„ČAPÁK“, „BAJKAŘ“ PB A XENOFOBOVÉ

Tento týden je bohatý na novinky. Těším se, že ve čtvrtek 14. května se konečně dočkám vysvětlení od parlamentních xenofobů, jaký přínos budou mít „naši lidé“ z vyvolání nenávisti k dětem a vnukům odsunutých sudetských Němců, či dokonce z případného zákazu sjezdu Landsmannschaftu. Hrůzy německé okupace jsem prožil a odsun sudetských Němců považuji za nevyhnutelný výsledek porážky.  Jak jsem ale uvedl opakovaně jinde, nepotřebuji se smiřovat s Němci, protože dostali zasloužený „výprask“ a po válce se vydali novou cestou stejně jako my. Při tom jsme se potkávali a učili jsme se soužití. Dodávám, že komunistickou zvyklost trestání dětí a vnuků za hříchy předků nesdílím a sjezd mně osobně nevadí, ani příliš nezajímá. Podle mého názoru měl proběhnout v atmosféře zdvořilé nevšímavosti.

Hlavně jsem se ale dočkal jiné události, na kterou jsem čekal od odsouzení ods. Jany Nagyové. Protože znám dlouho „své pappenheimské“, předpokládal jsem, že událost najde ohlas v článku na Parlamentních listech, v němž si „přihřeje polívčičku“ „bajkař“ Pavel Buráň, který se pokusí najít shodu v postupu Vrchního soudu v Praze v jejím případě a Vrchního soudu v Olomouci ve věci nevinných manželů Novotných, jejichž zproštění od r.2022 dosud nevydýchal. Článek skutečně vyšel 12. května  (viz 1/) a odpovídal mému očekávání a stylu Pavla Buráně.

Ve skutečnosti „když dva dělají totéž, není to vždy totéž“. Vrchní soud v Praze zavázal soudce Jana Šotta, aby uznal obž. Andreje Babiše a Janu Nagyovou viníky dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie. Odsoudil ovšem pouze paní odsouzenou, neboť obž. Andreje Babiše pro tuto chvíli ochránila poslanecká imunita. (Na okraj pro úplnost upozorňuji, že „kauzu Čapí hnízdo“ považuji za ostudu české justice.)

V případě manželů Novotných je ale všecko jinak. V řízení, vyvolaném udáním Pavla Buráně, kromě nich čelili obžalobě tři domnělí únosci, které údajný poškozený „poznal“ při rekognici jako pachatele, ač neodpovídali popisu, který udal bezprostředně po činu. Hned v prvním rozsudku senátu předsedy Radomíra Koudely soud na návrh žalobce (čili pravomocně) jednoho zprostil  obžaloby. Další dva zprostil obžaloby po úporném dokazování v druhém rozsudku, a to se souhlasem žalobce, čili opět pravomocně. V důkazní situaci „únos bez únosců“ přesto senát Radomíra Koudely Novotné odsoudil do vězení na 7 a 4 roky. V soukromém vyjádření při rozhovoru se mnou po opuštění soudní síně projevil s rozsudkem nespokojenost: musel jej vynést. Takový rozsudek ovšem v odvolacím řízení nemohl obstát. Vrchní soud jej vrátil nalézacímu soudu s upozorněním na možnost uplatnění zásady „in dubio pro reo“. Soudce Radomír Koudela měl ovšem možnost klást odpor dalším prohloubením dokazování, ale možnost byla jen hypotetická, protože nové únosce nikdo nedodal. Vydal pak zprošťující rozsudek s výrokovou větou, podle které žalovaný skutek nebyl prokázán. Zachoval se vůči údajnému poškozenému „kulantně“: kdyby ve výrokové větě uvedl kategoricky, že se skutek nestal, poskytl by Novotným nadějný podklad pro výtku křivého obvinění.

Určitá podobnost mezi oběma kauzami ovšem je. Soudce Šott se od svého rozsudku veřejně jednoznačně distancoval. Vyjádřil se, že ods. Jana Nagyová neměl být odsouzena, neb je nevinná. Něco podobného jsem zažil kdysi v r.2007, ale nikdy více. Soudce Radomír Koudela se distancoval rovněž, ale ne tak  jednoznačně, spíše zastřeně. V odůvodnění rozsudku popsal průběh procesu tak, že Novotní měli spíše nárok na odsouzení (kdyby nezmizeli únosci). Ovšem právní význam má pouze výroková věta, která jiné východisko než zprošťující rozsudek nepřipustila. Rozsudek obstál v řádných i mimořádných opravných prostředcích, je tedy konečným řešením.

„Únosci“ zažili kvůli Buráňově obvinění značné nepříjemnosti. Dva z nich na něho podali trestní oznámení pro křivé obvinění. Ale zlínská policie usoudila, že se prostě mohl zmýlit.

Pavel Buráň se dostal do postavení štvané zvěře, neboť mu hrozí, že ho dohoní spravedlnost. Na jedné straně ho stíhá NCOZ pro podvod se škodou 140 milionů Kč a pro podplacení svědka, na druhé straně čelí soudní žalobě svého bývalého společníka o vymožení obrovského dluhu. Podle mých poznatků žaloba má reálný věcný základ: dvakrát jsem při hlavním líčení v trestním řízení slyšel Pavla Buráně uznat reálnou existenci dluhu. Vznikl tím, že nedoplatil společníkovi jím samým nabídnutou kupní cenu za  polovinu jejich společné firmy. Zbytek měl splácet, ale splácení rychle přerušil a dodnes neobnovil. Před trestním soudem tehdy pouze nevěrohodně vysvětloval, proč přestal dluh splácet. Vyvoláním trestního stíhání manželů Novotných odsunul časově začátek vymáhání, za což se potrestal narůstáním úroků. Se splácením dosud nezačal, ač měl peníze, aby si koupil za 24 milionů fotbalový klub. Pouze se snaží řízení všemožně protahovat. Konečný výsledek si netroufám odhadnout.

Postavení „štvané zvěře“ provázejí pocity tísně. Únikem z nich má být uveřejněný výklad o páně Buráňově „jedině správném“ názoru na počínání policie, státního zastupitelství a soudů. Policie prý dělá vše špatně a křivdí mu, soudy jsou proti němu podjaté. Pořád se nedaří najít cokoli, za co by měl jít za mříže bývalý společník. Mluví o něm jako o ničemovi v minulosti trestně stíhaném, ač ve skutečnosti jde o dávno promlčené tresty z doby totality, z nichž nejvýznamnější byla „příživa“ (dnes není trestným činem).Útočiště se svými bajkami nachází tradičně u Parlamentních listů, které sehrají roli zpovědníka, ale ve vysvětlení pod článkem se zřeknou odpovědnosti za obsah. Jeho trápení ukončí až NCOZ uzavřením případu (tak nebo tak, nepředjímám) a obchodní soud vynesením rozsudku. Už aby to bylo! Trvá to již příliš dlouho!

