášenému v důkazní situaci po zmizení klíčových důkazů. Vrátil věc nalézacímu soudu, který obžalované zprostil, neb se neprokázalo, že se žalovaný skutek stal. Pavel Buráň se ale s jejich zproštěním nesmířil a začal organizovat jejich veřejné ostouzení. Novotní  pak z jeho zkazky vystupují jako sprostí zločinci. „Zakázaná“ kniha je významným výsledkem jeho snažení.  Nákladná mediální kampaň dosud pokračuje. Pravomocně zproštění Novotní musejí dávno po rozsudku stále snášet znevažování jejich dobré pověsti. 

Rozsudek obsahuje podrobný popis průběhu trestního řízení soudního. Nepřijal návrhy na provedení výslechu svědků, navržených obhajobou a zejména na opakování důkazů, provedených Krajským soudem Brno, neboť to vše považoval za nadbytečné. Zejména odmítl sám zkoumat, zda se žalobci dopustili škodlivého jednání, pro které byli stíháni. Trval na tom, že posouzení viny a trestu je vyhrazeno trestnímu soudu. 

Ve svých úvahách soud přičetl žalovaným k tíži, že se pustili do poškozování dobré pověsti žalobců, ačkoli trestní řízení nebylo pravomocně ukončeno. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny. Nepřípustně nepřímo projevili názor, jak by mělo dopadnout odvolací řízení. Vytkl dále jednostrannost obsahu 1.kapitoly bez uvedení námitek žalobců v trestním řízení. Vyvodil dále, že „nelze dospět k jinému závěru, než že žalobci měli být uznáni za pachatele trestného činu spáchaného k újmě poškozeného, kdy je to na základě skutkového stavu jasné všem, včetně soudu prvního stupně, nikoli ale soudu odvolacímu.“ 

Není dost dobře možné v krátkém článku objasnit úvahy soudu v celém rozsahu. V podstatě je lze shrnout tak, že soud provedl test proporcionality, jímž poměřil závažnost nároků žalobců na uplatnění ústavního práva na ochranu osobnosti a nároků žalovaných na uplatnění práva informovat veřejnost v souladu s právem na svobodu projevu (v jejich pojetí bez ohledu na pravdivost sdělení). Soud dal přednost právu žalobců, protože jako soukromé osoby nemají povinnost snášet poškozování své dobré pověsti, zvláště ne s použitím tvrzení, jejichž pravdivost žalovaní  nemohou prokázat, neb jsou v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudů. Soud při tom přihlédl ke skutečnosti, že kniha jako záznam trvalé povahy je větším zásahem do práva na ochranu osobnosti než novinové články a jiné efemerní výkony.

Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána před ukončením příprav k uvedením knihy na trh, soud ve výsledku rozhodl takto: 

„I. Řízení se zastavuje v rozsahu, v jakém se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované, aby se zdržela vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, ISBN 978-80-11-02323-2.

II. Žalované se ukládá povinnost zdržet se distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, ISBN 978-80-11-02323-2.

III. Žalovaná a vedlejší účastníci Pavel Buráň a Spolek Šalamoun jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně každému ze žalobců částku 18 077 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

IV. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem Marii Formáčkovou se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.“ 

Na základě  různých projevů žalovaných a jejich obhájců lze očekávat, že strana žalovaná se odvolá ke Krajskému soudu Brno. Procesní náklady jim asi nebudou působit starosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

neděle 28. ledna 2024

SOUDCŮV DEBAKL

Od r. 2015 ještě jako člen spolku Šalamoun jsem sledoval u Krajského soudu v Brně velký případ daňové trestné činnosti, souzený senátem předsedy Aleše Novotného. Začal jsem se jím zabývat na žádost obhájců hlavního obžalovaného, na něhož jsem soustředil pozornost. Ostatní obžalovaní byli jen na okraji mého zájmu, nicméně jsem postupně vstřebával poznatky z jejich dílčích příběhů.

Na začátku řízení se soud zabýval příběhy 15 obžalovaných, z nichž jeden se rozsudku nedožil, většina ostatních nakonec přistoupila na dohodu se žalobcem o vině a trestu. Nebyl bych překvapen, kdybych se někdy dověděl, že sehraná dvojice soudce Aleš Novotný a státní zástupce Aleš Sosík ochotu obžalovaných k uzavření dohody uvítala i z důvodu nepřiznaných pochybností o nezvratnosti jejich skutkových zjištění a z nich odvozeného přesvědčení o vině. Ulehčení mohli pociťovat i kvůli možnosti rychlého ukončení řízení  bez možnosti odvolání. Vždyť případ napadl brněnskému soudu již 18.března 2015 a nesnesitelně se vlekl.

