DALŠÍ ZASTAVENÍ NA ZEMKOVĚ KŘÍŽOVÉ CESTĚ

V úterý 18.ledna 2021 média rozšířila zprávu, že miliardář Zdenek Zemek neuspěl u Vrchního soudu v Olomouci s odvoláním proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který kromě schválení dohody o vině a trestu a uložení peněžitého trestu ve výši 8 milionů Kč rozhodl, že má zaplatit 18 milionů Kč jako náhradu škody, kterou údajně způsobily státu jeho fotovoltaické elektrárny prodejem elektřiny za zvýhodněnou cenu, platnou do 31.prosince 2010, ač podle soudu na to neměly nárok. Obsah zpráv doplňovala ustálená klišé o souvislosti s podvody při výstavbě elektráren.

Sleduji kriminalizaci jeho podnikání v solárním byznysu  od 2.června 2014. Opakovaně si při tom vybavuji přísloví „každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“. Jeho životaběh v tomto odvětví podnikání  postihují další a další pohromy, takže nabyl povahu křížové cesty. Úterní rozsudek byl zatím posledním zastavením na ní.

Zdenek Zemek se nepustil do budování fotovoltaických elektráren jen proto, že stát podpořil zájem investorů stanovením vysoké výkupní ceny, ale i v úmyslu předejít propouštění zaměstnanců holdingu z provozů, po jejichž výrobcích díky krizi klesla poptávka až na nulu. Našel pro ně náhradní využití zčásti ve výrobě nosičů fotovoltaických panelů, zčásti přímo při budování elektráren. Současně zhodnotil ladem ležící volné pozemky a velkou střechu v provozovnách holdingu. Aby mohl uskutečnit projekt výstavby tří elektráren v Chomutově, zadlužil holding miliardovým úvěrem. Vybudování velké střešní elektrárny je průkopnický čin. Ukázal jím, kudy by měl jít vývoj solárního byznysu bez dalších záborů zemědělské půdy.

Prvním zastavením na křížové cestě bylo podstatné snížení výkupní ceny elektřiny v listopadu r.2010 pro elektrárny, jež nezískají licenci Energetického úřadu do 31. prosince 2010. Kromě toho, že stát tímto opatřením porušil zákonné záruky, bylo ohroženo plnění splátkového kalendáře úvěru. Nezpůsobilost splácet mohla přivést holding ke krachu. Nastal závod s časem.

Dokončovací práce sledoval svými pracovníky Energetický regulační úřad prohlídkami na místě. Při jedné z nich nekompetentní úředník Energetického regulačního úřadu vznesl požadavek na předložení nové revizní zprávy při příští prohlídce. Důsledkem byla další pohroma. Onemocněl revizní technik, který revize prováděl. Pracovníci, kteří připravovali dokumentaci pro následující prohlídku, si poradili tak, že použili jako podklad revizní zprávy z 5.a 6. prosince 2010 a opatřili je daty 26. a 27. prosince a přenesli na ně kopie podpisů revizního technika. Zprávy věcně odpovídaly skutečnosti, protože popisovaly stav nízkonapěťové rozvodné sítě k 5. a 6. prosinci 2010, kdy skončilo její pokládání. Po tomto datu se již síť nerozšiřovala, takže k provedení nové revize nebyl věcný důvod. Takto upravených zpráv si v únoru r.2011 všiml ve spisu tehdejší místopředseda ERÚ Antonín Panák, klasifikoval je jako padělky a upozornil policii. Jako padělky je pak  hodnotily nejen orgány činné v trestním řízení, ale i správní soudy.

Důležitou vlastností rozhodnutí je přiměřenost. Pohybuji, že posuzování popsané úpravy revizních zpráv jako padělků je přiměřené skutečnosti: i pozměněné revizní zprávy zobrazovaly skutečnost pravdivě , neboť stav sítě se od jejího dokončení 5.-6. prosince 2010 již nezměnil.

Kdyby zůstalo jen na tom, pohroma by nebyla tak děsivá. Policie by odstíhala původce „podvodu“, kteří by možná dostali přiměřené tresty. Ale dále by policie nešla. Šlo přece o osamělý zásah osamělých jedinců. Investorské organizace si určitě neobjednaly „padělky“ a ani o jejich vyhotovení nevěděly. Vyvozovat z jejich existence trestněprávní důsledky proti investorským společnostem a jejich jednatelům je nehoráznost. Nelze je ani vinit z nedostatečného dohledu, neboť k prověřování správnosti revizních zpráv nebyl oprávněn ani ERÚ, natož obchodní společnosti. Přesto jich orgány činné v trestním řízení používaly jako důkazy proti obviněným. Stejně podjatě si vedly správní soudy. Když se zjistilo, že ve spisu se nacházejí „padělky“ revizních zpráv, soud 1.stupně již nechtěl přijmout další důkazy. Dokonce odmítl provedení dokazování znaleckým posudkem společnosti PriceWaterhouseCoopers, exaktně prokazující dokončenost elektráren ke konci  prosince 2010.

V každém případě přičítání výskytu „padělků“ revizních zpráv k tíži jednatelům investorských společností a k zatěžování jejich obrazu ve veřejném mínění je hrubá nehoráznost, usvědčující orgány činné v trestním řízení a spolupracující novináře z účelovosti jednání a podjatosti při jejich tažení proti podnikatelskému klanu Zemků. Je pozoruhodné, že se soudci nezastyděli, když správnost revizních zpráv potvrdila praxe: v době, kdy křižovali účastníky licenčního řízení a rozhodovali o odebrání licencí, elektrárny měly za sebou několik let bezporuchového a bezpečného provozu. Navzdory tomu se nikdo nezamyslel nad tím, že soudní rozhodnutí o odebrání licencí směřují k zmaření podnikatelského záměru, uskutečněného s nákladem více než 1 miliardy Kč, jímž investoři vyhověli potřebě státu.

Není jasné, proč policie nezůstala u vyšetřování původců „padělků“ revizních zpráv a pustila se do prověřování celého licenčního řízení. Je to však nejdůležitější kritický bod na křížové cestě podnikatele Zdenka Zemka st. Zde došlo k zásadní deformaci výsledků trestního řízení: policie, státní zástupci i soudy zatížily účastníky licenčního řízení všech třech elektráren odpovědností za údajné oklamání Energetického regulačního úřadu, jež vedlo k vydání licencí ve večerních hodinách dne 31.prosince 2010. Energetický regulační úřad ale nemohl být oklamán, protože jeho (mimochodem: nekvalifikovaní) úředníci provedli opakované vícehodinové prohlídky elektráren a na jejich základě vydali souhlas oprávněné úřední osobě Iloně Florianové k vydání licencí. Investující společnosti před nimi neskryly nic, co by se dalo použít k odůvodnění nevydání licencí. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení zjistily, že v licenčním řízení byly chyby, kvůli nimž licence neměly být vydány, měly postavit před soud úředníky ERÚ, kteří zřejmě vykonávali svou práci nedbale, nikoli účastníky příprav licenčního řízení na straně investorských společností.

