PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ OBVINĚNÝCH POSVĚCENO

Dne  24. ledna 2023 jsem formou otevřeného dopisu poslal předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi a ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi již třetí podnět ke kárnému řízení se soudcem Alešem Novotným, který stále nechával čekat skupinu odsouzených na písemné vyhotovení rozsudku, vyhlášeného  21. října 2021. Další podnět jsem zaslal pouze předsedovi soudu 27. února 2023, když jsem  se dověděl, že soud rozeslal rozsudky 24.února 2023. Otevřený dopis zůstal bez jakékoli odezvy, odpověď předsedy soudu na podání z 27.února dorazila do spolkové datové schránky dne 24. března 2023. 24. den v měsíci se v této kauze tváří jako osudový.

Připustil jsem, že oslovení kární žalobci nechtěli jakkoli vystoupit  proti napadenému  soudci, aby nezasáhli do jeho nezávislosti, či aby jej v náročné práci nezdržovali. Očekával jsem však, že po rozeslání písemných vyhotovení půjdou ohledy stranou a dojde k nestrannému posouzení délky 16 měsíců na zpracování rozsudku a bude následovat aspoň důtka, ne-li kárná žaloba s návrhem na zbavení mandátu.

Nestalo se. Předseda soudu Milan Čečotka setrval na své ochranářské pozici: celé období čekání na odevzdání písemného vyhotovení rozsudku prý bylo pokryto důvodnými prodlouženími lhůty dle ustanovení trestního řádu. Datum 24.února 2023 mu stanovil jako poslední závazný termín a vzorný soudce to stihl.

Jako laik hodnotím rozhodnutí předsedy soudu jako ochranářský postoj k soudcovské bezohlednosti k obviněným. V protokolu z hlavního líčení lze vyčíst fakta o jednání mezi obžalovanými a státním zástupcem Alešem Sosíkem, který jim nabízel nízké tresty, půjdou-li  cestou dohody o vině a trestu. Tak Elišce O., matce dvou malých dětí, nabízel podmíněný trest. Protože se nepodrobila, senát Aleše Novotného ji obdařil trestem odnětí svobody v trvání 8 let a 2,5 milionu Kč peněžitého trestu. Potrestal i děti osmiletým odtržením od matky. Podobně se vedlo všem obžalovaným. Samozřejmě na ně padla hrůza a měli zájem rychle podat odvolání, ale odvolat se nemohli, protože neměli rozsudek. Účinek dlouhého čekání na rozsudek má povahu psychického týrání. Právo soudce na psychické týrání obžalovaných bylo takto posvěceno.

Kárný žalobce Pavel Blažek nereagoval ani na jedno z mých podání. Rozhodnutím kárného žalobce Milana Čečotky není vázán, takže by mohl naložit se soudcem Alešem Novotným odlišně. Není to dlouho, co odmítl jmenovat jej místopředsedou soudu, takže zřejmě má dosti realistickou představu o jeho kvalitách. Ale zřejmě jej zajímají jiné věci, takže útrapy jakýchsi nepravomocně odsouzených k němu nedoléhají.

Dlouhé dodací lhůty při vypracování písemných vyhotovení rozsudku se v agendě soudce Aleše Novotného vyskytly již dříve. Bývalý předseda soudu Milan Bořek jej za to jednou kázeňsky potrestal. Bohužel výše zmínění nepravomocně odsouzení asi nebudou poslední, kdo bude na rozsudek Aleše Novotného v budoucnu čekat nepřístojně dlouho. Přitom oba kární žalobci měli skvělou příležitost tomu předejít.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

OHLÉDNUTÍ ZA KAUZOU „VYTUNELOVÁNÍ“ MOSTECKÉ UHELNÉ

Hérakleitova poučka „nevkročíš dvakrát do stejné řeky“ má obecnou platnost. V letošním roce jsem shodou okolností dvakrát vstoupil to trestního řízení soudního v soudní síni č.101 Městského soudu v Praze a pokaždé bylo ledacos jinak. V době, kdy probíhalo řízení ve věci „Čapí hnízdo“ se okolí soudní síně hemžilo novináři a zvědavci. V 8:30 se otevřely dveře pro veřejnost a soudní síň se začala plnit. Přesně v 9:00 vplul do soudní síně senát, jehož příchod uctila veřejnost povstáním. Ve dnech 13.-16.března, kdy se soud zabýval „vytunelováním“ Mostecké uhelné společnosti, bylo v okolí soudní síně pusto, prázdno. Dveře pro veřejnost se neotvíraly, takže vstupovala dveřmi pro strany řízení. Líčení pravidelně začínalo se zpožděním.

Shodou náhod jsem se po letech znova setkal s předsedy senátů, jejichž výkony jsem kdysi monitoroval v jiných kauzách. Soudce Jana Šotta jsem zažil před mnoha lety v on-line procesu proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Jeho a žalobčina poctivá snaha dostat pana obžalovaného „do tepláků“ tehdy vyzněla naprázdno.

Soudkyni Sylvii Slepičkovou jsem sledoval v procesu s Vladimírem Mlynářem. Spolu s panem obžalovaným, četnými novináři a zvědavci z řad veřejnosti jsem zažil šok, když v rozporu s obecným míněním přítomných jej odsoudila na 5 let do vězení. Odvolací soud jej samozřejmě zprostil viny.

K druhé návštěvě soudní síně č.101 mě přilákala závěrečná část čtyřletého procesu o „vytunelování“ společnosti Mostecká uhelná skupinou jejích manažerů, kteří si od  ní půjčili peníze na nákup jejích akcií, jímž společnost ovládli. Podle dobové lidové mluvy společnost „vytunelovali“ a vysloužili si označení „tuneláři“. Tehdy byl menšinovým vlastníkem akcií stát, něco držely vybrané obce a zbytek kuponoví akcionáři.

