čtvrtek 29. července 2021

STŘET ZÁJMŮ VE ŠVEJKOLANDU

Každá vláda je svým způsobem špatná. Přesto není naděje, že bychom se někdy dožili zlatého věku, v němž bychom se bez takové instituce obešli. Platí to i o vládě v demokratickém zřízení, jež je nejpřijatelnější ze všech špatných způsobů vládnutí. Jeho předností  má být skutečnost, že všechna moc pochází z lidu a lid má takovou vládu, jakou si zaslouží. Snílci očekávají, že ti, již vzešli z vůle lidu, budou vládnout spravedlivě, účinně, bezchybně a nebudou zneužívat svěřené postavení ve svůj osobní prospěch na úkor celku.

Krásný obraz ale narušuje úkaz, nazývaný střet zájmů: jedinec, nadaný mocí, propůjčenou mu lidem, ji využívá k získávání neoprávněných výhod, jež jiní lidé nemají, a obohacuje se. V našich švejkolandských podmínkách se o střetu zájmů hovoří tím častěji a intenzivněji, čím blíže máme k parlamentním volbám. A jediným, o kom se v této souvislosti mluví jmenovitě, je trojjediný Andrej Babiš, předseda hnutí ANO, předseda vlády a obviněný v jedné osobě. Vyčítá se mu, že je stále majitelem Agrofertu, i když jej svěřil do správy svěřenského fondu. Netuším, proč to jeho odpůrce popuzuje, když jinak to ani být nemůže. Dále se tvrdí, že mocný muž Agrofert dále ovládá. O tom, kdy a jakými cestami, opozice mlčí. Konečně se má za to,  že Agrofert díky vysokému postavení svého majitele získává dotace, na které nemá nárok, jichž se jiní zájemci nedomohou a bez nichž by patrně zkrachoval. Jsou také obavy, že Evropská unie zastaví finanční podporu České republiky, pokud bude předsedou vlády Andrej Babiš, nebo pokud neopustí postavení ve střetu zájmů. Občas se mu dostává knížecí rady, aby buď prodal Agrofert a opustil tak postavení ve střetu zájmů, nebo aby odešel z politiky a splnil tak sen svých odpůrců, kteří ho zatím v politickém souboji nedokázali porazit (co není, může být). Je to zajímavá myšlenka: podle jejích nositelů bohatství zbavuje občana části jeho politických práv, vylučuje ho z účasti na správě státu.  Jeho odpůrci také prosazují požadavek na zákaz poskytování Agrofertu dotací, dokud je Andrej Babiš ve významném politickém postavení. Zákaz by měl být paušální, takže Agrofert by přišel i o dotace, na které má nesporný nárok a byl by znevýhodněn proti konkurenci. 

Je nesporné, že obrovská osobní  moc v rukou Andreje Babiše mu dává možnost všechny odpudivé účinky střetu zájmů využít. Opozice má za dané, že je Andrej Babiš skutečně využívá. Nedovolím si tvrdit, že by opozice nemohla mít pravdu, ale namítám, že není správné kohokoli křižovat na základě pouhých předpokladů. Důkazy v jeho neprospěch jsem zatím neviděl, což ovšem nevylučuje, že by se mohly  najít.

Ovládání firmy lze provést pouze konkrétními řídícími úkony, které zanechávají stopy a provází je spotřeba času. Andrej Babiš je mimořádně výkonný a pracovitý jedinec, který je díky všetečnosti médií téměř stále pod veřejnou kontrolou. Kdyby se prokázalo, že přesto mu zbývá energie a čas na uplatňování vlivu na chod Agrofertu, byla by to voda na mlýn opozice. Způsoby prověření jeho aktivit s cílem obstarání důkazů, že skutečně ovládá Agrofert, jsou dostupné. Je zvláštní, že opozici neláká  možnost příslušné prověřování vyvolat. Jeho výsledky by možná skutečně učinily Babišovo postavení neudržitelným. Na druhé straně by ovšem mohly prokázat, že obvinění jsou jen prázdná slova. Ať by byl výsledek jakýkoli, dal by se použít v předvolební agitaci ve prospěch či v neprospěch jak jeho, tak jeho odpůrců. 

Podobné to je s tvrzením o neoprávněném poskytování dotací Agrofertu. Prověřování pravdivosti tvrzení by nemuselo být složité. Případů poskytnutí dotace Agrofertu je je omezený počet a jsou jistě doložitelné dokumentací. Přezkoumání každého jednotlivého případu je proveditelné. Pro opozici by bylo velkým úspěchem, pokud by se prokázalo, že část dotací dostal Agrofert neoprávněně. Nevyužít takové možnosti k ovlivnění voličů by byl přímo hřích. Zatím se ale zdá, že takové šetření nikdo nevyvolá. Proč asi ? Snad z obav, že by se nenašlo nic, co by poškodilo důvěryhodnost Andreje Babiše ? 

