JAK SE DĚLÁ
MONSTRPROCES
30.5.2014
Psáno pro Lidové noviny z podnětu šéfredaktora
Ištvana Leko. Článek měl vyjít 30.5. nebo 31.5.2014. Ještě 29.5.2014 mi redakce potvrdila
uveřejnění 2.6.2014. Dodávám, že jsem se vešel do limitu počtu znaků, který mi byl
zadán. Před chvílí mi zatelefonoval Adam Junek, že článek nevyjde. Dávám jej
volně k disposici.
V pondělí
2. června 2014 bude u Krajského soudu v Brně zahájeno hlavní líčení
v trestní věci proti Vladimíru Čimperovi a spol., které je zatím naplánováno
na osm dní. Kromě desítky obžalovaných má být slyšeno dvanáct svědků a
prozkoumány desítky listinných důkazů. Předsedou senátu je Aleš Novotný, žalobu
zastupuje Radim Mezlík, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství
v Olomouci.
Za
nenápadným označením se skrývá velmi zajímavý proces, který bude veřejnost
určitě pozorně sledovat kvůli jedné z obžalovaných, Aleně Vitáskové,
předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ), jedné
z nejmocnější žen České republiky.
Energetický
regulační úřad je nezávislý regulátor cen energií. Jeho předsedkyni může
odvolat pouze prezident republiky, a to jen za zákonem stanovených podmínek. Státní
zástupci tak silné postavení ve struktuře státních orgánů nemají, přesto
v tomto případě zatím hrají s úředníky ERÚ přesilovou hru.
Žalobce
obžaloval deset osob, které spojuje jen okolnost, že se žalované jednání točí
kolem vydání licencí pro provoz dvou solárních elektráren rodiny miliardáře
Zdenka Zemka. Díky tomu, že je ERÚ stačil vydat v nočních hodinách dne 31.
prosince 2010, získali majitelé nárok na
zvýhodněnou výkupní cenu. Podle žalobce byly licence vydány neoprávněně a
umožnily majitelům elektráren získat neoprávněný prospěch.
Šest
obžalovaných je zapleteno do pokusu o oklamání úředníků ERÚ předložením
žádosti o udělení licencí v době, kdy elektrárny nebyly dokončeny. Žádosti
navíc doložili nepravdivými předávacími protokoly o převzetí díla a dvěma
zprávami o revizi elektrické instalace, z nichž jedna neodpovídala
skutečnému stavu a druhá byla dokonce přímo padělaná.
Dále
jsou obžalováni dva úředníci ERÚ, kteří neprohlédli úskok s nepravdivými
předávacími protokoly a s revizními zprávami, nechali se zavést výsledkem
úředního ohledání zařízení, provedeného dne 31.prosince 2010 a licence „za pět minut dvanáct“ vydali. Stojí
za zmínku, že s provedením ohledání dne 31.prosince 2010 nesouhlasil
tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt a místopředseda Blahoslav Němeček. Nesprávný
postup podřízených ale pouze vzali trpně na vědomí. Žádné kroky ke zrušení neoprávněně
vydaných licencí nepodnikli. Orgány činné v trestním řízení ale jejich
lhostejnosti nevěnovaly pozornost. V tomto řízení mají vystoupit pouze
jako svědci.
Na
rozdíl od podobného případu fotovoltaické elektrárny v Českém Dubu, která
rovněž získala licenci až 31.prosince 2010, žalobce neusvědčuje obviněné
z úplatkářství.
Trestní
řízení proti původním osmi obviněným vzešlo z trestního oznámení
z června r. 2011, které podal místopředseda ERÚ Antonín Panák. K nim
přidala policie až v říjnu r. 2012 ředitelku
licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou a po ní v březnu r. 2013 také
předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou. Tyto dvě obviněné neměly s výše
popsanými událostmi nic společného. Alena Vitásková nastoupila do ERÚ 1. srpna
2011 a Michaelu Schneidrovou přivedla s sebou z dřívějšího působiště.
O tom, že na Silvestra r. 2010 došlo při vydávání licencí k nějakým
nepravostem, neměly tušení a dlouho nevěděly ani o zahájeném policejním
vyšetřování, protože místopředseda ERÚ Antonín Panák o něm svou nadřízenou
neinformoval.
Pozoruhodná
je časová shoda mezi rozšířením okruhu obviněných o Alenu Vitáskovou a
zpochybnění licencí asi 180 fotovoltaických elektráren jejími právními úkony.
Události,
vedoucí ke stíhání Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, začaly zrát
zmíněným trestním oznámením Antonína Panáka. Policie upozornila ERÚ na
podezření, že při vydání licencí pro společnosti rodiny miliardáře Zdenka Zemka
31.prosince 2010 mohlo dojít k nezákonnému jednání. ERÚ proto zahájil
počátkem července 2011 řízení, které mohlo vyústit v odebrání neoprávněně
vydaných licencí.
Pak
ale došlo ke změně vedení ERÚ. Dne 1. srpna 2011 nastoupila Alena Vitásková,
která k 1. prosinci 2011 obsadila volné místo ředitelky licenčního odboru
Michaelou Schneidrovou. Ta pak sice
dostala od svého nadřízeného místopředsedy Antonína Panáka pokyn, aby řízení
vedla k odebrání licencí, ale místo toho je v únoru 2012 zastavila.
Podle žalobce jednala vědomě ve prospěch majitelů elektráren, s nimiž se měla
znát. Alena Vitásková se měla provinit již tím, že neupozornila místopředsedu
ERÚ Antonína Panáka na vztah jeho podřízené k Zemkům a navíc prý dala
k zastavení řízení souhlas.
V září 2013 pak podal státní zástupce
Radek Mezlík obžalobu, v které spojil všechny tři dílčí skutkové děje do
jednoho monstrprocesu, který bude obzvlášť tíživý pro dvě dodatečně obviněné
dámy, jichž se sice dokazování k vydání licencí netýká, ale budou muset
řízení přesto absolvovat celé.
Vývoj
se ale podáním obžaloby nezastavil. Ještě před sdělením obvinění Michaele
Schneidrové Alena Vitásková její
rozhodnutí o zastavení řízení z února 2012 v říjnu r. 2012 zrušila a
začaly potíže. Majitelé elektráren se bránili všemi dostupnými prostředky a
nakonec se obrátili na správní soud. Proto až v únoru r. 2013 mohl ERÚ vydat
rozhodnutí o obnově licenčního řízení, jež ovšem vyvolalo další vlnu odporu
vlastníků elektráren. Bez ohledu na probíhající správní řízení policie počátkem
března r.2013 sdělila obvinění Aleně Vitáskové.
Mezitím
se do věci vložil také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. V srpnu
r.2012 podal proti ERÚ dvě správní žaloby z veřejného zájmu na odnětí zmíněných
licencí. Jenže správní soud po zjištění, že se na ERÚ rozběhlo přezkumné
řízení, v listopadu r. 2013 projednávání žalob pozastavil na neurčito a dosud
ve věci nerozhodl.
Zásadní
zvrat ve vývoji přineslo rozhodnutí ERÚ ze 17. ledna 2014, jímž byly výše
zmiňované licence zrušeny a na základě doplněného dokazování nahrazeny novými
s účinností k 31.prosinci 2010. To má dalekosáhlé důsledky pro
postavení úředníků ERÚ v tomto řízení. Nevztahují se ovšem na počínání
obžalovaných, kteří se pokusili dosáhnout vydání licencí nečistými prostředky.
Zřejmě
pozbývá smysl Zemanova pozastavená žaloba, protože licence, k jejichž zrušení
směřovala, již neexistují. Základ ztratila výtka neoprávněného majetkového
prospěchu vlastníků předmětných solárních elektráren, čili počínáním
obžalovaných úředníků ERÚ nebyla způsobena škoda. Právní pochybení při
rozhodování o udělení licencí i o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního
řízení byla napravena ve správním řízení, vedeném ERÚ jako oprávněným úřadem.
Nesporně dochází ke změně společenské škodlivosti případně nesprávného rozhodování
pracovníků ERÚ a v případě Aleny Vitáskové nejspíš k zániku
trestnosti.
Nicméně
žalobce na vývoj událostí nezareagoval a soud nevyhověl opakovaným návrhům
obhajoby na předběžné projednání obžaloby a její případné vrácení žalobci,
popřípadě na zastavení trestního stíhání. Náklady státu na řízení budou větší
než způsobená škoda, obtěžování účastníků řízení přinejmenším zčásti zbytečné.
Pozornost
veřejnosti se v této kauze soustřeďuje na Alenu Vitáskovou. Ale
v procesu nepůjde jen o posouzení její individuální viny. Jeho průběh a
výsledek ukáží, zda při posuzování provozuschopnosti složitých energetických
zařízení váží více stanovisko nezávislého regulátora, disponujícího odborným
personálem, a zmocněného zákonem, aby o těchto věcech rozhodoval, nebo názor státního zástupce, opírajícího se
o trestní řád a trestní zákoník, neznalého pravidel vnitřního chodu ERÚ. Dovíme
se také, zda platí zásada, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Asi
se nedovíme, proč chtěl žalobce ukřižovat Alenu Vitáskovou za to, že údajně
překážela odnětí neoprávněně udělených licencí, když k tomu dostala
příležitost jen proto, že bývalý předseda ERÚ a jeho náměstek nepodnikli hned na počátku r.2011 právní kroky
k odnětí licencí, jež byly nepochybně vydány proti jejich vůli. Jejich
možná trestní odpovědnost zůstala mimo zorné pole policie i žalobce. Vzniká zde
podezření na uplatnění výběrového přístupu ke spravedlnosti, odporujícího
zásadě „padni, komu padni“, měnícího deklarovanou nestrannost orgánů činných
v trestním řízení v chiméru.