Kauza ovšem vyvolávala zájem veřejnosti i dříve, vlastně od samého počátku, kdy se k ní vyjadřoval také tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Vzrušení vyvolaly i zprávy o zahájení procesu s některými „tuneláři“ u švýcarského trestního soudu. Česká republika tehdy propásla lhůtu pro připojení k švýcarskému procesu s nárokem na náhradu škody. Švýcarská termínovaná výzva k připojení, zaslaná podle československo-švýcarské smlouvy o právní pomoci na ministerstvo spravedlnosti, jen aparátem ministerstva prosvištěla dál a ministři spravedlnosti Jiří Pospíšil a financí Miroslav Kalousek se pak dohadovali o příslušnost tak dlouho, až lhůta vypršela. Jiří Pospíšil pak sváděl chybu na vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu, který ovšem znal výsledky předchozího vyšetřování, podle něhož žádná škoda nevznikla.

Pokud mě paměť neklame, jde o třetí řízení v ČR, směřující k potrestání účastníků tunelování, ale první, v němž vyšetřování vedlo ke zjištění škody a následně k obžalobě. Kdoví, zda by k současnému řízení vůbec došlo, kdyby české orgány nepředběhla švýcarská justice, která část z „tunelářů“ postavila před soud a za 12 dní odsoudila na první pokus. Pochybuji, že by v našich právních podmínkách švýcarský rozsudek obstál, protože soud nectil právo obžalovaných na projednání věci v jejich mateřské řeči. Řízení se vedlo ve francouzštině bez nároku na tlumočníka a překladatele. České listiny si švýcarské orgány nenechaly přeložit a většinou je jako důkaz odmítly. Prokuratuře pomáhala úřednice polské národnosti, která si troufala  díky „podobnosti baltických jazyků“ pochopit obsah českých sdělení. Rozsudek přišel pouze ve  francouzštině, ačkoli u nás je pomoc tlumočníka obžalovaným a překlad rozsudku do jazyka cizince samozřejmostí.

Český žalobce ovšem musel přizpůsobit popis žalovaného skutku tak, aby se nepřekrýval se švýcarskou obžalobou, protože nikdo nemůže být stíhán dvakrát za totéž provinění. Odsouzení švýcarským soudem tak nechrání před dalším trestem od Městského soudu v Praze.

Žalobce Radek Bartoš, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, obžaloval šest osob: Antonio Koláčka, Jiřího Diviše, Petra Krause, Oldřicha Klimeckého, Marka Čmejlu a Roberta Sýkoru. Antonio Koláčka „překřtil“ na Antonína. Kromě Roberta Sýkory si všichni již přinesli tresty od švýcarského soudu. V soudní síni sedí pouze Antonio Koláček, protože Oldřich Klimecký a Robert Sýkora získali souhlas soudu s jejich neúčastí při jednání a trestní stíhání Jiřího Diviše a Marka Čmejly soud zastavil s ohledem na jejich odsouzení švýcarským trestním soudem. Petr Kraus se kaje ve švýcarském vězení, kam se dostal proti své vůli, když přicestoval do Švýcarska za svým obhájcem.

Žalobce prvních pět mužů obvinil, že v období od března 1997 do 29. května 2002 ovládli společnost Mostecká, od které si na to od ní půjčili peníze, čímž si obstarali významný vlastní prospěch. Jejich akce se zúčastnil také Luboš Měkota, jenž mezitím zemřel. Zúčastnili se i další, kteří z neznámých důvodů zůstali mimo zorné pole orgánů činných v trestním řízení a posloužili  pak jako svědci na straně obžaloby.

Za účelem naplnění plánu „tuneláři“ vytvořili složitou síť početných obchodních společností v různých částech světa, jež řídili jako členové jejich statutárních orgánů. Vypůjčené prostředky dle názoru žalobce do společnosti Mostecká uhelná nikdy nevrátili, což zastírali různými převody peněz uvnitř vytvořené sítě.

Dále v období od března 1997 do 20.srpna 1999 v této činnosti pokračovali   a dosáhli souhlasu vlády s privatizací 46,29% akcií Mostecké uhelné pro jednu z jimi ovládaných společností, skrývajíce před vládou skutečnost, že jsou jejími vlastníky.

Ve výsledku měli České republice způsobit škodu ve výši 3.934.352.006 Kč a zaplacené kupní ceny 650.000.000 Kč, o které obohatili jednu z jimi ovládaných společností.

Podle žalobce získali podporu Roberta Sýkory, náměstka ministra obchodu a průmyslu, jemuž vyplatili ve švýcarských francích 2.999.663 Kč. Žalobce ale v obžalobě nespecifikuje, v čem měla jeho podpora spočívat, čili co obvinění „tuneláři“ za  své peníze s jeho pomocí získali.

Obviněný Antonio Koláček se tak měl dopustit zločinu zneužití informace a postavení v obchodním  styku a zločinu podvodu. Ostatní jmenovaní se pak měli dopustit zločinu účastenství na jeho nekalém jednání. Robert Sýkora se měl dopustit zločinu přijímání úplatku.

Tvrzení o vzniklé škodě žalobce opřel o znalecké posudky.

Státní zástupce soudu navrhl, aby uložil ochranné opatření zabrání věcí, čímž mínil peníze na účtech, pohledávky a jiné hodnoty.

Po skončeném dokazování žalobce v dvouhodinové závěrečné řeči obhajoval důvodnost podání obžaloby. V některých bodech se odvolal na poznatky švýcarských orgánů. Pro Antonio Koláčka požaduje trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, propadnutí veškerého majetku a zákaz činnosti ve vedení firem. Pro 83letého Oldřicha Klimeše požaduje trest odnětí svobody v rozpětí 5-7,5 roku. Pro Roberta Sýkoru navrhl trest ve spodní polovině pětileté sazby a peněžitý trest ve výši 4,5 milionů Kč a zákaz činnosti ve státní správě.