V obou výše uvedených případech by nalezení důkazů v neprospěch Andreje Babiše znamenalo, že požadavek jeho odpůrců na jeho resignaci by byl legitimní. Nenalezení by naopak bylo důkazem, že jeho odpůrci jsou pouze jaloví mluvkové. 

Nositelé hypotézy o střetu zájmů Andreje Babiše se snaží získat podporu orgánů Evropské unie. Neuvědomují si patrně, že podlamují suverenitu státu. O tom, kdo je předsedou vlády, mohou rozhodovat pouze voliči. Platí to i  v případě hloupého rozhodnutí, neboť jak výše uvedeno, národ má nárok na takovou vládu, jakou si zasluhuje. Je nepřípustné nabízet Evropské unii možnost k zasahování do vnitřních poměrů státu. 

Shrnuji, že postavení Andreje Babiše ve strukturách státní moci jej staví do hypotetického postavení střetu zájmu. Je to ale jen možnost, nikoli prokázané zneužití moci. Pro opozici by bylo velmi výhodné, kdyby mohla voličům předložit důkazy, že Andrej Babiš skutečně zneužívá svého postavení. Na jejich obstarání jí mnoho času nezbývá. Pokud ví, že by nezískala důkazy, a přesto o jeho střetu zájmů dále mluví, vybočuje z hranic férového politického boje.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 25. července 2021

NAD TATROU SA BLÝSKA…“ ALE U NÁS JE TICHO

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní  akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a  jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti  zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce.

Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat.

Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás.  Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otálárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec.

Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, např. o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej  pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně  ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže  povýšení.

 Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud.

Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se např., že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo.

Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do eklepu Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje  státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně, čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců . Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda.  Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení.

 Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení.  Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné.  Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co např. si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím ?

Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení  se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal  jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka  žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   

Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy, než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost.

Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je ´úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v r.2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009-2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak  na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v r. 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu  trestního stíhání se Alena Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž.

Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Michaely Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Michaela Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí.

Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu.

V současnosti se Alena Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od  r. 2013 až téměř do konce r. 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti  jí uhradilo  malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tis. Kč. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, v které žila řadu let, to je směšná částka.

Ale právě spor Aleny Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Radek Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše Novotného, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání.

Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

úterý 20. července 2021

O SEBECHVÁLE IGORA STŘÍŽE

 Některé komentáře ke jmenování Igor Stříže nejvyšším státním zástupcem jsou nesouhlasné. Lidé připomínají jeho minulost vojenského prokurátora a člena KSČ, často s dovětkem, že ve sboru státních zástupců je dost osvědčených jedinců bez předlistopadové zátěže, takže vládou schválený výběr Marie Benešové byl nemístný. Igor Stříž odpovídá věcně, zdá se, že bez hněvu, a zdůrazňuje, že pro své jmenování neudělal vůbec nic. Prostě jen přijal nabídku. Nelze se divit: na sklonku kariéry již s další počítat nemůže. K výhradám k předlistopadové minulosti se staví odmítavě a zdůrazňuje, že při výkonu služby vždy dbal o zákonnost svých rozhodnutí a ostatně trestný čin odmítnutí nástupu vojenské služby znala i Masarykova republika a v zákonících jej měly a stále mají mnohé demokratické státy. 

Odkaz na zákonnost rozhodnutí vyvolává otázku spíše filozofickou, zda právo protiprávního režimu je plnohodnotným právem nebo jen institucionalizovaným bezprávím. 

Odkaz na poměry v Masarykově republice je ale nemístný, neboť ve své době patřila k hospodářsky nejvyspělejším evropským zemím a byla jedinou demokracií na východ od Rýna. Během celé své existence musela opakovaně bránit územní  celistvost a vnitřní bezpečnost s použitím branné moci. V obklíčení nepřátelskými sousedy se pak neubránila proti mohutné přesile nacistického Německa. Za těchto okolností by odpíračství bylo vážným proviněním. 

Naproti tomu Igor Stříž sloužil okupovanému státu s loutkovou vládou, jehož armáda nemusela nikdy vlast aktivně bránit a proti okupačním vojskům ji ani bránit nesměla. Odpírači tak ohrožovali bezpečnost státu jen fiktivně. 

