NEDĚLNÍ VZRUŠUJÍCÍ ZÁŽITEK S VEZÍREM

Ještě před pár dny k hlavním námětům kritiky vlády opozicí a panem prezidentem patřily obavy o omezení nezávislosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků v důsledku navázání jejich financování na státní rozpočet. Vzhledem ke konkurenčnímu prostředí se silnými soukromými médii jsem to považoval za nesmysl (viz1/). V této situaci jsem uvítal rozhodnutí pana předsedy vlády Andreje Babiše vystoupit v Partii Terezie Tomáškové v neděli 6. září 2026 jako velmi chytrý tah ve prospěch koaličního záměru. Sledoval jsem proto pořad s velkou pozorností. Domnívám se, že skutečně prokázal, že snahy o  účelové ovládání veřejnoprávních médií by neměly smysl, protože zkreslené názory a dezinformace by soukromá média vynesla na světlo.

Pořad byl přímo napínavý. Byl vzrušujícím koncertem dvou „nadupaných“ diskutujících, žonglujících se záplavou číselných a věcných údajů. Pan předseda vlády z něho vyšel s obrazem špičkového manažera s neuvěřitelnou energií. Malou vadou na kráse obrazu jsou jeho drobné prohřešky proti spisovné češtině.  Terezie Tománková Andreje Babiše nijak nešetřila, ale vždy  proti jejímu tlaku obstál. Do rozpaků ho dostala pouze tehdy, když se snažila ho přimět ke komentování nějakých trapasů koaličních partnerů. Nejvýrazněji se to projevilo v případě rozhovoru ministra zahraničí Petra Macinky s domnělým Thomasem Pauknerem (viz2/). Naproti tomu bez rozpaků setrval na rozhodnutí o přerušení výkonu funkce vládního zmocněnce Filipa Turka do ukončení policejního vyšetřování.  Méně výrazné úspěchy měla při  jejích tanečcích kolem vztahů pana předsedy vlády s panem prezidentem. V tomto směru ho vyprovokovala k jedinému výroku, s nímž nesouhlasím: podle mého soukromého názoru pan prezident není vůdcem opozice. Řekl bych, že se s ní pouze názorově „veze“, neřídí ji, nedává jí úkoly. Svébytnost názorů je jeho právem.

Téměř celá debata se točila kolem hospodářských problémů. Redaktorka neuspěla s pokusem přimět pana Andreje Babiše k nějakému určitějšímu vyjádření k příští volbě prezidenta republiky. Na různá jména nereagoval a ani neprojevil zájem o vlastní kandidaturu: prostě se tímto námětem zatím nezabývá. 

Až úplně na konci pořadu došlo na otevření mého stále se vracejícího námětu: na „kauzu Čapí hnízdo“, kterou setrvale označuji za ostudu české justice. Shodou okolností jsem se jím částečně zabýval již v článku „Kacířsky o dvou rozsudcích“ (viz3/)  kvůli rozsudku Vrchního soudu  v Praze – předsedkyně senátu Evy Brázdilové-nad europoslankyní ods. Janou Nagyovou. V něm jsem m.j. v souvislosti s úlohou soudkyně Moniky Křikavové v trestní věci SPD upozornil na názor Ústavního soudu na možné ovlivnění myšlení soudců – bývalých členů KSČ – jejich dlouhodobou ideologickou indoktrinací. Protože jsem dříve nepřišel do styku se soudkyní Evou Brázdilovou, nevšiml jsem si, že se  tato výhrada týká také jí, ale pan obž. Andrej Babiš si toho je vědom. Jinak se s ním shoduji v názoru, že přidělení dotace společnosti Farma Čapí hnízdo je především věc odpovědnosti státu.

Spolek Chamurappi z.s., jehož jsem předsedou, podal ve prospěch obž. Jany Nagyové a spoluobžalovaného Andreje Babiše 2x návrh na abolici, jemuž pan prezident nevyhověl. Domnívám se, že bych patrně dokázal zvrátit argumentaci soudkyně Evy Brázdilové, kdybych mohl využít mezeru v řetězci důkazů, kterou jsem asi našel. Musel bych si ale ověřit, že se nemýlím. K tomu bych ale potřeboval položit  obž. Andreji Babišovi  dvě otázky. Nemohu mu je ale položit, protože mi to neumožní. K posílení obhajoby by byl prospěšný také pohovor s ods. Janou Nagyovou, ale nemám na něj nárok. „Čapí hnízdo“ je první monitorovaná kauza z mnohých, v které nemám přístup k dokumentaci a nemohl jsem hovořit o věci s obžalovanými.

Není ale všem dnům konec. Předpokládám, že ods. Jana Nagyová napadne rozhodnutí  Vrchního soudu v Praze dovoláním, které bude úspěšné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak promítne do právní situace obž. Andreje Babiše, který dosáhne zprošťujícího rozsudku. Vše bude ale trvat ještě hodně dlouho.

ODKAZY:

1/můj blog  23.8.2026 : Nezávislost médií a prezidenta

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/08/nezavislost-medii-prezidenta.html

2/CNN Prima News 6.9.2026, Babiš: Macinkův rozhovor s falešným Pauknerem mi nepřijde normální.

https://cnn.iprima.cz/babis-macinkuv-rozhovor-s-falesnym-pauknerem-mi-neprijde-normalni-policiste-za-nic-nemohou-521057?utm_campaign=NL_CNN_Prima_NEWS2--202

3/můj blog 3.9.2026: Kacířsky o dvou rozsudcích

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/09/kacirsky-o-dvou-rozsudcich.html

=============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

KACÍŘSKY O DVOU ROZSUDCÍCH

První zářijový týden byl bohatý na zajímavá soudní rozhodnutí. Čtenář Neviditelného psa stočil v diskusi mou pozornost k jásání Tomia Okamury nad rozsudkem ve prospěch SPD. Ale protože vše souvisí se vším, odtud byl jen krůček k problematice působení bývalých komunistů v orgánech demokratického státu. 