Speciální pohromou, která v této souvislosti postihla Zdenka Zemka st., byl vstup do řízení dvojice  žalobce Radka Mezlíka a předsedy senátu Aleše Novotného, kteří společným úsilím přivedli do vězení syny Zdenka Zemka st., jednatele dvou investorských společností. V rámci přípravy na rozhodování ERÚ o žádostech o vydání licencí obvinění synové podepsali protokoly o převzetí zařízení elektráren od dodavatelské firmy. Žadatel o licenci musel prokázat, že je oprávněn zařízením disponovat. Jednatelé nechali protokoly připravit v předstihu. Ve chvíli jejich podpisu ještě byly na stavbách nepatrné nedodělky, ale do 31. prosince 2010 již byla mezi obsahem a skutečností naprostá shoda. Přesto státní zástupce Radek Mezlík začal umanutě tvrdit, že v době podpisu protokolů nebyly elektrárny „ani zčásti dokončené“ a jejich signatáře nařkl z úmyslu použít protokoly k oklamání ERÚ. Jeho myšlenkové postupy převzal i předseda senátu Aleš Novotný. Tvrzení bylo tak nehorázné, že je zkritizoval i odvolací Vrchní soud v Olomouci, který jej ve výrokové větě svého rozhodnutí upravil. Zdenek Zemek st. pak musel přežít uvěznění svých synů. Je nezpochybnitelnou skutečností, že úmysl podvést ERÚ existoval pouze jako domněnka v hlavě Radka Mezlíka. Neprokazují jej žádné důkazy.

Odvolací Vrchní soud v Olomouci vady rozhodování soudu 1. stupně nenapravil až na nepodstatné úpravy trestů a opravu výrokové věty rozsudku vypuštěním slůvka „ani“ z hysterického vyjádření státního zástupce Radka Melzíka. Naděje odsouzených se proto upřely k vyřízení dovolání Nejvyšším soudem ČR, ale tam došlo k další kritické události s osudovým významem. Případ připadl předsedovi senátu Petrovi Šabatovi. Ten se ale z řízení vyloučil pro podjatost pod směšnou záminkou, že se zúčastnil jako fanoušek významné sportovní události ve Francii, kde se mohl náhodou setkat se Zdenkem Zemkem st., otci dvou dovolatelů, jehož neznal. Podle „kuloárních“ zpráv se nevyloučil dobrovolně, ale pod hrubým nátlakem ze strany tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu ČR prof. Pavla Šámala. Považuji za předčasné zabývat se podrobnostmi, ale o stížnostech soudce Petra Šabaty na způsob zacházení s ním  mi vyprávěl důvěryhodný „zdroj“, jemuž se postižený soudce svěřil.

Nejsou mi jasné důvody pro vypuzení soudce Petra Šabaty z této kauzy, naproti tomu se mi zdá být nejpravděpodobnější, že kdosi měl zájem pojistit si odmítnutí dovolání.

Dalším kritickým bodem na křížově cestě je zahájení trestního řízení proti účastníkům licenčního řízení pro střešní elektrárnu společnosti VT Sun jednatele Zdenka Zemka st. Kupodivu se na ni nevztahovalo oznámení bývalého místopředsedy ERÚ Antonína Panáka. Padla za oběť až změně ve vedení ERÚ, neboť nová předsedkyně Alena Vitásková nastoupila se zadáním zjednat nápravu ve stavu licenčního řízení na konci r. 2010 a úředníci vybrali jako podezřelou mimo jiné právě tuto „zapomenutou“ elektrárnu. Na základě oznámení ERÚ, podaného příslušným referentem, zahájila policie vyšetřování, jehož výsledkem  bylo obvinění a po mimořádně dlouhém přípravném řízení obžaloba dvou  dvojic „pachatelů“. Podobně jako v případě pozemních elektráren žalobce operoval s vadnou revizní zprávou a s podpisem předávacích protokolů, jejichž obsah v den podpisu neodpovídal úplně skutečnému stavu. Vzhledem k dodatečně zjištěným osobnostním vlastnostem revizního technika je možné, že revizní zpráva byla nepravdivá. Ale výběr revizního technika byl záležitostí dodavatele a správnost revizní zprávy stejně nemohl zkontrolovat nikdo ze zúčastněných jak na straně investora, tak na straně ERÚ. Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že při žádné z prohlídek elektráren (ne)odborníci z ERÚ nevystoupili na střechu, čili stav elektrárny přímo neviděli. Kategorická tvrzení o nedokončenosti elektrárny jsou tak pouze fikcí, opírající se o neodborné vyhodnocení pohybu skladových zásob.

Obrazem kvality obžaloby, spočívající na výše popsaných podkladech, je skutečnost, že jedna ze dvou dvojic byla zproštěna hned prvním rozsudkem. Pokračovalo pak pouze stíhání dvojice Jan Hudeček a Zdenek Zemek st.

Protože neštěstí nechodí nikdy samo, na tomto místě došlo k další osudové nehodě. Obžalovaný Zdenek Zemek st. vážně onemocněl a pro předpokládanou  dlouhou dobu nezpůsobilosti k účasti na jednání soud vyloučil jeho věc do samostatného řízení. Osamělému Janu Hudečkovi nadělil Krajský soud Brno rozsudkem z 30. dubna 2019 sedm a půl roku vězení a Vrchní soud v Olomouci zamítl jeho odvolání usnesením z 15. srpna 2019.

K prvostupňovému rozsudku nad Zdenkem Zemkem st. se schylovalo v druhé polovině r. 2021. Pan obžalovaný shromáždil kolem  sebe skupinu právníků a odborníků z oblasti energetiky, která provedla zevrubnou analýzu celé dokumentace procesů, týkajících se všech tří chomutovských elektráren. Kdyby měla obhajoba nashromážděné poznatky k disposici v letech 2014-2016, je  možné, že by žalobce Radek Mezlík neustál u  senátu Aleše Novotného obžalobu tak snadno a s tak vysokými tresty, jak se nakonec stalo.

Podstatné bylo m.j.zjištění, že soudy hodnotily některé operace jako nesprávné podle pravidel, jež vytvořily teprve v r.2015, zatímco v r.2010 se budovatelé elektráren řídili místními zvyklostmi. Dále se ukázalo, že výpočet škody podle rozdílu výkupních cen je zavádějící, protože nezohlednil daňové výnosy. Zavedením snížené ceny se stát poškodil. Posléze nemohlo dojít k oklamání a poškození společnosti Actherm, protože byla dodavatelem elektrotechnické části elektráren a její odborníci provedli první paralelní připojení elektráren k distribuční síti.

Zdálo se, že Zdenek Zemek st. půjde před soud s obhajobou „obutou“ až do neprůstřelnosti.  Ale nakonec v hodnocení situace převládlo vědomí, že  nelze očekávat, že soudce, který Zemkovo „dvojče“ odsoudil  ´k vysokému trestu, by překročil svůj stín a vynesl zprošťující rozsudek. V této situaci pan obžalovaný ustoupil k dohodě o vině a trestu, z které vyšel s trestem odnětí svobody v trvání tří let s odkladem na pět let, peněžitým trestem ve výši osmi milionů Kč. Soud k tomu přidal  povinnost nahradit státu škodu ve výši 18 milionů Kč. 