Časová
spojitost mezi zahájením stíhání Aleny Vitáskové a jejím tažením proti
neoprávněně vydaným licencím je ovšem neprokazatelná a taková zůstane.
JAK
PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL I.
5.6.2014
V článku „ Jak se dělá
monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se
pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v soudním řízení se
skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině
slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování
dvou fotovoltaických elektráren.
Vzhledem
k tomu, že mezi obžalovanými je jedna z nejmocnějších žen České
republiky, předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alena
Vitásková, předjímal jsem velmi silný zájem médií. Po prvních třech dnech
hlavního líčení u Krajského soudu v Brně musím konstatovat, že tento
předpoklad se nenaplnil. Zájem byl, nikoli však přehnaný. Aleně Vitáskové a
jejímu doprovodu se dokonce v pondělí podařilo proklouznout do soudní
budovy kolem čekajících kameramanů a fotografů nepozorovaně. Úlevu od
obtěžování ustavičným slíděním novinářů
a protivným cvakáním fotoaparátů a vrčení kamer možná přineslo soustředění
mediální pozornosti na ukončení pracovního soužití ministryně spravedlnosti
Heleny Válkové s Hanou Marvanovou, dnes již bývalou 1. náměstkyní, které
brněnskou kauzu zastínilo.
Způsobu
vedení hlavního líčení není téměř co vyčíst. Předseda senátu Aleš Novotný
promyšleným rozvrhem výslechů ušetřil obžalovaným čas, po který se museli
zdržovat v soudní budově: nevyslechnutí nemuseli strávit celé hodiny
čekáním na pořadí. Současně dosáhl dokonalého využití jednacího času. Poněkud
tím zmírnil nepříjemné účinky dodatečného připojení kauzy Michaely Schneidrové
a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu.
Jednání řídí klidně, leč pevnou rukou. Převážně ponořen do sebe
soustředěně naslouchá a klade věcné otázky, jimiž se snaží odstranit všechna
prázdná místa v obrazu žalovaného jednání. Oční kontakt s obžalovaným
navazuje spíše výjimečně.
Vůči
obžalovaným je zdvořilý, převážně trpělivý, ale bez přechodu dokáže přejít do
mírného sarkasmu. Občas obžalovaným důrazně připomíná, že se dostali před soud
a hrozí jim vězení. Netuším, zda je tím potěší. Vysoce oceňuji, že zastavil
žalobce v rozletu, když se otázkami dostal mimo půdorys obžaloby: je to
neklamný signál nestrannosti. Z nevzrušeného tónu vybočil jen jednou, a to
při výslechu obžalované Michaely Schneidrové. Když mladá temperamentní žena,
vystresovaná napětím z dlouhého výslechu, vzpomínkou na vodění v
„medvědech“ a vidinou možného odsouzení začala odpovídat na jeho otázku dříve,
než dozněla její poslední slabika, a své zaujetí zdůraznila prudkým gestem obou
rukou, soudce se na ni obořil nepříjemným kázáním, zakončeným pohrůžkou trestním
oznámením pro pohrdání soudem v případě opakovaného přerušování jeho řeči.
Možná jej popudila houževnatost kladeného odporu, v němž obžalovaná
obratně využívala svých odborných znalostí. V tomto směru ale pan soudce
nereagoval na všechny svědky stejně.
Ani
drobná výchylka z gentlemanského chování nezastírá základní dojem
z přístupu předsedy senátu
k vedení procesu: nepochybně usiluje nestranně, bez předpojatosti, o
získání objektivního obrazu žalovaných skutečností.
Přísedící
pozorně naslouchají výpovědím, ale otázky nekladou. Nepříliš výrazný je také
žalobce Radim Melzík. Neklade otázky často, zato věcně, výjimečně až jakoby
v zájmu upevnění argumentace obhajoby. Kdyby se opakovaně neodvolával na
nezákonně získané důkazy ze soukromého mailboxu Aleny Vitáskové a nelpěl
na utkvělé představě o jakémsi vztahu
obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k miliardáři Zdenkovi
Zemkovi st., neměl bych k jeho jednání výhrady: hraje prostě standardním
způsobem svou roli ve špatně napsané hře. Nedivím se, že lpí na nezákonně
získaných důkazech a na domněnce o spojení výše zmíněných obžalovaných dam se
Zdenkem Zemkem st.: bez nich by se mu jejich obvinění sesypalo jako hromádka
karet, protože nic jiného, co by je usvědčovalo ze zločinného úmyslu, proti nim
nemá.
Obžalovaní
se hájili podle svých schopností a možností. Samozřejmě žádný nepřiznal vinu.
V úrovni jejich výkonů byly značné rozdíly. Jednou krajností byla
obhajoba, vyvolávající dojem, že obžalovaný se snad skutkového děje ani
nezúčastnil a příliš nechápe, proč se dostal před soud. Na opačném pólu byly
výpovědi obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ Ilony Florianové a
Michaely Schneidrové a předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, které bohatě využily
odborné znalosti problému a všech úskalí správního řízení.
Přestože
znám dosti dobře projednávanou kauzu z její trestněprávní stránky a jsem
obeznámen s dokumentací souběžných správních řízení soudních, poznatky
z výpovědí obžalovaných mě přivedly k hlubšímu chápání některých
souvislostí. Vzpomněl jsem si především na nedávné úvahy předsedy Nejvyššího
správního soudu Josefa Baxy o zhoubném vlivu různých zájmových skupin na tvorbu
právních předpisů. Ostatně sám jsem kdysi psal o
použití zákona jako nástroje trestné činnosti v souvislosti
s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a zejména
s ukvapeným podpisem smluv s církvemi, jimiž pánové Petr Nečas a
Miroslav Kalousek pojistili církvím kořist proti následkům případného zrušení
zákona Ústavním soudem. Podhoubím, na kterém vykvetla tato kauza, je
katastrofální nastavení cenových podmínek výkupu elektřiny
z fotovoltaických elektráren. Příslušný právní předpis vznikl za účasti
bývalého vedení ERÚ a patrně i dalších lobbistů v době, kdy fotovoltaické
elektrárny byly spíše raritou a jen velmi dobře informovaní lidé dokázali
předjímat ekonomické dopady úpravy. Prošel legislativním procesem hladce za
nezájmu zákonodárců. Pak se ještě podařilo prodloužit dobu vyplácení státní
podpory z patnácti na dvacet let. Tak se zrodily důvody k divoké
honičce za získáním licencí před koncem r.2010. Škody, údajně napáchané ve
sledovaném procesu, jsou kapkou v moři účinků právní úpravy, vytvořené pro
dobro provozovatelů fotovoltaických elektráren.
Zkušenosti
senátora Jiřího Čunka i Aleny Vitáskové ukazují, že za poškození veřejného
zájmu zneužitím legislativního procesu nelze pachatele stíhat: oba jmenovaní
totiž podali kvůli zmíněnému způsobu nastavení cenových podmínek trestní
oznámení, která byla neprůchodná. V tomto případě ale nelze hovořit o
selhání orgánů činných v trestním řízení, protože není možné ustanovit
individuální viníky. Konečnými pachateli jsou zákonodárci, kteří předpis
schválili.
Na
pozadí poznatků ze správního řízení soudního vystupuje do popředí skutečnost,
že z pohledu správního práva
v tomto a podobných případech stojí dodavatelská firma a investor
na jedné straně barikády proti státu jen zdánlivě. Hypoteticky je možné, aby se
do postavení poškozeného dostal nejen stát, který utrpěl ztrátu nedůvodným
vyplacením podpory, ale také investor, poškozený dodavatelskou firmou, která
nedodržela smluvní podmínky a způsobila nedosažení licence nebo její dodatečné
odebrání pro nezákonnost.
V případě
obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ vidím velmi těsnou hranici mezi
nesprávným úředním postupem a úmyslným škodlivým jednáním. Při hodnocení jejich
„zločinů“ by měl soud pečlivě zkoumat subjektivní stránku jejich jednání a také
vést v patrnosti zásadu subsidiarity trestního práva: dokonce ani
uplatnění nesprávného úředního postupu nemusí automaticky být trestným činem.
V této
souvislosti vystupuje do popředí nepříjemná obecná rizikovost rozhodování o
licencích, která je významná zvláště při jednání pod tlakem časové tísně.
Licenci lze nevydat a otevřít tak cestu k arbitráži s neuspokojeným
investorem. Také lze spornou licenci vydat nesprávně s vědomím možné
nápravy v dalším řízení a bezprostředně způsobit napravitelnou škodu.
Úředník, který rozhoduje o vydání licence, se pohybuje mezi Scyllou a Charybdou
dvou možných cest k poškození státu: mezi způsobením přímé škody
nesprávným vydáním licence na straně jedné a vyvoláním arbitráže proti státu na
straně druhé.