Komunistický manifest z r.1848 začíná slovy „Evropou obchází strašidlo komunismu“. Přece jen  nastal jakýsi příznivý vývoj v lidském myšlení, takže toto už není pravda. Ale Českou republikou právě obchází strašidlo komunistické minulosti veřejných činitelů. Nesplnily se naděje manifestantů, cinkajících klíči pod melantrišským balkonem. Veřejných  činitelů  s komunistickou minulostí utěšeně přibývá. Není správné tuto okolnost podceňovat. Vždyť i Ústavní soud  (viz1/)v odůvodnění nálezu kdysi připustil, že dlouholetá ideologická indoktrinace, které KSČ své členy soustavně vystavovala, může mít i po letech nějaký vliv na způsob  jejich myšlení. 

Nemohu ale přehlížet nespravedlnost, která spočívá v tom, že některým bývalým komunistům se jejich minulost předhazuje více, jiným méně, dalším vůbec. Poměrně málo se vyčítá panu předsedovi vlády Andreji Babišovi (dráždí své protivníky mnoha dalšími hříchy), zato jako klacek na pana prezidenta se používá téměř denně. Sám jsem vyslovil nevoli nad jeho vystoupením před budovou Českého rozhlasu dne 21.srpna 2026 (viz2/) a Václav Klaus se vyjádřil odmítavě i k obsahu jeho vystoupení (viz3/). 

Myslím ale, že v případě pana prezidenta – když už nebyli bývalí komunisté obecně vyloučeni z veřejného života – to je nespravedlivé. Do strany vstoupil jako mladý člověk na začátku své kariéry, možná pod vlivem obdobně smýšlejícího otce. Včetně kandidátské lhůty v ní setrval 7 let. Tehdy to bylo běžné chování. Není známo, že by se v tom krátkém období dopustil nezákonného jednání, nebo že by někomu ublížil. A navzdory krátkému členství v KSČ  hned po pádu režimu směl studovat na King´s College v Londýně a celá jeho další kariéra svědčí o tom, že armádě a našim západním spojencům jeho komunistická minulost nevadila. Po vystoupení z KSČ uskutečnil řadu prospěšných skutků a získal uznání různých demokratických orgánů. Ale naši komunistožrouti jsou papežštější než papež a uznávají jen tu část jeho života, která skončila zahozením členské legitimace KSČ. 

Zcela opačně si stojí bývalá horlivá komunistka Monika Křikavová, které její minulost nikdo nepředhazuje a nezasvěcení o ní ani nevědí. Je to soudkyně, která v těchto dnech potěšila  rozsudkem ve prospěch SPD Tomia Okamuru. Nezbavila se ale své neblahé minulosti. Jako polistopadová soudkyně okresního soudu provedla  nezákonně vedené soudní řízení (viz4/). Nezákonně držela ve vazbě obviněného, jehož věc byla předána do zahraničí. Jako celek  mělo její jednání povahu vzpoury proti ministrovi spravedlnosti ve vládě demokratického státu. Když její řádění napravili soudci Nejvyššího soudu, veřejně je napadala a neomluvila se, i když jí to doporučil ministr spravedlnosti. Celkem tak projevila příznačnou bolševickou aroganci. Tehdy ještě velmi slabý stát ji nepotrestal a dokonce postoupila v soudní hierarchii výš. Kdyby si stejným způsobem vedla před Listopadem, přišla by o talár a možná by skončila ve vězení. Ale spíše  by jí vzpurné jednání vůči komunistickému ministrovi strach nedovolil. 

Nehledě na tyto výhrady ale přiznávám, že s rozsudkem ve prospěch SPD souhlasím a uznávám, že v nezákonně vedeném procesu si až na jeho nezákonnost vedla velmi slušně (řízení jsem sledoval v soudní síni). 

Zatímco v táboře Tomia Okamury a jeho spojenců zavládla radost, smutek padl na europoslankyni Janu Nagyovou, které Vrchní soud v Praze zamítl odvolání v kauze Čapí hnízdo. Nemusí jít do vězení a s uloženým peněžitým trestem se určitě nějak vypořádá. Má navíc naději, že její obhájce uspěje s dovoláním k Nejvyššímu soudu. Ale život  odsouzeného v nejistotě podmíněného trestu není nic příjemného a čekání na rozhodnutí o dovolání bude dlouhé. Zůstala v tom sama, protože spoluobžalovaného Andreje Babiše zatím chrání imunita. 

Je mi paní odsouzené líto, i když to je pro mne cizí žena. Doplatila na to, že se svou odbornou vyspělostí a snaživostí se zapojila jako námezdní síla do uskutečnění projektu, který byl zhmotněním snu Andreje Babiše o vybudování venkovské usedlosti, určené k pohodovému prožívání odpočinku jeho rodiny. Andrej Babiš zařídil spuštění realizace projektu, ale na jeho provedení  měl „své lidi“. Jako šéf holdingu nemohl řídit vše. Sám se nestal akcionářem společnosti Farma Čapí hnízdo, jejíž činnost řídily její vlastní statutární orgány. 

Mnohokrát jsem se vyjádřil, že „kauzu Čapí hnízdo“ považuji za ostudu české justice, a stále na tom trvám. Měl jsem zájem ji monitorovat a doprovázet veřejnými komentáři jako celou řadu jiných zajímavých procesů dříve. Zúčastnil jsem se v soudní síni hlavního líčení prvního kola, ale po prvním zprošťujícím rozsudku jsem monitorování ukončil, protože jsem nemohl dosáhnout úrovně komunikace s obžalovanými a obhájci, na kterou jsem zvyklý. Nikdy  dříve se mi nestalo, že bych při zahájení hlavního líčení neměl k disposici obžalobu. 