Igor Stříž a masa novinářů mluví o tom, že stíhal nenastoupení vojenské služby. Neznám samozřejmě jeho agendu v plné šíři. Mám pouze doklady o pronásledování Svědků Jehovových, jež jejich víra vedla k odmítání zacházení se zbraněmi, což je něco poněkud jiného. Během základní vojenské služby jsem se setkal s několika takovými oběťmi vojenské justice. Byli z pobytu ve vojenské káznici v Sabinově tak převychovaní, že při odchodu z jídelny sbírali ze stolů  kůrky chleba a salutovali i „bažantům“, ale odpor k použití zbraně neztratili. Rozumní velitelé je před opakováním trestné činnosti chránili zařazením do funkcí, v nichž v míru nemuseli vzít zbraň do ruky. 

V souvislosti s jmenováním Igora Stříže nejvyšším státním zástupcem se ale nemluví o tom, že po Listopadu 1989 byli mnozí „odpírači“ českými soudy rehabilitováni, což znamená, že jejich odsouzení za odmítání služby se zbraní v ruce bylo od počátku protiprávní. Samochvála Igora Stříže tím dostává vážnou trhlinu: zřejmě byl nositelem institucionalizovaného bezpráví.  

Na skutečnosti jeho jmenování se tím ale nic nemění a špatná minulost sama o sobě neznamená, že svůj úřad nezvládne.

Nicméně úplně na závěr se mi vnucuje pochybnost: byl vůbec nějaký Listopad 1989 nebo to byl jen sen, když ti, kdo byli u moci před  ním, jsou u moci dál.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

pondělí 19. července 2021

PROČ JDE PŘED SOUD ŠÉF Z-GROUP STEEL HOLDINGU. Vyšlo 16.7.2021 na České justici

Jako občanský aktivista se po dvě desetiletí zabývám sledováním patologických úkazů v trestním řízení a snažím se podporovat jejich oběti. Nemám formální právnické vzdělání. Pokud něco z práva umím, platí přísloví „ nouze naučila Dalibora housti“. Přesto v r.2013 jeden soudce Městského soudu Brno uveřejnil na Neviditelném psu článek, v němž uvedl, že chce-li dostat objektivní informaci o nějaké kauze, musí jít do mého článku. Netušil, že budu jednou monitorovat jím vedený proces a mé referáty o jeho činnosti budou kritické.

V r.2013 jsem se začal podporovat obhajobu Ing. Aleny Vitáskové a její podřízené Ing. Michaely Schneidrové  v  účelovém trestním stíhání, jež po dlouholetém pronásledování nakonec dosáhly pravomocného zproštění obžaloby. 

Zběsilý žalobce Radek Mezlík (nyní vyslaný do Úřadu evropského žalobce) přihodil obžalobou obě dámy k osmi obviněným, kteří se měli zodpovídat z  poklesků při výstavbě dvou chomutovských pozemních fotovoltaických elektráren v majetku rodinného holdingu Zemků a při projednávání žádostí o vydání licencí pro ně. Tím navodil situaci, v které jsem se začal mimovolně seznamovat s problematikou fotovoltaického byznysu a „honu na solární barony“. 

Z osmi obviněných, zapojených do budování zmíněných elektráren se jen jeden domohl nepravomocného zproštění obžaloby. Mezi odsouzenými k nepodmíněným trestům odnětí svobody byli Alexander a Zdeněk Zemkové, jednatelé společností, vlastnících pozemní elektrárny, synové Zdeňka Zemka st., šéfa Z-Group Steel Holdingu. 

V chomutovském areálu se nachází ještě střešní fotovoltaická elektrárna společnosti VT-SUN, která je dodnes největším zařízením toho druhu v ČR. Energetický regulační úřad vydal pro všechny tři elektrárny licence v noci 31.prosince 2010, a to po opakované prohlídce tříčlennou komisí jeho pracovníků. 

Střešní elektrárna se stala předmětem zájmu policie až v r. 2013. Žalobce pak v r.2018 obžaloval čtyři obviněné, mezi nimi Zdenka Zemka st., šéfa holdingu a jednatele společnosti,  která ji vlastní. Soud již v r.2019 zprostil pravomocně dva obžalované obžaloby a věc Zdenka Zemka st. vyloučil kvůli jeho zdravotní nezpůsobilosti do samostatného řízení. Jeho „spolupachatel“ Jan Hudeček, odsouzený i v kauze dvou pozemních elektráren, si u tohoto soudu vysloužil souhrnný trest 7,5 let vězení. 

Žalobce obvinil Zdenka Zemka st. , že v součinnosti s dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu.

Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny.