Obžalovaní samozřejmě vinu popírají. Praktikující budhista Antonio Koláček s věrohodností opřenou o víru zdůraznil, že osobně se žalovanou činností neobohatil a naopak poukázal na  to, že  někteří účastníci „tunelování“ zůstali stranou zájmu orgánů činných v trestním řízení a vystupovali jako svědci na straně obžaloby.  Pozoruhodná je skutečnost, že ve prospěch obžalovaných se vyjádřil jako dobový svědek  tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Uvedl, že vláda byla ráda, že se zbavila menšinového podílu v této společnosti. Další bývalí  ministři jeho vlády slyšení jako svědci v podstatě o kauze nic nevěděli, přestože na rizika této operace upozorňovala BIS.  

Klíčovým bodem střetu mezi obžalobou a obhajobou je zřejmě problém škody. Názory znalců na straně obžaloby a obhajoby jsou přesně protikladné. Soud by jistě nepochybil, kdyby za účelem jejich porovnání nechal vypracovat ústavní revizní posudek. Protože tak neučinil, bude mít při posuzování otázky vzniku škody obtížnou práci. Vzhledem k tomu, že v dřívějších trestních řízeních škoda zjištěna nebyla, měl by postupovat s maximální opatrností.

Za obludnost jako laik považuji skutečnost, že se má o vině obžalovaných rozhodovat s obrovským časovým odstupem od domnělého trestného jednání. Mezi právním prostředím v době „divoké“ privatizace a současností jsou velké rozdíly, takže posuzování „pravěkých“ událostí dnešníma očima může být scestné. Pojmy „tunel“ a „tunelování“ tehdy získaly ryze český specifický význam. Platí to přinejmenším o posuzování přiměřenosti trestů. Nelze si nevšimnout, že vůle trestat se u českých orgánů činných v trestním řízení  prosadila teprve tehdy, když údajné provinilce začaly stíhat švýcarské orgány, zatímco předchozí české pokusy skončily zastavením. Zavání to podlézavostí vůči „vznešené“ cizině.

Záměr na propadnutí veškerého majetku Antonio Koláčka mi připadá přímo „jakobínský“. Netvrdím, že by mu v případě uznání viny neměl být uložen žádný majetkový trest. Ale pan obžalovaný nevybudoval svůj majetek pouze z výnosů „vytunelování“ Mostecké uhelné. Pracoval i na jiných projektech, z nichž měl příjmy. Propadnutí celého majetku by za těchto okolností znamenalo znehodnocení jeho celoživotního pracovního nasazení.

Uložení navrženého trestu obž. Ondřeji Klimešovi bych jako laik považoval vzhledem k jeho věku za nehumánní.

Celkově je tato kauza natolik složitá, nepřehledná a plná rozporů, že senátu Sylvie Slepičkové není co  závidět.  Problematičnost kauzy současně zakládá předpoklad pro užití mimořádných opravných prostředků, protože je pravděpodobné, že některá strana se odvolá a později sáhne i po nich. Řízení může tedy po rozsudku pokračovat i několik let.

Rozsudek bude vyhlášen 12. června 2023. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

  

POTLAČENÉ VÝROČÍ

Zaujetí několikadenním sledováním procesu v soudní síni mi zúžilo prostor pro vnímání dění ve vnějším světě. Podvědomí mě ale neodbytně upozorňovalo, že v mediálním obrazu světa ve dnech 14. a 15. března cosi chybí. Až dodatečně mi došlo, že snad poprvé od r. 1945 chybí obvyklé připomínání zahájení německé okupace v roce 1939. Mezi střepinami vizuální pamětí z raného dětství vězí nesmazatelné obrazy, jež mi nedovolují zapomenout:  táty, rukujícího za mobilizace v uniformě záložního důstojníka a dále vjezdu německého tanku a za ním dupající pěchoty na náměstí mého rodného města.  Ale připomínky těchto událostí letos zmizely z obsahu mediálních zpráv. Zřejmě je jako švihnutím bičem vytlačila politická korektnost a snaha oslabovat kolektivní paměť národa, která postihla většinu redakcí.

Úcta k velké německé a ruské kultuře je pojistkou, která mě chrání před nacionalistickým šovinismem. Přesto si myslím, že na výše zmíněné události by se nemělo zapomínat. Ne proto, abychom si připomínali stinné stránky tisíciletého soužití Čechů a Němců, ale jako varovného dokladu o beznadějnosti víry velmocí v možnost zastavení rozpínavosti agresora obětováním malého národa. 

Tehdy obětovali malé Československo, dnes je v sázce nezávislost a územní nedotknutelnost Ukrajiny. Putinovy snahy o obnovení mocenské sféry Sovětského svazu jsou nepřehlédnutelné. Padne-li Ukrajina, vyvstane otázka, kdo přijde na řadu po ní. Jistě to hned nebude Česká republika, protože nemáme společné hranice s Ruskem, ale mohlo by později přece jen dojít na nás, pokud by se Rusku podařilo ovládnout některý ze sousedních států. Kdysi jsme byli hraničním státem sovětského impéria. Snahu o ovládnutí České republiky v nějaké vzdálenější budoucnosti proto nelze vyloučit. 

Zažil jsem dvě okupace, nerad bych se dožil třetí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

OPOMÍJENÁ ZVLÁŠTNOST PREZIDENTSKÉ KAMPANĚ

Letošní kampaň, provázející volbu prezidenta republiky, má opomíjenou zvláštnost, která se přelila i do mediálních výstupů prezidenta Petra Pavla po jeho zvolení. Odlišuje ji od průběhu dřívějších voleb prezidenta republiky po skončení mandátu Václava Havla. 

