Pokud laskavý čtenář z názvu
vyvodí, že v tomto článku chci vyprávět o něčem, co se vymyká zdravému
selskému rozumu, podezírá mě správně. Budu se zabývat rozsudkem ze 17.prosince
2019, vydaným senátem Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu
v Brně, o němž jsem na základě
bezprostředního dojmu ze soudní síně psal v článku „Hororový
rozsudek“ z 19.prosince 2019. Pro
oživení paměti čtenářům připomínám, že jde o příběh násilného vymáhání
stamilionového dluhu, v němž věřitel, ods. Jaroslav Novotný, měl nechat
unést dlužníka Pavla Buráně do svého domu najatým komandem „zakuklenců“ a tam
jej měl nechat pod hrozbou usmrcení podepsat listiny, jimiž se dlužník
zavazoval k splnění svých závazků.
Nyní se k rozsudku vracím, maje k disposici jeho písemné vyhotovení. Jde v pořadí o druhý
rozsudek nalézacího soudu, když ten první vrátil Vrchní soud v Olomouci
jako soud odvolací k novému projednání s odůvodněním až znevažujícím
a se závaznými právními pokyny, s nimiž se měl nalézací soud vypořádat.
Upozorňuji čtenáře, že jsem laik,
takže mé úvahy je třeba brát s rezervou.
Mimo to vedu v patrnosti jak možnost, že se obžalovaní dopustili
žalovaného trestného jednání, tak i možnost, že máme co do činění se simulací
trestného činu za účelem kriminalizace věřitele, provedenou podle předem
připraveného sofistikovaného scénáře.
Nový rozsudek obsahuje zásadní změny
proti původnímu. Odsouzeným se snižují tresty o jeden rok, tedy Jaroslavu
Novotnému na 7 let odnětí svobody a Jaroslavě Novotné na 4 roky, k tomu
panu odsouzenému se ukládá peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Poškozeného
Pavla Buráně s jeho nárokem na náhradu škody soud odkázal do
občanskoprávního řízení.
Kromě toho soud zprostil obžaloby oba
zbývající „zakuklence“. Soud přesto dále věří, že pošk. Pavel Buráň se dostal
do domu obžalovaných proti své vůli a tam byl vystaven vyhrožování usmrcením,
ale vykonavatelé násilí se z formálního hlediska jaksi „vypařili“. Je to
příznačný znak rukopisu soudce Radomíra Koudely, kterého jsem si všiml již u
prvního rozsudku, o němž jsem psal 30.března 2018 v článku „Hororový příběh od
zlínského soudu XI“ : vzniknou-li v argumentaci soudu neudržitelné
trhliny, nastoupí jako na starořeckém divadle deus ex machina, který je
přeskočí a jede se dál.
Základním důkazem proti obžalovaným
zůstává rozporuplné svědectví pošk. Pavla Buráně, jehož průkaznost osvobození
„zakuklenců“ podstatně oslabuje. Aby se nezhroutilo jako osamocený důkaz, soud
je ve svých úvahách podpírá různými „berličkami“ a někde se opět vynoří nějaký deus
ex machina.
Soud se nadále drží utkvělé představy,
že Jaroslav Novotný si sám napsal dopis z 15.srpna 2014, jímž měl pan
poškozený vyjádřit ochotu napravit jejich vztahy. Trvá nadále na mylném tvrzení,
že pan odsouzený jej uložil do paměti počítače dříve, než mu jej doručila pošta.
V argumentaci původního rozsudku toto měl být „úhelný kámen“ dokazování, ale
odvolací soud jej odsunul do pozadí. Upozorňuji, že paměť počítače Jaroslava
Novotného prozkoumala policie a tři znalci, z nichž dva dodal současný
zmocněnec poškozeného. Šli hodně do hloubky, zabývali se zkoumáním metadat a
zbytků smazaných souborů. Našli ledacos, nikoli však stopy po textu dopisu,
vytvořeného v textovém editoru, bez něhož by provedení v použitém
JPEG formátu nemohlo vzniknout. Osobně nepřisuzuji autorství Pavlu
Buráňovi ani Jaroslavu Novotnému. Mohl
jej napsat kdokoli a zapadá jak do scénáře přípravy na vydírání Pavla Buráně, tak do scénáře simulace jeho
vydírání.
