ŠKODLIVÝ SOUBĚH NEDBALOSTI A FORMALISMU

Jako statutár předkladatele nabídky převzetí společenské záruky za žadatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu jsem nedávno navštívil nejmenovaný okresní soud. Byl to šestnáctý případ podpory žadatele o podmíněné propuštění, do  něhož jsme se pustili od založení spolku v listopadu r.2017, když v předcházejících třinácti případech jsme byli úspěšní. Čili šlo o rutinní záležitost. Jako vždy jsem z jednání pořizoval zvukový záznam.

Jednání probíhalo v moderní budově, jejíž soudní síně jsem navštívil mnohokrát. Je dokonce možné, že se konalo v soudní síni, v které jsem se zúčastnil nějakého jednání již dříve. Vím proto, že soudní síně jsou vybaveny zařízením pro zvukový záznam.

Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu v úvodní části jednání projednala s žadatelem nedodržení zákonné pětidenní lhůty pro doručení obsílky. Bez jeho souhlasu nebylo možné v řízení pokračovat. Žadatel vysvětlil, že Vězeňská služba mu obsílku předala se zpožděním a nic mu nebrání souhlasit s jednáním i za těchto okolností.

Pozorně jsem pak sledoval výslech žadatele předsedkyní senátu. Nabyl  jsem dojem, že jsem snad nikdy dříve nezažil tak špatné nakládání s žadatelem, jako v tomto případě. Perličkou bylo sdělení předsedkyně senátu žadateli, že dojem z jeho osoby ji vede k přesvědčení, že po propuštění na svobodu bude dál páchat trestnou činnost.

Nepřekvapilo mě, když předsedkyně senátu vyhlásila zamítavé rozhodnutí. A nedivil jsem se, když postižený žadatel podal stížnost nadřízenému soudu.

Usnesení stížnostního soudu jsem cestou soudu 1.stupně obdržel až za 20 dní po rozhodnutí. Velmi mě překvapilo: krajský soud zrušil rozhodnutí soudu 1.stupně a nařídil opakování jednání s odůvodněním, že nebyla zachována pětidenní lhůta pro doručení obsílky žadateli a v protokolu z veřejného zasedání nebyla zmínka o tom, že se zkrácením lhůty souhlasil. Soud 1. stupně navíc neprovedl zvukový záznam, z něhož by se stížnostní soud mohl dovědět o souhlasu žadatele s nedodržením pětidenní lhůty.

Rozhodnutí stížnostního soudu bylo navýsost formalistické, leč z právního hlediska správné: protože nebyla dodržena pětidenní lhůta, jednání nemělo proběhnout. Jinak by došlo k porušení trestního řádu. Ve skutečnosti se za ním skrývala nedbalost předsedkyně senátu. Odpovídala za pravdivost a úplnost textu protokolu z jednání, i když jej sama nesepsala. Měla si ovšem všimnout, že protokol neobsahuje vskutku důležitou informaci o souhlasu žadatele s konáním jednání navzdory nedodržení zákonné lhůty pro doručení obsílky. Nechápu, proč nenechala pořizovat zvukový záznam, když soudní síň je příslušným zařízením vybavena.

Jsou to maličkosti, ale poškodily žadatele, jenž se až po dvou měsících dovídá, že jednání, na jehož konání čekal s nadějí na příznivý výsledek, bylo vlastně marné a nyní bude čekat dalších několik týdnů na opakování. Za „maličkosti“ kromě toho volky-nevolky zaplatí daňoví poplatníci, neboť veřejné jednání a jeho obsluha je nákladná  záležitost. Nad tím se asi soudci nezamyslí, neboť z cizího soudcovská krev neteče.

Nemohu si ale odpustit poznámku k jednání stížnostního soudu.  Mé myšlenkové pochody jsou asi od soudcovských hodně odlišné. Kdybych dostal k vyřízení spis s věcí,  která je zatížena nápadnou jednoduchou procesní vadou, zvedl bych telefon a provinivší se soudkyni bych požádal o vysvětlení. Protože v tomto případě vše proběhlo z procesního hlediska v pořádku, jen o tom nebyl záznam v protokolu, asi by se našel způsob, jak vadu protokolace napravit.

Zvoleným postupem se ovšem stížnostní senát vyhnul nutnosti vypořádat se s nepříjemnými námitkami žadatele proti odůvodnění zamítnutí jeho žádosti, jež dle mého laického názoru byly z velké části důvodné.  Vyhnul se nepříjemné práci, kterou bude stejně muset jednou vykonat.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

BEZBRANNOST ODSOUZENÝCH

V období  od července 2022 do ledna 2023 jsem se „na dálku“ zabýval trápením skupiny obžalovaných, jimž státní zástupce Aleš Sosík nabídl nízké tresty, přistoupí-li na dohodu o vině a trestu, ale za nesouhlas je potrestal senát Aleše Novotného u Krajského soudu Brno velmi vysokými tresty. Pohoršil mě v té souvislosti  případ mladé ženy, matky dvou malých dětí, které žalobce Aleš Sosík nabídl podmíněný trest, ale odmítnutím si vysloužila trest odnětí svobody v trvání 8,5 roku, „vylepšený“ peněžitým trestem 2,5 milionu Kč. Trestem budou v tomto případě trpět malé děti, odloučené na dlouhou dobu od matky. Křiklavý nepoměr mezi nabídkami na dohodu a výslednými tresty zpochybňuje uvážlivost soudu při ukládání trestů. 

Předseda senátu Aleš Novotný nechal odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku od 21.řína 2021 do 24. února 2023. Dlouhé čekání je zostřením trestu: odsouzení celou dobu žijí v napětí, způsobeném hrozbou dlouholetým uvězněním a nemožností bránit se odvoláním. Jako laik to považuji za psychické týrání odsouzených, kteří odsouzením neztratili nárok na lidské zacházení. 