Václav Havel se mimo jiné zapsal do paměti současníků marnotratností při vyhlašování amnestií a v udílení milosti prezidenta republiky. V rozhodování o žádostech se dělil o vyhodnocování s úředníky Ministerstva spravedlnosti mimo případů, jež vyčlenil do své výlučné pravomoci. Neuchránilo ho to před několika přešlapy.  Udělil několik tzv. podivných milostí a v době jeho mandátu se rozšířilo přesvědčení, že milost si lze koupit prostřednictvím vhodného prostředníka. „Nákup“ měl probíhat tak, že žadatel o milost zaplatil všivých pár set tisíc nevratné zálohy. Když mu prezident udělil milost, doplatil pak konečnou cenu, nejčastěji 1 milion Kč za každý ušetřený rok vězení. Ale když milost nedostal, záloha se mu nevrátila. Institut milosti tak vyvolal podezíravou nevoli veřejnosti. Když pak došlo na volbu jeho nástupce, každý uchazeč se musel zpovídat novinářům, jak bude nakládat s pravomocí udílet milost. 

Václav Klaus tehdy voličům slíbil, že „milostí bude jako šafránu“. Slib splnil. Vyloučil ministerské úředníky ze spolurozhodování, místo nich se opřel o své poradce a v konečné fázi se žádostmi zabýval osobně. Bylo to pracné, ale spolehlivé. Nedošlo k žádnému dalšímu skandálu. Vyhodnocování žádostí o milost zřejmě přivedlo Václava Klause k poznání, že občas dochází k bolestivým přehmatům v trestním řízení a snažil se o zlepšení stavu. Na konci mandátu vyhlásil amnestii, která popudila mnoho jeho odpůrců. Osobně ji považuji za jeden z nejšlechetnějších činů v jeho kariéře. Pokračoval v tomto směru i nějaký čas po vypršení mandátu a jeho slovník se obohatil o pojem „soudcokracie“. 

Miloš Zeman byl ještě radikálnější než Václav Klaus. Z počátku tvrdil, že pravomoc udělovat milost a vyhlašovat amnestii nebude využívat. Nakonec ale přece jen pár milostí udělil. Veřejnost zaujalo jeho rozhodnutí udělit milost Jiřímu Kajínkovi. Udělení milosti Miloši Balákovi má punc kamarádičkovského zneužití pravomoci. Naopak hanebně se zachoval k nevinné Michaele Schneidrové, spolupracovnici  a spoluobžalované předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Zlopověstný soudce Aleš Novotný je obě poslal do vězení na 8,5 roku. Odvolací soud Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, ale Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest, takže jí nezbylo než nastoupit do „domu smutku“ ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Miloš Zeman žádost o milost neudělil, byť žadatelku mediálně mocně podporoval Jaroslav Soukup a s udělením souhlasil ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Nejvyšší soud ČR ji naštěstí po sedmi měsících propustil z vězení a v dalším řízení ji nakonec navzdory běsnění státního zástupce Radka Mezlíka zprostil obžaloby stejný soudce Aleš Novotný, který ji původně odsoudil. 

Žádného z letošních uchazečů o úřad prezidenta republiky nebombardovali novináři otázkami na jejich záměry v nakládání s institutem milosti. Ani Petr Pavel ani Andrej Babiš této věci nevěnovali samovolnou pozornost. Takže nevíme, zda  Petr Pavel připustí účast  necitlivých ministerských byrokratů na rozhodovacím procesu a jaká je vůbec jeho představa o institutu milosti jako takové. Jako laik bych uvítal, kdyby následoval v opatrně odpovědném přístupu Václava Klause, ale aby byl nejméně o třetinu štědřejší než on. Jsem si vědom, že splnění mého přání by pana prezidenta zatížilo nesmírně nepříjemnou a časově náročnou agendou, ale soudím, že stát má mít pojistný ventil, jímž odvrátí od lidí neštěstí, když systémové nástroje selžou. Takovým ventilem je právě milost prezidenta republiky a  kdo má moc odvracet od lidí neštěstí, má ji uměřeně využívat.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

SPROSTÝ ODSOUZENÝ SI POČKÁ, AŽ SE DOČKÁ

 V pátek 24. února 2023 došlo k pamětihodné události: Krajský soud Brno rozeslal obžalovaným písemné vyhotovení rozsudku, vyhlášeného 21.října 2021 předsedou senátu Alešem Novotným. Na rozsudek čekali 16 měsíců bezbranní odsouzení, obdaření tresty odnětí svobody v rozpětí 5-11 let s přídavkem peněžitého trestu až do výše 11 milionů Kč.

Uložení trestu předcházely podivné hrátky státního zástupce Aleše Sosíka s obžalovanými. Snažil se je přesvědčit, aby požádali o dohodu o vině a trestu a nabízel jim ocenění jejich vstřícnosti mírnými tresty. Tak matce dvou malých dětí Elišce O. nabídl trest s podmíněným odkladem, ale v případě nevstřícnosti hrozil navržením trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Senát Aleše Novotného jí pak nadělil 8 let a peněžitý trest ve výši 2,5 milionu Kč. V podstatě tím odsoudil její děti k odtržení od matky na dobu  8 let.

Rozdíl mezi tím, co nabízel státní zástupce za přistoupení na dohodu, a co pak navrhl a u soudce dosáhl, je tak velký, že to vyvolává zvědavost. Proti rozsudku, stojícímu na dohodě a trestu není odvolání přípustné. Nevedlo státního zástupce vědomí, že závěrečnou řeč před soudem nebude mít dostatečně okovanou, takže rozsudek nebude odolný proti zrušení odvolacím soudem?

Obžalovaní nepřistoupili na nabídku dohody o vině a trestu v přesvědčení, že jejich obhajoba je dostatečně podložena důkazy. Rozhodnutí senátu Aleše Novotného je proto vyděsilo. A prožili 16 měsíců pod psychickým tlakem hrůzy z uvěznění, na kterou nemohli reagovat podáním odvolání. Průtahy při dodání písemného vyhotovení rozsudku tak nabývají povahu psychického týrání nepravomocně odsouzených.