Vezmu-li k tomu v úvahu vysoké tresty odnětí svobody, uložené jeho synům, domnívám se, že není v ČR jiná rodina, na které by se česká justice podepsala tak zle. 

Proti dohodě o vině a trestu se nelze odvolat, přesto  se Zdenek Zemek odvolal pouze a jen proti povinnosti nahradit škodu, která nebyla součástí dohody mezi ním a státním zástupcem. Jeho obhájce Radek Ondruš před soudem s neprůstřelnou logikou zpochybnil rozhodnutí o uložení  náhrady škody, protože žádná škoda nevznikla a mimo to soudy neprovedly žádné dokazování o vzniku  a velikosti škody. Mimo to je zcela neobvyklé, že trestní soud v takové složité věci rozhoduje, když obvykle se poškozený odkazuje na občanskoprávní řízení. 

Senát Martiny Kouřilové ale síle jeho logiky nepodlehl a odvolání zamítl stejně jako odvolání státu, zastoupeného Úřadem  pro zastupování státu ve věcech majetkových, který se dožadoval náhrady škody ve výši 147 milionů Kč. Z krátkého ústního odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dohoda o vině a trestu mezi státním zástupcem a odvolatelem neobsahuje ujednání o náhradě škody, ale škoda je součástí popisu skutku, proto o ní nalézací soud směl v adhesním řízení rozhodnout. Přeloženo „do lidštiny“ z odůvodnění také vyplývá, že uznáním viny si odvolatel „vyrazil zbraň z ruky“ ve smyslu možnosti uplatnění námitek proti dokazování. 

Toto zastavení na křížové cestě je zvlášť trpké, protože na jedné straně soudy přikazují Zdenku Zemkovi st., aby uhradil neexistující škody, ale na straně druhé polostátní ČEZ odmítá platit holdingu za elektřinu, kterou do jeho sítě dodávají předmětné elektrárny. Kdo komu je větším škůdcem ?

Toto zastavení na křížové cestě jistě není poslední, protože Zdenek Zemek st. oznámil záměr podat dovolání. 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

DVA STARONOVÍ MINISTŘI V PARTII

Společné vystoupení Pavla Blažka a Marie Benešové v Partii dne 23.ledna 2022 vybočilo z nevlídné atmosféry vztahů mezi vládními a opozičními stranami: v jejich rozhovorech převažovala jednota názorů a profesionální věcnost. Nevadilo ani zabrání větší části prostoru Pavlem  Blažkem na úkor Marie Benešové, dané jeho větší výřečností. Nebylo patrné, že každý z nich patří k jiné straně, že je mezi nimi generační rozdíl a jejich profesní historie je velmi rozdílná.

Vstupním motivem debaty bylo zproštění obžaloby bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové po dlouholetém trestním řízení. Oba dali najevo, že mnohaleté  trestní řízení je hrůznost, nedůstojná právního státu, přičemž případ Vlasty Parkanové není zdaleka osamělým úkazem. Nepochybně jim vadí děsivé dopady trestního řízení na rodiny obviněných. Pavel Blažek přímo „dštil oheň a síru“ na státní zástupce, zejména na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Marie Benešová mu ochotně sekundovala. Mohli tak v divácích vyvolat dojem, že hlavními viníky dlouhých procesů jsou státní zástupci. Státní zástupci jako celek si kritiku zasluhují a někteří z nich mnohonásobně, ale přesto si myslím, že převážnou část viny na průtazích soudních procesů mají  soudci. Státní zástupci jsou pány přípravného řízení, ale v soudní síni vládnou soudci. Kromě toho na státní zástupce, činné v soudním řízení, nedopadá dohled jejich nadřízených. Soudci velmi málo využívají pravomoc vracet k dopracování obžaloby nebo je vůbec odmítat a v průběhu procesu často tolerují předkládání a obhajobu nesmyslných návrhů státních zástupců. Na vyvolávání průtahů se kromě toho podílí i obhajoba obstrukčními postupy a neukáznění svědci, kteří se nedostavují k líčení. Soudci mají právo poslat si pro neukázněného svědka policii, ale využívají je pouze jako krajní řešení. Pro názornost   uvádím jako čerstvý příklad jeden z procesů, vedených libereckou pobočkou Krajského soudu v Ústí n.L., u něhož v poslední  době již dvakrát došlo k zrušení hlavního líčení kvůli omluvené neúčasti svědků, mezi nimi dnešní mediální hvězdy Josefa Mareše, bývalého policisty, šéfa pražské mordparty, spolupachatele intriky proti  vězni. Ve výsledku se řízení prodlouží přibližně o půl roku, ne-li více.

Drobná rozdílnost názorů mezi oběma účinkujícími se projevila, když padla zmínka o pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové. Kritický pohled Marie Benešové na ni je notorieta, zato Pavel Blažek se k mé plné spokojenosti o ní vyjádřil velmi kladně.

Vystoupení Pavla Blažka jistě potěšilo občanské aktivisty, kteří se snaží potírat nepravosti justice, protože mluvil, jako by byl jedním z nich. Tento ministr zjevně ví, kde jeho resort „bota tlačí“. Znalost problému je prvním předpokladem, který umožňuje nalézání řešení. Je proto oprávněná naděje, že jeho „panování“ budou provázet změny k lepšímu. 

Uměřenost projevil v otázce budoucnosti  nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Záměry některých politiků vládních stran na jeho odvolání po jejich příchodu k moci, projevené před volbami, zřejmě nedojdou naplnění. V jeho členství v KSČ a činnost ve vojenské prokuratuře pan ministr nevidí problém. Možná by smýšlel jinak, kdyby prožil čtyřicet let s vědomím, že je občanem druhé nebo třetí kategorie. Mám na mysli obecný postoj, nikoli hodnocení jednotlivce. 

Ocenil jsem, že moderátorka Terezie Tománková v souvislosti s kritikou státního  zastupitelství připomněla puč z 13. června 2013 za svržení Petra Nečase. Za toto zneužití policie a státního zastupitelství k zásahu do politických poměrů se dosud nemusel nikdo zodpovídat. Tím ale nechci říci, že poměry v sekretariátu předsedy vlády byly v pořádku. A nemohu zapomenout, že  způsob, jakým Petr Nečas, Miroslav Kalousek a lidé kolem nich naložili s Vítem Bártou, stranou Věci veřejné a policejním prezidentem Petrem Lessym, nebyl „košer“. Přesto jsem  přesvědčen, že právní řád demokratického státu nabízí nástroje, jimiž se dají nepřístojnosti politiků řešit civilizovaným způsobem. Čili nemohu přijmout „puč“ jako spravedlivou odvetu za nekorektní způsob likvidace politického odpůrce. „Kdo čím zachází, tím také schází“. 

Část vystoupení věnovali účinkující problematice novelizace zákona o státním zastupitelství. Oba se tvářili, že jde o zásadní právní úpravu, ač ve skutečnosti jde pouze o dílčí novelu, jejíž přijetí bude přesto nesmírně užitečné. A Marie Benešová cudně zamlčela, že jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě vzala zpět komplexní novelu zákona o státním zastupitelství, zpracovanou po mnoha diskusích legislativci Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva, předloženou Poslanecké sněmovně právě ministrem Pavlem Blažkem. Tehdy tím zasadila snahám o zásadní změnu právní úpravy činnosti státního zastupitelství ránu, kterou se dosud nepodařilo zhojit. 