Průtahy při dodání písemného vyhotovení rozsudku nejsou v historii činnosti soudce Aleše Novotného ojedinělým úkazem. Za jiný případ jej kázeňsky potrestal předseda soudu Milan Bořek. V této věci jsem na něj podal tři podněty k vyvolání kárného řízení. První 17.září 2022, poslední – ve formě otevřeného dopisu ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi a předsedovi soudu Milanu Čečotkovi - 24.ledna 2023. Ničeho jsem nedosáhl, protože  hříšník měl opakované překročení procesní lhůty povoleno místopředsedou soudu Alešem Flídrem a po ukončení jeho mandátu předsedou soudu  Milanem Čečotkou. Ministerstvo spravedlnosti provedlo v té věci šetření a tuto skutečnost potvrdilo. 

Předseda soudu povoloval pokračování průtahů ještě i po podání prvního podnětu k vyvolání kárného řízení. Jako laik jsem usoudil, že tím na sebe vzal spoluodpovědnost za daný nešvar. Domnívám se totiž, že předseda soudu není pouze formální figurka. Nemůže sice zasahovat do rozhodování soudců, ale měl by dohlížet, aby jejich jednání bylo vždy v souladu s právem a s dobrými mravy. Nadměrné průtahy při vyhotovení rozsudku jsou v rozporu s dobrými mravy. Dospěl jsem k pochybnostem, zda předseda soudu po této stránce dostál svým povinnostem, když trpěl pokračující průtahy, ač na ně byl upozorněn podnětem ke kárnému řízení. Poslal jsem proto panu ministrovi Pavlu Blažkovi jako kárnému žalobci podnět, aby z tohoto důvodu vyvolal proti předsedovi Milanu Čečotkovi kárné řízení. 

Pan ministr na podnět nereagoval. Na základě jisté smutné zkušenosti si ovšem nejsem  jist, že se mu vůbec dostal do rukou. Zápornou odpověď  mi  poslala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Kateřina Skalková, která nemá pravomoc kárného žalobce (tu má pouze ministr osobně a je nepřenosná na jiné osoby) a ani se neodvolala na pověření ministrem či na jeho rozhodnutí. Použité formulace v jejím dopisu na mne působí dojmem, že nezná příslušný zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Z odůvodnění jsem vyrozuměl, že povolení předsedy soudu k pokračování v průtazích jsou tabu, čili o jejich opodstatněnosti nelze pochybovat. 

Popsaná záležitost odhaluje bezbrannost nepravomocně odsouzených proti špatnému zacházení ze strany justice. Stále by se na ně mělo pohlížet jako na nevinné a zacházet s nimi přiměřeně tomu. Mezi jednotlivými články procesního řetězce ale  panuje shoda v ryze formálním přístupu k nim: nejde o lidi, pouze o případy.  Zaskočeni nečekanou kritikou si vykonavatelé spravedlnosti vzájemně kryjí záda. Umožňuje jim to všudypřítomný formalismus. Nad tím, co se děje v hlavách odsouzených, nikdo z nich nepřemýšlí. Jejich oběti jsou proto obecně bezbranné proti jakémukoli možnému opakování špatného zacházení s nimi v budoucnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH V

 Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázející žalobce Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

Podle již dříve zmíněného následného právnického přezkumu rozsudku ve věci „fotovoltaického podvodu“ podnikatelského klanu Zemků soudce Aleš Novotný nevěnoval odůvodnění rozsudku přiměřenou péči. Nevypořádal  se s okolnostmi zásadními pro posouzení trestní odpovědnosti obžalovaných, a to:

1/Celková stavební dokončenost energetického zařízení nebyla podle energetického zákona podmínkou pro udělení licence.

2/ Otázky dokončenosti a provozuschopnosti stavby FVE posuzuje stavební úřad, nikoliv ERÚ v řízení o udělení licence

3/ Obě FVE byly ke dni 31. prosince  2010 provozuschopné, bezpečné a dokončené ve stavu způsobilém pro udělení licence. Zjistili to pověření úředníci ERÚ, kteří provedli obhlídku zařízení na místě a později totéž zjistila severočeská kriminální služba PČR.

4/Obě FVE byly od 19. listopadu 2010 do 25. února 2011 ve zkušebním provozu, který povolil příslušný stavební úřad.

Jako laik, sledující celé hlavní líčení z lavic pro veřejnost, jsem nelibě nesl ještě jednu vadu řízení, kterou právníci v analýze nezaznamenali: soudce Aleš Novotný si liboval v předvádění své morální nadřazenosti nad obžalovanými, v zastrašování a někdy až ponižování některých z nich. Kladl jim na srdce, že se mají zamyslet nad tím, že se dostali před soud  a hrozí jim vysoké tresty. Nicméně naopak mu přičítám k dobru, že zprostil obžaloby bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, pro kterého žalobce žádal 10 let odnětí svobody: zřejmě správně předpokládal, že pan obžalovaný brzy unikne pozemské justici. Žalobce Radek Mezlík sice podal odvolání, ale smrt pana obžalovaného  jeho snahu zmařila.

Jako laik se divím, že kromě debaklu s odsouzením Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové výsledek součinnosti svérázných osobností Aleše Novotného a Radka Mezlíka obstál ve střetu s řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Možná to souvisí s novostí problematiky a s dobovou atmosférou honu na „solární barony“. Vliv může mít i odtrženost soudcovské a státnězástupcovské kasty od podnikatelského prostředí: sotva si dokáží představit tlak odpovědnosti na podnikatele, který zatížil firmu miliardovým dluhem a někdo mu náhle vzal prostředky na splácení. Za zcela nepřijatelnou skutečnost považuji zjištění, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily zločinný zásah státu do ekonomiky fotovoltaického byznysu. Vždyť obžalovaní bránili své firmy před hrozícím krachem v důsledku náhlé změny pravidel financování obnovitelných zdrojů energie, uskutečněné  těsně před rozhodným datem. O prospěšnosti stabilního prostředí pro podnikání vládní činitelé asi nikdy neslyšeli a od soudců a státních zástupců to snad ani nelze žádat.