Odkaz :

1/„U Čapího hnízda aspoň řešili důkazy. U mě ne.“ Pavel Buráň ostře o justici, provokaci a milionech za výpověď. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-U-Capiho-hnizda-aspon-resili-dukazy-U-me-ne-Pavel-Buran-ostre-o-justici-provokaci-a-milionech-za-vypoved-791192

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

SAMURAJSKÁ BOJECHTIVOST PROTI MÍRU MEZI NÁRODY

 

Vracím se k námětu brněnského sjezdu Landsmannschaftu (viz 1/), který mohl proběhnout neokázale a bez velkého mediálního hluku, kdyby se do věci nevložil předseda SPD a z božího dopuštění také Poslanecké sněmovny, osvědčený xenofob Tomio Okamura a různí s ním spřažení pseudovlastenci. Podařil se jim dost neuvěřitelný kousek: přiměli Poslaneckou sněmovnu, aby se zabývala jimi vypracovaným politickým prohlášením, směřujícím k narušení klidu ve vztazích mezi Čechy a Němci. Nepochopil jsem, jaký prospěch z toho „naši lidé“ (oblíbený pojem Tomia Okamury) mohou mít a překvapuje mě, že koaliční rada na extrémistický požadavek okamurovců přistoupila. 

Poslanecká sněmovna je dle Ústavy zákonodárným orgánem. Projednávání politických prohlášení nemá v „popisu práce“, takže poslanci odsouvají  práci, za kterou je daňoví poplatníci luxusně vydržují a pletou se do řemesla orgánům moci výkonné. Je zde především vláda, která by mohla rozhodnout, že využití práva volného pohybu po území Evropské unie a práva svobody shromažďovací a práva svobody projevu dětmi a vnuky odsunutých bývalých československých občanů německé národnosti je z jakýchkoli důvodů nežádoucí a ohradit se u příslušných německých úřadů proti záměru Landsmannschaftu. Ale i bez vlády by mohly sjezd zmařit brněnské místní orgány, pokud by k tomu našly právní důvod. 

Bojovníci, kteří na půdě Poslanecké sněmovny proti sjezdu brojí, nemají pro své názory oporu v životní praxi. Až na nevýznamné výjimky sami nezažili nic z hrůz, kvůli nimž by děti a vnuci odsunutých „Sudeťáků“měli od záměru upustit. Narodili se mnohem později. Přesto se drží bolševické zásady, že děti a vnuci odpovídají za hříchy předků a musí za ně přijmout trest. Nedbají, že válečná porážka přinesla německému národu krutý výprask, jehož nebyl odsun „Sudeťáků“ nejhorší složkou. Nedbají, že rodiče a prarodiče si nikdo nemůže vybrat a nezbývá mu, než sdílet jejich osud. Nedbají skutečnosti, že sdílení odsunu určitě  dětem a vnukům přineslo větší nebo menší strádání, ač sami nic nezavinili. A 81 let po válce mají přijmout speciální trest zmařením jejich společenské akce. 

Vše, co odpůrci sjezdu o minulosti uvádějí, je pravda. Pamatuji si útěk příbuzných ze Sudet do vnitrozemí, okupaci, zatčení otce Gestapem. V poledne po návratu ze školy jsem vyslechl v rádiu zprávu o popravě přátel naší rodiny, kteří u nás byli večer na návštěvě. Byl jsem svědkem odsunu. Mladší sestra se sestřenicí si až do odsunu hrály s 3-4letou „Sudeťačkou“, aniž by jim vadila neznalost jazyka. Netuším, zda dosud žije. I kdyby žila, nebylo by přijatelné klást jí za vinu hrůzy okupace. 

Bojovníci proti sjezdu zřejmě neberou do úvahy, že v Landsmannschaftu proběhla generační obměna, změnily se jeho cíle a stanovy. Poučně o tom napsal 7. května 2026 na Neviditelném psu Jan Bartoň v článku „Landsmannschaft: Jaké mají stanovy“ (viz 4/).Odpůrci sjezdu si neuvědomují, že vztahy mezi Českou republikou a Německou spolkovou republikou jsou spolehlivou pojistkou proti uplatnění případných pro nás nepříznivých neoprávněných nároků potomků odsunutých. Nevím ostatně, jaký je vnitropolitický vliv Landsmannschaftu v Německu, zda by vůbec něco takového mohl prosazovat. 

Odpůrcům hlavně uniká, že konec války a odsun byl začátkem cesty k obnově válkou zpustošených zemí a následně i k vytváření nových vztahů mezi národy. Cesty byly klikaté a obtížné. Když jsem 10 let po skončení války spatřil na Václavském náměstí povědomé uniformy na tělech příslušníků nějakého uměleckého souboru armády NDR, doslova jsem ztuhl. Před tím jsem poslední uniformu wehrmachtu viděl těsně před příchodem Rudé armády na vozkovi, který vezl na vesnický hřbitov rakve. Syfilitik Klement Gottwald tehdy krákal do rádia, že „není Němec jako Němec“. O 30 let později si mé děti hrály s dětmi mých německých kamarádů a neznalost jazyka jim nepřekážela. Prožil jsem dost dlouhé období, v němž jsem z pracovních důvodů často cestoval po obou německých státech a Západním Berlíně. Na základě společných pracovních zájmů vznikly i kamarádské vztahy soukromé. Tou cestou odpůrci sjezdu zjevně neprošli, řekl bych, že jsou vývojově zaostalí 😊 (trocha legrace nikoho nezabije). Potkal jsem hodně Němců, mezi nimi i odsunutých. Vzpomínali, jak dobře se žilo v Československu. Neslyšel jsem od nich křivého slova. 

Dnes jsou česko-německé vztahy v klidu. Jejich narušování nikomu nic dobrého nepřinese. Národ ostatně není v postoji ke sjezdu jednotný. Názorným dokladem jsou např. dva články, které vyšly na Parlamentních listech dne 9.5.2026(viz 2/ a 3/). O jednoznačném „protisudeťáckém“ pobouření nelze mluvit. Považuji za rozumné nechat sjezd proběhnout a nedělat kolem toho mnoho řečí. Pro česko-německé vztahy bude přínosem, odjedou-li účastníci sjezdu domů se vzpomínkou na pohodový pobyt v Brně stejně, jako jsem se já vrátil „za totality“ z bavorského Speichersdorfu (viz 1/), kam jsem tehdy přijel jako občan vysloveně nepřátelského státu. 

