V článcích „Hororový“
rozsudek z 19. prosince 2019 a Únos
bez únosců, vydírání bez vyděračů z 18.1.2020 jsem věnoval pozornost
druhému prvostupňovému rozsudku z řízení u zlínské pobočky Krajského soudu
v Brně ve věci vydírání dlužníka věřitelem s pomocí najatých „zakuklenců“.
Pro oživení paměti případných čtenářů připomínám, že pan odsouzený marně vymáhá
na panu poškozeném splacení dluhu v řádu stamilionů Kč, který dlužník v zásadě
nepopírá.
Právě se mi podařilo vystavit na internetových
stránkách spolku Chamurappi z.s. anonymizovanou kopii rozsudku (http://www.chamurappi.eu/kauzy/novotni-a-spol/zdenek-jemelik-sup-s-veritelem-do-vezeni-/ . V této souvislosti
jsem shledal příhodným přičinit k již zveřejněným úvahám ještě několik
poznámek.
Na prvním místě považuji za vhodné
vyslovit uspokojení nad rozhodnutím senátu Radomíra Koudely odkázat pana
poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení.
Napravil tím podivuhodnou konstrukci obžaloby, v které se na dluh pana
poškozeného pohlíželo jako na škodu, která by mu vznikla, kdyby jej pan odsouzený
přinutil ke splacení.
Na druhé straně je pozoruhodné, že stále
trvá patová situace, která vznikla v r.2012, kdy pan odsouzený se domáhal
pokračování ve splácení dluhu a žádal zajištění pohledávky nemovitostmi a zkrácení lhůty splatnosti, zatímco pan
poškozený projevil zájem o odkoupení pohledávky pana obžalovaného za 150 mil.
Kč, tedy za méně než polovinu její jistiny. Od té doby se stanoviska soupeřů nikam
neposunula. Pan poškozený sice projevil vůli splatit 150 mil. Kč, ale splácení
neobnovil. Během dlouhého trestního řízení již mohl mít 150 mil. Kč splaceno,
ale raději nesplácí a nečinně přihlíží k narůstání úroků. Může to působit dojmem, že si je jistý
odsouzením věřitele a domnívá se, že nakonec
dosáhne promlčení dluhu. Samozřejmě to může být i jinak, i když mě nenapadá,
jak. Je s podivem, že se při jeho výsleších nedomáhali vysvětlení tohoto
chování ani jinak pečlivý předseda senátu, nikdo z přísedících, státní
zástupce a dokonce ani obhájci.
Pozornost zasluhuje i způsob, jakým předseda
senátu vyhověl požadavku odvolacího soudu, aby soustředil pozornost na
prověření věrohodnosti pana poškozeného. Přepis jeho výpovědi před soudem v písemném
vyhotovení rozsudku jeho věrohodnost zdánlivě prokazuje. Ve skutečnosti pan
poškozený vypovídal v přípravném řízení i před soudem opakovaně a jeho
výpovědi mají do jednolitosti daleko. To se ale z textu rozsudku nedovíme.
Pozoruhodný je například vývoj popisu mluvních projevů „zakuklenců“: nejdříve
to byli Ukrajinci, a když policie dodala dva Slováky a jednoho Rusa (a čtvrtého „zakuklence“
vůbec nenašla), najednou mluvili východoslovenským nářečím, které však v soudní
síni nikdy nezaznělo. Až komický je vývoj poznávání „zakuklenců“ panem
poškozeným: na začátku si troufl poznat nanejvýš jednoho, ale přes zlepšování
paměti rekognicí podle fotografií se dopracoval k naprosté jistotě, a pak
mu je soud zprostil obžaloby. Další nesrovnalosti se projevují v jeho popisech
způsobu, jakým s ním „únosci“ nakládali v autě na silnici a nakonec i
v nesouladu s popisem lehkých zranění na jeho těle. Předseda senátu se velmi
snažil, aby zlehčením výkladu znalce odpoutal pozornost od skutečnosti, že na
krku pana poškozeného se nenacházela strangulační rýha, ač při škrcení chvílemi
ztrácel vědomí.