Podivuhodné je tvrzení soudu, že ods.
Jaroslav Novotný „najal nezjištěný počet osob“, které násilně dopravily pana
poškozeného k Novotným a tam jej ohrožovaly hned dvěma zbraněmi, aby jej
přinutily k povolnosti. Znělo by to věrohodně, nebýt skutečnosti, že pošk.
Pavel Buráň nejdříve uvedl, že únos provedli Ukrajinci nebo osoby mluvící jemu
neznámým slovanským jazykem, z nichž si troufl poznat pouze jednoho
útočníka, časem ale s naprostou jistotou poznal policií dodané Slováky, a
ty soud zprostil obžaloby. K násilí tedy mělo dojít, jen chybí „zcela
podružná“ informace, kdo je spáchal. A bez násilí ze strany „zakuklenců“ by
k údajnému trestnému činu Jaroslava Novotného nemohlo dojít. Soud se „pro
jistotu“ nezamýšlel nad tím, zda je normální, aby se protivníci, z nichž
jeden byl vystaven násilí, po skončení akce posadili jako přátelé ke stolu a
zpili se tvrdým alkoholem do takové míry, že pan poškozený zvracel a padal, a zda je
normální, aby křehká ods. Jaroslava Novotná se vystavila nebezpečí napadení,
když se uvolila vézt sama autem robustního opilého poškozeného, jenž dle
tvrzení soudu utrpěl v jejich domě těžké příkoří, na němž se měla osobně
podílet. Tvrzení pana poškozeného, že se pitce nemohl vyhnout, je vzhledem
k mohutnosti jeho postavy zjevně nepravdivé.
Stejně jako dříve soud tvrdí, že
nějaký deus ex machina zajel z Kunovic do Uherského Hradiště, aby
z mobilního telefonu Pavla Buráně odeslal dvě SMS, oznamující jeho
příchod.
Bylo třeba odůvodnit nepodmíněný
trest ods. Jaroslavě Novotné, proto soud tvrdí, že se „podílela na řízení
maskovaných mužů v domě, kterým společně s Jaroslavem Novotným nařizovala, co
mají dělat, kam jít, co mají přinést, apod.“ a páchala další nepravosti. Jiný
důkaz proti ní než svědectví Pavla
Buráně soud nemá. Ale koho řídila, když obžalovaní „zakuklenci“ byli
soudem zproštěni ?
Vyjádřením, že pan poškozený utrpěl
lehká zranění na těle, která nevyžadovala další léčení, soud přešel mlčením názor
znalce, obstaraného obhajobou, o nesouladu zjištěných zranění a popisu
skutkového děje panem poškozeným.
Senát Radomíra Koudely provedl
v odůvodnění rozsudku určitou sebereflexi ve vztahu k původnímu
rozsudku na pozadí závěrů odvolacího soudu, který zpochybnil přezkoumatelnost
původního odůvodnění až do té míry, že je neuznal za způsobilé k posouzení
viny obžalovaných a uložil nalézacímu soudu řadu úkolů k doplnění dokazování.
Soud skutečně některé své úvahy
prohloubil. Například ze sledování pohybu mobilního telefonu pana poškozeného
vyvodil, že z pracoviště vyjel směrem ke svému bydlišti, tedy
k místu, na kterém měl pak být zastaven únosci, nikoli směrem k bydlišti
obžalovaných. Soud nepřipouští možnost, že zajížďka mohla být součástí scénáře
akcí ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného.