Dlouhé „dodací lhůty“ soudce Aleše Novotného se v jeho kariéře opakují. Např. v r. 2020 jej za průtahy kázeňsky potrestal předseda soudu Milan Bořek. Pan soudce je zřejmě nepolepšitelný. Jako laik si myslím, že je na čase zbavit jej konečně příležitosti ubližovat lidem (i nepravomocně odsouzení jsou přece jen lidé). Nejlepším řešením by bylo odsouzení kárným soudem ke ztrátě taláru.

Proto jsem již v září r. 2022 oslovil jak předsedu Krajského soudu Brno Milana Čečotku, tak ministra spravedlnosti Pavla Blažka podnětem k podání kárné žaloby. Později jsem je oslovil znova. Ale ničeho jsem nedosáhl. Oba kární žalobci provinilce hájili. Není to přesné: hájil ho pan předseda soudu a ministerští  úředníci, kteří nemají kárnou pravomoc.

Připouštím, že kární žalobci možná nechtěli soudce Aleše Novotného rušit při tvoření písemného vyhotovení. Dnes je konečně hotovo a nic nebrání tomu, aby se vzmužili a předložili mu účet za nezpůsobilost dodat písemné vyhotovení v přijatelné lhůtě. Měli by při tom přihlédnout k nerovnosti postavení obžalovaných, kteří po 16 měsících čekání budou muset podat odvolání do 8 dnů od doručení písemného  vyhotovení rozsudku. Přístup kárných žalobců k jeho chování budu se zájmem sledovat.

 Z jiného soudku: pokud žalobce nabízel ods. Elišce O. podmíněný trest, přistoupí-li na dohodu o vině a trestu, její provinění asi není příliš závažné. Za těchto okolností soudím, že odtrhnout trestem dvě malé děti na 8 let od matky je barbarství. Napadlo mě, že by je před tímto osudem mohl ochránit prezident republiky Miloš Zeman udělením milosti. Proto jsem jej písemně oslovil dne 3.února 2023. Nedostal jsem ale ani potvrzení o doručení podání. Prezident, který se slitoval nad Jiřím Kajínkem, se nad dvěma malými dětmi zřejmě neslituje. A kdoví, zda mu hradní úředníci mé podání vůbec předložili.

Dodávám, že jsem během několikaletého procesu viděl  opakovaně Elišku O. vystupovat před soudem, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Je to pro mne cizí osoba. Přesto lituji její děti.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

MEDIÁLNÍ MÁGOVÉ VE SLUŽBÁCH ZLA

Veledlužník Pavel Buráň udal svého věřitele Jaroslava Novotného, že ho dne 7.října 2014 nechal vydírat s použitím čtveřice „falešných policistů“. Jistě se těšil, že jej dostane za mříže a odvede ho od soudního vymáhání obrovského dluhu. Jeho udání se skutečně ujalo. Občanskoprávní řízení na vymožení dluhu muselo být přerušeno. Policie se udáním začala zabývat a nakonec krajské státní zastupitelství podalo obžalobu na Jaroslava Novotného, jeho manželku Jarmilu a tři údajné „falešné policisty“. O čtvrtého, údajného velitele trojice, se orgány nezajímaly.  V r. 2017 se věc dostala před senát předsedy Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu Brno, který postupně vynesl tři rozsudky. V prvním i druhém odsoudil oba manžele k vysokým nepodmíněným trestům. „Falešné policisty“ postupně zprostil pravomocně obžaloby. Přesto druhým rozsudkem obžalované manžele opět odsoudil, ač nebylo jasné, jak mohli zločin spáchat, když na to „neměli lidi“. Vyšel tehdy po vyhlášení rozsudku do předsálí, kde mě oslovil. Prohlásil, že je nešťastný, že musel vynést tento rozsudek. Od té doby stále přemýšlím, proč musel vynést rozsudek, o němž jistě věděl, že nemůže odolat odvolání (skutečně pak neodolal). 

Třetí rozsudek byl zprošťující s tím, že se žalovaný skutek nestal. Je průkaznější než zproštění pro nedostatek důkazů. Je pravda, že je podivný, protože jeho odůvodnění působí dojmem, že soudce jednal proti svému vědomí a svědomí a pouze se podřídil  právnímu názoru odvolacího soudu. Žalobce Petr Matoušek se proto proti němu odvolal. Případné potvrzení rozsudku odvolacím soudem by pro poškozeného Pavla Buráně bylo pohromou. Odvolat se nemohl, protože zákon to v takových případech neumožňuje. Vyvolal proto mediální kampaň, kterou hledal oporu u veřejnosti a nejspíš doufal, že poskytne odvolacímu senátu poučení, jak se má na případ dívat. Najal si tlupu námezdných psavců, kteří se dali horlivě do díla. 

Senát předsedy Vladislava Šlapáka Vrchního soudu v Olomouci dostal případ do rukou již potřetí a ve spisu se perfektně orientoval. Jeho úvahy jsou matematicky přesné. Nenechal se poučit mediálními mágy a odvolání zamítl. Tím páně Buráňova naděje na odeslání manželů Novotných do vězení zhasla. Protože neštěstí nechodí nikdy samo, a nechodí po horách, ale po lidech, stihl jej další malér: Národní centrála proti organizovanému zločinu jej obvinila z podvodu se škodou 140 milionů Kč.  Stále platí presumpce neviny, ale je to jistě nepříjemné. 

Mediální kampaň ale stále ještě dohřmívá jako vzdalující se bouřka. Jedno zahřmění se ozvalo 19.února 2023 v pořadu RadiaXaver na youtube, kde se nad neuvěřitelnými pochybeními senátu předsedy Vladislava Šlapáka pohoršovali mágové Jan Hrbáček a Luboš Xaver Veselý, zahalení do oblaků cigaretového kouře. Nebudu rozebírat snůšku jimi tvrzených nesmyslů. Musím ale ocenit statečnost Jana Hrbáčka, jenž touto cestou vyzval ministra spravedlnosti, aby podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch manželů Novotných. Zjevně netuší, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o úspěšné stížnosti by mělo pouze akademický účinek, čili pravomocný zprošťující rozsudek by zůstal nadále v platnosti. Moudrost Jana Hrbáčka, jenž upozornil svého partnera, že by se žádný podnikatel nepodepsal dobrovolně pod závazek, přesahující 100 mil. Kč, však není důkazem statečnosti, ale něčeho jiného: mág zřejmě netuší, že obrovský dluh je nedoplatek z kupní ceny, za kterou Pavel Buráň koupil od svého společníka s uplatněním předkupního práva jeho polovinu firmy. Luboš Xaver Veselý nanesl možnost, že vysvětlením neuvěřitelných vad usnesení Vrchního soudu v Olomouci by mohla být korupce. Kdyby slyšel divoké historky, kolující mezi zlínskými policisty, o velkých penězích od Pavla Buráně na posílení jejich pilnosti, které jsem tu a tam slýchal po celou dobu sledování kauzy, asi by mu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Samozřejmě pověsti nikdo neprověřoval a žádný důkaz o uplácení se během pěti let dosud nevyskytl, takže to jsou třesky-plesky. Pouze se ve spisu nachází důkaz, že myšlenka na motivování policistů nepeněžními prostředky není panu poškozenému cizí.   

Luboš Xaver Veselý nakonec podotkl, že o případu píše jakýsi pan Jemelík, který ale vidí věci poněkud jinak, neboť zjevně naslouchá jen jedné straně. Shovívavě podotkl, že jsem starší člověk (oceňuji, že potlačil chuť označit mé postoje za projevy stařecké demence) a poradil mi, abych věnoval větší pozornost i argumentaci Pavla Buráně. 

Mágové se nemýlili, dokonce jejich tvrzení o mém vztahu ke kauze patřila k nepatrné troše jejich pravdivých výroků. Zabývám se případem od r. 2017. Z počátku jsem k obžalovaným přistupoval opatrně, s jistou nedůvěrou, proto jsem velmi bedlivě prostudoval podklady z přípravného řízení. Zúčastnil jsem se pak všech soudních jednání s výjimkou zahajovacího stání, kterého se nezúčastnili ani  obžalovaní. Naopak jsem byl sám s obhájci u vyhlášení druhého rozsudku, jehož základní rysy jsme znali s předstihem dvou týdnů díky spolupráci jednoho z přísedících s později odsouzenými pachateli, kteří se pokusili parazitovat na potížích manželů Novotných. Pořizoval jsem zvukové záznamy a jednotlivá stání jsem komentoval v článcích, jež jsou stále dostupné na mém blogu, webu spolku Chamurappi a jinde. Vydávám svědectví, že předseda senátu Radomír Koudela vyvinul velké úsilí, aby prolomil alibi  trojice „falešných policistů“. Uskutečnil za tím účelem velký počet virtuózně  vedených výslechů jejich příbuzných, přátel a známých. Nakonec mu nezbylo, než je zprostit obžaloby. Tím se důkazní situace obžaloby zbortila. 

Pokud  se mágové vzdají zpochybňování usnesení Vrchního soudu v Olomouci hledáním rozporů v podružnostech, o nichž mají nedostatečné znalosti, možná by se mohli nakonec zamyslet nad tím, jak mohli Novotní spáchat žalované skutky, když „falešní policisté“ neexistovali. Kromě Pavla Buráně je nikdy nikdo neviděl. V existenci jejich velitele dokonce neuvěřili ani policisté. Ti, které mu podstrčili snaživí a údajně správně motivovaní zlínští  kriminalisté, to nebyli. Žádní jiní se ale nenašli.  A kromě výpovědi nevěrohodného Pavla Buráně neexistuje žádný jednoznačný důkaz, že k trestnému činu došlo. 

Samozřejmě jsem sledoval i argumentaci Pavla Buráně a jeho skvěle nebezpečných zmocněnců Petra Dítěte st. a Jiřího Půčka. Oba se snažili ze všech sil, palmare si určitě poctivě zasloužili. Díky tomu vím o skutkové podstatě případu i různé věci, které Pavel Buráň před svými služebníky utajil. Na rozdíl od mágů jsem byl přítomen jeho výslechům před soudem. Asi by se některým jeho vystoupením hodně divili. 

Zatím mi nezbývá než tvrdit, že mágové soustavně již dlouhou dobu matou veřejnost. Nemám obavy, že se jimi nechají zmást soudci, nejvyšší státní zástupce či ministr, protože podklady pro jejich pábení jsou vskutku chatrné. Zaráží mě, že jim v jejich aktivitách nepřekáží vědomí, že Novotní mají za sebou mnoho let trápení, způsobeného udáním Pavla Buráně, a proto mají nárok, aby měli konečně klid. Pecunia non olet. Mágové se dali do služeb zla. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

NÁTLAKOVÁ SKUPINA A MINISTR

 Petr Dimun se dne 11.února 2023 rozepsal na serveru Česká justice o výměně nevlídných projevů mezi zájmovým sdružením Unie státních zástupců a ministrem Pavlem Blažkem. Pan ministr se na svém twitterovém účtu kriticky vyjádřil k jakýmsi nepřístojnostem státních zástupců, jež zastavil nejvyšší státní  zástupce Igor Stříž zrušením a obsahovou kritikou usnesení o zahájení trestního stíhání dvou obviněných, které se na něj obrátily se stížností. Petr Dimun zprávu uvedl slovy „Nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství Unie státních zástupců (USZ) se ohradila vůči kritice orgánů činných v trestním řízení ze strany ministra spravedlnosti Pavla Blažka“. Doplnil je citací z výroků pana ministra, jenž napsal, že „k systémové nezákonnosti v práci některých represívních orgánů dochází, a proto se jím zabývají a zabývat budou vrcholné orgány veřejné moci“. Unie ministrovy výroky označila za „odborně nesprávný závěr“, neboť „stížnost je standardním prostředkem, kterým se může každý obviněný domáhat zrušení usnesení o zahájení „svého“ trestního stíhání z důvodu nezákonnosti nebo neodůvodněnosti“. 