K upřesňujícím
poznatkům patří zjištění, že revizní zprávy, jimž se v řízení věnuje velká
pozornost, nejsou dokladem o úplnosti zařízení elektrárny, ale pouze posudkem o
bezpečnosti instalovaných elektroinstalací v době, v které revize
proběhla.
Není
přípustné, abych předjímal, k jakému rozhodnutí dospěje soud a ani to
neukončenost dokazování neumožňuje. Troufám si ale zveřejnit několik
předběžných dojmů, odvozených z výpovědí obžalovaných. V seznamu
obžalovaných mi chybí nejméně čtyři osoby. Jeden klíčový detail skutkového děje
působí dojmem nedošetřeného úplatkařství. Naproti tomu někteří
z obžalovaných se dle mého laického úsudku neměli před soud dostat.
Setrvávám proto na dříve vysloveném názoru, že v přípravném řízení se
uplatnil výběrový přístup k jednotlivým detailům skutkového děje a k některým
osobám, a to jak ve smyslu jejich ponechání stranou, tak ve smyslu obtěžování
nevinných.
Po
třech dnech, po ukončení výslechů všech obžalovaných, se dosud hladká
organizace procesu poněkud zasekla. Obhájci nevyhověli požadavku předsedy
senátu, aby okamžitě sdělili soudu, které listinné důkazy si přejí číst. Jeden
z nich dokonce požadoval čtení všech, uvedených v obžalobě. Vyhověním
by se řízení nadbytečně prodloužilo. Jiní požadovali několik hodin nebo i dní
na poradu s klienty. Předseda senátu možná pochopil jednání advokátů jako
obstrukci. Využil své mocenské převahy a odpověděl zrušením dvou naplánovaných
jednacích dnů a odročením pokračování
hlavního líčení na příští týden. Je skutečností, že důkazní situace se po
výsleších obžalovaných vyvinula poněkud dále proti stavu po přednesení
obžaloby, proto přání obhájců má své opodstatnění. Na druhé straně se na řízení
dlouho připravovali, takže základní pohled na výběr důkazů jistě měli
připravený. Asi bylo možné jeho doladění tak, aby na začátku následujícího
jednacího dne mohli předsedu senátu informovat o svých požadavcích.
V podstatě ale nedošlo ke katastrofě: listinné důkazy se mohou číst
v podstatě kdykoli. Cesta
k rozsudku se ovšem prodloužila o několik týdnů.
V příštím
týdnu bude řízení pokračovat výslechy svědků. Po nich bude obraz kauzy o velký
krok bližší k pravdě, ke které nebudou mít obžalovaní stejný vztah.
JAK
PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL II.
13.6.2014
V článku „ Jak se dělá
monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se
pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v soudním řízení se
skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině
slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování
dvou fotovoltaických elektráren.
Volně jsem navázal článkem „Jak probíhá
monstrproces – díl I“, jímž jsem
komentoval dění v soudní síni na začátku hlavního líčení ve dnech 2.- 4.
června 2014, během nichž soud vyslechl všech deset obžalovaných.
Mimo
jiné jsem konstatoval, že se nenaplnil výchozí předpoklad, že kvůli obžalované
Aleně Vitáskové, předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ)
bude proces probíhat pod tlakem medií. Při pokračování hlavního líčení ve dnech 10.-12.června 2014 pokles
zájmu pokračoval, ač zajímavost dění v soudní síni se nikterak nezmenšila.
Laciné senzace se ovšem nekonají, takže bulvár by si nepřišel na své.
Soud
přenesl pozornost od obžalovaných ke svědkům, mezi nimiž byly některé vskutku
zajímavé osobnosti, jako Josef Fiřt, předchůdce Aleny Vitáskové ve funkci,
Antonín Panák, její bývalý náměstek, a
miliardář Zdeněk Zemek, šéf holdingu, do něhož patří předmětné elektrárny.
Soudilo
se jako o život. Teplota v soudní síni se určitě pohybovala kolem 35°C.
V těchto podmínkách se výslechy přerušovaly na půl hodiny v poledních
hodinách a na deset minut později odpoledne. Rekordním dnem byla středa
s ukončením jednání v 16:50. Snaha předsedy senátu o dokonalé využití
jednacího času zasluhuje ocenění a ve výsledku je obžalovaným ku
prospěchu. Na průtahy si určitě nebudou
moci stěžovat. A naštěstí nikdo
v soudní síni nezkolaboval.
Každé
soudní jednání má specifický kolorit, daný výraznými prvky chování jednajících
osob. V tomto případě jej určuje předseda senátu Aleš Novotný, který vede
výslechy ve směru co nejdokonalejšího objasnění složitých okolností žalovaného
jednání. Jeho důkladnost není zcela po chuti obhájcům: dříve než předá svědka
žalobci a advokátům, čte tichým hlasem
celé výpovědi svědků z přípravného řízení, což někteří advokáti považují
za zužování prostoru pro kladení otázek. Jejich námitkám soudce nevyhověl.
Občas pak odmítá otázky obhájců, protože „svědek je přece zodpověděl
v přípravném řízení“. Mimo to pan
předseda projevuje mimořádnou citlivost na každý náznak konfrontačního jednání.
Nevoli dal zvlášť výrazně najevo při „střetu generací“ v slovní
přestřelce slovutného pražského obhájce
Josefa Lžičaře s žalobcem Radimem Mezlíkem. Ve výpovědi svědka obžaloby
zaznělo cosi, co vyvolalo podezření, že jeho styky s policií byly
nadstandardní a v určitém detailu při nich mohlo dojít k porušení
zákona o policii. Obhájce se snažil tuto okolnost rozkrýt, ale žalobce skočil
svědkovi do řeči, aby jej zastavil. Advokát
se postavil rázně na odpor, takže pánové stáli chvíli proti sobě jako
rozhněvaní kohouti a zdálo se, že mezi nimi srší jiskry. Soudce je ale rychle
zchladil. V závěru svého kázání pak zhodnotil jako korektní vystoupení
žalobce, jenž se viditelně snažil předejít odhalení nezákonnosti v jednání
policie, zatímco Josefa Lžičaře, který ji chtěl vytáhnout na světlo, pokáral
pro nekorektnost. Obhájce disidentů tak dostal praktickou lekci o tom, jaká je
skutečná rovnost stran řízení v rádoby demokratickém Švejkolandu.
Za
zaznamenání stojí drobné vybočení z neměnného chování přísedících: jedna
z nich překvapila položením dvou
otázek. Připomněla mi mlčící postavu Naděje ve hře „A voda stoupá“, která
až na konci děje vysloví jediné
slovo:Bocaccio. Nicméně její otázky byly k věci, takže trvalost jejího
„probuzení k životu“ by byla prospěšná.
Výpovědi
svědků dále prohloubily obraz skutkových dějů a zvýraznily jeho obrysy. Možná
by se již daly uzavírat sázky na výsledek řízení pro jednotlivé obžalované. Čas
na veřejné úvahy o jejich postavení ale ještě nepřišel: ten přísluší žalobci a
obhájcům při závěrečných řečech, do kterých je ještě velmi daleko.
Z hlediska
posouzení trestnosti činů jednotlivých postav této hry neutrální, ale jistě
zajímavý, je poznatek, že ERÚ na sklonku
r. 2010 nebyl způsobilý zvládnout bez nehod náhlý příval tisíců žádostí o licence. Byl nedostatečně vybaven
personálně, takže na jejich vyřizování najímal brigádníky. Neměl vypracovaná
závazná pravidla pro jednotlivé fáze licenčního řízení. A zřejmě nebyl zcela
odolný proti pokusům o korupční ovlivnění rozhodování. Došlo tedy
k selhání státní správy v ekonomicky významném odvětví.
Výslechy
svědků poněkud oslabily mé výhrady k vytvoření monstrprocesu připojením
věci obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu
pelotonu. Zhruba dvě třetiny svědků nemá s předmětem jejich obžaloby nic
společného a nezbytnost účasti obou dam během některých úkonů, týkajících se
výlučně ostatních osmi obžalovaných, je okrádá o čas - a čas jsou peníze.
Nicméně obraz osudů problémových licencí umožňuje hodnotit žalované skutky na
pozadí vývojových souvislostí. Prohloubily se také poznatky o správně-správním
pozadí skutkového děje. V zásadě bylo jistě možné soudit výše zmíněné dámy
v samostatném procesu. Nicméně z hlediska procesu poznání je
nehoráznost žalobce spíše výhodou pro obžalované.
Po
uzavření výslechů obžalovaných a svědků jsem stále více zvědav, jak se soud ve
výsledku vypořádá se subjektivní stránkou jednání obžalovaných a s průnikem
trestního a správně-právního pohledu na jednotlivé skutky.
Proces
bude pokračovat v měsíci září třemi dvojicemi „soudných dnů“.
JAK
PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL III.
5.9.2014
Po
prázdninové přestávce začalo 3. září 2014 u Krajského soudu v Brně další
pokračování hlavního líčení v kauze Vladimír Čimpera & spol., veřejností
vnímané jako „soud s
předsedkyní
Energetického regulačního úřadu Alenou
Vitáskovou“,
které průběžně sleduji od samého začátku. Připomínám, že předmětem obžaloby
osmi obviněných je údajně nezákonné vydání licencí o silvestrovském večeru v r.