Nad rámec výše zmíněné analýzy se jako laik pozastavuji nad způsobem, jakým dvojice Radek Mezlík-Aleš Novotný hodnotila podíl úředníků ERÚ na konečném výsledku licenčního řízení. Žalobce postavil před soud Ilonu Florianovou, která jako oprávněná úřednice ERÚ vydala 31. prosince 2010 licence. Myslel si snad, že je neměla vydat, když při obhlídce dne 20.prosince 2010 byl malý rozdíl mezi obsahem protokolů o převzetí zařízení do vlastnictví investorů a skutečným stavem elektráren ? Ilona Florianová byla v průběžném spojení s pověřenými účastníky oficiálně povolené obhlídky elektráren na místě samém dne 31.prosince 2010 a licence vydala na základě jejich dobrozdání. Na  odpovědnosti za vydání licencí dne 31.prosince 2010 se tedy rozhodujícím způsobem podíleli úředníci, kteří provedli obhlídku. Bylo-li vydání licencí pochybením, měli se dle mého laického názoru dostat před soud, protože poskytli Iloně Florianové zavádějící informace. Místo toho posloužili  jako svědci na straně žalobce.

Jako laikovi se mi rozsudek senátu Aleše Novotného jeví jako obludný. Jeví se mi tak na základě zjištění, že s pokračováním licenčního řízení po 20.prosinci 2010 souhlasil již 21.prosince 2010 ERÚ, jenž se nepovažoval za podvedený.  Již 22.prosince 2010 byly elektrárny způsobilé k připojení na distribuční síť a dne 31.prosince 2010 již odpovídaly podmínkám pro udělení licencí a rozdíly mezi obsahem „podvodných protokolů“ a skutečností zanikly. Vydání licencí za těchto okolností považuji za jednoznačně oprávněné a stíhání žadatelů za mylné. Přísloví praví: „kde chce psa bít, hůl si najde“. Je jak šité na tento proces.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NA OKRAJ OTÁZEK VM ZE 17.9.2023

Václav Moravec a jeho „Otázky“ bývá často předmětem kritiky a návrhů na zrušení pořadu a popřípadě i jeho propuštění. Přesto stále zůstává na programu. Jeho sebevědomé úvodní sdělení, že Otázky otvírají témata, o nichž se po jejich odvysílání bude mluvit, je zjevně nesmyslné a oprávněně dráždilo již prezidenta Václava Klause. Mluví se v nich až na výjimky vždy o věcech již otevřených. 

Jednou za uherský rok se na pořad dostávají záležitosti resortu spravedlnosti. Poměrně řídký výskyt pořadů tohoto typu je úměrný obecnému nezájmu politické věrchušky a s ní souznícího vedení České televize o poměry v něm. 

Václav Moravec si tentokrát pozval pozoruhodné osobnosti, nesporně způsobilé zajímavých vyjádření: předsedu Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka, ministra spravedlnosti Pavla Blažka a senátora Václava Lásku. Dobrý výběr ovšem přinesl přehuštění pořadu myšlenkami a informacemi, které možná způsobilo nesrozumitelnost pro běžného diváka. Když je něčeho hodně, může toho být příliš. 

Za daného stavu věci nemá smysl, abych uváděl úplný přehled témat, jež přišla na přetřes. Omezím se na pár okrajových poznámek. 

Zvlášť oceňuji, že Václav Moravec pozval senátora Václava Lásku. Jeho myšlení je poznamenáno dlouholetou praxí policisty. Proto vidí věci bez okras, jaké jsou: upozornil na neúnosnost stavu, v němž  trestní řízení po 30 letech od „Sametu“ stále probíhá podle nesčetněkrát novelizovaného trestního řádu z r. 1961 a ani současná vláda nesplní slib předložit do Poslanecké sněmovny nový ucelený kodex. Vyvolal tím debatu, z které vyplývá, že by nový kodex sice všichni chtěli, ale kvůli nemožnosti dosažení dohody zainteresovaných stran na podrobnostech se musíme spokojit s předložením další, tentokrát zásadní novely ke konci letošního roku.    

S výhradami ke stavu trestního řádu souvisí i Láskovo mínění o předčasnosti projednávání novely zákona o státním zastupitelství, která postrádá smysl, pokud trestní řád nevymezí jednoznačně postavení státních zástupců v trestním řízení. 

Obnažení nezpůsobilosti politických vrstev řešit koncepčně vývoj v resortu spravedlnosti završil senátor Václav Láska upozorněním, že na zavedení hlídacích náramků čekáme neomluvitelně dlouho. K tomuto bodu ministr Pavel Blažek podal optimistickou zprávu o  snad úspěšném dokončení jednání s dodavatelem. 

Z jednotlivostí musela samozřejmě přijít na přetřes „žhavá současnost“: vrácení kauzy Čapí hnízdo Městskému soudu v Praze usnesením neveřejného zasedání senátu Vrchního soudu v Praze. Veřejnost projevuje netrpělivost kvůli neznalosti důvodů, jež soudce Vrchního soudu přivedly k rozhodnutí. Vejdou ve známost až po vydání písemného vyhotovení rozhodnutí, jež ovšem dostanou do rukou nejdříve strany řízení, a to nejdříve za měsíc.

Nemohu si na tomto místě odpustit poznámku k vývoji státního zástupce Jaroslava Šarocha. Jeho původní stanovisko ve věci bylo zastavení trestního stíhání všech obviněných. Až po rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zahrnul do dokazování ostudné zneužití výpovědí Andreje Babiše ml. a nakonec podal obžalobu, která v očích senátu Jana Šotta neobstála. Jeho právo odvolat se je nezpochybnitelné, ale vzhledem k vývoji jeho myšlení mě jeho uplatnění překvapuje, neboť tak trochu popřel sám sebe. 

Pro úplnost dodávám, že sám jsem v článku z 9.ledna 2023 prohlásil, že nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá. Ale samozřejmě jsem neměl k disposici písemné vyhotovení rozsudku. 

Ministr Pavel Blažek se k vrácení kauzy Čapí hnízdo vyjádřil, že jde o obvyklý postup. V té souvislosti se ale rozproudila debata o příčinách neúnosné délky trestního řízení. V případě kauzy Čapí hnízdo se účastníci pozastavili nad neobvyklou délkou přípravného řízení. Ale ministr Pavel Blažek připustil, že vracení věcí odvolacím soudem na první stupeň může být projevem alibismu a ve výsledku vyvolává průtahy. Slíbil, že novela trestního řádu bude obsahovat ustanovení, jež zpřísní podmínky pro vracení věci odvolacím soudem. V tomto ohledu jsem ale jako laik skeptický: pokud by měl odvolací soud o věci sám rozhodnout, musí být důkazní situace jednoznačná, nevyžadující doplnění dokazování. Mám dojem, že dosažení takového stavu spisu není samozřejmostí. 