Během zhruba dvacetileté dráhy justičního potížisty jsem sledoval a doprovázel veřejnými komentáři (blogy) řadu složitých trestních řízení. Vždy jsem si vytvářel nezávislý obraz o kauze s použitím všech dostupných zdrojů informací. Obvinění se mnou samozřejmě o kauzách mluvili. Brněnský soudce Michal Kabelík v článku na Neviditelném psu (viz5/) se vyjádřil o mých článcích jako o spolehlivém zdroji informací o kauzách (netušil, že budu jednou sledovat jím vedený proces a dokonce ho napadnu podnětem ke kárnému řízení😊) V kauze Čapí hnízdo mi obžalovaní odepřeli součinnost, i když s obž. Andrejem Babišem jsem dříve měl několik jednání o jiných věcech a jednalo se mi s ním velmi dobře. 

Ten proces je ale skutečně svérázný. Proběhlo několikaleté vyšetřování, zakončené rozhodnutím dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, že ve věci nedošlo k trestnému činu. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jeho rozhodnutí přezkoumal. Z houfu nevinných vytáhl Andreje Babiše a Janu Nagyovou. Jaroslav Šaroch pak v rozporu se svým původním právním názorem je oba obžaloval. Na zprošťující rozsudek senátu Jana Šotta reagoval odvoláním asi z vnitřního přesvědčení, protože zákon mu to nepřikázal. Kdyby se tehdy neodvolal, kauza Čapí hnízdo by skončila. Je to zvláštní: řízení vedl proti svému původnímu názoru, ale nakonec tvrdošíjně pokračoval v úsilí dostat obžalované „do tepláků“ (nebo spíš Andreje Babiše z politického života). 

Základ mých pochybností je ale jinde: stranou zůstává odpovědnost státu, který obhospodařuje dotační prostředky, určuje podmínky poskytnutí dotací a nakonec o jejich přidělení rozhoduje.

Ods. Jana Nagyová poskytla příslušnému úřadu úplné pravdivé informace, o které žádal. Z dokazování před soudem vyplývá, že správce příslušného regionálního operačního programu měl informaci o jakémsi propojení společnosti Farma Čapí hnízdo s Agrofertem. Pokud to ods.Jana Nagyová utajila, jak tvrdí soudkyně Eva Brázdilová, utajila to špatně. Mimo to existovaly jiné, neutajené informace, které mohly ROP vést k zamítnutí žádosti. Přesto Farma Čapí hnízdo dotaci dostala. Byl to navíc jen malý příspěvek k investičním nákladům, které dosáhly cca 1 miliardu. A když se později Farma Čapí hnízdo začlenila do Agrofertu, nástupnická společnost Imoba dotaci vrátila. Ale ředitel ROP neusedl na lavici obžalovaných a nemusel soudu vysvětlit, proč vlastně dotaci přidělil.  

V celém řízení zůstala stranou otázka společenské prospěšnosti nebo škodlivosti použití dotačních prostředků. Vybudování Čapího hnízda zvýšilo hodnotu oblasti jako místa k životu. 

Ceterum autem censeo, že jsem patrně našel v důkazním řetězci díru, jejíž uzavření mohlo zvrátit argumentaci odvolacího soudu. Pokud se nemýlím, proces s ods. Janou Nagyovou mohl dopadnout jinak. Ale abych mohl svůj „objev“ použít, musím si ověřit pár drobností, k čemuž potřebuji položit obž. Andreji Babišovi dvě otázky. Tuto informaci mu posílám všemi možnými cestami již hodně dlouho. Špičkový manažer ale podléhá svým animozitám a pár minut rozhovoru se mnou by asi nepřežil. Raději se obejde bez možného posílení obhajoby. Podobně se chová i v jiné, daleko závažnější záležitosti, kterou se zabývám. 

ODKAZY: 

1/ Ústavní nález č.j. I. ÚS 517/10 z 15.11.2010

2/ můj blog 23.8.2026: Nezávislost médií a prezidenta

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/08/nezavislost-medii-prezidenta.html

3/Institut Václava Klause: Václav Klaus v 87. díle pořadu Pane prezidente! na XTV

https://www.institutvk.cz/clanky/3467.html

4/můj blog 10.10.2015   : Švejkolandský závěr kauzy „katarského prince“.

https://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/svejkolandsky-zaver-kauzy-katarskeho.html

5/Neviditelný pes 10.6.2013: Michal Kabelík, Jistě,pane ministře

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/politika-jiste-pane-ministre.A130607_202434_p_politika_wag

 ====================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

PÁNĚ PREZIDENTŮV POHLED NA SEBE SAMA

 Od 21.srpna již uběhlo pár dní, takže intenzita pochybností o vhodnosti vystoupení bývalého komunisty Petra Pavla před budovou Českého rozhlasu poněkud ochabla a nesmazala příznivé dojmy z jeho rozhovoru s Terezií Tománkovou v Partii dne 30.srpna 2026. Pan prezident opět prokázal vysokou intelektuální úroveň a rozumnost pohledu na většinu problémů, na něž přišla řeč.  Nevolil jsem ho, ale uznávám, že upírat mu nárok na druhý mandát je přímo scestné, zvlášť s ohledem na skutečnost, že by byl prvním prezidentem, jenž by musel skončit po prvním zvolení. Jeho hodnota jako případného uchazeče o znovuzvolení je zvlášť vysoká také proto, že je důsledným obhájcem politiky podpory  napadené Ukrajiny Českou republikou jako loajální součástí NATO. 

Právě možnost jeho znovuzvolení přišla v Partii také na přetřes (viz1/). Pan prezident se ohradil proti výtkám, že již vede kampaň za své znovuzvolení. Upozornil, že se dosud nerozhodl, zda bude kandidovat a pokud se rozhodne, ohlásí to až v druhé polovině r.2027, a teprve pak povede kampaň. 