Zdá se, že pan předseda senátu má
sklon k propadání utkvělým představám. Jednou z nich je víra, že pan odsouzený
uložil do paměti počítače údajný dopis pana poškozeného dříve, než mu jej doručila pošta. Z toho vyvozuje,
že si dopis ve skutečnosti poslal sám. To je podle jeho názoru „úhelný kámen dokazování“
a jde v tomto směru přímo čelem proti pokynu odvolacího soudu. K pochybnému názoru jej vedlo datum, uvedené
na složce, do které pan odsouzený uložil skenokopii dopisu a obálky (s podacím
razítkem). Kdyby pan předseda při svých úvahách používal Occamovu břitvu,
patrně by se smířil se skutečností, že na složku lze kdykoli napsat cokoli,
zatímco záznam o vložení souboru do
paměti za normálních okolností opatří automaticky datem počítač nezávisle na
přání obsluhy. Podhodnotil, popř. vůbec přehlédl, že na harddisku počítače pana
odsouzeného, ani na zkoumaném flashdisku se nenachází ani stopa po výchozím souboru, napsaném v textovém
editoru: a to vyměnitelný hardware zkoumali čtyři odborníci, kteří pátrali i po
zbytcích smazaných souborů. Jako laik z toho vyvozuji, že dopis vznikl
jinde než v počítači pana odsouzeného. Netvrdím ale, že jej skutečně
napsal pan poškozený a jsem si jist, že jej nepsal pan odsouzený. Mohla jej napsat
třetí osoba, které to jeden z nich uložil.
Další utkvělá představa se týká SMS
korespondence mezi oběma pány večer 7.října 2014. Pan předseda si myslí, že pan
poškozený nebyl odesilatelem SMS, kterou někdo poslal z Uherského Hradiště
z jeho mobilního telefonu panu odsouzenému. Mobilního telefonu se přece údajně
zmocnili „zakuklenci“ a nějaký „deus ex machina“ zajel do Uherského Hradiště ji
odeslat. Mimo to pan poškozený nemohl podle jeho názoru přijmout odpověď pana
odsouzeného, protože měl ve svém mobilu jeho číslo zablokované. Ve skutečnosti
zablokování a odblokování čísla je
rutinní úkon, zvládnutelný za pár vteřin. Pan poškozený mohl odeslat své
SMS, pak číslo pana odsouzeného zablokovat a odblokovat je třeba až za sto let.
Mohl dokonce SMS pana odsouzeného přijmout, smazat a pak číslo zablokovat.
Paměť jeho mobilního telefonu nikdo nezkoumal.
Jiná utkvělá představa se vztahuje k dokumentu,
který vidimovala notářka v r.2013 jako podepsaný stranami. Pan předseda trvá
na tom, že ve skutečnosti jej pan poškozený nuceně podepsal 7. října 2014. Nemá
pro to žádný důkaz, ale prostě datování dokumentu do roku 2013 se mu nehodí do
skládanky.
Docela zábavné je přesvědčení
předsedy senátu, že pan poškozený by si nedovolil svědčit křivě, když ví, že na
domě odsouzených jsou kamery. Ale policie se o datové nosiče z kamer zajímala
teprve tehdy, kdy již záznamy ze 7. října 2014 byly spolehlivě přemazané.
Chápu, že do skládanky se nehodilo prohlášení
svědka, podepsané ověřeným podpisem, podle něhož mu pan poškozený nabídl 100
tis. Kč za křivé svědectví. Nevíme nic o motivaci jednání svědka, nemůžeme
vyloučit, že je křivé. Pokud by ovšem bylo pravdivé, bylo by pro pana
poškozeného a jeho věrohodnost velmi nepříjemné. Ale proto bylo třeba předejít potvrzení
pravdivosti oznámení, které by bylo nepříznivé pro pana poškozeného,. Předseda
senátu je následně klasifikoval jako apriorně nevěrohodné a odmítl se jím
zabývat. Prověřování svědectví, doručeného před koncem řízení, by ovšem vedlo k průtahům.
Nemyslím si ale, že je správné nadřadit záměr na rychlé ukončení řízení nad
potřebu zjistit pravdu.
Učení právníci budou mít jistě hodně
látky k přemýšlení nad úvahami o zproštění „zakuklenců“ obžaloby. Laicky
shrnuto, tito zproštění obžalovaní se podle názoru senátu nejspíš trestné
činnosti dopustili, ale důkazní situace je tak chatrná, že s přihlédnutím k zásadě
„in dubio pro reo“ nezbývá než je zprostit. I takto vysvětlené zproštění má ovšem
právní i praktické účinky popření viny. Na tomto základě se pak vnucuje otázka,
zda „zakuklenci“ skutečně spáchali hrozné skutky, z kterých je viní pan
poškozený a pod vlivem jeho osamělého svědectví pak také žalobce, či zda si je
pan poškozený vymyslel. Kromě jeho výpovědi totiž žádné svědectví o jejich
existenci neexistuje.
Tato nejistota se zajímavým způsobem
odráží do důkazní situace paní odsouzené, která si vysloužila „odměnu“ ve výši
4 let odnětí svobody zejména za to, že řídila účinkování „zakuklenců“ v domě.
Je ale jisté, že tam skutečně nějací „zakuklenci“ byli, a pokud to není jisté,
kde zůstalo „in dubio pro reo“?
Ze všeho nejzajímavější bude poznání,
jak bude odvolací soud spokojen se způsobem, jímž se pan předseda Radomír Koudela
vypořádal s jeho závaznými pokyny.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez
vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU.
Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let
v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení
poškozují obviněné.