Odkazy :

1/ Zdeněk Jemelík, Sjezd Landsmanschaftu ? No a ? Můj blog 29.4.2026

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/04/sjezd-landsmanschaftu-v-brne-no.html

2/Pavel Šafr a kolektiv: U nás jste vždy vítáni. Otevřený dopis občanů ČR účastníkům sudetoněmeckých dnů v Brně. Parlamentní listy 9.5.2026

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Pavel-Safr-a-kolektiv-U-nas-jste-vzdy-vitani-Otevreny-dopis-obcanu-CR-ucastnikum-sudetonemeckych-dnu-v-Brne-791061

3/Michal Hašek: Otevřený dopis občanů ČR pořadatelům a účastníkům sudetoněmeckých dnů v Brně. Parlamentní listy 9.5.2026

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Michal-Hasek-Otevreny-dopis-obcanu-CR-poradatelum-a-ucastnikum-sudetonemeckych-dnu-v-Brne-791057

4/Jan Bartoň, Landsmannschaft:jaké mají stanovy. Neviditelný pes 7.5.2026

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/landsmansaft-jake-maji-stanovy.A260506_112109_p_politika_nef

 =======================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PRUŽNÝ MINISTR

Internetový deník Česká justice přinesl zprávu (viz 1/), že pan ministr spravedlnosti Jeroným Tejc splnil slib, daný panu předsedovi vlády Andreji Babišovi, že napadne stížnosti pro porušení zákona zmírňující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno ve věci týrání psa Bladea. O věci jsem psal již 26.února 2026 (viz 2/). 

Rozhořčení pana předsedy vlády je pochopitelné. Jeho sdílení ministrem spravedlnosti je v naprostém pořádku. Chvályhodná je rychlost vydání ministrova rozhodnutí. Doufejme, že v jeho stylu práce nebude výjimečným úkazem, když za jeho předchůdců dvouletá lhůta vyřízení podnětu nebyla výjimkou a občas to trvalo i déle – pokud ovšem na podání stížnosti vůbec došlo. Dodávám: pokud aparát ministerstva vůbec vzal podnět na vědomí, či dokonce jej pochopil. 

Pan ministr určitě potěšil pana předsedu vlády, který to jistě přijme jako úlevu v záplavě nepříjemností ze strany justice. Nepotěšil ale slitovného předsedu senátu Jiřího Dufka, pro něhož je nepříjemná sama skutečnost napadení jeho rozhodnutí stížností pro porušení zákona. A velkou ranou pro jeho prestiž by bylo vyhovění stížnosti Nejvyšším soudem ČR, na které si budeme muset počkat nejméně několik týdnů. 

Jen na okraj dodávám, že jsem v současné době svědkem pokusů o nápravu jiného jeho rozhodnutí, které jsou poněkud zdlouhavé, ale jejich vyústění v další podnět ke stížnosti pro porušení zákona není vyloučeno. Také bývalí kolegové ze Spolku Šalamoun na něho mají problematické vzpomínky. 

Odsouzeného majitele psa se ale ministrovo rozhodnutí nijak nedotkne, protože rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má pouze akademický význam. Rozsudek se nezmění. Soud se doví z „nejvyšších míst“, že se dopustil pochybení. To je ale všecko. Také na tuto okolnost jsem v únoru upozornil. 

Nejsem si ale jist, zda pan předseda vlády bude plně uspokojený, zda mu nebude vadit, že se soudy nevrátí k uložení nepodmíněného trestu. Již v únorovém článku jsem upozornil, že zhoršení postavení pana odsouzeného mohla vyvolat paní nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová podáním dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nevím, proč je nepodala. Mohlo samozřejmě dojít k nějaké dohodě mezi ní a panem ministrem, nebo ji včas přiměřeným způsobem neupozornil intervenující státní zástupce. Osobně bych panu odsouzenému její zákrok přál. Jeho neuskutečnění by mě přesto znepokojovalo méně, kdybych právě nebyl svědkem její netečnosti v „kauze Jesenice“, o které moji čtenáři četli opakovaně. Dodávám, že v době působení pí. Lenky Bradáčové ve funkci pražské vrchní státní zástupkyně jsem s ní míval korektní vztahy. Tím spíš bych čekal, že ze své nejvyšší pozice udělá v „kauze Jesenice“ rázně pořádek. A jsme zde znova: „et ceterum autem censeo….(zařídí-li příslušné orgány osmi „jesenickým“ zločincům promlčení, nejsme právní stát. Měl by se nad tím zamyslet i pan předseda vlády). 

Prameny :

1/Za týrání zvířat přísnější tresty. Ministr Tejc proti podmínce pro majitele psa Bladea.

Česká justice 6.5.2026

https://www.ceska-justice.cz/2026/05/tyrani-pes-prisnejsi-tresty-ministr-tejc/

2/ Zdeněk Jemelík, Mstitel týraných zvířat, můj blog 26.2.2026

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/02/mstitel-tyranych-zvirat.html

„ČAPÍ HNÍZDO“ VE VÍRU ROZČILOVÁNÍ

V r.2005 mě pan John Bok poprvé vzal s sebou do soudní síně. Časem jsem se stal členem Spolku Šalamoun. Od té doby jsem sledoval a časem i veřejně komentoval dlouhou řadu trestních procesů.  

Došlo i na „kauzu Čapí hnízdo“, která zdaleka nepatří mezi nejzajímavější. Po prvním kole jednání u senátu předsedy Jana Šotta jsem od dalšího soustavného sledování upustil. „Čapí hnízdo“ je totiž prvním případem, v němž jsem neměl přístup k základním procesním podkladům. Při zahájení hlavního líčení jsem neměl  v ruce ani kopii obžaloby. Obž. Andrej Babiš uvalil přísné embargo na poskytování informací externím zájemcům a obhájci se mu podřídili. Nedostal jsem příležitost probrat s obžalovanými případ, ač se všemi v předcházejících kauzách jsem samozřejmě mluvil. Je to v rozporu s vesměs příznivou  zkušeností z jednání s obž.Andrejem Babišem v jiných věcech. 

Od té doby se na případ dívám jen občas, z dálky. O hlavním líčení s obž. Janou Nagyovou v pondělí 4. května 2026 jsem nevěděl. Paní obžalovaná o mou přítomnost zřejmě nestála (ostatně, proč by o ni měla stát?) a obhájci mě neupozornili, ač na mne mají spojení a kdysi jsme docela dobře vycházeli. Ostatně starší bratr jejího obhájce Michael  je jediný advokát, s kterým si tykáme, a to od pradávna. 

Ve zmíněném prvním kole jsem si díky důkladnému dokazování před soudem, vedenému předsedou senátu Janem Šottem,  vytvořil obraz skutkové podstaty procesu. Dospěl jsem k poznání, že proces je ostudou české justice. Divil jsem se,  když jsem se z veřejných sdělovacích prostředků dověděl, že předsedkyně odvolacího senátu Eva Brázdilová zhoršila postavení obž. Andreje Babiše a zavázala nalézací soud, aby obžalované uznal vinnými. Netuším, jak k tomuto závěru dospěla, protože kopii jejího usnesení mi obhájci opět neposkytli. Předpokládal jsem, že předseda senátu Jan Šott se jí nepodřídí. Soudcovská nezávislost je přece velká síla. Možná by pak došlo na „soudní ping pong“, protože Vrchní soud by mu po třetím zprošťujícím rozsudku kauzu odebral (má na to právo a občas se to děje). 