Debata se dotkla i přípravy novely zákona o  státním zastupitelství, jejíž projednání má být podle Václava Moravce uzavřením vývoje „od Blažka po Blažka“.  Je totiž trapnou skutečností, že Pavel Blažek v době svého prvního mandátu stáhl z Poslanecké sněmovny předlohu nového komplexního zákona o státním zastupitelství (nikoli novelu, jak si myslí neomylný VM), když zjistil, že by návrh stejně neprošel. Dnes předkládá pouze novelu a i kolem ní je spousta nejistot. Před ním to neúspěšně zkusila Marie Benešová, která se kdysi zasloužila o stažení návrhu nového zákona. 

Sporným bodem novely je délka funkčního období vedoucího státního zástupce. Novela počítá se sedmi lety, ale Igor Stříž požaduje 10 let, což je délka funkčního období předsedy soudu. Nebere ovšem do úvahy rozdílnost povahy práce předsedy soudu a vedoucího státního zástupce. Předseda soudu nemá možnost zasahovat do rozhodovací činnosti soudců, kteří jsou na něm v tomto ohledu nezávislí. Největší rozpaky vyvolává způsob odvolávání nejvyššího státního zástupce. Novela počítá s „dvojkolejností“. Ponechává vládě právo odvolat nejvyššího státního zástupce bez udání důvodů (s možným přezkumem Nejvyšším správním soudem), ale vedle toho připouští odvolání na základě výsledku kárného řízení. Jako laik soudím, že vládě, která odpovídá za činnost státního zastupitelství, přísluší právo na odvolání nejvyššího státního zástupce. Ostatně v Evropě je takové řešení běžné. 

Ministr Pavel Blažek se zmínil o záměru na změnu trestní politiky v ukládání trestů: trestními sazbami je třeba odlišit násilné jednání od ostatních druhů trestné činnosti. V této souvislosti padla i zmínka o možném zachování trestnosti neplacení výživného. Václav Láska to má jasné: je to věc pro exekuční řízení. Proti tomu namítám, že mezi neplatiči výživného jsou asociální jedinci, z nichž exekutor nikdy nic nevyrazí, protože nikdy nebudou mít z čeho platit. Hrozba vězením možná aspoň některé z nich přiměje k slušnějšímu chování. 

Debatující se hladce shodli na odmítavém stanovisku k návrhu na zřízení parlamentní vyšetřovací komise, která by se zabývala děním na Hradě v době působení prezidenta Miloše Zemana: žádná parlamentní vyšetřovací komise nikdy nic nevyšetřila. Radek Vondráček  upozornil, že smysl mělo zřízení Vyšetřovací komise pro vyšetření událostí 17.listopadu 1989, neboť v té době nebylo možné pověřit úkolem orgány činné v trestním řízení, spjaté s předlistopadovým režimem. Dnes jde o věc, kterou se má zabývat BIS a orgány činné v trestním řízení a nějaké vyšetřování již běží. 

Pozornosti neušlo setkání ministra Pavla Blažka s bývalým poradcem prezidenta Miloše Zemana, lobbistou Martinem Nejedlým. K věci jsem se vyjádřil 24.srpna 2023, považuji ji za novináři nafouknutou „prkotinu“ a stanovisko neměním. Vidím ji jako varování před návratem do předlistopadových poměrů, kdy v hospodě si musel občan dávat pozor na jazyk, protože musel počítat s tím, že jej pozoruje fízl. 

Opět to byl Václav Láska, který sice uznal nadhodnocení události médii, ale kladl Pavlu Blažkovi na srdce ohledy na důvěryhodnost jeho politické strany. Hovořilo se také o právě probíhajícím vnitrostranickém hlasování Pirátů o návrhu na podání výzvy předsedovi vlády k odvolání Pavla Blažka z funkce. Pan ministr se opakovaně vyjádřil, že v setkání s lobbistou důvod k resignaci nevidí, ale  vyhnul se  jasné odpovědi na opakované otázky, zda by na výzvu Pirátů k resignaci odstoupil. Odmítl debaty s tím, že stanovisko Pirátů bude známo až zítra. 

K tomu podotýkám, že nejmenší strany různých vládních koalic vždy používaly svou nepostradatelnost pro sestavení vládní koalice k vydírání předsedů vlády a koaličních partnerů. Nikdy dříve to ale nedosáhlo „pirátských“ rozměrů. Piráti si usurpovali naprosto nepřiměřený podíl na moci výkonné a parlamentních funkcích. Překonávají nyní své předchůdce i chutí mluvit větším koaličním partnerům do jejich personálních záležitostí: je přece především na místě, aby  ODS jako delegující politická strana rozhodla, zda Pavla Blažka podrží či stáhne z ministerského křesla. 

Vyzvou-li Piráti po referendu Pavla Blažka k resignaci a Petra Fialu k jeho odvolání, vyhrotí situaci do krajnosti. Vyvstává otázka, co udělají, pokud Pavel Blažek neodstoupí a Petr Fiala jej mandátu nezbaví. Opustí v takovém případě vládu a zbaví se ostatních prebend?  A padne-li vláda, koho to potěší ? 

Připomínám, že ústupky vyděračům se většinou neosvědčují. 

Na závěr projevuji přání, aby Česká televize vracela problematiku resortu spravedlnosti do Otázek VM častěji ( když už nesmyslně trvá na jejich nepostradatelnosti) a zejména aby politici konečně pochopili, že resort je dlouhodobě zanedbaný a vyžaduje celkovou renovaci. Ostatně každý politik se může stát „zákazníkem“ justice a pocítit důsledky zanedbanosti na své kůži, čili péče o resort se může jednou v budoucnosti vyplatit. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH IV

Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázející žalobce Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

V neprospěch obžalovaných žalobce a senát Aleše Novotného použili revizní zprávy z 5. a 6.prosince  2010 o stavu slaboproudé rozvodné sítě.  Vypracoval je revizní technik, který se zdržoval celý den na staveništi a pořizoval dílčí revizní zprávy po dokončení jednotlivých úseků sítě. Podle mínění nekompetentního žalobce měly být zprávy dokladem o dokončenosti elektráren, jímž nebyly, protože v době jejich pořízení k nim ještě nebyly připojeny fotovoltaické panely. Jejich předložení mělo proto také mít podvodný charakter. Uvedený způsob pořízení revizních zpráv odpovídal dobovým zvyklostem a normám. Až v r. 2015 vznikla judikatura, která je zpochybňovala.