Z usilování o rychlé ukončení procesu se ale vymklo „pět statečných“, pevně přesvědčených o své nevině, kteří se cestou dohody o vině a trestu nepustili. Odolali vábení státního zástupce Aleše Sosíka, jenž jim nabízel poměrně nízké tresty v dohodě o vině a trestu, ale naopak hrozil drakonickými  tresty v případě, že se nepodvolí. Názorným příkladem je případ matky dvou malých dětí, které nabízel podmíněný trest, ale návrh na trest 9 let odnětí svobody v případě, že nepůjde na dohodu.

Z laického hlediska se mi zdá, že počínání státního zástupce Aleše Sosíka při vyjednávání s obžalovanými o přistoupení na dohodu nebezpečně připomíná vydírání, byť z jeho hlediska mělo vést ke kompromisu, jenž měl být přijatelný pro obžalované i pro soud.

Rozsudek padl 21.října 2021. Uložené tresty se těsně blížily těm, jimiž hrozil státní zástupce Aleš Sosík pro případ neochoty jít na dohodu. Písemné vyhotovení  odsouzení ale obdrželi až 24. února 2023.

Mimořádně dlouhé čekání udržovalo odsouzené v nepříjemném psychickém napětí. Průtahy proto hodnotím jako trestuhodné psychické týrání.  Podle mého názoru i odsouzení mají nárok, aby se s nimi jednalo jako s lidmi,a to bez ohledu na to, že nakonec mohou být pravomocně odsouzeni. Napadl jsem proto opakovaně soudce Aleše Novotného podnětem ke kárnému řízení, adresovaným jak předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi, tak ministrovi spravedlnosti Pavlu  Blažkovi. Oba kární žalobci zřejmě nesdílejí můj pošetilý názor na nárok odsouzených na ochranu před zbytečným psychickým týráním, a pokud vůbec odpověděli, pro loudavost soudce Aleše Novotného měli pochopení. Ministerstvo spravedlnosti ale provedlo šetření, z něhož vyplynulo, že Aleš Novotný nebyl ze strany vedení soudu vystaven tlaku: každý měsíc průtahů měl pokrytý souhlasem předsedy nebo místopředsedy soudu k překročení časového limitu pro odevzdání písemného vyhotovení rozsudku do kanceláře soudu. Tato skutečnost jeho případné kárné stíhání vylučovala. Ani vědomost o podaných podnětech ke kárnému řízení nepřiměla předsedu soudu k ukončení ochrany soudce Aleše Novotného. 

O výše uvedeném jsem podrobněji psal již v září 2023 v článcích Psychické týrání odsouzených povoleno a Bezbrannost odsouzených. Jako laik jsem z různých důvodů předjímal, že navzdory dlouhé „dodací lhůtě“ rozsudek senátu Aleše Novotného v odvolacím řízení neobstojí. Skutečně jsem ale nepředpokládal, že Vrchní soud v Olomouci s ním usnesením z 19.prosince 2023 naloží způsobem, jenž mi dovoluje mluvit o debaklu soudce Aleše Novotného. A nevěděl jsem, že se proti rozsudku odvolá i státní zástupce, a to dokonce ve prospěch ods. D.R., jemuž senát Aleše Novotného uložil vyšší finanční trest, než umožňuje zákon. Laicky řečeno: senát Aleše Novotného porušil zákon v neprospěch obžalovaného. Odvolání státního zástupce ve prospěch obžalovaného je vzácné. 

Advokáti odvolatelů odvedli velmi pečlivou práci. Nahromadili spoustu výtek proti výsledkům dokazování a z nich odvozených obvinění. Vyhodnocení argumentace odvolání znamenalo pro senát odvolacího soudu mimořádně náročný, pracný úkol. Dalo se očekávat, že se odvolací soud bude trápit se zkoumáním odvolání velmi dlouhou dobu. Ale nakonec to zvládl dosti rychle, a to  překvapivým rozhodnutím: zrušil rozsudek senátu Aleše Novotného a věc vrátil zpět na Krajský soud se spoustou právních pokynů, ale zejména s příkazem k novému projednání v jiném složení senátu. Shledal totiž, že předseda senátu Aleš Novotný soudil, ač – laicky řečeno- byl ve vztahu k obžalovaným podjatý.

K závěru o vyloučení soudce Aleše Novotného pro podjatost odvolací soud dospěl na základě „mladé“ judikatury, týkající se podmínek práva na zákonného soudce a na to navazující problematiky vyloučení soudce z trestního řízení, neboť v souvislosti s případem „pěti statečných“ již soudce rozhodoval o dohodách o vině a trestu jejich dřívějších spoluobžalovaných a zaujal k nim postoj.  Nestrannost a nepodjatost soudce patří k základním podmínkám spravedlivého procesu.

Tyto úvahy odvolací soud opírá o odkazy na dosti bohatou judikaturu. Předpokládám, že soudce Aleš Novotný ji asi také zná, takže se mohl z řízení sám vyloučit. Proti současné situaci by urychlil řízení.

Pro mnohé soudce je „podjatost“ sprosté slovo a odebrání případu z důvodu zrušení rozsudku pro podjatost je přímo pohromou. Jako laik si proto dovolím hodnotit výsledek odvolacího řízení jako debakl předsedy senátu Aleše Novotného v této kauze: sepisoval rozsudek neslušně dlouho, ale jeho dílko přesto neobstálo v odvolacím řízení a ke všemu mu odvolací soud případ odebral.

Odvolatelé se z debaklu Aleše Novotného jistě radují, ale současně mají vážný důvod k chmurám. Nové projednání jejich případu novým senátem má velmi nepříjemné důsledky: celé dokazování a vyhodnocení jeho výsledků musí proběhnout od začátku znova. Nový senát se sice určitě bude snažit nové projednávání zkrátit, aniž by při tom utrpěla kvalita řízení, ale i tak cesta k novému rozsudku bude dlouhá. A  rozsudek nemusí uspokojit nejméně jednu stranu řízení, což by vedlo k dalšímu odvolání. Výsledný stav mi proto připomíná starou písničku o psovi, jenž jitrničku sežral.

Trestní řízení soudní zasahovalo do života obžalovaných devět let a pokračování nepředjímatelné délky mají před sebou. Je to neradostná vyhlídka na další život v napětí. Nedivil bych se, kdyby obžalovaní požádali prezidenta republiky, aby toto šílenství zastavil abolicí. Ostatně účast na velmi dlouhém trestním řízení je sama o sobě trestem svého druhu.

Poznámka na závěr: nevyjadřuji se k otázce viny či neviny obžalovaných. Brojím pouze proti způsobu, jakým s nimi naložil soudce Aleš Novotný jako zpracovatel písemného vyhotovení rozsudku a jeho ochránci, tedy předseda soudu a ministr spravedlnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

sobota 20. ledna 2024

VÍRA V ZÁZRAKY NA POKRAČOVÁNÍ.

článku  „ Neprolomitelnost víry v zázraky v trestním řízení“ jsem popsal úkaz víry orgánů činných v trestním řízení v průkaznost výsledku rekognice podezřelých, kteří v době spáchání trestného činu nebyli na místě. Pozastavil jsem se nad neochotou příslušných orgánů uznat, že policisté, kteří provedli rekognice, s nimi tak trochu manipulovali. 

To jsem ale ještě nevěděl, co bylo dál. Poznáním  „útočníků“ při rekognicích jim Vašnosta způsobil citelné příkoří, které zasáhlo i jejich rodiny. K „lahůdkám“ patřilo vyděšení malých dětí hlučným vpádem policie do bytu při domovní prohlídce. Napadli jej proto trestním oznámením pro křivé obvinění. Stejně jako v případě podezření, že policisté zmanipulovali  rekognice, i v tomto případě narazili na odpor. Oznámení skončilo založeno ad acta a tento stav se nepodařilo zvrátit, i když využili všech dosažitelných opravných prostředků. 

Úvahy všech úřadů, jež se případem zabývaly, vyústily do shrnujícího vyjádření, že k stíhání není důvod, protože není prokázáno, že Vašnosta při rekognicích nemohl mluvit  pravdu, nebo že se mohl neúmyslně zmýlit. 

Takovou úvahu jako laik považuji za úděsnou. Pokud připustily příslušné orgány, že Vašnosta mluvil pravdu, projevily pohrdání pravomocným soudním rozhodnutím, jež vylučuje pravdivost jeho tvrzení, že policií předestřené muže poznává jako pachatele přepadení. Kulhá i úvaha, že se Vašnosta mohl neúmyslně zmýlit. Bylo by to možné pouze v případě, že by  poznávaní byli nápadně podobní skutečným pachatelům. Kdyby se jednalo o jednoho útočníka, mohl bych připustit, že taková situace by mohla nastat. Ale zde nejde o jednu osobu, takže pravděpodobnost nápadné  shody podob je blízká nule. Domněnku, že by se Vašnosta mýlil neúmyslně považuji jako laik za slabomyslnou. Jako předkladatel trestního oznámení měl nepochybně zájem, aby proběhlo trestní řízení. Jistě musel předpokládat, že zpochybněním pachatelství předestřených mužů by průchodnost obvinění zpochybnil, možná by dosáhl odložení případu, o což nestál. Hypoteticky lze ale připustit, že se mohl mýlit: předestřené muže sice nepoznal, ale  protože vzhled poznávaných odpovídal popisu, který mu před rekognicí poskytli provádějící policisté, „poznal“ je, i když je ve skutečnosti nepoznal. Mohlo k tomu dojít, pokud policisté, kteří prováděli rekognice, měli z jakýchkoli důvodů zájem, aby trestní řízení proběhlo za každou cenu. V tom případě bychom se ale vrátili k podezření, že policisté rekognice zmanipulovali, což orgány nechtějí v žádném případě připustit. Ale ani v tom případě, že by Vašnosta muže jako pachatele ve skutečnosti nepoznal, ale uvěřil, že to musí být ti praví, když mu je policisté předestřeli, jednal křivě a měl by nést odpovědnost. Škody, jež křivě obvinění utrpěli, jsou značné a pár korun odškodného od státu je nezahladí. 

Z případu lze vyvodit, že orgány činné v trestním řízení, které se rozhodly poskytnout pachateli trestného činu  ochranu, někdy není možné vyvést z jejich postoje. Navíc Ústavní soud mnohokrát judikoval, že naše právo nezaručuje občanům, že pachatel trestného činu proti nim musí být potrestán. Výše popsaný příběh odhaluje následky uplatnění ústavněprávního moudra v praxi. Občan nemá záruku, že pachatel příkoří, jež utrpěl, bude potrestán.  A kromě učených obecných právnických úvah se většinou ani nedoví, proč orgány k jeho utrpení přistoupily s pohrdáním a jeho původci zajistily beztrestnost.

Je přece jen pouze občan s pomyslnými právy, na jejichž porušování má stát svaté právo (nebo si to aspoň myslí).

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZNEUŽITÁ SVOBODA SLOVA

 Usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 14. prosince 2022 nabyl právní moc zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno ve věci manželů Novotných, nařčených miliardářem Pavlem Buráněm z brutálního vydírání v jejich vile. Postup obecných soudů pak ještě k stížnosti Pavla Buráně přezkoumal Ústavní soud, který jeho kritiku výstupů z trestního řízení odmítl  jako zjevně neopodstatněnou.

Z mého laického pohledu je případ, zahájený trestním oznámením z 8. října 2014, uzavřený s konečnou platností. Neznám právní nástroj, jehož použitím by mohlo dojít k zvrácení pravomocného rozsudku. Dlužníkovi Pavlu Buráňovi se nepodařilo dostat do vězení svého věřitele Jaroslava Novotného a jeho nevinnou manželku, která s obchodními vztahy obou pánů neměla nic společného. Přesto případ v médiích dále žije. Připomíná mi to růst vousů na tváři zesnulého.

Příčinou je zarputilost miliardáře Pavla Buráně, který se nemůže smířit s tím, že jeho past na věřitele sklapla naprázdno. Vytrvale se snaží přesvědčit veřejnost, že má uvěřit v zázrak únosu bez únosců, ačkoli neexistuje nástroj trestního práva, který by veřejné mínění mohl přeměnit ve zvrácení pravomocného rozsudku.

Neváhá vynaložit na to značné finanční prostředky. Patrně nejnákladnějším výstupem jeho snažení je vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, jejíž první kapitola, sepsaná podle vyprávění Pavla Buráně spisovatelkou Marií Formáčkovou, líčí Pavla Buráně jako oběť zločinného jednání Novotných, následně Novotné jako odpuzující zločince. Novotní se právem cítí poškozeni a navrhli proto prostřednictvím advokáta Městskému soudu v Brně, aby zakázal distribuci zlolajné knihy. Soud vyhověl nejdříve vydáním předběžného opatření, ale 10.ledna 2024 rozhodnutí potvrdil nepravomocným rozsudkem.

Komentoval jsem to článkem „O potvrzení zákazu distribuce knihy“, který vyšel  12.ledna 2024 na Parlamentních listech a v podstatě se vyslovuje ve prospěch zákazu knihy. Redakce Parlamentních listů, někdy haněných označením za desinformační web, je nestranná, takže dne 16. ledna 2024 vydala rozhovor „Justiční mafie je realita, říká podnikatel. Peníze, moc a zájmy“, jenž vyjadřuje opačný názor. Kritizuje soudní rozhodnutí a oznamuje, že vydavatelé a jejich spojenci připravují odvolání. Kauza tak asi rychle nevyšumí, ač její oživování nemůže  přinést Pavlu Buráňovi žádný hmatatelný prospěch.

Vydavatelé knihy a vedlejší účastníci na jejich  straně (spolek Šalamoun a Marie Formáčková) brojí proti soudnímu rozhodnutí odvolávajíce se na ústavní princip svobody slova. Poukazují na to, že je to v polistopadové historii první případ zákazu distribuce knihy, přičemž se nepodařilo dosáhnout zákazu Hitlerovy knihy Mein Kampf.

Srovnání s knihou Mein Kampf ale kulhá. Sledoval jsem trestní stíhání vydavatele jeho překladu Michala Zítka a pokus o zákaz prodeje knihy. Jako pamětník války stále přemýšlím, jakými kouzly dosáhl Adolf Hitler masové ovládnutí myslí Němců. Vysvětlení jsem v souvislosti se Zítkovým procesem hledal v Mein Kampfu. Nenašel jsem je tam: je to bezcenný blábol.   

Celý spor o zákaz distribuce Zločinů beze zbraní 2 je konfliktem dvou ústavních práv: svobody slova a práva hájit si dobrou pověst. Branku k zpochybňování zprošťujících rozsudků otevřel senát soudce Radomíra Koudely formulací výrokové věty rozsudku: k zproštění dochází, protože nebylo prokázáno, že se skutek stal. Lze to interpretovat jako sdělení, že skutek sice nebyl prokázán, ale nelze úplně vyloučit, že se přece jen mohl stát. Se znalostí spisu a na základě poznatků ze sledování procesu v soudní síni ji ale interpretuji tak, že se skutek nestal. Souhrnný názor jsem uveřejnil v kapitole „Zlínský horor“ knihy Škůdci v taláru 2.

Pavel Buráň a jeho skvadra nepovažují jeho skazku za pomluvu, protože věří ( nebo víru předstírají) v její pravdivost, a upírají proto Novotným právo na obranu. Veřejnost krmí jednostrannými informacemi, jejichž příjemci, neznalí věci, jsou proti klamu bezbranní. 

Zejména zastírají před veřejností, že jádrem bajky je únos bez únosců. Ti měli být čtyři: tři násilníci, kteří měli přepadnout Pavla Buráně na silnici, dopravit jej násilím do vily Novotných a tam jej ohrožovat na životě pistolí a injekční stříkačkou s neznámou kapalinou. Ve vile na ně čekal jejich velitel. Toho ale policie neustanovila, takže v soudní části procesu se o něm nemluvilo. Tři „únosce“ sice policie ustanovila a Pavel Buráň je při rekognicích „poznal“, ale nalézací soud je pravomocně zprostil obžaloby. Únos bez únosců je zjevný nesmysl.

V dané situaci se Pavel Buráň stylizuje do postavení oběti justiční mafie. Svou „pravdu“ šíří do světa takovým způsobem, že se dostala k desetitisícům příjemců. Pokud jde o novinové články, šíření zpráv prostřednictvím sociálních sítí nebo audiovizuální pořady, mají efemérní povahu: za pár dní se na ně zapomene. Ale v knihách by nepravda zůstala zakonzervovaná po celou dobu jejich životnosti. Škodlivost jejich šíření by proto byla značná. Přesto nelze vyloučit zrušení rozsudku Městského soudu v Brně v odvolacím řízení, protože názory soudců jsou nepředvídatelné Vyčkejme dalšího vývoje! Nejlépe by ovšem bylo k případu se dále nevracet.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.