Předesílám, že kauza je zvláštní již tím, že v ní žaluje žalobce Jaroslav Šaroch, který jako dozorový státní zástupce dovedl dokazování v přípravném řízení k závěru, že nedošlo k trestnému činu. Ale když nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman využil či zneužil svou pravomoc a vytáhl obž. Andreje Babiše a Janu Nagyovou z hloučku nevinných, žalobce usiluje o jejich odsouzení, jako by na minulost zapomněl. Státní zástupci nejsou vybaveni soudcovskou nezávislostí. Podřizují se polopolicejní kázni, takže přikázání věci žalobci, který v přípravném řízení rozhodl o nevině, není nic protiprávního. Ale vše má své meze. Také státní zástupci mají svědomí a měli by žít v souladu s ním. 

V pondělí jsem s překvapením zjistil, že jsem se v odhadu vývoje mýlil: předseda senátu Jan Šott vynesl odsuzující rozsudek a vypuklo peklo. Pan soudce ale současně prohlásil, že paní odsouzenou nadále považuje za nevinnou, takže neměla být odsouzena. Podrobil se Evě Brázdilové proti svému názoru a svědomí. Tak ostrý rozpor mezi prvostupňovým a odvolacím soudcem je velmi vzácný. Sám jsem jej zažil pouze jednou, a to v r. 2007, kdy prvostupňový soudce Petr Braun odsoudil naši chráněnku „Adélku vražednici“ k podmíněnému trestu, a když ji pak odvolací soudkyně Jaroslava Maternová „napařila“ 7 a půl roku, třikrát ji veřejně zkritizoval. Dodávám, že „Adélka“ měla tehdy smůlu, protože v souběžném řízení poslední Havlova soudkyně Eva Burianová zprostila jejího pobodaného odmítnutého nápadníka obžaloby, čímž ovlivnila úvahy Jaroslavy Maternové. Rozsudek ale neobstál před Ústavním soudem. „Adélka“  nakonec strávila ve vězení „jen“ dva a půl roku a v části výkonu trestu měla „fešácký kriminál“ : ve věznici jen přespávala, jinak pracovala na úklidu města. Před uvězněním se podívala do Kanceláře prezidenta republiky (za „vlády“ pana prezidenta Václava Klause) a ve věznici si podala ruku s ministrem Cyrilem Svobodou. 

Je mi líto ods. Jany Nagyové. Mimo recidivistů, kteří jsou na rozsudky zvyklí, odsouzení vždy trpí, ač někteří to na sobě nedají znát. Když pozoruji neodpovědné soudce, kteří sekají rozsudky „jak Baťa cvičky“ přemýšlím, jak se srovnávají sami se sebou. Soudě podle televizních záběrů paní Jana zachovala klid. Samozřejmě prohlásila, že se cítí nevinná. To je běžná reakce na rozsudek. Věřím, že v nějakém dalším řízení soud její nevinu potvrdí. 

Její obhájce Josef Bartončík v odvolání tvrdě zkritizoval rozhodnutí senátu předsedkyně Evy Brázdilové. Jeho podání jistě nemá vadu, až na jednu: zázraky se nedějí, takže odvolací soud samozřejmě nevyhoví odvolání, které směřuje proti jeho původnímu rozhodnutí, a to bez ohledu na úroveň podání. Dojde tedy na mimořádné opravné prostředky, v prvé řadě na dovolání. A Bartončíkové jsou jako předkladatelé dovolání mimořádně úspěšní. V tom spočívá naděje ods. Jany Nagyové. 

Odsouzením ods. Jany Nagyové vyslal soudce Jan Šott vzkaz obž. Andreji Babišovi co ho čeká, až ho přestane chránit poslanecká imunita. Pan obžalovaný zareagoval velmi citlivě. V rozčilení vychrlil řetěz výroků, jež známe již z jiných příležitostí, takže je nebudu opakovat. A našli se mravokárci, kteří ho začali tepat za to, že jako předseda vlády zpochybňuje důvěryhodnost české justice, což by si vzhledem ke svému postavení neměl dovolovat. I když tvrdím, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostudou české justice a vztahování Babišových výroků na justici jako celek odmítám, musím jeho kritikům připomenout, že zdánlivě nezničitelný šéf Hnutí ANO 2011 je přece jen člověk a v souvislosti s touto kauzou zažil spoustu nepříjemností, včetně zneužití nemocného syna jako svědka obžaloby. Čeho je moc, toho je příliš. 

Je otázka, zda podezření pana obžalovaného, že prochází zpolitizovaným procesem, má opodstatnění. V přesvědčení ho podporuje např. doc. Zdeněk Koudelka, náměstek ministra spravedlnosti, který v článku upozornil, že soudkyně Eva Brázdilová si vynucuje jeho odsouzení (viz 1/).  Vlastní zkušenost mě vede k uvažování, zda kauza „Čapí hnízdo“ skutečně mohla vzniknout s cílem dostat obž. Andreje Babiše z politiky (viz 2/). Trestní řízení vyvolal veřejnosti neznámý udavač. Protože sám nebyl poškozený, mohl narazit na neochotu policie, ale nenarazil. To ale ještě neznamená, že nemohl mít úplně jiný důvod k útoku než politiku. Co když mu Andrej Babiš chodil za ženou a tím ho naštval ? (trocha legrace nikoho nezabije) 

Běsnění pana obž. Andreje Babiše proto vnímám spíše jako „folklór“, takže mě nepopouzí. Ale mrzí mě, že ovládán svými roztodivnými animozitami mi neumožnil uplatnit možný objev díry v dokazování, jejíž využití by zásadním způsobem posunulo dokazování v jeho prospěch. Abych měl jistotu, že můj „objev“ není omyl, potřebuji od něho odpověď na dvě otázky, ale nedovolí mi, abych mu je položil.

Dále si myslím, že vrcholový politik, který na vlastní kůži zakouší, jak šeredně si orgány činné v trestním řízením občas zahrávají s občany, by měl věnovat velkou pozornost všemu, co poškozuje obraz naší vlasti jako právního státu. Přihřeji si „svou polívčičku“: právě v těchto dnech bych uvítal jeho vstřícnost k mému usilování v „kauze Jesenice“ o potrestání pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových a s nimi i ochránců zločinců, kteří se snaží zajistit jim beztrestnost  promlčením jejich viny. 