2010 pro dvě fotovoltaické elektrárny v majetku rodiny Zemků, zatímco Alenu
Vitáskovou a bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou,
které měly zabránit zpětnému odebrání licencí, žalobce „přihodil“ k ostatním
bez ohledu na to, že se jich většina dokazování vůbec netýká a vynucená účast u
soudního jednání je stresuje, okrádá o čas a výrazně jim zvyšuje náklady na
obhajobu.
Přitažlivost
tohoto pokračování hlavního líčení pro média mohla zvýšit razie protikorupční
policie v úřadovnách ERÚ v Jihlavě a Ostravě ze dne 28. srpna 2014
(http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014083101), kterou dal
žalobce Radim Mezlík průchod svému přesvědčení, že úředníci ERÚ přezkoumáním
sporných licencí a jejich obnovením s datem účinnosti od 31. prosince 2010
pokračovali v souzeném zločinném jednání. Ale až na to, že na soudním dvoře
číhal na Alenu Vitáskovou kameraman České televize, se žádné velké rojení
novinářů nekonalo.
Jednání
skončilo tak rychle, jak začalo. Jeden z obžalovaných se omluvil pro nemoc a
vyslovil nesouhlas s pokračováním v hlavním líčení v jeho nepřítomnosti. Soud
se s překážkou vyrovnal odročením. Mohl sice věc nemocného obžalovaného
vyloučit k samostatnému projednání, pokračovat s ostatními v projednávání obžaloby
a případně později opět obě části spojit, ale zvolený postup je čistší. Nicméně
tato drobná událost potvrzuje bezohlednost žalobce vůči obžalovaným Vitáskové a
Schneidrové, jejichž případný samostatný proces by onemocnění obžalovaného
nijak neovlivnilo.
Žalobce
učinil při jednání nenápadný, leč významný krok: vložil do soudního spisu jako
listinný důkaz dvě správní žaloby, kterými nejvyšší státní zástupce napadl z
veřejného zájmu řízení ERÚ, jež vedlo k obnově licencí pro obě předmětné
elektrárny. Existence žalob potvrzují, že vyvolání razií je projevem žalobcovy
posedlosti přáním dostat obžalované Vitáskovou a Schneidrovou a možná i někoho
navíc za každou cenu za mříže. Musí si být svou věcí velmi jistý, protože v
případě, že by správní soud rozhodl, že úředníci ERÚ při obnově licencí
nepochybili, vyšla by najevo nesmyslnost trestního stíhání obou dam od samého
počátku a náklady na razii by se staly neúčelně vyhozenými penězi. Protože
platí nadřazenost civilního řízení nad trestním, a v případě prokázání
nezákonnosti obnovy licencí nehrozí promlčení, je zřejmé, že zahájení úkonů
trestního řízení před rozhodnutím správního soudu je předčasné. Je možné, že
žalobce jeho uspěcháním usiloval o získání oprávnění k sledování
telekomunikačního provozu obžalovaných, které podáním obžaloby ztratil.
Na
jeho postupu je pozoruhodný i nesoulad s právním názorem Nejvyššího státního
zastupitelství. Žalobce vyzval na sklonku r.2013 ERÚ, aby vzal do úvahy
poznatky z trestního řízení, které mu nebyly známy a ve správním spisu chyběly.
ERÚ jeho výzvu pochopil jako zásah do své nezávislosti (ERÚ nesmí podle zákona
přijímat od nikoho pokyny) a podal stížnost nejvyššímu státnímu zástupci. Podle
odpovědi NSZ Radim Mezlík postoupením poznatků nijak nepochybil, ale bylo výlučným
právem ERÚ je vyhodnotit podle svého uvážení. Když však je ERÚ vyhodnotil v
rozporu s laickým názorem žalobce, jeho nezávislost neplatila: přivodil si
zahájení úkonů trestního řízení.
Předsedkyně
ERÚ Alena Vitásková si na zahájení dalšího trestního řízení a provedení razie stěžovala
nejvyšším představitelům státu Žádný z nich ovšem nemá pravomoc olomoucké žalobce
„umravnit“. Nejvyšší státní zástupce se na dotaz ČTK vyjádřil, že z vlastní
iniciativy se jejími námitkami nebude zabývat, dokud mu je nepostoupí některý z
jejich adresátů. Pak je bude muset prověřit,
ovšem výsledek nemůže předjímat ). Tato zdrženlivost, úzkostlivé zachovávání
nestrannosti, jsou pro myšlení Pavla Zemana příznačné a v „mírových“ podmínkách
by bylo na místě jej za ně pochválit. Mám ale obavy, že státní zastupitelství
se nachází spíše „ve stavu válečném“. Probíhá přetahovaná o podobu zákona o
státním zastupitelství a stále více lidí popouzí „odvážné“ zásahy žalobců a s
nimi spolupracujících speciálních policejních útvarů proti orgánům státní
správy, stejně jako netečnost k zjevnému zneužívání pravomoci některými
vysokými představiteli moci výkonné (např. nezájem o o „kauzu Kubice“). Právě
jejich „odvázanost“ může být příčinou příklonu k přijetí takové úpravy
organizační a řídící struktury státního zastupitelství, která je oslabením
účinnosti vnitřního řízení učiní méně „nebezpečným“ než by byla třístupňová
soustava, projektovaná skupinou státních zástupců kolem Pavla Zemana a Lenky
Bradáčové. Odpor proti přehnané „statečnosti“ a „nezávislosti“ žalobců může
zprostředkovaně vést až k pádu obou „rodičů“ progresivní předlohy zákona. S
ohledem na danou situaci by Pavel Zeman měl přistupovat k ohlasům veřejnosti na
výstřelky žalobců se zvýšenou citlivostí a měl by své podřízené tvrdě usměrnit.
Čím
déle toto řízení sleduji a čím hlouběji se seznamuji s problematikou právě této
kauzy, tím více se mi jeví jako soud proti zdravému selskému rozumu. Odebrání
licencí nebo jejich udělení s datem účinnosti pozdějším než 31. prosince 2014
by patrně připravilo investora o možnost splácet miliardový úvěr a přivedlo by
jej ke krachu. O práci by přišlo několik tisíc zaměstnanců, kteří by si pak šli
pro podporu v nezaměstnanosti. To vše kvůli nedodělkům za pár desítek tisíc Kč
při celkové hodnotě investice 1,4 miliardy Kč, popř. kvůli upřednostnění
záporného názoru jednoho z inspektorů ERÚ před kladným stanoviskem dalších
dvou. Sám investor přitom zpoždění výstavby nezavinil. Byl závislý na
dodavatelské firmě, a ta zase doplatila na nepříznivé počasí v závěru roku,
které jí znemožnilo pokračovat potřebným tempem.
Celý
případ ukazuje na obrovský chaos ve vydávání licencí v ERÚ na konci r.2010
(tedy za starého vedení), kdy licence vydávali také narychlo najatí brigádníci
a úředníci z administrativy a úroveň kontroly byla tak nízká, že došlo i na
vydání licencí elektrárnám, které ani nebyly osazeny panely ( na satelitních
fotografiích Zemkových elektráren lze spočítat instalované panely, čili
elektrárny fyzicky existovaly).
Obecně
je kauza špatnou vizitkou pro hospodářskou politiku Topolánkovy a Nečasovy
vlády ve vztahu k solární energetice. Nejdříve v době, kdy ještě skoro žádné
fotovoltaické elektrárny u nás neexistovaly a informace o ekonomice jejich
provozu mělo jen pár zasvěcenců, nějací předvídaví šikulové se postarali o
takové nastavení cenových pravidel tak, aby umožnili dosažení pohádkově
vysokých výnosů, a pak ještě dodatečně prodloužili dobu vyplácení podpory z 15
na 20 let. To je výchozí bod všech dalších malérů. Senátor Jiří Čunek a po něm
Alena Vitásková se pokusili vyvolat trestní stíhání pachatelů této kulišárny,
ale neuspěli: není dost dobře možné prokázat individuální zavinění ve složitém
legislativním procesu a nelze přiznat povahu trestného činu vytvoření předpisu,
bez připomínek schválenému parlamentní žvanírnou.
Když
se pak provalily důsledky vychytralého nastavení cenových podmínek, vláda
prudce šlápla na brzdu brutálním snížením výkupní ceny dodané elektřiny s
účinností od 1. ledna 2011 z 12.150 Kč/MWhod. na 5.500/MWhod. Tím vyvolala
zběsilé závody investorů s časem, jejichž cílem bylo získání licence nejpozději
31. prosince 2010.
Vládní
opatření bylo zřejmě nezbytné. Nic to nemění na tom, že tak zásadní změny
pravidel hry v jejím průběhu jsou zvěrstvo.
A
nelze se divit úřednicím ERÚ, že neunesly tíhu odpovědnosti za způsobení
likvidační škody Zemkovým firmám, v případě Michaely Schneidrové navíc v
situaci, kdy se již vědělo o napadení rozhodnutí ERÚ správní žalobou nejvyššího
státního zástupce: bylo lákavé přenést odpovědnost na správní soud.
JAK
PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL IV.
19.9.2014
Blížící se zima a vývoj na Ukrajině jsou důvodem ke starostem, jak české
domácnosti a průmysl přežijí zimu v případě naplnění katastrofického
scénáře s úplným přerušením ruských dodávek ropy a plynu. Energetická
bezpečnost státu se rázem stala věcí prvořadého zájmu. Ve snaze přispět
k uklidnění veřejnosti Česká televize pohotově zařadila v neděli 14.
září 2014 do programu Otázek Václava Moravce jako hlavní bod první části pořadu
vystoupení Aleny Vitáskové, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, která
si v minulosti vysloužila přezdívku „plynová královna“.