Pavel Blažek projevil víru ve zdravý selský rozum poslanců bez ohledu na rozdílnou stranickou příslušnost. Věří, že novela nalezne podporu napříč politickým spektrem. Proti zavedení pevné délky funkčního období vedoucích státních zástupců nelze najít rozumný argument. Skutečnost, že někteří vedoucí státní zástupci jsou ve funkcích od vzniku státního zastupitelství a jsou v podstatě neodvolatelní, rozhodně není trvale únosná. Z jeho vyjádření plyne, že novelu pošle do Sněmovny, což se Marii Benešové nepodařilo. Je to jedna z mála kladných změn, vyvolaných změnou vlády: Pavel Blažek se nemusí obávat, že by předseda vlády zdržoval předložení skutečně potřebné novely Poslanecké sněmovně. 

Marie Benešová projevila oprávněné obavy, že proběhne tvrdý boj o strukturu výběrových komisí, které budou hodnotit uchazeče o vedoucí funkce ve státním zastupitelství. Nepodařilo se jí usměrnit státní zástupce, kteří se dožadovali převahy nad ministerstvem. Pavel Blažek má ovšem v tomto jasno: státní zastupitelství je vykonavatelem trestní politiky státu a politickou odpovědnost za její výkon nese ministr spravedlnosti, proto odpovídá i za chod státního zastupitelství. Jeho postavení je proto přirozeně vůči státnímu zastupitelství nadřazené. Jako laik k tomu  dodávám, že nikdo nemůže být násilím nucen, aby pracoval ve státním zastupitelství, vůči němuž uplatňuje ministr spravedlnosti vrchnostenský postoj a státních zástupců máme nadměrný počet. 

Na pořad přišly také úvahy o záměru některých soudců klást odpor proti zmrazení platů a úmyslu Soudcovské unie podporovat nespokojence. Pavel Blažek se v této souvislosti vyjádřil, že někteří soudci „se staví do role samolibých elit“, jejichž nezávislost ohrozí několik tisíc korun měsíčně z jejich nadstandardně vysokých příjmů. Poukázal při tom na neúnosnot rozdílů v odměňování soudců a pomocného soudního personálu a četné nesrovnalosti v odměňování činitelů veřejné správy obecně. Mimo jiné poznamenal, že nejvyšší státní zástupce má vyšší plat než prezident republiky. 

Při celkovém hodnocení pořadu je pro mne příjemným překvapením vystupování Marie Benešové, kterou sleduji od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Oceňuji, že dospěla ke kritickému pohledu na chování státního zastupitelství, jehož nadřazenost a nepřístojnosti dříve podporovala. Naproti tomu Pavel Blažek mě nepřekvapil, protože se projevoval stejně jako v době svého minulého působení v úřadě. Zdá se, že s příchodem staronového ministra se v resortu spravedlnosti začíná „blýskat na časy“. Je ovšem důležité, aby měl politickou podporu od předsedy vlády a vůdců koaličních stran, lepší, než měla Marie Benešová od svého šéfa, jemuž přijetím jmenování vytrhla trn z paty. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

KDO SE MÁ BÁT BOŽÍCH MLÝNŮ ?

Náhodou se mi dostal do rukou článek Markéty Chaloupské o obvinění 10 osob kvůli krácení daně se škodou 170 milionů Kč. Zaujala mě v něm dvě jména: uherskohradišťského multimilionáře Pavla Buráně, kterého jsem dosud považoval za nedotknutelného, ne-li přímo chráněného orgány státní moci, a jeho „pravé ruky“ Roberta Juřičky. 

Reagoval jsem článkem „Boží mlýny asi přece jen melou“. Když  jsem jej psal, potlačil jsem chuť podotknout, že odeslání věřitele  do vězení může být veledlužníkova „bezva finta“. Ta myšlenka mě nyní pokouší znova, neb se mi do rukou dostalo usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 30. září 2021, jímž odvolací soud zrušil rozsudek senátu předsedy Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu Brno ze 17.prosince 2019 nad věřitelem Pavla Buráně a jeho manželkou, obou již podruhé odsouzených k nepodmíněným trestům. Vrchní soud si dal hezky na čas, čímž odvolatele potýral napětím z očekávání, ale výsledek je za trápení odškodnil: ač jsem již četl spoustu zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu, nevybavuje se mi žádné, které by se dalo srovnat s tímto masakrem: odvolací soud se ztotožnil s rozhodující většinou výtek odvolatelů, takže z argumentace nalézacího soudu nezůstal kámen na kameni. Zdá se mi nepochopitelné, že zkušený soudce Radomír Koudela mohl vydat takovou snůšku nesmyslů. 

Dodávám, že jsem se v den vyhlášení rozsudku zúčastnil jako veřejnost hlavního líčení. Když pan soudce opustil soudní síň a v předsálí kromě mne a mého doprovodu nikdo nebyl, sdělil mi, že „se cítí nešťastný, že musel vynést tento rozsudek, zvláště kvůli paní docentce“. Nebudu se zamýšlet nad tím, jaký význam má slůvko „musel“ (zda naznačuje, že plnil nějaké zadání, které mu bylo nepříjemné), pouze si myslím, že po seznámení s usnesením odvolacího soudu o nic šťastnější není. 

Nezbývá, než abych čtenáři stručně vysvětlil, čeho se zmíněné usnesení týká. Koho zajímá více podrobností, najde je na mém blogu počínaje článkem z 28.července 2017 „Hororový příběh od zlínského soudu I“. Zmíněný Pavel Buráň dluží svému bývalému společníkovi část ceny za prodej poloviny firmy. V r. 2014 jej obvinil, že se na něm dopustil násilného vydírání, aby dosáhl rychlejšího splacení dluhu. Mělo k tomu dojít ve vile věřitele, kam měli Pavla Buráně násilím dopravit  „zakuklenci“ v policejních uniformách. Byli tři, ve vile se k nim přidal jejich velitel, jehož policie neidentifikovala. Identifikaci tří z nich Pavel Buráň umožnil, když je „poznal“ při zmanipulovaných rekognicích. Trestní stíhání zahájila zlínská kriminálka okamžitě. 

Prvním rozsudkem senát Radomíra Koudely odsoudil věřitele, jeho manželku a dva „zakuklence“ k nepodmíněným trestům. Zproštěním jednoho z nich poněkud narušil průkaznost obvinění. Vrchní soud v Olomouci vrátil věc nalézacímu soudu s pokyny na doplnění dokazování, které ovšem senát Radomíra Koudely zčásti ignoroval. Souběžně s „druhým“ kolem probíhalo trestní stíhání podvodníků, kteří se pokusili vylákat od věřitele 25 mil. Kč za příslib zprošťujícího rozsudku. Později byli pravomocně odsouzeni. S nimi spolupracoval přísedící Koudelova senátu, který unikl kárnému řízení resignací na funkci soudce-přísedícího. Události doprovodil články pražský novinář Martin Shabu, jenž se ale hlavně věnoval dehonestaci věřitele. Na jeho případ jej údajně upozornil Radomír Koudela, který to ovšem popřel a sám novinář nakonec jeho zásluhu také popřel (nejméně jeden z nich lhal). 