Domnívám se, že v tomto směru nevidí svou situaci přesně a jiní pozorovatelé mohou mít opačný názor. I když své současné jednání nevnímá jako úkony ve prospěch znovuzvolení, nemůže počítat s tím, že v okamžiku vyhlášení rozhodnutí o zájmu o znovuzvolení voliči okamžitě zapomenou na vše, co dělal dosud a budou přihlížet pouze k oficiálnímu obsahu kampaně. Nevede tedy kampaň úmyslnou, ale jistě si je vědom, že jeho současné činy nějaké účinky mít budou. A nezaznamenal, že nejen jeho projevy ke sporným otázkám (např. zrušení poplatků za užívání služeb veřejnoprávních médií), ale i jiné jeho jednání může sloužit k ovlivňování  jeho možných voličů. Toho si všiml např. Petr Žantovský (viz2/), který se pozastavuje nad jeho častými výjezdy na různé veřejné akce, při nichž přichází do přímého styku s možnými budoucími voliči a získává si jejich oblibu. Zatímco Petr Žantovský se pozastavuje nad nákladností jeho výletů, nevšímá si jejich časové náročnosti, která může omezovat páně prezidentovy možnosti vyhovovat žádostem občanské chátry o jednání s ním. Nemyslím ale, že jde o vážnou překážku pro jeho styk s méně významnými žadateli, protože pracovní doba významného politika není zákonem a dobrými mravy omezená a dá se v případě jeho dobré vůle a zájmu prodloužit. Např. v době, kdy jsem byl ředitelem sekretariátu federálního ministra, musel jsem často nastupovat do práce již v 6:00, protože můj ministr si přál  před začátkem úředních hodin v 9:00 jednat s lidmi, na které by se jinak nedostalo. To je ovšem již hodně dávno a mám dojem, že tehdy se občané těšili větší úctě „věrchušky“ než dnes. Mimo jiné rozdíl mezi dostupností pana prezidenta Václava Klause pro plebs  a  dnešním hradním pánem je skutečně značný. 

Komentuji jen jednu část rozhovoru  pana prezidenta Petra Pavla v Partii s Terezií  Tománkovou dne 30. srpna 2026, ale soudím, že navzdory výše uvedeným  výhradám celé vystoupení jeho případné znovuzvolení přinejmenším neohrozilo.  

ODKAZY: 

1/CNN Prima News 30.08.2026, Pavel o prezidentské volbě

https://cnn.iprima.cz/pavel-o-pristi-prezidentske-volbe-babis-ma-sanci-zeman-by-byl-velice-dustojny-souper-rekl-520433?utm_campaign=NL_CNN_Prima_NEWS2--20260830&utm_content=%0D%0A+V%C3%8DCE+ZDE&utm_medium=email&utm_source=84568-CNN+Prima+News&utm_term=28860020377

2/Parlamentní listy 29.8.2026, Petr Žantovský: Dělá to za naše peníze?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Dela-to-za-nase-penize-Zantovskeho-zarazilo-cim-Petr-Pavel-travi-cas-796023

=========================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

CIRCUS MAXIMUS VE SNĚMOVNĚ

 Občas se stane v U.S.A., že vládní úředníci nedostanou plat, protože Kongres zarazil prezidentovi bezuzdné utrácení a nepustil mu nějaké peníze. Pak následuje vždy totéž: chvíli parlamentní tahanice, ale nakonec někdo z prezidentových odpůrců hlasuje společně s podporovateli a úředníci dostanou své peníze a vrátí se na místa. Všichni jsou spokojeni: kongresmany těší, že  potýrali prezidena, prezident je rád, že prokázal převahu nad nimi a úředníci se radují z výplat. Ovšem nejdříve se zmarní spousta času a příjemci platů se dostávají do nepříjemných životních situací.

Naše vláda si objednala zákon, rozvolňující rozpočtová pravidla, aby mohla pružně reagovat na mimořádnou potřebu výdajů nad rozpočtový rámec, aniž by se musela prosit o souhlas rozpočtového výboru Sněmovny, nebo dokonce – ó hrůzo - vyjednávat na plenární schůzi Sněmovny. Opozice kvůli tomu mohutně hučela, poukazujíc na nebezpečí bezuzdného zadlužování státu, tedy vyrábění dluhů, které budou muset „zaplatit naše děti“. Než se vypovídali všichni sněmovní klauni, kteří se rádi  poslouchají, padl na pouhé schválení programu celý den. Pak přišla diskuse, v které z řadových poslanců vystoupil jen jeden, zatímco na dalších 33 se nedostalo, a nakonec vládní většina pohodlně přehlasovala prezidentovo veto. Jen zlomek jednacího času přinesl reálný výsledek. Vše, co mu předcházelo, bylo zbytečné, provozní náklady jsou neúčelně utracené peníze.   Přitom bylo předem známo, jak to dopadne.

Žijeme vlastně v polototalitě: opozice nemá nárok porazit vládní koalici, pokud se nerozpadne.

Totéž se bude opakovat kdykoli příště.  Určitě se něco podobného odehraje při schvalování zákona o financování veřejnoprávních médií. Odpovídá to nastaveným pravidlům jednání Sněmovny, zvyklostem a vztahu mezi vládní koalicí a opozicí. Vždy voliči zvolí určitý počet blábolilů, jimž působí potěšení slyšet svůj hlas a vidět se na obrazovce, a ti se budou vždy chovat výše uvedeným způsobem. Ale opozice by měla lépe zvažovat, kvůli čemu se pouští do předem ztraceného boje, zda vznešeně znějící hesla (chráníme naše děti před placením dluhů, vyrobených současnou vládou, bráníme nezávislost veřejnoprávních médií) skutečně stojí za ty spousty zmařeného času a vyplýtvaných provozních nákladů.  Novela o rozpočtových pravidlech je již za námi, ale domnělý boj o záchranu nezávislosti veřejnoprávních médií nás čeká. Zdá se mi přitom zbytečný: v silně konkurenčním prostředí soukromých médií by bylo usilování o účelové nasměrování veřejnoprávních médií neúčinné. Veřejnoprávní média budou pouze přinucena používat finanční prostředky šetrněji, pár lehkoživků přijde o nezasloužený blahobyt. A odpadne zbytečná administrativa při vybírání poplatků a vymáhání nedoplatků.

