Převažující část prvních „Otázek“
letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice,
státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág
mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně
spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce
Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců,
pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé,
vzrušující, ale místy to byla docela legrace.
Václav Moravec se hned v úvodu
projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi
v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu
trestu. Podnětem mu byla domněnka, že ods. David Rath nastoupil záměrně do
věznice v Teplicích, která se mezi
všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší úspěšností žádostí o podmíněné propuštění.
Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího
názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila.
Skutečnost je taková, že „rozdíly
mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o
podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni
polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se
k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu
rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který
rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů
věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice
přesvědčeno, že další setrvání ve výkonu
trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce
navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a
opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad
uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní
zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku
Chamurappi z.s., stejnou žadatelku jiný
soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil.
Paní ministryně správně poukázala na
nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to
nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou
ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě
jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud
vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich
použití v praxi by mělo jejich
rozhodování sjednotit.
Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci
řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh
na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do
měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících.
Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje
přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví,
zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné
propuštění nárok a jsouce prosebníci, dle mínění některých soudců k jejich
žádostem lze přistupovat ledabyle.
V daném případě tedy nejde o mimořádnou
přívětivost teplické věznice, ale o vstřícnost okresního soudu. Poměry se ale
mohou měnit: před několika lety se odsouzení snažili dostat do obvodu
působnosti Okresního soudu v Sokolově. Život je pohyb.
Učená společnost věnovala poměrně
značnou pozornost také skutečnosti, že počtem vězňů na 100 tis. obyvatel
patříme k nejhorším státům v Evropě. Téma se přetřásalo ze všech
možných stran a vymýšlela se různá opatření, jak pokračujícímu přeplňování
věznic zabránit. Ale nikdo
z účastníků se nepozastavil nad tím, že se jen málo využívá možnost
ukládání trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Zřejmě jejich
znalost problematiky nebyla bez mezer.
Nakonec se shodli, že nezbyde nic
jiného, než postavit nové věznice, jejichž výstavba se dostala do Národního
investičního plánu, ale resort spravedlnosti na ně zatím nemá peníze. Není to
nic nového: zatím se nenašla vláda, která by potřebám vězeňství věnovala
patřičnou pozornost a dostatek finančních prostředků. V této souvislosti
Marie Benešová příjemně překvapila názorem, že v současné situaci by přeplněným
věznicím prospěla přiměřená, dobře uvážená amnestie.
Debatující se samozřejmě nemohli vyhnout námětu trestního stíhání Andreje
Babiše. Pro Marii Benešovou to byla příležitost k dalšími útoku na Lenku
Bradáčovou. Prohlásila, že Vrchní státní zastupitelství v Praze v této
kauze selhalo, když neuspokojivý stav v řízení nastal navzdory dvěma
dohledovým prověrkám nad postupem státního zástupce Jaroslava Šarocha. Neuvědomila
si, že dohledovou prověrkou se zjišťuje stav, který již nastal a na němž již
nelze nic měnit. Zejména se nakonec ukázalo, že paní ministryně nevěděla, o čem
mluví, neboť nemá přístup k dokumentaci dohledových prověrek ani k úplnému
textu usnesení nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního stíhání
Andreje Babiše a Jany Mayerové. Lenka Bradáčová se bránila vysvětlením, že při dohledových
prověrkách její úřad dospěl ke shodným názorům s nejvyšším státním
zástupcem, který jejich nedostatečnost nebo chybnost nenapadl. Co dopisuji tento
článek, výroky Marie Benešové veřejně odmítl nejvyšší státní zástupce Pavel
Zeman. Jinak ale paní ministryně uplatnila rozumný postřeh, že je málo pravděpodobné,
že po letech vyšetřování se v obnoveném řízení podaří odhalit nějaké nové
významné důkazy.
Debata se pak posunula k problematice
přípravy nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová se vyjádřila k hlavním
rozporům mezi ní a neústupným nejvyšším státním zástupcem. Když se k věci vyjádřila
Lenka Bradáčová, vymezila se vůči ní
nápadně ostře řkouc, že se diví, že vůbec do toho mluví, když nemůže vědět, v jakém
stavu jsou její jednání s Pavlem Zemanem. Lenka Bradáčová opět zůstala nad
věcí a klidně odpověděla, že o stavu jednání informace má, neboť pan nejvyšší
státní zástupce informuje vrchní státní zástupce na pravidelných poradách.