Netuším, proč Petr Dimun označuje Unii státních zástupců za „nátlakovou skupinu uvnitř státního zastupitelství“ nicméně se mu podařilo výběrem citací názorně předvést rozdíl mezi profesně deformovaným myšlením části státních zástupců a občanským pohledem jejich obětí, s nímž se ztotožnil pan ministr. Podle státních zástupců neoprávněné trestní stíhání není nic pobuřujícího. Stíhané osoby mají právo se ohradit stížností a bezpráví může být úředním postupem zastaveno, takže je vše v pořádku. Jinak řečeno, někteří státní zástupci se domnívají, že spáchaná křivda byla zhojena, pokud ji formálně napravil stát zákonným způsobem. Ministr naproti tomu projevuje nevoli nad tím, že vůbec může dojít k nedůvodnému trestnímu stíhání a uvědomuje si, že účinky trápení neprávem stíhaných občanů nezahladí následné zastavení pronásledování, případná omluva státu či  pár korun odškodnění. 

V jednotlivých případech trestního řízení skutečně dochází k úkazům, nad nimiž zůstává rozum stát. Notorietou jsou nezákonnosti při povolování odposlechů nebo prohlídek bytových či nebytových prostor. Policie osloví státního zástupce předepsanou žádostí. Ten její obsah bez kontroly přenese do své žádosti soudu a soud bez zkoumání  její obsah překopíruje  do svého rozhodnutí o povolení požadovaného úkonu. Zhusta se stane, že Nejvyšší soud ČR přezkoumá dodatečně vydané povolení a zruší je pro nezákonnost. Jenže mezi použitím nezákonně vydaného povolení a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR může uplynout i několik let a na žadatele o jeho přezkum mezitím  již dopadly účinky nezákonně vedeného procesu. 

Některé zprošťující rozsudky vyvolávají otázku, jak je vůbec možné, že bylo sděleno obvinění, pak podána obžaloba, pak soud odmítl návrh na předběžné projednání obžaloby a přece jen po řádně vedeném hlavním líčení se obžalovaní po letech zbytečného trápení dočkají zprošťujícího rozsudku. Nikdo nezkoumá, jaká pochybení v počátečních fázích řízení umožnila vyvolání zmatečného procesu, kdo a proč je způsobil. 

Nepravosti často provází podezření, že někdo dostal zaplaceno. Ale prokázání se téměř nikdy nezdaří.

Podiv vzbuzuje například práce policie a dozorového státního zástupce zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno, vedoucí  k obžalování manželů Jaroslava Novotného a Jarmily Novotných z vydírání veledlužníka Pavla Buráně. Jaroslav Novotný je jeho věřitelem. Řízení se rozběhlo na základě trestního oznámení Pavla Buráně.  Podle jeho udání jej  měli obvinění s pomocí čtyř najatých „falešných policistů“ přinutit k nedobrovolné návštěvě jejich vily a tam k podpisu listin, jež měly výrazně zhoršit jeho postavení jako dlužníka. Ze čtyř „falešných policistů“ místní policie „identifikovala“ jen tři. To byla první trhlina v důkazní situaci. Rekognice trojice byla zmanipulovaná tak, aby údajný poškozený měl „poznání“ násilníků co nejvíce usnadněno. Také je „poznal“ a čím více času od jeho údajného nedobrovolného příjezdu do vily uběhlo, tím si byl jistější, že jsou to právně oni, kdo jej s použitím násilí dopravili do vily a tam jej ohrožovali na životě a zdraví, až se podrobil a podepsal připravené listiny. Přestože se soudce nalézacího soudu poctivě snažil Novotné usvědčit a prokázat virtuózně vedenými výslechy zástupu svědků, že policie skutečně dodala pravé pachatele a pan poškozený je  skutečně poznal a usvědčil, nakonec soudci nezbylo, než všechny tři postupně zprostit obžaloby. Čtvrtým se ani nezabýval, protože policie jeho  existenci nevzala na vědomí.  Policie nedokázala soudu srozumitelně vysvětlit, jak se k vytipování tří neoprávněně obviněných dostala a výsledkem soudního jednání je zjištění, že obvinila nevinné lidi, jejichž rodiny musely strpět neoprávněné domovní prohlídky v časných ranních hodinách. 

Jako laik se domnívám, že někdo měl velmi silný zájem na „průchodnosti“ trestního oznámení, jehož průkaznost by bez identifikace „falešných policistů“ byla nulová.  Ale zlá vůle škodit se neprosadila: soud nakonec dospěl k závěru, že se žalovaný skutek nestal a obžalované zprostil obžaloby. Rozsudek je pravomocný. 

Manipulace s rekognicemi není zdaleka jediná podivnost postupu místní policie, dozorované státním zástupcem Petrem Matouškem, ale nepůjdu na tomto  místě do podrobností. Podstatné je, že k nepravostem ke škodě Novotných došlo, ale nikoho z mocných to nezajímá. Nezákonné jednání policistů a nezpůsobilost dozorového státního zástupce jejich počínání hned v počátcích zastavit je asi jejich přirozeným právem. Obžalovaní se po osmiletém martyriu dočkali zproštění a tím má být vše napraveno. 

