ODMĚNA ZA ŠKODU

Švejkolandské trestní řízení je nevyčerpatelnou studnicí překvapení, protimluvů a paradoxů. Mělo by se měřit všem stejně, ale skutečnost je úplně jiná. Například podle nejdéle sloužícího ministra nespravedlnosti, mezipartajního turistu Jiřího Pospíšila, rozhodnutí ministrů jsou rozhodnutí politická, proto nemohou být důvodem k trestnímu stíhání. Příslušné orgány asi o jeho moudru neslyšely. Řídí se jím jen někdy, když se jim to hodí,  třeba v případě bývalého ministra vnitra Jana Kubiceho, který má zřejmě zaručenou beztrestnost za nezákonné „sestřelení“ policejního prezidenta jak od nečasovské politické garnitury, tak od současných vládců.

Naopak si orgány tvrdě vykročily na bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou, kterou trápí již tři roky. V posledních dnech se policie konečně doplahočila k odevzdání státnímu zástupci návrhu na podání obžaloby. Nebohá zpěvačka písně o majoru Gagarinovi v původní i aktualizované verzi prý měla připravit stát o 819 milionů Kč souhlasem s předraženou cenou za letadla CASA. Jako laik si myslím, že obvinění je nesmyslné od samého počátku, není-li spojeno s prokázáním obohacení do vlastní kapsy. Pro odhalení nadhodnocení ceny v jedinečné obchodní operaci by kterýkoli nekvalifikovaný politik musel být vybaven nadlidskou jasnozřivostí, ale tato vlastnost se u švejkolandských politiků nevyskytuje. Případ vede k úvahám o slabinách demokratického systému vládnutí, v němž o vysoce odborných věcech v poslední instanci velmi často rozhodují naprostí laici. Jejich rozhodování je samozřejmě zatíženo chybami, za které musí daňoví poplatníci platit. Ne nadarmo se říká, že demokracie je nejlepší ze špatných způsobů správy věcí veřejných (tím nevyjadřuji touhu po  nastolení diktatury proletariátu ani jiné) .

Spíše než Vlasta Parkanová nebo v nejhorším společně s ní by měli čelit obžalobě neodpovědní lidé, kteří ji vehnali do funkce, pro kterou neměla kvalifikaci.

S případem Vlasty Parkanové ostře kontrastuje nedávný vývoj v případu „Vidnava“. V něm byla před sedmi lety obdařena neprůhledná akciová společnost, napojená na římskokatolickou církev, částkou 29 milionů Kč z prostředků Vězeňské služby ČR výměnou za zchátralou budovu bývalého kněžského semináře ve Vidnavě na Jesenicku. Oficiálně se říkalo, že ji Vězeňská služba ČR po přebudování použije jako detenční zařízení a věznici pro mladistvé. Odhadované náklady byly od počátku mimo možnosti resortu spravedlnosti. Záměr se neuskutečnil a vláda od něj nakonec upustila. Vězeňská služba se nyní marně snaží nepotřebného objektu se zbavit. Nedaří se jí to, i když šla s nabídkou velmi hluboko pod pořizovací cenu. Škodu nelze zatím přesně vyčíslit, ale patrně se bude pohybovat nejméně kolem 20 milionů Kč.

Policie zahájila v této věci trestní stíhání proti bývalému generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR Luďku Kulovi a bývalému náměstkovi ministra spravedlnosti Františku Steinerovi. Uctivě obešla exministra Jiřího Pospíšila, bez jehož vědomí a souhlasu by se „kauf“ neuskutečnil. Srovnám-li kauzy „CASA“ a „Vidnava“ z hlediska obtížnosti posouzení přiměřenosti pořizovací ceny, jednodušší pozici měl Jiří Pospíšil: ve chvíli, kdy podpisoval, mohl vědět, že vyhazuje státní peníze z okna. Pokud by orgány činné v trestním řízení mu měřily stejně jako Vlastě Parkanové, musely by jej rovněž stíhat.

Když obviněné hodně tísnil dozorující státní zástupce, zasáhl jako deus ex machina exministr Pavel Blažek: kvůli formálním pochybením státního zastupitelství při rozhodování o místní a věcné příslušnosti podal ve prospěch obviněných stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud ČR samozřejmě vyhověl. Pavel Blažek ani soudci nemuseli příliš přemýšlet. Vše již bylo jednou vymyšleno a úspěšně vyzkoušeno: jako vzor mohl posloužit postup exministryně Daniely Kovářové a Nejvyššího soudu ČR v kauze „Čunek“.

Nový dozorový státní zástupce se zachoval podobně jako Arif Salichov:  trestní stíhání zastavil. Žádný z oslovených nadřízených se nad jeho rozhodnutím nepozastavil. Nikdo nebude potrestán, škodu rádi uhradí daňoví poplatníci.

Je to tak snad dobře: trestnímu stíhání čelili podřízení bývalého ministra, který nesl nejvyšší míru odpovědnosti. Asi by nebylo spravedlivé, kdyby byli odsouzeni, zatímco jejich šéf a spoluviník  si užívá europarlamentní sinekuru.

Věc má ale nečekanou pointu: oba neoprávněně stíhaní si požádali o odškodnění za trestní stíhání a ministerstvo spravedlnosti jim vyhovělo. Dostanou přibližně 600 tis. Kč a s případným zbytkem nároků se mohou obrátit na soud.

To zde skutečně ještě nebylo: objektivně vznikla značná škoda na státním majetku, za její vznik není nikdo trestněprávně odpovědný, nejvyšší odpovědný se dostal patrně za odměnu do europarlamentu a škoda pro stát se zvýšila o odškodnění pro jeho podřízené. Vše proběhlo ve shodě s platnými právními předpisy. Rozhodně nelze tvrdit, že pánové Kula a Steiner dostali své peníze neoprávněně či nezákonně. Nicméně spojení objektivně existující škody s odškodněním činitelů, kteří jejímu vzniku přinejmenším napomohli nesprávným výkonem služby, je do té míry absurdní, že by to ani Franz Kafka lépe nevymyslel.