Jde o poslední dozvuky chaosu, který vypukl v listopadu r. 2010, když stát bez varování snížil výkupní cenu za elektřinu, dodávanou elektrárnami, dokončenými po 31. prosinci 2010, z 12,5 Kč/kWhod. na pouhých 5,50 Kč/kWhod. Ohrozil tím krachem zvláště investory, kteří výstavbu financovali z úvěru, jehož splátkový kalendář odpovídal příjmům s vyšší výkupní cenou. Vypukl závod s časem, aby licenční řízení proběhlo úspěšně do konce roku. Jednou z příloh k žádosti o licenci byl právě doklad o vlastnictví zařízení, jehož předstižná příprava není ničím neobvyklým. Žalobce ale vložil obviněným do hlav záměr s pomocí protokolu oklamat Energetický regulační úřad a vymámit licenci pro nedokončenou elektrárnu. Žalobce prostě „uvěřil“, po něm „uvěřil“ soud a drakonický trest byl na světě.

Na celém řízení je trapných několik okolností. Především to je neuvěřitelně dlouhá doba mezi skutkem a rozsudky, o polovinu delší než u kauzy pozemních elektráren s deseti obžalovanými, navíc téměř celá spotřebovaná v přípravném  řízení. 

V r. 2010 celý skandál vypukl kvůli nezbytnosti získat včas licenci, kterou již tehdy nepotřebovali „solárníci“ v Německu a dnes už není nutná ani u nás. Nebýt nadbytečné byrokratizace řízení výstavby elektráren, možná by podezření na spáchání trestného činu vůbec nevzniklo. 

Posléze se přehlíží,  že v souvislosti se snížením výkupních cen stát sám sebe poškodil. Snížil sice příjmy majitelů elektráren a ušetřil náklady distribučním společnostem, ale krátil svůj vlastní daňový příjem. Výnosem státu je v tomto případě solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období r. 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 mlrd. Kč proti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. 

Úplně nejtrapnější je ale skutečnost, že o  tom, zda je elektrárna způsobilá k získání licence, rozhodovala tříčlenná komise zaměstnanců Energetického regulačního úřadu, která navštívila elektrárny opakovaně, naposledy v den vydání licencí. Byla-li střešní elektrárna v takovém stupni nedokončenosti, jak dnes na základě nepřímých důkazů dovozuje žalobce, měli vydání licence zabránit. Nezabránili, umyli si ruce a odjeli. O skutečném stavu elektrárny totiž nic nevěděli, protože se ani jednou nenechali vyzvednout vysokozdvižnou plošinou na střechu. Pokud podle žalobce bylo vydání licence neoprávněné, úředníci Energetického regulačního úřadu se o její vydání zasloužili více než obžalovaní, jejichž údajně podvodný protokol v rozhodování o vydání licence nesehrál roli důkazu dokončenosti: o dokončenosti elektrárny přece mlčky rozhodla komise.  A lidé, kteří svou nedbalostí možná umožnili vydání licence, na kterou elektrárna údajně neměla nárok, nejsou trestně stíháni, ale vystupují v řízení jako svědci obžaloby. 

Obhajoba obž.  Zdenka Zemka je podstatně lépe připravena kritickou analýzou nepřímých důkazů obžaloby, než byla obhajoba ods. Jana Hudečka, který neměl úplné informace o materiálně technickém zabezpečení a průběhu výstavby elektráren. Obž. Zdenek Zemek st. bude proto trvat na tom, že ke dni vydání licence byla elektrárna prakticky hotová. V tomto směru nepůjdu do podrobností. Vše se dovíme v průběhu hlavního líčení. 

Stíhání Zdenka Zemka st. má i subjektivní stránku. Pan obžalovaný není v žádném případě „solární baron“, který bezpracně shrabuje podporu pro obnovitelné zdroje. Je naopak příkladem hospodáře, odpovědného vůči  firmě a jejím zaměstnancům. Když jeho firmě klesl odbyt lešenářských trubek až k nule, nepropustil zaměstnance, ale našel náhradní program ve výrobě nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely. Protože měl v továrně volné plochy, od výroby nosných konstrukcí ke stavbě elektráren byl již jen krůček. 

Také v tomto případě vystupuje do popředí problém odpovědnosti vrcholových řídících pracovníků v rozlehlých organizačních systémech, kteří rozhodují na podkladě zprostředkovaných informací, jejichž přesnost a pravdivost ani nemohou zkontrolovat. Zde se poměry navíc komplikují tím, že výstavbu prováděla dodavatelská firma „na klíč“ a šéf obsluhované jednotky měl právo spoléhat se na odpovědnost manažerů dodavatelské firmy za odvedenou práci. Např. by bylo nesprávné činit jednatele společnosti odpovědným za to, že revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Kromě toho, že investor ani Energetický regulační úřad nebyli oprávněni kontrolovat revizní zprávu, výběr revizního technika a dohled nad jeho činností jsou záležitostí dodavatelské firmy. 