Čas a energie, ztracené v donkijotských bojích proti vládní politice, by se daly využít účelněji. Postrádám např. vypracování realizovatelného programu postupného snižování státního dluhu pod předcovidovou úroveň. Stále rostoucí náklady dluhové služby přímo dusí národní ekonomiku. Na tom by ovšem měla opozice s vládou spolupracovat.

A  kdyby chtěla opozice způsobit vládě skutečně velké okamžité starosti na úrovni, kterou dnešní vládní koalice jako opozice zatřásla s vládou SPOLU v bitcoinové aféře, mohla by účelně protestovat proti rozhodnutí deep state, jehož viditelným představitelem se stal ministr spravedlnosti Jeroným Tejc, poskytnout tlupě zločinců jako bonus k výdělku 2 mil. Kč beztrestnost dovedením jejich trestního stíhání k promlčení. Mezi podezřelými jsou čtyři vysokoškolsky vzdělaní právníci, z nichž jen jeden má aspoň spornou naději na úspěch při zapírání. Příslušné orgány od podání trestního oznámení 8.prosince 2020 vyšetřování spíše sabotují než vedou. Vyšetřovatel odmítl na jaře 2021 znepokojovat klíčového podezřelého, protože jde o „policistu, který dlouho a dobře slouží, takže by si nezasloužil drsné zacházení“. K podání vysvětlení byl předvolán až jako úplně poslední 7.června 2024. Účast na zločinu popřel. Dozorový státní zástupce znemožnil  prověření pravdivost jeho patrně lživé výpovědi a řízení odložil (nezastavil !) 24.října 2024. Od té doby státní zástupci všech stupňů odložení případu obhajují, takže neproběhl žádný další vyšetřovací úkon. Státní zastupitelství nezadalo k prověření podle zákona o policii trestní oznámení na sabotujícího vyšetřovatele, který už mezitím ze sboru odešel (patrně včas, aby v případě trestního stíhání nepřišel o výsluhu, tedy o hodně peněz). Podobně naložila Generální inspekce bezpečnostních sborů s trestním oznámením na „zasloužilého policistu“ pro podezření na křivou výpověď při podání vysvětlení.  Protože řízení u státního zastupitelství je instanční, věc se postupně dostala na stůl až ministrovi  spravedlnosti Jeronýmu Tejcovi, který se rozhodl státní zástupce (a s nimi zločince)  zaštítit. Jde o brutální trestný čin, jehož oběti byly vystaveny brachiálnímu násilí a omezování osobní svobody a utrpěly přímou škodu 120 mil.Kč. Zadavatel zločinu si vysloužil trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Policie nedokázala vypátrat vykonavatele jeho záměrů, údajně proto, že s ní nespolupracoval. Ale když začal spolupracovat a spolupachatele „napráskal“, ujal se jich deep state. Po více než dvaceti letech působení v branži neznám žádný jiný případ, v němž by orgány činné v trestním řízení usilovaly o zajištění beztrestnosti pro nepotrestané pachatele zavedením řízení k promlčení. Podle zákona jsou státní zástupci povinni stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. O ochraně zločinců zákon nic nepraví. Jako laik s dlouholetou zkušeností soudím, že bylo v silách příslušných orgánů postavit zločince před soud již v r.2022.

Ovšem opozice nemůže využít tento skandální případ k způsobení starostí vládě, protože o něm neví. Příslušné informace do poslanecké „bubliny“ neproniknou. Jsou v ní proti znepokojujícím zprávám neprodyšně uzavřeni. S občanskou chátrou se přece nebaví.

Odkaz:

Podrobnosti o „kauze Jesenice“, zčásti včetně kopií důkazních listin, lze číst v mém blogu www.jemelikzdenek.cz a leckde jinde.

===============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

NEZÁVISLOST MÉDIÍ A PREZIDENTA

 Průběh vzpomínání v pátek 21. srpna 2026 na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa před 58 lety je příznačný pro současnou vnitropolitickou situaci. Její obraz nabyl průběhem vzpomínkových obřadů až pikareskní podobu, hodnou švejkolandu. 

Rád bych věděl, co si  mysleli Tomáš Sokol, kdysi český ministr vnitra, a Jiří Vyvadil, kdysi předseda Čsl. strany socialistické, když se dověděli, že hlavního projevu při vzpomínkovém obřadu před budovou Českého rozhlasu se ujal pan prezident Petr Pavel, o skvělosti jehož vojenské kariéry není pochyb, ale jeho téměř pětileté členství v komunistické straně po dvouleté kandidatuře je nesmazatelnou skutečností. Napadlo by je, že se dožijí právě takového slavnostního řečníka při vzpomínce na národní ponížení, když ve své době prosazovali  zákaz komunistické strany? A co si mysleli ti, kdo cinkali klíči v tlačenici pod melantrišským balkónem? Mají se připravit na postupný návrat komunistů k moci? Inu, nespravedlivost současných sociálních poměrů a četné korupční aféry věrchušky by jim mohly jít na ruku.  Členství v komunistické straně má svou formální stránku, která sama o sobě není příliš významná. Je ale projevem způsobu myšlení a světového názoru svého nositele, jež se mohou vyvíjet, ale není jisté, kam dospějí. Výjimkou mezi pamětníky předlistopadového režimu není názor, že komunisté zůstávají v hloubi duše komunisty, ať se dnes účelově tváří jako demokraté. 

V každém případě skutečnost, že v citlivý den plnili významné veřejné úlohy dva komunisté – prezident a předseda vlády- je sice konečným důkazem, že okupační vojska skutečně odjela, ale členství v KSČ už není neodpustitelným dědičným hříchem.  K rozpornosti vnitropolitické situace současně patří skutečnost, že vrcholní politici nejsou jednotní v názoru na rusko-ukrajinskou válku. 