Obhájci by měli pana obžalovaného uklidnit vyhlídkou na lepší příští. Než skončí volební období, proběhne „kolečko“ mimořádných opravných prostředků v případu ods. Jany Nagyové. Předpokládám, že kouzla senátu Evy Brázdilové  v něm neobstojí stejně jako neobstál výše zmíněný rozsudek Jaroslavy Maternové v kauze „Adélky vražednice“. Obž. Andrej Babiš pak předstoupí před soud v nové situaci , v které o nevině obou obžalovaných již nebudou spory. Ano, obžalovaný Andreji Babiši, ano, bude líp. 

Prameny:

1/Tejcův náměstek Koudelka: Soud si v kauze Čapí hnízdo vynucuje odsouzení Babiše (Česká justice 13.4.2026) https://www.ceska-justice.cz/2026/04/tejcuv-namestek-koudelka-soud-babis/

2/První týden v kauze Nagyová Babiš (můj blog 18.9.2022) https://www.jemelikzdenek.cz/2022/09/prvni-tyden-v-kauze-nagyova-babis.html 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka 

POSLANCI A SVOLOČ

Slunné dny na počátku máje mi připomínají prožitky z osvobození od nacistické okupace v r.1945, které jsem na Valašsku zažil dříve než obyvatelé Prahy. Tehdy se svět tvářil radostně jako přívětivé prostředí k životu. Záhy se ale ukázalo, že vše bude nakonec jinak, ne tak příznivě, jak jsme čekali. Po pár letech snahy o demokracii a  vytvoření  mostu mezi Východem a Západem nastoupila diktatura, od 21. srpna 1968 „vylepšená“ o sovětskou okupaci.

Novou naději přinesl 17.listopad 1989. Vývoj k demokracii a začlenění do západoevropské civilizace od té doby pokračuje, i když s určitými výkyvy a chybami na kráse. Jedním z mnoha problémů, jež bychom si mnozí rádi odpustili, je rozbujení dříve neznámých odrůd zločinu, před nimiž stát dosud nedokáže občany účinně ochránit. Souběžně s nimi selhávání, ba přímé zneužívání úřadů, jež mají občany chránit. Nezákonné jednání pokleslých policistů a státních zástupců patří k nežádoucím paradoxům doby, které sice není časté, ale přesto hyzdí obraz naší vlasti jako právního státu.

Když jsem se stal v dávné minulosti opakovaně obětí trestné činnosti a policie mě nechala na holičkách, rozhodl jsem se požádat o pomoc poslance. Vytipoval jsem jako vhodnou osobu slušného člověka Petra Nečase, poslance ODS ( pozdějšího předsedu vlády, nakonec svrženého pučem, o němž hovořit jako o puči se stále jaksi nesluší). Tipoval jsem správně. Ač jsem neměl žádnou protekci, pan poslanec mě bez potíží přijal. Vyslechl mě a dvakrát v mé věci interpeloval ministry vnitra. Výsledek se sice nedostavil, ale snahu projevil.

Toto by se dnes nemohlo stát. Postoj poslanců a politiků, odvozujících svou moc od Poslanecké sněmovny, vtipně vyjádřila opoziční poslankyně pí. Eva Decroix označením účastníků manifestace, svolané Milionem chvilek, za „svoloč“ a současným projevem údivu nad prohrou ODS ve volbách.  Opoziční poslanci se od té doby  stále nemohou vzpamatovat z prohry a věří v zázrak, který je znova vynese k moci po nelítostné porážce Hnutí ANO 2011. Neuvědomují si, že k dosažení cíle jim chybí maličkost: příchod silné osobnosti, která by vyvážila charisma workoholika Andreje Babiše.  

A i když to neříkají nahlas, s občanskou masou nakládají jako se svoločí, neuvědomujíce si, že bez živé výměny názorů a věcné kritiky politiky Hnutí ANO 2011 voliče na svou stranu nepřetáhnou. Nejsem sám, kdo si stěžuje a řadí se mezi svoloč, že poslanci odmítají připustit jednání s příslušníky svoloči, kteří se dožadují rozhovoru: jednou zvoleni již svoloč nepotřebují, k jednání se nesníží a spoléhají se, že v komunálních, senátních a nejbližších parlamentních volbách se přece jen najde dostatek držitelů hlasovacího práva, kteří jim nakonec umožní dále vést elitářský způsob života. Pojistku ve změně chování k svoloči ale nehledají.

Mám-li být spravedlivý, musím připustit, že pí. ministryně Eva Decroix se ke mně jako justičnímu potížistovi (pardon, občanskému aktivistovi) chovala stejně profesionálně jako její předchůdci počínaje Pavlem Němcem včetně Pavla Blažka v době výkonu jeho prvního mandátu a pak až do 23. srpna 2022. Soudím, že se mohla stát v nejhorším případě průměrnou ministryní, kdyby měla možnost působit ve funkci nejméně po jeden celý mandát. Nástupem na ministerstvo po odchodu Pavla Blažka přinesla oběť ODS a zpočátku podlehla zpolitizování bitcoinového skandálu, ale brzy od politických opatření odešla.  Dnes ovšem patří k poslancům, kteří se svoločí nemluví. Prý se připravuje k návratu na ministerstvo, čili stále věří na zázraky.

Odpovědnost za ochranu občanů před zločinem přešla na vládní koalici. Ve vztahu ke svoloči se vládní poslanci nechovají jinak než opozice. V rukou vládní koalice je ovšem výkon spravedlnosti. Čas vynesl na její úroveň završení trestního postihu nepotrestaných pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových (kauza Jesenice). Dosud trvá stav nečinnosti příslušných orgánů, které případ odložily již v druhé polovině roku 2024 a zatím usilují o jeho dopravení k promlčení, ke kterému dojde v lednu r.2027. Trestní oznámení nese datum 8. prosince 2020. Vskutku skvělý výkon příslušných orgánů! Bezprostředně po činu nebylo možné usvědčit všechny pachatele, protože zadavatel vydírání, recidivista Roman Šulyok, nevypovídal. A teď, když změnil chování a své kumpány „napráskal“ výpovědí před soudem po poučení předsedkyní senátu o důsledcích křivé výpovědi, orgány činné v trestním řízení předstírají bezpomocnost, protože popírají jeho věrohodnost.

Opozice v tomto ohledu nepřímo škodí, protože odvádí pozornost vlády  a zejména osobně předsedy vlády Andreje Babiše, k druhořadým záležitostem.  Jistě by měl v „kauze Jesenice“ co říci, neboť je přímým nadřízeným ředitele GIBS a nepřímým nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové a ostatně obecně odpovídá i za ministra spravedlnosti. Měl by se o věc zajímat i proto, že sám je dle mého laického názoru obětí pochybení  orgánů činných v trestním řízení, takže z nápravy poměrů může mít v budoucnu prospěch.