Zajímavá byla v této souvislosti
diskuse o složení komise, která má provádět výběr nových vedoucích státních
zástupců. Státní zástupci si přejí sestavu ze státních zástupců a představitelů
ministerstva spravedlnosti. Proti tomu Marie Benešová prosazuje pětičlennou
komisi, v které by k státním zástupcům a představitelům ministerstva přistoupil
jeden soudce. Lenka Bradáčová tento návrh odmítla s tím, že je na hraně
ústavnosti, neboť Ústavní soud opakovaně
judikoval, že soudci by neměli nikde vstupovat do jednání moci výkonné.
Obhajovala současný model sdílené odpovědnosti státního zastupitelství a
ministra. Marie Benešová svůj návrh obhajovala odkazem na skutečnost, že státní
zastupitelství jsou servisem pro soudy a soudci znají státní zástupce a vědí,
jaká je úroveň jejich práce. V tomto ohledu rozhodně podporuji Marii Benešovou.
Soudcům nemůže být jedno, kdo vede útvar, jenž jim dodává obžaloby a
intervenuje v řízení. Státní zastupitelství je skutečně podstatnou částí
své náplně servisem pro soud. Ze zahraničí i z minulosti naší země jsou
známy právní úpravy vztahu státního zastupitelství a soudů, v nichž má
státní zastupitelství téměř povahu přívěšku k soudu a jeho pracoviště jsou
v soudních budovách a s vnitřním vybavením, jež je majetkem soudu.
Pozoruhodný byl úsměvný šot z rozhovoru
s poslankyní Kateřinou Valachovou, natočený před pořadem. Oznámila v něm,
že poslanecký klub ČSSD si přeje, aby komise pro výběr vedoucích státních
zástupců byla čtyřčlenná v poměru dva ku dvěma. A bude-li tomu jinak,
poslanecký klub ČSSD nebude pro návrh zákona hlasovat. Trpaslík se tedy chystá
vydírat velkého koaličního partnera.
Debatující se pozoruhodně shodli v názoru
na navrhovanou novou úpravu kárného řízení, která počítá s návratem k dvoustupňovému
uspořádání a k obnovení prvostupňových kárných senátů u vrchních soudů. Mínění
účastníků shrnul ústavní soudce Tomáš Lichovník vyjádřením, že rušit se má to,
co nefunguje. Ale kárné senáty Nejvyššího správního soudu se osvědčily, takže
by měly zůstat zachovány. Proti dvoustupňovému řízení ale jinak nejsou námitky.
Horké chvilky zažila Marie Benešová
jako předsedkyně Legislativní rady vlády, když došlo na lobbing při tvorbě
zákonů a „privatizaci“ legislativní činnosti. Václav Moravec jí nabídl informace
o působení některých advokátních kanceláří a jednotlivých advokátů, mezi nimi
přímo členů Legislativní rady, při tvorbě zákonů, jež se dotýkají zájmů jejich
klientů. Marie Benešová tyto informace neměla, což srozumitelně vysvětlila tím,
že přece nemůže být všude. A přislíbila, že si informace ověří a přijme příslušná
opatření k zabránění nešvarům.
Na závěr vysvětluji, že jsem až na
výjimku pomíjel výroky ústavního soudce Tomáše Lichovníka. Bylo tomu tak proto,
že promlouval jen řídce a vždy rozumně. Mimo to považuji za vhodné poznamenat, že
Marie Benešová projevovala při jednání sympatický smysl pro humor, který jsem
nikdy dříve nezaznamenal, ač její chování sleduji od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní
zástupkyně. Na druhé straně se mi zdá, že pořad potvrdil „kuloárovou“ domněnku,
že je alergická na Lenku Bradáčovou.
Na závěr si nemohu odpustit poznámku
o způsobu, jakým na obsah Otázek reagovala Česká televize. Již v pětiminutovém
zpravodajství v půli pořadu informovala o výroku Marie Benešové o selhání
pražského vrchního státního zastupitelství. V dalších zpravodajských
relacích sice poskytla paní vrchní státní zástupkyni prostor pro vysvětlení,
ale skutečnost, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, před diváky utajila.
Nic jiného z bohatého obsahu ji
nezaujalo. Zřejmě je na pražskou vrchní státní zástupkyni také alergická.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez
vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU.
Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let
v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení
poškozují obviněné.
Žádné komentáře:
Okomentovat