Paní
předsedkyně, obvykle při veřejných vystoupeních využívající jako účinnou zbraň
k posílení účinku svých argumentů ženský půvab, se tentokrát stylizovala
do mužské strohosti zjevu, která vhodně podtrhla ráz jejího projevu.
Vystupovala rázně a sebejistě. Nenechala nikoho na pochybách, že je bezvadně
informovaná o zásobách a budoucích dodávkách zemního plynu. Zdůraznila význam dobře fungujícího regulačního úřadu, jehož
nezávislost musí být v nebezpečné energetické situaci státu nekompromisně
hájena. Působila přesvědčivě jako rázná manažerka, která ví, kudy na
zabezpečení plynu všem potřebným, promyslela příslušná opatření a má vůli a
sílu vynutit si jejich uplatnění: chvílemi působila jako malý Putin
v sukních.
Pochlubila
se také výsledky své pracovní návštěvy U.S.A., kde ji přijaly nejvyšší autority
v oboru a dostalo se jí uznání úrovně její práce. Nezapomněla ani na
důležitost součinnosti s ostatními
evropskými regulátory. Celkem to byla krásná uklidňující pohádka o zabezpečení
tepla na zimu a o triumfující mocné ženě.
Chvilky
televizní slávy ale záhy vystřídala tvrdá realita složitého postavení paní
předsedkyně: od března r.2013 čelí trestnímu stíhání, které přešlo
v řízení u Krajského soudu v Brně, kde v úterý a ve středu
pokračovalo hlavní líčení. Proces se
týká osmi obžalovaných, jež spojilo vydání licencí pro provoz dvou
fotovoltaických elektráren v majetku společností slováckého miliardáře
Zdeňka Zemka o silvestrovské noci roku 2010. Žalobce k nim přihodil Alenu
Vitáskovou a bývalou ředitelku licenčního odboru Michaelu Schneidrovou, které
měly v r.2012 každá svým dílem zabránit obnovení licenčního řízení, jež by
podle jeho utkvělých představ vedlo k odebrání licencí. Se skutkem ze
silvestrovské noci r.2010 nemají tyto obžalované nic společného, nadměrnou
ztrátu času, energie a nákladů na obhajobu musejí ale nést. Možnost, že
zatěžování významné státní úřednice účastí na úkonech trestního řízení
v nadbytečném rozsahu může poškodit stát, žalobci nedochází: chová se,
jako by státní zastupitelství stálo nad všemi ostatními složkami státu a nemuselo
se na nic ohlížet.
Jako
by náhodou - a spíše záměrně než náhodou - Česká televize a ČTK doprovodily
zmíněné „soudné dny“ zprávou o
tom, že nejvyšší státní zástupce podal proti Energetickému regulačnímu úřadu správní
žaloby, kterými se domáhá zrušení výše zmíněných licencí, jejichž vydání podle
něj odporuje zákonu. A případem se prý již zabývá Krajský soud v Brně
v trestním řízení, v němž je Alena Vitásková v postavení
obžalované.
Zpráva
je ukázkou mimořádně špatné novinářské práce, možná účelově vykonané za účelem
ovlivnění nálady v soudní síni. Především není aktuální. Pavel Zeman
skutečně žaloby podal, ale již ve dnech 20. a 27. srpna 2014. Mimo to se vůbec
netýkají licencí, jejichž podivné vydání je pozadím trestního řízení u Krajského
soudu v Brně. Ty již neexistují. Energetický regulační úřad je přezkoumal,
zrušil a nahradil novými. Žaloby směřují právě proti nim. Jsme tedy svědky
„války“ dvou nezávislých úřadů: ERÚ v souladu se svou zákonnou pravomocí,
na základě odborného vyhodnocení doplněných podkladů, vydal licence. Ale NSZ na
základě vlastního nezávislého vyhodnocení podkladů žádá soud, aby je zrušil. To
je korektní civilizovaný postup řešení odborného sporu mezi dvěma nezávislými ústředními orgány státní moci, odpovídající zásadě
subsidiarity trestního práva a vzájemnému respektu dvou nezávislých orgánů
státní moci.
V současnosti
ale probíhá další související řízení, o němž se zpráva ČT a ČTK nezmiňuje.
Žalobce z procesu u Krajského soudu v Brně poskytl totiž ERÚ poznatky
z trestního řízení, o nichž se domnívá, že jejich správné vyhodnocení mělo
zabránit vydání nových licencí Zemkům. Protože je nezávislý úřad vyhodnotil
odlišně od jeho laického názoru, nechal zahájit úkony trestního řízení proti
úředníkům ERÚ, kteří se vzepřeli jeho vůli. A vede si ostře: nechal provést
razii v úřadovnách ERÚ, při které policisté podrobili vážně nemocného
ředitele licenčního odboru mnohahodinovému vysilujícímu výslechu.
Na
rozdíl od výše zmíněného postupu Pavla Zemana v tomto případě nelze
hovořit o korektnosti, ale spíše o posedlosti a neúctě k nezávislosti
úřadu, který má ve struktuře státních orgánů silnější postavení než NSZ.
Prostředky trestního práva jsou posledním
nástrojem, který se má uplatnit, když porušení zákona nelze napravit
jinak. Jestliže se nejvyšší nadřízený žalobce pustil cestou správního řízení,
pouze soud může rozhodnout, zda se úředníci ERÚ skutečně dopustili pochybení.
Zamítne-li soud žaloby, celá akce s raziemi ztratí smysl a zařadí se pouze
do výčtu operací v působnosti Vrchního státního zastupitelství
v Olomouci, které stály daňové poplatníky spoustu peněz, ale výsledek
přinesly jen malý, pokud vůbec jaký. Žalobce se na úhradě nákladů samozřejmě
nebude podílet, protože za porušení základních principů trestního práva se ve
Švejkolandu kárné žaloby nepodávají, avšak podmínkou přípustnosti vymáhání
regresní náhrady na původci škody je odsouzení kárným soudem. Teprve vyhoví-li
soud žalobám, bude na místě zkoumat, zda došlo k administrativnímu
pochybení nebo trestnému činu.
Trestním
řízením u Krajského soudu v Brně se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá
monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami,
jsem
se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal
jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a
leckde jinde,v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na
základě poznatků, získaných v soudní síni.
Pokračování
hlavního líčení ve dnech 17. a 18. září 2014 ozvláštnilo první výrazné
zajiskření mezi obhájci a předsedou senátu. Skupina čtyř advokátů jej vyzvala
k vyloučení pro podjatost. Spatřovali ji v jeho způsobu vedení
výslechů jejich klientů a některých svědků, jímž měl dokazování vést
v neprospěch obžalovaných. Aby zvláštností nebylo málo, mezi jinými příklady
podjatého nakládání uvedli výslech obž. Aleny Vitáskové. Zvláštnost spočívá
v tom, že žádný z „rebelujících“ obhájců Alenu Vitáskovou nezastupuje, ona
sama o jejich ochranu nežádala a její obhájci se k útoku na předsedu
senátu nepřipojili.
Po
uzavřené poradě senátu pan předseda výzvu odmítl usnesením. O návrhu bude nyní
muset rozhodnout Vrchní soud v Olomouci. Řízení pokračuje dále bez přerušení.
V případě vyloučení pana předsedy
stížnostním soudem by se muselo celé řízení od začátku opakovat. Přidávání
dalšího materiálu k projednávání je za těchto okolností poněkud riskantní.
Pokud pan předseda řízení nepřerušil do rozhodnutí stížnostního soudu, zřejmě věří, že k jeho vyloučení
nedojde.
Na
okraj této episody na základě zkušeností z monitorování desítek soudních
řízení dodávám, že mezi soudci se občas vyskytují svérázné osobnosti
s osobitým způsobem vedení procesu. K zvláštnostem soudce Aleše Novotného
patří jeho sklon k častému vybízení obžalovaných, aby si uvědomili
závažnost své životní situace a ohrožení trestem. Snad se je takto snaží
přivést k uvážlivému postupu obhajoby, ale obžalovaní, kteří všechny hrozby vnímají i bez upozornění,
nemusejí být dobře míněným napomínáním potěšeni. Zda v projevech „otcovské
péče o odsouzené“ prokvétá podjatost, rozhodne soud.
Dokazování
dále pokračovalo výslechy zbývajících svědků, většinou navržených obhajobou.
Nepřinášely celkem žádná překvapení, s výjimkou vyvolání pochybností o
korektnosti důkazu ve prospěch obžalovaných v podobě notářského zápisu,
jenž byl patrně sepsán jinde, než se v něm uvádí. A
obhájce Aleny Vitáskové potěšily určité rozpory ve svědecké výpovědi bývalého
místopředsedy ERÚ Blahoslava Němečka.
Dalšími
dvěma dny v příštím týdnu se monstrproces opět posune o kousek blíže
k rozsudku.
JAK PROBÍHÁ
MONSTRPROCES – DÍL V.
7.10.2014
Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako
proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se
soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá monstrproces“,
původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinam, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci
v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových
stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval
vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.