Žalobce Radek Mezlík zprávy z neznalosti vyhodnotil jako další důkaz podvodného jednání investorů  a jejich akceptování ředitelkou licenčního odboru ERÚ Michaelou Schneidrovou uznal za trestný čin. Jeho neználkovství napravil až Nejvyšší soud ČR na základě dovolání, ale v té době již měla paní odsouzená za sebou 7 měsíců života ve věznici ve Světlé n.S. na případné adrese „Rozkoš 990“. Nejvyšší soud ji nechal propustit na svobodu do nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě. Zatvrzelý žalobce Radek Mezlík jí tuto svízelnou etapu života prodloužil beznadějným odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku. Jistě na něj nevzpomíná v dobrém.

Řízení, postavené na  defektech, popsaných v dřívějších dílech, ale přece jen dospělo k vyhlášení prvostupňového rozsudku. Předzvěstí úrovně písemného vyhotovení bylo jeho ústní vyhlášení. Předseda senátu Aleš Novotný při něm nařkl obžalovanou Alenu Vitáskovou, že se do své vysoké funkce dostala na přímluvu Jany Nagyové, ředitelky sekretariátu předsedy vlády, tehdy ikony pojmu „korupční státní úředník“. Dále se podivoval, proč z bývalého vedení ERÚ si ponechala právě spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět, že  do ERÚ přišla později než Alena Vitásková.

Obhájci pak v odvolání napadli písemné vyhotovení rozsudku jako  „velmi stručné, vágní, paušální, nekonkrétní, a tedy nesrozumitelné, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost“. Postrádali v něm „výklad skutečností, které soud I. stupně vzal za prokázané, o které konkrétní důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů“. Obžalovaným tím nepomohli, protože odvolací soud na jejich argumenty nedbal a prvostupňovému rozsudku udělil právní moc. Dovolací soud to nenapravil.

Na vodě stojí tvrzení v odůvodnění rozsudku, že obžalovaní měli v úmyslu uvést v omyl ERÚ a také se toho dopustili. Neuvádí se v něm, které osoby a jakým způsobem měly být uvedeny v omyl. A zejména nevysvětluje, jak mohla být uvedena v omyl odpovědná úřednice ERÚ, která vystavila licence na základě zprávy pracovníků ERÚ, kteří posoudili stav elektráren na místě samém. Stejně tak je pochybné tvrzení, že obžalovaní uvedli v omyl společnost Actherm, která byla subdodavatelem části zařízení a její odborníci posuzovali stav elektráren před jejich připojením k distribuční síti, které pak provedli.

Smutnou částí úvah Aleše Novotného je odsouzení jednatelů investujících společností k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na základě obvinění z pokusu o podvod ve spolupachatelství. Vložil jim do hlav záměr podvést ERÚ sepsáním protokolů o převzetí zařízení z majetku dodavatele do vlastnictví investujících společností. Neexistuje jediný objektivní důkaz, že takový záměr měli a nelze ani předpokládat, že by jej mohli mít, protože v době, kdy protokoly sepisovali, ani ještě nevěděli, kdy dojde k rozhodování o licencích a v jakém konkrétním stavu elektrárny budou a zejména věděli přesně, že se jedná pouze o formální důkaz o vlastnickém vztahu žadatelů o licence k elektrárnám. Na rozdíl od žalobce věděli, že o udělení licencí budou rozhodovat úředníci ERÚ na základě posouzení stavu elektráren na místě samém a soudce tuto rozhodující okolnost jednoduše pominul. Mimo to postavení jednatelů v reálných řídících strukturách výstavby elektráren bylo pouze formální. Nesprávné bylo i jejich obvinění ze spolupachatelství, protože se osobně neznali ani s revizním technikem, ani s představitelem dodavatelské firmy. Obžalovaní byli prvotrestaní, vedli jinak řádný život a starali se o rodiny s malými dětmi. Pokud je soud nezprostil obžaloby na principu „in dubio pro reo“, nepodmíněný trest byl nepřiměřený a podle mého laického úsudku zaváněl podjatostí vůči rodině Zemků.

Zvláštní kapitolou je odvozování trestních sazeb od výše škody. Nešlo o škodu, která skutečně vznikla, ale o ryze hypotetickou, která by mohla nastat, kdyby elektrárny vyráběly desítky let. Navíc ji stanovil ERÚ, který k tomu neměl oprávnění. Ve skutečnosti ale žádná škoda  nevznikla.

 

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/

===============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

NEVINNÍ LOUPEŽNÍCI ŽALUJÍ

Jsem jen bezvýznamný justiční potížista a velcí šéfové, působící v oblasti trestního řízení,až na nepočetné výjimky se mi raději vyhnou. Ale když už se mi podaří s nimi pohovořit, většinou mi dávají za pravdu, že jedno naše krásné krajské město proslulo korupčním prostředím. Ovšem tvrdí to, aniž by měli důkazy. Protože se na rozdíl od nich pohybuji mezi lidem obecným, slýchám různé pověsti, k nimž chybí důkazy. Tak například se v místě vypráví, že jeden z vlivných místních vašnostů rozhodil mezi místní policisty velké peníze ve snaze povzbudit je, aby se snažili dostat za mříže jeho protivníka. Samozřejmě jde o fámu, která nemá podklad ve věcných důkazech. Nikdo ho nepřistihl při předávání úplatku, nikdo nezjistil, že by nějaký policista přijal jeho dar. Vašnosta se pouze  komusi přiznal, že policistům nosil balíčky klobásek a slivovici, ale podle státního zastupitelství takové počínání není pohoršlivé. Také je o něm známo, že udržuje společenské styky s vlivnými osobami, působícími v prostoru trestního řízení. 