Druhým rozsudkem, tedy  rozsudkem  ze 17.prosince 2019, senát Radomíra Koudely znova odsoudil věřitele a jeho manželku k nepodmíněným trestům, ale pro nedostatek důkazů zprostil obžaloby oba zbývající „zakuklence“ Oba se pokusili vyvolat trestní stíhání proti Pavlu Buráňovi pro křivé obvinění, ale u zlínské policie nepochodili. Odůvodnění odložení případu ovšem vedlo k hlubšímu zamyšlení a k závěru, že policisté zmanipulovali rekognice podle fotografií a in natura tak, že si Pavel Buráň skutečně mohl myslet, že mu ukazují muže, kteří se na něm dopustili násilí a proto je „poznal“. Nabízí se otázka, proč se policisté tolik snažili. 

Pokus o vyvolání trestního stíhání policistů, kteří zmanipulovali rekognice, ale nenalezl u GIBS pochopení. Může to být i tím, že někteří policisté, kteří se účastnili trestního stíhání věřitele a jeho manželky, mezitím přešli do služeb GIBS, včetně šéfa zlínské pobočky Benedikta Stránského. Žádost o předání věci jiné služebně GIBS byla neúspěšná. 

Během čekání na výsledek odvolacího řízení proběhl ještě další vedlejší děj. Policie zahájila úkony trestního řízení proti matce paní obžalované pro podezření z křivého svědectví za to, že před několika lety zaslala soudu svědecké vyjádření o tom, že v době, kdy ve vile měli působit „zakuklenci“, byla doma a nikoho cizího v domě neviděla. Pokud by k činu skutečně došlo, nejspíš by již byl promlčený. Ostatně ze souvislosti s dalšími důkazy lze vyvodit, že by nebylo možné stařenku usvědčit ze lži, i kdyby skutečně lhala, protože přítomnost „zakuklenců“ ve vile věřitele nebyla prokázána. Ale policisté přesto trvali na tom, že nemocnou osmdesátnici, stařenku jako věchýtek, budou vyslýchat. Nevyšlo jim to: „podezřelá“ v tichosti  skonala (nikoli v důsledku trestního řízení). 

Po zproštění všech tří identifikovaných z celkového počtu čtyř „zakuklenců“ se prokázání pravdivosti obsahu obvinění stalo málo pravděpodobným.  Jediným uceleným důkazem-nedůkazem jsou pouze výpovědi Pavla Buráně, v nichž obhajoba a po ní odvolací soud našli spoustu rozporů a zjevných nepravd. Odvolací soud jej shledal nevěrohodným. Je skutečností, že kromě něj nikdo neviděl jím popsaný děj a nikdo nikdy kromě něj neviděl „zakuklence“. Odvolací soud vyvrátil prakticky všechny nepřímé důkazy, o které senát Radomíra Koudely opřel rozsudek, tak např. přitakal tvrzení obhajoby, že svědci, kteří měli vidět únos Pavla Buráně „zakuklenci“, nemohli být v kritickém čase na místě. Stejně tak se shodl s obhajobou, že pan soudce neměl odmítnout výslech svědka, který tvrdil, že jej chtěl Pavel Buráň podplatit, aby potvrdil, že viděl jeho „únos“. Zpochybnil obhajobu dlužníka, že nemohl splatit dluh pro nedostatek prostředků: ve skutečnosti uskutečnil rozsáhlé majetkové akvizice. Dokonce mě překvapilo, že odvolací soud přijal za možný důkaz videozáznam rozhovoru, v němž Pavel Buráň vysvětloval, jakým způsobem si zavazuje policisty. Soud neprohlásil za lež výpověď svědkyně, která viděla přijet a vstoupit do domu velkého silného muže v době, kdy tam měli „zakuklence“ přivézt Pavla Buráně, ale příjezd této „eskorty“ neviděla. 

V jednom ale odvolací soud obžalovaným přece jen nevyhověl: neuznal, že by byl předseda senátu proti nim podjatý. Obžalovaní vyvozovali podjatost z jeho necitlivého chování k nim při onemocnění. 

Vrchní soud v Olomouci uložil nyní nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování o důkazy, jež dosud opomíjel. V závěru pak dokonce tučným písmem zdůraznil, „že v případě přetrvávajících pochybností o věrohodnosti výpovědi poškozeného P. Buráně a při neodstranění pochybností o obsahu dalších důkazů …bude nezbytné, aby krajský soud uvážil možnost aplikace zásady trestního práva in dubio pro reo (v pochybnostech o vině ve prospěch obviněných) ve věci posuzované a od toho se odvíjející i způsob rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou odvolatelů.“ Tím ovšem navádí nalézací soud k „plichtě“ ve prospěch Pavla Buráně, který by se v případě jejího přijetí nemusel příliš obávat odvety ze strany věřitele, na rozdíl od zproštění s odůvodněním, že se žalovaný skutek nestal. 

Jako laik soudím, že výsledek nařízeného doplňování dokazování nezvrátí celkový obraz důkazní situace ve prospěch obžaloby. 

Usnesení odvolacího soudu z velké části pomíjí skutečnost, že v pozadí pochybného důkazního stavu je podivný způsob, jakým si při vyšetřování vedla zlínská policie a dozorující místní pobočka Krajského státního zastupitelství Brno. Za povšimnutí stojí již to, že Pavel Buráň minul místně příslušný Územní odbor PČR v Uherském Hradišti a vydal se rovnou do Zlína. Výjezdovou skupinu, která se rozjela k zajištění důkazů, někdo zastavil. Nápadná je zejména skutečnost, že domovní prohlídku ve vile obviněných policisté uskutečnili až za tři týdny po skončení platnosti povolení. Tím způsobili, že záznamy domovních kamer z vily obviněných byly dávno přemazané. Protože obvinění nemohli v den údajného spáchání zločinu tušit, že vypukne trestní řízení, nosiče dat neuschovali. Je to škoda: kdyby si pro ně policisté dojeli včas, buď by na záznamech viděli příjezd „eskorty“ s Pavlem Buráněm,  nebo příchod velkého silného muže, kterého viděla svědkyně. Neobvyklá byla také intenzita osobních styků operativce s panem poškozeným. Vztah policistů k němu šel tak daleko, že se nechali úkolovat k prohlídce sociálního zařízení na čerpací stanici kvůli vyloučení možnosti, že by tam trojice neznámých mužů uložila časovanou nálož. Obhajoba zpochybňuje zákonnost použití odposlechů. O zmanipulování rekognic „zakuklenců“ jsem se zmínil výše. 