Z „lidského“ hlediska patří toto řízení k těm nejodpudivějším. Před soud předstoupí sedmdesátník s podlomeným zdravím, který se jako podnikatel pustil po cestě, vytýčené státními pobídkami, investoval spoustu invence, práce a peněz, aby se nakonec musel vyrovnat  s uvězněním synů a sám se dostal na práh žaláře. Ke všemu elektrárny sice od spuštění dodávají proud do rozvodné sítě a jejich provoz nezpůsobil nikomu újmu na zdraví, ale kvůli právním nejasnostem kolem platnosti licence odběratel za dodanou elektřinu neplatí. 

Bude-li obž. Zdenek Zemek st. odsouzen, soud se jistě pokusí rozsudek dobře odůvodnit po formálně právní stránce, takže nejspíš obstojí v odvolacím řízení. Ale uznat jej za souladný se zdravým selským rozumem, s vyšší spravedlností a dobrými mravy bude velmi obtížné až nemožné.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

 

čtvrtek 15. července 2021

POSEDLOST PAVLEM ZEMANEM

Podle veřejných zdrojů (např. Seznam Zprávy 15.7.2021) podala Marie Benešová kárnou žalobu na bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, a to kvůli způsobu, jakým zasahoval ve prospěch svého známého do soudního sporu. Neměl bych být udiven, protože jsem sám během jejího mandátu podal několik podnětů k jeho kárnému stíhání a opakovaně jsem upozorňoval na jeho odpovědnost za „puč“ z 12.června 2013. Souhlasím s jejím názorem, že neměl vést v r.2014 jednání v bytě soudce Jana Czernina v zájmu svého známého Petra Habersbergera. 

Jenže žijeme v zemi kontinentálního práva, které je přísně formální a zná neprolomitelné procesní lhůty. Kárný žalobce je vázán subjektivní lhůtou šesti měsíců ode dne, v němž se o kárném provinění delikventa dověděl, ale vedle toho hlavně lhůtou objektivní, která činí 3 roky od pohoršujícího skutku. Subjektivní lhůta prý vyprší v neděli 18. července 2021, ale objektivní lhůta vypršela již před lety. K projednání žaloby proto buď vůbec nedojde, nebo kárný soud pana kárně žalovaného nepotrestá. Kdyby ji tedy paní ministryně nepodala, Pavlu Zemanovi by neuškodila ani neprospěla, ale sebe by ušetřila ostudy. 

Pokud by Marie Benešová neznala procesní lhůty kárného řízení, byla by mezi ministry spravedlnosti České republiky výjimečným exemplářem, který nezaslouží zachování.  Taková představa se mi ale zdá být zcela neuvěřitelná. Spíše si myslím, že paní ministryně nezvládla svou animozitu vůči Pavlu Zemanovi a doufala, že tímto krokem vyvine psychologický tlak na nenáviděného, který jej donutí, aby ze státního zastupitelství odešel úplně. Nepřímo dodala věrohodnost Zemanovu tvrzení, že odchodem z funkce reagoval na tlak z její strany. Nevím, jak Pavel Zeman na tento viditelný tlak zareaguje a je mi to jedno. Je možné, že opustí státní zastupitelství a přestane tak být účastníkem kárného řízení, ale stejně tak dobře si může dovolit výstřelku své nepřímé nadřízené si nevšímat, neboť jeho postavení řadového státního zástupce je bezpečnější než postavení ministra spravedlnosti a kárná žaloba je „mračnem, z něhož pršet nebude“.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 8. července 2021

POMSTA STÁTU OKLAMANÝM INVESTORŮM

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování  fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do  rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo  nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo.

Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu r.2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny z 12,50 Kč/kWhod. na 5,50  Kč/kWhod. pro elektrárny, dokončené po 31.12.2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu.    

Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období r. 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 mlrd. Kč proti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny.  Autoři výše zmíněné vyhlášky z r. 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. 

Investoři, zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu r. 2010, jimž na dokončení výstavby do 31.12.2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. 

Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31.12.2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. 

Radek Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Radek Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  

Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti s dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. 

Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. 

V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v r. 2017, a na jeho vzniku se podíleli  (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku r.2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby.   Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají  do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. 

Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obž. Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz