Prostřednictvím knihkupectví Kosmas vstoupí v lednu 2022
na knižní trh kniha „Zločiny beze zbraní“ kolektivu autorů, jehož sjednocující členkou
je spisovatelka Marie Formáčková. Vychází v rámci projektu Nevina, jehož
hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. Provází ji videoprogram www.zlocinybezezbrane.cz. Členy autorského
kolektivu jsou osobnosti známé i méně známé, ba i anonymní. Vedle Marie Formáčkové
hlavním trvale píšícím spoluautorem je Jan Hrbáček. Dalšími jsou právníci, zejména
doc. Zdeněk Koudelka a advokát Josef Bartončík, v jednom případě také
předseda Unie obhájců advokát Tomáš Sokol. Významný je podíl bývalých policistů,
kteří prošli Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, za zmínku stojí
stať anonymního penzionovaného soudce. Nezanedbatelná je účast bývalých
politiků Petra Nečase a Ivana Langera, ale i současného ministra pro
legislativu Fialovy vlády Michala Šalomouna. Nejpůsobivější jsou výpovědi obětí
nespravedlivých procesů. Popisují otřesné dopady justičních přehmatů do jejich
soukromí, rodinného života i zdravotního stavu. Poněkud odlišný je výklad šéfa holdingu
Z-Group Zdenka Zemka st., který subjektivní stránku zcela pominul a podává objektivní
výklad důvodů vstupu do solárního byznysu a odhaluje zločinnost zásahu státu do
odvětví obecně a nemravnost stíhání účastníků licenčního řízení jeho tří chomutovských
elektráren zvlášť. Větší část textů a rozhovorů autoři vytvořili s přímým určením
pro tento projekt, ale redakce zařadila i několik článků, jež vyšly již někde
jinde, často i před více lety.
Knize již v podzimních měsících
dělal reklamu Róbert Šlachta, předseda hnutí Přísaha, bývalý šéf Útvaru pro
odhalování organizovaného zločinu. Běsnil při představě, že má vyjít kniha,
která odhalí jeho pravou tvář a připraví jej o podporu voličů. Ale kniha není
zdaleka jen o něm a autorský kolektiv neměl nikdy v úmyslu vydat ji tak,
aby mohla ovlivnit volby. Jeho reakce je proto důkazem jeho vztahovačnosti a
sklonu nadhodnocovat význam své problematické osoby.
Obsah je velmi pestrý a jako celek
podává nevábný obraz odvrácené tváře celého systému trestního řízení v polistopadové
České republice. Ve svém celku upozorňuje na nemilou skutečnost, že přehmaty
orgánů činných v trestním řízení působí ohromné škody jednotlivcům,
rodinám, pracovním kolektivům, ale i státu, jenž na odškodnění obětí v posledních
letech vyplácí více než 200 milionů Kč ročně. K tomu je ovšem třeba připočíst
stamilionové náklady na vadná trestní řízení.
K významným tématům patří řešení
otázky, zda je u nás možné objednat si účelové trestní stíhání nepohodlné
osoby. Převažuje přitakání této možnosti. Výjimkou je odmítavé stanovisko
advokáta Tomáše Sokola. Naproti tomu nynější ministr Michal Šalomoun ji
potvrdil vysoce odborným objektivním výkladem.
Velkou pozornost věnovali autoři
pochybením státních zástupců. Potěšilo mě, že zásah Šlachtových policistů a olomouckých státních zástupců v noci z 12.
na 13. červen 2013 shodně se mnou označují za puč. Přehlížejí ale, že olomoučtí
žalobci nebyli hlavními odpovědnými, ale pouze pěšáky, které do nezákonné
operace vyslal tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, přičemž podíl jeho
náměstka Igora Stříže mi není jasný. Nevšimli si, že vyslání olomouckých
žalobců do Prahy má hodnotu skvělého vysvědčení pro místně příslušnou pražskou
vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které jinak „nemohou přijít na jméno“.
Šéfové ji obešli nejspíš proto, že věděli, že by se k nezákonnému zásahu
nepropůjčila.
Kritická vyjádření směřují hlavně k Pavlu
Zemanovi, Igoru Střížovi, Ivo Ištvanovi a Lence Bradáčové. Zvláštní pozornost si
vysloužil Radek Mezlík, osvědčený ohýbač práva a původce neštěstí četných obžalovaných,
„vykopnutý nahoru“ do Úřadu evropského žalobce ministerstvem, vedeným Marií
Benešovou.
Oceňuji výklady bývalých policistů o vnitřních
poměrech v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a o jejich vlastní
činnosti. Policie je uzavřená komunita, do které není zvenčí vidět, takže tyto
informace jsou vzácné.