Dne 24. září 2014 skončilo soudní jednání velmi rychle. Po výslechu dvou
svědků předseda senátu Aleš Novotný vydal obhájcům písemné vyhotovení usnesení
z 18. září 2014, jímž nevyhověl námitce podjatosti. Poskytl je všem obhájcům bez
výjimky, včetně těch, již se k výzvě k jeho vyloučení nepřipojili.
Odročil pak pokračování hlavního líčení na dny 11. a 12. listopadu 2014, neboť
musí vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o stížnostech, které
proti jeho usnesení podali obhájci. Pokračování v jednání by jinak bylo
riskantní, protože v případě, že by stížnostní soud obhájcům vyhověl,
musely by se s novým předsedou senátu všechny úkony opakovat.
Vzniklé průtahy potvrzují
nevhodnost sloučení věcí osmi
obžalovaných, stíhaných kvůli podezřelému vydání licencí pro dvě fotovoltaické
elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka v noci dne 31. prosince 2010, a
Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, jež žalobce poslal před soud kvůli
zastavení řízení, jež domněle mohlo vést k jejich odebrání. Jde o dva skutky,
jež sice spojují zmíněné licence, ale odehrály se v různé době, jejich
povaha je rozdílná a nikdo z obžalovaných
neprochází oběma skutkovými ději. Větší část dokazování se obžalovaných
dam vůbec netýká. Jejich obhájci se k námitce podjatosti nepřipojili. Nicméně
jejich klientky se musí účastnit jednání
(aspoň vysláním obhájců) i v částech, jež se týkají pouze osmi
spoluobžalovaných, a kvůli námitkám jejich obhájců budou čekat na rozsudek o šest
týdnů déle. Prodlužuje se tak doba jejich psychického strádání a vznikají jim
nadbytečné časové a finanční ztráty.
Žalobce jistě dokáže formálně
zdůvodnit své oprávnění spojit pro pohodlí své a soudu dvě věci, jež spolu
souvisí jen nepřímo, a jeho nadřízení ve jménu principiální neomylnosti státních zástupců všechny výtky odmítnou.
Nicméně jeho postup je jedním z četných projevů pohrdání žalobců presumpcí
neviny, z které vyplývá povinnost důsledně dbát ustanovení trestního řádu
o nutnosti zatěžovat životy obviněných úkony trestního řízení jen
v nezbytně nutné míře a šetřit jejich osobní důstojnost. Jejich myšlení jde přesně opačným směrem:
v obviněném vidí budoucího odsouzeného zločince, a zločinci přece nemají
nárok na ohledy. Duch předlistopadové prokuratury a jejího sovětského vzoru je
v jejich hlavách stále živý. O jeho přežívání pečují bývalí prokurátoři-členové KSČ, kteří
stále drží velkou část vedoucích funkcí ve státním zastupitelství, dokonce i
v bezprostředním okolí nejvyššího státního zástupce. Proto je vliv
předlistopadového přístupu k trestnímu právu ve státním zastupitelství silnější než duch Listiny základních práv a
svobod, která je pro některé z nich nevítanou novotou.
Trestní stíhání Aleny Vitáskové se tak postupně mění v nekonečný
příběh. Nejde jen o to, že musí snést stres, nadměrnou ztrátu času a peněz
z tohoto procesu, ale časem se asi
bude muset podrobit úkonům trestního řízení ve věci, vyvolané čtenářům již
známým žalobcem Radkem Mezlíkem kvůli
zrušení původních licencí a jejich nahrazení novými s účinností od
31.prosince 2010 (viz díl IV). Záležitost tak pro ni neskončí rozsudkem v probíhajícím
procesu. I kdyby ji žalobce tentokrát neobžaloval, život jí bude ztrpčovat
narušení chodu úřadu trestním stíháním jeho důležitých zaměstnanců.
Také zahájení nového trestního řízení je projevem pohrdání presumpcí
neviny: žalobce předjímá výsledek správního řízení soudního, jež ke zrušení
nových licencí vyvolal nejvyšší státní zástupce. Myslí si, že správní soud prokáže nesprávnost rozhodnutí ERÚ, ale
pro případ, že by výsledek byl opačný, bude jistě postupovat tak rychle, aby
aspoň stačil způsobit obviněným co nejvíce nepříjemností dříve, než se jim
dostane ve správním řízení satisfakce. Pokud se v odhadu zmýlí, jeho snaha
vyjde naprázdno a daňoví poplatníci budou muset oželet peníze, vložené do
předčasně zahájeného trestního řízení. Psychické strádání nespravedlivě stíhaných ovšem nikdo
neodčiní.
Ani tím příběh neskončí. Alena Vitásková čelí nyní také podnětu
k prověření podezření, že se nečinností a následným přenesením přezkumu
120 podezřelých licencí na NSZ mohla dopustit trestného činu, neboť tím
navodila nebezpečí promlčení. Tentokrát studený
vítr zafoukal ze strany NSZ.
Tato část příběhu má také kořeny v r.2010, kdy ERÚ administrativně
nezvládl smršť několika tisíc žádostí o vydání licence. V lednu r. 2011
byla ustavena pracovní skupina, která měla přezkoumat podezřelé případy.
Vytipovala jich šestnáct a ve třech případech pak ERÚ podal trestní oznámení.
Alena Vitásková se při nástupu v srpnu r.2011 domnívala, že hříchy
roku 2010 jsou zahlazené. Z omylu ji vyvedlo až zahájení trestního řízení
kvůli vydání licencí pro elektrárny rodiny Zemků. To ale ještě stále netušila
možný rozsah problému. Na jaře r. 2013 ERÚ obdržel podnět Ministerstva průmyslu
a obchodu (dále jen MPO) k prověření dalších 180 licencí. Došlo
k dohodě mezi Alenou Vitáskovou a nejvyšším státním zástupcem Pavlem
Zemanem, že ERÚ v návaznosti na svou vlastní přezkumnou činnost předá
vybrané spisy na NSZ, čímž umožní nejvyššímu státnímu zástupci, aby dle své
úvahy bez průtahů podal žaloby z veřejného zájmu na odnětí podezřelých
licencí. Přezkumné řízení podle správního řádu, prováděné ERÚ, je velmi
zdlouhavé. Postoupením vybraných spisů se mělo předejít možnému promlčení. ERÚ jich vytipoval k předání na NSZ 120.
Na základě vyhodnocení spisů, postoupených z ERÚ na NSZ, podal nejvyšší
státní zástupce z veřejného zájmu
19 správních žalob, k nimž přidal další čtyři na základě vlastního
šetření. Zhruba dvacet spisů bylo postoupeno k prověření policii, u
několika málo již vypršela tříletá promlčecí lhůta, ale u většiny došlo NSZ k závěru, že buď je podnět
k odnětí licence nedůvodný, nebo není na jejím odnětí naléhavý společenský
zájem. Další správní žaloby kvůli licencím, vydaným do 31.prosince 2010, již
nelze očekávat, protože vypršela tříletá promlčecí lhůta.
Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku administrativního chaosu
při vydávání licencí v r.2010 vznikla velmi složitá situace. Náprava přezkoumáním
celého souboru vydaných licencí byla zřejmě nad síly ERÚ či kohokoli jiného.
Přezkum aspoň části z nich komisí pracovníků bývalého vedení ERÚ přinesl
výsledky, které se na pozadí výše uvedeného požadavku MPO zdají být hubené.
Situaci zhoršilo přerušení kontinuity řízení výměnou vrcholového vedení
v r.2011: Alena Vitásková nemohla v srpnu r.2011 tušit, že
vstupuje na zaminované pole důsledků
chaosu z r.2010. Pokud ji bude chtít žalobce usvědčit z úmyslného
trestného jednání, bude muset prokázat, že mohla vědět o možnosti existence
většího počtu neodhalených vadných licencí, že ERÚ měl dostatečnou pracovní
kapacitu na to, aby navíc ke svým průběžným úkolům přezkoumal spoušť, kterou
v kvalitě vydaných licencí po sobě
zanechalo bývalé vedení, a posléze nalézt motiv k úmyslnému brzdění
přezkumu vytipovaných licenčních spisů.
Posuzovat přiměřenost administrativního úsilí ERÚ bez znalosti záludnosti
správního řízení je neodpovědné. Držitelé licencí mají účinné prostředky pro
obhajobu svých zájmů, při nejmenším k protahování řízení, včetně možnosti
vtáhnout do věci správní soud. V případě předmětných elektráren rodiny
Zdeňka Zemka Alena Vitásková učinila
z moci úřední první kroky k přezkoumání a případnému odnětí licencí v říjnu
r.2012, výsledek se dostavil až v lednu r.2014. Příčinou zdlouhavosti
řízení nebyla nečinnost úředníků ERÚ, pouze vlastníci jako účastníci správního
řízení plně využili svých zákonných práv k obhajobě svých zájmů.