Plných 12 stran ze 126, popř. 45 odstavců z 246, věnuje
soud rozboru odposlechů telefonických rozhovorů, prostorových odposlechů a
rozhovorů v autě, jímž se snaží prokázat nevěrohodnost odsouzených, již se
domlouvali na taktice vystupování před soudem, vyhodnocovali důkazní situaci,
odhadovali její stav atd. Velkou úlohu hrál nesmírně upovídaný svědek S.J.,
(nyní těžce nemocný) bývalý kriminalista, nadaný bujnou fantazií, jenž hrál
roli poradce ods. Jaroslava Novotného.
Ze spousty úryvků řeči se soud snaží vydolovat zrníčka aspoň nepřímých důkazů o
tom, že k vydírání v domě Novotných skutečně došlo. Tato část
odůvodnění rozsudku snižuje jeho přehlednost a obhájcům bude ztěžovat
zpracování odvolání. Dle mého laického úsudku to je informační balast.
Soud dále doplnil výslechy svědků
podle pokynů odvolacího soudu a provedl několik důkazů znaleckými posudky a
výslechem znalců k nim. Významný byl znalecký posudek z oboru
odorologie, jenž označil použití pachové stopy k usvědčení obž. Sádeckého
za nepoužitelné.
Pro obhajobu je zvlášť významný
znalecký posudek primáře MUDr. Jiřího Hladíka, jenž prokazoval, že drobná
zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu způsobu, jakým s ním „zakuklenci“ při
„únosu“ nakládali. Pokud na jiném místě
( v odst.220) soud
bagatelizuje jeho zjištění o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana
poškozeného odkazem na povinnost únosců dopravit jej do domu Novotných v
„použitelném“ stavu, je to úsměvné, neboť pan poškozený vypověděl, že
v důsledku škrcení chvílemi ztrácel vědomí. Soud v této souvislosti
fakticky přiznává nadržování panu poškozenému, neboť v situaci rozporů
mezi znaleckými posudky, jež obstaraly strany řízení, nenařídil pořízení
revizního posudku. Odůvodnil to jednoznačností důkazní situace, která právě
díky rozporům v nálezech znalců jednoznačná nebyla.
Z doplnění dokazování vytěžili
oba „zakuklenci“, když z něj vyplynuly
zesílené pochybnosti, zda je pan poškozený viděl dříve než při rekognici
in natura a jak je tedy mohl s určitostí označit při rekognici podle
fotografií. Se zlomyslností sobě vlastní podotýkám, že nepovažuji za vyloučené,
že mu před rekognicí podle fotografií někdo „poradil“. Jinak soud musel
připustit nepřípustnost rekognice podle fotografií, neboť identita a místa pobytu podezřelých byla policii známa
a bylo tedy možné provést rekognici in natura.
Soud vyhověl závaznému pokynu
odvolacího soudu také tím, že nechal vypracovat znalecký posudek na věrohodnost
pana poškozeného Pavla Buráně. Posudek vyzněl v jeho prospěch. Ve vztahu
k posudkům, které byly vypracované
na oba obžalované a Bibianu Dargovou lze konstatovat, že účastníky řízení jsou
pouze slušní, věrohodní lidé. Účinnost posudku na pana poškozeného ovšem
snižuje vývoj jeho výpovědí o identitě „zakuklenců“, nesoulad poranění na jeho těle s popisem
způsobu nakládání s ním při „únosu“
a posléze nepřehlédnutelná motivace ke kriminalizaci ods. Jaroslava
Novotného. Tu zesiluje skutečnost, že v minulosti došlo k pokusům
přimět pana odsouzeného k prominutí velké části pohledávky a zatím také
neobnovení splátek.