Jednoho časného rána vašnosta zavítal na policejní služebnu a oznámil, že jej přepadli loupežníci. Měl v sobě zbytkový alkohol z večerní pijatyky, proto jej policisté nejdříve nechali vystřízlivět, pak jej ohledal lékař, a následně jej pozorně vyslechli. Usoudili, že si vašnosta nevymýšlí a dali se s plnou vážností do práce. 

Policisté byli snaživí a tentokrát zaznamenali úspěch: podařilo se jim ustanovit pachatele drzého přepadení. Vašnosta potvrdil jejich totožnost nejdříve při rekognici podle fotografií, pak i při rekognici in natura. Policisté sesbírali ještě i další důkazy. Našli dokonce svědky, kteří sice nebyli přímo u přepadení, ale z dálky viděli cosi, co by jím mohlo být. Žalobce pečlivě vyhodnotil výdobytky vyšetřování a vypracoval obžalobu. 

Věc se dostala před soud. Předsedou senátu byl zkušený trestní soudce, dokonale ovládající řemeslo dokazování. Ze všech sil se snažil loupežníky usvědčil. Nemilosrdně vyslýchal svědky. Uváděl je do rozpaků a hledal rozpory v jejich výpovědích. Avšak čím déle si takto počínal, tím více začal pochybovat o pravdivosti udání. Ostatně v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že popis loupežníků, který vašnosta udal při rekognicích, neodpovídá skutečnosti. Do popředí vyvstává naléhavá otázka, kdo mu podsunul nepravdivé informace. Také žalobce, jenž měl přirozený zájem na prosazení obžaloby, začal postupně pochybovat, že závěry policejního vyšetřování jsou správné. Došlo to tak daleko, že senát dospěl k názoru, že k přepadení sice možná došlo, ale obžalovaní nemohli být v daném čase na místě činu, čili policie předhodila vašnostovi  při rekognicích nepravé osoby. Bylo to tak jasné, že žalobce hodil ručník do ringu a neodvolal se. Zprošťující rozsudek nabyl právní moc v okamžiku vyhlášení. 

Loupežníci byli samozřejmě s výsledkem vyšetřování spokojeni, ale ne tak úplně. Jejich usvědčování přineslo spoustu  nepříjemností nejen jim, ale i jejich blízkým. Nemohli policistům zapomenout hlučný vpád do bytu v časných ranních hodinách, při němž vyděsili jejich malé děti. Hněvali se kvůli obtížím, jež museli podstoupit jejich blízcí, když je vzdálený soud předvolal jako svědky. Jeden z nich kvůli trestnímu stíhání přišel o práci a opustila jej partnerka. Dospěli proto k názoru, že vašnosta, který vyvolal jejich trestní stíhání, a pak je dokonce poznal při rekognicích, ač se s nimi nikdy dříve nesetkal, zasluhuje trest. Podali na něj trestní oznámení pro podezření z trestného činu křivého obvinění. 

Vašnosta se z poškozeného rázem stal podezřelým. Ale nic se nedělo. Policie se s případem nepárala. Bylo jí jasné, že vašnosta se přece nemohl vědomě pokusit o vyvolání potíží nevinným lidem. Zřejmě se pouze zmýlil a mýlit se je lidské. Ani jej k věci nevyslechla, natož aby pátrala po dalších důkazech. Oznámení odložila s tím, že podezření ze spáchání trestného činu není důvodné. 

Loupežníci nebyli s výsledkem spokojeni. Podali stížnost státnímu zastupitelství. Ale státní zástupce, jemuž případ připadl, policejní stanovisko potvrdil. Proti jeho usnesení není stížnost přípustná. Loupežníci museli vzít na vědomí, že odvety za trápení své a jejich blízkých se nedomohou. 

Příběh má ale ještě další část. Nevinní loupežníci usoudili, že policisté, kteří je vašnostovi naservírovali jako na stříbrném podnose, věděli, že se jeho únosu nedopustili. Chtěli je za toto počínání „odměnit“. Podali proto trestní oznámení pro zneužití pravomoci u Generální inspekce bezpečnostních zdrojů (dále jen GIBS). Jejich oznámení mělo prověřit místní oddělení, jehož vedoucí byl bývalý kriminalista, který v době jejich vyšetřování byl členem vyšetřovacího týmu. A jeden z vykonavatelů rekognic jej do služby u GIBS následoval. Stejně jako policie, ani GIBS se s oznámením nepárala: dle jejího vyjádření se žádný z policistů nedopustil nezákonného jednání. 

Nevinní loupežníci se v tomto případě nedali a uplatnili všechny regulérní i neregulérní opravné prostředky, přičemž věc protáhli celou pyramidou státního zastupitelství až na vrcholek. Původní stanovisko jejich úsilí přežilo.  Nezbývá než věřit, že holohlavý loupežník si sám dobrovolně stoupl na pravý okraj řady vlasatců a jeho spoluobviněný na levém okraji řady černě oblečených figurantů vyhověl dobrovolně pokynu policisty, aby si  nedopnul bundu až ke krku, protože si přál upoutat vašnostovu pozornost bílou skvrnou pod krkem. Představa, že by policisté mohli pomoci vašnostovi s poznáváním loupežníků, je přece jasná spekulace. Aspoň to shodně tvrdí jak příslušníci GIBS, tak státní zástupci na všech stupních organizační struktury úřadu. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH III

Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázejících žalobců Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

Sporná je kvalita rozsudků, jimiž zmíněná trojice vyvolala úkorné pocity odsouzených. Právníci některých obětí přezkoumali prvostupňový rozsudek v kauze „solárních podvodů“ podnikatelského klanu Zemků a vyjádřili se k celému vedení řízení a k odůvodnění rozsudku kriticky.