Bude zajímavé, komu připadne úkol vyhovět zadání  vrchního soudu. Podle jeho rozhodnutí má nalézací soud projednat věc znova v jiném složení senátu. Obvykle za těchto okolností se věc odebírá dosavadnímu předsedovi senátu. Vzhledem k resignaci přísedícího a doplnění náhradníkem senát Radomíra Koudely již složení stejně změnil. Hypoteticky by tedy věc mohla zůstat v jeho rukou. Předností takového řešení je nabytá znalost spisu. Vedle toho by pan soudce dostal skvělou příležitost napravit aspoň částečně svá neuvěřitelná pochybení a přiznat se, že jako soudce odborně selhal. A pro veřejnost by to bylo potvrzením, že soudci mají právo na beztrestné působení škod účastníkům řízení a na pokračování v jednání. Ovšem každý jiný soudce by se musel s případem pracně seznámit, což by si v tomto případě vyžádalo mnoho času a obvinění jistě čekají netrpělivě na brzký  konec jejich týrání. Vzhledem k rozsahu a povaze závad, jež zjistil odvolací soud, by ale vedení soudu mělo nad dalším osudem spisu uvažovat s maximální odpovědností. 

Jako laik soudím, že na tomto příkladu lze prokázat škodlivost zásady, že soudce či státní zástupce nemůže být volán k odpovědnosti za zmetek ani v případě zjevného excesu. Pro pochopení strohosti mého vyjádření upozorňuji, že obvinění žijí v hrůze z vězení od  r.2014 a stále ještě není konec.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

BOŽÍ MLÝNY ASI PŘECE JEN MELOU

Během posledních dvaceti let jsem zažil řadu šarvátek s policií, státním zastupitelstvím a soudy, nebo jsem byl svědkem bojů, jež vedli chráněnci spolků, jichž jsem byl nebo jsem členem. V naprosté většině šlo o prohrané zápasy. Zejména v případě pokusů o vyvolání kárného nebo trestního řízení jsem nabyl dojem, že někteří lidé jsou natolik chráněni svým společenským či profesním zázemím, že jsou prakticky nedotknutelní.

Ale  před několika dny se mi dostal do rukou rozsudek nad početnou skupinou podvodníků a v něm jsem ke svému překvapení našel jména tří „nedotknutelných“, na které mám špatné vzpomínky z dávné minulosti. A nebyli to lidé z galerky ani bezdomovci. Krátce na to, přesněji 6.ledna 2022, jsem si na serveru iRozhlas přečetl článek Markéty Chaloupské o obvinění z podvodu se škodou 170 milionů  deseti lidí, kteří údajně zneužívali ke krácení daní charitativní činnost. Mezi nimi mě zaujalo jméno uherskohradišťského multimilionáře Pavla Buráně, jehož jsem až dosud rovněž považoval za nedotknutelného. Dojem nedotknutelnosti ostatně vyplývá i z informace, obsažené ve zmíněném článku, že policie se činností této skupiny zabývá od r.2019. Vím ale, že již v r.2015 policie a státní zastupitelství měly v rukou kvalifikované upozornění na tuto „charitativní“ činnost pana Buráně. Přičinlivé Městské státní zastupitelství v Praze postoupilo oznámení zlínským orgánům, kde si je Pavel Buráň mohl přečíst, neboť měl legální přístup ke spisu, do něhož je vyšetřovatel Libor Zapletal založil. Bylo by jistě zajímavé se dovědět, proč policie nechala případ několik let ležet,  a pak se do něj náhle pustila s dosti velkým hlukem (policejní zásah v sídle Buráňovy firmy upoutal pozornost veřejnosti).

Poprvé jsem Pavla Buráně viděl v soudní síni při jeho výpovědi jako poškozeného. Na otázku soudce, zda má nestandardní vztahy k policii, odpověděl bez váhání záporně. Viděl jsem ale nelegálně pořízený videozáznam rozhovoru se svědkem, jemuž vysvětlil, že sice policistům nedává peníze, ale nosí jim balíčky klobásek a lahve kořalky a hlavně je motivuje příslibem obstarání dobrého zaměstnání, až odejdou do civilu. Mimo to v té době zaměstnával manželku vlivného zlínského policisty a „zlí jazykové“ tvrdí, že s jejím manželem měl velmi dobré vztahy. Trestní oznámení pro křivou výpověď si mezi sebou přehazovalo okresní státní zastupitelství a místní pobočka krajského státního zastupitelství tak dlouho, až věc vyšuměla do ztracena. Soud nepodlehl pokušení dotázat se, jaký byl výsledek prověřování oznámení, ač o něm věděl. Na okraj dodávám, že jsem se dodatečně dověděl, že v době, kdy probíhalo přípravné řízení k procesu, v němž měl pan Buráň postavení poškozeného, mezi zlínskými policisty kolovala fáma a milionech, které prý vyčlenil na finanční motivování policistů, aby podpořil jejich píli v usvědčování jeho protivníka. Nevím ale o nikom, kdo by se k přijetí úplatku přiznal, nebo by aspoň byl svědkem jeho předání. Pravdivost zprávy tehdy nikdo neprověřoval, ač byla vysoce zajímavá.

Hlavně je Pavel Buráň velkým dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi. O existenci stamilionového dluhu nemám pochyb, neboť jsem byl přítomen jeho výpovědi v soudní síni, kdy jeho existenci přiznal a potvrdil záměr jej splatit, jakmile se stane splatným.  Před ním tak učinil jeho zmocněnec, který uvedl i narůstání dluhu do astronomické výše úroky z prodlení. Splatnost naběhla zhruba před rokem, ale zůstalo jen u slov. V postavení dlužníka se pan Buráň zjevně necítí dobře, a rád by se z něj dostal pokud možno co nejlevněji. V r. 2017 se u jeho trestně stíhaného věřitele objevil zprostředkovatel, který nabízel zastavení trestního stíhání jako odměnu za prominutí velké části dluhu. Podle jeho vyprávění, které později stvrdil svědeckou výpovědí u soudu, jednal s vědomím a souhlasem Pavla Buráně a za úspěch vyjednávání měl slíbenu provizi 10 milionů Kč. Zprostředkovatel nevěděl, jakým způsobem by došlo k zastavení trestního stíhání. Legální cestou by to zřejmě nebylo možné. Považuji za pravděpodobné, že by věřitel ztratil obrovskou částku, ale stejně by se dostal před soud. Naštěstí ale věřitel „skvělou nabídku“ odmítl s tím, že si  nebude kupovat spravedlnost.

Nabídkou se zabývaly místně příslušné orgány činné v trestním řízení, které na ní ale nic nezákonného neshledaly. 

Již před touto událostí měl být Pavel Buráň vystaven násilí ze strany věřitele, jímž měl být přinucen k dodatečnému zabezpečení splacení dluhu. Vykonavateli byli čtyři „zakuklenci“. Tři z nich zastavili na silnici jeho auto, a svázaného ho dopravili do vily věřitele. Tam čekal čtvrtý – jejich velitel. Pavla Buráně údajně ohrožovali pistolí, přiloženou k hlavě, a injekční stříkačkou s neznámou tekutinou, jejíž jehlu mu přiložili ke krku. Pod tímto nátlakem podepsal připravené listiny, jejichž obsah byl pro něj nevýhodný. Zakuklenci pak kamsi zmizeli a věřitel s dlužníkem se ze vzájemné lásky těžce opili. 