Celek tří trestních kauz, přímo nebo nepřímo se dotýkajících Aleny
Vitáskové, potažmo ERÚ, má ústavněprávní souvislosti. Střetávají se v nich
dva ústřední orgány státní správy s přesně vymezenou pravomocí, na sobě
navzájem nezávislé, jednající v režimu odlišných právních předpisů, tedy
správního a oborového práva na straně jedné, trestněprávních předpisů na straně
druhé. Silnější postavení v soustavě moci výkonné má ERÚ, který na rozdíl
od NSZ nepodléhá vládě. Předsedkyni ERÚ smí odvolat pouze prezident republiky
při zachování zákonných podmínek, nejvyššího státního zástupce může odvolat
vláda bez udání důvodů. Podle zásady subsidiarity trestního práva by podezřelá
prvostupňová rozhodnutí ERÚ měla přednostně přezkoumat předsedkyně ERÚ jako
druhostupňový orgán, popřípadě správní soud, přičemž předmětem posuzování musí
být soulad vydaných rozhodnutí se správním řádem, energetickým zákonem a
dalšími oborovými předpisy. Není jiná cesta ke zjištění správnosti úředního
postupu a případné společenské závažnosti možného pochybení.
A platí zásada, že nástroje trestního práva jsou „ultima ratio“.
V případě, že by na ně mělo dojít, mají orgány činné v trestním
řízení výhodu, že nejsou vázány tříletou promlčecí lhůtou správního řízení,
takže k předbíhání civilního řízení nemají rozumný důvod.
Ve výše uvedených případech státní zastupitelství postupuje proti ERÚ
z pozice síly, nadřazujíc trestněprávní hodnocení podezřelých skutků nad
hodnocení dle správních a oborových předpisů a v případě probíhajícího
řízení proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové vycházejíc při dokazování
úmyslu ze spekulací. Nyní se dalo znova na pochod, ačkoli bylo žalobou
nejvyššího státního zástupce zahájeno správní řízení, v němž soud rozhodne
o tom, zda zkoumané rozhodnutí o obnově licencí pro Zemkovy elektrárny bylo
správné. Protože správní řízení je zdlouhavější než trestní, nelze vyloučit paradoxní
možnost, že obvinění budou odsouzeni za vydání správných rozhodnutí. Státní
zastupitelství se v tomto případě vlamuje do postavení předlistopadové
prokuratury, která měla pravomoc neomezeného dohledu nad zákonností rozhodnutí
všech státních úřadů.
Státní zástupci hájí svůj postup v tomto případě zákonnou povinností
stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. V tomto případě ovšem dochází
ke kolizi se zásadou subsidiarity trestního práva, která má ústavněprávní
zakotvení. Větší zdrženlivost žalobců by byla nepochybně na místě, aniž by způsobila škody.
Ostatně v praxi si státní zástupci často vykládají povinnost stíhat
všechny trestné činy po svém. V některých případech uplatňují výběrový
přístup ke spravedlnosti. Jeho krystalicky čistou ukázkou je právě trestní
stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Bývalé vedení ERÚ vědělo
naprosto přesně, že přístup ředitele licenčního odboru k žádostem Zemků o licence
byl neobvyklý a vědělo o podivných okolnostech vydání licencí v noci
31.prosince 2010 po druhém ohledání elektráren. Připustíme-li, že tehdejší
předseda ERÚ Josef Fiřt jako druhostupňový orgán neměl pravomoc zabránit
řediteli licenčního odboru ve vydání licencí, pak nemůžeme pominout skutečnost,
že měl dost důvodů k tomu, aby hned 2. ledna 2011 zahájil z moci
úřední přezkum rozhodnutí o vydání licencí, což neučinil. Srovnám-li obsah
obvinění Aleny Vitáskové s popisem jeho chování v této věci,
z mého laického pohledu se věci jeví tak, že žalobce měl k jeho
trestnímu stíhání nejméně tolik důvodů jako v jejím případě. Ale Josef
Fiřt a jeho souputníci Blahoslav Němeček, tehdejší místopředseda ERÚ, Antonín Panák, tehdy ředitel sekce
legislativněprávní a pozdější místopředseda ERÚ zájem žalobce nevzbudili a
v trestním řízení působí jako svědci obžaloby.
Vztah státního zastupitelství a ERÚ má v tomto případě i subjektivní
stránku. Účast na trestním řízení v postavení obviněného je psychicky
velmi náročná, přímo stresující. Zvláště v případě dlouhodobého procesu se
nezbytně promítne do výkonnosti postižené osoby, často i do jejího zdravotního
stavu. Velmi dlouhé trestní stíhání vedoucích pracovníků může
zprostředkovaně působit rušivě na chod
jimi řízených jednotek. Trestní stíhání Michaely Schneidrové trvá od října
r.2012 a včetně odvolacího řízení současného brněnského procesu bude jistě
pokračovat ještě nejméně rok, v případě použití mimořádných opravných
prostředků i déle. Alena Vitásková je v postavení obviněné od března
r.2013 a s ohledem na nově zahajované věci má slušnou naději, že se konce
trápení před odchodem do starobního důchodu vůbec nedočká. S přihlédnutím
k presumpci neviny je na místě požadovat, aby státní zastupitelství
postupovalo s maximální možnou zdrženlivostí, protože účinky jeho postupu
mohou mít rušivý vliv na chod významného ústředního úřadu.
Celkový pohled na všechny tři dotčené kauzy pak působí dojmem, že nějaké
sudičky v zákulisí rozhodly, že Alena Vitásková musí být odstraněna bez
ohledu na cenu, kterou za to stát zaplatí.
Vše se shodou okolností odehrává v době, kdy v debatě o novém
zákonu o státním zastupitelství žalobci usilují o posílení své nezávislosti,
vzpouzejíce se proti standardnímu postavení advokáta státu. K posuzování
jejich požadavků by se mělo přistupovat s přihlédnutím k obvyklým
evropským právním úpravám, které nekontrolovanou moc prokuratury nebo státního
zastupitelství neznají, ale i k domácím zkušenostem: i dnešní „málo nezávislé“
státní zastupitelství dokázalo spuštěním „kauzy Nagygate“ smést vládu a
v kauze Aleny Vitáskové zasahuje do chodu důležitého státního orgánu.
JAK PROBÍHÁ
MONSTRPROCES – DÍL VI.
20.11.2014
Trestním řízením u Krajského soudu v Brně,
veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší
části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se
dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky,
nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou
dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde,
v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.
Po neplánovaném odročení, vynuceném nemocí obžalované Michaely
Schneidrové, proces pokračoval ve dnech 19. a 20.listopadu 2014 výslechy svědků
obhajoby a čtením listinných důkazů. Poslední vývoj dokazování mě vede
k domněnce, že ve věci podezřelého vydání licencí se v závěru procesu
povede mimo jiné tvrdý spor mezi
žalobcem a obhajobou, zda nepominutelnou podmínkou pro vydání licence je
skutečně dohotovení elektrárny „do posledního šroubečku“, i když tento stav je
prakticky nedosažitelný.
.
Čím déle řízení probíhá, tím silnější je mé přesvědčení, že žalobce Radim
Mezlík nedomyslel důsledky spojení kauzy spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a
Michaely Schneidrové se záležitostí osmi obžalovaných, zapletených do
podezřelého vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám rodiny Zemků o
silvestrovské noci r.2010. Jejich spojitost je skutečně jen formální a
podstatná část dokazování se zmíněných dam vůbec netýká, nicméně se musejí
zúčastnit celého jednání aspoň zastoupením obhájci. V případě rozdělení
procesu na dvě části by asi bylo nutné některé důkazy provádět dvakrát, ale nesdílím
názor, že pohodlí a úspora času soudu a státního zástupce musí mít
bezpodmínečně přednost před předcházením maření života a plýtvání penězi
obžalovaných, které mají stále nárok na to, aby se s nimi zacházelo jako
s nevinnými. Vyčlenění jejich kauzy do samostatného řízení by jim bývalo
přineslo úspory času i peněz.
Navíc jedna i druhá skupina
obžalovaných se vzájemně zatěžují odročováním
řízení. Bylo by velmi zajímavé vyčíslit dopady spojení obou věcí finančním oceněním
ztráty času a zjištěním vícenákladů na ohhajobu. Důsledky bezohledného
uspořádání procesu by tak patřičně vynikly. Samozřejmě, ve srovnání se škodou,
která měla dle žalobce vzniknout státu přičiněním obžalovaných, pár set tisíc
Kč z kapes odsouzených nestojí za tolik řečí. Ale platí presumpce neviny a
žalobce neměl právo zanedbat ve svých úvahách ztráty obžalovaných jen proto, že
se domnívá, že určitě dosáhne jejich odsouzení.
Zdá se, že po svižném rozjezdu dochází monstrprocesu dech. Opakovaně
vznikly průtahy odročováním z důvodu onemocnění obžalovaných nebo kvůli neúspěšnému
pokusu o vyloučení předsedy senátu pro podjatost. Také rozsah požadavků
obhajoby na čtení listinných důkazů řízení zpomaluje. Naděje na rozsudek
v letošním roce padla definitivně odročením na dny 19.-22. ledna 2015.
Monstrproces se tak přiřadil k mnoha problémům, jež mají původ
v minulosti, ale k jejich rozuzlení dojde až v r.2015.
MARTIN STÍN, KŘIVÍ REPORTÉŘI
19.6. 2014
Vydání bulvárního pořadu Reportéři ČT
z 16. června 2016 je dalším důkazem, že se Česká televize občas
zpronevěřuje svému poslání a místo poskytování objektivních vyvážených
informací manipuluje s veřejným míněním podáváním účelově zkreslených
zpráv. Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo jí vybírá terče a určuje směr, kterým
má být pošpinění jejích obětí vedeno.