Z jejich rozboru především vyplývá, že nešťastný byl již způsob vedení přípravného řízení. Státní zástupci s chutí využívali v neprospěch obviněných možnost obracet se s různými procesními návrhy na ten soud ve svém obvodu působnosti, u něhož mohli očekávat vstřícnost. Hodnotu důkazů, získaných za těchto podmínek, zpochybňuje skutečnost, že Ústavní soud v r.2016 vyslovil ústavním nálezem protiústavnost těchto praktik. Ovšem v té době již řízení dospělo k prvostupňovému rozsudku a nálezy Ústavního soudu nemají retroaktivní účinek. Senát soudce Aleše Novotného je proto uznal za plnohodnotné a stavěl na nic své odsuzující závěry.

Vznikla také pochybnost, zda byl Aleš Novotný zákonným soudcem v tomto procesu. Nepodařilo se ji ale potvrdit ani vyvrátit, protože místopředseda soudu, který měl rozhodování o přidělování případů ve své pravomoci, zemřel a nenašla se žádná dokumentace, s jejímž použitím by bylo možné záhadu rozluštit. Potíž způsobila skutečnost, že k přidělování případů senátům sloužila tři „kolečka“ a obhajoba vyslovila pochybnost o tom, že přidělení věci proběhlo v tomto případě správným „kolečkem“.

Dokazování před soudem jednoznačně směřovalo k potvrzení správnosti argumentů, na kterých postavil obžalobu žalobce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Úsilí obhájců o jejich vyvrácení bylo marné: zdá se, že o odsouzení bylo rozhodnuto předem.

Toto řízení se týkalo budování fotovoltaických elektráren společnostmi, jež byly součástí Z-Group Steel Holdingu podnikatelského klanu Zemků, a jejich úsilí o získání licencí ERÚ pro jejich provozování do 31.prosince 2010. Základem argumentů obžaloby bylo tvrzení, že Zemkové se pokusili  získal licence podvodem,  a to  uvedením v omyl  ERÚ úmyslným předložením nepravdivých protokolů o převzetí dokončeného zařízení elektráren od dodavatele do vlastnictví investujících společností. Nehrálo roli,  že zjištěné nedodělky byly nepatrné a neohrožovaly provozuschopnost elektráren.

Žalobce k tomuto právnímu názoru dospěl dílčími kroky, jejichž závěry jej usvědčují z nezvládnutí problematiky licenčního řízení, zejména z nerespektování situace, kterou vyvolal stát vyhlášením v listopadu 2010 zásadního snížení výkupní ceny elektřiny fotovoltaických elektráren od 1.ledna 2011. Zásah státu vyvolal paniku mezi budovateli elektráren, ohroženými finančním krachem, ale dostal do potíží také ERÚ, který musel čelit návalu žádostí o vydání licencí. ERÚ vyzval budovatele elektráren, kteří předpokládali dokončení výstavby zařízeni do konce r. 2010, aby předložili včas žádost.

V té souvislosti je ERÚ vyrozuměl, že rozhodující pro povolení licence bude posouzení stavu elektrárny obhlídkou na místě, kterou provedou jeho zaměstnanci. Žadatelé museli prokázat vlastnický vztah k zařízení. K tomu měly posloužit smlouvy nebo  protokoly o převzetí zařízení z majetku dodavatele do vlastnictví investora. Obžalovaní  nemohli vědět předem, kdy na ně přijde řada. Proto je v souladu s pokyny připravili s předstihem. Byly pouze formální přílohou k žádosti o licenci.

Prvním kamenem úrazu v kauze výše zmíněných elektráren bylo nesprávné vyhodnocení výsledků obhlídky z 8. prosince 2010. Jednalo se o tzv. „obhlídku přes plot“, při které se pracovníci ERÚ seznámili se stavem na staveništi zvenčí, při čemž pořídili fotografie. V areálu se nacházela staveniště elektráren dalších investorů, na nichž se tehdy nic nedělo. Většinu pořízených fotografií soud vyhodnotil v neprospěch obžalovaných, ač zobrazovaly prázdná staveniště jiných investorů.

Za rozhodující podklad k podání trestního oznámení posloužila zjištění z druhé obhlídky, konané dne 20.prosince 2010 přímo v elektrárnách. Ukázalo se, že k dokončení výstavby elektráren chybí ještě nějaké maličkosti, proto komise vydání licencí nepovolila. Nedostatky zřejmě nebyly velké, protože hned 22. prosince 2010 odborní pracovníci distribuční firmy zkontrolovali stav zařízení  a elektrárny připojili k distribuční síti. Nedokončenost k 20.prosinci 2010 sama o sobě neznamenala katastrofu.     Každý věděl, že investoři nemají jinou možnost, než zjištěné nedodělky napravit, aby mohli začít vyrábět a prodávat. Ostatně náklady na odstranění zjištěných závad činily několik málo desítek tisíc Kč. Ovšem žalobce Radek Mezlík pominul skutečnost, že o přidělení licence rozhoduje výsledek posouzení stavu elektráren komisí pracovníků ERÚ a jako záminku k obvinění z pokusu o podvod  pojal rozpory mezi obsahem výše zmíněných protokolů o převzetí vlastnictví zařízení a skutečností. V pořízení protokolů viděl naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve stádiu pokusu. Nevzal do úvahy skutečnost, že hned 21. prosince 2010 došlo k dohodě mezi investory a ERÚ o tom, že investoři napraví do 31.prosince 2010 zjištěné nedostatky a o vydání licence rozhodne další prohlídka zařízení pracovníky ERÚ.

Pro žalobce Radka Mezlíka licenční řízení skončilo 20. prosince 2010. Ale konečná prohlídka proběhla 31.prosince 2010 a tentokrát elektrárny vyhověly nárokům, takže ERÚ oprávněně vydal licence. Rozpory mezi obsahem inkriminovaných protokolů o převzetí zařízení a skutečností do 31.posince 2010 zmizely.

Paradoxně později podal ERÚ a po něm spolek Šalamoun trestní oznámení kvůli neoprávněnému účtování ceny z r.2010, když v trestním řízení byla vyslovena neplatnost licencí z 31.prosince 2010. Oznámení tehdy prověřovala severočeská kriminální služba PČR, která zjistila, že k 31.prosinci 2010 elektrárny vyhovovaly požadavkům, získaly oprávněně licence a oprávněně prodávaly elektřinu za cenu z r.2010. Ke stížnosti jak ERÚ, tak později spolku Šalamoun proti policejním závěrům Vrchní státní zastupitelství v Olomouci potvrdilo správnost zjištění severočeské policie. Příslušná usnesení podepsal stejný státní zástupce Radek Mezlík, který „solární podvodníky“ žaloval pro podvod. Za rozpor mezi obžalobou a pozdějším rozhodnutím se asi nestyděl.