Není nic překvapivého na tom, že Pavel Buráň si tento způsob zacházení nenechal líbit a obrátil se na policii. Minul místně příslušný Územní odbor PČR v Uherském Hradišti a časně ráno ještě ne zcela vystřízlivělý se dostavil na služebnu zlínské kriminálky, která se případu ochotně ujala. 

V rámci vyšetřování čiperná zlínská policie našla „zakuklence“ na Slovensku, ale jen tři. Najít jejich velitele se jí nepodařilo a ani se pak již o něm nemluvilo. Na tom ale nezáleží: „zakuklence“ kromě Pavla Buráně stejně nikdy nikdo jiný neviděl Někteří členové vyšetřovacího týmu vypovídali pak před soudem, ale nepodařilo se je přimět, aby prozradili, jak se policie „zakuklenců“ dopátrala. 

Policie umožnila Pavlu Buráňovi nejdříve rekognici podle fotografií, o něco později mu je předvedla při rekognici in natura. V obou případech je pan poškozený označil za pachatele s vysokým stupněm pravděpodobnosti, blízkým jistotě. Domnělí násilníci se u soudu usilovně obhajovali. Před soud předstoupila řada svědků, kteří jim poskytli alibi. Předseda senátu Radomír Koudela je sice nemohl nechat vystavit právu útrpnému, ale vedením velmi důkladného výslechu se záludnými otázkami se poctivě snažil alibi rozbít (to není výtka, spíše ocenění jeho umění vedení výslechu). Občas mu nějakou otázkou pomohli i přísedící. Spolu se svým senátem pak „uvěřil“, že má před sebou aspoň dva skutečné vyděrače. Jeden odešel se zproštěním, dva další si vysloužili sedmileté tresty.     

Vrchní soud projevil k různým bodům odůvodnění rozsudku pochybnosti a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání. Při pokračujícím dokazování pak vyšlo najevo, že Pavel Buráň viděl „zakuklence“ poprvé až při rekognici. Výsledkem bylo zproštění obou zbývajících. 

Pozici Pavla Buráně v řízení proti jeho věříteli se pokusil oslabit svědek, který se přihlásil se svědectvím, že se jej pan poškozený pokusil uplatit, aby svědčil, že viděl jeho napadení „zakuklenci“ na silnici. Zaplacené svědectví by mělo pro Pavla Buráně nesmírnou cenu, protože až dosud kromě něj „zakuklence“ nikdo neviděl. Netroufám si soudit, zda je svědectví pravdivé nebo smyšlené. Jisté je, že předseda senátu  Radomír Koudela útok na věrohodnost Pavla Buráně nepřipustil: prostě odmítl svědka vyslechnout, ukončil dokazování a senát se odebral k poradě o rozsudku. 

Prožitek z vyslechnutí uložení sedmiletého trestu se špatně zapomíná. Oba poškození považovali za původce jejich víceletého trápení Pavla Buráně: kdyby je při rekognicích „nepoznal“, zřejmě by je soud zprostil již v prvním kole, pokud by se vůbec před soud dostali. Podali tedy na něj trestní oznámení pro křivé obvinění. Ale nedosáhli ani sdělení obvinění: policie rozhodla, že Pavel Buráň  mohl z nějakého důvodu skutečně věřit, že poznává své mučitele, i když se mýlil. Podrobnější rozbor událostí vedl k závěru, že to tak mohlo být. Poškození se  pak ale rozpomněli na některé podrobnosti průběhu rekognic a z jejich rozboru vyplynulo podezření, že policie jejich rekognice zmanipulovala tak, aby je Pavel Buráň musel „poznat“, i když je před tím nikdy neviděl. Na řadu se pak dostala místní pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Ale její příslušníci v nápadném označení poškozených, jímž se „zakuklenci“ odlišovali od figurantů, nic nezákonného neshledala. Je možné, že na to mohl mít vliv personální vývoj GIBS: někteří z policistů, kteří se podíleli na přípravném řízení v procesu proti věřiteli, mezitím odešli z PČR a přešli do GIBS, mezi nimi i vedoucí pobočky Benedikt Stránský. Pokus o odebrání věci zlínské pobočce GIBS pro možnou podjatost a přenesení vyšetřování na jiný útvar GIBS byl neúspěšný. 

Nevyprávím zde nic, co bych vynesl z neveřejné části trestního spisu, nic pro policii nového. Jen pro čtenáře prohlubuji obraz významného představitele skupiny, o jejímž zadržení psala Markéta Chaloupská. Domnívám se, že policie musí mít v tomto případě dobře „nabito“, když si dovolila pustit informace do novin. Ale přesto si myslím, že dovést dokazování až k podání obžaloby a dále před soud bude velmi obtížné, protože od skutků uplynulo hodně času a možní svědci si nebudou nic pamatovat  a nebudou Pavla Buráně usvědčovat, i kdyby se ho nebáli. Naproti tomu má prý ale dost nepřátel, kteří by mohli „ z vděčnosti“ s jeho usvědčováním policii pomoci. Nezahlazené křivdy se mu mohou vymstít.

 Přemýšlím, zda mám začít věřit, že boží mlýny skutečně melou.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ZPRÁVA O ZLOČINECH BEZE ZBRANĚ VSTUPUJE NA KNIŽNÍ TRH

Prostřednictvím  knihkupectví Kosmas vstoupí v lednu 2022 na knižní trh kniha „Zločiny beze zbraní“ kolektivu autorů, jehož sjednocující členkou je spisovatelka Marie Formáčková. Vychází v rámci projektu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. Provází ji videoprogram www.zlocinybezezbrane.cz. Členy autorského kolektivu jsou osobnosti známé i méně známé, ba i anonymní. Vedle Marie Formáčkové hlavním trvale píšícím spoluautorem je Jan Hrbáček. Dalšími jsou právníci, zejména doc. Zdeněk Koudelka a advokát Josef Bartončík, v jednom případě také předseda Unie obhájců advokát Tomáš Sokol. Významný je podíl bývalých policistů, kteří prošli Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, za zmínku stojí stať anonymního penzionovaného soudce. Nezanedbatelná je účast bývalých politiků Petra Nečase a Ivana Langera, ale i současného ministra pro legislativu Fialovy vlády Michala Šalomouna. Nejpůsobivější jsou výpovědi obětí nespravedlivých procesů. Popisují otřesné dopady justičních přehmatů do jejich soukromí, rodinného života i zdravotního stavu. Poněkud odlišný je výklad šéfa holdingu Z-Group Zdenka Zemka st., který subjektivní stránku zcela pominul a podává objektivní výklad důvodů vstupu do solárního byznysu a odhaluje zločinnost zásahu státu do odvětví obecně a nemravnost stíhání účastníků licenčního řízení jeho tří chomutovských elektráren zvlášť. Větší část textů a rozhovorů autoři vytvořili s přímým určením pro tento projekt, ale redakce zařadila i několik článků, jež vyšly již někde jinde, často i před více lety. 