V dosahu působnosti stejného krajského státního zastupitelství došlo k jinému podivnému procesu, ale obžalovaní tentokrát neměli štěstí na soudce, který by ve svědomitě vedeném řízení nakonec nesmyslnost obžaloby odhalil. Mám na mysli zlínské podnikatele Ladislava a Jana Lebánkovy, obžalované společně s Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem a dalšími z nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou ve skutečnosti zaplatili, aniž by jim bylo prokázáno vlastnictví tabáku. Stalo se to tak, že výrobce padělků cigaret Marlboro  Roman Šulyok se dověděl, že došlo k vyzrazení jeho výrobny v Malhosticích a pokusil se zmizet ze zorného pole místních orgánů. Stroje nechal rozebrat a přestěhovat do skladu společnosti Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových v Lužkovicích. Při vyjednávání o pronájmu skladových prostor deklaroval zájem stroje zde zprovoznit s cílem je prodat do zahraničí. O obnově výroby cigaret nebyla řeč.  Neúspěšné pokusy o zprovoznění pak probíhaly několik měsíců. Dění ve skladu v tichosti sledovala Celní správa. 21. srpna 2012 přijel odněkud kamion s tabákem. Jeho příjezd očekávali  celníci. Pořídili videozáznam z překládky tabáku, nezajímali se o totožnost řidiče a o doklady od vozidla a tabáku. Celní správa do dnešního dne neprozradila soudu ani stranám řízení, jak se o příjezdu tabáku s předstihem dověděla, komu patřil tabák a kdo objednal a zaplatil jeho přepravu. 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a bylo zahájeno trestní řízení. Celní správa předala bratrům Lebánkovým až po roce od zásahu protokol, z něhož se dověděli, že ve skladu byl nalezen tabák a cigarety. Protože povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má také skladující subjekt, z opatrnosti ji zaplatili. Správce daně je jako plátce daně odmítl a spustil tím daňové řízení, jež dosud nebylo ukončeno. Dodnes nebylo zjištěno, komu vlastně tabák patřil, ale vyšetřovatelka jeho vlastnictví automaticky přiřkla Lebánkům. Senátu soudkyně Ivety Šperlichové zlínské pobočky Krajského soudu Brno nejasnost vlastnictví nevadila a zaplacení daně po roce od zásahu neuznala. Bratři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Ale zásahem Ústavního soudu Iveta Šperlichová jako podjatá o případ přišla a její rozsudek pozbyl platnost. Příležitost k nápravě získal Jiří Dufek, předseda senátu téhož soudu. Neúspěšně se pokusil  vydobýt z Celní správy vysvětlení o původu tabáku, jeho majiteli a další informace.  Když neuspěl, zachoval platnost domněnky o vlastnictví tabáku bratry Lebánkovými. Ale aspoň je odsoudil pouze k podmíněným trestům. 

Zůstává skutečností, že v době zahájení úkonů trestního řízení neměly orgány činné v trestním řízení žádnou informaci o tom, komu patří tabák, ale přesto z nezaplacení spotřební daně obvinily bratry  Lebánkovy. Nepřihlédly ani k jejímu dodatečnému zaplacení, přestože zpožděné placení zavinila liknavost Celní správy, ani k dalšímu vývoji daňového řízení, jež není dosud uzavřeno. 

Pro úplnost dodávám, že bratři Lebánkové byli  odsouzeni i za výrobu padělků cigaret Marlboro, ačkoli nikdy do výrobny nevstoupili a řemeslníci, kteří stroje obsluhovali, jednoznačně uváděli, že pokyny jim vždy dávali pouze bratři Šulyokové. Zprovoznění strojů se nezdařilo a nebyl zjištěn prodej cigaret z této provozovny.  

Dříve než proběhlo toto soudní řízení, u Krajského soudu Praha se konal soud s výše zmíněným Romanem Šulyokem, který v r.2013 nechal vlákat bratry Lebánkovy do jesenického penzionu U Kohouta, kde pod nátlakem maskovaných ozbrojenců převedli podstatnou část svého majetku na něj. Soud jej za brutální vydírání pravomocně  odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Zlínští soudci se s příslušným trestním spisem  neseznámili. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila trestní věc obou Šulyoků do samostatného řízení. Trestní stíhání Romana Šulyoka zastavila a Jana Šulyoka odsoudila k mírnému podmíněnému trestu. Oba předsedové senátu pak používali ods. Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby proti Lebánkům. Zvláště se činil soudce Jiří Dufek. 

V celé řadě ministrů, počínající Pavlem Němcem, jejichž činnost jsem měl možnost sledovat zblízka, z hlediska citlivosti  na bezdůvodné pronásledování občanů patří Pavel Blažek k nadstandardně citlivým. Výše uvedené příklady dokazují, že jeho nespokojenost s nezákonnostmi v trestním řízení je důvodná. Její zaměření proti státním zástupcům ale není dostačující, protože bez selhávání trestních soudů by  chybování státních zástupců nemohlo páchat tak velké škody. Celý nežádoucí jev nezákonných postupů v trestním řízení má jednotící stránku: obecnou beztrestnost pachatelů nezákonného jednání. S tím souvisí selhávání soustavy kárných žalobců, kteří nejraději kárné podněty odmítají. Když přece jen  kárnou žalobu podají, nastupuje kárný soud, který pokud možno viníky zprošťuje, a když už trestá, pak co nejmírněji. Nejhoršími kárnými žalobci jsou tradičně ministři, kteří podávají kárné žaloby jen zcela výjimečně a k jednání kárného soudu za sebe obvykle posílají zástupce, i když pravomoc kárného žalobce je ze zákona nepřenosná. 

Snaha ministra Pavla Blažka čelit nezákonnostem v trestním řízení je nepochybně chvályhodná. Ale k jejímu uplatnění potřebuje nástroj, jenž mu v tomto počínání poskytne pružný, kvalifikovaný, nestranný a nemilosrdný servis. Nemůže  jím být nikdo jiný než ministerstvo spravedlnosti. Dosavadní chování ministerských úředníků k obětem justičních nepřístojností ale vyvolává pochybnosti, že v nich bude mít ministr přiměřenou oporu. Nezmění-li jejich chování, jeho snahy budou mít jen malou účinnost, pokud ovšem své záměry myslí vážně, o čemž nejsem úplně přesvědčen.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.