Pikaresknost obrazu posilují i prezidentovy starosti o nezávislost médií. Jeho úvahy jsou paradoxně především důkazem jeho osobní nezávislosti: vždyť vystupoval proti záměrům vlády, která v souladu s programovým prohlášením připravuje změnu financování rozhlasu a televize. Zjevně se nebojí, že by s ním jeho protivníci mohli naložit jako maďarští poslanci s Tamásem Sulyokem , a suverénně brojí proti vládní politice. Vláda má ovšem legitimní mandát záměr prosadit. Odpovídá to principům demokratického vládnutí. Platí však  zásada „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“, takže obavy o uplatnění vlivu financování ze státního rozpočtu na chování veřejných médií mají racionální základ. Ale pan prezident si zachoval až protivládní nezávislost, ač je napojený na státní rozpočet. Proč ohrozí závislost na státním rozpočtu média,  když neohrožuje pana prezidenta ? Ostatně sama představa o škodlivosti financování ze státního rozpočtu je zvláštní, neboť je projevem nechuti k podřízení finančního řízení médií vládou, která demokraticky opírá svou moc o vůli  poslanecké sněmovny. 

Plátci příspěvků na media nemohou jejich chod určovat. O obsahové a ideové náplni jejich vysílání rozhodují orgány, zřízené za tím účelem, nezávislé na politických stranách. S jejich rušením zřejmě vláda nepočítá, takže nezávislost médií nemusí být  změnou způsobu financování narušena. Snad se jen zvýší náročnost požadavků státu na hospodárnost použití prostředků, což je dobře. A odpadne zbytečná administrativa s vybíráním příspěvků a s vymáháním nedoplatků.  Je-li ale zárukou nezávislosti médií právě vybírání příspěvků od obyvatelstva, nebylo by na místě posílit prezidentovu nezávislost zavedením financování jeho činnosti příspěvky občanů ? 

Je vůbec otázka, proč se pan prezident vrhl do boje právě za nezávislost médií, když není mediální odborník a svým vystupováním pouze provokuje své protivníky. Jako voják by mohl daleko více udělat pro utváření vztahu veřejnosti k obraně Ukrajiny proti agresi, v té souvislosti k ukrajinským uprchlíkům, neomezovat se pouze na plnění finančních požadavků NATO. 

Je zde ale ještě jedna okolnost, která svědčí o zbytečnosti boje o nezávislost médií. Účastníci odporu proti napojení veřejných médií na státní rozpočet se hlavně soustřeďují na nebezpečí, že by rozhlas a televizi mohla ovládnout protistrana. Žijí zřejmě pod setrvačným tlakem předlistopadové představy, že současné poměry platí „jednou pro vždy a nikdy jinak“. Opozice nechce  připustit nadvládu vládní koalice nad médií, protože by ji zneužívala ve svůj prospěch. Ale i když se to v tuto chvíli zdá neuvěřitelné, „jednou pro vždy a nikdy jinak“ může jednou skončit a vládou dnes ovládané prostředky začnou sloužit dnešní opozici. Bude pak dnešní opozice tolik bojovat za nezávislost médií? Určitě ne.  Opozici stačí porazit v příštích volbách hnutí ANO a „nedemokratický“ výdobytek politiky Andreje Babiše spadne jeho odpůrcům do klína. Zdá se to nedosažitelné? Hrozí nám dlouhé roky vlády Andreje Babiše, srovnatelné s šestnácti lety vlády jeho přítele Viktora Orbána? Samozřejmě, pan předseda vlády má zatím důvod udržet se u moci, aby mohl využít poslanecké imunity v obraně proti nespravedlivému stíhání v kauze Čapí hnízdo. Ale to neznamená, že nemůže nastat zlom. Dosáhl seniorského věku a může se stát cokoli. Udrželo by si Hnutí Ano svůj monopol bez charismatického populisty Andreje Babiše s jeho svérázným smyslem pro humor? Na druhé straně: koho by dnešní opozice postavila proti Andreji Babišovi, ne-li opět Petra Pavla, jenž plní své povinnosti hlavy státu důstojně?   

Pan prezident by měl spíše zaměřit pozornost na největší problém správy státu:  na jeho pokračující zadlužování. Politikům to nedělá starosti (přesněji: starost pouze předstírají) a zatím nikdo nepřišel s realizovatelným programem snížení státního dluhu pod předcovidovou úroveň. Ať právě vládne kdokoli, Titanic pluje ke katastrofě a na palubě se hraje a tančí.  Kdyby pan prezident  dokázal najít řešení kvadratury kruhu v této věci, získal by nejen naději na znovuzvolení, ale na uznání jeho zásluhy o stát odpovídajícím zákonem.  

Dodávám, že oceňuji využití autority přímo voleného prezidenta ke korekci nevhodného personálního rozhodnutí předsedy vlády jmenovat Filipa Turka a „Macinkovu pomstu“ hodnotím jako nepřístojnost, ale  soudím, že panu prezidentovi Petru Pavlovi přece jen cosi chybí  do  úrovně pana prezidenta Václava Klause, který věnoval velkou pozornost agendě milostí a ve své praxi  uznával význam občanské společnosti. Václav Klaus ovšem nebyl ani bývalý komunista, ani voják a zvolení prezidentem bylo vyvrcholením jeho dlouholeté politické dráhy. Stejně jako po něm Miloš Zeman nebyl marketingovým produktem bez víceletého politického zázemí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PAMĚTNÍK O DRSNÉM PROBUZENÍ 21.SRPNA 1968

 Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 byl drsným probuzením pro ledaskoho, kdo nevěřil, že by si Brežněvův gang jako vedoucí síla „tábora míru a socialismu“ mohl v  civilizované Evropě takovou nehoráznost dovolit. 