První díl pořadu se zabýval trestním
řízením soudním, které se týká údajně nezákonného vydání licencí pro dvě
solární elektrárny, vlastněné holdingem miliardáře Zdenka Zemka. Jejich vydání
skutečně provázejí neobvyklé okolnosti: dodavatelská firma předložila
k licenčnímu řízení padělanou revizní zprávu, ředitel licenčního odboru
Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Luděk Pražák si hrozbou
resignace vynutil na tehdejším předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas
k opakovanému ohledání elektráren dne 31.prosince 2010, když při
předchozím šetření se prokázalo, že nejsou dokončeny, a posléze úřednice Ilona
Florianová se podrobila přání nadřízeného a místo slavení Silvestra čekala do
pozdních večerních hodin na dodání výsledků ohledání, aby mohla vystavit
licence.
V prvním díle pořadu se
bulvárníci vrhli jako na hlavní obžalovanou na Alenu Vitáskovou, mocnou předsedkyni ERÚ, které se
bojí a kterou nenávidí majitelé všech
solárních elektráren, kteří vědí, že licence na jejich provoz získali nefér
způsobem. Již tím je dána bulvární účelovost pořadu, protože ve skutečnosti
tato dáma byla k ostatním devíti obviněným „přihozena“ až dodatečně a
podstatná část obsahu obžaloby se jí vůbec netýká. V době, kdy byla vydána
licence, kterou žalobce zpochybňuje, ještě snad ani netušila, že se stane
předsedkyní ERÚ, ani v něm nepracovala. O tom, že je něco skutečně v nepořádku,
se vlastně dověděla až od policistů, když přišla podat vysvětlení
k trestnímu oznámení, které ještě před jejím příchodem do úřadu podal její
náměstek Antonín Panák. Ten neměl tolik slušnosti v těle, aby ji o
probíhajícím policejním vyšetřování informoval.
Postavení obžalovaných ve vztahu
k žalované skutkové podstatě je různý. Je zde skupina pracovníků
dodavatelské firmy, kteří se dle obžaloby podíleli na pořízení a předložení
padělané revizní zprávy. Vedle nich poněkud osamoceně stojí revizní technik
Vladimír Čimpera, jehož revizní zprávy ze dne 5. a 6. prosince 2010 posloužily
jako základ pro padělek, ale v době jeho zhotovení byl prokazatelně nemocen. V této
souvislosti na okraj podotýkám, že revizní zprávy nejsou dokladem o dokončení
výstavby elektrárny, ale posudkem na bezpečnost elektroinstalací ve stavu,
v kterém se nacházejí v době revize.
Dále jsou obžalováni jednatelé
společností, formálně vlastnících elektrárny, dvojčata Alexandr a Zdeněk
Zemkovi, o nichž je žalobce přesvědčen, že za účelem získání licence před
půlnocí 31.prosince 2010 souhlasili se všemi lotrovinami pracovníků dodavatelské
firmy, pokud si je přímo neobjednali.
Přímo na vydání licencí se tehdy
podíleli dva výše zmínění obžalovaní pracovníci ERÚ. Luděk Pražák si vynutil
ohledání elektráren dne 31. prosince 2010, ale v kritický den čerpal dovolenou a do dění zasahoval jen telefonáty.
Jeho podřízená Ilona Florianová alespoň zčásti jednala pod jeho tlakem jako nadřízeného.
Luděk Pražák měl jako jediný z obžalovaných prokazatelné opakované styky
se Zdeňkem Zemkem, otcem obžalovaných dvojčat.
Obžalované Michaela Schneidrová, bývalá
ředitelka licenčního odboru ERÚ, a Alena Vitásková, nemají s počínáním
výše zmíněných osob nic společného. Obě přišly do úřadu až v druhé
polovině r.2011.
Michaelu Schneidrovou viní žalobce
z toho, že zastavila řízení o povolení obnovy licenčního řízení, které
zahájil její předchůdce. Jednala tak s vědomím, že nadřízený náměstek
předsedkyně ERÚ Antonín Panák připravil opačné rozhodnutí. Reportéři si
nevšimli, že se rozhodla po konzultaci s odborníky na správní právo a
následný posudek externí advokátní kanceláře hovoří v její prospěch. Bulvárníci
možná ani netuší, že okamžitou reakcí na neudělení nebo odebrání licence by
zcela jistě byla správní žaloba soudní, nebo možná i mezinárodní arbitráž (na
projektu Zemků je zainteresována Commerzbank A.G.), jejichž výsledek může být
úplně jiný, než si myslí žalobce a bulvár. Za vyvolání prohraného sporu by
ředitelka licenčního odboru určitě nedostala pochvalu.
A Alena Vitásková se měla provinit
tím, že jí v jejím počínání nezastavila a ani ji po protestech Antonína
Panáka nepotrestala. O záměru měla být informována jejím e-mailem na soukromou
e-mailovou adresu. Alena Vitásková popírá, že by jej četla. Kromě toho, že se zde pracuje
s nezákonně získanými důkazy, chybí jakýkoli důkaz o její reakci na něj,
tedy o projevu souhlasu nebo o jiném pokynu. Přísná formalizace úředních
postupů uvnitř ERÚ jí ani nedovolila, aby na takto doručený vzkaz jakkoli
reagovala.
Žalobce i bulvární reportéři trpí
utkvělou představou, že obě dámy měly
blízký vztah k Zdenkovi Zemkovi st. a jednaly s úmyslem mu
prospět. Netuším, z čeho zpravodaj Reportérů usoudil, že uskutečněné
dokazování před soudem tuto domněnku potvrdilo. Seděl jsem ve stejné
soudní síni jako on a mám rovněž vlastní
zvukový záznam. Podle mého hodnocení se naopak tato paranoidní představa zcela
rozplynula.
Reportéři i žalobce pak pominuli
okolnost, že Alena Vitásková na pochybnosti o správnosti rozhodnutí Michaely
Schneidrové reagovala standardním postupem. Především je nechala přezkoumat externí
advokátní kanceláří, a když zjistila, že probíhá policejní vyšetřování,
zahájila z moci úřední přezkum, který vedl k obnově licenčního
řízení. To se již ale dostáváme mimo půdorys obžaloby.
Alena Vitásková není hlavní postavou
procesu, jak se snaží divákům namluvit bulvár. Hypotetické škoda má původ
v jednání účastníků děje z 31.prosince 2010. Jejím jednáním již další
škoda nevznikla.
Reportéři si shodně se žalobcem
nevšimli další skupiny osob, které hrají v souzeném skutkovém ději
významnou úlohu. Jsou to pánové Josef Fiřt, bývalý předseda ERÚ, Blahoslav
Němeček, jeho náměstek a Antonín Panák, tehdy ředitel odboru, později oznamovatel
trestního oznámení a náměstek Aleny Vitáskové. Všichni tři měli pochybnosti o
dokončenosti Zemkových elektráren a snažili se Luďka Pražáka zastavit. Když se
jim to nepodařilo, nezahájili hned po 1. lednu 2011 bleskovou akci
k nápravě. Kdyby Josef Fiřt využil okamžitě své pravomoci stejným způsobem
jako později Alena Vitásková, licence by byly odebrány nebo obnoveny dříve, než
nastoupila do úřadu. Dnes jsou pánové „uklizení“ ve společnosti Ernst&Young
Consulting a nikoho aktivně neohrožují. Zůstali mimo pole zájmu orgánů činných
v trestním řízení. V řízení vystupují jako svědci. Tak čistý příklad selektivního postupu orgánů
činných v trestním řízení se hned tak nenajde.
Odnětí licence bylo nakonec přece jen
připraveno ještě před nástupem Michaely Schneidrové. Jen se nikdo neměl
k tomu, aby je podepsal. Antonín Panák je chtěl předložit k podpisu
Michaele Schneidrové, která jako nová v úřadě nemusela tušit rizika,
spojená s chybným odnětím licencí. Jenže chytré děvče se mu vzepřelo.
Reportéři prohloubili bulvární
charakter reportáže dalšími podpásovkami. Účelově vybrali z některých
svědeckých výpovědí úseky, vytržené z kontextu, které pak pojednali tak,
aby dávaly přesně opačný smysl, než měly. Posbírali několik svědků, kteří měli
dokázat, že se elektrárny dokončovaly až po 1.lednu 2011. Neví se, kdo to byl a
identitu nejdůležitějších z nich musí dokonce redakce chránit. Tyto
důkazy-nedůkazy nebyly prověřeny standardním způsobem, takže ve skutečnosti je
jejich vypovídací hodnota nulová. Netvrdím, že elektrárny byly
k 31.prosinci 2010 dokončeny, pouze míním, že z takových výpovědí
nelze vyvozovat žádné závěry. Použitelné jsou pouze ke špinění. Ovšem špína
z nich na Alenu Vitáskovou pro pozorného diváka nedopadá, i když přání reportérů
bylo asi opačné. Pochybná svědectví se totiž týkají pouze vydání licencí dne 31.prosince
2010, na němž se nepodílela. Přidáme-li k tomu všemu drzost reportéra,
který nehorázným způsobem vynucování rozhovoru obtěžoval zjevně vyčerpanou
Alenou Vitáskovou, vidíme, že redakce zapadla do bahna bulvárnosti hodně
hluboko a za peníze daňových poplatníků poskytla veřejnosti zkreslený obraz
procesu. Připomíná mi to pořad TV Nova „Na vlastní oči“ v době jeho
nejhlubší pokleslosti.