Ovšem o čas a energii ho okrádají také představitelé koaličních pidistran, kteří si neváží náhody, jež jim přinesla postavení, na které by jinak nemohli ani pomyslet. Dopouštějí se výstřelků, které vybočují z linie koaliční politiky. Andrej Babiš jim musí draze platit za propůjčování hlasů ve Sněmovně, neboť si nemůže dovolit zlobivé jedince vyloučit ze hry. Raději připustí pomstu Petra Macínky na prezidentovi republiky za nejmenování Filipa Turka ministrem čehokoli  a bude možná čelit kompetenční žalobě, než by ministrovi zahraničí vysvětlil, že nakonec je jen podřízený úředník, který si drzosti vůči hlavě státu nesmí dovolit. 

Za daných okolností stále nemám jistotu, že se osmi „jesenickým“ zločincům dostane spravedlnosti od nestranného a nezávislého soudu, o „odměně“ jejich ochránců nemluvě.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SJEZD LANDSMANNSCHAFTU V BRNĚ? NO A ?

Zpráva r. 2025, že Sudetendeutsche Landsmannschaft zamýšlí uspořádat letošní sjezd v Brně, mi připadala nepravděpodobná. Nezaujala mě ani tehdy, když jsem se dověděl, že jde o  vážný záměr. Začala mě zajímat teprve tehdy, když se začaly ozývat různé hlasy, z nichž vyplývá, že uskutečnění záměru může narušit klidné vztahy mezi Čechy a Němci, a to neuváženým přístupem z české strany. To by byl ovšem účinek, o který ve světě, již tak plném zloby, není co stát. 

V zásadě nevidím na záměru samotném nic pohoršlivého. Landsmannschaft je nevládní organizace neurčitého vlivu. Její členové jsou soukromé osoby, požívající práva na volný pohyb osob v rámci Evropské unie,  práva sdružovat se a vyjadřovat své názory. Jsou přece Evropané jako my. Součástí programu sjezdu je uctění  památky obětí holokaustu. Pokud by účastníci sjezdu mimo veřejně vyhlášené záměry nezačali vyvolávat výtržnosti, nelze proti jejich akci nic namítat. Nestěhují se přece do Brna natrvalo: přijedou, udělají útratu v místních  krčmách a hampejzech a zase odjedou. Mají nárok nejméně na tolik tolerance,kolik naše úřady poskytují účastníkům protiizraelských, antisemitských projevů. 

Ale zdvihl se odpor, který mi silně připomíná časy totality, kdy režimní propaganda snad denně napadala Landsmannschaft jako nositele západoněmeckého revanšismu. Najednou se vytahují znova na světlo problematické stránky vztahů mezi Čechy a Němci – speciálně sudetskými – které jž dávno přestaly kalit vztahy mezi národy.  Oficielním záchytným bodem byl  podpis česko- německé deklarace z ledna r. 1997, kterou do konečné podoby mezi sebou vyjednali pánové Václav Klaus a Helmuth Kohl.  Nenávistné projevy považuji za nežádoucí: vše mimo nastolování přátelských vztahů mezi lidmi je z mého  hlediska špatně. Popudilo mě proto vystoupení europoslankyně Kateřiny Konečné, která se s bolševickou řízností dožaduje zákazu sjezdu. Záměr SPD na vynucení odsuzujícího prohlášení Poslanecké sněmovny je trapný, ale po sejmutí ukrajinské vlajky už tolik nepřekvapuje. Ovšem demonstrace okamurovců v Brně dokazuje, že SPD se rozhodla přímo jít cestou vyvolávání nepřátelství mezi národy. Podle mého soukromého názoru toto počínání je v rozporu se zahraničněpolitickými zásadami vládní koalice, jíž je SPD součástí. 

Neztotožňuji se s názorem Václava Havla, že by se Češi měli omlouvat Němcům za odsun. Vysídlení početné, kulturně a hospodářsky vyspělé komunity německých starousedlíků je sice hrůzná událost, ale před ní bylo odtržení Sudet, spojené s útěkem českého obyvatelstva do vnitrozemí, pak zničení Československa se všemi doprovodnými hrůzami. To vše již za mého života.  Ale odsun si nevymysleli Češi, nýbrž vítězné velmoci a týkal se i ostatních okupovaných zemí. Nakonec se odsunutí dočkali naplnění hesla „heim nach Reich“, i když jinak, než si před zničením Československa představovali. 

Odsun měl navíc i své dobré stránky. Získal jsem zkušenosti, bez nichž bych se raději obešel. Když už jsme slyšeli hukot dělostřelby, dospělí  si mezi sebou vyprávěli, že po příchodu Rusů „půjdou všichni Němci ke zdi“. Nakonec to nebylo tak zlé. V mé blízkosti došlo jen na ostříhání žen dohola a na jejich pohánění při zametání ulic pažbami revolučních gardistů.  Toho byly  odsunem ušetřeny. Zejména byli odsunutí Němci cennou pracovní silou pro obnovu Německa, oslabeného ztrátami padlých. Nakonec v nové vlasti dosáhli lepší životní úrovně, než měli za války v Německu. Zvláště obyvatelé Spolkové republiky Německo na tom byli tak, že jsme se leckdy ptali, kdo vlastně vyhrál válku. 

Netuším, proti komu odpůrci sjezdu vlastně vystupují, a za koho mluví, když jim samotným Němci žádnou přímou újmu nezpůsobili. Nejmladší odsunutá „Sudeťačka“ z mého okolí měla 3-4 roky. Nevím, zda dosud žije. Do poslední chvíle si hrála s mou mladší sestrou a sestřenicí. Neuměla česky a naše děvčata německy. Přesto se spolu dobře bavily. Byla to má první zkušenost o tom, že neznalost jazyka nemusí být překážkou pro lidi, kteří se chtějí bavit. V každém případě účast přímých účastníků odsunu na sjezdu je téměř vyloučená. Týká se to i případných českých obětí. Demonstrujícím účastníkům manifestace SPD nikdo ani vlásek nezkřivil, nemá se jim kdo omlouvat. Budou tedy trestat děti a vnuky za hříchy nebožtíků. 

V určité etapě života jsem měl mnoho příležitostí k cestování po obou německých státech i Západním Berlíně. S německými partnery jsme měli kolegiální vztahy. O minulosti jsme se nebavili. Na kolegiální vztahy  v některých případech navázaly vztahy kamarádské, přátelské. Zatímco bylo v módě honit se za výjezdními doložkami „do Jugošky“, jezdil jsem do Warnemünde do chatky místního lékaře. Mé děti se s německými kamarády domlouvaly trochu s pomocí ruštiny, ale hlavně rukama-nohama a dobře se s nimi bavily. Navazování známostí bez znalosti němčiny se dařilo i kolegům, které jsem doprovázel. 

Samozřejmě jsem potkal i odsunuté Němce. Vesměs vzpomínali, jak dobře se žilo v Československu. Seznámil jsem se s rodinou z Warenu, která si stěžovala, že je starousedlíci nikdy nevzali mezi sebe, stále je považují za „náplavu“.  Je známo, že odsunutí občas přijížděli do staré vlasti, podívat se na místa, kde kdysi žili. S projevem nechuti vůči Čechům jsem se setkal jen jednou. 