Ale došlo na uskutečnění neuvěřitelného, jež si nechtěl připustit Alexander Dubček, varovaný mimo jiné Waldeckem Rochetem, generálním tajemníkem Komunistické strany Francie, či Jánosem Kádárem, generálním tajemníkem Maďarské socialistické dělnické strany. Ale o nebezpečí sovětské intervence se šeptalo i mezi občany, kteří neměli přístup k oficiálním informacím. Například při odborné exkurzi v Durynsku v červnu 1968 nám hostitelé kromě teplých houstiček od místního soukromého pekaře (u nás tehdy nepředstavitelná pochoutka) předkládali varovná upozornění na nápadné hromadění vojsk u hranic. A když  má matka při loučení při odjezdu na zahraniční dovolenou vyslovila názor, že „Sověti nás obsadí, protože náš vývoj si nenechají líbit“, přel jsem se s ní, že v naší době se nic takového nemůže stát. Odjela a musela si významně prodloužit dovolenou, protože hranice byly pro návrat dočasně uzavřené. 

Na překvapivost invaze roku 1968 v současnosti často vzpomínám, když narážím na podceňování Ruské federace jako možného agresora někdy v budoucnosti ze strany kryptoproputinovské páté kolony. Dnes by přece nemuseli nechat vyjet stovky tanků, když by stačilo nasadit tisíce dronů a raket, proti  nimž zatím nemáme obranu. Nemyslím si ovšem, že již nám hrozí bezprostřední nebezpečí, i když nás Rusko považuje za nepřátelský stát. Navíc si myslím, že před námi by byly na řadě pobaltské státy. 

O průběhu a významu invaze z obecného hlediska píšou povolanější. Upozorňuji např. na  článek Jiřího Weigla na Parlamentních listech (viz1/). Tragickým střetům s okupanty věnuje pozornost Jan Kovanič na Neviditelném psu (viz2/) a k úloze armády NDR se vyjadřuje Robert Břečťan na Hlídacím psu (viz3/).

Není pochyb o tom, že „pražské jaro“ bylo nejpříjemnějším úsekem poúnorového vývoje. Jeho výdobytky ale invaze a po ní navazující okupace beznadějně zničila. Kromě toho, že se stala příčinou pokračujícího hospodářského a vědeckotechnického zaostávání, jako škola lámání lidských charakterů napáchala nenahraditelné morální škody. 

V tomto článku mě „drsné probuzení“ zajímá z hlediska prožívání postižených občanů a jejich rodin, popř. jednotlivců jako účastníků politických dějů. Dne 21.srpna 1968 mě nad ránem drsně probudil kolega boucháním na vrata a voláním „obsazují nás“. I když jsem s možností intervence hypoteticky tak trochu počítal, když už přišla, bylo to jako rána do hlavy. Myslí mi projela starost, do jakého světa jsem přivedl miminko, které v blízkosti chrupalo nic netušíc. Ale takové starosti jistě napadaly tehdy kdekoho.  Nemohli jsme přece vědět, jak se budou okupanti chovat k obyvatelstvu. Věděli jsme, jak se rudoarmějci chovali v dobytém Berlíně. Mezi sebou jsme vtipkovali, že někteří z nás budou muset za trest dojít na Sibiř pěšky. 

Až na případy, o nichž píše Jan Kovanič, to nakonec tak zlé nebylo. Ale stačilo: v rámci „normalizace“mnozí museli změnit pracoviště nebo i okres (patřím mezi ně). Invaze způsobila otřes i komunistům, dosavadním utlačovatelům nekomunistické většiny národa. Byl jsem svědkem pláče předválečného komunisty, který přežil koncentrák, a naříkal nad tím, „co mu sovětští soudruzi provedli“. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy ještě skutečně existovali docela normální lidé, kteří věřili v komunistické ideály a invazi přesto považovali za nepřípustnou. Více bylo čistých prospěchářů, ovšem ani ti invazi nevítali. A do určité míry se posunul vztah KSČ k opovrhovaným nekomunistickým stranám, jež doznaly určitého docenění. Projevilo se to i v přizvání předsedů nekomunistických stran k účasti na záchranné výpravě prezidenta republiky Ludvíka Svobody a jeho doprovodu do Moskvy. Dnes se o tom nemluví a nepíše, ale skutečně se zúčastnil předseda socialistů Bohuslav Kučera, který prý díky uvážlivému vystupování a dokonalé znalosti ruštiny ovlivnil příznivě průběh jednání. Až bizarně na mne ve vzpomínkách působí náhlé docenění výborů Národní fronty. Městský výbor v mém tehdejším bydlišti zasedal denně a komunisté nás informovali, že politické orgány budou přecházet do ilegality a budeme vybaveni falešnými občanskými průkazy. Po těchto výstřednostech, které rychle skončily, oživení orgánů Národní fronty pak do určité míry pokračovalo. Souběžně ale začala „normalizace“: kdo projevoval v prvních dnech nesouhlas s invazí, čekal ho postih. Zvlášť špatně dopadli nesouhlasící komunisté, které čekalo vyloučení ze strany, obvykle s dalšími existenčními důsledky. 

Ve srovnání s agresí proti Ukrajině jsou následky potlačení „pražského jara“ podstatně mírnější. Nabízí se otázka, zda se Československo mohlo a mělo bránit. Ze začátku jsem považoval za samozřejmé, že armáda pod komunistickým velením nemůže klást odpor. Ale dověděl jsem se od poslance České národní rady, že o odporu se docela vážně uvažovalo. Armáda prý tvrdila, že je způsobilá invazní jednotky rychle zlikvidovat nebo aspoň vytlačit. Ale padlo politické rozhodnutí, že se Československo podrobí, protože na hranicích stály další, větší síly, které by odpor zlomily. 

Avšak s tím je v rozporu bizarní zážitek z mé výpravy na houby. Odskočil jsem si k blízkému lesu s bohatým výskytem různých hub, z kterého jsem se vždy vracel úspěšně. Tentokrát byl les ohraničen barevnou páskou, kolem které přecházela ozbrojená vojenská hlídka a z kraje lesa bylo vidět vojáky uvnitř. Od hlídky jsem se dověděl, že do lesa se nesmí, protože tam jsou soustředěni všichni armádní spojaři. Jak známo, „bez spojení není velení“. Již tehdy tedy vznikla situace, s kterou se při různých příležitostech občas setkáváme v současnosti: o něčem se jedná s vážnou tváří, ale zasvěcení přijmou opatření, aby se schválené rozhodnutí nedalo provést. 