Cenné poznatky přináší stať
anonymního penzionovaného soudce. Jeho výklad ale není zcela objektivní. V čtenáři
může vyvolat představu, že se soudci mohou jen obtížně dobrat pravdy, když soudí
podle „žiletky“, tedy souboru vybraných dokumentů z přípravného,
popř. z prvostupňového řízení. Avšak zcela opomíjí skutečnost, že trestní
řízení soudní je ústní a těžiště dokazování je v jednání před soudem,
které ve velkých případech zabírá desítky hodin intenzivní práce. Soudce, který
vede dobře hlavní líčení, nemůže na jeho konci tvrdit, že neví, jak se věci
mají. Pokud to ale přesto tvrdí, že neví, zasluhuje zvláštní pozornost.
Oceňuji brilantní texty Marie Formáčkové,
doc. Zdeňka Koudelky a Jana Hrbáčka. Naproti tomu mě nepříjemně překvapila
krátká stať Evy Pasekové, šéfredaktorky České justice, která si zamanula
dehonestovat soudce Petra Brauna, jenž v červenci
r.2019 usnul při hlavním líčení. Autorka nepostřehla, že se tak stalo v průběhu
senátního jednání soudců z povolání, jehož předseda Dušan Paška byl
odpovědný za zachování zákonnosti jednání. Spolek Chamurappi z.s. se tímto
případem zabýval
a dosáhl vyšetřování případu Ministerstvem spravedlnosti. Z našeho i
ministerského šetření vyplynulo, že nemocný Petr Braun přecenil své síly a
podlehl vlivu nemoci a léků, což nelze považovat za neetické jednání. Selhal
ale předseda senátu Dušan Paška, který měl jednání zastavit. Komunikace s ním
při následném hlavním líčení mě utvrdila v přesvědčení, že způsobilost soudit
soudce, jehož mandát končí dosažením věku 70 let, by měla být periodicky
prověřována. Za nepřijatelnou považuji skutečnost, že rozsudek, na jehož
sepsání se podílel spící soudce, je platný. V souvislosti s touto událostí
jsme předložili podnět k podání stížnosti ministra proti platnosti
rozsudku a navíc podnět k podání kárné žaloby. Exministryně Marie Benešová
našim podnětům nevyhověla. To je
poznatek důležitější než spánek soudce
Petra Brauna.
Autorka se o Petru Braunovi zmiňuje
jako o problematickém soudci. Možná má pravdu. Ale nikdo není jednobarevný. Měl
jsem s ním hodně co do činění v medializované kauze „Adélky
vražednice“, v které se choval „lidsky“ a měl odvahu vystoupit v televizi
s kritikou „nelidsky“ jednající soudkyni Jaroslavě Maternové, která
poslala naši chráněnku do vězení na 7 let. Že mladá žena nakonec strávila ve
vězení jen 2,5 roku a nejméně poslední rok měla „fešácký kriminál, je jiná věc.
„Zločiny beze zbraně“ jsou četba
deprimující, nicméně nesmírně zajímavá. Mohla by podpořit zájem dosud netečné veřejnosti
o nepříjemnou skutečnost, že v České republice dochází k odsuzování nevinných
lidí, s následkem ničení lidských životů, rozvracení rodin a neúčelného
vynakládání prostředků ze státního rozpočtu. Jsem si vědom, že případy, o nichž
se v knize píše, nebo jež zmiňuji ve svých článcích, jsou excesy a vůbec
netuším, jak jsou časté. Avšak každý z nich přináší utrpení nejen
odsouzenému, ale i jeho společenskému zázemí, takže justiční přehmaty každoročně
postihují tisíce občanů tohoto státu. Ale i kdyby v našich věznicích
strádal jediný nespravedlivě odsouzený,
je to ostuda pro stát, který se často neprávem chlubí přízviskem „právní“.
Neutěšený stav trvá zejména proto, že oběti justičních přehmatů nejsou
významnou voličskou skupinou, takže politici se jejich trápením nezabývají a
neutěšený stav systému trestního řízení je jim v podstatě lhostejný.
Nemohu popřít, že jednotliví ministři spravedlnosti bez ohledu na stranickou
příslušnost se s nestejnou intenzitou
a upřímností pokoušeli o zlepšení stavu, ale jsou osamělými běžci, bez silné politické
podpory. Se zájmem budu sledovat, jakou podporu poskytne Petr Fiala ministrovi
Pavlu Blažkovi.
Hřeje mě u srdce, že do textu Marie Formáčkové
se dostaly dvě kratičké zmínky o případech Rudika Avlastimova a Jaroslava Schindlera,
jimiž jsem se zabýval ještě jako člen spolku Šalamoun intenzivně a navíc úspěšně.
Podrobností o nich se lze dopátrat na mém blogu.
==========================================================================
Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem
zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí
zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány
činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky
pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo
přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.
Žádné komentáře:
Okomentovat