Soud vyhodnotil některé poznatky
znalců z oboru kybernetiky, dodaných zmocněncem poškozeného, jako důkaz
trestné činnosti. Např. se raduje nad tím, že pan odsouzený neznal přesnou výši
dluhu. Nechápu, jaký význam to má pro prokázání, že došlo k popsanému
vydírání. K podobnému účelu soud
vyhodnocuje komunikaci mezi panem odsouzeným a jeho právníkem v průběhu
přípravy obchodně právních dokumentů. Soudím, že jde o záležitosti, které
k „únosu“ a „vydírání“ v domě Novotných nemají přímý vztah a patří do
obchodně právního řízení. Zejména soud přistupuje k hodnocení listin,
které je nepříznivé pro pana
odsouzeného, pod zorným úhlem závěru, že skutečně došlo k vydírání, že
Pavel Buráň podpisoval pod nátlakem. Čili zde vzniká jakési „důkazní perpetuum
mobile“. Nezpochybnitelná je pouze skutečnost, že v době setkání obou pánů
v domě Novotných pan poškozený dlužil obrovskou částku, což nepopírá, a
přestal platit dohodnuté splátky.
Stojí za zmínku, že soud zamítl
požadavek obhajoby na výslech svědka Michala Milíčka, bývalého taxikáře, který
z vlastní iniciativy nabídl svědectví, že mu pan poškozený nabídl 100 tis.
Kč za falešné svědectví, že viděl údajnou akci „únosců“ na silnici. Rozhodnutí
soudu lze omluvit pouze tím, že svědek se přihlásil krátce před ukončením
řízení, takže jeho výslech by patrně vedl k odročení vydání rozsudku až o
několik týdnů. Je možné, že předseda senátu počítal s možností, že mu
odvolací soud poskytne možnost, aby důkaz provedl v dalším kole. Jinak by
se ovšem jednalo o otevřené trestuhodné nadržování panu poškozenému.
Při závěrečném vyhodnocení důkazů
soud nadále považoval za „úhelný kámen“ dokazování domnělý dopis Pavla Buráně
z 15.srpna 2014, který si podle soudu pan odsouzený napsal sám. Nadále
opakuje mylné tvrzení o vložení dopisu
do paměti počítače pana odsouzeného před jeho doručením poštou: pan soudce
prostě neví, že složku lze označit kdykoli jakkoli, zatímco vložení souboru do
paměti se zapíše automaticky se skutečným datem a časovým údajem.
V podstatě dospěl soud k závěru, že proti situaci před vydáním
rozsudku nedošlo doplněním dokazování ve vztahu k manželům Novotným
k žádným změnám, proto jen s ohledem na plynutí času upravil výši
trestů. Uznal věrohodnost výpovědí Pavla Buráně a pominul nejednotnost ve
výpovědích svědků obžaloby, kteří měli něco vidět na silnici, kde mělo dojít k
„únosu“. Pikantní je vyjádření, že pan poškozený by si nedovolil křivě obvinit
pana odsouzeného, neboť si byl vědom, že na domě jsou umístěny kamery: obhajoba
mnohokrát poukázala na skutečnost, že policie provedla domovní prohlídku až
v době, kdy měla naprostou jistotu, že záznamy ze dne činu budou
přemazané. Vyvolává to podezření, že policie jednala ve prospěch pana poškozeného.
Pokud se týká zproštění obžaloby obou
zbývajících „zakuklenců“ soud míní, že je musel zprostit pro chatrnost důkazů,
ale v podstatě nadále věří, že se na činu podíleli.
Soud měl po pěti letech od činu
naprostou jistotu, že pan poškozený ani stínem ochoty nejeví zájem uhradit
dluh. Přesto si nepoložil otázku, zda měl Pavel Buráň kromě kriminalizace ods.
Jaroslava Novotného jinou možnost, jak se zbavit nepříjemného věřitele. Ale
také nezkoumal otázku, zda vynucení podpisu listin dne 7. října 2014 bylo pro
Jaroslava Novotného jedinou možnou cestou k vymáhání dluhu. Celkově síle
motivace obou soupeřů soud nevěnoval přiměřenou pozornost.
Skutečně kuriozní je víra soudu, že
k trestnému činu došlo, když bez součinnosti „zakuklenců“ k němu
dojít nemohlo, ale v jejich součinnost věří, i když je zprostil obžaloby.
Žádné komentáře:
Okomentovat