V každém případě budu do posledních chvil života doufat, že mé děti a vnuci si mou zkušenost z 21.srpna 1968 a její následky nikdy nezopakují. 

ODKAZY:

 1/Parlamentní listy 18.8.2026: Jiří Weigl, Zamyšlení nad smutnými výročími

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Weigl-Zamysleni-nad-smutnymi-vyrocimi-795633

2/Neviditelný pes 19.8.2026, Jan Kovanič, Šamanovo doupě

https://neviditelnypes.lidovky.cz/doupe/samanovo-doupe-rozhodna-a-vcasna-opatreni.A260818_194445_p_doupe_nef

3/Hlídací pes 20.8.2026: Robert Břečťan, Němci zase jako okupanti?

https://hlidacipes.org/nemci-zase-jako-okupanti-dve-divize-vojsk-ndr-v-srpnu-68-hranice-nakonec-neprejely/ 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 =================================================================

SLÁVA ŠVEJKOLANDU!

V pondělí 17.srpna 2026 zasedla opět po dovolenkové přestávce vláda. To je  v pořádku. Dobře spravovaný stát má mít vládu, která zasedá pravidelně a řeší potřebné věci. Tato vláda obvykle řeší věci skutečně potřebné a její ministři jsou většinou dělní. Takže její návrat po dovolených a její zájem o problematiku sucha bychom měli přijmout s potěšením. 

Je zde ale malá vada na kráse: ač je „za pět minut dvanáct“, vláda si nevšimla, že pokračuje úsilí státní moci o zajištění beztrestnosti pachatelů brutálního vydírání, kteří dostali za zločinné jednání skvěle zaplaceno a beztrestnost mají dostat jako bonus (viz mé články o „kauze Jesenice“). Zviditelněni jsou čtyři darebáci s vysokoškolským právnickým vzděláním, kteří zcela jistě věděli, že jejich činy jsou protiprávní a nevadilo jim, že přispěli ke vzniku škody ve výši 120 mil. Kč. Až na jednoho je svědčují poškození (viz2/) současně se zadavatelem vydírání(viz1/). O jednom z nich poškození nemohli vědět.  Trestní oznámení padlo 8. prosince 2020, případ byl odložen (nikoli zastaven!) státním zástupcem Martinem Suskou 24. října 2024 a pod ochrannou péčí vyšších státních zástupců se tiše šine k promlčení v lednu 2027. Někteří lidé asi mají nárok na nedotknutelnost. 

Ochranu pachatelů státními zástupci považuji za nemravné jednání. Bohužel se s nimi  ztotožnil ministr spravedlnosti Jeroným Tejc, jinak slušný člověk, od kterého bych to nečekal (viz3/) V této situaci by měl zasáhnout předseda vlády, protože jde o nehoráznost, která v polistopadové historii trestního řízení nemá obdoby. Zákon ukládá státním zástupcům, aby stíhali každou trestnou činnost, o které se dovědí, o možnosti chránit VIP zločince před trestem se v něm nepíše. Ale předseda vlády navzdory mému grafomanskému úsilí o věci nic neví, a proto nekoná(viz4/). Nebo ví, ale nedbá.  Nevím, co z toho by bylo horší. V každém případě získává prioritu mezi polistopadovými předsedy vlády, o kterou by neměl stát. Zatím těží z výhody, kterou je nevšímavost tupé, hluché, slepé, bezzubé opozice, která zatím nepřišla na to, že by mohla vládě začít oplácet způsob, jakým dnešní vládní strany v opozici reagovaly na bitcoinovou aféru. „Bitcoin“ byl přitom selháním jedince, kdežto v tomto případě dochází k organizovanému zneužití státních orgánů vymáhání práva, takže „opravdová“ opozice by měla křičet hodně hlasitě, neboť předstírá, že jí jde o právní stát. Ale nekřičí a znepokojivé informace nepřijímá. 

Ale i s touto výhradou se poměry v naší vlasti jeví jako spíše přívětivé. Naše útrapy blednou na pozadí hrůz, jež se odehrávají na Ukrajině, kde se z vůle agresora navzájem vyvražďují dva slovanské  národy. Ruské drony a rakety zabíjejí civilní obyvatelstvo na historickém území Kyjevské Rusi a újmu utrpěl i posvátný klášter Kyjevskopečerská lávra. Agresor je vždy ten, kdo jako první vpadne na území jiného státu a začne zabíjet. Stateční Ukrajinci se tvrdě brání, na což mají právo. Válka na Ukrajině nám ukazuje, co by nás čekalo, kdyby se československá armáda postavila 21.srpna 1968 sovětské agresi. Urážka lidu Československa invazí z 21. srpna 1968 a následnou okupací je nepromlčitelná. Ale žijí mezi námi tací, kteří dnes agresorovi tleskají a možná si 21.srpna budou zpívat „Vrať se nám, Ivane“. 

Souběh sympatií k právnicky vzdělaným zločincům a k agresivním vládcům Ruska v jednom čase,  na jednom místě a v některých případech stejnými lidmi mě ponouká k ironickému zvolání „Sláva Švejkolandu !“.

 ODKAZY: 

1/můj blog: Protokol z výpovědi Romana Šulyoka před soudem

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/protokol-z-vypovedi-romana-sulyoka-pred.html

2/můj blog:Výtah z výpovědi poškozeného

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/vytah-z-vypovedi-poskozeneho-v-kauze.html

3/můj blog: Vyrozumění z pověření ministra

 https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/protokol-z-vypovedi-romana-sulyoka-pred.html

4/můj blog: Otevřený dopis předsedovi vlády (z 25.6.2026)

https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/otevreny-dopis-predsedovi-vlady.html 

==============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky obou dílů mé knihy Škůdci v taláru. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.