Knize již v podzimních měsících dělal reklamu Róbert Šlachta, předseda hnutí Přísaha, bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Běsnil při představě, že má vyjít kniha, která odhalí jeho pravou tvář a připraví jej o podporu voličů. Ale kniha není zdaleka jen o něm a autorský kolektiv neměl nikdy v úmyslu vydat ji tak, aby mohla ovlivnit volby. Jeho reakce je proto důkazem jeho vztahovačnosti a sklonu nadhodnocovat význam své problematické osoby.  

Obsah je velmi pestrý a jako celek podává nevábný obraz odvrácené tváře celého systému trestního řízení v polistopadové České republice. Ve svém celku upozorňuje na nemilou skutečnost, že přehmaty orgánů činných v trestním řízení působí ohromné škody jednotlivcům, rodinám, pracovním kolektivům, ale i státu, jenž na odškodnění obětí v posledních letech vyplácí více než 200 milionů Kč ročně. K tomu je ovšem třeba připočíst stamilionové náklady na vadná trestní řízení. 

K významným tématům patří řešení otázky, zda je u nás možné objednat si účelové trestní stíhání nepohodlné osoby. Převažuje přitakání této možnosti. Výjimkou je odmítavé stanovisko advokáta Tomáše Sokola. Naproti tomu nynější ministr Michal Šalomoun ji potvrdil vysoce odborným objektivním výkladem. 

Velkou pozornost věnovali autoři pochybením státních zástupců. Potěšilo mě, že zásah Šlachtových policistů a  olomouckých státních zástupců v noci z 12. na 13. červen 2013 shodně se mnou označují za puč. Přehlížejí ale, že olomoučtí žalobci nebyli hlavními odpovědnými, ale pouze pěšáky, které do nezákonné operace vyslal tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, přičemž podíl jeho náměstka Igora Stříže mi není jasný. Nevšimli si, že vyslání olomouckých žalobců do Prahy má hodnotu skvělého vysvědčení pro místně příslušnou pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které jinak „nemohou přijít na jméno“. Šéfové ji obešli nejspíš proto, že věděli, že by se k nezákonnému zásahu nepropůjčila. 

Kritická vyjádření směřují hlavně k Pavlu Zemanovi, Igoru Střížovi, Ivo Ištvanovi a Lence Bradáčové. Zvláštní pozornost si vysloužil Radek Mezlík, osvědčený ohýbač práva a původce neštěstí četných obžalovaných, „vykopnutý nahoru“ do Úřadu evropského žalobce ministerstvem, vedeným Marií Benešovou. 

Oceňuji výklady bývalých policistů o vnitřních poměrech v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a o jejich vlastní činnosti. Policie je uzavřená komunita, do které není zvenčí vidět, takže tyto informace jsou vzácné. 

Cenné poznatky přináší stať anonymního penzionovaného soudce. Jeho výklad ale není zcela objektivní. V čtenáři může vyvolat představu, že se soudci mohou jen obtížně dobrat pravdy, když soudí podle „žiletky“, tedy souboru vybraných dokumentů z přípravného, popř. z prvostupňového řízení. Avšak zcela opomíjí skutečnost, že trestní řízení soudní je ústní a těžiště dokazování je v jednání před soudem, které ve velkých případech zabírá desítky hodin intenzivní práce. Soudce, který vede dobře hlavní líčení, nemůže na jeho konci tvrdit, že neví, jak se věci mají. Pokud to ale přesto tvrdí, že neví, zasluhuje zvláštní pozornost. 

Oceňuji brilantní texty Marie Formáčkové, doc. Zdeňka Koudelky a Jana Hrbáčka. Naproti tomu mě nepříjemně překvapila krátká stať Evy Pasekové, šéfredaktorky České justice, která si zamanula dehonestovat soudce Petra Brauna, jenž  v červenci r.2019 usnul při hlavním líčení. Autorka nepostřehla, že se tak stalo v průběhu senátního jednání soudců z povolání, jehož předseda Dušan Paška byl odpovědný za zachování zákonnosti jednání. Spolek Chamurappi z.s. se tímto případem zabýval a dosáhl vyšetřování případu Ministerstvem spravedlnosti. Z našeho i ministerského šetření vyplynulo, že nemocný Petr Braun přecenil své síly a podlehl vlivu nemoci a léků, což nelze považovat za neetické jednání. Selhal ale předseda senátu Dušan Paška, který měl jednání zastavit. Komunikace s ním při následném hlavním líčení mě utvrdila v přesvědčení, že způsobilost soudit soudce, jehož mandát končí dosažením věku 70 let, by měla být periodicky prověřována. Za nepřijatelnou považuji skutečnost, že rozsudek, na jehož sepsání se podílel spící soudce, je platný. V souvislosti s touto událostí jsme předložili podnět k podání stížnosti ministra proti platnosti rozsudku a navíc podnět k podání kárné žaloby. Exministryně Marie Benešová našim podnětům nevyhověla.  To je poznatek  důležitější než spánek soudce Petra Brauna. 

Autorka se o Petru Braunovi zmiňuje jako o problematickém soudci. Možná má pravdu. Ale nikdo není jednobarevný. Měl jsem s ním hodně co do činění v medializované kauze „Adélky vražednice“, v které se choval „lidsky“ a měl odvahu vystoupit v televizi s kritikou „nelidsky“ jednající soudkyni Jaroslavě Maternové, která poslala naši chráněnku do vězení na 7 let. Že mladá žena nakonec strávila ve vězení jen 2,5 roku a nejméně poslední rok měla „fešácký kriminál, je jiná věc.   

„Zločiny beze zbraně“ jsou četba deprimující, nicméně nesmírně zajímavá. Mohla by podpořit zájem dosud netečné veřejnosti o nepříjemnou skutečnost, že v České republice dochází k odsuzování nevinných lidí, s následkem  ničení lidských životů, rozvracení rodin a neúčelného vynakládání prostředků ze státního rozpočtu. Jsem si vědom, že případy, o nichž se v knize píše, nebo jež zmiňuji ve svých článcích, jsou excesy a vůbec netuším, jak jsou časté. Avšak každý z nich přináší utrpení nejen odsouzenému, ale i jeho společenskému zázemí, takže justiční přehmaty každoročně postihují tisíce občanů tohoto státu. Ale i kdyby v našich věznicích strádal jediný nespravedlivě odsouzený,  je to ostuda pro stát, který se často neprávem chlubí přízviskem „právní“. Neutěšený stav trvá zejména proto, že oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, takže politici se jejich trápením nezabývají a neutěšený stav systému trestního řízení je jim v podstatě lhostejný. Nemohu popřít, že jednotliví ministři spravedlnosti bez ohledu na stranickou příslušnost  se s nestejnou intenzitou a upřímností pokoušeli o zlepšení stavu, ale jsou osamělými běžci, bez silné politické podpory. Se zájmem budu sledovat, jakou podporu poskytne Petr Fiala ministrovi Pavlu Blažkovi. 

Hřeje mě u srdce, že do textu Marie Formáčkové se dostaly dvě kratičké zmínky o případech Rudika Avlastimova a Jaroslava Schindlera, jimiž jsem se zabýval ještě jako člen spolku Šalamoun intenzivně a navíc úspěšně. Podrobností o nich se lze dopátrat na mém blogu. 

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.