V souvislosti s brněnským sjezdem se mi vybavila vzpomínka na podivnou společenskou akci, ke které došlo ještě „za totality“. Klub důchodců z bavorské vesnice Speichersdorf pozval družstevní zemědělce z jedné valašské vesnice na přátelskou návštěvu. Kupodivu nám všudypřítomná a všemocná „vedoucí strana“ výlet k „revanšistům“ nezakázala.  Na místě se pak konala bujná vesnická veselice se spoustou jídla a pití. Tančilo se, zpívalo, došlo i na přátelské utkání amatérských fotbalových mužstev. Hostitelé nad námi měli početní převahu a velmi se nám věnovali. Probíhala srdečná zábava a vůbec nevadilo, že z naší výpravy kromě mne nikdo nemluvil německy. Někteří místní zemědělci pak přijeli k nám prohlédnout si naše zařízení. Jejich manželky záviděly dojičkám z našeho velkokapacitního kravína, které měly každou druhou neděli volnou. 

Okamurovi „vlastenci“ by měli upustit od vyvolávání nenávisti a přisednout si k hostům k dlouhému stolu. Podporování přátelství mezi národy je v každém případě prospěšné, zatímco vyvolávání nenávisti vyhrabáváním starých křivd k ničemu dobrému nevede. Křivdy jsou v tomto případě oboustranné a hlavně nenapravitelné. Účelné je pouze zapomínání a na ně navazující vytváření vztahů oboustranného respektu a přátelství. 

Pokud někdo nemá zájem družit se s účastníky sjezdu, vhodnou reakcí by byla zdvořilá nevšímavost. Oživování česko-německého nepřátelství je nepřijatelné. Je proti našemu národnímu zájmu, na který přece přísahají politici všech barev.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VYVRHEL A ELITY

Již dávno jsem přestal myslet na škody, jež jsem kdysi utrpěl trestnou činností, kterou příslušné orgány nikdy nevyšetřily. Při hledání pomoci proti jejich netečnosti jsem nakonec narazil na pana Johna Boka, disidenta, přítele Václava Havla, hlavně předsedu Spolku Šalamoun. Vtáhl mě do spolkové činnosti, která se časem stala hlavní náplní mého života. Od té doby se zabývám pokusy o nápravu křivd, které mně původně cizím lidem způsobili zločinci nebo orgány činné v trestním řízení. Mému postavení se oficiálně říká „občanský aktivista“, sám se označuji za justičního potížistu. 

Posouzení užitečnosti života justičního potížisty přenechám jiným. Pro sebe si nejvíce cením skutečnosti, že tři ženy, propuštěné podmíněně z výkonu trestu na můj návrh, využily zkrácení trestu a přivedly na svět krásná miminka. Kdyby musely odpykat tresty do konce, možná by pak měly potíže s otěhotněním. 

Žádné výsledky v činnosti justičního potížisty nevzniknou samy od sebe. Mimo jiné jsou výsledkem jednání s držiteli moci. Jednání s nimi jsou o to snazší, čím vyšší je společenský prestiž justičních potížistů v dané době. Z tohoto hlediska se mi zdá, že od Listopadu 1989 se původně příznivá situace stále zhoršuje. Povídání o významu občanské společnosti v pojetí Václava Havla se postupně stává vyprázdněným pojmem. 

Nestihl jsem již etapu využívání podpory Spolku Šalamoun panem prezidentem Václavem Havlem, přítelem předsedy Johna Boka. Zato vzpomínám jako na zlaté časy na „panování“ pana prezidenta Václava Klause, který měl pro naši činnost velké porozumění a vedl si skvěle jako nositel pravomoci udělovat milost. Zúčastnil jsem se řady jednání buď přímo s ním, nebo s jeho blízkými spolupracovníky, pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Vstřícnost personálu kanceláře vůči nám šla tak daleko, že jsem nenarazil na odpor u znepokojené sekretářky, když jsem s sebou přivedl pravomocně odsouzenou vražedkyni, pro kterou jsme prosili o milost. Úřednice se až dodatečně dověděly, že mohly mít strach, když jsem dívku nechal chvíli v jejich péči. Určitě jsme zdaleka neuspěli se všemi žádostmi o milost, které jsme na Hrad přinesli, ale v žádném případě jsme si nemohli stěžovat, že naše podání nikdo nečetl, jak tomu stále častěji  bývá u jiných státních úřadů. 

Po vypršení mandátu pana prezidenta Václava Klause se „zlaté časy“ pro nás na Hrad nevrátily. Jediný pokus spolku Chamurappi  o vyprošení milosti u pana prezidenta Miloše Zemana skončil trapasem. Pan prezident propásl příležitost ušetřit nevinnou ženu sedmiměsíčního pobytu ve věznici. Odtamtud ji ale nakonec vyprostil Nejvyšší soud ČR a později se domohla zprošťujícího rozsudku. Je to důkaz, že jsme se zastali správného člověka. O tehdejších poradcích pana prezidenta se nebudu vyjadřovat. 

Pro mne pokračovaly „zlaté časy“ externí součinnosti s panem exprezidentem Václavem Klausem a jeho Institutem Václava Klause podporou jeho snah o potírání soudcokracie. Znám  proto nejen krásný výhled na Prahu z prezidentovy kanceláře, ale i příjemné prostředí „zámečku“ na Hanspaulce. S panem exprezidentem Václavem Klausem jsem stále v občasném spojení. Zatímco mi poslanci neodpovídají na maily, právě včera jsme si vyměnili názory. Pro úplnost dodávám, že ani na Hradě, ani na „zámečku“ jsem nikdy nepotkal pana Petra Macinku, ani jsem neslyšel jeho jméno.  Až po volbách jsem poprvé slyšel, že snad byl spolupracovníkem pana prezidenta. 

Pokud jsme chtěli mít jistotu, že podnětům k podání stížnosti ministra pro porušení zákona se dostane náležité péče, v důležitých případech bylo nutné vnutit se k jednání s ministrem nebo prvním náměstkem. Vystřídala se jich celá řada a jejich vztah k nám byl různý, nikdy však zásadně odmítavý. Od převzetí správy ministerstva spravedlnosti Hnutím ANO 2011 byla nevýhodou krátká životnost ministrů, kteří měli vysokou odbornou úroveň a byli vůči nám vstřícní. Zvláštní je případ ministryně Marie Benešové, kterou jsem nikdy nežádal o přijetí, ale paradoxně podala nejvýznamnější stížnost o porušení zákona, o kterou jsem kdy žádal. Stížnost byla úspěšná: dva nevinní mladí muži se nakonec domohli pravomocného zprošťujícího rozsudku.  

Příchod vlády pana Petra Fialy pro mne znamenal návrat pana ministra Pavla Blažka, s nímž jsem v době jeho prvního mandátu míval dobrý vztah. První setkání s ním v jeho druhém mandátu dne 23. srpna 2022 proběhlo v srdečné atmosféře, ale bylo poslední a nezdařilo se pak nic z toho, o co jsem žádal písemně. Ano, jednali jsme spolu chvíli ještě 5.prosince 20024 v Poslanecké sněmovně, ale dle mého soudu z jeho strany šlo o „divadélko“. Jednání s paní ministryní Evou Decroix bylo příjemné, ale na první rozhovor jsme již nenavázali, protože vláda odstoupila krátce po něm. 

V době nástupu vlády pana Andreje Babiše  již hlavním předmětem mého zájmu byly pohromy, .které padly na zlínské podnikatele bratry Lebánkovy. Hlavně to je „kauza Jesenice“ – případ brutálního  vydírání, spojeného se způsobením likvidačních škod. Příslušné  orgány se dosud nevypořádaly s řádným vyšetřením případu na základě trestního oznámení z 8.prosince 2020. Před soud se dostal pouze zadavatel vydírání, recidivista Roman Šulyok, odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, a jeho pomocník Lukáš Loučka, který si vysloužil podmíněný trest. Ostatní spolupachatelé se dle mého laického hodnocení zatím těší ochraně příslušných orgánů, které se snaží dopřát jim promlčení. Ale o „kauze Jesenice“ jsem již toho napsal hodně, nebudu tedy pokračovat. Vše se dá snadno dohledat na mém blogu. 

V tíživé situaci jsem se rozhodl hledat politickou podporu u poslanců vládních i opozičních. Došel jsem ale k překvapivému poznání, že tato elitářská komunita vytvořila bublinu, jejíž příslušníci se věnují svým nenávistným „bojovým“ hrám a nenechávají se ničím jiným vyrušovat. Zásadně neodpovídají na e-mailové pokusy o navázání jednání. Nectí pravidla formální zdvořilosti, takže si nenajdou ani chvilku na jednoznačné odmítnutí či omluvu. Stále znova se mi z paměti vybavuje komentář paní poslankyně Evy Decroix k manifestaci na Staroměstském náměstí o účastnících jako o svoloči a o jejím podivení nad volební prohrou: poslance zajímá svoloč jen do té chvíle, než odevzdá volební lístek. Tímto přístupem si ovšem svoloč jako voliče odpuzují. 

Jedinou kladnou skutečně významnou výjimkou byl poslanec Jiří Mašek (ANO), který jako předseda komise pro dohled nad GIBS dosáhl zlepšení vztahu GIBS ke mně jako k zmocněnci poškozených. 

V současnosti se do mého zorného pole dostaly hlavně dvě poslankyně, kterým možná dělá starosti vidina potíží bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Především to je bývalá ministryně obrany a původkyně nápadu na vystoupení ČR z Organizace spojených národů, Jana Černochová, vynikající zprostředkovatelka obchodů zbrojařského průmyslu. S žádostí o rozhovor jsem ji poprvé oslovil 29.ledna 2026, samozřejmě e-mailem, protože jinou možnost nemám. Na vizitce, kterou  jsem kdysi od ní dostal, a na  soukromých internetových stránkách uvádí pouze neplatné číslo mobilu asistentky. Oslovení jsem několikrát opakoval. Můj počáteční zájem byl spíše soukromý: hledám radu ve věci jakési nepříjemnosti, kterou jsem způsobil. Ale časem přibyl zájem pracovní  a později i politický. Z jednání se mnou jí nehrozí žádná nepříjemnost. Možná by se nakonec mým malérem pobavila. Jediným výsledkem, kterého jsem dosud dosáhl, byl telefonický rozhovor s její asistentkou dne 17.dubna 2026. Ale ani ten nevedl k prolomení mlčení. Teď mlčí poslankyně i asistentka. 

Dnes jsem náhodou vyslechl část promluvy nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který volal po budování mostů mezi lidmi. Řídím se ve své činnosti touto zásadou odjakživa. Ale paní poslankyně ho asi neslyšela. Není mi známo, že bych jí někdy ublížil. Až na jednu návštěvu kdysi dávno v její poslanecké kanceláři jsem s ní nikdy neměl nic společného. Je zřejmé, že jí nestojím ani za jednoznačné sdělení, že se mnou nechce mluvit, natož za vysvětlení důvodů. Její mlčení je urážlivé. Jedná se mnou jako s vyvrhelem. Marně přemýšlím, co hrozného jsem provedl, že se mnou takto zachází. Nic takového jsem nezažil při jednání s jinými, skutečně významnými osobnostmi. Zlobí mě to tolik, že jsem se rozhodl postěžovat si veřejnosti-možným budoucím voličům. 

V souvislosti s činností justičního potížisty se na mne obracejí lidé různého druhu. Některé musím odmítnout, ale nedovolím si nezdvořilost ani vůči podezřelému z vraždy. 

Druhou poslankyní ODS v mém zorném poli, kterou možná ve snech straší Vlasta Parkanová, je bývalá ministryně spravedlnosti pí. Eva Decroix. Přijala mě krátce po nástupu do úřadu a nechala se zasvětit do mých požadavků vůči ministerstvu. Jednání s ní bylo příjemné, ale poslední. Vláda odstoupila dříve než jsem předpokládal. Paní poslankyně mi také neodpověděla na pár  pokusů o navázání komunikace. Opět nemám jinou možnost než cestu přes parlamentní internetovou adresu, bez záruky, že maily skutečně vyzvedává. Vlastně po ní nic  významného nechci, takže její mlčení mě tolik nepohoršuje. Doufám, že hráz netečnosti jednou prolomím. 

Zatím ale  vkládám naděje do působení pana ministra Jeronýma Tejce, s kterým jsem již kdysi měl co do činění a mám ho za slušného a kompetentního člověka. Věřím, že najde cestu k napravení hlav ochránců „jesenických“ zločinců, i když nemá přímou pravomoc. Případ je ale natolik závažný, že z obecně politického hlediska by se do něj měl vložit i pan předseda vlády, zvlášť, když je přímým nadřízeným ředitele GIBS a nepřímým nadřízeným nejvyšší státní zástupkyně. Není přece možné, aby se v právním státě orgány činné v trestním řízení zasazovaly o promlčení trestnosti organizované skupiny pachatelů hrůzostrašného vydírání slušných lidí, spojeného s obrovskou majetkovou újmou. Netěší mě, že zvyšuji nároky na pana Andreje Babiše, na jehož tváři vidím stopy strádání  z přepracovanosti. Zatím se ke mně od jisté doby chová nepřátelsky, ačkoli tradičně odmítám jeho hypotetický střet zájmů jako důvod k vypuzení z politického života, a kauzu „Čapí hnízdo“ prohlašuji za ostudu české justice. Ale v zájmu strádajících chráněnců spolku Chamurappi nemohu ustat v naléhání na něho.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.