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ ODSOUZENÝCH POVOLENO

Obžalovaný, který se považuje za nevinného, ale dočká se odsouzení s vysokým nepodmíněným trestem, utrpí šok a upíná se s nadějemi k písemnému vyhotovení rozsudku, po jehož obdržení se může bránit odvoláním proti (skutečné nebo domnělé) křivdě. Vydání písemného vyhotovení rozsudku v den jeho vyhlášení je možné jen někdy. Většinou následuje s určitým odstupem. Trestní řád stanoví lhůtu, v které má soudce písemné vyhotovení odevzdat. Překročení lhůty je možné jen se souhlasem předsedy soudu, a to za podmínek, stanovených trestním řádem.

Během čekání na písemné vyhotovení odsouzený žije v hrůze. Nadměrné prodlužování zpracování písemného vyhotovení rozsudku proto jako laik považuji za psychické týrání čekajících. Opakované překračování lhůt soudcem jednak zpochybňuje dle mého názoru jeho intelektovou způsobilost zpracovat složitý spis, ale kromě toho je projevem necitelnosti a neodpovědnosti k čekajícím odsouzeným. Soudce by si měl být vědom, že jeho prvostupňový rozsudek nemusí v odvolacím řízení obstát, a právě proto by se měl snažit, aby čekající odsouzené netrápil nadměrně dlouho.

V nedávné minulosti mě zaujalo mimořádně dlouhé čekání malé skupiny odsouzených na dodání písemného vyhotovení rozsudku soudcem Krajského soudu Brno Alešem Novotným. Dočkali se až po 16 měsících od vyhlášení rozsudku. Pikantní na případu je skutečnost, že se jednalo o obviněné, kteří odmítli nabídku státního zástupce Aleše Sosíka na uzavření dohody o vině a trestu, provázené hrozbou vysokého trestu, nepřistoupí-li na dohodu. Všichni si za zatvrzelost vysloužili vysoké tresty od senátu Aleše Novotného. Křiklavý je případ matky dvou malých dětí, které Aleš Sosík nabízel podmíněný trest. Senát Aleše Novotného ji za zatvrzelost odměnil uložením trestu 8 let odnětí svobody, vylepšeného peněžitým trestem ve výši 2,5 milionu Kč. Trest postihne dvě nevinné děti, které budou po dlouhou dobu připraveny o mateřskou lásku a péči.

O případu jsem psal opakovaně, naposledy v červenci r. 2022. Kromě toho jsem se opakovaně obrátil s podněty ke kárnému řízení nejdříve na předsedu soudu Milana Čečotku a později i na ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Oba mé návrhy odmítali. Milan Čečotka dokonce  v té době pověřil Aleše Novotného zastupováním funkce místopředsedy soudu pro trestní řízení a průtahy omlouval i jeho pracovním zatížením výkonem této funkce. V té době ministr spravedlnosti odmítl jmenovat Aleše Novotného místopředsedou soudu, čímž si vysloužil nevoli stavovských organizací a části médií. Jedním z důvodů jeho rozhodnutí bylo zjištění, že bývalý předseda Krajského soudu Brno Milan Bořek jej potrestal právě za průtahy při vypracování písemného vyhotovení rozsudku.

Ale v návaznosti na můj podnět z 27.února 2023 ministerstvo aspoň provedlo důkladný přezkum zákonnosti jednání soudce Aleše Novotného. Ukázalo se, že na každý měsíc průtahů měl písemný souhlas nejdříve místopředsedy soudu Aleše Flídra, po jeho odchodu z funkce a po pověřením funkcí zastupujícího místopředsedy od předsedy soudu Milana Čečotky. Tím má zajištěnu beztrestnost.

Z výsledku ministerského šetření vystupuje do popředí otázka po mravní odpovědnosti předsedy soudu za soulad chování podřízených soudců s dobrými mravy a za jejich odpovědný přístup k obviněným. Nepřekvapuje mě, že Aleši Novotnému kryl záda bývalý místopředseda Aleš Flídr. Sledoval jsem jeho působení ve funkci místopředsedy soudu řadu let. Porušování lhůt, vymezených procesními předpisy, omlouval Aleši Novotnému opakovaně. Poprvé jsem na něj narazil, když znemožnil obnovu procesu dvojice mladíků, které znojemský soud odsoudil za trestné činy, spáchané jinou osobou. Před trestním řízením za zneužití pravomoci jej tehdy zachránili olomoučtí žalobci. Později jsem s ním měl více konfliktů, na které jsem reagoval bezvýslednými podněty ke kárnému řízení. Po jednom sporu se mi za jeho chování omluvil předseda soudu a ministerstvo.

Ovšem od července 2022 až do ledna 2023 povoloval překračování procesní lhůty osobně předseda soudu Milan Čečotka. Nemám k němu žádný negativní poznatek až na způsob, jakým se postavil k mým podnětům k vyvolání kárného řízení se soudcem Alešem Novotným. V každém případě se choval k odsouzeným, v hrůze čekajícím na písemné vyhotovení rozsudku, stejně necitelně jako Aleš Flídr. Jsem přesvědčen, že bylo v jeho silách, aby po obdržení prvního kárného podnětu na pana soudce rázně zatlačil a přiměl jej k dokončení práce na rozsudku.

Z popsané události vyplývá nepříjemný poznatek, že „zákazníci české justice“ jsou bezbranní proti nepřístojnostem soudců, protože kární žalobci je většinou zaštítí. A ministra spravedlnosti samozřejmě vůbec nenapadne, že by se měl předsedy soudu zeptat, zda se cítí odpovědný za nemravné chování soudce svého soudu. Nebudu se ptát, zda se ministr cítí mravně odpovědný ze špatné nakládání některých soudců s účastníky trestního řízení, popř.  zda mu vadí netečnost předsedů soudů k výstřelkům „jejich“ soudců.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.